Sirius komentáře u knih

Petr Hugo Šlik je pro mě nejlepší pokračovatel Jaroslava Foglara. Jeho série o Klárovu měla trochu smůlu, že začala vycházet ve stejném období jako Prašina, ale myslím si, že nezapadla (s ohledem na to, že jenom jednička měla několik nových vydání). A doufám, že nezapadne ani Stín železné opony, což je po Ztraceném na Nevděku druhý Šlikův sólo dobrodružný román. A možná by se dalo říct, že jednou nohou i nakročený k vážnější próze. Stejně jako v předchozích knížkách i tady, Šlik propojuje dobrodružnou detektivku s historií, tentokrát si vybral téma, které je v naší kolektivní paměti ještě živé, nelehké a určitě s ohledem na současnou situaci i neoblíbené, ale je o to víc potřeba o něm mluvit a poučovat o něm mladou generaci. Tím tématem je přecházení přes železnou oponu, což je v současné době díky věcem jako Bratři nebo Návrat krále Šumavy hodně probírané /ač by na něj možná někteří chtěli zapomenout/ ale dělo se tak a nedá se to odpárat. Petr Hugo Šlik kolem tématu vystavěl napínavý detektivní příběh, v němž se patnáctiletý kluk Matěj snaží vypátrat, co se stalo s autorem starého dopisu, který se mu náhodou podařilo objevit během prázdnin ve Slavonicích u babičky a dědy... Šlik na 180 stránkách rozjíždí naprosto parádní detektivní příběh, s nímž by se neztratil ani v detektivce pro dospělé. Jazykově je to vybroušený /brilantní ich forma a hovorový jazyk/ psychologie postav (nad tím vžitím se do dětských hrdinů žasnu vždycky) atmosféra místa, kde se kombinuje "džunglovistost" přírody a města. A jako třešnička na dortu leitmotiv, který vám cvakne v samotném finále, díky posledním vyloženým kartám na stůl. Tohle nemiňte, byla by to škoda.

1 05.04.2024

spolu s Barešovou Metou nejlepší věc, která vypovídá o současný český generaci, o problémech, který ji nějakým způsobem tíží - o problematickým navazování vztahů, nepochopení dvěma předchozími generacemi, o tom, že být jiný (tj. kreslíte si barbary, hrajete larp a koukáte na Lotra nebo Xenu, nemáte holku/kluka) ještě neznamená, že jste debil a musí vás vylučovat z kolektivu, protože když se vám to stane, může vás to poznamenat na celej život. Je to dílo o potřebě rodičovský lásky a zájmu rodičů, o nutnosti toho, aby vás chápali... ten komiks je absolutně geniální, nebojí se ničeho a nikoho a řeší dost závažný témata. Jislová se odpíchne od zcela "jedoduchýho problému" jsem sama, nemám kluka, jsem divná? až k něčemu, co vám zamotá hlavu a klade vám to neustále spoustu tabuizovaných otázek, který má společnost tendenci zadupávat do země, protože jsou zkrátka nepříjemný. Už dlouho mě nic takhle nedostalo do kolen. Přečtěte si. Jestli je budoucnost českýho komiksu v arteterapieutických komiksech, tak rozhodně beru.

3 01.04.2024

Obrovská pochvala za vizuální úpravu a ilustrace, to už se dneska úplně moc nevidí. Bohužel ale je to do očí bijící, protože tohle je grafikou dvouvaječný dvojče Života válečníka, což mi osobně vadilo. .. na knihu jsem se těšil, protože Prokletí pro všechny považuju za jednu z nejvydařenějších prvotin posledních let, takovou esenci zlodějský krimi a fantastiky, kde to šlapalo jako hodinky. A dopředu říkám, že Martina Paytoka obdivuju za to, že se rozhodl zkusit to tentokrát jinak a nezůstat v pohodlnosti jednich galoší. Žel než vypukne nočním dobrodružství v domě, musí to přejít přes seznamovák s rodinou a ten obnáší psychologii, vcítění se do postav a dialogy takříkajíc z běžného života a bohužel v tom jako čtenář vidím velký kámen úrazu, protože tohle Paytokova silná stránka není. Zatím. Všechno to prostě šustilo papírem... a ona tomu dost podtrhává nohy i ta vábnička slibující mix Del Tora a Agathy Christie... Del Toro by jaksi byl... ale ta Agatha asi někde zůstala spát. Christie stojí na psychologii postav a na práci s postavama... a to tady prostě není. Paytokovi to prostě nejde a přijde mi, že si tímhle ukousl moc velkej kus chleba. Knížka ve výsledku vyznívá jako něco jinýho, jako mix hororu Tima Burtona a jednoho z dílů Kladiva na čaroděje - v rámci téhle šablony je to pak OK. Druhá půlka knihy už pak je zábavná jízda se sem tam vtipem, která dobře odsýpá a sviští ke konci, jen by mohla být o něco kratší, aby to svištění bylo ještě svižnější.

1 23.03.2024

Černá slepice sezóny a překvapení v jednom? Ano, tak přesně tím tahle knížka je. Vykoukal jsem si ji kvůli tý anotaci a dokoukal ji pak kvůli tý totálně praštěný obálce, která naprosto odpovídá. Samozřejmě mohl to být průser, ale není. Russell není Tolkien ani jiný žánrový mistr a ani se o to nesnaží. Chtěl napsat šílenou fantasy jízdu s trapaslíky, nekromantem, jednou prácičkou ve stylu D&D a tohle mu tedy vyšlo na výbornou. Naprosto pecková oddychovka, kterou smslnete jak malinu. Snad se sérii podaří se u nás uchytit a budou další díly

3 23.03.2024

vždycky mám radost, když se na detektivkářské scéně objeví nový jméno a hlavně takový, který to může někam dotáhnout. A tak po loňské Tereze Bartošové (Vodník) letos přichází Jiří Homola, vyznavači dobré krimi by měli našpicovat uši už jen kvůli tomu, že tenhle debut vydává Kniha Zlín (Jo Nesbo). Homola už od první chvíle ukazuje, že bude potřeba s ním počítat i v dalších letech. Jeho znalost prostředí běžců a všeho co souvisí se sportem je vytěžená až do krajnosti a odráží na každé straně. Jeho hrdina Lenz má všechny předpoklady, aby se tu rozjela nová série. Není to alkáč, ale trochu zahýbá ženě a kolem téhle jeho závislosti je vystavěna skoro jedna polovina knížky (kdyby si ji autor odpustil, mohla by mít knížka větší tah na branku a taky by mohla být o půlku kratší), je to chlápek co jede na výkon a je schopný ve dvě hodiny ráno bombardovat svědka, takže všechno je v pořádku. Kromě běhu Homola těží skvěle znalost prostředí Kladna a zápletka s rituální vraždou je dost zajímavá. O závěrečném twistu nemluvě. Tuhle knížku jsem si navzdory rýpnutím užil a doufám, že další detektivka na sebe nenechá dlouho čekat.

3 17.03.2024

Kompas, který je dobré vytáhnout, když se chlap ztrácí. Rohr je génius a máme štěstí, že má tak tvořivého ducha. Snad toho ještě napíše spoustu.

05.07.2023

knížka, kterou budu číst příští školní rok s dětmi ve čtenářské dílně a kvůli které jsem vlastně ten kroužek i zakládal (myšlenka číst Hobita mě láká už tak tři roky). Ani si nepamatuju, kdy jsem Hobita četl naposledy, ale někde v paměti jsem ho měl zafixovaného především jako pohádku, kterou samozřejmě je, ale zároveň je tam něco navíc (což jsem viděl díky rozečtené sekundární literatuře - Sloužím tajnému ohni od Pavla Hoška např.). Hobit je vedle pohádky především cesta k vnitní proměně od páprdy s nohama v teple k dobrodruhovi s čistým srdcem vyznávajícího správné hodnoty. Tolkien jakoby vybízí k pohybu, k akci, dravosti a odchodu z civilizace do přírody, kterou na jednu stranu obdivuje skrze elfy - sám Bilbo se označuje za mouchu se žihadlem během komunikace se Šmakem), na druhou stranu skrz obyvatelé Temného hvozdu ukazuje, jak je nebezpečná. A zároveň ukazuje, kam civilizace zastoupena trpaslíky (jejich výtvory a touhou po bohatství, která zaslepuje a kazí vztahy) dokáže člověka zavést na špatnou cestu. PS. všimli jste si někdy, že v té knize není ani jednou použito slovo Středozemě?

12 05.07.2023

další rest dětský literatury dohnán a stejně jako u dalších knížek s touhle tématikou bych i Chlapce dal na seznam povinné četby pro děti. Musím smeknout před Boynem, protože ten nápad kdy čtenář s hlavní hrdinou postupně odhaluje (pomocí hry a průzkumu) tajemství a hnus Aušicu je geniální, takže je to jak šité pro seznámení se s tématikou holokoustu. Jediné, co mi na tom vadilo bylo to epizodické pojetí příběhu bez výraznějšího dějového oblouku. O to silnější je ale pointa, která vás udeří rovnou mezi oči.

6 01.07.2023

Jak poznáte kvalitní dílo? Tak, že v souboji s časem obstojí na výbornou a když ho vezmete do ruky po 16 letech u příležitosti dalších vydání, tak je to jako kdyby vyšlo včera. A Strašidlo minulosti takovým dílem vskutku je. Kdyby žil Jaroslav Velinský dneska, byl by za hvězdu český detektivky na hraně thrilleru a noiru (který píše Martin Goffa nebo Štěpán Kopříva), na kterou by se na veletrzích stály dlouhý fronty a televize by se přetahovaly o právo na natočení Oty Finka... žel Jaroslav Velinský se narodil do blbý doby, naštěstí pro nás ale po sobě ze svého díla zanechal dost, takže je se na co těšit... Na téhle knížce je sympatické několik věcí. 1) práce s jazykem (slang, hlášky), která v člověku okamžitě vyvolá vzpomínky na drsnou školu Raymonda Chandlera, které se Velinský díky svému umu na maximální možnou míru přibližuje. 2) na to je pak navázaná práce s atmosférou začáku 60. let Československa, kterou Velinský znal jak svý boty, stejně jako myšlení lidí, to vše autor bere a rámuje to tvaru páně Chandlera 3) uchopení žánru jako takové, potažmo jeho hrdiny. Ota Fink není žádný soukromý detektiv ani policajt, ale obyčejný chlápek, co pracuje jako soustružník, žije u svých rodičů, jezdí na kole... má tedy zhruba stejnou výchozí funkci jako čtenáři/čtenářky - obyčejný člověk, který se stává "Supermanem" "Jamesem Bondem", (zažívá dobrodružství, hraje hru na hrdinu, což je naprosto bombózní nápad), zde doslova, protože v rámci vyšetřování Fink na sebe bere identitu jiných lidí (ať už těch, s nimiž se během vyšetřování setká nebo si říká Vodsloň), jakož to takový svádí ženy, navazuje s nimi kontakt, aby se posunul v případu dál Do téhle hry pak Velinský zapojuje vedle osamělého pistolníka další atributy typické pro žánr: křivdy minulosti (sociálního ražení), femme fatale (zde vlastně spouštěč celého vyšetřování), ale taky prvky politického thrilleru (zde zastoupené vysokým komunistickým kádrem). A nesmím zapomenout pointu, která mě zvedla ze židle a knížku tak odpálila někam do stratosféry v jejím hodnocení. Za mě jediná detektivka, kterou si letos musíte přibalit do batohu na dovolenou. PS. ta vizuální stránka je úžasná. Jaromír 99 se vyřádil

Železné srdce - Martin Sládek patří mezi nejzajímavější současné tvůrce fantasy u nás. Jeho dva roky stará Hladová smečka byla fajn dobrodružná vikingská fantasy v duchu Howarda a Gemmella, takže na Železné srdce jsem se dost třásl. A nezačíná to vůbec špatně - Sládek rozjede parádní politický thriller s detektivní příměsí /takže něco, co teď píše Juraj Červenák/, jeho bouchač Harald musí najít vyslance a zabránit tak válce. Má to super hrdinu (netradičně pojatého), atmosféru, vybroušený dialogy. A prvních 150 stran sviští naprosto zběsilým tempem, takže otáčíte jednu stránku za druhou. Jenže pak se knížka začne rozevírat jako nůžky, táhne se to a autor ke své škodě žongluje s mnoha míčky najednou.

1 31.05.2023

Vzdělávačka v dětské literatuře pokračuje, tohle mi před pár měsící doporučila kamarádka u kafe a říkal jsem si proč ne. No dost jsem na to od začátku koukal - začne to rodinnou tragédií a hned se to přehodí do další, aby se dvě hlavní postavy totálně nesnášely. V hlavě vám bzučí alarm: tohle je fakt pro děti? No, je. Autorka totiž namodeluje výchozí situaci, od který pak vykračuje k uvěmování si vlastních chyb (lump se napravuje a jinak hodná holka mu v rámci odplaty vyvádí zlé věci, aby se taky napravila), k jejich nápravě a snaze nějakým způsobem na sobě pracovat. Za mě jedna z nejsilnějších věcí (nejen dětských), co jsem v životě přečetl. Ta atmosféra švýcarskýho venkova je silná stejně jako příběh, který se může komukoliv stát kdekoliv.

5 10.04.2023

Něco takového mi na českém trhu chybělo. Stará poctivá anglická detektivka z Anglie s parádní atmosférou. Přesně to jsem v téhle knize dostal a je fajn vidět, že někdo dokáže napsat detektivku bez hromady mrtvol a litrů krve a spousty brutality. To + ten způsob provedení ve stylu záhady zamčeného pokoje je to nejlepší, co tahle knížka nabízí. Na knížce je ale vidět, že Ellis se tu teprve rozjížděl - dlouhé kapitoly místy dost brzdí gradaci a trochu mi vadila snaha zabírat děj z více úhlů, tady bych ocenil více střídmosti. Snad příště. A snad příště bude chemie mezi trojkou vyšetřovatelů o něco lepší - přišlo mi, že Carter a Sam tu jsou hlavně kvůli budoucímu románku, který je ve vzduchu. Rozhodně to není špatná knížka, ale z těch zahraničních sérií, co má MP v portfóliu (Reaker, Shugaková), Vraždy v Yorkshiru tahají nejkratší sirku co s týká kvality. Uvidíme, co další díly, taková série opravdu na českém trhu chybí.

2 04.03.2023

letošek se snažím pojmout v rámci dohánění(?) nebo poznávání žánrových věcí, které za posledních pár let vyšly. Snažím se v tom zaměřovat i na menší nakladatelství. Jako je třeba Gnóm, který u nás vydává famózního Barrona. A co Rebeca Roanhorse? No museli jsme si s touhle indiánskou autorkou (fakt nekecám) budovat docela vztah, ale po konci si myslím, že se nám to docela podařilo. Začátek je někde mezi Zaklínačem a Nočním klubem - zabíjení nestvůr, zajímavé pojatá mytologie. Pak začne představování postav - ona málomluvná holka z brokovnicí, nožem a dalším arzenálem. On léčitel, co se snaží raději domluvit než střílet. A do toho zajímavě pojatý svět, kde lidi nebyli ohleduplní k přírodě, což dospělo ke katastrofě a vypustění spousty ošklivých nestvůr. A do toho zajímavé pojatá mytologie pojatá na indiána. Asi tak do poloviny mě to bavilo, pak mě začala trochu štvát ta průhlená videoherní kopírka - někam přijít, udělat něco, dostat se dál. Ta knížka má asi tři sta stran, ale kdyby se tam tak stovka vyhodila, tak se vůbec nic neděje...no a pak se to zase obrátí k dobrýmu, všechno do sebe zapadne, včetně toho motivu manipulace s druhým člověkem. Takže jo, není to dokonalé, Becca nepíše jako Barron, ale na druhou stranu je to knížka, která neurazí.

1 29.01.2023

Jan Tleskač, každý člověk o něm četl nebo o něm alespoň slyšel. Aby taky ne, když po jeho tajemství a jeho ježkovi v kleci pátraly Rychlé šípy v Záhadě hlavolamu. A teď po nějakých +/- 90 letech od první zmíňky v románu se tahle postava vrací zpátky v nové knížce a já na ní byl hodně zvědavý z několik důvodů. 1) baví mě veškerá ta mytologie kolem Stínadel, Vontů, ježka atd. Foglar vytvořil a myslím si, že dětská dobrodružka na něco podobnýho ještě stále čeká 2) dětské dobrodružné literatury pro kluky je na českém trhu jako šafránu, takže každá taková záležitost je vždycky událost a zvlášť, když se jedná o návrat do tak známého světa, jakými Stínadla beze sporu jsou. A na Davidovi Janu Žákovi je vidět, že tohle univerzum miluje, ta láska čiší vlastně z každé stránky. Naštěstí pro nás k tomu přistoupil s velkou pokorou a respektem, první půlka knížky je tak hlavně velkej fanouškovskej servis - procházka po známých lokacích z Foglarovy trilogie, známé postavy, které známe z útržků, kdo tohle miluje, bude vrnět blahem. Zároveň s tím ale Žákovi lehce drhne příběh, který se rozjede vážně až ve druhé polovině knížky. Do té doby je to hlavně procházka po lokacích a příbuzenské vztahy nejrůznějších postav - nechci spoilerovat, protože bych nerad narušoval čtenářský zážitek. Druhá půlka knížky už je něco, co je primárně dobrodružka s mysteriózní atmosférou Stínadel a příměsí detektivky, který ale chybí nosnější cíl hledání, možná je to tím, že mi je už třicet, ale to vzrušení po pátrání ježkovi tu prostě nebylo, ale samozřejmě ten konce funguje naprosto parádně a všechno do sebe dobře zapadá. Trochu jsem měl problém taky s hlavním hrdinou, nebyl špatně napsanej, ale jeho parťáci prostě fungovali líp, ale je čistě můj problém. Tleskač by každopádně neměl chybět v knihovně, četba stojí za to a myslím si, že je to skvělá spojnice mezi generacemi dědů/otců a jejich synů/vnuků. Prostě dobrodružná jízda a fajn návrat do Stínadel. Jo a za tu atmosféru předválečný Prahy klobouk fakt dolů.

6 06.11.2022

tak na tomhle jsem si zgustnul. Buď stárnu nebo je to podzimem nebo nevím, ale... podobný druh knih moc nečtu. Vlastně jsem to rozečet z jediného důvodu, líbila se mi obálka a téma emigrace a trochu mě ta knížka napália (podobně jako nedávno Sepetysová), o emigraci a síle komunistický pěsti to je, ale vlastně jen tak okrajově, byť pro příběh důležitě, protože právě komunistická diktatura zamíchá kartami života hlavní hrdinky Mileny, kterou i s bratrem rodiče odvezou na západ, aby mohli začít znovu. Což děti nechápou a chtějí zpátky do Prahy... ne, není to knížka pro děti, není tu dětský vypravěč. Vypravěčem je právě Milena, která zpomíná na svůj život podobně jako Forrest Gump. Je to krásná, chytrá, vzdělaná, ale opuštěná ženská, která na skoro 200 stránkách vypráví, co se jí v životě událo. A není toho málo. A není to všechno pěkné. Není to tlachání, není to zamilované, ale je to ze života a místy velmi silné, hlavně v posledním dějství, kdy dojde k mezigenerační výmění názorů - právě o tom ta knížka je - o výpovědi dvou generací, matky a dcery, o přístupu k životu a plnění a nenaplnění životních snů a stání ve stínu životního partnera. Monika Zgustová napsala nádhernou knížku, kterou je radost číst a na kterou jse se vždycky těšil.

4 23.10.2022

už je to hezká řádka měsíců a knih, co jsem od Martina Goffy nic nečet, možná to asi bude tím, že jeho novinářská série si mě nezískala tak jako ta policejní. Nicméně tohle mě lákalo tou obálkou, ačkoliv jsem si o tom nic nelustroval. Prostě jsem do toho šel (to už je ostatně druhá knížka tenhle týden, kdy jsem to tak udělal). A nelituju. Goffa tentokrát nenapsal detektivku, nenapsal ani klasický thriller... napsal, něco co bych napsal jako kroniku let 2019/2020. Ano, napsal knížku o covidový době, hodně hustou knížku, kterou bych poslal bývalému premiérovi z Čapího hnízda a všem, kteří ho chtějí volit znovu, aby si vzpomněli na to, co se tu dělo a jak to ten chlap nezvádl. Možná nikdy v životě jsem se do žádný knížky tak moc nevcítil jako do týhle, je to prostě něco, co jsem zažil na vlastní kůž. Byť ne doslova. Je to taková připomínka toho, na co by nemělo zapomenout. Velmi hořká připomínka. A o čem to je? O tom, že máte svoje sny, všechno zalitý sluncem a pak se všechno rozpadne z minuty na minutu. A vám nezbyde nic jinýho než udělat radikální řez.

9 23.10.2022

Tenhle týden jsem na Aktuálně narazil na recenzi Aleše Palána, která měla v záhlaví vlka. To mě upoutalo a tak jsem rozkliknul... pan Palán v ní psal o knize Vlčí štěstí od Cognettiho a cosi mi, navzdory tomu, že beletrii nečtu, napovídalo, abych to zkusil... a musím dodat, že Paolo Cognetti mě dostal. Příjemně. To, na co jiní autoři potřebují 400 stran, on zvládl na 150. Je to příběh o úniku z okovů civilizace, návrat k přírodě, k lesům, stromům, horám. Příběh o lásce, hledání sebe sama, ale i domova a místa v řádu světa, což může být třeba vaření pro turisty a dělníky v lese. Jsem nadšený a Cognetti získal dalšího fanouška do svých řad.

9 08.10.2022

Věře Mertlíkové před pár dny vyšla novinka Čas růže, já se ale letos oklikou vrátil k její prvotině Tři bábiny kobyly. A jsem za to rád, protože tenhle pět let starý debut je naprosto DOKONALÝ. Vlastě to řadím mezi nejlepší žánrovky posledních let (spolu s Barešovou Metou, Písněm meče od Merglové a Prokletím pro všechny od Paytoka) a dalo mi to zase impuls si občas něco žánrového přečíst. Z časových důvodů se teď dlouhodobě snažím vyhýbat špalkům, co mají pět set stran, ale tady jsem se těšil, až si k tomu večer sednu a ponořím se do tohohle dobrodružství... a že je to fakt dobrodružství parádní. Mladík Nik je tak trošku Hloupý Honza, který pro slávu a lásku vyrazí z Konstantinopole do neznáma... na Velkou Moravu, aby si z legendami opředeného Babího dvora odvezl nejlepší koně na závody na hippodromu. Na cestu má dva parťáky - kupce Jaška, což je chlápek kříženej s Merlinem a Gandalem (kouzlit neumí, ale je to liška podšitá) a Bojana, jednoho z týmu Aragorn/Conan. Ale zároveň jsou všichni svý a skvělí společníci. Tihle tři spolu cestují, bojují, utíkají, pracují světem, kde se střetává nastupující křesťanský střet s pohanským a maďarské šípy létají až nebezpečně rychle, což je doba, kdy akorát umře kníže Václav, jak autorka během příběhu prozradí. A o dobrodružství tu není nouze. Výhodou a zároveň nevýhodou téhle knížky je to, že to není klasický román, ale pevně pospojované povídkové bloky, které možná v polovině (tj. po cestě na Babí dvůr) příjdou už trochu monotematické a podle jedné šablony, avšak... knížka to ve svojí druhé polovině bohatě vynahrazuje a oddělá vás pointou a mytologií, kterou Mertlíková použila. Takže za mě velký JO.Tři bábiny kobyly - Věře Mertlíkové před pár dny vyšla novinka Čas růže, já se ale letos oklikou vrátil k její prvotině Tři bábiny kobyly. A jsem za to rád, protože tenhle pět let starý debut je naprosto DOKONALÝ. Vlastě to řadím mezi nejlepší žánrovky posledních let (spolu s Barešovou Metou, Písněm meče od Merglové a Prokletím pro všechny od Paytoka) a dalo mi to zase impuls si občas něco žánrového přečíst. Z časových důvodů se teď dlouhodobě snažím vyhýbat špalkům, co mají pět set stran, ale tady jsem se těšil, až si k tomu večer sednu a ponořím se do tohohle dobrodružství... a že je to fakt dobrodružství parádní. Mladík Nik je tak trošku Hloupý Honza, který pro slávu a lásku vyrazí z Konstantinopole do neznáma... na Velkou Moravu, aby si z legendami opředeného Babího dvora odvezl nejlepší koně na závody na hippodromu. Na cestu má dva parťáky - kupce Jaška, což je chlápek kříženej s Merlinem a Gandalem (kouzlit neumí, ale je to liška podšitá) a Bojana, jednoho z týmu Aragorn/Conan. Ale zároveň jsou všichni svý a skvělí společníci. Tihle tři spolu cestují, bojují, utíkají, pracují světem, kde se střetává nastupující křesťanský střet s pohanským a maďarské šípy létají až nebezpečně rychle, což je doba, kdy akorát umře kníže Václav, jak autorka během příběhu prozradí. A o dobrodružství tu není nouze. Výhodou a zároveň nevýhodou téhle knížky je to, že to není klasický román, ale pevně pospojované povídkové bloky, které možná v polovině (tj. po cestě na Babí dvůr) příjdou už trochu monotematické a podle jedné šablony, avšak... knížka to ve svojí druhé polovině bohatě vynahrazuje a oddělá vás pointou a mytologií, kterou Mertlíková použila. Takže za mě velký JO.

2 08.10.2022

letošek má čtecí. Knížek už jsem od ledna několik přečetl a kromě novýho Šlika mě žádná knížka tak moc neodbourala jako Smrt na kůru od Dalibora Váchy. Že to bude dobrý jsem tušil, protože loňský Tři králové byli fantastický, ale tohle mě odzbrojilo. Knížky z druhý světový moc nečtu, narozdíl od filmů, mě to tolik nebere, ale Vácha je určitě autor, který když z tohohle období něco napíše, tak si to přečtu. Takže loni to byli Tři králové, letos Gabčík s Kubišem, což je pro nás Čechy vlastně takový superhrdinský mýtus, něco jako Superman, Captain America. Důkaz toho, že nehážeme flintu do žita a nejdeme na pivo, když je nejhůř. Což je věc, která by se v současný době měla připomínat, my to frajerství a kopání lumpů do zadnic v genech máme, což Vácha dodává v doslovu... ale Gabčík s Kubišem dorazí až později... Vácha na vyprávění tohohle příběhu jde trošku jinak. Vypráví ho z pohledu velitele Opálky, který působí jako tmel pro parašutysty a... Karla Čurdy, protože každý příběh potřebuje svýho zlosyna... jehož dobré úmysly mu vydláždily cestu do pekla a na černou listinu historie. Když Vácha rozestaví šachovnici, popíše emoce obou protagonistů, ukáže, že v Protektorátu jsou nejen podržtašky Němců, ale i hodní lidi, kteří dokážou táhnout za jeden provaz a bojovat za dobrou věc. A pak se jde na věc. Atentát je popsanej úžasně, stejně jako finále v kostele, kterýmu předchází strach, váhání nad tím co udělat.. Je tu všechno co má velký příběh mít - přátelství, zradu, emoce, atmosféru. Tohle je jedna z těch knih, co by se měla v současné době číst, aby lidi věděli, jaký to tenkrát bylo a aby v tom našli inspiraci pro to, aby táhli za jeden provaz a bojovali za správnou věc.

5 09.07.2022

v Mystery Pressu mají čuch na dobrý autory a Chris Ould rozhodně dobrý autor je. Když nám venku řádí podzim, rozhodl jsem se, že zkusím něco severského. Vybral jsem si rok staré Neklidné pobřeží, které je stejné a zároveň jiné než současné detektivky. Jasně, je tu vražda, komplikovaný rodinný vztahy i temná rodinná tajemství, za která by se nestyděla ani Agatha Christie a dva hrdinové, kteří jsou rozdílní a kteří se ve výsledku potřebují. To v čem je tahle detektivka jiná, je skutečnost, že případ se tu řeší až na druhé koleji. Na té první Jan Reyna řeší svou minulost, otce a nevlastní bratry. A celé to jede na takové klidnější vlně, aby ke konci Ould sešlápl pedál až k podlaze a naservíroval divočejší finále, několik zvratů a dobrý motiv vedoucí ke zločinu.

7 31.10.2021