Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu
Maryse Condé
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/496185/bmid_ja-tituba-cerna-carodejnice-ze-sale-q9r-496185.jpg
4
164
164
Tituba je z dobových pramenů dochované jméno černošské otrokyně z Barbadosu, která se řízením osudu ocitla v roce 1692 v americkém Salemu. V puritánském městě vyvolá její barva kůže hrůzu a davová hysterie vyvrcholí nechvalně známými procesy proti čarodějnicím. Guadeloupská spisovatelka Maryse Condéová nechává Titubu v dobrodružném propojení fantazie a historické látky vyprávět příběh procesů z pohledu otrokyně. V románu o putování Tituby z exotického ostrova do studeného Nového světa a zpět se Maryse Condéová dotýká témat kolonialismu, lidské svobody i údělu žen. Její historická fabulace se ale vyznačuje zejména osobitou ironií, se kterou přistupuje jak k drastickým momentům života otroků, tak nepřímo i k současným snahám o napravení křivd.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2022 , MaratonOriginální název:
Moi, Tituba, sorcière ... noire de Salem, 1986
více info...
Přidat komentář
Autorčin styl je odosobněný, lehce ironický. Takže i přesto, že tu bylo tolik krutosti a bolesti, nedotklo se mě to tolik jak by mohlo, kdyby autorka psala víc emotivně.
Příběh ale není vůbec napsán černobíle a Tituba je opravdu zajímavá osobnost.
Navíc kniha je to kratší, takže jsem ji přečetla skoro na posezení.
Zajímavý počin!
Životní příběh čarodějnice ze Salemu nabízí mnohem více než jen popis neutěšeného osudu jedné trýzněné černé otrokyně. Hon na čarodějnice, jejich mučení a upalování se odehrávalo na přelomu středověku a novověku v zemích evropských a koloniální Ameriky. Právě v té době hrála ve světě významnou roli katolická církev, která aby upevnila svou moc nad věřícími, vyhlásila nesmiřitelný boj heretikům, jež využili všichni ti, kteří se chtěli pomstít svým nepřátelům nebo získat jejich pozice. Stačilo ukázat prstem a na proces bylo zaděláno. A tak ve jménu tzv. svaté inkvizice trpěly desetitisíce nevinných žen. Stačilo znát byliny a jejich léčivé účinky nebo přírodní zákonitosti a lidské tělo. Jak ukazují dějiny a hon na čarodějnice v neslavně proslulém americkém Salemu, tak trpěly nejenom ženy. Salemské procesy se však církvi zcela vymkly z rukou, když z obcování s ďáblem byli obviněni bez rozdílu rasy a bez výjimky představitelé všech sociálních a profesních skupin, vč. samotných kněží.
Příběh černošské otrokyně Tituby z Barbadosu rozkrývá tmářskou podstatu honu na čarodějnice. Rovněž poukazuje na témata otroctví, kolonialismus, lidská ne/svoboda a práva žen, primární oběti tehdejších čarodějnických procesů. Autorka přitom mistrně proplétá fikci s historickými fakty, současně nám připomíná, že nešvary minulosti zdaleka neskončily v dávné minulosti. Vyjma snad upalování tzv. čarodějnic se v mnoha zemích dnes stejně jako dříve musíme zasazovat o svá práva a svobody. Barva kůže, odlišná víra etc. jsou stále "dobrým" důvodem k diskriminaci. Kniha stojí za přečtení i kvůli samotnému příběhu hlavní hrdinky Tituby, byť její chování bylo v některých momentech nepochopitelně naivní.
Zábavně, čtivě napsané. Postavy jsou vykresleny minimalisticky, přesto jsou živé a věrohodné, nečernobílé. Zajímavé romantické linky s různorodými muži (a ženou?), které působí jako sám život, nikdo není dokonalým ,,mužem jejího života," přesto na všechny vzpomíná s určitou láskou.
Na to, o jak hrozných událostech kniha pojednává, to vlastně není až zase tak depresivní, možná díky postavám zemřelých, které hlavní hrdinku chrání a dávají jí naději i v těch nejhorších situacích.
Konec byl trochu moc zrychlený v poměru ke zbytku knihy.
Největší emoce, kterou ve mě kniha nakonec vyvolávala, byl vztek. Nenávidím křesťanství.
Anotace na tuto knihu mě zaujala na jedné stránce na sociální síti. Ačkoliv se jedná o útlejší dílo, nečte se snadno.
Od prvních řádků je čtenář vtažen do světa otroctví a nadřazenosti, ze kterého mi během čtení bylo nejednou úzko. Moc se mi líbily popisy přírodního léčitelství.
Celou dobu jsem doufala v dobrý konec pro Titubu, ale příběh se odehrál tak, jak měl.
Román zpracovává život skutečné historické osobnosti - Tituby, černošské otrokyně, která byla jednou z prvních zatčených při čarodějnických procesech v Salemu - její život si nicméně značně "dopracovává". Ostatně o reálné Titubě toho moc známo není, protože, jak se na mnoha místech uvádí, jako černošská otrokyně nestojí nikomu za zmínku. Jde tak o určitou poctu této ženě, oběti nespravedlnosti. Český název je trošku zavádějící, protože odkazuje přímo na Salem. Samotné čarodějnické procesy však detailně popsané nejsou, důležitý je i život před a po, aby se z Tituby stala reálná žena, neredukovaná jen na jednu událost. Ve francouzštině se kniha jmenuje (tedy aspoň ve vydání, které jsem měla v ruce, protože tu vidím něco jiného...) "Já, Tituba, čarodějnice...", což podstatu příběhu vystihuje mnohem více. Tituba totiž nařčení z čarodějnictví čelí celý život, před Salemem i po Salemu.
Ano, román je v podstatě ideologický (snaha dát hlas ženě, navíc černé). Tituba navíc není "zaparkovaná" ve své době, román nekončí její smrtí, vnímá i to, co se děje poté. Proto podle mě moderní zmínky typu "z tebe feministku neudělám", jak bylo zmiňováno níže, zas až tak nemlátí do očí. Celkově mi ale něco bránilo se začíst. Způsob vyprávění mi přišel takový trošku kostrbatý, byť to byl zřejmě záměr, nikoliv nedostatečnost autorky.
Čarodějnické procesy mě zajímají, proto jsem sáhla po této knize a byla jsem zvědavá, jaký příběh vypráví.
Příběh o Titubě, o černošské otrokyni z Barbadosu, nás zanese jak na její rodný ostrov, tak do amerického puritánského městečka Salem, nechvalně proslulého čarodějnickými procesy.
Sledujeme osud mladé Tituby, kterou její barva pleti bohužel předurčila k tomu, že bude terčem pro nejrůznější nevysvětlitelné příhody, jako například dovednost léčit pomocí bylin nebo jejího spojení s přírodou.
Témata kolonialismu, rasismu i svobody jsou v tomto románu nastíněna prostřednictvím nesnadného putování mladé Tituby, jejího dospívání, jejích tužeb a ukazuje nám drsné momenty ze života otroků.
Dobrodružná a strastiplná cesta otrokyně Tituby je poutavě napsanou fikcí, která však čerpá z historických pramenů. Příběh se mi dobře četl, jen jsem čekala maličko něco jiného, například víc o zmíněných čarodějnických procesech, kterých se Tituba také účastnila, ale celkový dojem z knihy mi to rozhodně nezkazilo.
Doporučuji všem, kdo mají rádi vyprávění z tohoto období.
Audiokniha - četba na pokračování v Českém rozhlase.
Zanechala ve mě silný dojem.
Když tedy dnes napsali, že autorka zemřela, okamžitě se mi kniha vybavila.
Tituba je černošská otrokyně, která se dostane z Barbadosu až do Salemu v Americe. Tam se na ni lidé dívají s nevolí, hlavně kvůli barvě její kůže. Vyvrcholí to až procesem proti čarodějnicím. Skutečný příběh, který si autorka upravila do románové podoby. Co všechno z něj byla pravda, už dnes jen těžko zjistíme.
Zrovna nedávno jsem četla jinou knihu o otroctví na Barbadosu a téma mě velice zaujalo, v tu chvíli jsem ani netušila, že mám doma i další knihu s podobným námětem. V tomto příběhu se ponoříme opravdu do historie, neboť se odehrává kolem roku 1690. Je tu skvěle zpracováno téma otroctví, rasismu, ale i svobody a postavení žen (ať už bílých nebo barevných). Ač je to vážný příběh, autorka si do něj přidala i špetku ironie, díky tomu se čte s lehkostí. Mně tam možná právě ta ironie trošku vadila (mám raději „drastičtější“ příběhy).
Od začátku si mě kniha získala, vtáhla do děje a já s chutí četla dál. Kromě samotného nelehkého příběhu Tituby, mě moc bavily dávné babské rady, léčebné postupy, ať už ty od vystudovaných doktorů nebo právě čarodějnic, různé mýty, pověry i síla přírody.
Do budoucna se určitě podívám i po dalších knihách s podobným tématem, ač je to téma historické, obávám se, že v mnoha aspektech je stále velice současné.
Krásně a poutavě napsaný příběh černé otrokyně Tituby. Sama vypráví o své nelehké cestě životem z Barbadosu do Salemu. Kniha otvírá spoustu velkých témat, otroctví, čarodějnické procesy, kolonialismus, rasismus, rovnost či spíš nerovnost pohlaví a další. Vedle toho běží její osobní příběh plný lásky, zrady, strachu a nekončící touhy po svobodě. Asi nejzajímavější část knihy je ta týkající se procesů v Salemu, ukazující pro mě nový pohled na důvod jejich rozpoutání. Všechno vychází přirozeně z příběhu a nic nepůsobí šroubovaně. Kniha se výborně čte v podstatě jedním dechem.
Rozhodně zajímavé téma, ale styl vyprávění mě jaksi nevtáhnul. Dobové reálie taky místy zaskřípaly, ale to mohlo být tím, že starý příběh vypráví novodobá Tituba s ohledem na běh času. Ale bylo to psáno čtivě, mohu doporučit jako čtení na víkend, neboť skutečné zacházení s otroky zde není popsáno úplně reálně a detailně, nejsou zde emočně vypjaté prožitky bolestí a utrpení. Vyprávění je spíše poetické, místy hořké.
Když je člověk jinej, a to jakkoli, tak to společnost vždycky tak nějak hůř přijímá. Prostě všechno, co se tak nějak vymyká konvencím, stereotypům a zajetým pořádkům by raději nemělo existovat. Tituba, hlavní hrdinka tohohle románu o tom ví svoje. Je černoškou, žijí v nesmírně konzervativní společnosti, kde se ještě stále věří na čarodějnictví, poslednutí ďáblem, temné síly a barva kůže určuje vaše společenské postavení.
I přesto je ale Tituba výraznou ženskou postavou světové historie, která byla ve své době velmi emancipovaná, silná a v mnohém progresivní a otevřená. Takže si literární život a dejme tomu nesmetelnost rozhodně zaslouží.
Navíc ve skvělém příběhu, který, ač je v mnohém poměrně drsný, velmi realisticky otevírá téma rasismu, předsudků a lidství, které je, bohužel, poplatné každé době.
Doposloucháno na Českém rozhlasu jako četba na pokračování. Četba v podání Jany Strykové se mi líbila. V poslední době jsem narazila na téma rasové segregace a černých otroků v četbě často. Tohle bylo zase jiné. Tentokrát jsem se setkala s Titubou coby představitelkou duchovních tradic a mystiky původních obyvatel Barbadosu. Kniha zároveň otvírá oči v pohledu na náboženské mýty bělochů, které byly zdrojem mnohých krveprolití.
Tuto velice zajímavou knihu, která se velmi empaticky zaobírá různými tématy jako je např. otroctví, rasismus, předsudky, postavení žen atd. jsem měla možnost vyslechnout jako četbu na pokračování ve skvělém přednesu Jany Strykové. Autorka velmi poutavě líčí těžký život mladé černošské ženy, který byl studnicí hořkosti a bolesti. I přes všechny hrozné věci, které Titubu na její drsné cestě životem potkaly, v sobě dokázala hlavní hrdinka najít nebývalou sílu, hrdost, naději a víru v lepší zítřky. Opravdu velice silný příběh, který by měl donutit čtenáře k zamyšlení.
Přečteno poslechem Českého rozhlasu. Příběh černošské otrokyně z Barbadosu převypravěla herečka Jana Stryková.
Nebylo to špatné, docela zajímavé. Jen na můj vkus občas moc moderně pojaté. Tedy kromě Salemu. A konec? To byl slušný úlet, taková pohádka po dospělé.
Skvělý i když hořkosmutný příběh Tituby, skutečné postavy černošské otrokyně z Barbadosu. Kromě čarodějnického procesu ze Salemu je její osud dílem autorčiny fantazie.
Podle názvu jsem si myslela, že půjde jen o ten čarodějnický proces ze Salemu roku 1692, který vychází ze skutečných historických událostí, ale autorka se dotýká i témat kolonialismu, lidské svobody a údělu žen.
Líbila se mi komunikace se záhrobím, ale konec divoký. Ale, tak je to příběh o čarodějnici a Tituba je a není čarodějnice....
Doporučuji
Nevím, jestli bych se pustila do čtení, kdybych tuto knížku držela v ruce ..
Ale poslechla jsem v rámci četby na pokračování na ČRo a musím říct, že jsem poslouchala se zaujetím. Zajímavý a velice silný příběh.
Tohle byste si měli přečíst/slyšet, protože mám pocit, že se stále najde mnoho lidí s předsudky (čímž, možná v zachování rovnováhy, se vyskytuje i spousta lidí nikoli bez předsudků, ale rádoby superkorektních).
Je to s kegjistá čtivé, je to k uzoufání uvěřitelné pro svou bezradnost, ale nadějné pro sílu a víru.
Slyšeno na ČRo.
"Moji matku Abenu znásilnil anglický námořník jednoho dne roku 16-- na palubě lodi Christ the King, plující k břehům Barbadosu. Narodila jsem se jako důsledek tohoto násilí." Takto syrově a surově začíná tento román. A pokračuje ve stejném duchu. To proto, že Tituba je prostě taková: neúhybná, nekompromisní, divoká a mocná. Z řádků knihy je cítit jak její sebevědomí, tak její touha po svobodě, kterou nejde zničit. Vnitřně zůstává nezlomená, ve svém srdci a ve vnímání sebe zůstává nepokořená.
No jo, jenže to platí jen vnitřně. Z pohledu zvenku je Titubin osud podobně zoufalý jako osud všech otroků své doby. Bez vlády nad sebou, jako loutka druhých. To byla asi moje nejsilnější emoce při čtení: hrůza při pohledu na situaci ženy, která má téměř nekonečné zdroje síly, ale má velmi omezené možnosti, jak tuto svoji sílu uplatnit. To nemůže nevyvolávat napětí, pocit nenaplnění, planosti... Tituba je v tom pravým opakem svého muže Johna Indiána, který se naopak dokázal dokonale všem podmínkám přizpůsobit (takový Švejk z Barbadosu, řekl bych) a já si při čtení pořád říkal, jestli bych neměl Titubě přát, aby byla jako její manžel. Protože pak by bylo pro ni všechno lehčí. Jenže to by pak bylo lehké až moc. A taky by nebylo o čem psát.
Zmíněný rozpor mezi vnímání Tituby a jejím otrokářským okolím je dán tím, že myšlenkový svět Tituby je do značné míry světem angažované intelektuálky 20. století. Občasné přimíchání nadčasových komentářů a autorských glos k Titubinu vnitřnímu hlasu ale románu moc nepomohly. Zvlášť komunikace s Hester (což je postava z románu Nathaniela Hawthorna Šarlatové písmeno, jak jsem se ex-post dozvěděl na internetu) působila jako hodně neorganické začlenění soudobého hodnocení do tehdydobé reality. Já s těmi hodnoceními v zásadě souhlasím, o to by nebylo, ale stejně: příběh Tituby byl dost silný na to, aby mohl mluvit sám, bez podpůrných a objasňujících vsuvek.
Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu
Příběh Tituby, černé otrokyně z Barbadosu, která je jednou z historicky existujících postav ve známých čarodějnických procesech v Salemu, mě překvapil. Domnívala jsem se, že půjde zejména o salemské události, ale ono to bylo vlastně trochu jinak.
Postavu skutečné Tituby, o které dějiny vlastně nic moc neříkají, využila autorka pro stvoření vesměs fiktivního životního příběhu ženy, černé otrokyně, která se ocitá v konfrontaci s problémy tehdejšího nově se tvořícího světa s černými otroky a bílými osadníky, ať už to byli majitelé plantáží, puritánští osadníci s fanatickým výkladem křesťanství, nebo židovské komunity. Celý ten mumraj přelomu 16. a 17. století v Novém světě popsala autorka hodně výstižně.
Moc se mi líbila forma psaní, věřím, že takto mohla popsat myšlení černé otrokyně právě zase jen černá žena pocházející ze stejné oblasti. To mě na celém románu asi zaujalo nejvíc, to propojení Tituby s přírodou; voda, rostliny, zvířata, dokonce duchové dávno zemřelých přátel a příbuzných, tvoří jedno velké společenství, které člověku pomáhá v těžkém žití. Přitom vše vyznívá tak přirozeně, nenásilně, je to pohled na svět očima Tituby, která celý příběh vypráví.
Stejně tak nenásilnou a přirozenou formou zde autorka naťukává otázku svobody a porobení, dobra a zla, vztahu muže a ženy, náboženských rozdílů bílých osadníků i zárodky protižidovských pogromů.
A zpětný pohled Tituby na její život? Sama vypráví svůj příběh již za dveřmi smrti, kterými už prošla, takže ví, jak budou události plynout a co všechno se v budoucnu stane…
Knížku jsem si půjčila kvůli salemským čarodějnickým procesům (kdysi dávno v časech středoškolských jsem četla hru Arthura Millera Čarodějky ze Salemu), ale nakonec mě kniha okouzlila vlastně něčím úplně jiným.
*
„Jedno jsem však nevěděla: zlo je dar, který člověk dostává při narození. Později už ho nelze získat. Ti z nás, kteří na svět přišli nevyzbrojeni ostruhami a tesáky, odejdou z každého boje poraženi.“
--------------
K doslovu Jovanky Šotolové: Z dnešního hlediska jsou zajímavé postřehy ze života spisovatelky, která, ač pocházela z chudých Antil, nepoznala bídu a vyrostla v bohaté, dobře situované rodině s možnosti studia na francouzských školách. A i když celý život snila o jednotě lidí tmavé pleti, v souvislosti s nedávným džihádistickým zabíjením ve Francii v rámci komunity „černých" zažila určité zklamání.