SlamLenka přečtené 940

Andělina země 2022, Frank McCourt

Když jsem v lednu dočetla Andělin popel, byla jsem jím tak nadšená, že jsem si ihned na seznam knih k přečtení přidala i návazný román Franka McCourta. A než jsem se k němu dostala, stalo se, že Andělina země nově vyšla u Prostoru, v kabátě velmi podobném románu předchozímu. Tak teď už je mám oba – doma a přečtené. I přes to, o čem McCourt psal (a především ač to vše skutečně zažil), byl obdařen schopností podat to čtenáři s lehkostí a humorem. První kniha byla navíc o to krásnější, že je vyprávěna z perspektivy Franka-dítěte, tedy s určitou naivitou pro děti typickou. To už tu sice chybí, ale Frank-dospělák to poměrně umě nahradil jistou dávkou sebeironie. A i když se mu ten vysněný americký život asi zase tak moc nedaří, vypráví svůj příběh zábavně a s nadhledem – to mě moc bavilo! Vzhledem k tomu, že jde o autobiografický román, asi sotva mohu kritizovat děj, ale občas jsem si říkala, kéž by se mu to vyvíjelo lépe. Jasně, v několika chvilkách jsem měla chuť ho trochu popostrčit, nebo s ním dokonce i zatřást. Oproti tomu vcelku bezbrannému dítěti z Andělina popela už to tentokrát je přece jen dospělý chlap, který si řídí vlastní život. Ne vždy se ale dospěle choval… Musím vlastně přiznat, že jsem od něj čekala trochu větší odhodlání a větší úsilí o splnění toho amerického snu. To sice na těchto stránkách moc nenajdeme, ale nakonec víme, že se jako spisovatel proslavil, a dokonce získal i Pulitzerovu cenu. To však přišlo o dost později, než kde jeho příběh v románu končí. A pak je tu Anděla – měla jsem ji po první knize za takovou irskou popelku, ale tady jsem ji skoro nepoznávala. Zato se tu však dozvíte, jak to bylo s jejím popelem. Doporučuju!... celý text

Černá orchidej 2014, Neil Gaiman

Doba ledová 2008, Nicolas de Crécy

Klára a Slunce 2022, Kazuo Ishiguro

Určitě jsem už několikrát zmínila, jak moc mám ráda Kazua Ishigura. A taky jsem uváděla, že nejvíc si mě zatím získal jeho Pohřbený obr, i když hned v těsném závěsu byste našli Soumrak dne. Jenže pak přišla Klára, oba tyhle mé oblíbené tituly z pomyslného piedestalu lehce vyšoupla a teď se na výsluní v mém srdci hřeje ona. I když je tu upozaděno pro Ishiguru typické téma paměti, je tu naopak k dokonalosti vybroušený jeho styl psaní, s kterým vám bez sentimentu podává po jednotlivých soustech docela velkou porci silného příběhu. Je to román plný skutečné i symbolické hry světla, při které sledujeme stíny přelévající se městskou i venkovskou krajinou, pokojem i tvářemi a dušemi lidí. A pak je tu robotka Klára, která se hned v několika okamžicích jeví být o dost lidštější než dospělí hrdinové – je oddaná, neobvykle vnímavá, touží po pochopení a náklonosti, a především se nevzdává naděje. I když se stará o dívenku, jež pozbývá zdraví, Klára se s veškerou naději upíná k tomu, co si zbožšťuje a v čem vidí jedinou možnou spásu – ke Slunci. Ishiguro dal Kláře nejen hlas a plné, takřka až lidské vědomí, ale především ji zde postavil do role vypravěčky. Její ochota sloužit a být oddána svému úkolu není nepodobná smýšlení Stevense ze Soumraku dne. A na pozadí onoho boje za Josiin život, do kterého se Klára pouští s veškerou možnou urputností, se odehrávají ještě další malé a velké příběhy světa, který je technologicky vyspělejší, ale rozhodně ne lidštější než ten náš dnešní. Až se mě zase někdo zeptá, jakou knihu od Ishigura mám nejradši, řeknu určitě, že je to Klára a Slunce.... celý text

Dva roky prázdnin 1973, Jules Verne

V minulosti jsem četla už Vernův Tajuplný ostrov a letos jsem si dala Dva roky prázdnin… No, vlastně jsem měla taky pocit, že to čtu už dva roky. =D Ale abych byla upřímná, to bylo spíš rozpoložením a menším blokem, nikoli samotnou knihou. Představte si patnáct kluků, kteří ztroskotají na ostrově, kde přežívají bez pomoci jediného dospěláka, přitom nejmladším je 8 a nejstarším 14 let. A víte co? Oni to zvládají skoro levou zadní, vlastně v tom neudělají jednu jedinou chybičku – když se něco nepovede, je to spíš problém okolností. Jasně, odehrává se to na konci 19. století a tehdy byly děti vedeny k trochu jiným znalostem a dovednostem, ale i tak – myslíte, že by dnes za takových okolností přežily? Možná bych si vsadila na skauty, ale jinak asi ne. Chápu ale, že to má být i trochu výchovné, ostatně i to, jak byli ti chlapci ctnostní jako Mirek Dušín, na to sedí. =) Dobrodružný příběh vás postupně provádí rozvojem jejich kolonie a seznamováním se s ostrovem, na němž loď Chrt ztroskotala, je v tom značná dávka dobrodružství i technických detailů jejich přežívání, ale stejně mi jedna informace chyběla – kam ti kluci chodili na záchod a jak nakládali s odpadem? =D Nemám nejmenších pochybností o tom, že octnout se v takové situaci jako těch patnáct dětských hrdinů, nepřežila bych – nejen že bych si nebyla schopná sehnat potravu (obzvlášť jako vegetariánka, protože jak bych si mohla být jista jedlostí místních rostlin?), ale asi bych si nezajistila ani další své potřeby. A možná bych umřela při pokusu o pomazlení některé z místních šelem. =)))... celý text

Továrna na absolutno 1995, Karel Čapek

Továrna je moje už několikátá přečtená čapkovina a je to opět úplně jiný literární zážitek, byť ze stejného pera. První stránky zastihnou G. H. Bondyho nad Lidovými novinami, které pročte a odloží. Jeho pohled je však přitahován třemi písmeny -LEZ, tedy koncem slova, z něhož zbytek je skryt. Ta neúplnost ho dráždí tak, že je nucen vzít noviny zpět do ruky a přečíst si, o co jde. A tak se dozví o vynálezu inženýra Marka, který je vlastně středobodem celého toho vyprávění. Kromě toho, že Markův Karburátor produkuje za nízkých vstupních nákladů obrovskou spoustu energie, ale jeho vedlejším výstupem je také Absolutno – cosi nehmotného, co na člověka působí zvláštním způsobem, snad cosi božského… Každá stávající církev si jej pak přivlastňuje a zároveň vznikají nová náboženství, až se začne bortit společenský řád a problém je na světě. Čapek Továrnu psal na pokračování a z textu je to rozhodně znát. Prvních dvanáct kapitol zvládl skoro na jeden zátah během několika deštivých dní, ty si tedy drží větší kompaktnost. Ale pak byl příběh rozvíjen po malých částech a už to tak moc nedrží při sobě. Je to ovšem docela zábavné a čtivé a za chvilku jste na konci. Není to to nejlepší, co jsem od Čapka četla, ale není to ani propadák. Ještě si dovolím stručnou rekapitulaci mé zkušenosti s KČ: na pomyslné zlaté příčce mám už od gymplu R.U.R. (byť dramatu jinak moc nefandím), v závěsu jsou „kapesní“ a další povídky (a samozřejmě Dášeňka) … a jako nejslabší zatím hodnotím Krakatit, který byl pro mě podivnou a ne zrovna snadno stravitelnou knihou.... celý text

Stroj času / Ostrov Dr. Moreaua 2017, Herbert George Wells

Díky H. G. Wellsovi získávám třetí zářez ve stávajícím kole #klasikomilove – a rovnou dvojitý, neb jsem přečetla dva romány v jedné knize, oba poprvé vydané na samém konci 19. století. Spojuje je nejen žánr sci-fi, ale také styl vyprávění. V prvním hrdina vypráví skupině posluchačů, co prožil na cestě časem, v druhém se příběh hrdiny dozvídáme ze zápisků, které byly součástí jeho pozůstalosti. Děj už je tedy hotový a my ho poznáváme skrze zpětné vyprávění. Stroj času se zabývá dnes už typickým sci-fi fenoménem, tedy cestováním napříč čtvrtým rozměrem – časem. Ovšem na rozdíl od vyprávění, kdy se typicky dostáváme dopředu jen o několik desítek či stovek let, tady se spisovatel nebál ani milionů. Fantaskní příběh, který pak svým posluchačům Poutník předkládá, pro mě skoro hraničil s pohádkou, byť možná s hororovými prvky. Ostrov Dr. Moreaua se pak vrhl na pole možností poněkud jiného oboru, konkrétně šlo o vědecké experimenty se zvířaty a opět jsou tu popsané v dosti hororovém duchu, tentokrát o dost drsnějším. Na rovinu musím přiznat, že jsem narazila kvůli své obvyklé neochotě přečíst si anotaci, protože znát tohle téma, skončím jen u Stroje času – tohle prostě není nic pro mě… Já prostě nesnesu, když při své hře na Boha člověk ubližuje zvířatům! Když to shrnu, tematicky zajímavější byl rozhodně první román, ale styl mi zase více sedl u Ostrova, protože Poutníkovo vypravování mi prostě nepřišlo tak záživné, jak by si příběh určitě zasloužil. Snad to bude i tím, že to vlastně byla Wellsova prvotina. Kdybyste se ale mezi těmi dvěma romány rozhodovaly, stejně vám doporučím spíš Stroj času. =) Na mě byl Ostrov prostě moc krvavý a tyhle řezničiny já opravdu moc nemusím…... celý text

Já, robot 2012, Isaac Asimov

Jestli mě na starší literatuře něco baví, tak jsou to představy spisovatelů o tom, jakými možnostmi budou disponovat budoucí civilizace. Isaac Asimov vydal knižně povídky Já, Robot v roce 1950 a děj jeho příběhů se odehrává někdy v průběhu první poloviny 21. století. Přijde mi vtipné, jak tu můžete narazit třeba na taxivrtulníky nebo získávání nerostů na jiných planetách a osidlování vesmíru, ale když se ztratí robot, jste v koncích (jasně že dnes by měl nainstalované sledování polohy, ale o GPS prostě Asimov ještě neměl tucha), nebo vše stále řešíte na papírech (dokonce i roboti čtou!), přitom všechny informace jdou dnes už víceméně jen přes internet a papírové máme maximálně diplomky, úřední lejstra a staromilci jako já ještě knihy… =))) Hodně povídek se odehrává mimo Zemi, ale nosným tématem jsou samozřejmě především roboti, o nichž nám zpětně vypráví robopsycholožka Susan Calvin. A přátelé #klasikomilove, já si to užila! Bylo skvělé sledovat, jak se lidští hrdinové nechtějí srovnat s tím, nakolik se roboti, tedy vlastně jejich výtvory, přibližují jejich podobě. Přiznávat, že mohou mít city? Že jsou schopni zpochybňovat své vlastní stvořitele? A že když je postavíte před neřešitelné dilema, může jim z toho prostě puknout hlava? Je to všechno na robota moc lidské? A to ani nemluvím o tom, jak mohou člověka potrápit i tím, že prostě až příliš oddaně plní, co je jim nařízeno! Vážně jsem to nečekala, ale neskutečně jsem se bavila a moc doporučuji k přečtení všem, nejen klasikomilům a milovníkům žánru sci-fi. Tohle bylo prostě skvělé! Nejvíc jsem si zamilovala Robbieho, Chytrouška a taky malého ztraceného robota.... celý text

Pakáž 2022, Monika Helfer

Monika Helfer je sice cenami ověnčená rakouská spisovatelka, která má na kontě řadu děl, v Česku však dosud vyšla jen jediná její próza – Pakáž. Ani nevím, čím přesně mě kniha nalákala, ale bylo to moc příjemné čtení, i když sem tam mě tedy docela bodlo u srdce… Autorka se vrací k historii své vlastní rodiny, tedy do jisté míry rekonstruuje a literárně zpracovává její skutečný příběh, který se vesměs točí hlavně kolem její překrásné babičky Marie. Moc se mi líbilo vylíčení venkovského prostředí a vesničky, na jejímž samém konci žijí Moosbruggerovi: Maria s manželem Josefem (ano, takhle krásně biblicky se jmenovali) a jejich dětmi, jichž během let docela přibývá. Koncem příběhu se mezi ně rodí i Greta, spisovatelčina vlastní maminka. A jejich rodině v oné nejmenované rakouské vesničce říkají prozaicky pakáž – odtud tedy název románu. Asi nemusím ani zmiňovat, že to rodina samozřejmě vůbec neměla jednoduché (ostatně o čem by pak Monika Helfer psala, že?), ale zmíním v krátkosti, že dostane hned několik ran: Josef musí narukovat, protože zrovna začala první světová válka, a Maria tam musí čelit logickým těžkostem, když tak přichází o živitele rodiny. Jenže nutnost zajistit rodinu nakonec není to jediné, s čím se musí vypořádávat… Je to moc zajímavé vypravování, z něhož vás místy až mrazí, obzvlášť z pohledu dnešní doby, kdy si takový příběh můžeme vychutnávat z tepla a pohodlí bezpečných domovů. Snad jen sled některých epizod mi přišel občas takový trhavý a uvítala bych jej trochu učesanější, ale to asi s ohledem na to, po jakých střípcích spisovatelka historii skládala dohromady, asi úplně nejde, takže jí to mile ráda odpouštím. =) Pokud jsem tomu dobře porozuměla, navazuje na knihu ještě román Vati a Löwenherz, tak uvidíme, zda se s nimi budeme moci potkat i v českém vydání.... celý text

Den Trifidů 1990, John Wyndham (p)

Patřila jsem k těm, kdo byli nadšení, když bylo oznámeno, že v novém kole budou #klasikomilove číst sci-fi, ale nakonec jsem se k prvnímu dílu dostala až po celém měsíci, a to ještě k opáčku z dřívějška. Poslechla jsem si Den trifidů, což je snad první sci-fi, které jsem v životě přečetla. Přivedl mě k tomu tenkrát můj drahý manžel a vlastně jsem k tomu byla hrozně skeptická, ale má očekávání byla nakonec velmi překonána a já si to vychutnala do posledního písmene. A jak se tu začaly objevovat ohlasy, říkala jsem si, že bych si to mohla zopakovat, ovšem tentokrát jsem si to dala do uší (pro mě velmi nezvyklé!). Musím říct, že jsem si z tohohle dnes už takřka legendárního románu Johna Wyndhama zdaleka nepamatovala vše. Utkvěla mi samozřejmě hlavní dějová linka a taky atmosféra, ovšem na co jsem už od minula zapomněla, to jsou ony rozvleklé Billovy úvahy, které mi teď místy trochu lezly na nervy… Ale to hlavní je, že mi to pořád přijde strašně chytlavé a napínavé čtení. Skvělé jsou popisy strategií, které se po oné katastrofě hned začaly objevovat – a s tím i to, jak tu má tolik lidí tak typicky potřebu obhajovat svůj vlastní náhled na věc jako jediný možný přípustný. A pak tu samozřejmě nesmí chybět oportunisté, kteří ze situace chtějí sobecky vytřískat co nejvíce pro sebe samé – to je v celém tomhle sci-fi románu asi nejrealističtější a pro člověka nejtypičtější rys… Tohle bylo milé znovushledání!... celý text

Pět Číňanů oběšených v Idahu 2022, Jenny Tinghui Zhang

Četla jsem už pěkných pár (nejen) amerických knih, které se věnují tématu rasismu, ale vlastně téměř vždy se jednalo o nenávist bílých vůči černochům. Pět Číňanů oběšených v Idahu je ovšem příběhem, který se zaobírá osudem čínských přistěhovalců v USA na konci 19. století, díky Jenny Tinghui Zhang tak máme možnost seznámit se s trochu jinou vlnou neopodstatněné nenávisti vůči lidem jiného původu… a přeci je to opět stejně kruté a zavrženíhodné! Byť je to román o docela temných dějinách, v němž autorka pracuje se skutečnými a opravdu drsnými historickými událostmi, je to zároveň kniha plná nadějných vyhlídek do budoucnosti a také poetičnosti čínské kaligrafie. K ní se ostatně odkazuje i originální anglický název – Four Treasures of the Sky (tedy „Čtyři poklady z nebes“) – tedy na to, co ke své práci potřebuje každý kaligraf: štětec, tuš, třecí kámen a papír. A právě ke kaligrafii se naše mladinká hrdinka ve svém životě opakovaně utíká ve snaze porozumět skrze ni nevlídnému světu kolem. Vývojem okolností je nucena vzdát se náhle svého dětského života a vydává se na nečekanou a hlavně nechtěnou pouť přes oceán. Opouští tak nejen svůj dosavadní docela bezpečný život, ale odkládá zároveň své jméno a s ním se snaží zbavit i osudu, který je se jménem Daiyu spojen. Nesla jej totiž tragická hrdinka čínského románu, jenže naše malá Daiyu si pro sebe přeje jiný život. Na své pouti si tak postupně nechává říkat jinými jmény, pořád k ní však promlouvá románová Lin Daiyu – jako by jí dávala najevo, že tak snadno svému osudu dívka utéci nemůže… Bylo to silné vyprávění a já se tak logicky taky vezla na mocné vlně emocí: vztekala jsem se, truchlila, ochala, dokonce i ta slza ukápla. A můžu vám jen doporučit, abyste se do téhle nádhery taky začetli!... celý text

Agónie 2022, Jan Mrkvička

Agónie… kniha, kterou není snadné hodnotit. Vznikla díky crowdfundingu na Pointě, kde se o ní píše jako o filozofické novele „o hledání odpuštění, o touze být součástí velkého příběhu, o průchodu vagínou ven do světa, který přestává držet pohromadě.“ Sám autor, který jinak pracuje pro Člověka v tísni, o sobě píše, že „texty dopředu nepromýšlí“ a „jeho novely jsou zatím krátké a zahuštěné, aby se vešly do našeho času.“ Hledám slova, jimiž bych nejlépe postihla své dojmy, a stále se mi vrací myšlenka na logiku snu. Přičtěte k tomu ještě ten fakt, že Jan Mrkvička své příběhy nebuduje dopředu – proto novela působí spíše jako koláž neucelených střípků, jež občas (podobně jako ten svět v první citaci) dohromady tak úplně nedrží a spíš se čtenáři před očima drolí. Bylo vidět i zjevnou snahu postihnout tu řadu velmi závažných a důležitých problémů, s nimiž se náš svět potýká. Narazíte tu na katastrofický stav naší planety, vědomí vlastní konečnosti, sociální vyloučení a obchod s chudobou, úskalí náboženského fanatismu i zneužitelnosti dat, které o sobě vypouštíme do online prostoru. Obsáhnout to vše na necelé stovce stran je podle mě nemožné a tady to navíc pluje v oné snové atmosféře, čímž se to vše stává spíš jen jakousi satirou nebo karikaturou oněch reálných a opravdu tíživých problémů. Nějak se mi to nedařilo dobře čtenářsky uchopit a nepomohla tomu ani spisovatelská obratnost Jana Mrkvičky, který mě občas překvapil velmi nečekaným a zároveň opravdu zajímavým slovním obratem. Je to velmi podivné čtení a onu podivnost ještě podtrhují temné ilustrace samotného autora. A přiznám se, že mě taky napadlo, co asi vzniklo dřív, jestli samotný příběh, nebo ony temné ilustrace? Já osobně sázím spíš na tu druhou možnost…... celý text

Až uvidíš moře 2022, Scarlett Wilková

Taky se o historických událostech dozvídáte mnohem více z beletristické tvorby, než kolik jste se toho o dějinách naučili ve škole? Třeba o tom, že Československo po druhé světové válce přijalo tisíce řeckých uprchlíků, jsem se dozvěděla jen díky Až uvidíš moře (respektive manžel říkal, že je o tom zmínka i ve Vyhnání Gerty Schnirch, ale to jsem bohužel v paměti neudržela…). No a fakt, že v mnoha případech šlo o děti bez rodičů, je sám o sobě děsivý… A celé vyprávění se odehrává z 90 % v komunistickém Československu, takže je v tom samozřejmě i trochu temnoty oné doby. Scarlett Wilková dlouhodobě mapovala osudy řeckých imigrantů pro Paměť národa, a tak má jistě dost jasnou představu o tom, s jakými pocity sem tehdy přicházeli a jak si na tak markantní změnu zvykali. Díky tomu je její vyprávění velmi autentické a sdělné. Hrozně mě bavilo, jak často hrdinové řešili, že české jídlo je oproti řecké kuchyni bez chuti a že si Češi myslí, že když je někdo z Řecka, žil nutně u moře. Román ale zdaleka není jen o řeckých uprchlících, je také o rodinných vztazích a nutnosti komunikace, která je pro jejich zdraví a pevnost tak moc důležitá. To je téma, které zdaleka překračuje hranice nějakých národností a stále zůstává v literatuře velmi důležitým a aktuálním tématem. Co je nutné vypíchnout, to jsou i charaktery postav, protože mezi hlavními hrdiny nenajdete jediného, kdo by byl čistě kladný (i když možná nějaký ten čistě záporný by se našel…). A ač se s mnohými z nich určitě v jistých okamžicích neshodnete, protože mají prostě trochu jiné morální hodnoty a podobně, budete jim do určité míry stále rozumět. Umět tak hezky postihnout motivaci postav, když se dopouštějí něčeho, co se nám protiví, je přitom podle mého vážně umění. Za mě je to jedno velké doporučení!... celý text

Bouřlivé ticho 2022, Raynor Winn

Pobřežní cesta mě nadchla, proto jsem s Raynor Winn a jejím manželem Mothem ráda strávila další čas a přečetla si Bouřlivé ticho. Román tentokrát postrádá onu atmosféru osobního neštěstí (byť Moth samozřejmě stále bojuje se svou degenerativní nemocí) v kontrastu s vychutnáváním dobrodružné a nabíjející cesty, což prvotině dodávalo silný náboj, ale když překonáte poněkud pomalejší rozjezd, je to opět velmi dobré čtení. Čtenář tu má možnost zjistit, jaká byla Rayina cesta k vydání předchozí knihy, a zároveň sleduje další osud nezdolného manželského páru na jeho další životní cestě, která se díky náhodnému setkání posune zase úplně jinam. A nebyli by to Winnovi, kdyby si zase někam nevyrazili na vandr! Oproti South West Coast Path sice jejich další cesta není nijak zvlášť dlouhá, ovšem o to je náročnější. Cestují na Island (což jim moc závidím, protože sama bych se tam strašně moc chtěla vydat!) a zdolávají Laugavegur trail. Nepochybuji, že to musela být cesta překrásnou přírodní scenérií, i když musím říct, že oproti Pobřežní cestě se tentokrát Ray při psaní více soustředila na popis strastí při jejich putování a méně na přírodní krásy. Když si ale na googlu najdete obrázky z míst, jimiž procházeli, jejich cesta se vám tak překrásně vybarví. V září by měla autorce vyjít třetí kniha s názvem Landlines, kde se s manželem vydává na další trail, a to do Skotska. A protože Skotsko je moje další láska, moc doufám, že román opět vyjde i v češtině! =)... celý text

Město, nedlouho poté 2018, Pat Murphy

Už se vám někdy do ruky dostala kniha, o níž jste měli jen vágní představu a vaše očekávání byla minimální? A taky jste v ní pak našli takový malý poklad? Tak mně se to přihodilo s Město, nedlouho poté! Knihu americké autorky Pat Murphy jsem dostala darem přímo od nakladatelství Gnóm! a šlo o mé první setkání s jejich tvorbou, přitom jsem neměla ani zdání, jak dobré čtení to bude. Po dlouhé době jsem nakonec držela v ruce knihu, kterou jsem odmítala zavřít, i když se mi klížila víčka – to puzení číst dál bylo silnější než potřeba spánku. Příběh vás prostřednictvím hlavní hrdinky zavede do San Francisca, kde po epidemii zůstalo jen pár umělců. Místo ve městě ale žijí s městem, kterým se nechávají vést a z něhož vytvářejí jedinečný umělecký počin. Když tak nad tím přemýšlím, vlastně bych se San Franciscem v té podobě, jakou mu tihle lidé vtiskly, moc ráda prošla! Každý z těch umělců je svým způsobem geniální pošuk a společně se postaví uzurpátorskému Brigadýrovi, který si město chce podmanit. S jejich osobnostmi a motivacemi tu autorka zachází mistrně, dokážete se s nimi v jejich podivnosti sblížit a pochopit je – já si je prostě zamilovala. Oproti tomu bych ale uvítala podrobnější vykreslení Brigadýra a pozadí jeho megalomanských tužeb a diktátorských ambicí. A samozřejmě mohl být trochu delší i ten samotný závěrečný konflikt, i když do toho možná promítám své přání, kdyby tak dobrá kniha mohl být ještě o fous delší. =) Už se nemůžu dočkat, jaká bude Stopa blesku, další kniha z téže nakladatelské dílny. A po tak skvělé zkušenosti teď budu pochopitelně taky velmi pozorně sledovat jejich další tituly, stejně jako budu vyhlížet, zda česky nevyjde i něco dalšího od Pat Murphy. A mimochodem: Město doporučuji i těm, kteří třeba sci-fi, fantasy a postapo ani moc nevyhledávají – je to tak poetické a jazykově mistrně zvládnuté čtení, že to jistě osloví i milovníky jiných žánrů. A jsem si stoprocentně jistá, že obří zásluhy na tom má skvělý překlad!... celý text

Kočičí zaklínání - Irské mýty a pověsti 2006, Michael Scott

Když jsme s #klasikomilove četli mytologii, rozhodovala jsem se mezi pověstmi irskými, arabskými a grónskými, ale nakonec jsem se jako milovnice koček přece jen rozhodla vydat do Irska a přečíst ti také Kočičí zaklínání. To jsem ale ještě nevěděla, v jakém kontextu se tam s kočkami setkám… Relativně nedávno jsem zavítala do ukrajinského folklóru a podobně jako tam, i zde jsou mýty protkané pohádkovými motivy. Oceňují, že na posledních stranách je vyjma doslovu také slovníček některých pojmů – párkrát se mi hodil, i když něco málo z keltské mytologie, která se do irského folklóru nesmazatelně zapsala, samozřejmě znám. Třeba kelpie a Samhain mi určitě nejsou neznámé, naopak o Túatha Dé Danann jsem slyšela poprvé. Kdo knihu četl, toho asi nepřekvapí, že jako milovnici koček se mi nakonec příběh nazvaný Kočičí zaklínání moc nelíbil… Naopak si mě dost získal Harfeník – to v sobě mělo krásné poselství. Mírně ponurá nálada víceméně všech pověstí se mi krásně prolínala s mou představou nádherné irské krajiny, která mě už dlouhodobě, podobně jako ta skotská, velice láká k návštěvě. Snad se mi to jednou vyplní! =) A ještě musím pochválit pěkné a k příběhům a jejich atmosféře velmi dobře zvolené ilustrace Veroniky Zapletalové – k mytologii tenhle styl fakt sedne!... celý text

Kodaňská Píseň písní 2021, Annette Bjergfeldt

Nebýt Oldova doporučení, vlastně bych po románu Annette Bjergfeldt nikdy nesáhla – anotace nečtu, obálka mi přišla podivná, prostě bych tu knihu přešla. A to by byla opravdu škoda, protože už vím, jak je Kodaňská píseň písní skvělá! Tenhle román má rozsah do tolika směrů, že to snad ani není možné! Najdete tu cirkusové prostředí, chovatele holubů, nadanou zpěvačku, plachou malířku, mladou vědkyni, závody chrtů, trpaslíky i domácí násilí. A co víc: procestujete pěkný kus Evropy a zavítáte do Dánska, Ruska, Švédska, Británie i Francie. Těžištěm rodinné ságy je ale dům v Kodani a vypravěčkou ona plachá umělkyně Esther – spolu s ní sledujeme osudy nejen jejích nejbližších, ale nakoukneme i do rodiny hrobníka, který s ženou a dvěma dětmi žije v jejich sousedství. Najdete tu hned několik postav, s nimiž je snadné souznít, mou nejoblíbenější ale byla rozhodně Varinka. (Její standardní hlášku coby odpověď na všechno příkoří života jsem v průběhu čtení už doslova vyhlížela! =D ) A pak jsem si samozřejmě zamilovala i hrdinku Matildu a oddaného Igora… Román o tom, že život si prostě nejde jen tak naplánovat, román o lásce a umění, o snech a důvěře. Hlavně to ale bylo krásné čtení, které si s každým řádkem užíváte, i když občas se to prostě nevyvíjí tak, jak byste hrdinům přáli. A nebudu nic zamlčovat: i pár slz jsem nad těmi stránkami uronila. Takže závěrem vám knihu samozřejmě i já moc doporučuji!... celý text

Stmívání 2022, Erin Hunter

Nová divočina 2022, Diane Cook

Hledáte kvalitní dystopický příběh? Pak vám musím doporučit Novou Divočinu od Diane Cook! Přiznávám se, že mě nalákalo srovnávání s Cestou Cormaca McCartyho, a musím říct, že i když mi knihy přijdou výrazně odlišnější atmosférou i stylem psaní a vyjma pesimistické vize budoucnosti světa vlastně pro ono přirovnávání vlastně důvod, zklamaná jsem rozhodně nebyla – ba naopak! Na rozdíl od bezejmenných Cormacových hrdinů se tady protagonistka Bea rozhodně pro boj o přežití v divočině sama, a to proto, aby dostala svou dceru Agnes ze smogu Města, jinak by děvčátko svůj boj s nemocí a ji provázejícím úporným kašlem dozajista nepřežila. Čtenář se tak s nimi setkává už ve státě Divočina, který obývají jen spolu s další hrstkou dobrovolníků. Na jejich Společenství dohlížejí správci, kteří jim předávají instrukce do Příručky a vymáhají chování podle Pravidel. Celé je to vlastně výzkumný experiment, který má prověřit možnost návratu člověka k životu v souladu s přírodou, ovšem v době, kdy už je možná docela pozdě… Pokud bych ani knize vytkla, pak je to jistá neukotvenost v čase – uvítala bych lepší identifikaci, kolik času v příběhu uplynulo, protože někdy to působilo jako dny, ale ukázalo se, že utekly už měsíce, dokonce i roky. Asi nepotřebuji vědět, jestli se pohybujeme v půlce 21. století, nebo později, ale vědět, jak tu čas ubíhá, by bylo fajn. Naopak s psychologií postav pracovala Diane Cook výborně – třeba boj o moc ve chvíli, kdy by se měla upřednostňovat spíše spolupráce, tu byla skvěle popsána, stejně jako rozdíl mezi smýšlením těch, kteří nic jiného než Divočinu nezažili, a těch ostatních, kdo si dobře pamatují i na život ve Městě. Místy jsem si vzpomněla na svého oblíbeného Pána much, i když tohle ke samozřejmě něco jiného. Nová divočina je zajímavé a napínavé čtení, takže jsem spokojená. =)... celý text

Když spadne maska 2022, Samantha Shannon

Když čtete dosud nedokončenou sérii, musíte počítat s tím, že si prostě na další díly budete muset počkat. Na čtvrtý díl Kostičasu nás Samantha Shannon nechala čekat dlouhých 8 let – Když spadne maska je konečně tady! Podle samotné autorky má jít o srdce celé plánované heptalogie, takže by se dalo čekat, že to bude díl nabitý zvraty i zásadními zjištěními a odhaleními. Já se ale musím přiznat, že jsem z knihy spíš trochu zklamaná. Není to ani tak příběhem, protože ten je dostatečně akční, aby si vás udržel. Klíčovým nedostatkem tu je v mých očích selhávající motivace hned několika postav. A když vázne motivace, stává se příběh těžko uvěřitelným… Paige měla v mnoha situacích opět neskutečnou kliku, že nepřišla o život, protože její tendence riskovat bez ohledu na možné dopady je asi nenapravitelná. Jenže to je prostě Paige a možná i pro tu její impulzivnost ji mám ráda. Čím mi naopak lezla na nervy, to byl její taneček kolem Strážce, který byl vlastně oboustranný a místy až pubertálně naivní. Za mě tam klidně mohlo být méně stran věnovaných téhle po většinu času neměnné agónii jejich vztahu. Za mě je to zatím nejslabší díl série, ale nebyl zase tak slabý, abych Kostičas hodila za hlavu. V mnoha ohledech jsou pořád Scion a odboj proti němu geniálně propracované a já se na další pokračování těším a doufám, že tohle je v řadě knih jen menší propad, který se už nebude opakovat. A když už jsme u přání, taky bych si přála návrat do Scionské republiky Británie, protože Ménardova země mě zase tak moc nebavila. Navíc mě tu štvaly francouzské výrazy, někdy dokonce i celé věty. Dohledávat si význam online je pro mě nepohodlné a na úkor plynulého čtení. Já pár světových jazyků ovládám, ale Samantha nám sem zrovna dala jeden, kterému bohužel nerozumím, takže bych bývala uvítala překlad třeba v poznámce pod čarou.... celý text