SlamLenka
přečtené 938
Kocour, který zachraňoval knihy
2022,
Sósuke Nacukawa
Nedokázala jsem si představit, že by mohla existovat kniha, která mě moc neosloví, i když v ní významnou roli hraje kočka nebo někdo s láskou ke knihám. A pak se objevil Kocour, který zachraňoval knihy a s ním i spousta nadšených ohlasů. Ta kombinace (kocour + knihy) byla neodolatelná, a tak bylo neskutečně jednoduché nechat se tou vlnou hypu unést a román Sósuke Nacukawy jsem si koupila, ale prostě mi to nesedlo. Sirotek Rintaró Nacuki žil s dědečkem v domě, kde provozoval knihkupectví-antikvariát, jenže po jeho smrti se tu ocitl sám a bude muset podnik zavřít a žít s tetou. To je pro něj jako pro knihomola těžké, tak s tou změnou zatím otálí, nechodí do školy a dny tráví mezi regály knih, které tak moc miluje. A pak přijde mluvící kocour Tygr a potom taky Juzuko a věci vezmou docela jiný směr. Především je tedy třeba zachránit knihy! Aby bylo jasno, kocour Tygr si mě získal – choval se důležitě a zároveň dost odtažitě, prostě splňoval všechny atributy, jaké kočky musí nést, ač se zároveň vymykal tím, že byl snad až moc angažovaný pro dobro věci (na kočku dost netypické!). Já bych mu to i odpustila, ale nakonec to vlastně nestojí na něm, protože Tygr je v románu nakonec dost upozaděný a plní spíš úlohu spojovacího článku mezi reálným a (jak jen to nazvat?) řekněme alegorickým světem. Ani Tygr to tedy pro mě nakonec nezachránil (a Juzuko či sám Rintaró se o to přitom ani nepokusili!) a já vlastně knihu zavřela s tím, že mi moc nedala. Ano, jsou tam docela pěkné myšlenky, ale asi pro mě vyznívají spíš do prázdna. Ano, je to miloučké čtení, jenže zároveň asi až moc oddechové. Za mě tedy zklamání, snad za to mohl ten obrovský hype a tím i moje vlastní velká očekávání, ale prostě mi to moc nedalo. S většinou myšlenek o knihách a správném přístupu lidí k nim se sice s autorem shodnu, ale bohužel mi to podání přišlo asi moc tuctové.... celý text
Kdo šije u Podolské?
2019,
Lucie Hlavinková
Do tvorby Lucie Hlavinkové už jsem chtěla nahlédnout delší dobu a podařilo se to, když mi do knihovny neplánovaně (to se stává často) přibyl román Kdo šije u Podolské? A že jsem zrovna dočetla pěknou bichli, tahle úzká knížka mi sedla do noty a já se do ní pustila. Kniha nás zavádí do doby, kdy u nás mělo začít platit, že všechno patří všem a všichni se mají stejně dobře. Jenže jak všichni víme, ani jednoho z toho pak nikdy neplatilo. Naopak lidé, kteří si léta budovali jméno a podniky, jež díky jejich píli a zapálení pro věc vzkvétaly, ti najednou o všechno prakticky přišli. Tak to bylo i s úspěšnou Hanou Podolskou, která oblékala významné ženy tehdejší doby. A ohledně toho, že se všichni mají stejně dobře... to snad ani není třeba komentovat. I když kniha vlastně ohledně fungování tehdejší společnosti nepřináší nic nového, autorka vedle reálných postav Hany Podolské a Marty Gottwaldové vytváří zajímavé fiktivní hrdiny a staví je do morálně komplikovaných situací. Vše se sice točí kolem módního salonu, který by si lidé nejspíš spojovali hlavně s pestrými barvami, krásou a elegancí, ale pozadí příběhu je naopak plné šedi, ponuré chladné nálady a jakési strnulosti ve společnosti, v níž bylo třeba dávat si pozor na to, s kým se stýkám, co (a komu či před kým) říkám, vzpomínání na lepší včerejšky a doufání v lepší zítřky. Motivy tedy nijak překvapivé, přesto jejich zajímavá kombinace vytváří živoucí obraz toho, jak blaze se tehdy žilo. Když překonáte poněkud tísnivou atmosféru románu (těch světlých okamžiků tam příliš mnoho nenajdete), je to svižné a příjemné čtení.... celý text
Pověz včelám, že se nevrátím
2022,
Diana Gabaldon
Dlouho vyhlížená devátá kniha Cizinky vyšla na počátku listopadu a já ji měla v ruce hned následující den – přes rozpačité začátky série mám pro ni nakonec docela slabost, i když asi vybočuje z mého běžného typu čtiva. Claire si mě prostě nakonec získala, nejspíš tím, s jakým odhodláním se pouští do zachraňování kolem sebe a zároveň vzdoruje předsudkům, které v 18. století společnost ovládají. Teď už tedy k devátému příspěvku do série, Pověz včelám, že se nevrátím. K mému zklamání se příběh tentokrát mnohem více točí kolem Williama, Brianny s Rogerem a Iana, a tak jsem si Claire užívala sotva na půlce z těch 1 400 stran. Na druhou stranu tu ale její léčitelské schopnosti začínají dosahovat opravdu závratných výšin. (A taky tam bylo strašně málo Adsa!) Přiznávám, že obzvlášť Williamovy kapitoly mě notně nebavily, což se projevilo i na celkové délce četby knihy – strávila jsem s ní dlouhé čtyři týdny, během nichž jsem si ještě odskočila k několika komiksovým jednohubkám. Asi je ale logické, že jak Claire a Jamie v knihách stárnou, Diana Gabaldon si připravuje půdu na práci s jinými postavami v případných dalších knihách. V květnu ostatně uváděla, že v desátém dílu se nejspíš s Jamiem a Claire rozloučíme. Za sebe mohu říct, že s koncem téhle dvojice pro mě asi závislost na Cizince taky skončí, nečetla jsem ani knihy o lordu Johnovi, ani mě žádná z ostatních postav nenadchla tak, aby mě zajímaly její další osudy. Tak to aspoň cítím teď, později uvidíme, jak to bude ve skutečnosti. Na desítku se ovšem těším (i když bůhví, za kolik let se jí asi dočkáme), ostatně i ten závěr, který zřejmě dvě příběhové linky spojí v jednu, mě na pokračování dost nalákal. . Hodnotím 5* už jen proto, abych vykompenzovala ty odpady, jimiž jistí trolové knihu hodnotili den po vydání, aniž by ji kdy četli či hodlali číst. =*... celý text
Stopy na cestě
2022,
Valerij Markus
Některé spolupráce se neodmítají a mezi takové patřila i nabídka k přečtení recenzního výtisku knihy ukrajinského výsadkáře, kterou vydalo Familium. Stopy na cestě ale zdaleka nejsou jen knihou o armádě a válce, je to hutný příběh Valerije Markuse od jeho dětství, přes dospívání a zapsání se do armády, až po vypuknutí rusko-ukrajinské války. A aby bylo jasno, boj pro Valerije rozhodně nezačal až touto válkou, protože ani před ní neměl rozhodně život jako v bavlnce, a to počínaje už jeho otcem. Valerij si mě získal, a ne, není to tím, že je to fešák! Kladné body mu připisuji hlavně za jeho přístup k životu a za to, že sám sebe neidealizuje. Střídmě popisuje své přešlapy a pomalu se stává silnou osobností, mužem s charakterem, který rád čte, odmítá alkohol a jedná s maximálně možnou mírou osobní odpovědnosti. Kniha je unikátní nejen tím, o čem vypráví, ale i formou. Postupně má až podobu deníkových zápisků, ale především je doplněna mnoha QR kódy, které vás doslova přenesou „na místo činu“, a to pomocí fotek i videí. Pokud čekáte příběh o tom, jak se na Ukrajině válčí od února letošního roku, budete zklamáni, protože tohle je návrat k situaci v roce 2014. Aktuální boj ale můžete sledovat očima reportérů takřka online, takže tohle je vlastně tak trochu prolog k letošním událostem. A musím se přiznat, že jsem neměla zdání, že už tehdy to bylo takové, snad že jsme to neměli sdílené tak intenzivně jako dnes… Valerij sám uvádí, že vynechal některé násilné situace, přesto jich tu pár popisuje. Nehledě na ně vás však zamrazí, protože válka je prostě svinstvo. A jak se postupně od popisu skoro švejkovského vojenského prostředí propracováváte na stránkách k samotnému válečnému konfliktu, dochází vám to stále víc a víc. Nu, nezbývá nám nic jiného, než dál podporovat Ukrajinu v jejím odhodlání ochránit svou zemi před barbarským uzurpátorem.... celý text
Stopa blesku
2021,
Rebecca Roanhorse
Druhý román z nakladatelství Gnóm!, který jsem dostala k recenzi, a druhé potěšení. Stopa blesku je vícežánrovou románovou prvotinou Rebeccy Roanhorse a je kombinací post-apo a fantasy s prvky snové navažské mytologie. Maggie se živí zabíjením netvorů a jako jedna z mála má klanové schopnosti. Ty se jí hodí při práci a musím říct, že je to místy dost krvavé čtení, za mě ale ještě v únosné míře. Hůř jsem nesla jen to, jak dopadlo první setkání s netvorem, pak už to nebylo tak zlé. (Mimo komfortní zónu se dostávám, když čtu o krutosti vůči bezbranným, hlavně tedy vůči dětem a zvířatům.) Mám ráda hrdiny, kteří nejsou černobílí, takže mi Maggie sedla, ale ještě víc jsem si oblíbila Kaie. Bez něj by to asi navíc dopadlo úplně jinak, takže díky za něj. =D I když mi pointa došla přece jen o něco dříve než samotné hrdince, příběh byl jinak zajímavě vystavěný a udržoval mě v napětí. Líbilo se mi i to pozadí s postapokalyptickým světem po velké potopě, které působilo dost realisticky, dokreslovalo to onu temnou atmosféru. Nedostatek řady zdrojů, vyschlá a rozpálená krajina… A každý tu víceméně kope jen sám za sebe, protože jinak to v takové situaci asi ani nejde. Docela ráda bych si přečetla další příběh ze světa Dinétah, tak doufám, že nám ho Gnóm! dopřeje.... celý text
Dědictví
2022,
Miguel Bonnefoy
Že by se příběh čtyř generací jedné rodiny dal vypovědět na pouhých 140 stranách? Miguel Bonnefoy v Dědictví ukazuje nejen to, že to je možné, ale také že to jde vymalovat v sytých barvách (rozuměj poutavým jazykem) a tak, že si jednotlivé členy rodu Lonsonierů dokážete živě představit. Hlavní postavy příběhu jsou tři a každá z nich je naprosto jedinečná a svým způsobem trochu na hlavu, jenže o to bližší mi jako čtenářce byli. Oblíbila jsem si je, obzvlášť ty dvě ženy – Terezu a Margot, jedna milovnice ptactva (až jsem si vzpomněla na Ptačí domek, i když tam šlo o něco úplně jiného) a druhá vášnivá pilotka. Vlastně by mi vůbec nevadilo strávit s Lonsonierovými mnohem více času. Takové zvláštní a milé postavy by si zasloužily více prostoru, ač i tak to byl celistvý a vrstevnatý příběh. Vedle odvíjející se historie francouzské rodiny, která na stránkách knihy začíná odjezdem vinaře z rodné země a jeho usídlením se v Chile, sledujeme na pozadí i historii skutečnou – obě světové války, politický vývoj v Jižní Americe. Najdeme tu i řadu odkazů na místní kulturu, z nichž některé věci bylo zajímavé si dohled na webu. To vše je ještě okořeněno špetkou magického realismu, který tu byl prostě perfektní! Je to krásně napsané, ač se tu vyskytlo hned několik situací, při nichž jsem uronila slzu. Bonnefoyův styl vyprávění mi sedl, takže zvažuji, že si dám na seznam i jeho román Černý cukr. Dědictví mi tu přitom leželo už od letošního Světa knihy a ani nevím, proč jsem ho doteď odkládala. V podzimních mlhách spojených s dočasným odloučením od mé lásky to ale bylo moc milé čtení, možná to tak tedy mělo být – právě teď na něj nastal ten pravý čas.... celý text
O času a vodě
2022,
Andri Snær Magnason
Už je to dlouho, co jsem překládala video na TEDu, v němž Andri Snær Magnason mluví mj. i o básni, kterou napsal jako památku na zaniklý islandský ledovec. Tehdy jsem ještě nevěděla, že O času a vodě je i kniha, ale když v Argu vyšla, věděla jsem, že ji musím mít. Po delší době tak přicházím s nebeletristickou knihou, ovšem příběh tu i tak najdete. Zatím se sice nevyvíjí vůbec dobře, ale výhodou je, že ještě není dopsán. Dopíšeme ho totiž my – lidé. Je na nás, jak tohle dopadne, ale jednat je třeba hned. Ano, kniha je apelem na nutnost jednat, jinak naše planeta prakticky shoří. Samozřejmě jsem se při čtení neubránila myšlence, že to nejsem já, kdo by si o tom měl číst. Vždyť já si tu naléhavost situace uvědomuji, to jiní by se měli trochu dovzdělat! I pro mě tu ale bylo dost nových informací, navíc docela pěkně a lidsky podaných. I když jejich význam tak hezký samozřejmě není. Magnason tu servíruje data a fakta, která bídný stav naší planety ilustrují, a doplňuje je rodinným příběhem, na němž si rychlost proměny člověk dokáže velmi dobře představit. Zdaleka ale nezůstává jen u Islandu, pouští se i za krokodýli, vydává se za Dalajlamou. Doporučuji taky kouknout na TED.com na video On Time and Water (má jen 3,5 minuty). V knize jsou sice historické fotografie a další doprovodný obrazový materiál, video ovšem nabízí pohled i na nynější ledovcovou krásu na Islandu. A když to člověk vidí, je si ještě o fous jistější, že o tohle přece nesmíme přijít. Země nesmí přijít o žádný další přírodní unikát, žádný další živočišný nebo rostlinný druh. Moc doporučuji si knihu přečíst. A mysleme prosím na to, že Zemi máme jen jednu.... celý text
Kočičí oko
2022,
Margaret Atwood
Nepatřím k těm, které by vyhledávaly čistě ženské kolektivy, a to z prostého důvodu – ženy na sebe občas umí být pěkně hnusné! A co hůř, děvčata jsou v tom dokonce ještě větší mistryně. Není výjimkou, že v převleku za nejlepší kamarádku plní v reálu spíše roli největší nepřítelkyně – někoho, kdo ví, jak zranit, jak využít vaší bezmocnosti a také touhy po tom mít nějakou blízkou duši, svou nejlepší kamarádku. Jestli jste žena a nic podobného jste nezažily, moc vám to přeji, ale já k těm šťastným v době školní docházky rozhodně nepatřila. A snad i proto mě Kočičí oko tak zasáhlo. Nemůžu si pomoci a stále přemýšlím, nakolik je pravděpodobné, že tuto zkušenost má ze svého dětství i sama Margaret Atwood. Víme, že jisté podobnosti mezi její rodinou a rodinou hrdinky Elaine, tu jsou – obě měli otce entomologa, obě v prvních letech stály mimo systém školního vzdělávání, obě byly v prvním efemérním manželství nešťastné… Především mě ale oslovila ona výpověď hrdinky – celé to chování ve skupince spřátelených dívek působí neskutečně opravdově a z vlastní zkušenosti vím, jak je těžké prozřít a pochopit, že z takového vztahu těží jen jedna strana, zatímco ta druhá si odnáší pouze rány. Elaine sice nakonec do jisté míry nakonec prozře, přesto se toho toxického vztahu (i přes snahu mozku vytěsnit nepříjemné vzpomínky) nikdy tak úplně nevzdá a i v dospělosti při jistých událostech uvažuje o tom, co by na to řekla Cordelie, její nejlepší kamarádka i největší nepřítelkyně v jedné osobě, Cordelie, která „má tendenci existovat“… Atwood je skvělou ilustrátorkou mezilidských vztahů a tady si to můžete vychutnat hned v několika rovinách. Je to bolavé a docela intenzivní čtení a já vám ho z celého srdce doporučuji.... celý text
Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu
2022,
Maryse Condé
Strohá informace někdy dokáže vybičovat představivost k tomu, aby nám příběh sama dovyprávěla. A to je i případ Tituby, o níž se v rámci salemských čarodějnických procesů dochovala jen jedna jediná věta. Pro soudce a historiky prostě tehdy nebyla významná, měla pro ně asi takovou hodnotu jako bláto na jejich vyleštěných botách. Domoci se spravedlnosti v 17. století, kdy právní systém i společnost jako takovou ovládaly pověry a náboženská dogmata, bylo pro ni obtížné hned ze třech důvodů – byla to 1. žena, 2. černoška a 3 otrokyně. Maryse Condé se ale podařilo vrátit jí hlas! Posbírala drobty historických fakt a doplnila je vlastní fantazií, výsledkem toho je výborný čtenářský zážitek, který sice vypráví o minulosti, přesto v tom najdete prvky nespravedlnosti, s nimiž se setkáváme i dnes, o více než 300 let později… Osobně mám téma čarodějnictví ráda, a to v obou rovinách, v nichž se v literatuře obvykle vyskytuje: užívám si jej u „skutečných“ čarodějů a čarodějek ve fantasy a ráda taky pláču nad lidskou zabedněností v případě honů na údajné čarodějnice. Logicky se nabízí otázka: Kam v těchto dvou rovinách patří Tituba? Jenže já na ni hodlám reagovat další otázkou: Záleží na tom? V důsledku je totiž stejně nejdůležitější jen to, čemu věřila ona sama – to už se ale bohužel nedozvíme. Najdeme tu určité prvky nadpřirozena a dozvíme se, že Tituba snad praktikovala húdú (ano, to existuje a není to patvar slova vúdú, dokonce je prý mezi húdú a vúdú i nějaký rozdíl). Poznáme hřejivý Barbados i chladný a odtažitý svět bílých, převážně v Bostonu a Salemu. Tituba dostala příležitost dát o sobě vědět, i když „jen“ v beletrizované podobě. Dejte jí šanci, já knihu rozhodně doporučuji!... celý text
Andělina země
2022,
Frank McCourt
Když jsem v lednu dočetla Andělin popel, byla jsem jím tak nadšená, že jsem si ihned na seznam knih k přečtení přidala i návazný román Franka McCourta. A než jsem se k němu dostala, stalo se, že Andělina země nově vyšla u Prostoru, v kabátě velmi podobném románu předchozímu. Tak teď už je mám oba – doma a přečtené. I přes to, o čem McCourt psal (a především ač to vše skutečně zažil), byl obdařen schopností podat to čtenáři s lehkostí a humorem. První kniha byla navíc o to krásnější, že je vyprávěna z perspektivy Franka-dítěte, tedy s určitou naivitou pro děti typickou. To už tu sice chybí, ale Frank-dospělák to poměrně umě nahradil jistou dávkou sebeironie. A i když se mu ten vysněný americký život asi zase tak moc nedaří, vypráví svůj příběh zábavně a s nadhledem – to mě moc bavilo! Vzhledem k tomu, že jde o autobiografický román, asi sotva mohu kritizovat děj, ale občas jsem si říkala, kéž by se mu to vyvíjelo lépe. Jasně, v několika chvilkách jsem měla chuť ho trochu popostrčit, nebo s ním dokonce i zatřást. Oproti tomu vcelku bezbrannému dítěti z Andělina popela už to tentokrát je přece jen dospělý chlap, který si řídí vlastní život. Ne vždy se ale dospěle choval… Musím vlastně přiznat, že jsem od něj čekala trochu větší odhodlání a větší úsilí o splnění toho amerického snu. To sice na těchto stránkách moc nenajdeme, ale nakonec víme, že se jako spisovatel proslavil, a dokonce získal i Pulitzerovu cenu. To však přišlo o dost později, než kde jeho příběh v románu končí. A pak je tu Anděla – měla jsem ji po první knize za takovou irskou popelku, ale tady jsem ji skoro nepoznávala. Zato se tu však dozvíte, jak to bylo s jejím popelem. Doporučuju!... celý text
