engelbert komentáře u knih

Tahle kniha mi v knihovně vlastně vklouzla do ruky sama. Ve škole nás o Osvobozeném divadle učili, ale jen do té míry, do jaké je v USA považovali za komunisty. Pak už jejich osudy byly známy pouze mimoškolním slovním podáním. K působení v Americe se Jan Werich pak už asi nemohl moc vyjadřovat, Jiří Voskovec byl zpropadený emigrant, bohužel pro komanče jejich hry a písničky byly tak známé, že je nedokázali lidem vymazat z hlavy. Díky knížce mi už nemusí vrtat hlavou, co tak v Americe asi dělali, proč už pak společně nevystupovali, s kým se tam poznali, co vlastně bylo s Ježkem. Jsem rád, že si autor dal takovou práci a s napětím jsem držel V&W palce, aby už konečně ukázali, co dovedou.

Někde jsem zaznamenal pozitivní zmínku o této sérii, tak jsem ji zkusil. První kniha nebyla špatná, hodně emocí. Trochu mi vadí, a věřím, že v dalších dílech se to vysvětlí, jak vůbec není jasné, proč si mág Loren vybral pětici hrdinů z našeho světa, a proč právě tuto. Nejdřív to vypadalo, že autor po napsání knihy spočítal excentrické postavy bez minulosti ve Fionavaře, a dopsal jim ouverturu. Zrovna tak není moc jasné, proč Jaella je taková divná. Kdyby to byl její charakteristický rys, proč se stala kněžkou? Pokud ji tak změnila řehole, proč se tak stalo? Trochu se mi nezdálo, proč musel starší královský syn do vyhnanství, odmítnutí jeho nabídky králi mi nepřipadá dostatečné. Velmi se mi líbila část o Ivorových dětech.

Taková matoucí dystopie, vždyť autor tvrdí, že většina se skutečně udála. Je tedy pohraničí bez odsunu Němců jen kulisou pro spojení těch smutných činů a jejich následků? Místem, které umožnilo aby se spojily ve smysluplný příběh, kde nejsou odděleny železnou oponou?

Vlastně je to spíš příběh mladého novináře s mimořádně hroší kůží, který si opakovaně nechá líbit hrubé urážky, vyspravit ciferník a ještě se zavázat slibem rodinnému příteli, toho času policajtovi. Nastavit tvář ranám z té, či oné strany, pro pravdu, ale spíš pro lásku sudetské světice. Má mimořádně vhodný kádrový profil, aby uměl zacházet se zbraněmi, měl kontakty na policii a přístup všude. Takový Chandlerův Phil Marlow se alespoň nechává mlátit osudem pro pár těžce vydělaných dolarů, ale tady?

Klára, zmíněná světice, která se chce vymanit z rodinných, kmenových a sociálních nenávistí je tak nepravděpodobně pozitivní a vstřícná, že jsem docela dlouho myslel, že hlavní padouch bude ona.

Líbil se mi popis bezútěšného maloměsta v pohraničí s jeho vyloučenými lokalitami a celková atmosféra toho prostředí. Nelíbilo se mi, že Klára, která znala své Pappenheimské, se nechávala rozhodit tím, co bych čekal, že by měla očekávat. A taky se mi nelíbily dovětky v textu, které předjímaly další děj ("...jako by to bylo naposledy. A taky, že bylo.").

Knihu jsem si půjčil, protože jsem v nějaké anketě o ní zaznamenal pochvalnou zmínku. V nejširší rodině se udály nějaké sebevraždy, a i celkově jich bude asi více, než si myslíme, či spíše připouštíme. Kniha sama byla dosti těžká, a to i hmotností, protože její obsah na křídovém papíře se docela pronesl. Autoři velmi zevrubně probrali hlediska, ze kterých lze sebevraždu nahlížet, jak se k ní staví různé kultury, různé filozofické směry. Zmíněny nejrůznější studie, které zejména ex post zkoumaly sebevraždy, snaže se dohledat jejich příčinu a pokud možno dokázat jim účinně předcházet. Velmi neblaze na mně působila obrazová příloha, trochu jsem pookřál, při hovorech s lékaři a policisty, kteří se podílí na uzavření sebevražedných případů. Pozitivního je v knize pramálo, veškeré zkoumání nevede k praktickým použitelným řešením, a vlastně ani není jasné, jestli má smysl sebevrahům bránit.

Pěkné, pestré psaní o lidičkách, kteří mají společného snad jen místo pobytu v Praze. Zpodobnění duše města skrze kapitolky někde mezi fejetonem a rozhovory. Ta nesourodá směsice lidiček promlouvá o sobě, své práci, své zábavě, v jakýchsi monolozích. Moji mysl však nezaměstnávají tolik osudy a názory protagonistů, jako spíš otázky nad autorovou tvůrčí metodou. Kde a jak k těm lidičkám přišel, nač se jich ptal, kolik se jich do knihy nevešlo.

Zajímavý nápad. Jako dítě bych byl s knížkou více spokojen. Líbilo se mi, jak mě směrovala k obrazotvornosti a udržování pozornosti, abych se neztratil, v které generaci se právě příběh odehrává. Jsem však už dlouho velký, a tak mě od příběhu rozptylují nezodpovězené otázky, které přece autor musel očekavát. Třeba proč, se otec a syn vydali hledat maminku až po osmi letech? To jim tak dlouho trvalo, než jim začala opravdu chybět? Proč se Hans Thomas nepídil po purpurové limonádě, která měla být někde v dědečkově pekárně? Jak to, že všichni nositelé tajemství v pravý okamžik umřeli přirozenou smrtí? Ale zase se málo kdy můžu setkat v populární knize s antickou filozofií.

Čekal jsem, že se dozvím trochu více o Kosmovi. Místo toho jsem se dozvěděl, že je to marné, vylámali si na tom zuby jiné, historii studující, kapacity. Jejich stručný přehled, jejich závěry a spory byly tou zajímavější částí knihy. Poučné bylo i nahlédnutí na způsob jejich mravenčí práce, když už neexistuje originál a každý z opisů je jiný.

Předně jsem rád, že rozhovor s Robertem Křesťanem vůbec vznikl. Jeho písně mě provázejí od raného jinošství dodnes. Jejich působení, je rozhodně hluboké, barevné, znepokojující, vroucné, rozhodně však obtížně sdělitelné. Když jsem na konci osmdesátých let hledal hudbu, která mě bude bavit (nebo spíše zajímat, oslovovat), Poutnící mě zaujali okamžitě, hudbou i texty. Při četbě jsem se tak mohl vrátit do těchto let a bylo to příjemné.

Sága je u konce, jsem rád, že jsem ji přečetl a že se ji vůbec podařilo dokončit. Zvláštní je vývoj postav, kde z hrdiny je zbabělý padouch, z nekonzistentního hlupáka jasnozřivec, jediný kdo odliší skutečnost od iluze. Ty nekonečné pochyby o účelu, cíli, prostředcích mně v myšlenkách dokáží slušně zacyklit. Samo zakončení bylo zvláštní, zklamalo mě, že celý ten úžasný děj byl možná jen virtuál se 100% uvěřitelností.

Velmi hravé, bavilo mě to, některé říkanky bych si chtěl zapamatovat.

Nechci hodnotit. Trochu mi to připadá, že autor vynaložil velké úsilí, aby zjistil, že stejně nic neví, a tak to mnoha slovy sdělil i čtenářům. Což je od něj asi poctivé, ale pro mně poněkud neuspokojivé.

Líbily se mi, a velmi oceňuji, úryvky uvozující každou kapitolu. Nejlépe se mi v knížce četlo, když autor popisoval přijetí u spolužáků toho tajného, co Nohavicu sledoval, v nejmenované obci na Ostravsku.

Jsem nadšen! Velmi čtivou formou jsem se mohl poučit o významných dílech na Moravě, pěkně chronologicky, v souvislostech. Jak a odkud se tu ty práce vzaly, kdo je objednal, co tím sledoval. Krásné popisy obrazů, vztahy mezi umělci, jejich charakteristika, spousta obrázků. Škoda brožovaného vydání, kniha by snesla i větší formát. Krásně vypíchnuté mimořádné umělecké počiny světového významu: Věstonická Venuše, Madona z Veveří, Marsyas a Apollon, vila Tugenhad.

Jednoznačně mě zaujal titul knihy, který poukazuje, dle mého soudu, na jeden z nejpodstatnějších problémů dneška. Jsem nadšen, když mi někdo dokáže s nadhledem, ale i se svými pochybnostmi, srozumitelně vysvětlovat, co nás to vlastně potkalo a jak jsme se s tím dokázali vyrovnat. Vnitřně mám problém připomínat si tu dobu, proto nedávám víc hvězdiček.

Čtu podruhé, stále jsem nadšen. Připomenul jsem si některé pozapomenuté epizody. Zejména setkání s Gelfradem von Sterzou a jeho následky.

O panu Reynkovi jsme se ve škole rozhodně neučili, podobně jako o Josefu Váchalovi. Chtěl jsem se dozvědět něco více o jeho tvorbě, životu a důvodu komunistického ticha kolem něj. Rozhovor s jeho syny je příjemný, duchaplný. Oba pánové mají svůj věk a přesto mají své plány, názory a všudypřítomnou pokoru.

Neměl jsem valné očekávání, k četbě mě dohnala spíše zvědavost. Uvedení do historie Bronxu bylo fajn, koncept povídek mě navnadil a posunul zvědavost k nedočkavosti. Těšil jsem se jak se autoři se zadáním vypořádají. A uspěli velmi dobře, což platí o těch niternějších povídkách i těch bláznivě uhánějících epickým dějem. Asi nejvíce se mi líbily povídky Jeden den Eduarda Pospíšila a Kterak se četnického závodčího Brucha zmocnil běs. Velmi zvláštní je povídka Obolos, ostatní příliš nezaostávají. V psaném textu vypadá velmi mile Brněnský dialekt (prosím neplést s hantecem), hned jsem si vzpomněl na babičku, která tak mluvila.

Na knize je, bohužel, poznat její stáří a nepřízeň režimu, ve kterém vyšla. Obrazová část sestává jen z několika černobílých listů vložených rovnoměrně do textu, což vůbec neodpovídá bohatému, barvitému obsahu. Zevrubný popis barokního myšlení, je podepírán vesměs bohatými citacemi autorů, z pochopitelných důvodů naprosto chybí osobní zkušenost se zahraničními díly barokních autorů, kteří byli vzory těch našich. Velmi dobře byla vysvětlena odlišná role baroka v Česku, oproti ostatní Evropě. Jasně popsaný, dnes bychom řekli, koncept baroka, který je mi však svou přepjatou vroucností, mnohomluvností poněkud cizí.

Po Oku uragánu od Patricka Whitea je to další knížka s tématikou přípravy na poslední věci člověka. Přinesla mi dost námětů k přemýšlení o věcech, které si nechci připouštět k tělu. Během čtení jsem měl celou dobu pocit jakéhosi nepohodlí. Celou dobu jsem čekal, že se vynoří nějaký stín minulosti, a když se to stalo, byl jsem zklamán jeho nicotností. Dále se mi úplně nelíbilo, že hlavní postava své rodné město vnímá dost neblaze, což je v určitém rozporu s mojí, byť jen turistickou, zkušeností.

Četl jsem už před lety a rád jsem se vrátil. Teď napodruhé už tak neprahnu po tom, jak to dopadne, ale užívám si vyprávění.

Nevím odkud začít. Ačkoliv to nebylo napínavé, těžko jsem knížku odkládal. Ačkoliv nejsem z Prahy, natož z Holešovic, bylo mi místo děje blízké. Jako heterosexuál jsem svoje předsudky a představy o komunitě jinak orientovaných lidiček doplnil o předsudky a představy autorovy. Mám díky knížce nad čím přemýšlet? To ani ne. Teď mě napadlo - o Raymondu Chandlerovi se říká, že dokázal nejlépe ze všech autorů vyjádřit atmosféru LA třicátých let. Nebylo by možné podobně uvažovat o Miloši Urbanovi a Holešovicích? Možná s Lordem Mordem i o zaniklé Praze?