Taranitový triptych
Leonard Medek
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/414984/bmid_taranitovy-triptych-EC3-414984.jpg
4
35
18
Když Robert Falcon Scott v roce 1902 objevil na jižním pólu nové palivo, svět se změnil. Výkonné taranitové kotle umožnily stavět stroje, jaké tu zatím nebyly – pouze však tomu, kdo má k taranitu a tajným technologiím přístup. ZLOČIN V TRANSPOLÁRNÍM EXPRESU Byla to surová vražda: cestující zahynul velmi neobvyklou zbraní. A zatímco expres se řítí napříč Antarktidou a vlakvedoucí má plné ruce práce s vyšetřováním, prvním podezřelým se stává jistý Herbert Smith-Powell… TAJEMSTVÍ ŽHAVÉHO OSTROVA Samé otázky: Jak to, že na jednom z Kurilských ostrovů, obklopeném chladným, téměř ledovým mořem, roste tropické ovoce? Kde se vzaly šelmy vzrůstem značně převyšující dravce z horkých džunglí? A nač potřebuje nepřátelská mocnost tolik ukradeného taranitu? Odpovědi hledá výprava vedená ženijním inženýrem Herbertem Smithem-Powellem… KDYŽ PRŠÍ DO KORSETŮ Ve whitechapelských uličkách řádí vpravdě nelidský vrah přezdívaný Trhač Ted. A jelikož Scotland Yard tápe, případ opět končí na stole člena Aeronautického klubu, kapitána Herberta Smithe-Powella... TAJNÍ AGENTI JEHO VELIČENSTVA SE ZKRÁTKA MAJÍ CO OHÁNĚT !... celý text
Přidat komentář
Steampunk je podžánr sci-fi či fantasy, který popisuje společnost a technologie založené na páře jako hlavním zdroji energie a tato technologie tvoří a charakterizuje kulisy děl tohoto žánru. Ne jinak je to i v této sbírce tří provázáných povídek - všechny jsou spojeny s Taranitem - palivem úžasných vlastností. Díky tomu se vývoj technologie počátku 20. století ubíral zcela jiným směrem, než jaký známe.
Nejlepší povídka je asi poslední, odehrávající se v Londýně zejména díky nejzajímavějším hlavním hrdinům a nejspíš i kvůli ženskému prvku, který v prvních dvou povídkách chyběl.
Všichni tady chválí nakladatelství za tento skvělý počin, tak se přidám. Díkybohu nevydalo knihu v e-podobě, takže jsem si ji nekoupila a ušetřila. Jinak ilustrované publikace v lásce nemám a obrázky se mi líbily… no, až v té třetí části, za mě v průměru nic moc.
U první novely jsem se hrozně trápila a jenom cimrmanovské „počkej, jestli druhá půle bude stejně slabá jako první“ mi zabránilo knihu odhodit v dál (do knihovny). Konzervatismus a nuda zamořily jakýkoli záblesk dobrého nápadu. Bontemps byl nafoukaný šovinistický šmejd (zjevně autorův oblíbený koncept, viz třetí část), s detektivkou neměla stavba příběhu společného vůbec nic. Ono totiž zábavnost tohoto žánru spočívá v součinnosti autora a čtenáře, autor nechává drobky informací a jde o to, kdo si výsledný obraz poskládá dřív, zda vyšetřovatel nebo osoba hltající stránky. Tady ale klíčové důkazy spisovatel zamlčel, aby v závěru Bontemps machroval a výše zmíněná osoba zívala.
Ke čtení jsem se musela nutit, bylo mi zhola ukradené, kdo spáchal vraždu, ve chvíli, kdy Bontemps uspořádal „konferenci“, knihu jsem zaklapla a šla bez výčitek spát. Charaktery šedivé, usedlé, dialogy bez šťávy, humor suchý na troud. V důsledku otravy mi začalo lézt na nervy, jak autor kombinuje archaickou češtinu (civilisace, universální a podobně) s obratem „Vezměte místo!“. Ještě že tam nikdo nemusel nic odentrovat.
S druhou novelou vyskočila kvalita o deset příček výš. Co jiného chce žena od muže, než aby ji rozesmál? Tady se vyloženě zadařilo, mořský vlk Kelly sázel jednu vtipnou hlášku za druhou, sám sebe nebral vážně a celkově se mi historka líbila, až na kombinaci obecné češtiny, úspěšně imitující australskou verzi angličtiny, s výrazy typu „konserva“ či „invase“, to mi skřípalo jako drápy po skle. Ale budiž, výsledný dojem dost dobrý.
U třetí historky jsem si už dovolila optimismus a téměř nadšení. Střídání dvou vypravěčů bylo osvěžující a zábavné a celkově měla tato část potenciál vylepšit i negativní hodnocení Zločinu v transpolárním expresu (BTW kdo by měl důvod jen tak cestovat skrz Antarktidu, aniž by se zastavil v Polar Mine? Ale co už, nebudeme bazírovat na logice.). Elektřtinové lustry hodnocení knihy rozhodně zachránily.
Jenže Whitney, autorův oblíbený typ arogantního šovinistického pablba. Jako jo, semo tamo byl i vtipnej, ale v zásadě bych ho vystřelila na Mars. Takže mi zase začaly skřípat detaily, třeba že londýnská „rozhoďnožka“ (jinak ji pablb Whitney neoznačoval, copak nemohl použít obyčejnou prostitutku, nebo třeba, hm, Amy?) pojmenuje pánské přirození slovem „tamto“. Jako fakt? V záplavě třaskajících výbuchů, utrhaných končetin, deště střel a hektolitrů vycákané krve je slovo „penis“ pro outlocitného autora přes čáru? Jakože Amy by nejspíš řekla něco jako „pták“ nebo „kláda“. Ale co už, autor je zjevně křehule.
Takže jo, úplná ztráta času to nebyla, ale na Olovrantově Jánošíkovi si smlsnu lépe.
Znamenitá knížka. Někdo by ji možná nazval brakem, ale je to brak výsostný, vymazlený do posledního detailu. Navíc nechybí spousta roztomilých vtípků a narážek (a to jsem určitě ještě nějaké nepochopila :-) ). K tomu zajímavý alternativní svět i s alternativním Frantou a alternativním L.L. Kellym. Jsem nadšena...
bylo nebylo, kdysi jsem pro Straky na vrbě připravoval antologii steampunku a jedním z autorů, kterýho jsem oslovil byl i Leonard Medek. Pan Medek text skutečně dodělal, ale kvůli rozsahu se v knize nakonec objevila povídka zcela jiná... ale pan Medek text na disku ležet nenechal... naopak, připsal mu ještě další dva sourozence. A tak minulý rok do knihkupectví vtrhla tahle knížka, která rozhodně ostudu neudělá. Vizuálně je naprosto parádní, o vnitřních ilustracích nemluvě. A co se týče textu- Leonard Medek nezapře, že je mistr svýho oboru. Ba co víc, mistr dobrodružný literatury. Miluje autory jako Howard, Verne, Christie, Poe, milujete rodokapsy a bondovky? A navíc spoustu parních technologií? Tak tady jste na správný adrese. Taranitový triptych nabízí tři novely, všechny tři spojuje parádní svět, postavy a hlavně něco, co nazývám chameleoní efekt. Leonard Medek během těch 400 stran třikrát převlíkne kabát. Čtyřikrát změní vypravěče /v závěrečné povídce dokonce za pochodu mění vypravěčský pohled/ A třikrát vám ukáže, že napsat pulp se dá s elegancí a pokaždý jinak. A hlavně dobře. První novela jest variací na Agathu Christie - čistokrevná detektivka ve vlaku se zajímavou pointou. Dvojka je něco, kde by se neztratili Howard s Vernem, dobrodružka jak vyšitá. Bohužel mě sedla nejmíň. Ale závěr a korzety napravují reputaci. Elegantní kombo špionážky a detektivky, kde by se zase tetelili blahem Fleming a Poe. Jestli vám chybí poctivá dobrodružná literatura, tak tohle je trefa do černýho. Jen ta anotace je bohužel nešťastná. Láká na Jamese Bonda v parním stylu. Hrdina zmiňovaný v anotaci se tu sice objevuje, ale hraje vždycky tak druhý a někdy i pátý housle. Ale jinak spokojenost velká. Snad bude někdy nějaká dvojka...
Styl Leonarda Medka mám rád - pečlivě nastudované reálie, zajímavé nápady a "anglický" humor s pousmáním pod vousy.
Tři povídky, každá trochu jiná, ale dohromady fungují jako sehraný tým.
Tahle krásně graficky zpracovaná knížka náladou navazuje na sérii "Dobrodruh" - místo magie přidává steampunkové okouzlení technikou a vynálezy.
Se steampunkovými knihami mám jeden problém - někdy z nich mám pocit, že forma převažuje nad obsahem. Jinými slovy - že pod těmi všemi kolečky, krinolínami a mosaznými doplňky mizi dobrý příběh. U L. Medka jsem ale tento strach neměl, protože s jeho dobrodružnými příběhy ze staré školy už mám své zkušenosti. Kniha je to ovšem krásná - ať už jde o obal (zejména ten po sejmutí vnější obálky), vnitřní ilustrace, sazbu nebo fabulující inzeráty v závěru. Taková estetika se u nás opravdu moc nevidí a všechna čest nakladateli.
Tři delší povídky, které kniha obsahuje, nezapřou svou literární inspiraci Agathou Christie, Conanem Doylem a možná trochu i Ianem Flemingem. Nejvíc mne asi uchvátil monstrosní vlak ženoucí se tunelem pod Antarktidou směrem k místnímu ocelovému městu, druhé dvě špionážky z Kuril a Londýne byly pro mne spíše doplňkem zejména pro jejich vyšší akčnost, čehož nejsem úplně příznivcem. A musím také přiznat, že v poslední povídce na mne působilo rušivě používání dvou stylů jazyka - pouličního používaného dívkou nejstaršího řemesla a hyperarchaického od člena aeronautického klubu. To, co asi mělo zvýšit atmosféričnost povídky, mi ji spíš posunulo někam k parodičnu. Jinak ale velmi zajímavý žánrový počin! 80%
Tri poviedky od českého majstra steampunku. Poviedky spája taranit, záhadná látka ťažená pod ľadom Antarktídy. Všetkymi poviedkami prechádza postava tajného agenta jej veličenstva Smith-Powell. Prvá je detektívka inšpirovanou A.Ch. Druhá a tretia je dobrodružná. Hodnotím kladne, do plného hodnotenia, ale ešte niečo málo chýba ( viac napätia, objavovania neznámeho ).
Nu což napsat? Věru čtivé, zaujímavé a napínavé počtení. Navícero doplněno tématickou grafikou.
...." Takhlenc se teda stalo, že jsem se ten večír voctla ve Whitechapelu - s šipkáčem za pasem, čupr cylindříkem na škéce a pocákaná fialkama.".....
Můj kamarád si původně při pohledu na obálku knihy myslel, že čtu Verneovku. A chvílemi na mě tato kniha opravdu působila jako Verneovka, ovšem v tom nejlepším smyslu slova. Tři příběhy, ve kterých sledujeme jistého Herberta Smithe-Powella, vždy očima někoho jiného. A mě to bavilo a to dost. Koupí jsem získal nejenom knihu obsahově skvělou, ale i vzhledově nádhernou. Zkrátka skvost.
Jazyk používá pan Medek mistrně, skvělé je využití starších výrazů. Ale dějově mi kniha moc nesedla. Příběhy mě do sebe vtáhly vždy jen částečně a na čas. Přišlo mi to hodně popisné, hraní si se slovy. Asi nejvíce se mi líbil poslední příběh. Z autorových knih u mě vede Runeround :)
Pěkný tisk, zajímavé příběhy a krásný slovní projev. V druhé povídce dokonce figuruje dobrodruh František Franta, jako jedna z vedlejších postav. Je to všechno hezké, ale Medkův čtyřdílný „Dobrodruh” byl drsnější, napínavější a zábavnější. Pokud jste ovšem gentleman, kterého zajímají nové taranitové technologie, je tento kratochvilný román určen přímo pro vás.
Sbírka tří provázáných povídek zpracovaných poněkud neobvyklým formátem – všechny mají stejného hlavního hrdinu, který však ani v jedné z povídek není vypravěčem. Úvodní příběh – Vražda v transpolárním expresu – je asi nejslabší. Oproti své předloze je sice méně předvídatelný, nicméně ani tak není zápletka bůhvíjak zajímavá, navíc prostředí transantarktického tunelu příliš zajímavé není. S dalšími dvěma příběhy to ale jde postupně nahoru, poslední, odehrávající se v Londýně je asi nejlepší – zejména díky nejzajímavějším hlavním hrdinům. Trochu mi ale nebylo pochuti, že z Herberta Smithe-Powella, který v prvních dvou povídkách působí jako největší borec, je najednou nedůvtipný jouda. Jinak ale bez výtek, Medek se opět projevil jako mistr v navození správné atmosféry (v tomto případě se zdráhám říci dobové), klidně bych si dal druhý díl.
Na první pohled neobvyklé, ale zajímavé, po přečtení nesmírně originální a nápadité. Taranitový triptych je kniha obsahující tři příběhy, nenavazující přímo na sebe, ale točící se kolem člena Aeronautického klubu, kapitána Herberta Smithe-Powella a látky taranitu, která je drahá, jedinečná a místy i poměrně výbušná. Zajímavé ale je, že právě Herbert je ve všech příbězích postavou v podstatě vedlejší a prim hraje někdo úplně jiný. Přiznám se, že na to jsem si musel v rámci knihy chvíli zvykat, ale v celkovém kontextu jsem si všechny hlavní postavy poměrně dost oblíbil. Až tedy na Herberta, který i po přečtení zůstal tak nějak v povzdálí a v podstatě jsem pochopil, že i když je všude, tak o něm to zase tak úplně není. Nápadů tu ale pan Medek měl přehršel. Narážky na století páry jsou skvělé, archaická čeština se čte s neuvěřitelnou radostí a každá z novel je tak čtivá, že, jak píše níže Trudoš, budete mít při čtení chuť zavzpomínat na doby, kdy jste jako dítě četli Verneovky...a bylo Vám tak krásně a dobrodružně, že jste se od nich nedokázali odtrhnout. Každá z novel je totiž variací na něco, co Vám bude hodně blízké, ale pokaždé Vás něčím navíc překvapí. Přesně takový Taranitový triptych je. Originální knihou, jež v sobě skýtá tři příběhy, které dušičce kluka milujícího dobrodružství dají víc, než kdejaký současný šestisetstránkový román. O krásném pevném vázání a neméně nádherných ilustracích ani nemluvě. Straky na vrbě vrcholový nadstandard.
Jako bych se vrátil o třicet let nazpátek a znovu prožíval úžas nad díly Julese Vernea, H. G. Wellse či A. C. Doylea. Nerad bych ubíral současným českým autorům na kvalitách, ale to, co Leonard Medek předvádí prostřednictví Taranitového triptychu, nemá v našem tuzemském rybníčku jednoduše obdoby. V průběhu tří novel hravě mění styl vyprávění, jazykové prostředky i výstavbu zápletky. Spojujícími prvky jsou pak dobrodružství s dokonale promazanými kolečky, alternativní historie okořeněná atraktivním steampunkem a postava Herberta Smithe-Powella, tajného agenta ve službách Jeho Veličenstva. Ten však vystupuje nejčastěji jako vedlejší postava jednotlivých příběhů, osoba, který tím či oním způsobem vypravěče zatáhne do strhujícího víru událostí. Každá z novel má přitom zcela osobitý charakter, ať už mluvíme o propracovaných kulisách nebo literárním subžánru. Když k tomu připočtu perfektní technické zpracování a množství ilustrací tří různých tvůrců, nemohu jinak, než ohodnotit plným počtem.
Štítky knihy
česká fantasy steampunk fantasy
Autorovy další knížky
| 2001 |  Stín modrého býka |
| 2004 | Dobrodruh |
| 2020 | Taranitový triptych |
| 1996 | Půlnoční jezdec |
| 2008 | Libyjská suita |
Kniha Taranitový triptych je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 38x |
| Čtenářské výzvě | 4x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 19x |
| Chystám se číst | 24x |
| Chci si koupit | 16x |
| dalších seznamech | 2x |
Příběh i řemeslné zpracování na profesionální úrovni, jednotlivé novely mě bez problémů vtáhly do děje. I atmosféra byla excelentní - při jízdě transantarktickou magistrálou jsem se radši zakryl dvěma přikrývkami.
Kde to však drhne jsou dialogy a myšlenky hlavních postav. Tam, kde se hrdinové snaží tvářit světácky, jsou spíše trapní a snaha o humor vyznívá velice podobně. Oslovování Smith-Powela různými orientálními tituly v poslední novele mi bylo až nepříjemné číst. To se vážně může někomu zdát zajímavé nebo legrační? Trpím také hlubokým duševním odporem k patvaru "pakliže". To ovšem autorovi k tíži nepřičítám, i když je v knize značně nadužíván.