Na knihu Hájemství jsem sáhla vlastně docela přirozeně – nedávno jsem totiž úplnou náhodou v knihovně narazila na první knížku Daniela Krejčíka a moc se mi líbila. A tak jsem si půjčila i jeho druhou. A musím říct, že mě opravdu hodně bavila.
Daniela Krejčíka vlastně vůbec neznám jako herce. Nikdy jsem ho neviděla v divadle ani v nějaké roli, ale po přečtení téhle knihy mám chuť to napravit. Působí na mě totiž jako člověk s velmi osobitým smyslem pro humor – ne prvoplánově vtipným, ale takovým zvláštně jemným a neotřelým.
V Hájemství hodně píše o rodině, o rodičích a o vztazích. O lásce, ale způsobem, který je velmi otevřený a upřímný. A právě to se mi líbilo asi nejvíc – není v tom žádný patos ani sladkobolné vyznávání typu „jak strašně miluji maminku a tatínka“. Naopak. Je to svěží, civilní a často i docela vtipné.
Celá knížka na mě působila velmi laskavě, ale zároveň autenticky. Jako kdyby autor opravdu jen upřímně vyprávěl svůj příběh, bez potřeby něco přikrášlovat nebo dělat z obyčejných věcí velké drama.
Četlo se mi to skvěle a opravdu mě to bavilo. Hájemství je přesně ten typ knihy, u které máte pocit, že sedíte s někým zajímavým u stolu a posloucháte jeho vyprávění.
Audioknihu Skutečná jsem si poslechla na Audiotéce a musím říct, že pro mě to byl naprosto zbytečný počin. Možná má tahle knížka nějaký význam pro samotnou autorku, možná pro ni byla důležitým osobním vypsáním se, ale jako posluchač jsem v ní nenašla nic, co by mě zaujalo.
Text mi nepřišel ani vtipný, ani chytrý, ani nějak zvlášť zajímavý. Naopak mě často rušila podivná skladba vět a zvláštně poskládaný slovosled, který působil kostrbatě a nepřirozeně. Místy jsem měla pocit, jako by text nebyl vůbec redakčně upravený.
Vadila mi také zbytečná nespisovnost – například slova typu „za patnáctý“, která na mě působila spíš rušivě než autenticky. K tomu se přidávaly různé náznaky pseudomouder a lehce ezoterických myšlenek, které mi připadaly spíš jako prázdné fráze než skutečné postřehy o životě.
Herečku Petru Nesvačilovou vlastně příliš neznám – nepodařilo se mi ji vidět v divadle ani její práci blíže sledovat. O to víc doufám, že její herecká tvorba je mnohem lepší než tahle kniha. Protože pokud jde o literaturu, Skutečná na mě bohužel zapůsobila jako velmi nepovedený projekt.
Kniha Století Miroslava Zikmunda je pro mě trochu zvláštní čtenářský zážitek – takový, který mě vlastně velmi zaujal, ale zároveň byl jiný, než jsem původně čekala.
Jména Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka zná v Česku téměř každý. Víme, že to byli slavní cestovatelé, že projeli svět a že jejich jména patří k české cestovatelské legendě. A přesto jsem si při čtení uvědomila, jak málo o nich vlastně doopravdy vím. Jejich slavné cestopisy jsem nikdy nečetla a tahle knížka byla vlastně moje první setkání s jejich příběhem.
Možná právě proto jsem od ní čekala něco trochu jiného. Myslela jsem si, že se víc ponořím do zemí, které navštívili – že se dozvím něco o místech, kulturách a atmosféře těch vzdálených koutů světa. Že kniha přinese takový ten cestovatelský „vibe“, který člověka přenese jinam.
Jenže tahle kniha je ve skutečnosti především o člověku. O životě Miroslava Zikmunda. O jeho cestě, jeho rozhodnutích, jeho době.
Ta jednotlivá místa světa se v knize sice objevují, ale spíš jen jako kulisy: tady byli, tady projeli, tady se zastavili. Nejsou to dlouhé popisy zemí ani hluboké cestopisné pasáže. Mnohem víc jde o samotný životní příběh – a ten je opravdu mimořádně zajímavý.
Co mě na tom fascinuje nejvíc, je perspektiva, z jaké ten život vidíme. Když ho člověk sleduje tak trochu „z výšky“, uvědomí si, jak neuvěřitelnou odvahu a vytrvalost museli mít. My si dnes často klademe do cesty spoustu překážek – proč něco nejde, proč to nejde teď, proč jsou okolnosti špatné.
A přitom oni si svůj sen plnili v době, která byla všechno, jen ne jednoduchá. Za protektorátu, po válce, později v komunistickém režimu. Přesto dokázali cestovat, objevovat svět a žít život, který si vysnili.
A to je na tom příběhu možná to nejsilnější. Nejen ty cesty samotné, ale odvaha je vůbec uskutečnit.
Je to knížka, která člověka možná nevezme na exotickou výpravu kolem světa. Ale může ho přimět k něčemu jinému – zamyslet se nad tím, kolik překážek si někdy vytváříme sami. A jestli by nešlo žít odvážněji.
A za tenhle pocit stojí to čtení rozhodně za to
Kniha, kterou jsem četla opravdu dlouho. Ne proto, že by byla těžká na čtení, ale proto, že jsem měla potřebu se k ní pořád vracet. Četla jsem ji v papírové podobě a často jsem po pár stránkách knihu zavřela a nechala myšlenky jen tak doznít. Někdy jsem se k určitým pasážím vracela, někdy jsem je rozebírala s kamarádkou – jak tomu rozumíš ty a jak tomu rozumím já.
Nemůžu říct, že všemu v té knize rozumím. U mnoha myšlenek jsem měla pocit, že jim rozumím hlavou – že dávají smysl, že na ně přikyvuji a říkám si: ano, tohle je pravda. Zároveň ale cítím, že je velký rozdíl mezi porozuměním hlavou a tím, když člověk něco opravdu pochopí celým svým srdcem a celým svým bytím. A mám pocit, že právě k takovému hlubšímu pochopení se člověk možná musí postupně prožít.
Tu knihu nevnímám jako názor autora ani jako klasickou seberozvojovou literaturu. Při čtení jsem měla zvláštní pocit, že se dotýkám něčeho velmi pravdivého a podstatného. Jako by ty myšlenky připomínaly něco, co člověk někde hluboko uvnitř už dávno ví, jen to zapomněl.
Často jsem si při čtení říkala, že kdybychom těm myšlenkám opravdu porozuměli a dokázali je žít, svět by mohl být mnohem klidnější a laskavější místo.
Je to už starší kniha a já o ní věděla dlouho. Některé myšlenky z ní jsem už dřív někde zahlédla nebo slyšela, ale teprve když se mi dostala do ruky celá, měla jsem možnost se do nich opravdu ponořit.
Doma si dnes nechávám jen velmi málo knih. Většinu si půjčuji z knihovny nebo poslouchám jako audioknihy a svou knihovnu už nechci příliš rozšiřovat. Chci v ní mít jen ty knihy, které se opravdu dotknou mého srdce. A tahle je bez pochyb jednou z nich
Je to už pátý díl ze série Bridgertonovi a musím přiznat, že u téhle série už vlastně ani nevím, co úplně nového říct. Je to pořád ta stejná červená knihovna – romantická, čtivá a vlastně docela předvídatelná.
Přesto mě to baví. Možná už to čtu trochu „mezi řádky“ a žádná velká překvapení tam člověk nečeká. Děj plyne tak, jak by člověk u Bridgertonových čekal, a spíš než o dramatické zvraty jde o příjemné, odpočinkové čtení.
U postavy Eloise jsem se možná trochu víc těšila na větší dávku emancipace. V předchozích dílech působila jako někdo, kdo by mohl zavedené pořádky trochu víc nabourat, takže jsem byla zvědavá, kam se její příběh posune. Nakonec ale kniha zůstává věrná stylu celé série – romantika, lehký humor a bezpečný návrat k osvědčenému modelu.
Ale víte co? Já mám pro Bridgertonovy asi tak trochu schovívavost. Čtou se rychle, příjemně a člověk u nich může prostě jen vypnout. A někdy je přesně taková knížka to, na co má člověk chuť.
Přiznávám bez mučení, že mám někdy trochu sklony ke knižnímu snobství. O to víc mě samotnou překvapuje, jak moc mě série Bridgertonových vlastně baví. Čekanka je už čtvrtá kniha, kterou z této řady čtu, a i když je jasné, že jde o poctivou červenou knihovnu, má to něco do sebe.
Možná je to i tím, že jsem nejdřív viděla seriál na Netflixu, který podle mě celé látce dodal ještě trochu víc šmrncu. Tvůrci z té klasické romantiky dokázali vytěžit docela zajímavý a živý příběh. Když se pak člověk vrátí ke knižní předloze, pořád je to samozřejmě romantika se vším všudy, ale zároveň už ty postavy nějak zná a má k nim vztah.
Zrovna tento díl s Penelope mě ale bavil možná ještě o něco víc než ty předchozí. Není to jen o tom klasickém společenském cíli – dobře se vdát a najít si své místo ve vyšší společnosti. V příběhu je cítit i jemný náznak něčeho dalšího: hledání vlastní cesty, samostatnosti a toho, co člověka skutečně naplňuje. Penelope není typická hrdinka, která by zářila na první pohled, a právě to z ní dělá sympatickou postavu.
Ano, je to červená knihovna. A ano, možná je to moje malé „guilty pleasure“. Ale vlastně mi to vůbec nevadí – protože se to čte lehce, příjemně a člověk si u toho prostě dobře odpočine.
Kniha vznikla jako rozhovor mezi novinářem Martinem Moravcem a bezpečnostním expertem Adamem Dolníkem a pro mě byla opravdu skvělým čtením. Už dlouho se mi nestalo, aby mě nějaká kniha tak vtáhla.
Adam Dolník v rozhovoru působí jako neskutečný profesionál – člověk, který se celý život pohybuje ve světě terorismu, únosů a krizových vyjednávání. A přesto o těchto dramatických situacích mluví s velkým klidem, rozvahou a lidskostí. Při čtení jsem měla pocit obrovského respektu – pro mě je to prostě neuvěřitelný borec.
Kniha je plná skutečných příběhů z praxe, které jsou samy o sobě velmi napínavé a často až neuvěřitelné. Čtenář se dostává do zákulisí vyjednávání s únosci nebo teroristy a uvědomí si, jak obrovskou roli hraje psychologie, empatie a schopnost správně komunikovat.
Zároveň mě ale překvapilo, že kniha není jen o extrémních situacích někde ve světě. Hodně myšlenek je vlastně překvapivě použitelných i v běžném životě. Když Adam Dolník mluví o umění naslouchat, o práci s emocemi nebo o tom, jak správně vést rozhovor, člověk si uvědomí, že podobné principy mohou fungovat i v každodenní komunikaci mezi lidmi.
Pro mě osobně to byla nesmírně zajímavá a inspirativní kniha. Pokud někoho zajímá psychologie komunikace, krizové situace nebo jen chce nahlédnout do úplně jiného světa, rozhodně ji můžu doporučit. Já jsem z ní byla opravdu nadšená – a před Adamem Dolníkem smekám.
Na zadní straně knihy stojí, že jde o „ďábelsky vtipnou detektivku, v níž o vraždy není nouze“ – a vlastně je tím řečeno skoro všechno. Vražda v Sunset Hall je přesně ten typ knihy, který se čte neuvěřitelně lehce a člověk se u něj opravdu baví.
Příběh sleduje skupinu poněkud svérázných seniorů, kteří se rozhodnou vzít život do vlastních rukou a žít po svém – společně v domě, kde si všechno organizují sami a nenechají si do života příliš mluvit. Jenže kolem nich se začnou dít vraždy. A protože jsou vždycky tak nějak poblíž, stávají se podezřelými právě oni.
Z této situace vzniká spousta absurdních, vtipných a někdy i lehce černohumorných momentů. Humor je tady opravdu silnou stránkou knihy – není prvoplánový, ale vychází z charakterů postav, jejich komentářů a nečekaných reakcí. Senioři jsou vykreslení s velkou dávkou sympatie a lidskosti, a právě to dělá knihu tak příjemnou.
Je to detektivka, ale zároveň i velmi milé a zábavné čtení o lidech, kteří se rozhodli, že ani ve vyšším věku ještě rozhodně nepatří do starého železa.
Já jsem si knížku opravdu užila – čte se skvěle, je vtipná, svižná a přesně taková, po jaké člověk někdy sáhne, když si chce čtení hlavně užít.
Knížka Klukovina má podle recenzí téměř status velkého literárního díla – alespoň podle nadšených hodnocení by člověk čekal něco světového. Ve skutečnosti jde ale spíš o docela obyčejnou romantickou „gejromančárnu“. A přiznám se, že jsem se při čtení občas skoro trochu snobsky styděla, že ji vlastně čtu.
Na druhou stranu – kniha má přes pět set stránek a já ji přečetla za dva dny. A to se nestává u něčeho, co by člověka nebavilo. Ano, je místy zdlouhavá, ale není to ta nudná zdlouhavost. Příběh plyne a člověk chce vědět, co bude dál.
Velkým tématem knihy je šikana. Během čtení jsem měla chvílemi pocit, že autorky tomu, co se dělo, nedávají dostatečnou váhu a že je šikana trochu bagatelizovaná. Postupně se ale příběh rozvíjí a dostává se i k pocitům všech zúčastněných – jak toho, kdo byl šikanovaný, tak toho, kdo šikanoval, i k tomu, jak na podobné situace reaguje okolí a společnost. V tomhle směru nakonec kniha otevře docela dost vážných témat a je zajímavé je sledovat.
Trochu rozpačitá jsem byla z romantické linky mezi dvěma hlavními hrdiny. Protože knihu napsaly ženy, měla jsem místy pocit, že ten vztah může být trochu idealizovaný nebo přeslazený. Možná by bylo zajímavé slyšet názor nějakého gay muže, jestli to mezi dvěma kluky opravdu funguje takhle, nebo jestli je to spíš představa autorek.
Celkově ale musím říct, že se kniha čte velmi dobře a vlastně mě opravdu bavila.
Selský baroko je pro mě už druhá knížka od Jiřího Hájíčka a znovu jsem si uvědomila, jak moc se mi jeho styl psaní líbí. Má schopnost všímat si drobných detailů v lidském chování a velmi citlivě popisovat obyčejné lidi a jejich životy. Právě tyhle nenápadné momenty a vztahy mezi postavami dělají z příběhu něco velmi autentického. Knížka se mi četla opravdu dobře a měla pro mě zvláštní, klidnou atmosféru jihočeského venkova, která ve mně ještě chvíli po dočtení zůstávala. Hájíček umí psát nenápadně, ale zároveň velmi přesně – a i proto mě jeho knihy baví.
Tahle kniha pro mě byla velmi těžké čtení – hlavně kvůli tématu. Zároveň je ale výborná a patří k těm, které člověku dlouho zůstávají v hlavě.
Autor, slovenský novinář, který se na Ukrajině dlouhodobě pohyboval a mnohé situace zažil na vlastní kůži, přináší svědectví z míst, kam se běžný čtenář nikdy nedostane. Mluví s lidmi, kteří válku opravdu prožívají – vojáky, civilisty i oběťmi násilí. Právě díky těmto osobním příběhům působí kniha mimořádně silně a autenticky.
Velmi oceňuji, že autor nepopisuje situaci černobíle. Vedle ruské agrese a hrůz války otevřeně mluví také o problémech samotné Ukrajiny – o hluboké korupci nebo o obavách, zda se zemi podaří vybudovat skutečně fungující demokracii. Tím kniha nepůsobí jako propaganda, ale jako poctivá novinářská práce, která se snaží ukázat realitu v celé její složitosti.
Zároveň jsou některé pasáže téměř nesnesitelně bolestné. Svědectví o mučení, znásilňování nebo o lidech, kteří se skrývají ve sklepech a bojí se o život svých dětí, se čtou opravdu těžko. Člověk si při tom znovu uvědomí, jakých zvěrstev je lidská bytost schopná.
Možná právě proto ve mně kniha vyvolala i smutek nad tím, jak se někdy o válce na Ukrajině mluví u nás – s lehkostí, ironií nebo dokonce posměchem. Za těmi zprávami jsou přitom skuteční lidé a skutečné tragédie.
Zpěv sirén je silná, místy velmi bolestná kniha, ale zároveň mimořádně důležitá. Připomíná, že svět není černobílý – a že pochopit realitu znamená být ochoten vidět i její nepříjemné a složité stránky.
Nevhodný návrh je třetí díl populární historické romantické série Bridgerton Series. Ke knize jsem se dostala podobně jako mnoho dalších čtenářů – přes seriál Bridgerton na Netflix. A musím přiznat, že kdybych nejdřív neviděla seriál, možná bych po knihách vůbec nesáhla.
Trochu se vlastně stydím přiznat, že tyto knihy čtu, protože jde opravdu o červenou knihovnu toho nejhrubšího zrna. Přesto na nich je něco, co mě nutí pokračovat dál – asi takové moje malé „guilty pleasure“.
Ve srovnání se seriálem mi ale připadá, že televizní adaptace příběh výrazně pozvedla. Tvůrci seriálu dokázali postavy i děj zjemnit, dodat jim větší hloubku a eleganci, zatímco v knize často zůstávají dost schematické a někdy až nechtěně komické.
To je bohužel patrné i v některých intimních scénách. Ty na mě působily spíš rozpačitě než romanticky – místy jsou natolik přehnané a neobratně napsané, že se mi skoro špatně poslouchaly (audioknihu jsem vnímala právě touto formou). Některé kapitoly jsem měla chuť rychle přeskočit.
Přitom samotné postavy mi jsou vlastně docela sympatické. Kdyby je autorka nechala působit přirozeněji a méně je tlačila do melodramatických reakcí, mohly by fungovat mnohem lépe. Typickým příkladem je Benedikt – v některých chvílích působí zajímavě a lidsky, ale jindy je jeho chování napsané tak přehnaně sentimentálně, že to celé vyznívá spíš nechtěně směšně.
Přes všechny tyto výhrady ale kniha splňuje to, co od podobného žánru člověk očekává – lehkou, romantickou a nenáročnou četbu, u které se dá na chvíli vypnout hlava. A právě proto má série Bridgertonových tolik čtenářů.
Já osobně zůstávám trochu rozpolcená: literárně mě knihy příliš nepřesvědčily, ale stejně mě zajímá, co se bude dít s dalšími členy rodiny Bridgertonových.
Kniha je silnou a místy až znepokojivou výpovědí o českém zločinu, který mnozí známe jen útržkovitě z médií. Poslouchala jsem ji jako audioknihu na Českém rozhlasu a musím říct, že na mě opravdu zapůsobila. Přestože jsou popisované případy většinou povědomé, jejich souhrnné podání působí mnohem intenzivněji – chvílemi až bere naději v lepší a spravedlivější svět. O to větší respekt si zaslouží autor, který se nebál jít do značného osobního i profesního rizika a tyto kauzy vynést na světlo. Klobouk dolů před odvahou, vytrvalostí a poctivou novinářskou prací. Skvělé, silné a nezapomenutelné.
Knížku jsem si v knihovně půjčila úplnou náhodou. Prostě jsem ji zahlédla a něco mě k ní přitáhlo. A musím říct, že mě od prvních stránek opravdu bavila. Daniel Krejčík má velmi laskavý, jemný humor a schopnost vyprávět obyčejné věci neobyčejně – s nadhledem, citem a moudrostí.
Nejsem typ čtenáře, který by vyhledával knihy o známých osobnostech, a o autorovi jsem předtím prakticky nic nevěděla, kromě toho, že občas dabuje audioknihy, které poslouchám. O to příjemnější pro mě bylo zjištění, že tady vlastně vůbec nejde o „slavného člověka“, ale o lidské příběhy, vztahy, drobné radosti i bolístky. Ty by klidně mohl vyprávět kdokoliv – a právě v tom je síla té knihy.
Celkově na mě kniha působila jako velmi milá, laskavá a zároveň zajímavá. Je to čtení, které pohladí, pobaví a nechá v člověku dobrý pocit ještě dlouho po dočtení. Za mě opravdu hezká knížka.
Tato kniha je rozdělena na dvě části – kratší novelu a soubor fejetonů. Ani jedna z těchto částí mě bohužel příliš neoslovila.
Novela působí jako velmi banální příběh „ze života“. Chápu, že právě v obyčejnosti může někdo hledat sílu, ale pro mě už to bylo málo. Od knihy dnes očekávám něco navíc – hlubší vhled, silnější emoci, přesah. To jsem tady nenašla.
Druhá část v podobě fejetonů na mě působila spíše nudně. Objevilo se pár zajímavých myšlenek, ale celkově mi chyběla lehkost, nadhled nebo pointa, která by mě udržela v pozornosti.
Kniha se mi jako celek nelíbila, přesto dávám tři hvězdičky – z úcty k autorce a k její předchozí tvorbě, kterou vnímám jako hodnotnější. Tentokrát mě ale Louka plná pampelišek minula.
Knížka je velmi krátká, a upřímně – nebýt jejího rozsahu, asi bych ji ani nedočetla. Mám pocit, že má hodnotu především pro samotného autora. Je to poetické, vzpomínkové vyprávění o kraji a místě kolem Bezmíře, plné popisů okolní krajiny, atmosféry a osobního vztahu k prostoru.
Jako čtenářka jsem se ale spíš nudila. Přestože je jazyk místy hezký a citlivý, chyběla mi hlubší myšlenka nebo něco, co by mě víc vtáhlo a udrželo pozornost. Text na mě působil spíš jako soukromé vzpomínání než jako kniha, která by dokázala oslovit širší publikum.
Pro čtenáře, kteří mají blízký vztah ke konkrétnímu místu, krajině nebo k poetickým miniaturám bez děje, může být Bezmír příjemným zastavením. Mně osobně ale nepřišel příliš zajímavý ani objevný.
Kniha pro mě měla na začátku docela slibný potenciál. Říkala jsem si, že by to mohla být příjemná oddechovka – kombinace detektivky z malého města a lehce pikantní romantiky. Ten základní nápad totiž vůbec není špatný.
Hlavní hrdinka nastupuje jako nová šéfka policie do malého města, odkud pochází její rodina. Má tam kořeny, dědu, minulost. Zároveň se rozjíždí vyšetřování smrti mladé dívky, která je oficiálně označena za sebevraždu. Jenže podobných „sebevražd“ už se v posledních letech objevilo víc a hlavní hrdince na tom něco nesedí. Detektivní linka, která postupně odhaluje, že jde o vraždy, je vlastně to nejzajímavější na celé knize.
Bohužel všechno ostatní to spolehlivě zabíjí.
Hned první den se hrdinka v baru vyspí s neznámým mužem a od té chvíle se kniha topí v neustálé, repetitivní a neuvěřitelné romanticko-sexuální lince. Neustálé vzdychání o tom, že si nemohou odolat, i když vlastně chtějí „nezávazný vztah“, působí nuceně, plytce a po čase vyloženě otravně. Erotické pasáže nepřidávají příběhu hloubku ani napětí, naopak ho brzdí a rozmělňují.
Kdyby v knize bylo výrazně víc prostoru pro detektivní příběh a atmosféru maloměsta a výrazně méně popisů těl a penisů, mohla z toho být celkem slušná žánrovka. Takhle mám ale pocit, že autor dobrý nápad úplně promarnil.
Za mě velké zklamání. Detektivka potlačená pod nánosem laciné erotiky, která místo aby fungovala jako koření, přebíjí všechno ostatní.
Tuto knihu jsem poslouchala v audioverzi během dlouhé cesty autem, s tím, že podle recenzí mělo jít o nenáročnou, odpočinkovou romantiku. Bohužel se z toho stal pravý opak – spíš zkouška trpělivosti.
Příběh na mě působil jako velmi plytká, přeslazená a naprosto předvídatelná romance bez vnitřní logiky. Postavy jsou vykreslené černobíle a jejich chování často nedává smysl – zejména proměna jednoho z hlavních hrdinů, který se z příšerně se chovajícího člověka zcela nelogicky stane „dokonalým“ mužem, působí nevěrohodně a nuceně. Emoce jsou tlačené na sílu, vývoj vztahů uspěchaný a přitom paradoxně celý děj zbytečně natahovaný, aniž by se v něm skutečně něco dělo.
Opakovaně jsem měla pocit, že už se příběh musí chýlit ke konci – jenže při pohledu na zbývající délku audioknihy mě čekala ještě další hodina a půl prázdného děje. To už bylo opravdu únavné. Humor na mě nefungoval, romantika byla spíš směšná než dojemná a celkově kniha působila bezduše.
Upřímně řečeno, jediný sympatický prvek byl ten, že postavy mají rády psy. Jinak pro mě jde o velmi slabé čtení (poslech), které mi nepřineslo ani odpočinek, ani radost. Hodnotím jednou hvězdičkou a s čistým svědomím nedoporučuji.
Světelný klam je už moje sedmá kniha od Louise Penny a musím říct, že mě bavila možná ze všech nejvíc. Styl jejího psaní mi neuvěřitelně sedí – je to poctivá detektivka plná napětí, ale zároveň velmi laskavé, lidské čtení. Penny dokáže vyprávět o zločinu bez cynismu a brutality, s důrazem na atmosféru, vztahy a vnitřní svět postav.
Velkou roli pro mě hrálo i téma malování a umění, které příběhu dodává zvláštní hloubku a jemnost. A samozřejmě nechybí mí oblíbení obyvatelé Three Pines – postavy, ke kterým se člověk vrací skoro jako ke starým známým. Právě jejich přítomnost dělá z této série něco víc než jen další krimi.
Světelný klam je napínavý, citlivý a krásně napsaný román, který ve mně zanechal silný dojem. Pro mě zatím jednoznačně vrchol celé série a další důkaz, že Louise Penny patří mezi autorky, ke kterým se budu vždycky ráda vracet.
Je to typická seberozvojová kniha, ale zároveň v něčem dost poctivá a nepovrchní. Autor je lékař a neurolog, takže nejde jen o motivační řeči typu „stačí chtít“, ale o snahu opravdu pochopit, co se v našem mozku a těle děje, když jíme bez hladu, přejídáme se nebo saháme po jídle, které vlastně ani nechceme.
Kniha velmi srozumitelně vysvětluje, proč se člověk zasekne v návycích, které mu dlouhodobě nedělají dobře – ať už jde o závislost na sladkém, emoční jedení nebo automatické přejídání. Právě v tom pro mě byla nejsilnější, ale zároveň i trochu bolestná. Člověk se v ní snadno pozná. Mně osobně to místy přineslo i lehkou depresi, protože jsem si velmi jasně uvědomila, že tohle je přesně můj problém a že s tím budu muset něco dělat. A zároveň vím, že ne vždy je člověk v životní fázi, kdy má dost síly hned všechno měnit a zkoušet nové postupy.
Na druhou stranu kniha dává i naději. Nevnucuje jednoduchá řešení, ale nabízí konkrétní nástroje a cvičení, jak se k jídlu začít chovat jinak a svobodněji. Je tam spousta praktických návodů, ke kterým se dá vracet a pracovat s nimi postupně, vlastním tempem. Já sama jsem ji zatím přečetla jedním dechem, spíš jako celek, ale mám v plánu se k ní vrátit detailněji a jednotlivá cvičení si opravdu projít.
Celkově mi Pseudohlad přijde jako zajímavý a užitečný počin. Není to lehké, povzbuzující čtení na uklidnění, spíš kniha, která člověka konfrontuje se sebou samým. Ale dělá to citlivě a s respektem – a připomíná, že cesta ke změně existuje vždycky, i když na ni zrovna nemáme ideální podmínky nebo energii.
