Sirius komentáře u knih

pár týdnů dozadu jsem od Šlechty četl Krvavý pohraničí, který je pro mě top. Ovšem Hraničář ho slušně zašlapává do země. Zase je tu drsnej a nekompromisní svět pohraničí, hrdinové, kteří balancují mezi větším a menším zlem, kteří se v něm snaží přežít. A co je hlavní kupa dobrodružství navrch. Co se mi ale líbilo možná ještě o kousek víc, jsou pointy, hlavně u textů Dětská dýka a Zvykové právo. A tou špinavou, skoro až noirovou atmosférou mi to dost připomíná Sapkowskiho a Abercrombieho. Za mě naprosto skvělý čtení a určitě jedna z nejlepších knížek, co se mi letos dostaly do ruky.

3 08.08.2021

V Epoše mají dobrou ruku na talentovaný autory. Merglová, Bureš, jejichž věci patří k tomu nejlepšímu, co jsem v posledních letech četl. A teď přichází Martin Paytok. Což není jméno úplně neznámé, protože má za sebou několik povídek (z nichž jsem žádnou nečetl). Obálka slibovala kombo Richarda Starka a Donalda E. Westlakea. A to skutečně dorazilo... jen tady si ke stolu sedl ještě Jiří Kulhánek... ano, Paytok kráčí přesně v té nejlepší tradici těhle tří autorů (a asi by se neztratil ani ve světě Kladiva na čaroděje, kam už přispěl kdysi povídkou). A kráčí v ní naprosto sebejistě. Prokletí pro všechny je příběhem drsného zloděje Linka, který sem tam něco ukradne. A teď rozehrává krádež magického artefaktu. A samozřejmě to nevyjde tak, jak by mělo. Rozehrává se tak drsná hra v nejlepším duchu akční školy, kde autor rozehrává kombo splatterpunku a noiru... a tahle kombinace mu vychází naprosto parádně. Hrdina, akce, spousty mrtvých i nemrtvých, hlášek a popkulturních odkazů. A do toho Paytok jede dvě paraelní linky, který mezi sebou přeskakujou jako splašený. Což pro někoho asi bude geniální a zajímavé, ale já se v tom místy ztrácel a spíš než tenhle criss cross bych upřednostnil klasický lineární vyprávění. Což ale nemění nic na faktu, že tahle knížka je taková malá bomba a ke klasikům jako Žamboch, Kulhánek nebo Kopřiva by se mohlo časem přidat nový jméno. Paytok na to fakt má

6 26.06.2021

bylo nebylo, kdysi jsem pro Straky na vrbě připravoval antologii steampunku a jedním z autorů, kterýho jsem oslovil byl i Leonard Medek. Pan Medek text skutečně dodělal, ale kvůli rozsahu se v knize nakonec objevila povídka zcela jiná... ale pan Medek text na disku ležet nenechal... naopak, připsal mu ještě další dva sourozence. A tak minulý rok do knihkupectví vtrhla tahle knížka, která rozhodně ostudu neudělá. Vizuálně je naprosto parádní, o vnitřních ilustracích nemluvě. A co se týče textu- Leonard Medek nezapře, že je mistr svýho oboru. Ba co víc, mistr dobrodružný literatury. Miluje autory jako Howard, Verne, Christie, Poe, milujete rodokapsy a bondovky? A navíc spoustu parních technologií? Tak tady jste na správný adrese. Taranitový triptych nabízí tři novely, všechny tři spojuje parádní svět, postavy a hlavně něco, co nazývám chameleoní efekt. Leonard Medek během těch 400 stran třikrát převlíkne kabát. Čtyřikrát změní vypravěče /v závěrečné povídce dokonce za pochodu mění vypravěčský pohled/ A třikrát vám ukáže, že napsat pulp se dá s elegancí a pokaždý jinak. A hlavně dobře. První novela jest variací na Agathu Christie - čistokrevná detektivka ve vlaku se zajímavou pointou. Dvojka je něco, kde by se neztratili Howard s Vernem, dobrodružka jak vyšitá. Bohužel mě sedla nejmíň. Ale závěr a korzety napravují reputaci. Elegantní kombo špionážky a detektivky, kde by se zase tetelili blahem Fleming a Poe. Jestli vám chybí poctivá dobrodružná literatura, tak tohle je trefa do černýho. Jen ta anotace je bohužel nešťastná. Láká na Jamese Bonda v parním stylu. Hrdina zmiňovaný v anotaci se tu sice objevuje, ale hraje vždycky tak druhý a někdy i pátý housle. Ale jinak spokojenost velká. Snad bude někdy nějaká dvojka...

6 29.05.2021

k tomuhle mě dost nalákala obálka, pomyslný slogan skutečná kriminálka na obálce a samozřejmě obálka knížky, která je luxusní. Nutno dodat, že výsledek je takový rozpačitý. Na Davidovi Urbanovi je vidět, že je kriminalista. Všechno je reálné, víte, jak to funguje na místě činu, jak policajti, myslí a uvažují a jeho Eda Braun by mohl být z fleku hrdina nějaké dlouhé série jako je Goffův Miko Syrový nebo Kopřivův bezejmenný policajt. A je vidět, že Urban psát umí a má nápady... jenom je neumí úplně dost dobře prodat. Všechny tyhle příběhy (až na jeden) začínají prakticky stejně - děj sledujeme prostřednictvích drbanů či obětí (všechny moc dobře napsaný), něco se stane a k slovu přichází výjezdovka. Urban navodí skvělou atmosféru a všechny věci kolem vyšetřování, jenže to prakticky pokaždé zabije koncem. Někdy to dopadne dobře (dva případy) a jindy nemastně/neslaně, skoro až parodicky. Chápu, že Urban je chlápek s policejní praxi, vychází z praxe (většinou asi svojí), ale na papíře by to možná chtělo si rozmyslet, jestli je policajt nebo autor. Je jasné, že v reálu to tak asi všechno je... ale... v době Keplera, Weavera to bude mít asi těžké. Je jasný, že autor nechce šokovat brutálníma scénama a je fajn, že to všechno nestaví kolem vraždy, což je asi nejklasičtější motiv v detektivce... ale české publikum je zmlasaný a asi to bude mít těžký, jestli nezmění přístup a nebude trochu víc fabulovat. Výjezdovka vítězí stylem a znalostí prostředí, ale už ne bohužel příběhem, který je pro mě dost důležitý. Zkrátka a dobře nedokáže spojit tak dobře do řemeslo se znalostí policejní procedurálky, jako to umí Goffa, který je realistický a umí nabídnout čtenářsky atraktivní příběh. Urban prý pracuje na románu, tak nebudu úplně házet flintu do žita. Tak nějak doufám, že ucelenější forma mu půjde líp než povídky. Tak uvidíme.

2 01.05.2021

Slyšet jeleny zpívat - na tohle jsem se dost těšil - hlavně díky tý skvělý obálce, která mě upoutala už v době anoncování knihy. Ovšem na konci jsem z toho spíš rozpačitý než nadšený. Ale vezměme to od začátku. Na Šmehlíkovi je vidět, že má za sebou zkušenost s hororem. Ten úvod s malým klukem, jeleny a vrahem je neskutečně atmosferický. Ono celá ta kniha má úžasnou atmosféru a Šmehlík zvládá hlavně atmosféru "komunity" chatové osady, kde k vraždě dojde stejně jako vedlejší postavy. A to je zároveň kámen úrazu. Těch postav je tu velký množství, takže vyznat se v tom, začíná být po čase problém. Stejně jako v mordpartě. Nenajdeme tu jednoho nebo dva hlavní hrdiny - autor v tomhle šel mnohem dál a využívá kolektivního hrdinu - tým kriminalistů. To jde zvládnout dobře ve filmové řeči, kde si ke jménům přiřadíte obličeje. Ale na papíře je to prostě horší. Pravda, ke konci, když se kniha blíží k finále, je to lepší - ale to je dáno tím, že se knížka smrskne na dva, respektive tři policajty. A když už jsem to načal - finále je naprostá paráda. Tam jsem chrochtal blahem. Bohužel to zase kazí skutečnost, že těch vedlejších postav je tolik, že vám chvíli trvá než vám docvakne, která z těch milionů vedlejších postav je zrovna vrah. Slyšet jeleny zpívat tak zůstávají zajímavým pokusem o spojení policejní procedurálky a hororu, který sice nevyšel na sto procent, ale Šmehlík tu ukázal, že by z něj mohl být časem dobrej detektivkář.

4 23.04.2021

Dokonalý příklad toho, jak je grafická úprava a obálka důležitá. Amos Oz pro mě byl dlouho neznámým autorem, ale kolem týhle knížky jsem chodil skoro rok... skoro rok mě vábila tak grafická úprava s obálkou, až jsem po ní sáhl. A musím říct, že to je pecka. Naprostá. Mezi svými zachycuje v rámci povídek příběhy několika lidí, který žijí v kibucu. Společně žijí, pracují, přátelí se, milují se. Nebo se rozchází. Je to příjemně čtivé, lidské. Z každodenního života. Místy vtipné, místy smutné. Ale ze všech stran naprosto okouzlující. Amos Oz byl mistr, znal svoje okolí a dokázal skvěle zachytit nálady i charaktery lidí. Jako první letos přečtená knížka je to úžasnej start. A těším se, až si od Oze zase něco přečtu. Díky do Nakladatelství Paseka

4 24.01.2021

nedávno jsem u knížky Smrt bývá nehezká zmínil, jak moc je důležitá obálka a grafická úprava. Že bez toho knížka od neznámýho autora v knihkupectví prakticky nemá šanci. A to je vlastně tak trochu i případ i Dany Stabenow. Před rokem jsem četl její Chladný den pro vraždu, což byla fajn prvotina, která se dobře četla, ale ze židle mě to úplně nevytrhlo. Takže její druhý román Devátá oběť jsem minul... ale pak se objevila třetí knížka Pod hladinou a mě prostě dostala ta obálka knížku jsem si chtěl přečíst. Takže jsem to vzal oklikou přes dvojku - ano, celou tuhle sérii jsem vlastně zpětně načítal kvůli obálkám a nelituju toho. Ba naopak. Jsem ohromenej a k oblíbenejm detektivkářům mi přibylo další jméno. A když si vzpomenu na to, jak jsem kdysi měl komplikovaný vztah s Connellym a pak se z toho stala láska na celý život... přitom na Dana Stabenow je úžasný, že na to jde jinak než ostatní. Vlastně píše něco, co jsem si sám pro sebe označil jako zálesácká detektivka. Žádný město, ale nehostinná divoká příroda, ghetta původních obyvatel, nějaká ta temná tajemství a samozřejmě zločin. A do toho hrdinka Kate, co se s tím nemaže a jde si tvrdě za svým. A z každý stránky je vidět, že Stabenow ví, o čem píše. Zatímco jednička byla taková rozjedovka, dvojka byla thriller o honu na vraha, pak ve trojce autorka nejcitelnějc spojuje detektivku s dobrodružným románem ve stylu Jacka Londona kvůli tomu lodnímu prostředí. A funguje to fakt parádně. Jak už jsem psal ráno, jestli chcete skvělou detektivku ze severskýho prostředí, pak tuhle. Nesbeho a jeho kolegy tyhle tenký detektivky z Aljašky strkají do kapsy s obrovským přehledem.

12 02.12.2020

je potěšující, že česká historická detektivka žije. A je potěšující, že se na tomhle poli stále objevují nová jména. Ondřej Nečas to v tomhle žánru zkouší už podruhé. A podruhé to zkouší s vyšetřovatelem Mojmírem. Jak se mu to povedlo tentokrát? S odpovědí ještě chvilku posečkejme. Začněme s vizuální stránkou. Jak už je u Mystery Pressu dobrým zvykem, s knížkou si vyhráli. Uvnitř nechybí mapa Brna /kde se děj odehrává/ a obálka Lubomíra Kupčíka už sama o sobě je dostatečným lákadlem, abyste knížku otevřeli, až budete (doufejme už pondělí) v knihkupectví. A jaký je Zrnko v soukolí? Atmosferické. Už od prvních stran na člověka dýchá atmosféra středověkého Brna, Nečas si v tomhle dal opravdu záležet a zaměřil se na detaily, díky kterým ten příběh ožívá před očima. Postavy mají určitý vývoj, nějakým způsobem je čtenář může poznat, což je potěšující. A pak je tu příběh samotný... stejně jako u Nočního motýla na to šel Nečas šalamounsky a pomohl si ve fantasy, v níž se pohybuje už spoustu let. Po vílách tu tak máme jakýsi řád a rituální vraždy ve stylu Šifry mistra Leonarda. A vraždí se v brutálním stylu. Což není špatné, ale tady mi to prostě nesedlo (na rozdíl od jedničky) a stejně jako jedničky mě štvalo, když i tady jednu kapitolu vyprávěly tři postavy. Na druhou stranu umí Nečas všechno správně dávkovat a tahle knížka se čte sama. A má opět moc fajn pointu, kterou autor dokáže šetřit až do poslední stránky.

4 28.11.2020

Míša Merglová je talent. Ukázala to už na svý prvotině Píseň oceli a v Prokletý věži to jenom potvrdila. Ačkoliv se tady najde pár mušek, ale o tom až za chvíli. Začněme s klady. Od prvních stránek jsem měl pocit, jako kdybych četl Abercrombieho. A tenhle pocit mě neopustil do konce knížky. Odpovídají tomu jména (Lovka, Lišák, Myšín - ok, možná to není Abercrombieho vynález, já to tak ale mám), ale hlavně žánr, pohádkovost prvotiny je pryč a místo toho tady máme ostrou noir fantasy, ale hlavně zacházení s postavami - a tady mi prostě Merglová vyrazila dech - válcuje je až do poslední stránky a ten konec ÁÁÁ. MAZEC. A taky pěkně krutý. A co se mi líbí je ta obyčejnost a motivy postav - láska a touha po pomstě, ale vyšroubovaný na maximum. Příběhově je to takovej dračák a je to zbytečně celý natažený do kolosálního rozsahu, ale to nemění nic na tom, že Merglová je talent a já se těším na třetí knížku. Juch.

6 17.11.2020

S Danou Stabenow máme docela zajímavý vztah. Před rokem jsem četl její první detektivku jménem Chladný den pro vraždu. Ta mi přišla celkem fajn, ale nic co by mě vytrhlo ze židle. Prostě žádný Gone, baby, gone, Dvanáctá oběť atd. prostě fajn čtivo, který bylo trochu jiný než zbytek detektivní produkce, ale nedonutilo mě v sérii s Kate Shugakovou pokračovat... až se rok s rokem sešel a do knihkupectví dorazil díl třetí Pod hladinou, jehož obálka mě nalákala ke čtení... inu ale můj problém je ten, že jak se jedná o série, tak to rád čtu popořadě... takže bylo prostě nutné sáhnout po dvojce, tedy Deváté oběti... a musím říct, že tohle mi teda fakt vyrazilo dech a bez problémů to v mým topu řadím právě vedle vedle Dvanáctý oběti, Gone, baby gone a taky Údolí mrtvých a dalších srdcových detektivek, protože tohle je fakt šleha. Možná je to tím, že autorka si tady obula ty pomyslný boty podruhý, už to nebyla prvotina a byla si víc jistá v kramflecích. A tady je to prostě vidět na každý stránce. Stabenow hned na začátku pořádně dupne na plyn v podobě obyčejný ranní rutiny hlavní hrdiny, která se střídá s rutinou chlapa, z kterýho se během krátký chvíle vyklube vrah, kterej sejme devět lidí. Že je to jasné jako facka říkáte si? Omyl. Celé to totiž padá se devátou obětí, kterou nejspíš zabil někdo jiný. A tak se rozjíždí vyšetřování, během kterýho Kate obchází lidi v rezervaci, vyslýchá je a při tom se brodí krásnou a nemilosrdnou aljašskou přírodou. A musím říct, že na týhle knížce je super úplně všechno. Hlavní hrdina je drsná policajtka (představoval jsem si celou dobu Emily Blunt), která v jednu chvíli seká dříví, krotí hárající fenu se sympaticky znějícím jménem Obluda... a v další chvíli zase hledá vraha. A to na co autoři dneska potřebují 500 stran, to Stabenow zvládne na prostoru 200. Jsou to vlastně takový drsnější Vraždy v Midsomeru akorát hozený do rezervace (milovníci Aaronových Skalpů si přijdou na svý) a z každý stránky je vidět, že autorka tohle prostředí fakt zná, protože atmosféra dýchá z každý stránky a všechno vidíte krásně před očima jako film. A vůbec nevadí, že vedlejší postavy jsou spíš načrtnutý, protože jejich motivy jsou lidský a pochopitelný. Takže jestli milujete detektivky, dobrodružný romány a Jacka Londona (a Danielse nebo kafe jako nápoj k četbě), jste tu na správný adrese. Tahle detektivka nezklame a já co nejdřív sáhnu po jejím pokračování.

10 14.11.2020

jak už je u Alpressu zvykem, i tuhle knížku zabijí obálka, která jako kdyby vypadla z devadesátek a to ještě ke všemu z harlekýnek, co dneska ještě seženete v trafice. Když jsem se koukal po originálu, tak ten dostal na prdel ještě víc. Každopádně by byla škoda nechat se odradit obálkou, na kterou asi pózoval Jon Snow zezadu... protože tenhle příběh mě bavil. A to jako fakt hodně. Autoři (jméno na obálce je smyšlenka) dokážou navodit atmosféru už od první stránky, kdy děj chytne moc příjemný tempo a to nevyprchá ani na poslední stránce. Ovšem není to jen atmosféra, na který tahle knížka stojí. Ano, historie a Skotsko tu dýchají doslova z každý stránky, ale tím, co tuhle knížku táhle k perfektnosti je dvojka hrdinů. Ona je vdova, lékařka, jejíž manžel byl rebelant a jdou jí po krku britský vojáci... on je námořní kapitán, kterej přijde o loď pašující zbraně, je rebel, co se s tím nemaže a nebojí se použít nůž ani jinou zbraň, aby ji ochránil. Zdá se to celý přeslazený, ale naštěstí není. Cukr (či jiného sladidla dle libosti) je tu akorát. V prvním plánu je to dobrodružná literatura se spoustou akce, která je zasazená do historických kulis. A jako takový to funguje moc hezky. Za sebe můžu fakt doporučit. A s chutí si přečtu dvojku, pokud někdy vyjde...

7 17.10.2020

důkaz, že obálka je zatraceně důležitá a dokáže vás přimět ke čtení knížky od autorky, kterou neznáte... aneb...Šleha, šleha, šleha. Spolu s Písní oceli Míši Merglový asi nejlepší česká fantasy, jaká se mi za poslední měsíce dostala do drápků. A když nad tím přemýšlím, tak je tu několik drobných parael - obě autorky jakýmsi způsobem vytváří přitažlivý mix snoubící fantasy a pohádkou/mýty. Zatímco Merglová se drží takový skotský verze, Bílková jde cestou slovanskou... a zároveň obě autorky ve svých knihách vytváří sympatický dvojce postav, který jsou rozdílný, ale zároveň sympatický a doplňující se. Alžběta Bílková vytvořila velkou akcí nabitou fantasy, kde není nouze o fantasy bytosti, poutavý a propracovaný svět a hlavně příběh, který vás ani na chvíli nepustí. Siva a Beleg jsou tak sympatický postavy se spoustou šrámů na duši, že vás ani na okamžik neomrzí. A to nemluvím o naprosto skvělý a funkční záporačce, kterou Bílková stvořila. Po stránce jazykový to není tak dokonalý jako Barešova Meta ale... užil jsem si to. Moc jsem si to užil. Jestli si chcete přečíst dobrou fantasy, tohle je naprosto skvělá volba. A nemusíte se bát, že by se jednalo o nějakej young adult. Tohle je naprosto poctivá fantasy záležitost.

6 11.10.2020

Přiznejme si to, Martinu Goffovi prostě sedne žánr revenge thrillerů... tedy příběh o chlapovi, kterýmu zabijou nebo mu umře přítelkyně nebo dcera. Prakticky se to táhne v jeho sérii jako červená nitka. Ukázal to v Dítě v mlze, na plno to rozjel ve Štvanici... a teď to ohulil ještě na větší grády v Děvčátku, což je knížka, ve který se vrací jeho stále ještě nový hrdina Marek Vráz. Pokud mi tahle postava připadala v Přiznat vinu docela nezajímavá a nevýrazná (přeci jen ta knížka dorazila těsně po poslední(?) knížce s Mikem Syrovým, pak tady mi sedla skvěle. Pokud je v roli, pozorovatele, naslouchače, kterýmu někdo vypráví svůj příběh, pak mi to fakt sedne. Což je přesně tenhle případ. Začíná to docela obyčejně. Marek Vráz si vyrazí na dovolenou na kole, ale po velice krátký chvíli ho naženou policajti. Potřebují pomoct, protože banku přepadl magor s granátem a chce mluvit právě s naším novinářem... a než se Vráz naděje, vyklube se ze cvoka jeho kámoš z minulosti, kterej mu začne vyprávět svůj příběh. A není to teda vůbec veselý čtení... naopak. Je plný bolesti, krve, násilí a drog. Tenhle příběh je o ztrátě milovanýho člověka, o touze pomstít se za každou cenu. Četlo se to perfektně a rychle. Goffa od svojí první knížky ušel velkou cestu a patří ke stálicím český detektivní scény. A jeho příběhy navíc dávají něco víc a skvěle zrcadlí společenskou situaci a ukazují, že sklouznout po hraně je otázka několika vteřin. Děvčátko jenom potvrzuje, že tenhle chlap má neskutečnej talent, zkušenosti a to všechno umí fakt skvěle využít a převést v parádní čtení.

18 04.10.2020

Ke Strachu za oponou jsem se dostával asi tak rok od chvíle, co vyšel. Pořád jsem ho odkládal. přesouval. Ani nevím proč. Smrt má vůni inkoustu - tedy první Sattlerův případ považuju za naprosto peckoidní historickou detektivku, kterou rád doporučuju čtenářům tohohle žánru a takhle dobrá prvotina (pokud tedy Vilém Křížek není jen drobný fórek nebo maska, za kterou se schovává ostřílený harcovník). Ostatně z tohohle období toho u nás zase tolik nevychází, takže každý kousek je velkou vzácností. I Strach je takovou vzácností, jen dle mého není tak kvalitní jako jeho starší ségra. Jasně, dobová atmosféra je pořád skvělá, Sattler pořád sympatický... jen to prostředí divadla mě prostě netankovalo, na každé druhé řádce tu byla němčina (ok, tý se asi člověk nevyhne s ohledem na dobu) a taky spousta postav, ve kterých byl problém se orientovat a vlastně jsem si k nim nedokázal vybudovat za celou dobu vztah. Určitá dávka čtivosti tu byla, ostatně jinak bych se nedostal na konec... ale chyběla tomu ta kynetika a dravost jedničky a zajímavý vedlejší postavy, který mě tam bavily. A hlavně mi přišlo, že fungovala ta buddy chemie mezi Sattlerem a Křížkem, která mi šíleně připomínala Sherlocka s Watsonem. Možná ještě letos se Křížek vytasí s třetí knížkou, tak snad se jí v mých očích bude dařit líp. Uvidíme, jsem na to zvědavej, protože tohohle autora bych rád četl i dál.

6 20.09.2020

Příběh o strachu. A o tom, že každý se něčeho bojí. Že na každého někde čeká jeho bubák. Někdo se bojí medvěda nebo vlka... a někdo toho, co se skrývá v lesní chaloupce. Tahle knížka je hezky nakreslená, má zajímavou pointu, ale příběhově mě moc nechytla.

3 29.08.2020

Moje vzdělávání v oboru knihy pro školkový děti začíná. Tohle je jednoduše skvělé, hezké a hřejivé. A moc milé. Byl jednou jeden dub. A tom dubu žijí dvě rodiny - králíčků a soviček. A to dobou dvou přibude mládě. Každý z rodičů vypráví svému dítěti o dítěti souseda... a moc se spolu touží setkat. Jen jedno spí ve dne a druhý v noci... a přesto si k sobě nějak najdou cestu. Tahle knížka je hrozně super. Je krátká, má jednoduchý příběh, který ale skvěle funguje a moc hezky se čte. Řekl bych, že pro mrňata je to naprosto ideální. Nemá moc textu, krátkej příběh a hlavně nádherný ilustrace. Jako čtení před spaním fakt ideál. Tahle knížka se moc povedla. Posílám velký dík do Nakladatelství Host.

5 29.08.2020

no jako velký WOW. Tahle knížka má všechno. Nádherný ilustrace a hlavně velkej příběh. Je to krátký... ale hrozně dobrý. A ukazuje to, že dávání černých puntíků a hvězdiček je blbost, protože to mezi lidmi vytváří rozdíly a jedinci to ubližuje. Tohle je knížka, která má myšlenku a obrovskou sílu a která je sice krátká, ale můžete se k ní opakovaně vracet. Svojí sílou mi připomněla věci jako Malý princ, Mimi a Líza nebo Ema a kouzelná kniha. Jsem nadšenej.

2 28.08.2020

knížka kolem který jsem procházel tolikrát, až jsem se rozhodl si ji přečíst. A jsem rád, protože něco takhle nádhernýho jsem nečetl už hodně dlouho. Mimi a Líza jsou dvě malý holčičky, který svede dohromady bydlení v jednom paneláku. Líza se do něj přistěhuje s maminkou, Mimi v něm už bydlí s tatínkem. A stanou se z nich nejlepší kamarádky. Ty nejlepší. A nezabrání jim v tom ani skutečnost, že Mimi je od narození slepá. Tahle knížka... tenhle příběh je strašně silnej. Ukazuje, že přátelství a láska mezi lidmi nezná hranic. Žádných. Ani ve formě zdravotního omezení. Tak jako je Kdysi skvělá ukázka toho, jak malým dětem ukázat hrůzy nacismu, tak je Mimi a Líza skvělá možnost dětem ukázat to, že existují lidi s určitým handicapem ale zároveň ukázat, že tenhle handicap není žádnou překážkou pro normální život. Natož pak pro snění. Protože přesně o tom tenhle příběh je. V každý kapitole zažívají holčičky všelijaká dobrodružství, který se vezou na vlně nespoustaný fantazie. Ta vyniká díky nádherný a barevný kresbě. Mimi a Líza jsou příběhem velkým, dojemným a melancholickým. Příběhem o tom, že přátelství nezná hranic ani omezení. A pro mě to bylo stejně silný čtení jako Malý princ nebo Ema a kouzelná kniha. Doporučuju.

4 22.08.2020

knížky o holokaustu nečtu, nikdy jsem neměl tendenci po týhle tématice sahat... pak jsem ale zahlídl takřka westernovou obálku ke knížce Když od Morrise Gleitzmana a zjistil jsem, že existuje série o Felixovi a Zeldě... a že tahle knížka je až třetí v pořadí. A tak jsem sáhl po začátku... takže Kdysi. A můžu říct, že je to fakt síla. Morris Gleitzman popisuje svůj příběh očima malýho židovskýho kluka, kterýho rodiče ukryli před nacisty do kláštera. Kluk je malý, miluje knížky a rád vypraví příběhy. A je taky naivní a netuší, jaký peklo kolem něj zuří a Adolfa Hitlera má za hrdinu... a pak postupně zjišťuje, co se děje a hnán láskou vyrazí najít a zachránit svoje rodiče, protože jim hrozí nebezpečí... Gleitzman se s tím fakt nemaže popisuje hrůzy války, hrůzy holokaustu se vším všudy a zároveň z Felixe dělá jakési pomyslné světlo ve tmě, které dává radost tím, že druhým lidem vypráví příběhy, aby je potěšil v jejich trápení. Tahle knížka totiž není jen o holokaustu je o moci a síle příběhů a vyprávění. Je napsaná dobře, čtivě a bez hluchých míst. Je dobře, že takové knihy vznikají a vycházejí. A je dobré, aby je děti četly a věděly, co se dělo kdysi stejně starým dětem jako ony.

Martin Vopěnka v týhle knížce splnil sen asi všem dětem, který občas štvou rodiče prudící s úkoly a povinnostmi. Prostě je nechal usnout. Což je na první pohled myšlenka docela sympatická. Bejt dítě bez dozoru, co si může jíst čokoládu a do noci koukat na telku nebo pařit hry je přece fajn... jenže když si domyslíte do detailu, tak z toho mrazí. Dojde k výpadku elektřiny, vody, dochází jídlo v lednici... a navíc situaci přebírají dospělý, který nemají ani trochu dobrý úmysly. Naopak. Celá společnost se najednou ocitá mimo svůj zaběhnutej jízdní řád - hodně mi to v tomhle ohledu připomnělo nejen Neffovu Tmu, ale taky situaci, kterou jsme nedávno zažili všichni před pár týdny. Vopěnka si navíc za vypravěče vybral čtyři děti, sourozence a ačkoliv obvykle není asi úplně jednoduchý psát z dětský perspektivy, tak se s tím popasoval nadmíru dobře. Děti jsou sympatický a během četby vám nelezou na nervy a umí táhnout za jeden provaz, což se ukáže ve chvíli, kdy se jim ztratí nejmladší bráška a oni ho musí hledat - což je ve výsledku hlavní motiv knížky. A k mýmu překvapení se Vopěnka nebojí ani docela drsnejch scén a místama jsem měl pocit, že čtu něco, co spolu dávali dohromady Steven King a Steven Spielberg. Spící město má skvělou atmosféru, rychle ubíhající příběh, který kazí jenom trochu větší počet stran a hlavně dobrej nápad.

7 06.07.2020