Kočičí oko

Kniha o dívčích kolektivech, boji o moc, nevyrovnaném "přátelství" a dětství plném šrámů na duši, jež nelze vyléčit a bolí i v dospělosti. Popis školního prostředí ve mně tísnivou atmosférou evokoval The Wall od Pink Floyd. Kromě autorčina barvitého jazyka oceňuji i znamenitý překlad.

Kniha mě zaujala názvem a později jsem ji zařadila do jedné z minulých výzev zde na DbK. Anotace zásadně nečtu, takže jsem netušila, do čeho se řítím kromě toho, že by to měl být psychologický román.

Začátek byl trochu útrpný. Pořád jsem doufala, že tu minulost přeskočíme a dostaneme se do příběhové současnosti, ale pak mi došlo, že nic takového se nechystá. I pak jsem se občas ztrácela na časové ose událostí.

Postavy byly za mě dobře vykreslené, ale hlavní hrdinka mi k srdci nepřirostla. Už je to delší dobu, co jsem knihu četla a vůbec si nepamatuju, o čem byla. Můj čtenářský deník zapisovaný týden po dočtení, taktéž nehýří detaily.

Celkově vzato je to solidní psychologický román, ale se mnou se minul. Rozmýšlela jsem se nad 3,5 a 4 hvězdami, nakonec tedy 3,5 protože mě to podle všeho nijak extra neoslovilo.

Kočičím okem jsou vidět vzpomínky autorky prý částečně autobiografické. Ano, jsou tam sondy do dívčího, ženského pohledu na život a historii části země,kde autorka prožila život.Jsou tam vzpomínky na šikanu a křivdy v mládí. A zároveň je to psáno z úhlu stárnoucí ženy, úspěšné malířky, která se ve vzpomínkách vyrovnává se svým životem, chybami a planými nadějemi.Svým stárnoucím kočičím okem vidí i proměnnost a pomijívost různých proudů v umění,kultuře,politice.
Pro mě bylo čtení velmi zajímavé a pěkně pomalu jsem si ho užíval. Připomínalo mi Ewansovy Hodiny, které podle mě jsou o tomtéž, z pohledu muže,který byl v dětství pohlavně zneužit.

Kniha se mi velmi líbila asi tak do tří čtvrtin, poslední část mi připadala méně záživná a tak nějak méně osobní. Vyprávnění o dětství hlavní hrdinky bylo velmi autentické. Chtělo by se říct, že to měla v té době hodně těžké s ohledem na to, že rodiče ani učitelé tehdy nevěděli, jak šikanu řešit a vlastně se o toto téma ani moc nezajímali, ale ono to dnes není o moc lepší - rodiče už sice ví, ale vzhledem k dnešní podobě šikany (často kyberprostor) a bezbřehé a nekontrolovatelné informovanosti dětí (všechny ty návody na sebepoškozování a další šílenosti na internetu) jsou dnes rodiče v podstatě bezradní.
No, život není peříčko...
Každopádně autorka mě překvapila, nic jsem od ní dříve nečetla, pouze jsem viděla pár dílů Příběhu služebnice, takže tento román úplně jiného ražení mě mile překvapil.

Zajímavé téma, nelehké čtení, ale mne tato knížka nijak neuchvátila...

Hodnotím vysoko a možná je to i trochu zkreslené díky tomu, jak moc jsem se v příběhu a především v ze všech stran probíraných emocích spatřovala. Každopádně to není lehké čtení, autorka dokáže bravurně přenést pocity z příběhu na čtenáře a celkově vykreslit ten těžký nádech nostalgie a možná i jakéhosi patosu, který si v sobě všichni neseme při vzpomínkách na dětství, ať už si to uvědomujeme nebo ne.
Téma se mě hodně dotýkalo a věřím, že pokud má člověk zkušenosti z dětství či ranného mládí s problémy v rodině či v kolektivu, může pocítit i zde, jak se otevírají dávno uzavřené prostory, zvědomují rány. Ale přitom (když budu mluvit ze svého osobního pohledu) to nečeří bolest, spíše uzdravuje.
Příběh samotný není až tak podstatný, spíše celá ta atmosféra kolem něj. Krásně je tu vykresleno, jak i zdánlivě nepodstatné či jednorázové záležitosti, které mohou brát ostatní jako srandu nebo malichernost, mohou doléhat na člověka celý život a točit jej v kruhu. Pro dobrý pocit bych tuto knihu asi číst nedoporučovala, ale pokud se chcete hlouběji zamyslet nad svým dětstvím nebo nad tímto kontextem obecně, jděte jednoznačně do toho.

Opět vynikající kniha od autorky, její styl psaní se mi líbí i tento příběh, kde zakomponovala autobiografické prvky,byl velice zajímavý a krásně plynul:)

Další skvělý kousek z pera Margaret, který se mi velmi dobře četl. Jeji styl je velmi specifický a určitě nesedne každému. Ke konci kniha nebyla už tak poutavá, ale to jejímu zbytku rozhodně neubírá.

Čtu tady jen samou chválu na tento román, ale musím říci, že není pro každého. Mě třeba neuchvátil. Začátek mě nebavil vůbec a ani později se to nějak valně nerozjelo. Autorka má opravdu zvláštní styl psaní, je tam moc informací, spousta slov, vět a všelijakých podrobností, ale pro mě to nemá šťávu, je to takové unylé a zdlouhavé.

"Dokud v ní žijete, nepřipadá vám doba bizarní. To až s bezpečným odstupem, časem, když začnete minulost vnímat jako jevištní výpravu, ne jako formu, do níž musíte vtěsnat svůj život."
Kanada, jak jsem ji dosud nepoznala, v podání rodačky z Toronta. Podobně jako někteří jiní, i já jsem měla zpočátku trochu problém začíst se. Anotace nečtu, takže jsem netušila, co mě čeká, kam se bude příběh ubírat. Po čase se to zlomilo a Elaine i její rodina mi přirostli k srdci, oba rodiče byli výborní (navzdory situaci s Cordélií) a bratr Stephen skvělá bedna; "během léta vyčůrá třikrát celou sluneční soustavu." Byla to náročná četba, určitě bych ji nedoporučila každému, ale M.A. umí psát, vyprávět příběhy. Je tenhle příběhem jejího života?
Překladatelka Kateřina Klabanová určitě neměla snadný úkol, ale soudím, že se s ním popasovala úspěšně (za vzepjetí zřejmě nenese odpovědnost). Některé formulace jsou opravdu úchvatné, jak uvádí komentář Sisssi.

"Ženy sbírají křivdy, chovají zášť a mění tvář. Nesmiřitelná pronikavost jejich oprávněných soudů se tak liší od slabozrakých odhadů mužů zamlžených romantismem a ignorancí a předsudky a přáními. Ženy toho vědí až příliš, nedají se oblafnout a není radno jim důvěřovat. Chápu, proč se jich muži bojí, jak se o nich často tvrdí."

Zajímavě napsaný životopis. Střídání různých časových rovin umožňuje sledovat a porovnávat myšlenky a strachy malého dítěte, puberťačky a poté dospělé ženy. Myslím, že ten vývoj zachytila MA bravurně. Ukázala, že to malé dítě vlastně v každém dospělém někde v koutku přežívá a neoddiskutovatelně ovlivňuje jeho život. A to i tehdy když se paměť ukáže jako nespolehlivá a ta největší traumata zkusí vymazat.
Začátek příběhu - dětství šikanovaného dítěte je hodně pochmurné čtení. Je zajímavé, že dospělí v okolí malé Elaine přijmou šikanu jako fakt, jako něco neřešitelného. Vybavil se mi jeden text od Neila Gaimana, ve kterém se pozastavuje nad tím, jak obecně dospělí popisují dětství jako něco idylického, šťastného, bezstarostného. To opravdu všichni trpí ztrátou paměti? Nebo jen vzpomínky vytěsnili, aby se nemuseli zabývat problémy svých dětí?
Pokračování (puberta, dospělost) už není tak citově vypjaté a konec je vlastně dost smířlivý. Není to má nejoblíbenější kniha od MA, ale určitě za přečtení stojí.

Tahle kniha mi opravdu sedla... Autorka si tak trochu pohrává s časem a ukazuje nám ženu, poměrně etablovanou malířku, s dospělými dětmi a druhým manželem, která je ale tak trochu malou holčičkou vyhlížející ke svému velkému bratrovi, zmatenou v holčičím světě, toužící po přátelství a přijetí... Nešťastnou dušičkou, která si nevěří a bojí se, co je s ní zase špatně, dítětem, hledajícím pomoc, mladou rebelkou, feministkou bez přesvědčení a mnohým dalším. Určujícím tématem je psychické vydírání (nejen šikana, ale i to, co k ní vedlo - ono proč) a jeho vliv na formování lidské osobnosti, ale je to mnohem komplexnější příběh, tak jako ženy samy. Můžete náhodně vybrat jakýkoli střípek vyprávění a vždycky v něm něco zajímavého z pohledu osobnosti hlavní hrdinky najdete.

"Za časem se neohlížíte, ale díváte se skrze něj jako do vody. Někdy vypluje to, jindy ono, občas nic. Ale nic se neztrácí." (str.15) A tak Atwoodová sklene od první po poslední stranu svého románu celý lidský osud, resp. ženský osud, jelikož to ženství je pro román důležité. A my s ní "Vidíme ozvěny světla zářící uprostřed ničeho. To světlo už toho strašně pamatuje a moc ho nezbylo. Ale je při něm vidět." (str. 443).
Čtení, které člověka přiměje uvažovat o běhu svého žití. Kdo je v něm oběťí? Co si neseme z dětství. A možná si při tom i uvědomíme to hořké:
"Nikdy se nemodli za spravedlnost, protože padne i na tvou hlavu." (str. 434)

Další kniha z pera Margaret a jak jinak, než další skvost. Kočíčí oko je příběh hlavní hrdinky Elaine, která je už dospělou ženou, ale v myšlenkách se vrací do dětství - do doby, kdy se seznámila s Cordélií, která se pro ni stala celoživotní přítelkyní a predátorem v jednom. Cordélie a její gang totiž Elaine celé dětství šikanovaly a přesto všechno je to jediná žena, kterou by teď po letech, ve svém středním věku chtěla potkat znovu. A konečně se jí zeptat proč? Proč to všechno? 
Kočičí oko je kniha plná bolesti. Dětského traumatu, se kterým se Elaine vyrovnává postupně během celé dospělosti. Provede Vás celým svým životem, svými chybami, úspěchy i nejistotami v podobě manželského života, svobody, feminismu a umění. Ukáže Vám naprosto upřímný a láskyplný vztah s bratrem, který byl v podstatě její jedinou pevnou kotvou. 
Tahle kniha Vás rozbije na mnho kusů a zase složí dohromady. Rozhodně to za mne bude jedna z nej knih roku 2023 - a to máme teprve 1.2. :)
Moje hodnocení: 10/10

Je sice teprve leden, ale už teď tuším, že Kočičí oko zařadím mezi top knihy roku 2023.

Tak chytře, poutavě a do detailu zpracovaný příběh malířky Elaine. Tématem je vyrovnávání se s dětským traumatem.

Elaine své životní zážitky zpracovává skrze obrazy, vrací se do rodného Toronta na svou retrospektivní výstavu. Střídají se kapitoly dospělé Elaine a Elaine holčičky. Autorka nastiňuje téměř celé její dětství, dospívání i ranou dospělost, mateřství i krach manželství.

Elaine byla v dětství po nějakou dobu šikanována třemi kamarádkami, z nichž vedoucí party byla Cordelie. S Cordelií se znovu potkala na střední, kde už se přátelily, ale zároveň si od ní Elaine držela odstup a poté ji spoustu let neviděla. Doufá, že právě Cordelii znovu uvidí po všech těch letech na výstavě, aby se jí zeptala, proč jí to všechno dělala.

Během čtení můžeme vidět, jak se dítě v různém věku pere s šikanou a jak paměť dokáže vytlačit určité momenty. Zároveň vidíme, jaké měly tyto momenty vliv na už dospělou ženu.

Kočičí oko moc doporučuji, za mě je to důležitá kniha. Obdivuju zpracování nejrůznějších detailů.

"Divoce žijící stvoření se nedají lapit, jsou prohnaná a dokážou se o sebe postarat. Já dělím lidi na ochočená a divoká stvoření."

"Byli jsme si navzájem žralokem, ale i záchranným člunem."

Moje první kniha od této autorky a zvolila jsem jí díky čtenářské výzvě. Musím přiznat, že nebylo lehké číst některé epizody malé naivní Elaine, která tak touží po přátelství Cordelie, že si vůbec nechce připustit, nakolik je pro ni nebezpečné. Přestože se nakonec dokáže postavit falešnému kamarádství, provází a ovlivňují ji vzpomínky z dětství po celý život. Není to oddechové čtení, je to bolavé vyprávění ne příliš šťastného dospívání. Je dost děsivé, že by vůbec některé děti dokázaly takto psychicky manipulovat s ostatními, ale bohužel se to děje. V současné době o to víc, že existují sociální sítě, které se dají velmi těžko ohlídat. Také mi zpočátku trvalo se do knihy začíst, ale musím přiznat, že na toto dílo od Margaret Atwood, jen tak nezapomenu.

Kočičí oko jsem subjektivně četla tak dva roky a jsem ráda, že ten pocit nemám sama! Nakonec se ale dá kniha zhodnotit jako zdařilá, řemeslně perfektně odvedená práce, které ale, podle mého názoru, chybí duše, život, emoce. Určitě za to bude moct hlavní hrdinka, k níž jsem si cestu jednoduše nedokázala najít. Dětství a dospívání ale autorka zachytila bravurně.

Další klenot z pera oceňované autorky. Tato kniha však měla trochu tužší rozjezd; od pasáží, kde je hlavní hrdinka ve škole šikanována, už tam bylo víc děje a odsýpalo to lépe. Jakkoliv nedám dopustit na Příběh služebnice a Svědectví, s touto knihou jsem měla trochu problém, i když je to potrava pro mozek, musela jsem prokládat s jinými knihami. Hlavní hrdinka mi ale k srdci nijak zvlášť nepřirostla.

Elaine připravuje v rodném městě bilanční výstavu - jak banální záminka k bilancování životnímu - a na románu přitom není banálního vůbec nic... Protože Atwoodová má lahodný, přitom nemilosrdný styl, jako stvořený pro vyprávění o hledání, paměti, ztrátách, (sebe)klamu - i zcela konkrétní druhé polovině minulého století, se všemi vzestupy a pády na pozadí jednoho konkrétního života. Mrzí mě, že popsaná výtvarná díla nikdo nenamaluje (stejně jako mě to mrzí u jiné kanadské autorky se skromnějším stylem, ale neméně sdělné, Louise Penny). Na druhou stranu, obrazotvornost pracuje na plné obrátky, emoce se střídají a poletují po široké škále od nostalgie i zlosti po zmrtvění a beznaděj - a mimo jiné kvůli tomu se budu ke Kočičímu oku vracet.