O času a vodě
Andri Snær Magnason
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/467420/bmid_o-casu-a-vode-661278d93b672.jpg
4
61
17
Andri Snaer Magnason má zkušenost s nejrůznějšími žánry – píše romány, povídky i dětské knížky. Když jej ale požádali, aby napsal text na pamětní desku za zaniklý ledovec Ok, zaskočilo ho to. Právě na tomto ledovci strávili jeho prarodiče líbánky a stali se zakladateli Islandské glaciologické společnosti. Tehdy v 50. letech 20. století byli přesvědčeni, že ledovce jsou věčné – existovaly dávno před příchodem člověka a také jej přetrvají. Také výzvě k sepsání „knihy o klimatické krizi“ se Magnason nejdřív bránil: „Není něco takového spíš záležitostí vědců?“ Ale nakonec jej přesvědčili. Všechny vědecké poznatky totiž máme k dispozici, ale nedokážeme si je vyložit, nedokážeme si doopravdy představit, co z nich vyplývá. Autor v knize O času a vodě dokázal zkombinovat prastaré mýty, vlastní rodinnou historii a vědecká fakta do přesvědčivého, znepokojivého obrazu: náš svět, tak jak ho známe, mizí, a chceme-li, aby se i naše děti mohly šťastně sejít u rodinného stolu se svými vnoučaty, každý z nás musí proměnit slova v činy.... celý text
Literatura světová Literatura naučná Ekologie, živ. prostředí
Vydáno: 2022 , ArgoOriginální název:
Um tímann og vatnið , 2019
více info...
Přidat komentář
Už v Truhle času jsem pochopila, že autorovi leží na srdci osud planety a že ji chce zachránit. Už tam mi ale přes naléhavost tématu nesedly různé podivnosti, postoje postav i nelogičnosti a postupně to začalo připomínat, jak pejsek s kočičkou vařili dort. Mezitím jsem na autora i Truhlu času úspěšně zapomněla, půjčila si tuhle knihu a ouha – jiný žánr, stejné rozčarování.
Z knihy přímo křičí autorovo zoufalství nad mizející (krásnou) přírodou (nejen Islandu) a hrozící ekologickou katastrofou, kterou nemůže nijak ovlivnit a která zdánlivě nikoho nezajímá. A jako se člověk, který už má oprátku na krku, honem snaží chrlit nové a nové argumenty, přesvědčit svého kata a zachránit si krk, tady autor kupí argumenty na záchranu planety – cituje fakta a čísla, oblíbeného autora opěvující krásy Islandu a osobní příběhy svých prarodičů a rodičů, které podkládá fotografiemi... a dál nevím. Pro mě to byl guláš, který jsem na straně 73 odložila. (Autor se v textu přznal k tvůrčí krizi při práci na Truhle času, čímž mi připomněl, že už jsme se jednou zrovna „nepotkali“.)
Takže bohužel. Tohle není pro mne, a není to tím, že by mě téma nezajímalo.
Po pravdě, přemýšlím, co napsat k této knize, protože byla skvělá a zároveň děsivá.
Tento bestseller v sobě skrývá mnohé. Kombinuje vědecká fakta s rodinnou historií a mýty, neúprosné statistiky, autor skáče v čase dozadu a dopředu - což ničemu nevadí, občas nasazuje vědecký tón, který po chvíli vymění za emotivní jazyk, jenž je čtenáři bližší.
Na řadu přijde i oteplování planety, okysličování moří,tání ledovců - ale není to jen suchá statistika. Autorovi se podařilo vše čtivě propojit v jeden celek a je už jen na čtenáři jak se k tomuto neveselému čtení postaví.
Některé kapitoly byly slabší, jiné naprosto strhující. Kapitola Moře, modré moře vás rozdrtí a zašlape do prachu. Rozhovor s dalajlámou mi vůbec nic nedal...
Další z řady knih, která pro mě byla novinkou, environmentální beletrizovanou knihu jsem nikdy zatím nečetla. Podpořila jsem četbu samotnou také poslechem zkrácené verze na vlnách Rozhlasu. Kombinace obou těchto variant mi přišla velmi zajímavá a přínosná. Autor v knize kombinuje mýty, vlastní rodinnou historii a vědecká fakta, tak aby tomu rozuměl i laik, tedy já. U čtení mě napadaly především tato slova: poutavá, poučná, ale také naučná a především naléhavá. A i teď při hodnocení mi tyto slova nejvíce knihu vystihují. Rozhodně doporučuji k přečtení a následnému zamyšlení.
Audioknihu som náhodne našla na Mujrozhlas a zaujala ma. Odvíjajú sa tu dve linky: ekologické problémy sveta a život autorovych prarodičov. Veľmi sa mi páčilo to prepojenie.
Tato kniha je jakýsi výkřik, který navazuje na předchozí výkřiky, které však nebyly moc slyšet a lidstvo se nikam nehnulo. A tak pan Magnason křičí znova. Potká v Německu na diskusi vědce, který mu říká, že bohužel vědecké výzkumy se mezi lidi nedostanou s tou apelativností, jaká by jim náležela, a pokud on je spisovatel a umí psát příběhy, má povinnost o tom psát. Psát o tom, že jsme poslední generace, která s touto planetou ještě může něco udělat, resp. zabránit tomu, aby došlo k totálnímu kolapsu. A teď (nebudu to dělat) by bylo možné vyjmenovávat všechno od tání ledovců na Islandu i v Himalájích, CO2, výrobě hliníku, uhlíkové stopě cestování, kolik stojí planetu jeden hovězí steak, co znamená pro planetu těžba ropy..... Že je všechno špatně, to by nám mělo být už nějakou dobu jasné a bohužel to necháváme jako dědictví dalším generacím.
No není to veselé čtení. A určitě nutí k zamyšlení, hlavně nad tím, co udělat ve svém životě, jak změnit životní styl, co všechno nepotřebujeme a bez čeho se obejdeme.
V tomto vršení různých statistik, srovnání by mohla být Magnasonova kniha podobná všem předchozím "výkřikům", ALE není. jemu se podařilo velmi umně a čtivě skloubit tyto globální otázky a problémy s jeho osobní perspektivou, dokonce perspektivou jeho rodiny minulé i budoucí, a musím říct, že v tom je asi kniha nejsilnější. Skrze příběhy jeho prarodičů a rodičů se dotýkáme té pomyslné osobní možnosti konkrétního člověka pomoci právě těm globálním problémům. Takže vřele doporučuji, pokud si chcete přivodit pocit chladu oteplujících se ledovců, dotknout se novodobého Promethea Oppenheimera, nahlédnout do rodinného života pana Tolkiena nebo si promluvit s Dalajlámou, to všechno kniha nabízí. Je to koktejl, ale čtivý a závažný.
Netušila jsem, že se dá tak čtivě psát o klimatických změnách. Tohle by měla být povinná literatura.. Perfektní, i když trochu děsivé.
Kniha mi trochu připomínala film A Life on Our Planet od Davida Attenborougha, též svědka téměř stoletého. Fakta, osobní příběhy a nakonec trocha naděje. Ale zase ne moc, abychom neusínali na vavřínech... Místy se o mě pokoušela nostalgie, místy environmentální žal a ráda bych napsala, že místy i naděje, ale bohužel...
Autor kombinuje vlastní rodinnou historii s vědeckými fakty, a to srozumitelně, nenásilně a zároveň to splní jasný účel - alespoň tedy u mě - čtenáře to vyděsí a donutí ho se zastavit a zamyslet sám nad sebou, nad tím, co by on sám mohl udělat pro naši planetu. Protože začít musí každý sám u sebe. Ať už třeba tím, že se bude snažit neplýtvat, např. jídlem..
Už je to dlouho, co jsem překládala video na TEDu, v němž Andri Snær Magnason mluví mj. i o básni, kterou napsal jako památku na zaniklý islandský ledovec. Tehdy jsem ještě nevěděla, že O času a vodě je i kniha, ale když v Argu vyšla, věděla jsem, že ji musím mít.
Po delší době tak přicházím s nebeletristickou knihou, ovšem příběh tu i tak najdete. Zatím se sice nevyvíjí vůbec dobře, ale výhodou je, že ještě není dopsán. Dopíšeme ho totiž my – lidé. Je na nás, jak tohle dopadne, ale jednat je třeba hned.
Ano, kniha je apelem na nutnost jednat, jinak naše planeta prakticky shoří. Samozřejmě jsem se při čtení neubránila myšlence, že to nejsem já, kdo by si o tom měl číst. Vždyť já si tu naléhavost situace uvědomuji, to jiní by se měli trochu dovzdělat! I pro mě tu ale bylo dost nových informací, navíc docela pěkně a lidsky podaných. I když jejich význam tak hezký samozřejmě není.
Magnason tu servíruje data a fakta, která bídný stav naší planety ilustrují, a doplňuje je rodinným příběhem, na němž si rychlost proměny člověk dokáže velmi dobře představit. Zdaleka ale nezůstává jen u Islandu, pouští se i za krokodýli, vydává se za Dalajlamou.
Doporučuji taky kouknout na TED.com na video On Time and Water (má jen 3,5 minuty). V knize jsou sice historické fotografie a další doprovodný obrazový materiál, video ovšem nabízí pohled i na nynější ledovcovou krásu na Islandu. A když to člověk vidí, je si ještě o fous jistější, že o tohle přece nesmíme přijít. Země nesmí přijít o žádný další přírodní unikát, žádný další živočišný nebo rostlinný druh.
Moc doporučuji si knihu přečíst. A mysleme prosím na to, že Zemi máme jen jednu.
Četba byla vlastně pro mě takový ~ wake up call~. Byla jsem si vědoma tíživé situace okolo naší planety a že je třeba jednat ihned, ale opravdové uvědomnění přišlo až s čísly a přirovnáními.
Osobně jsem ráda, že se kniha netočí jenom kolem faktu, ale je proložená vzpomínkami a vlastně ačkoliv je téma vody a klimatu zde silné, úspěšně mu sekundují i úvahy nad časovostí. Občas mi byly bližší. Fotografie jsou příjemným zpestřením.
Nicméně ze začátku jsem se ztrácela v isladských názvech a občas mě jejich frekventovanost otravovala. Nicméně chápu, že je pro takovou knihu stěžejní, aby byly uvedeny. :) Zajímavé a rozhodně účelné považuji to, že autor několikrát v celé knize opakuje fakta, která již jednou zazněla.
Autor mi připomněl knížku Ještě je můžeme vidět od Adamsa, jen o něco méně čtivější. :) Spojení Islandu, ledovců, vody, a ekologie znělo báječně, no výsledek mě až tolik nenadchnul. Když autor popisoval, že ke knížce jej inspiroval rozhovor, v němž byl vyzván, aby se jako autor zasadil o „šíření zvěsti o klima konci“, zdálo se, že to bude úplná pecka.
Autor se pak rozhodl pojmout klima téma přes osobní rovinu. Žádná velká slova, která, jak sám píše, nejsme s to správně uchopit, protože jsou pro nás ještě příliš vzdálená. Prim tady hraje jeho děda, něco málo pak zbytek rodiny a Island samozřejmě. Valný objem klima informací v knize není. V podstatě je to jen povrchní omílání toho samého pořád dokola. Pobavilo mě, jak se Andri odkazoval na Wattův parostroj, jako počátek průmyslové revoluce. Hlavně proto, že pár dní zpátky mě Lovelock vehementně přesvědčoval, že počátek je již u Newcomena. :D A ty bludy o tom, že dešťové pralesy jsou plíce země. :D To se snad učí jenom na základních školách. Každý, kdo se o klima zajímá ví, že to, co prales vypustí přes den, večer sežere. Kyslík generuje moře – breberky v něm (vydatně krmeno Amazonkou). No, jak říkám, hodně povrchní. :/
Tudíž musím říct, že jako klima knížka má hodnotu jenom pro ty, co téma znají povrchně, nebo vůbec. Jinak je to soubor několika omílaných varování a narativů jen s malou invencí, která spočívá v osobní rovině autora, na které demonstruje „lidský“ rozměr tématu. A tu musím říct, že to podobenství o tom, jak si osobně přenášíme generační kontakt přes 250 roků byl pro mě nejzásadnější myšlenkou (jen škoda, že je to myšlenka, kterou už představili v českém rozhlasu, když mě na knížku namotávali :D). Také musím říct, že ta deníková část, i rozhovory s lámou byly super. I krokouši. :D
Posledné dva mesiace ma bavia rôzne eseje a spísanie myšlienok od iných ľudí. Teraz som dočítala Slimani, momentálne čítam Orwellove eseje. Medzi týmito autormi je ale veľký rozdiel- Magnason píše o klíme, klimatických zmenách a prichádzajúcich katastrofách, ale veľmi svojským spôsobom, kde naoko dokáže skombinovať neskombinovateľné. A to napríklad históriu svojich starých rodičov, stenšovanie ľadovcov na Islande, ale i v Himalájach, namixovať k tomu podsvätnú kravu a ešte sa stretnúť dvakrát s Dalajlámom a porozprávať sa s ním. Mimochodom, ak nefandíte Grete Thunberg, nebudete fandiť ani Magnasonovi a je len škoda, že ľudia, ktorí by si túto knihu prečítať mali, ju obídu veruže riadnym oblúkom...
To bylo těžké čtení… Prokládané vzpomínkovou něhou na autorovy prarodiče… Na jednu stranu jsem ráda, že se mi dostalo srozumitelného vysvětlení, jak si s naší planetou Zemí stojíme… na druhou stranu z toho na mě padal značný splín… Závěr knihy ukazuje naději, tak snad se jí dokážeme chopit.
Eseje o klimatických změnách, globálním oteplování a ekologii, které velmi rázně a názorně poukazují, kam lidstvo a Země směřuje. Přirovnávání věděckých výzkumů k islandským/grónským/... přírodním úkazům a reáliím je zajímavé, stejně jako vsuvky osobního pohledu a střípky z rodinné historie.
Jen mi chvílemi přišlo psaní alibistické. Autor sype popel na hlavu celému lidstvu i sobě za používání aut, letadel aj. Mluví o tom, píše o tom, poukazuje na chyby a spotřebu a šup, běží na letadlo mířící na konferenci.
Mluvit, psát a informovat o problémech je důležité. Jen nevím, zda se tyto výkřiky dostanou na správná místa.
A přestože o zmíněných ekologických průserech dobře vím (v porovnání s výbuchem vulkánu, mizením ledovce či rychlé prohře korálových útesů dostávají suchá vědecká čísla konkrétní podobu, což je osobní a výborné), je to těžké čtení. Protože jsou to útočné (nedivím se), rozlobené (už vůbec se nedivím) řádky o něčem, co mě trápí. Ten malinko pozitivní pohled na konci knihy je uklidňující, jen nevím, zda tomu obratu a doporučeným krokům věřím.
Vzpomínky autora a jeho rodiny, ke kterým přidává problematiku tání ledovců a okyselování oceánů. Boj proti a za globální oteplování (ekologie x ekonomie). Islandské reálie, historie a vývoj. Někdy části v rámci kapitoly plynně nenavazují, často se opakuje.
"Problém se má nejen zviditelnit, ale také podat tak, aby mu bylo rozumět."
Štítky knihy
Island mytologie islandská literatura rozhlasové zpracování klimatické změny
Kniha O času a vodě je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 84x |
| Čtenářské výzvě | 14x |
| Doporučených | 9x |
| Knihotéce | 46x |
| Chystám se číst | 120x |
| Chci si koupit | 32x |
| dalších seznamech | 2x |
Myslím, že je to dobrá kniha a nemyslím si, že měla přinést nějaké konkrétní poselství. Nemluví se v ní o klimatické změně, působení skleníkových plynů či zelené energii v detailech ale stačí to. Za to se v ní mluví o čase a autorovo zpodobnění kontinuity času mě hodně bavilo. "Představ si že budeš znát někoho kdo se dožije roku 2260." Taky se v ní mluví o síle vzdělání, lásce a o vodě. O vodě bez které nejsme nic.