sachista komentáře u knih
Další hořkosladká záležitost od Patrika Hartla. V mém současném rozpoložení jsem nedokázal číst na jeden, dva zátahy, ale natáhl jsem to na několik týdnů. Posledních dvě stě stran jsem ovšem zhltnul poměrně rychle. Ačkoli se i čtvrtá Hartlova moc líbila, musím subjektivně poznamenat, že poprvé se mi zdá, že Hartl nepřináší nic nového a Nejlepší víkend je kombinací toho předchozí. Ale nevadí.
Bezkonkurenčně nejslabší a nejzbytečnější díl série. Nedokážu odhalit smysl tohoto dílu - vůbec nejde o krimi, mám až absurdní dojem, že se jsem byl jako čtenář svědkem nějaké bizarní počítačové hry, o tom, jak malý, snědý zloděj nejasného původu a etnika uniká gangsterům z celé Evropy a Afriky a bojuje za spravedlnost. Druhé housle mu k tomu hrají rozervaný Carl a naprosto nevýrazní Assad s Rose. Nuda, nuda, nuda, záblesk akce, napětí, nuda, nuda, nuda. Jestli série pokračuje tímhle směrem a tímhle tempem, tak jde o největší propad v severské krimi, co znám.
Druhý díl se mi líbil o hodně více než díl první, ustoupila nechutnost, do popředí se dostala absurdnost, vtip a mravní ponaučení nejen pro děti. A potvrdil se mi můj překvapivý závěr, že nejlepší knihy Davida Walliamse jsou ty, v nichž vystupuje trafikant Rádž, usměvné, leč pravdivé.
První povídku hodnotím jako průměr až slabší průměr s několika zábavnými vstupy, druhou povídku hodnotím vyloženě kladně, protože jsem se náramně bavil, zasmál se a tematicky zavzpomínal na Nápady svaté Kláry.
Knihy Petry Soukupové jsou jedna lepší než druhá, ale opakovaně budu psát, že rovněž jedna smutnější než druhá. S trochou nadsázky bych si troufl konstatovat, že by mělo být na obalu napsáno, že její knihy se nedoporučují slabším, labilním jedincům se sklony k depresím, protože si nedovedu představit, že i s tím nejpohodovějším sangvinikem či flegmatikem alespoň trochu neotřásne nějaký lidský osud zobrazený v některé z jejích knih. Zmizet obdrželo zaslouženě Magnesii Literu. Je obdivuhodné, jak dokáže autorka vystihnou dětskou psychiku a pocity a tak umně zobrazit všechnu "nespravedlnost světa" dětskýma očima. Nezapomenutelný čtenářský zážitek, u nějž ale zabolí u srdce.
Jako čtivý klasický thriller dobré, velmi dobré. Jako klasický detektivní román neuspokojivé. Já zkrátka nemám rád, když je hlavní pointa prozrazena předčasně a už vůbec nemám rád, když téměř na začátku knihy. Neupírám této knize kvality, i přes prozrazení pointy se opravdu velmi dobře čte a je napínavá, ale pro mě hlavní kouzlo vyprchává. O to víc mě to mrzí proti předchozímu dílu Temné hlubiny, který si nechával pointu až pěkně na konec.
Velké zklamání. Dosud nejslabší literární počin Emila Hakla, s nímž jsem se setkal. První část mi připadala bezdějová a hlavně psána mně nevyhovujícím jazykem, druhá část obsahovala nejvíce klasické Haklovy záblesky vtipu, humoru, ironie, nadhledu a zábavného čtení, třetí část už zase spadla dolů. Vyvozuji z toho závěr, že Haklovou nejlepší a nedostižnou knihou pro mě nejspíš zůstane Umina verze a je nepravděpodobné, že se na tom ještě něco změní.
Famózní, dosud nejlepší díl, za mě osobně velká spokojenost. Od začátku strhující, napínavé, neustále jsem si lámal hlavu nad tím, kdo mohl ublížit malé holčičce a přitom případ vypadá celou dobu naprosto beznadějně. Jsem doslova natěšený na další případ Eriky Fosterové.
U prvních povídek jsem spíše vnímal absenci kvality, avšak postupně kvalita opět rapidně vzrostla a byl to zase starý dobrý Bukowski se vším, co k němu patří. U některých povídek jsem se smál nahlas. Trochu mě mrzelo a vadilo, jak se Bukowski vymezuje vůči slavným spisovatelům. Domnívám si, že někteří z nich si to nezaslouží.
Starý dobrý Woodehouse a vylepšený o francouzský prvek, takže dvojnásobná porce zábavy. Dal jsem si od něj trochu delší pauzu, protože jsem byl posledně zklamaný, ale zase jsem se k němu vrátil a v nelehkém období mi pomohl - zasmál jsem se opravdu dobře se bavil. Zmizet po francouzsku bych si velmi dobře uměl představit také v divadelním provedení.
Tradičně nesmírně čtivé, současně ale pravděpodobně nejbrutálnější díl série, některé vraždy byly příliš sadistické a naturalistické popsané. Paradoxně není v Lovci králíků tolik prostoru pro Joonu a Sagu. Nemám příliš co vytknout, snad jen jedna připomínka - hlavní rozuzlení není příliš originální, objevilo se už nesčetněkrát v různých krimi a thrillerech.
Když pročítám komentáře, potvrzuje se stará pravda - kolik lidí, tolik názorů. Tentokrát se ocitám v názorově menšině, protože tuto knihu považuji zatím za nejslabší počin pana spisovatele. Nevtipné, nezábavné, nudné až otravné. Dvě hvězdičky dávám za posledních čtyřicet stran, u nichž jsem se začal bavit, až mi paradoxně bylo líto, že kniha končí. Francouzské vegetariánky a stádo býků zajistily aspoň špetku humoru a svižnosti. Škoda, nicméně na Paasilinnu rozhodně nezanevřu.
V mnohém připomínající Pod sněhem, ale pro mě osobně mnohem smutnější až depresivnější, silnější a hlubší. Nezapomenutelný čtenářský zážitek. Petra Soukupová začíná být moji srdeční záležitostí. Jsem rozhodnutý si přečíst všechny její literární počiny.
U detektivního žánru jsem konzervativní. Zajímá mě vyšetřování, napětí, překvapivé zvraty a šokující rozuzlení. Nepotřebuji do toho míchat prvky akce či thrilleru. U Stalkera mám pocit, že akce a thriller převládly nad napětím a knihu zbytečně natáhly. Musím však ocenit rozuzlení a pointu, kterou jsem narozdíl od Písečného muže neodhalil. Na druhou stranu Písečný muž mě bavil více, protože mě děsil. Stalker mi připadl přemrštěný v mnoha ohledech. A hlavně - chyběla Saga.
Děsivé a strhující zvláště prvních a posledních sto stran, velmi slušný až nadstandardní krimi thriller, v němž jsem si oblíbil Sagu a doufám, že se bude objevovat v dalších dílech. Plný počet nemohu dát proto, že mě zklamalo odhalení hlavní pointy, a to nemám rád, preferuji, když mě autor nachytá na švestkách nebo vodí za nos a ne, aby mě nasměroval k cíli. Ale celkový dojem výborný a hned sahám po Stalkerovi.
Naprosto zasloužených 93 procent a zcela jednoznačně jedna z nejlepších knih loňského roku. Má totiž vše, co kvalitní a mimořádný román má mít - na půdorysu fiktivního maloměsta se rozehrává řada aktuálních společenských témat, láska, přátelství, nenávist, zrada, předsudky, arogance, davové chování, vina, trest, nadhled, lidskost a další. A samozřejmě se vše točí kolem hokeje, takže hokejové národy, mezi něž Češi patří, román obzvlášť ocení. Nezapomenutelný čtenářský zážitek, mí přátelé jsou odsouzeni k tomu, že budou Medvědínem obdarováni :-)
Tak mi rok 2018 začal z čtenářského hlediska nejlépe jak mohl. Pod sněhem je první kniha od Petry Soukupové, kterou jsem měl možnost přečíst a od první do poslední stránky jsem byl nadšený. Mám rád knihy a filmy o mezilidských vztazích, zvláště těch rodinných, kdy si autor dává záležet, aby čtenář pochopil jednání jednotlivých postav postupným odkrýváním jejich minulosti. Velmi čtivá a hořkosladká záležitost, nicméně se domnívám, že nemusí řadě čtenářů sednout autorčin styl a detailní popis jednoho dne jedné rodiny, de facto jedné cesty autem a jedné oslavy-neoslavy.
Kniha je především určena pro náctileté čtenáře, nicméně autorka rozvíjí klasický kriminální příběh o šesti lidech v místnosti, z nichž jeden je zavražděn a postupně odhalujeme tajemství ze soukromí všech ostatních. Čte se to dobře, rychle a rozuzlení je přijatelné. Na debut rozhodně slušná záležitost.
Knihu pohádek bych asi zrovna nezvolil, kdyby nebyla zařazena do čtenářské výzvy. Na druhou stranu jsem si některé pohádky osvěžil a zjistil jsem, že některé jsem snad ani nikdy neznal, anebo slyšel či četl hooodně dávno.
Zábavné čtení na jeden spíše kratší zimní večer. Postavu profesora Kepesha znám z Umírajícího zvířete a připadalo mi, že v tomto případě na mě promlouvá úplně jiná postava, jiný charakter. Celkové vyznění, atmosféra a břitký humor s nádechem existenciálního děsu zůstává typicky rothovský. Získal jsem zajímavou a úsměvnou inspiraci na dárek patrně spíše pro mužskou část mých příbuzných a přátel.