Nové komentáře u knih Valerij Markus
„"Žijeme, radujeme se, zápasíme, jdeme za svými cíli, děláme všechno to, co nám připadá důležité. Ale umíráme, naše hroby zarůstají travou, náhrobky se drolí, jsme zapomenuti spolu se svými činy, a dokonce i následky našich činů se ztrácejí v minulosti. Je kvůli tomu náš život prázdný? Vymysleli jsme si smysl života, pozvedli jej nade všechno ostatní a došli jsme jen k tomu, že jsme zmizeli. Byli jsme zapomenuti. Má tedy vůbec cenu dělat si starosti z takové maličkosti, jako je život?"
No a o tom ta smutná kniha tak trochu je. 4*“... celý text
— Tvurce001
„Drsný příběh dopsaný v roce 17 či 18. Bude pokračování? Markus patří do generace, která si to (zatím) vyžrala naplno, a její zážitky poznamenají celé toto století. I když šťastný konec je v nedohlednu, moc bych mu ho přála.“... celý text
— Koka
„Začátek knihy mi připomenul moji základní vojenskou službu, kde armáda na venek dělala ramena a uvnitř to byla bída materiální i lidská. Hlavní rozdíl jsem viděl v tom, že autor se výcviku účastnil dobrovolně. Pak už šlo do tuhého, mně válka v armádě nepotkala. Proces zmoudření hrdiny v armádním prostředí mi připadá jako malý zázrak, vypovídající o mimořádném charakteru, inteligenci a štěstí. Je děsivé, že na krutosti obrovského rozsahu už nemusíme vzpomínat v druhé světové válce. Celkově mě kniha zaujala, tváří se ovšem jako sebezpytný deník. Žádná postava se tu nevyvíjí, kromě vypravěče, pouze přicházejí a odcházejí. Skvěle popsáno jak se v armádě spěchá, aby se pak čekalo.“... celý text
— engelbert
„Kvůli prezentaci a formátu knihy (příliš těžký a velký formát, působí jako YA populární kniha pro teenagery, jakože "cool, jsou tam QR kódy, autor je mladý a píše o sobě - přiznám se, že jsem ho podcenila) jsem ji měla tendenci odložit, ale jsem ráda, že jsem to neudělala.
Je to hodně syrové, vůbec to není žádná ukrajinská "propaganda," naopak. Otevřeně mluví o všech problémech, které ukrajinská armáda měla a má, včetně obrovské korupce. Také upřímně popisuje, jak lidé na východě Ukrajiny nebo přímo vojáci ani nevěděli, co se děje na Majdanu, ani nebyli nijak zvlášť proukrajinští. Ten mindset se ale v průběhu války očividně mění, i v této knize.
Mrzel mě nepoměr mezi dost dlouhým a detailním vyprávěním o autorově dětství a vojenském tréninku a potom naopak dost krátké a útržkovité vyprávění o válce.
Ačkoliv to je možná tím, jak je tu i válka popsána realisticky - člověk očekává obrovské dramatické vyvrcholení, hrdinské činy. Dostane bahno, nekonečné čekání, přejíždění sem a tam, kondenzované mléko, opravy strojů a smrti kamarádů, které se zdají být zbytečné.
A ty QR kódy byly nakonec fajn.“... celý text
— koryslava
„Úžasné vyprávění přímo z fronty. Autor skvěle zachycuje své dětství, proč se rozhodl dát se k armádě, jak probíhal výcvik a hlavně každodenní život vojáka na frontě poté, co Rusové vpadli na Ukrajinu v roce 2014.
Přestože by se vyprávění ze vojenského prostředí mohlo zdát nudné a nezajímavé, autor dokázal své zážitky podat velmi poutavě a surově. A to zejména díky jazyku, který zvolil. Je jednoduchý a prostý a tím je čtenáři celá kniha mnohem bližší.
Autor také skvěle ukazuje, že jak hrozně vypadala ukrajinská armáda před invazí v roce 2014. To mě dostalo.
Celkově tato kniha dává výbornou možnost nahlédnout do toho, jak to v ukrajinské armádě chodí.
Otevřelo mi to oči v tom, kolik toho Ukrajinci pro jejich zemi a pro nás, pro Evropu obětují.
Kniha navíc obsahuje QR kódy, které odkazují na fotografie často přímo z fronty a skvěle doplňují děj a ten tak působí na čtenáře o to víc.
Stopy na cestě je kniha, která vám ukáže surovou realitu dění v ukrajinské armádě a na ukrajinské frontě.“... celý text
— Romča11
