sagasir komentáře u knih

Dědové tu nebudou napořád

Rozsahově útlá kniha a přesto s velkou myšlenkou. Konkrétně má tento titul 90 stran. A každé ráno je cesta domů delší a delší je další vážnější knihou od Backmana, ale poněkud jiná. Nezaměřuje se totiž na více témat, ale jen ta to jedno hlavní. Pokud mohu za sebe soudit tak i skvěle zpracované. Vždycky mě fascinuje, jak se do tak malého prostoru dokáže vměstnat tak silná myšlenka, tolik poselství, ale ono to jde. Velké plus si opět zaslouží postavy. Dědečka je vám líto a vnoučkovi možná závidíte jeho mládí a zároveň si někteří z nás řeknou i proč netrávili více času ze svým dědou. Právě takové okamžiky patří mezi koření života a neměli bychom na ně zapomínat, ale naopak je vyhledávat. V dnešní uspěchané době vlastně budeme rádi, když někdy za čas takový okamžik budoucí dědové se svými vnoučaty budou mít, ale to snad přeháním a tak černé to nebude. Bohužel do černoty se začínají topit i ztracené vzpomínky. Takže si važme těch, které zatím máme a snad nám je nikdo nevezme, ale bohužel nemoc si nevybírá. Kniha je jednoduše nasáklá lidskostí a co jiného než ona nás lidi dokáže zaujmout a vyvolat v nás pocity. Prostředí byť docela takové jednoduché si taky zaslouží pochvalu. Ona lavička jakýsi momentální středobod celého vesmíru pro dědu s vnoučkem a hyacint se svou omamnou vůní jeho připomínka. Ať už si pro radost koupíte třeba zmíněnou květinu, tak knihu tohoto minidílka určitě doporučuju. Sice vám udělá radost jen na chvíli, ale zase vás donutí přemýšlet a vzpomínat a to se vyplatí. Za mě zase plných 100 %.

16 31.10.2019

Ve Švédsku nám to žijí zatraceně dobří spisovatelé

Ve Švédsku žijí to ale pánové a paní se spisovatelským nadáním. Samozřejmě ti žijí všude po světě, ale třeba momentálně teď se těmto Skandinávcům vyloženě daří a proto ten nadpis. Mezi obrovské literární z této země se jednoznačně řadí právě i již zmiňovaný Fredrik Backman. Muž jménem Ove je jeho prvotina a nutno říct, že nesmírně povedená. Stránkově nijak nevybočuje. Kniha má 334 stran. Naopak rozsahově oproti jiným románům vybočuje v postavách. Konkrétně v jejich charakterech a okolnostech, ve kterých se zrovna objevují. Máme tu postavy veselé, smutné, zdravé, nemocné, milé, zákeřné, překvapující, odvážné, bojácné atd. Stačí si vybrat. Pak tu ještě máme jednu vzhledově odpornou kočku, ale i tu si nakonec zamilujete. Backman je mistr slova a tak budete nadšeně hltat každé písmenko textu a užívat si ho. Stejně jako zde máme mnohotvárné postavy, tak i samotný děj se neveze jen na jedné vlně a naopak je plný obměn. Je lidský, občas smutný, občas veselý, krutě pravdivý, příjemně si plynoucí, bez zbytečných odboček, překvapivý a prostě a to je snad nejdůležitější a je to na něm i poznat parádně zpracovaný. Autorova síla je právě v tom skvěle zpracovaném střídání pocitů a umění toho, že si zamilujete postavy a prožíváte s nimi to, co zrovna prožívají. Malá vsuvka, tohle všechno platí absolutně u všech knih od tohoto skvělého autora. Kniha vám dokáže, že i nerudný starý stařík takový nemusí být vždy a taky nebude. Dále i to, že se dá oblíbit, jak je těžké umřít a v neposlední řadě i otravné věci, jako podivní sousedi a odporná kočka nemusí být navždy jen něčím, co vás otravuje. Celý příběh je pak krásně lidský, střídající krátké a úsečné věty s delšími. Také je plný krásných přirovnání, nádherně si pomaličku a polehoučku plyne ke svému konci. Konci kdy vám bude líto, že to skončilo, protože to bylo tak zatraceně dobré. Nezoufejte však. Sice už se stímto nerudným a přesto skvělým páprdou neuvidíme, ale Backman si pro vás připravil plno neméně skvělých příběhů. Právě skvělé postavy a skvělý jazyk dělají z Muže jménem Ove skvělý literární počin.

Chcete číst něco ze života, něco kde vás autor mile překvapí. Nebo něco u čeho se třeba i budete smát či naopak u čeho budete plakat? Pak je tato autorova prvotina jednoznačně skvělou volbou. Třeba ji pak stejně jako já ohodnotíte 100 % a třeba stejně jako já objevíte dalšího skvělého autora. Život nám nabízí tolik zajímavých námětů a zrovna Backman je umí fantasticky zpracovat.

15 30.11.2018

Vítej nováčku

Rozhodně se řadím mezi zarputilé milovníky krimi a jednou mou velice dobrou a skvělou kamarádkou mně byl doporučen pan Bryndza. Tak jsem tedy neváhal a dal jsem na její doporučení. Anotace knihy vypadala zajímavě, ale to platí u každé druhé. Stojí tedy Bryndza a jeho první díl z jeho krimi série za váš čas? Stojí a to všemi deseti.

Samotná Erika je sympatická a žen komisařek není nikdy dost. Líbí se mi na ní, že si mnohdy jede takříkajíc to svoje a nenechá se ničím a nikým ovlivňovat i když na to pak může třeba doplatit. Dobře působí i ostatní postavy z knihy a to ať ty kladné či negativní. Jsou prostě dobře popsané a skvěle do příběhu zapadají. Onen kriminální případ je jak již jsem psal zajímavý a nenudí. Napínavý je řekl bych tak akorát. Líbí se mi, že autor úmyslně netlačí na pilu a při popisu mrtvých či pitvy se drží při zemi. I když dá se napsat, že při popisu pitvy a mrtvol se drží při zemi? No posuďte sami. Já tedy rozhodně četl daleko odpornější popisy mrtvých a pitev a proto to také píši. Londýn jako prostředí pro krimi příběhy je už osvědčenou klasikou a nejinak je tomu i zde. Bryndza nás u jeho popisu moc nezdržuje sáhodlouhými popisy a zbytečně nás tak neodvádí od děje. Vlastně se celkově nijak zvlášť neodklání od hlavního příběhu a pokud ano, tak to má svůj důvod. Fajn je i odkaz na komisařčin původ. Je totiž ze Slovenska a tak nám hned připadne, že je nám něčím bližší. Taková maličkost a co to dokáže. Rozsahově je pak kniha opět klasikou. Konkrétně má pak 448 stran. Ještě pár slov k samotnému příběhu z tohoto díla. To má hlavu a patu, dobré zakončení, dobrou gradaci a jako celek jej hodnotím velmi dobře.

Stejně jako je určitě i samotný autor milý chlapík (působí tak na mě dojmem z jeho závěrečného poděkování lidem u jeho prvního krimi románu), tak i jeho Dívka v ledu je milým novým překvapením na poli žánru krimi literatury. Vítej, těším se na další případy s Erikou a kamarádce ještě jednou děkuju za skvělé čtenářské doporučení. Samozřejmě na závěr ještě toto dílko ohodnotím a to 85 %. Není to úplně dokonalé, ale je to sakra dobré.

12 27.11.2018

Lolita šmrncnutá detektivkou

Dá se kniha popsat jako Lolita šmrncnutá detektivkou? Ano. Zdaleka to však nevystihuje vše. Pravda o případu H. Q. je skvělým zástupcem mimoseverské krimi literatury a na následujících řádcích vám sepíšu proč tomu tak je. Dicker umí skvěle popisovat. Popsat charaktery postav, popsat samotný případ se všemi detaily, popsat americké maloměsto, popsat podivnou a možná i zakázanou lásku. Spisovatel je prostě mistr popisu. Hlavní duo postav Qubert a Goldman jsou oba spisovatelé a to se mi velice líbí. Nevím najednou ten příběh působí tak ještě nějak víc knižně. Oba hrdinové pak mají velkou osobnost a v ději se o jejich přátelství dozvídáme víc a víc. Převážně Goldman je zajímavou postavičkou. Taková ta jeho vychytralost popsaná na začátku knihy na vás působí dost rozporuplně. Na jednu stranu mu máte za ni chuť nejraději párkrát vrazit, ale i ho za to uznáváte. Qubert vás zase naštve, ale i si u vás získá určité pochopení jeho láskou k patnáctileté Noře. Proto onen odkaz na Lolitu. Nemyslete si, že bych takovéto obrovské věkové rozdíly v páru podporoval, ale v knize je to něco jiného. Právě onu lásku pak dokázal spisovatel tak skvěle vykreslit, že jí snad i fandíte. Celkově se dá říct, že ústřední dvojici v tomto příběhu víceméně fandíte, ať už se chovají jakkoliv. Ostatní postavy pak také zaujmou a rozhodně nejsou jen takříkajíc do počtu. Ruku v ruce s postavami jde i prostředí. To je také sepsáno velice kvalitně. Zvláště popis onoho maloměsta a života v něm je tu se vším všudy. Co ještě na knize pochválit? Rozhodně originální zápletku, která rozhodně nenudí a je skvěle propracovaná. Samozřejmě se dočkáte i napětí. Je ho tu tak akorát. Čeká nás i výtečně sepsaný konec a dočkáte se i pár zvratů. Velice se mi pak líbilo to prolínání detektivky, milostného románu a výpovědi z minulosti našich hrdinů. Celkově nám to pak vytvořilo trošku rozsáhlejší (580 stran) skvělé detektivní dílko. Velice originální dílko a to nejenom třeba tím, že kapitoly se tu číslují od konce na začátek. Myšleno od největšího po nejmenší číslo.

Tato kniha mi byla doporučena kamarádkou a já jsem rád, že to bylo dobré doporučení a mohu toto dílo doporučit dál. Sice nejspíš navždy budu milovník a budu mít nejoblíbenější současnou severskou krimi literaturu, ale i Pravdu o případu Harryho Queberta jsem si po přečtení velice oblíbil. Na tomto díle jsem neshledal žádnou chybu a proto jí uděluji 100 %. Evropská detektivka je jednoduše stále skvělá.

11 02.11.2016

Když se z ničeho vyklube něco

To vám takhle zase jednou zůstanou nějaké peníze navíc a vy jako správný knihomol si za ně koupíte další knížku. Co na tom, že doma jich máte plno a plno ještě nepřečtených. Právě takto se v mé knihovně objevil Noční pták. Autora jsem doposud neznal, takže jsem šel vyloženě po slibné anotaci a hezké obálce knihy a prostě jsem nic neočekával. O to víc mile jsem byl překvapen. Vyklubala se z toho jedna nej knih co jsem četl v roce 2019, jedna z nej knih krimi žánru a z autora neznámého se stal můj oblíbenec. Oblíbil jsem si zde hlavně postavy. Líbil se mi především postupný vývoj paní psychiatričky. Z počátku taková nemastná neslaná, pak sympatická, pak zase ne, ale nakonec si ji oblíbíte. Hned si určitě oblíbíte i detektiva Frosta. Je to takový ten typický správňák a hlavně sympaťák. Obzvlášť kouzelně pak působí jeho čtyřnohý partner v dobrém i zlém kocour. Toho si zamilují jak kočkomilci, tak i všichni ostatní. Další postavy si také vesměs zaslouží jen velkou pochvalu a snad každý si v nějaké z nich najde svého oblíbence. Samotná premisa příběhu pak mohla být úžasně zpracovaná, ale zároveň i pěkně pokažená. Naštěstí nám Freeman naservíroval to druhé. Celé to působí originálně, mnohdy až neuvěřitelně, dosti zajímavě a hlavně nenudí. Možná z toho i trošku mrazí, ale i takové pocity snad někteří z nás při čtení tohoto žánru literatury chceme mít. K prostředí nemám jedinou výtku. Popisné je tak akorát a skvěle dotváří atmosféru. Výtku nemám ani k napětí. To je skvěle dávkováno. Příběh vám rychle plyne, má hlavu a patu, jak jsem psal výše tak dokáže i zaujmout. Rozsahem zde zase nijak nevyčníváme. Čeká nás tak vcelku klasických 336 stran. Plusem je i hezká obálka, takže směle do toho a klidně si knihu vystavte čelem. Obálka je jednoduchá, ale mnohdy je v jednoduchosti je síla a zde to platí dvojnásob.

Brian Freeman je možná pro naše domácí čtenáře ještě jedna taková velká malá neznámá, ale věřím tomu, že si své fanoušky najde. Zatím je jako takový ten sportovec, který sice vše nevyhrává, ale vy ho máte raději, protože taky neuvěřitelně dře, je za ním vidět kvalita a jeho výsledky taky nejsou úplně k zahození a prostě je vám nějakým způsobem sympatický. Takže jestli váháte zda do Nočního ptáka jít, tak za mě ho určitě zkuste. Ostatně jak jsem psal výše, tak je to top a ten si zaslouží jedině plných 100 %.

10 22.10.2019

Všeho s mírou

Chladnokrevně je zatím u nás posledním vydaným románem Roberta Bryndza a autor se do něj pustil opravdu chladnokrevně. Jak se mu povedl? Stále je to velice čtivé, ale….. ale… no zatím nejhorší díl z jinak skvělé série. Když se podíváte na nějaké komentáře k této knize, tak u hodně z nich bude, že se čtenářům nelíbila krutost v ní a je pravda, že zde nám autor hodně zvážněl. Nebudu vám tu přímo popisovat v čem a jak abych vás nepřipravil o překvapení či celkový zážitek z četby, ale prostě jen nálezem rozřezaného těla to rozhodně nekončí. Někomu se ta změna může líbit, někomu zase ne. Třeba i to byl autorův záměr. Prostě zkusím to tak napsat a uvidím. Za mě se to úplně nesetkalo s úspěchem. Nějak jsem tomu zde nepřišel na chuť (byť mi to v jiných detektivkách vůbec nevadí, (viz. Masterton atd.) a hlavně mně to prostě k předchozím knihám autora nepasovalo. Jsem docela zvědav, jak se k tomu Bryndza postaví a zda tak násilný bude i další díl ze série či nikoliv. To je, však jen jeden důvod proč se mi toto dílo tolik nelíbí. Tím dalším je samotný děj. Přijde mi už takový moc nereálný a moc překombinovaný. Na druhou stranu se mi líbilo, že v ohrožení se ocitli osoby přímo s policií spjaté a tento motiv sepsal Bryndza dobře. Předposledním menším mínusem jsou v tomto díle u mě postavy. Erika na jednu stranu je se svojí tvrdohlavostí fajn, ale občas už to je i na škodu a občas si i říkáte ty …. proč to děláš? Úplně mi nesedli ani ty postavy záporného charakteru. Ta mužská byla taková až moc zkažená a ta ženská zase až moc ovlivnitelná. S postavami pak souvisí u mě i poslední mínus u této knihy a to samotný konec příběhu. Není tak úplně špatně zpracovaný, ale spíš, že jedna záporná postava jakoby byla stále naivní a naivní a věřila, že ten druhý záporák přece jenom taky má své hranice přes které nepůjde ani on. Přesto si však říkám jestli byla opravdu tak zamilovaná, slepá nebo prostě blbá, že tomu věřila a nebo tomu chtěla věřit a pak jakoby se divila a nechápala co vlastně dělala a prováděla. Trošku pozdě řekl bych. Dost už však těch negativ a přejděme k plusům. Rozsahově opět nic mimo aneb Chladnokrevně má 416 stran. Prostředí fajn, postavy vesměs jako celek spíše také fajn. Příběh je zajímavý, čte se rychle, nechybí mu napětí a originalitu a má uzavřený konec a nechybí ani opět milé poděkování autora čtenářům na konci knihy.

Chladnokrevně ve čtenáři asi vyvolává pár otázek. Proč autor tak zdrsněl? Bude na této vlně psát dál a nebo se vrátí ke svému osvědčenému stylu. Je láska opravdu tak slepá? Otázek se prostě nabízí spousta. Spoustu názorů určitě získá na sebe i samotné dílko samotné. Můj názor je takový, že tohle se úplně nepovedlo oproti předchozím dílům autora a za mě má tedy 75 %. Uvidíme s čím přijde Bryndza příště.

10 30.12.2018

Návrat se vším všudy

Kniha Playground od této autorské dvojice na mě zrovna kdovíjak nezapůsobila. Naopak jsem z ní byl zklamán a o to víc jsem se právě na Lovce králíků těšil a měl radost, že se manželé Ahndorilovi vrací k tomu, co jim jde výborně. Naštěstí mohu prohlásit, že mě tato kniha nezklamala. Lovec králíků opět na nic nečeká, dějově nás velice rychle vtáhne a drží naši čtenářskou pozornost, ostatně na to už jsme u této série zvyknutí. Čtenářům už docela známý komisař Linna je zde znovu skvěle vykreslen a získává si u mě větší a větší sympatie. Dokonce mi začala být sympatická také postava komisařky Baureové a to jsem ji ze začátku jejího působení moc nemusel. Oživujícím a zajímavým prvkem pak působí kupříkladu postavy kuchaře Rexe a jeho syna Sammyho. Překvapivá je i postava vraha. Jeho totožnost se možná dozvíme dříve než by leckdo čekal, ale příběhu to nijak neubírá na kvalitě a za to má autorská dvojice plusové body. Ostatní postavy jsou jakbysmet dobře popsané a do příběhu vesměs správně pasují. Pozitivně vnímám i samotnou básničku o deseti malých králících. Nevím, jestli nad ní stejně uvažovali samotní autoři, ale já v ní viděl jakýsi odkaz a poctu na staré dobré detektivky a jejich autorku Agathu Christie. I to se mi líbilo, ať už to opravdu tak bylo či nebylo zamýšleno. Dobrá detektivka by měla být samozřejmě napínavá a to Lovec králíků splňuje dostatečně. Překvapivé pasáže v ději se téže objeví a překvapivý je také samotný úplný závěr, jenž nám nejspíš naznačuje začátek dalšího příběhu. Příjemně působí i jakési pasáže týkající se milostného vztahu komisaře. Ty celý děj dělají správně zajímavějším. Nebudu však jen chválit, jelikož jsem našel také pár věcí, za které autoři ode mě plusové body nedostanou. Například anonymní sex na záchodcích policejní psycholožky Janette a nebo linka s možnou vyšetřovací verzí, že se jedná o terorismus. Za sebe bych pak uvítal nějaké delší a možná zajímavější konečné střetnutí komisaře s vrahem.

Lovce králíků následně řadím za Písečného muže, Svědkyni ohně, Hypnotizéra a Stalkera až na předposlední místo. Méně se mi už pak jen líbila Paganiniho smlouva z dílů této výtečné krimi řady. I tak tento poslední díl považuji za skvělou kriminálku a proto jí uděluju 85 % a už teď se těším na další díl s oblíbeným komisařem.

10 20.05.2017

Čtení jedním dechem

Čas od času se vám do rukou dostane kniha, od které se prostě nemůžete odtrhnout. Pianista pak budiž tímto zářným příkladem. Kniha plná nelehkého životního osudu, strachu, štěstí, ale hlavně překrásného leč místy smutného příběhu. Prostě dokonalost sama.

Ať byla válka sebevíc krutější za jedno jí musíme vděčit. Vděčíme ji za příběhy. Příběhy plné žalu, smrti, nenávisti ale i štěstí, vítězství dobra a lásky. Jsou to pak právě tyto příběhy, které nás fascinují a nutí nás se k nim stále vracet a vracet. Nejinak tomu je i u Pianisty. Kniha se čte neuvěřitelně s lehkostí a rozhodně člověka nenudí. S pianistou se bojíte, radujete prostě s ním prožíváte jeho příběh. Ano až tak dobře je napsaná jeho postava. Ač se jedná v podstatě o one man show, která je však zatraceně zpracovaná. Při čtení si mimoto taky říkáte, jak je vlastně možné, že někdo musí zažít tolik krutosti a bolesti a pak jste více než šťastni za šťastný konec. Z knihy sálá neuvěřitelné charisma. Je to jako by vám snad předčítal váš děda či praděda a vy jen tiše poslouchali, jak on byl pianistou a vypráví vám svůj příběh.

Po přečtení knihy si pak jen řeknete, že je škoda, že už je konec a že byste to nikdy naživo nechtěli zažít. Jaký mám k této knize tedy ortel? Jednoznačně přečíst. Litovat by toho neměl nikdo.

10 10.12.2016

Každý máme ten svůj vnitřní hlas

Každý v sobě máme takový ten svůj vnitřní hlas, který nám napovídá co dělat v určitých situacích a ani Frost není výjimkou. Jeho vnitřní hlas mu jasně říká, že Cutter je přes všechny pochybnosti vrahem jeho sestry, ale i dalších a má se tak vrátit za mříže. Jenže co s tím, když někteří povolaní tomu nevěří? Zatímco si tak skutečný vrah užívá znovu nabité svobody, tak Frost se snaží znovu dokázat prokazatelně jeho vinu. Autorova kniha Noční pták kde se nám postava Eastona představila poprvé pro mě byla velice milým překvapením a ani Vnitřní hlas za ní nijak nezaostavá. Opět tu máme skvěle vyprofilované postavy a kocoura hlavního hrdiny si snad zamilujete ještě více. K prostředí nějaké výtky také nemám. Zápletka je uvěřitelná, dobře zpracovaná a ukončená. Děj je pak napínavý tak akorát. Kniha jako taková se lehce čte a příběh rychle utíká do zdárného konce. Nechybí ani občasný pocit překvapení a možná se nám tu i klube menší milostná zápletka pro hlavního hrdinu. Rozsahově zase žádná změna a Vnitřní hlas má 335 stran. Jak to tedy celé dopadne? Bude muset Easton chodit po městě s vědomím, že po stejných chodnících chodí i vrah jeho sestry a nebo ho opět a už nadobro usvědčí.

Možná u nás stále neobjevený autor nám tak opět představil další skvělé pokračování se skvělou hlavní postavou a snad ještě lepší jeho kocourem. Takže pokud vám váš vnitřní hlas říká ať si toto pokračování koupíte, tak si ho rozhodně kupte. Ne nadarmo tento příběh na zadním obalu knihy někdo doporučuje slovy, že ˵Tenhle chlapík to prostě s příběhy umí. “ Za mě pak opět plných 100 %.

9 31.10.2019

Ve dne v noci číst dobrou knihu od nudy může ti pomoci

Ve dne v noci číst dobrou knihu od nudy může ti pomoci. Za dobrou knihu pak určitě Noční lov považuji. Někdo se mně kdysi ptal, že jestli v detektivkách pořád objevuju něco nového a já jsem se na něj podíval s výrazem alá to myslíš vážně? Vždyť každý případ je jiný, jiná smrt, často jiné prostředí, postavy atd. Naštěstí jako nováček s jednou povedenou knihou u mě a čtenářů neskončil pan Bryndza a dokonce bych i řekl že, Noční lov je o krapet povedenější než první díl. Komisařka Erika je nadále svá a zároveň normální člověk. Tudíž žádná super žena ani chudinka a přesně to se mi na ní líbí. Vlastně celý policejní ansábl působí sehraně a sympaticky. Další postavy jsou popsány tak akorát a do příběhu patří. K prostředí snad jen to, že se kniha odehrává v Londýně a ten jak víme se svou mlhavou, deštivou atmosférou je pro detektivky jako dělaný. Příběh nám krásně utíká dopředu, když je potřeba zvolní, aby vzápětí přidal a celkově na svých 432 nenudí. Naopak je čtivý, krvavý tak akorát, vesměs vše má svůj smysl a je zde vysvětleno. Samotný případ je zajímavý a proč vlastně hodnotím Noční lov lépe než Dívku v ledu, první díl ze série? Přijde mi, že je takový už kompaktnější a u postav se naplno projevil jejich charakter. I případ mně zaujal o trochu víc a pohnutky vraha či to jak na něj vlastně přišli.

Mám tedy k Nočnímu lovu nějaká negativa? Vlastně ne, protože tato kniha je skvělá a já ji uděluju 100 %. Noční lov a vlastně celá série, jehož je tato kniha součástí mohu jen vřele doporučit. Příběh zaujme, má sympatické hlavní postavy a v neposlední řadě dobrých kriminálek přeci není nikdy dost. Plusem pak může být i to, že u ní nemusíme někam vehementně přemýšlet alá co, jak a proč? Nejedná se ani o titul kde by v ději tekly hektolitry krve a násilí bylo na každé stránce. Jedná se prostě o takovou příjemnou, klasickou detektivku s vystavěným příběhem od a po z. Celé to působí tak sympaticky a mile a já už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Určitě bude skvělý, jako samotný autor. Který je prý velice vstřícní a je rád za každičkou zpětnou reakci a vždy nezapomene velice pěkně poděkovat svým čtenářům. Já mu naopak děkuju za další možnost skvělého čtenářského zážitku.

9 30.11.2018

Zlo si často najde zadní vrátka

Čím víc dílů tak tím víc možností jak něco pokazit a udržet si případně svou pomyslnou laťku. Naštěstí to není případ této autorské dvojice a jediná kaňka za mě v jejich pisatelské kariéře je Playground, ale ten už je snad minulostí a pokud bude mít nějaké pokračování, tak si ho přečtu kvůli renomé autorů, ale snad jinak bude zpracované nějak jinak lépe. Nicméně vraťme se k Lazarovi. Ten se nadmíru povedl a na následujících řádcích popíšu proč. O napětí tu samozřejmě není nouze. To ostatně u Keplera je snad samozřejmou položkou. Rozsahově má Lazar o krapánek stránek více než je možná obvyklé, ale o žádnou mnohostránkovou bichli se tu také nejedná. Konkrétně tu jsme na 512 stranách. Jazykově tu také žádná změna není. Mnohdy krátké a úderné věty, žádné zdrobnělinky či velice poskrovnu. Právě krátkostí vět máte pocit, že děj se neustále rychle posouvá kupředu a děje se stále něco nového. Líbí se mi i hlavní premisa tohoto románu. Byť možná trošku přitažená za vlasy v určitých ohledech, ale není to ze skutečnosti. Tudíž jsem ochoten tomu i uvěřit a svým způsobem to vlastně i k takovému zloduchovi alá Jurek i patří. To by nebylo jen tak aby si umřel pěkně v klídku poté, co byl postřelen a domněle rozstřílen. U kriminálních případů s komisařem Wallanderem z pera úžasného Henninga Mankella jsem vždycky kvitoval, že se děj odehrává různě po světě. I u Lazara jsme navštívili cizinu. Konkrétně Německo, Francii, Nizozemí. Takže za mě velké plus. Chválu si za mě zaslouží i větší prostor pro ženské postavy. Komisařova romantická známost působí velice sympaticky a skvěle se k němu hodí. Dobře autoři do děje zakomponovali i jeho dceru. Ta má určitě něco z otce, ale zároveň do všeho byla vhozena tak trošku nefér a to tím komu se zrovna narodila. Je zajímavé, jak se s tím pere. Nejvíce však dostává v tomto díle Joonova parťačka Saga. Nutno říct, že autoři ji absolutně nešetří i díky tomu má děj takové grády jaké má. Jsem následně velice zvědav, jak se s tím vším vyrovná. To se snad dozvíme už v dalším pokračování, které snad autoři napíší. Nechali si k němu totiž krapet otevřený konec. Kladně hodnotím i samotnou drsnotu tohoto dílka a i prostředí ve kterém se odehrává. To zase naštěstí není až moc popisováno a naopak dotváří tu správnou kulisu pro to hlavní a to je samotný děj. Jediné mínus u Lazara, ale přesto mám a to onen samotný závěr. Komisařův boj s tím zloduchem bych přece jenom uvítal trošku podrobnější a zdlouhavější. Larse Keplera mám však natolik rád, že mu to v konečném důsledku bez problému prominu.

Lazar je výtečný román. Kepler opět dokázal, že tohle mu jde na výbornou. Líbí se mi ta myšlenka, že zlo se může kdykoliv vrátit a konat zase zlo a zatímco toto dílo hodnotím 100 %, tak se už nemůžu dočkat už osmého pokračování případů s komisařem Linnou ať už je tu.

9 30.11.2018

Série, z níž se stává další prvotřídní záležitost

Musím se přiznat, že jsem si úplně nedokázal představit, jak bude Enzo trpící rakovinou lovit zločince v tomto díle a v dalších dílech této skvělé série. Naštěstí tuto otázku za mě v Černém světlu brzy vyřešil sám autor a naštěstí ji vyřešil k mé spokojenosti. Jak přesně vám však neprozradím, jelikož by se jednalo o docela velký spoiler a tudíž se nechte překvapit stejně jako já. Opět na této knize musím pochválit samotný jazyk. Docela jsem si oblíbil to časté používání francouzských slovíček a francouzské názvy ulic, míst atd. Chválit musím i to, že jsme si v příběhu společně s postavami udělali cestu i do Anglie a Španělska a nezůstali jsme jen ve Francii. Samotnému prostředí rozhodně také nemohu nic vytknout ba jen připsat, že bylo napsáno velice přesvědčivě a k příběhu skvěle pasuje. Když už tu byla řeč o postavách, tak i ty si zaslouží jen slova chvály. Enzo je alespoň mně velice sympatický a líbí se mi jeho energie a zápal při řešení případů. Nechybí tu ani jeho dcery Sophie a Kirsty či jeho studentka a asistentka Nicole. I jejich postavy jsou velice dobře sepsané a plus si u mě autor vysloužil také sepsáním samotného vraha. Příběh jako takový pak nijak nedrhne, napínavý je za mě tak akorát a mnohdy i zajímavě překvapí. Například brzkým odhalením vraha, vztahy v Enzově rodině a jeho milostném životě atd. Rozsahově je Černé světlo o pár stran kratší oproti ostatním detektivkám. Konkrétně nás v tomto případě čeká 343 stran ke čtení. Další chválu si pak ještě zaslouží za mě i tak trochu otevřený konec celého příběhu. Ten tu však také nebudu vyzrazovat, jelikož bych vám vyzradil důležitou věc ze samotného děje knihy. Naopak jedno malé mínus si u mě autor vysloužil tím, že jsme se vlastně nedozvěděli, z jakého důvodu onen mladý prostitut musel být zavražděn, ale tak třeba se to ještě někdy dozvíme. Já bych se to každopádně dozvěděl velice rád a stejně tak velice rád této knize pak uděluji plných 100 %.

Série Akta Enzo je pro mě vždy takovým vítaným detektivním odskokem od kriminálek ze Skandinávie a zatím mě nikdy nezklamala. Doporučuji ji všem milovníkům detektivek jako takových a ne jen těm, kteří hledají nějakou případnou alternativu k detektivkám ze Skandinávie. Doporučuji ji i milovníkům Francie a všem, kteří chtějí od tohoto autora zkusit další knihy.

9 29.05.2017

Třikrát nádhera

Ona kniha je minimálně třikrát nádherná. Zaprvé má totiž úžasnou a opravdu krásnou knižní obálku, za druhé samotný příběh je krásný a za třetí vás vtáhne do takové nádherné klidné pohody. Stejně jako některé pěkné chvíle v životě jsou mnohdy velice krátké, tak stejně tak je krátký i rozsah tohoto díla. Kočičí host má jen 160 stran. Nutno však zdůraznit, že se jedná o 160 stran plných pohody, něžnosti, skvostných přirovnání, nádherných metafor a byť děj není nijak akční, tak to vůbec nevadí. Autor opravdu skrz jazyk v knize ukazuje svůj prvotřídní výtvor. Ten bychom si však jistě neužili nebýt skvělého překladu. Postavy si zamilujete po pár stránkách a zvláště onu kočku Čibi snad nejde než nemilovat. Úplně najednou máte chuť si s ní hrát, hladit ji a alespoň v mysli se vám tvoří její obraz. Chvílemi snad dokonce máte pocit, že obživne a místo na stránkách knihy se vám zjeví třeba na klíně. Zajímavé je určitě i ono prostředí Japonska, v němž se odehrává děj. Působí exoticky a takovým ohromně klidným dojmem. Pochválit se musí i časové zasazení příběhu. Díky němu se tak čtenář ocitne na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století, tj. pro Japonsko historicky velmi důležitém období. Nahlédneme tak trochu do života Japonců, který se zrovna v tomto čase často měnil. Byla to totiž doba střídání éry císařů, která byla poznamenaná ještě větším blahobytem a smělejší modernizací než předtím. Tato vize však brzy vzala za své a Japonsko v důsledku nadhodnocení cen nemovitostí a spekulací dospělo ke zhroucení tzv. bublinové ekonomiky. Dále pak následovala obrovská hospodářská krize a dekádu trvající stagnace. Kočičí host je takovým nenápadným knižním klenotem, po kterém asi nesáhne nějaká obrovská masa čtenářů, ale troufám si tvrdit, že to je škoda. Kočičí host vás totiž odmění úžasným poklidem, jenž je v dnešní době mnohdy velkou vzácností a o jeho literárních kvalitách se tu snad opět ani vyjadřovat nemusím. Já toto dílo hodnotím 100 % a doporučuju ho nejen milovníkům koček, ale i všem ostatním.

9 16.05.2017

Příběh co vám vykouzlí úsměv na tváři

Úžasná to kniha. Na 300 stranách se začtete do přenádherného humorného příběhu plného i lásky k přírodě a věřte mi, že to rozhodně stojí za to. Celý příběh pak působí tak nádherně mile a hlavně oddechově. Skrz text k vám prostupuje nesmírná láska ke všemu živému a zároveň se bavíte nad životem jedné velice povedené rodinky Durrellových. A že to tedy povedená rodinka je. Ostatně i samotné postavy jsou další výtečná věc na této knize. Ať už se jedná o výše zmiňovanou rodinku či postavy ostatní. Co se Durrellových týče, tak kromě malého Geralda se setkáváme i s jeho mámou, sestrou Margo a bratry Lesliem a Lawrancem. Leslie miluje zbraně, Lawrence je spisovatel a Margo je osmnáctiletá slečna v pubertě. Matka tohoto klanu je pak vdova a neustále něco vyvařuje. Spolu pak prožívají velice vtipné situace. Z postav ostatních se mi třeba hodně líbil Theodor s velice zvláštní mluvou a postava Spira Řeka co miluje Angličany se také nadmíru povedla. Jazyk v knize použitý je místy už poměrně zastaralý, ale to vůbec nevadí. Dodává to obzvlášť v dnešní době knize takové prastaré kouzlo. Velice se mně pak líbila různá přirovnání, která autor v textu použil. Krásně se čte i samotný popis přírody a okolí ostrova Korfu. Člověk má hned chuť si tam zajet. Největší radost ze čtení jsem však měl při čtení již zmiňované lásky Geralda ke všemu živému. Zároveň jsem mu i trochu záviděl to mládí a možnost chovat pelikána, želvy, ropuchy a jiná zvířata. U Geralda jednoduše opravdu bylo vidět, že tu přírodu miluje a jejímu zkoumání je plně oddán a s láskou i plnou oddaností určitě tehdy psal tuto skvělou knihu a je to na ní znát. Toto dílo je čtivo plné lásky, krásné přírody a milého humoru. Kniha nenudí a vy hltáte jednu stranu za druhou. Tady budu hodnotit 100 % a dle mého názoru naprosto zaslouženě.

9 02.11.2016

Nepředstavitelné

Mankellovi a Wallanderovi rozhodně nedochází dech a i po osmé nám naservírovali skvělé dílo.

Jak už jsem psal v úvodu, tak nás znovu čeká skvělé čtivo. Strašně mě baví číst a také to obdivuju, tu cestu kdy nakonec do sebe vše zapadne. A přesně tohle Mankell ovládá perfektně. Znovu se podíváme za hranice Švédska a to konkrétně do Angoly. Prvek ciziny, který má Mankell ve svých knihách již nespočetněkrát se mně prostě líbí a baví. Velice oceňuji i nápad s onou globální elektronickou hrozbou. Člověk si řekne, že se něco takového nemůže stát, že je to prostě nepředstavitelné, ale ono se to klidně stát může a kdo ví, co by to vlastně doopravdy nakonec způsobilo. Jisté je, že nic pěkného by to asi nebylo. Prim hrála i nutnost pomoci komisařovi a díky ní jsme získali další zajímavou a dobře napsanou postavu. Rozsahově opět klasika, možná trošku delší, ale opět nic hrozného (543 stran). Napětí adekvátně dávkované, nikde zbytečné odbočky a hlavně hodně překvapivých zvratů pro osobní život komisaře. Což mně taky potěšilo a těším se, jestli se ještě nějak bude vyvíjet konfrontace Wallandera s jedním jeho dlouholetým kolegou. Smutné je, že už tehdy (rok 1998) Mankella a jeho komisaře Wallandera děsila čím dál tím větší násilnost a lhostejnost mladé generace. Co by si asi pomysleli v dnešní době. Nicméně i tento smutný fakt stojí za skvělým hodnocením této knihy. Série s komisařem Wallanderem je prostě prvotřídní literární kvalita a i její díl s názvem Firewall budu hodnotit opět vysoko. Tomuto dílu uděluju 90%.

9 24.10.2016

Milující otec, vtipný otec a vtipná knížka

Stejně jako já doživotně budu milovat současnou severskou literaturu, tak Backman bude milovat svého synka a jelikož Fredrik není žádný troškař, tak se o tu lásku pěkně podělil s námi čtenáři. Samozřejmě tak učinil s humorem sobě vlastním a my se tudíž opět u čtení jeho knihy dost pobavíme. Takže až se v městské hromadné dopravě někdo bude smát při čtení nějakého titulu, mrkněte se, jestli se nejedná zrovna o tento titul, jelikož je to dost možné. Onen samotný humor v knize použitý je pak nenáročný, přímý a hlavně vtipný. Tedy alespoň podle mě. Možná se najdou nějací jedinci, kterým autorův humor přijde trapný či dokonce vůbec ne vtipný, ale troufám si říct, že takových tu mezi námi chodí minimum. My ostatní se tak třeba pobavíme nad autorovou starostí v oblasti hovinek, starostí kde všude a jak svého syna ztrapní, nad popisem výroby snickersové zmrzliny či proč musel zabít zpívající plastovou žirafu. Backman tak skrz humornou stránku věci opět dokazuje, že v tom zkrátka umí chodit. Jeho knihy jsou pak rozhodně populární díky spojení vtipu a dojemnosti a i tohohle spojení se v knize Co by můj syn měl vědět o světě dočkáte. Ona dojemnost pak možná není tak cítit jako z ostatních autorových knih, ale je tu. Už třeba jen tím, jak dojemně o svém synovi Fredrik píše. Samotný příběh v knize pak krásně plyne. Nečekejte žádné zdlouhavé odbočky, nějaké zbytečné enormně zdlouhavé vysvětlení daných věcí z příběhu atd. Čtení tohoto titulu vám rozhodně nezabere fůru času. Tato Backmanova kniha má jen 191 stran a z toho kolikrát jsou na stránce třeba i jen tři věty. Pochvalu si pak zaslouží i postavy z této knihy. Ty jsou vykresleny víc než věrohodně. Ostatně kdo by se měl umět lépe popsat než autor sám a v tomto podobném duchu bych mohl pokračovat. K postavám si následně velice rychle a nenuceně vytvoříte vztah a velice brzy si je také oblíbíte.

Pokud hledáte nějakou krátkou, oddechovou knížku, která je třeba navíc naplněná lidskou láskou a vtipným humorem, tak toto dílo je pro vás tím pravým. Backman opět dokazuje, že prostě psát umí a vy si pak třeba jako já po přečtení tohoto kratičkého dílka také řekněte, že takového tatínka mít by nakonec nemuselo být vůbec špatné i když vás třeba několikrát ztrapní, ale zase s ním rozhodně není nuda a bude vás bezvýhradně milovat.

Backman to opět dokázal a i touhle knihou rozdává mezi své čtenáře lásku, humor a dojetí a dělá to zatraceně dobře a já mu tak s chutí opět dám 100 %. Tato kniha je prostě skvělá, jedinečná a nemůžu jinak než ji doporučit ke čtení. Bravo pane autore.

8 24.03.2018

Našel jsem si nového oblíbence

Tenhle příběh se jednoduše povedl a hlavně má grády. Pro české čtenáře to je první vetší seznámení s autorem a troufám si tvrdit, že řada z nich a stejně tak já netrpělivě vyhlíží vydání nějaké jeho další knihy u nás. Příběh jako takový se čte sám, nemá hluchá místa, pohltí vás už od začátku, není prošpikován částmi odvádějícími od hlavního děje a hlavně postupně správně a silně graduje. Hodně se mi líbilo a hodnotím to i jako povedený počin střídání kapitol z přítomnosti a minulosti. Obrovskou sílu pak má ona hlavní myšlenka celého děje. Co se doopravdy stalo se Sarah a kdo ji vlastně zabil? Tracy si myslí, že Edmund je nevinný, ale je tomu opravdu tak? A jaké to vlastně je žít přes dvacet s pochybami? Naštěstí já nic z toho nemusím řešit, ale rád si o tom přečtu. Také se mi líbí, že se kniha určitou chvíli věnuje i samotnému soudu. To ve většině detektivek chybí a možná je to škoda. I toto téma bylo kvalitně zpracováno, stejně jako celý námět knihy. Psal jsem, že příběh postupně graduje. To je samozřejmě pravda a Dugoni zvládá bravurně střídat napínavé pasáže s těmi kde najdeme napětí méně. Nudit se tak při čtení rozhodně nebudeme. Samotné čtení nám pak zabere klasický čas. Alespoň co se detektivek týče, jelikož Hrob mé sestry má konkrétně 392 stran. Jazykově nic nového nečekejte. Klasické střídání spisovné a hovorové řeči, kratší i delší věty. Jednoduše klasika. Nyní přejděme k postavám. Ty jsou velice dobře vypsány, mají hloubku, nenudí a hlavně Tracy si člověk velice rychle oblíbí. Vlastně ke všem postavám si čtenář dokáže rychle vytvořit vztah. Chválit musím i postavy ze zvířecí zvíře. Dva psi jedné postavy se rychle stanou vašimi oblíbenci. Dobrou známku v hodnocení by si zasloužilo i prostředí. Opět se setkáváme s malým městem. Tyto města vraždám docela sedí. Samotná jeho atmosféra je pak skvěle vypsaná. Autor dokáže být i popisný avšak ne až tak, že by to bylo přes čáru a i veškeré ostatní prostředí dokáže sepsat kvalitně a i díky tomu má kniha svou skvělou atmosféru. Chválit musím i skvěle zvládnutý závěr knihy. Ten příběh správně uzavírá a hlavně je správně vygradován a tak by to mělo být. Z celé knihy pak čiší profesionalita a je vidět, že si s ní pan autor dal práci.

Dugoniho Hrob mé sestry je svěží a čerstvý závan na poli kriminálek. Hlavně je také důkazem, že skvělé detektivky v současnosti nepíší jen seveřané a že nevychází jen u nakladatelství Host. Člověk to samozřejmě ví, ale není na škodu si to připomenout. Toto dílo mi dalo vše a dokázalo mě navnadit i na další autorovu knihu. Snad se jí dočkáme brzy. Nyní si už však můžete přečíst mé procentuální hodnocení této knihy a to je 100 %. Jak jsem psal, tak zde mi prostě nic nechybělo a vřele doporučuju četbu Hrobu mé sestry.

8 12.01.2017

Napětí pěkně postaru

Pojďme se zase trochu napínat. Opusťme zmrzlý sever Evropy, opusťme větrem a deštěm bičované anglické pobřeží a vydejme se do jeho vnitrozemí. Konkrétně do středověké Cambridge. Zde se totiž recenzovaný příběh odehrává. Středověká Cambridge je pak nesmírně kouzelná. Samotná lokace a to ať už časová nebo místní si u mě vysloužila jedničku s hvězdičkou. Nezevšední, celkově je originální a ať tak či onak je kvalitně zpracovaná. Autorka popisem míst, chováním postav atd. dokáže textu opravdu vtisknout život jakoby z počátku dvanáctého století. Vše je prostě uvěřitelné, konkrétně na 400 stranách uvěřitelné. Spisovatelka se s ničím nepáře a tak tu máme za chvíli mrtvolu. Ono nestačí, že ta mrtvola je dítě, ono je těch mrtvol více, konkrétně čtyři děti a všechny brutálně zavražděné. Chudáci. Bohužel, jak už to tak v té době bylo běžné, tak vina padla na židovskou komunitu. Tito lidé to opravdu snad neměli nikdy jednoduché. Opravdu za tyto vraždy však může někdo z nich? To už si zjistěte sami. Sami si však nemusíte zjišťovat můj názor na hlavní postavy z knihy. Tady se zase autorka nejspíš držela hesla: proč to udělat jednoduše, když to jde i složitě a nabídla nám hned tři zajímavé postavy. Hotový charakterový, kulturní mišmaš, ale skvěle zpracovaný. Postavy mají hloubku, dokážou být i zábavné, vzájemná interakce mezi nimi je velice zajímavá a každá je hlavně svá a má něco do sebe. Dle popisu se tak zpočátku možná zdá, že půjde o nesourodé trio, ale opak je pravdou a navzájem se skvěle doplňují. Nejvíc prostoru pak dostává mladá lékařka a zaslouženě. Ta se z postav totiž nejvíce povedla. I další věci se však autorce v této knize povedly. Samotný děj nenudí, dokáže překvapit, perfektně zapadá do minulosti, nemá hluchá místa, není překombinován a čte se s lehkostí. K jazyku také nemám výtek. Franklinová ho dokázala přizpůsobit dané době a vymyslela i pár trefných přirovnání a krásné metafory. Vizuál knihy hodnotím také na výbornou. Zvláště mapa na vnitřních stranách knižních desek se vážně povedla. Celkově se tahle kniha povedla.

Jde o výtečnou alternativu současným detektivkám ze Skandinávie a jejím anglickým bratříčkům. Zasazení děje do minulosti knize rovněž pomáhá. Podíl na vysokém hodnocení mají pak i kvalitně zpracované postavy, nenudící děj, který ví kdy přitlačit na pilu a kdy naopak čtenáře nechat vydechnout. Závěr pak nic nekazí. Možná je pak tato detektivka oproti jiným trochu opomíjená a možná je to i škoda. Nicméně ani to jí neubírá na mém skvělém 100 % hodnocení.

Pokud se po jejím přečtení budete chtít vrhnout na spisovatelčinu další detektivku, tak mám pro vás dobrou zprávu. Vykladačka smrti je totiž prvním dílem série. Nějakou dobu si tedy s Franklinovou případně pobudete. Teď už si jen na ni najít ten čas.

8 06.12.2016

Svérázná babička, zvláštní dívenka a svět plný fantazie

Tahle kniha je jasným důkazem, že v současné severské literatuře nenajdeme jen skvělé detektivky, ale i jiné výtečné příběhy jiného žánru.

Tak tenhle příběh se povedl na výbornou. Byť se jedná o mé první seznámení s autorem, tak po dočtení tohoto díla se z něj hned stává můj oblíbený spisovatel. Velice oceňuji mnohovrstevnatost celého děje a přemíru emocí, které v čtenáři vyvolává. Chvíli se u této knihy čtenář zasměje, chvíli si užívá jak je to vlastně celé takové jednoduše milé a místy je to i opravdu smutné. Celý příběh je pak velice čtivý a velice rychle vás vtáhne do děje, který je jinak krásně plynulý. Líbilo se mi i to, že jednotlivé epizody na sebe navazovali a autor nepřecházel od jedné věci k věci druhé. Užití retrospektivy kdy autor vypráví o životě někoho, se také povedlo na výbornou. Místy je možná děj z části předvídatelný, ale nijak to neubírá na kráse textu a celkového požitku ze čtení tohoto díla. Prostředí v knize se dá rozdělit na dvě části. Na reálnou část a na pohádkový snový svět Miamas. Obě tyto části do sebe výborně zapadají a jsou výtečně zvládnuté. Obzvlášť pak oceňuji autorovu fantazii, kterou použil při popisu Miamasu. Celkově je vlastně autorova fantazie skvělá a vy se tak těšíte, s čím přijde na dalších stranách. Líbil se mi i autorův jazyk. Ten je krásně květnatý, plný zajímavých výrazů. Výrazným prvkem je i opakování vět. Autor vám napíše větu na začátku kapitoly, avšak vy jí možná moc neporozumíte. Ke konci kapitoly se věta objeví znovu a tentokrát už vám je jasné, co tím autor chtěl říct. Myslím, že se jedná o zajímavý prvek. Plusové body si autor zaslouží i za zpracování postav. Jeho zpracování je velice propracované, osobité a k samotným postavám si velice rychle vytvoříte vztah. Zpočátku postavy vypadají jen jako obyčejní nájemníci v domě, ve kterém bydlí Elsa, ale postupem času čtenář začíná odhalovat, že každá z nich má svůj charakter, vlastní osobitý příběh a navzájem se úžasně propojují. Zajímavé je i pojmenování velkého množství postav z příběhu. Autor si moc nepotrpí na jména a místo toho často používá obecná pojmenování (Příšera, Černá sukně, chlapec se syndromem a další). Nejsympatičtější jsou pak postavy dvou hlavních hrdinek Elsy a Babičky. Hlavně babička je tu vykreslena jako opravdový svéráz (lozí přes ploty, vloupává se do Zoo, utíká z nemocnice nebo hází na policistu hovínka). Rozsahově se pak znovu nejedná o žádnou divočinu. Kniha má 424 stran.

Babička pozdravuje a omlouvá se je veselá i dojemná kniha s úžasným příběhem, v němž se dohromady skloubí svět reality a svět pohádky a nutno dodat, že se skloubí velice povedeně. Fredrik Backman má užasnou fantazii, umí skvěle vyprávět a já už se těším, až si přečtu další jeho knihu. Z této jsem vyloženě nadšený a s radostí jí uděluji 100 %.

8 29.11.2016

Hypnotizér aneb buďte jako v transu

Na následujících řádcích odhalíte povídání o knize, která rozhodně dostála svému jménu. Jedná se o knihu Larse Keplera s názvem Hypnotizér a toto dílo vás skutečně chytí a nepustí. Jste díky němu jakoby ve stavu transu a svět kolem vás najednou není podstatný a naopak hlavní je ona kniha. Nejenom já, ale i mnoho dalších hledalo po Stiegovi Larssonovi a jeho excelentním Miléniu další skvělé kriminálky a u Larse Keplera se jich rozhodně dočkali. Příběh nedrhne ba naopak svižně spěje kupředu, není nalinkovaný dopředu a vše v něm má své místo. Postava komisaře Linny je prvotřídně sepsaná a velké většině z nás musí být ihned sympatický. Ostatní postavy jsou také sepsané velmi dobře a rozhodně se neztrácejí někde v šedi, ale jsou zapamatovatelné. Kepler nás nešetří s brutalitou, ale na druhou stranu ona brutalita je součástí této skvělé knihy a bez ní by to už nebylo tak dobré, nebo alespoň podle mě. Rozsahově kniha tak akorát. Na prvotinu nutno dodat, že se jedná o bravurní výkon.

Knihu bych doporučil obdivovatelům knih Stiega Larssona, milovníkům detektivek, jelikož se jedná o klenot moderní současné krimi literatury a to si prostě nechcete nechat ujít.

8 02.11.2016