Rade komentáře u knih

Výběr tatranských pohlednic z doby socialistické.
Můj první prchavý pocit byl - hvězdy musí dolů, vždyť je to občas i trochu rozmazané, občas divné barvy, občas kýčovité (ta červená škodovka před Popradským plesem!), samé zotavovny ROH, samé budování... A ty názvy hotelů - Úderník, Fučík, Volga, Družba, Hutník...
No jo, ale ono to tak opravdu bylo, ať se nám to líbí nebo ne! Jsou to skutečně pohlednice z té doby, zahrnuje to i dobu mého dětství a mládí, kdy jsem do Vysokých Tater hodně jezdila, takže pro mě i silně nostalgické.
Hory tu ustupují do pozadí, nejdřív mě to trochu mrzelo, vždyť byly i pohlednice jen s horami, ale pak mi došlo, hory zůstávají stejné, ty se nemění, to už by nebylo socialistické retro... Snad mohlo být víc černobílých pohlednic, ty pamatuju z raného dětství a zdály se mi lepší než ty barevné. Chybělo mi i víc pohlednic chat, ale ano, o tatranských chatách vydal autor samostatnou publikaci.
Potěšila pohlednice s obrázkem matliarského koupaliště, dávno a dávno zrušeného, kde jsem se jako dítě v ledové tatranské vodě koupala; jeho rozpadající se zbytky hustě zarostlé vegetací jsem před šesti lety po dlouhém hledání v Tatranských Matliarech opravdu objevila a připadala jsem si tehdy skoro jako Schliemann po nálezu Tróje...
Kdo není pamětník, tak tomu asi stačí knihu prolistovat, já pamětník jsem, a tak ač knihy dnes už moc nekupuju, tuhle do své knihovny zařazuji.

29 23.05.2023

Mnozí spisovatelé píší tak, že úspěšně použitý koncept a styl knihy převádějí na svá další a další díla, a tak často můžeme předem odhadnout, co nás čeká. Ne tak Guzel Jachina! Po Zulejce a Vlaku do Samarkandu jsem se dostala k Dětem Volhy a je to zase úplně jiné...
Příběh povolžských Němců plyne jak lidová balada, zdá se, že pádící kruté dějiny sledujeme jen z dálky přes mlhu nad Volhou schovaní v lese na samotě Grimmů očima bývalého šulmajstra Jakoba Bacha. Chvíli zasněná pohádka, chvíli peklo.
Jen jedno je společné, a to se týká i dalších rusky píšících autorů, rozdíl mezi dobrem a zlem se občas podivně stírá, dobro může vypadat jako zlo a naopak. Postavy přijímají svůj těžký úděl bez reptání, bez divení, je nutno se s životem prát, ne si stěžovat.
A řeka Volha přebírá v tomto příběhu jednu z hlavních rolí, ať už je nebezpečná, ledová a zasněžená, jarní a bouřlivá, nebo letně pokojná. Závěrem nám dokonce bude s hlavním hrdinou krátkým připomenutím dějů minulých...
Výborný překlad. Čtyři plus.
*
"Je možné, že celá ta léta žil, aniž to věděl? Že lidé nahoře, na obou březích řeky také žijí a nevědí? Pijí tuhle vodu, koupou se v ní a křtí jí své děti, máchají v ní prádlo a nevědí?
Nevědí o čem? O tom, že tahle řeka je plná smrti? Že její dno je pokryto nebožtíky, voda se skládá z krve a předsmrtných kleteb? Nebo je naopak plná života? Natolik, že dokonce ti, kdo v ní ukončili svou cestu, nepodléhají rozkladu?
O tom, že tahle řeka je samá krutost? Hřbitov zbraní a posledních svědectví? Nebo naopak skutečné milosrdenství? Trpělivé milosrdenství, zakrývající vlnami a odnášející proudem všechno divoké, kruté a barbarské?
O tom, že tahle řeka je samý klam? Domnělá krása ukrývající neobyčejnou zrůdnost? Nebo naopak je to jediná pravda? Ryzí, pečlivě uchovávaná pravda po staletí očekávající toho, kdo se beze strachu projde s otevřenýma očima po jejím dně?"

43 22.05.2023

Už posedmé, vlastně s Ženou v modrém plášti již poosmé divoká jízda s Benny Griesselem.
Návrat do Jihoafrické republiky mezi skvělou partu policajtů, kteří pracují v prostředí plném nejen zločinů a podvodů, ale taky rozsáhlé korupce a projevů převzetí státu, což není nic jiného, než jakýsi druh politické korupce, která v tomhle koutě na jihu Afriky neuvěřitelně bují a nikdo si tu není jistý, zda policista nebo státní úředník už náhodou nekope za nějaký zločinecký gang.
A opět, jako v minulých dílech, dvě hlavní dějové linky, které se paralelně rozbíhají, a my s hlavními hrdiny přeskakujeme z jedné do druhé ve strhujícím tempu a těm statečným outjies moc držíme palce.
Tentokrát jsem si dopřála během četby prostřednictvím map google častá nakouknutí do ulic Kapského města i městečka Stellenbosch, moc doporučuju, je to skvělá ilustrace k četbě. A ty krásné vinice v okolí (mají v ději své místo), na obzoru hory, na pohled jihoafrický ráj, i když ono to tak samozřejmě, jak se sami přesvědčíme, není...
Tentokrát palec nahoru za návrat afrikánštiny v textu a výkladový slovníček, to mě neskutečně baví!
Prostě i tentokrát - lekker! Neboli výtečné...

36 15.05.2023

Po Vránách další kniha autorky, která mě zasáhla.
Přemýšlím, proč se mi psaní Petry Dvořákové tak líbí. Protože to je uvěřitelné. Skutečné. Příběh přirozeně plyne, nic mi tu nešustí uměle šroubovanými rádoby uměleckými obraty, není tu nic slzopudného, nic bombastického. Minimalisticky psané, někomu, jak tak čtu komentáře, se může zdát dokonce povrchní...
Hlavní hrdina je obtloustlý plešatý samotář, který nezvládl ani povolání, ve kterém by se mohl rozdat, pomáhat, najít smysl. Nemá nikoho, rodinné zázemí žádné, ale za to může tak nějak napůl. Takže vlastně pro mnohé asi ne moc sympaťák. Už tady je problém, a což teprve později...
Obdivuju autorku, jak drsné a pro mnohé kontroverzní téma podala tím nejpřirozenějším způsobem. Jak píšu výše, vše je uvěřitelné, lidské, a přece tak smutné... Nečernobílé.
Souhlasím s tím, že do knihy by se člověk měl pouštět bez znalosti zápletky. Bez předsudků, bez předem utvářených názorů na hlavní postavu. Já to tak měla, a o to víc působivé.

64 14.05.2023

Náhodný úlovek z knihovny. Nejdřív mě zklamalo, čekala jsem něco jiného, spíš literaturu faktu, takže jsem se do četby zprvu ani nechtěla pouštět. Nicméně jsem posléze, z nedostatku jiného čtení, většinu knihy přečetla.
Nakonec docela zaujalo; jedná se o ryze osobní příběh muže, který byl jako malé opuštěné miminko adoptován a v dospělém věku, poté, co se setká s biologickou matkou, začíná pátrat i po osudu vlastního otce. A dochází k zajímavým, až šokujícím zjištěním. A tady se příběh přehoupne částečně do literatury faktu a do detektivního pátrání po masovém vrahovi zvaném Zodiac.
Ano, občas takové americky přepjaté, překlad úplně šílený, ale příběh, včetně zajímavé, lehce ujeté postavy autorova otce Earl Van Besta Jr., mě přece jen trochu strašil v hlavě. A to dokonce bez toho, že by autorův otec nutně musel být "slavný" Zodiac. V tomto je víceméně otevřený konec - aspoň pro mě - spíše plusem.
A další plus za fotografickou přílohu i za to, že kniha mě přivedla k filmu Zodiac režiséra Davida Finchera s Jake Gyllenhaalem v hlavní roli.

26 09.05.2023

Detektivka Agathy Christie odehrávající se v padesátých letech už pro mě nemá takové kouzlo, jako ty dřívější. Neumím přesně říct, proč mě autorčiny knížky napsané v pozdějším věku už tolik neokouzlují, snad jsou moc konverzační, méně napětí, humor je už taky někdy na hraně, tady navíc chybí i to žádoucí napětí mezi geniálním Poirotem a méně důvtipnou policií.
Závěr to nicméně poněkud napravil, Poirotovy šedé buňky opět zafungovaly bezchybně, zápletka nakonec typicky agathovská s lehce přepálenou pointou - ale to mi nevadí, tak to je u téhle autorky vždycky, to přece čekáme, že...
Ale málo platné, s ohledem na jiná autorčina díla tady musím přece jen s hodnocením o něco dolů, tak na tři plus.
*
"Ovšemže láska musí existovat, mladí lidé musí utvořit páry, ale on, Poirot, už má tohle všechno chválabohu za sebou."
-----------------
Film s Davidem Suchetem ale vrátil příběhu ten pravý agathovský šmrnc. Napětí, zápletka dobře vygradovaná, navíc oproti předloze baví osvědčený inspektor Japp. A hlavně, návrat do meziválečného období, které - aspoň pro mě - detektivkám Agathy Christie tak sluší...

35 05.05.2023

K téhle knížce - a k básnířce Sylvii Plathové - mě dovedla "Euforie" Ellin Kullhedové.
Překvapil ironický suchý věcný přístup k vlastnímu životu, vtipné glosy okolního světa psané neobyčejně výstižným jazykem. Trochu styl mé oblíbenkyně Betty MacDonaldové. To především v první části knihy. Jenže samozřejmě v poněkud ponuřejší verzi.
V druhé půlce se román přehoupne do "sebevražedné části" psané skoro bez emocí. Ploché, protože to tak Esther (neboli Sylvia) cítí. Divně odtažité, protože Esther chybí pozitivní emoce k lidem kolem sebe. Nebo to tak aspoň vypadá. Působil na mě skoro strašidelně její vztah k matce, kamarádkám, příteli, náhodnému milenci, naprostý chlad, občas odpor, odmítání, studený věcný přístup ke všemu ve stylu: glosuju, ale necítím. Esther touží - aspoň slovně - po muži, ztrátě panenství a sňatku, ale současně cítí nechuť k mateřství i vztahům obecně. Až z toho citového prázdna mrazilo, a čtenář se pak ani nediví, že úplně zmizí chuť do života. Proč žít takový prázdný život...?
Román má otevřený konec, ne tak ovšem životní příběh samotné autorky...
Plus za překlad.
*
"Okna byla zabudovaná napevno, takže jste je nemohli otevřít a vyklonit se ven, což mě bůhví proč štvalo.
Když jsem se postavila vlevo od okna a položila tvář na rám, viděla jsem až do centra, kde se ve tmě tyčila budova Spojených národů jako nějaká divná, zelená marťanská voština. Viděla jsem pohybující se červená a bílá světla na dálnici a také světla na mostech, u nichž jsem nevěděla, jak se jmenují.
To ticho mě deprimovalo. Přitom to nebylo ticho normálního ticha. Bylo to moje vlastní ticho.
Věděla jsem na beton, že všechna ta auta vydávají zvuky, že lidé v těch autech a za okny domů také vydávají zvuky, že i řeka vydává zvuk, ale já neslyšela vůbec nic. Za oknem mi viselo město, placaté jako plakát, zářilo a blikalo, ale co se mě týkalo, klidně tam vůbec nemuselo být."

31 02.05.2023

Tak samozřejmě jsem si knihu půjčila kvůli tomu, že se armádní generál v.v. Petr Pavel stal prezidentem. Nevím, zda by mě to zaujalo v době vydání, i když můj pohled na armádu se od dob socializmu radikálně změnil, možná k tomu přispěla i kniha Do temnoty Pavla Stehlíka.
Funkce předsedy Vojenského výboru NATO? Samo o sobě obrovský úspěch, úžasná kariéra, už za to palec nahoru.
A kniha? Samozřejmě jsem přečetla se zájmem, vypovídá mnohé o osobnosti Petra Pavla a jeho názorech, nesmírně zajímavý pohled na válku v bývalé Jugoslávii, při čtení o osvobození Francouzů u Benkovace v roce 1993 mi vstávaly všechny chlupy... Hodně poučný, protože podloženo osobní zkušeností, překvapivě nečernobílý pohled na srbsko - chorvatský konflikt. O to víc mě zaujalo, protože jsem následky téhle války - rozvaliny a rozbombardované domy - mohla sama později při cestě do Sarajeva pozorovat a byl to docela šok.
A stejně zajímavý pohled na fungování NATO, konflikt v Sýrii, Afghánistánu, Iráku, pohled na Čínu, Indii, Pákistán. Na Rusko. I když dnes se mezinárodní vztahy, vzhledem k invazi Ruska na Ukrajinu, možná malinko posunuly, ale ne zase tak moc. Žádné omílání frází, až mě překvapil ten fundovaný pohled, někdy trochu z jiného úhlu, než s jakým jsem se setkávala.
A pro mě i zajímavý pohled na rok 1939 a 1968, měli jsme se tehdy bránit? Ano? Ne?
Toho soukromí na mě bylo ale moc, určitě zajímavý pohled Petra Pavla na otce a zpět, to mělo své místo, protože otec voják pochopitelně syna v určitém směru ovlivňoval a formoval. V tomto zajímavé i obecně, jak se vojenské povolání může dědit a vůbec v tom nemusí být nějaké sympatie k totalitnímu režimu. Ale podrobné několikanásobné probírání prvního a druhého manželství, příčiny rozvodu, podrobné osudy obou synů, sestry, tam mi to přišlo poněkud povrchní, zbytečné. Na druhou stranu, mnoho lidí to bude asi zajímat...
A váha knihy 1 kg? Hodně nepraktické. Číst se to dá jen na stole nebo na kolenou, asi myšleno jako ozdoba knihovny na křídovém papíře, jinak nevím...

33 28.04.2023

Nejvíc mě bavilo prostředí. Florida, moře, kanály vroubené mangrovníky a podřimujícími aligátory.
A ten potápěčský svět.
Vlastní detektivní příběh mě moc neoslnil, motají se tam lidé z FBI, SEALs, DIA, DEA, CIA, skupiny K, takže pro mě i takové nepřehledné, včetně konce. A na mě moc konverzace; když máme prostý dialog na celou stránku bez uvozovacích vět, během chvilky ztrácím přehled, kdo co zrovna říká.
Tak snad jedině palec nahoru za ty podvodní klaustrofobní scény, kdy se s hlavní hrdinkou dusíme v podvodním tunelu, bojujeme s nepřátelskými potápěči na širém moři v blížící se bouři, nebo unikáme s nožem v ruce kroužícím zvědavým žralokům.

29 26.04.2023

Velké plus za autentické zprostředkování atmosféry ústavu pro choromyslné Hospitálu Salpêtrière v Paříži v osmdesátých letech 19. století. Na tehdejší dobu asi běžná léčba i žádoucí izolace pacientek s neurologickými poruchami, dnes to však působí opravdu šokujícím dojmem. Veškeré to předvádění nemocných žen na poloveřejných vystoupeních, léčba za pomoci hypnózy, pohled na pacientky jako na pouhé objekty výzkumů nebo lákavé atrakce pro bohaté Pařížany. Autenticky působí i věhlasný neurolog té doby Jean Martin Charcot.
Plus i za pohled na nesvobodné postavení žen té doby, něco, na co už dnes pomalu zapomínáme, a co přesto stále překvapuje. Ale tady už pro mě začínají minusy, zdá se mi, že to autorka s těmi muži bídáky ve snaze o názornost trochu přehnala, všichni muži jsou panovační autoritářští násilníci nebo aspoň sobci bez kouska citu, jen jeden jediný je snad vykreslen v lepším světle, ale i ten má zprvu nálepku váhavce a zbabělce.
Vztahy trochu zjednodušené, postavy příběhu mi připadají spíš jako ilustrace, než věrohodně jednající živoucí lidé. Občas se v jejich jednání objevují nepochopitelné zvraty (milující chápavá babička, milující chápavý otec lékař). A duchařská zápletka mi tady drhne, bez ní by bylo všechno uvěřitelnější. Připadá mi to spíš jako YA literatura, ale nakonec proč ne...

34 21.04.2023

V poslední době dávám skoro samé pětky, až je to divné, je to možné? Je fakt, že si knihy v knihovně vybírám většinou dopředu a hodně pečlivě, nebo sáhnu po již osvědčeném autorovi...
Tady jsem s hodnocením trochu váhala, ale zase mě nakonec - už potřetí - Jan Štifter dostal; je to poetické, silné, psané skvělým jazykem. Povídky jsou provázány všemi možnými souvislostmi, někdy až překvapivými - lidmi, předměty, domy... A opět typický Štifter; lidské pomíjivé osudy a příběhy, které tu zůstávají, ať už je pak připomínají jen domy, nebo třeba plakát, nebo skříň. Nebo výmalba pokoje. Nebo fotografický ateliér.
Nejvíc zapůsobily povídky Mešuge, Andrlíkovec, Rodinná sešlost, Žluté šaty z plakátu, Zpráva o nás třech. Potěšila nepatrná (a dvojnásobně smutná) souvislost mezi Rodinnou sešlostí a povídkou Dvakákáčko.
Dost mě zasáhla povídka Světlo z Pauliny. Zaniklé vesnice, které jsem sama prošla, mě vždy braly za srdce, ať už zanikly přirozenou cestou (zaniklá středověká vesnice Svídna v lese nedaleko Drnku na Slánsku) nebo měly osud podobný Paulině (obec Havraní, dříve Rabenstein u Žandova v Českém Středohoří).
Ty zbytky zarostlých zídek, anebo jen propadliny, které pohltil les, na mě vždy neuvěřitelně silně působily; teď je tu les a pustina, dřív tu ale žili lidé, vždy si říkám, jaké byly asi jejich osudy?
*
"Nevím, jestli lidé z vesnic, které pohltilo Lipno, jezdí na pramici, aby se přiblížili své vlastní minulosti. Nevím, jestli se lidé od Temelína objednávají na exkurze do elektrárny, aby byli zase na chvíli blízko své rodné chalupě, která není. Netuším, jestli lidé z Mostecka stojí nad odtěženými jámami a zažívají, co já dneska. Jsem doma. V tom lese. Rozhodla jsem se vrátit."
----------------
Plus za ilustrace! Proč vlastně nejsou knihy pro dospělé ilustrované, nebo jen výjimečně? Škoda...

42 18.04.2023

Vandam.
"Patriot ze Severního Města.
Poslední válečník.
Poslední Říman."

Nebo taky rváč, smažka, vejtaha z tý nejzaplivanější sídlištní hospody. Ale taky ten, kdo si tenhle život nevybral, byl do něj vhozen, braň se, jak umíš...
Drsný, úderný, působivý. Vylíčení prostředí a těch týpků ze Severky je jedinečné. Nicméně pro mě je to zoufalý cizí nepřátelský svět, který mě děsí, který nechápu. Opačný konec barikády... Možná i proto pro mě tak silné a znepokojivé.
A pointa? Překvapivá? Ano i ne.
*
"Musíš bojovat, nesmíš se dát.
Musíš se mlátit.
Musíš dělat kliky.
Nesmíš bejt sráč.
Musíš.
Musíš.
Musíš.
Dokud to de.
Konzentration, Junge.
A... Akce!"

43 14.04.2023

Vlak, pět set dětí a pár dospělých, kteří mají za úkol odvézt všechny tyhle opuštěné, vyhladovělé, zubožené nebo nemocné cestující pryč z bídy, hladu a marasmu v Povolží. Hrůzostrašná dvacátá leta nového sovětského státu.
Pro nás nepředstavitelný hladomor, lidé jedí trávu, kůru ze stromu, hlínu, umírají celé vesnice, při popisu toho všeho jde hlava kolem.
A cesta vlakem za nadějí je stejně nepředstavitelná, trojpalandy z nehoblovaných prken, hygiena žádná, jídlo a voda jen občas, mrtví se pohřbívají vedle tratě, zima, horko, bandité. V kotli lokomotivy se topí vším, uhlím, dřevem, rozštípaným nábytkem, křovím vyrvaným ze země u trati a nakonec třeba rozsekanými zkrvavělými vojenskými kabáty.
A přesto všichni po tomto vlaku naděje jedoucího za spásou touží, vedle trati je mnohem hůř...
Popisy těch hrůz jsou věcné, občas chladné s odstupem, občas naopak plné emocí. Ale autorka nikdy nepřekročí určitou mez, při všech malérech a neštěstí, co se na nás z knihy valí, nejde nikdy při popisu krutosti, smrti a bolesti do extrému, záleží spíš na naší fantazii, pro mě i proto možná působivější.
Některé scény jsou nezapomenutelné, třeba ta, jak místní vojenská posádka půjčila na pár hodin pět set párů vojenských bot, aby děti, bosé a oblečené v cárech, vůbec k vlaku došly. Nebo kozácká mše mezi nemocnými dětmi ve vlakovém lazaretu, dříve pojízdném kostelu...
Skvěle, bez patosu vylíčené postavy: Dějev, komisařka Bílá, felčar Bug, sestra Fatima. Anebo malý němý Zagrejko, spíš vlčí dítě, než lidský tvor. A nebo fena Kapitolská vlčice...
Autorka mě ohromila již Zulejkou, tohle je ještě silnější, ruský realizmus navazující na staré ruské klasiky, ale ať se ti na mě nezlobí, mě tohle prostě oslovuje víc.
*
"Ale ono se ukáže, že za všechno si může Dějev sám. Že vzal postižené děti místo zdravých. Že se vydal na cestu bez náležité zásoby potravin. A dokonce i za to, že vzal nemluvně v rudé plence. Copak mohl nechat Seňu, Včelku, Nosatce, Žehličku umřít na balkoně pro orchestr? Nebo zpozdit odjezd vlaku v naději, že dostane zásoby - na den, na dva, na týden, na měsíc? Nebo shodit kojence ze schůdků vagonu na zem... Ale komu to vysvětlí? Před kým se ospravedlní? Nikomu. Před nikým."

32 13.04.2023

Tahle kniha je schopná udělat díru do hlavy i celkem psychicky odolnému čtenáři.
Poslední rok života básnířky a spisovatelky Sylvie Plathové se nese v duchu depresí, zoufalství, proher, ale současně malých vítězství, náhlých radostí a tvůrčího vzepjetí. Pocitů méněcennosti, a naopak pyšného sebevědomí. Lásky a touhy, samoty a prázdnoty. A skvěle napsané, Sylviiny propady, ztráty i chvíle nadšení ze života ze stránek knihy přímo tryskají.
Samozřejmě vše čtete s podtextem, jak to všechno nakonec tragicky dopadne...
Knížka mě donutila shánět si informace o Sylviině životě i tvorbě, chystám se na četbu autobiografického románu Pod skleněným zvonem.
Ještě poznámka: Není to moc vhodná četba pro ženy na mateřské.
*
"Pokud nevykřičím vše, co v sobě skrývám a co mi buší v srdci a v duši, všechno to věčné svinstvo, které se tu nakupilo, pokud se mi to nepodaří, ale budou z toho jen triviální podobenství a nekonečně šeredná slova a myšlenky, které budou přerušeny dřív, než je domyslím do konce - dobrá. Pak nebudu hodna svého jména - Sylvia Plathová.
Psala jsem, až už se ze mě nedalo nic víc vydolovat, až jsem v celém těle cítila, že se z něj stal ohnutý luk, ze kterého vyhřezla duše jako vnitřnosti, které se měly spláchnout do toalety. Tady byla mísa, tady byla moje záchrana - tady byl papír. Žhnula jsem, napjatá jako luk, lapala jsem po dechu. Nedívat se na slova, pokud nebudou na papíře. Zůstat jenom v psaní. Nenaslouchat žádným zvukům. V zahradě zakřičela vrána - neposlouchat ji. Vrány si vždycky přály, abych přerušila to, co jsem zrovna tvořila - jednu z nejkrásnějších básní svého života - a místo toho myslela na něco pozemštějšího. Vzepřela jsem se tomu! Svírala jsem pero pevně v ruce a ono vystřelovalo slova jako kulky proti skutečnosti! Prásk! Prásk! Prásk! Prásk!"
----------
Báseň "Táto" doporučuju celou přečíst, je to opravdu síla! (Dohledala jsem zatím na netu, snad přečtu i celou sbírku Ariel).

31 03.04.2023

Jako vždy, Kosatíkův dějepis nenudí, naopak.
Události známé a mnohokrát přetřásané, ale zase jiným, překvapivým pohledem. Jako třeba události okolo Mnichova 1938. Člověk by řekl, že tady už nic nepřekvapí, a ono jo!
Anebo události skoro neznámé, jako pro mě okolnosti vyhlášení Slovenského štátu v roce 1939, vždyť to bývalo v dějepise odbyto jednou větou. Anebo to temné dění v době válečné slovenské samostatnosti, včetně deportace 70 tisíc slovenských židů, kterou neznám ani tak ze zamlčovaných dějin, ale spíš z děsivého (a skvělého) filmu Obchod na korze.
A pak postupně všechny další známé události, jako je slovenské národní povstání, rok 1945, 1948, 1968, 1989, ale nově nikoliv jen českým, ale tím česko-slovenským pohledem, takže v úplně jiné perspektivě. A nakonec rozdělení státu, jehož důvody jsou mi po přečtení knihy poněkud srozumitelnější.
A v tom česko - slovenském vztahu a pnutí autor pojmenovává skutečnosti, ale také souvislosti, které byly donedávna tabu. Anebo se o tom nemluvilo, leccos bylo decentně zapomenuto a leccos prostě záměrně utajeno. Po přečtení, jako by se mi ve spoustě věcí rozbřesklo.
Hodně, hodně doporučená četba. Pro poznání nás samotných Čechů i mých milých Slováků skoro nezbytné! Tím spíš pro mě, která jsem se Slováky prožila v jednom státě půlku svého života. Takže taky určitá nostalgie...
*
"Bez ohledu na úroveň, motorem slovenského dění však i v roce 1992 zůstávalo totéž, co jím bylo po celou dobu předtím. Požadavek "rovný s rovným". Může být takové přání uskutečnitelné v zemi, kde jeden národ má deset a druhý jenom pět miliónů obyvatel? A ještě jinak: může chtít jakkoliv nepočetný národ něco podstatnějšího než rovnost s ostatními?"

31 27.03.2023

Aby na mě nějaké básně zapůsobily (moc často je nečtu), musí jít od srdce.
Tady to tak je, slova plná smutku, stýskání a lásky a snad i naděje, zabalená do nevšedního, a přece prostého jazyka. Popadly za srdíčko...
*
"Třezalka zhasíná, osika se chvěje
docela malá, malinká holčička naděje hraje si pod lípou
s hadrovou panenkou
má korunu
z pomněnek a listů máří.
Tence září."
--------------
Miloše Doležala si vážím jako autora výborných knih o faráři Josefu Toufarovi i za jeho nevídané zasazení se o objevení jeho ostatků a jejich přenesení k důstojnému odpočinku do kostela v Čihošti.
Zažila jsem s autorem před pár lety o faráři Toufarovi a čihošťském zázraku opravdu úžasnou besedu v městské knihovně, bylo to komorní, působivé, a když jsme se po hodině dotazů zprvu nesmělých, později odvážnějších, blížili skutečně těm nejzajímavějším a nejniternějším otázkám a odpovědím, když konečně pouto mezi tazateli a zpovídaným bylo navázáno, paní knihovnice náhle zavelela, konec, musíme domů, je před Vánoci, všichni máme doma moc práce!
Dodnes mě to mrzí...

47 22.03.2023

Zase po nějaké době Rhyme a Sachsová. Hodně dobré detektivky, kterými si prokládám postupně, ne moc často, četbu. Číst to najednou, asi by se mi přejedlo, takto mě moc baví.
Tak trochu už klasika, postup pěkně důkaz po důkazu, pravidelné opakované shrnutí všech důkazů během četby je fajn a dobré i pro zapomnětlivé čtenáře.
Zajímavý obraz Ameriky, tady jsme zase v Harlemu a prodíráme se nejen harlemskými zákoutími, ale i afroamerickou harlemskou lidovou mluvou, trochu škoda, že v české verzi, ale překladatel se s tím popasoval myslím celkem dobře.
Trochu překombinovaný konec, ale to jsou jen mé osobní nářky, které netřeba brát vážně... A ten 140 let starý přesah je pro našince skoro nepochopitelný, ale Amerika je holt Amerika...

35 20.03.2023

Bizarní povídky jsou bizarní. Znepokojivé. A občas úsměv hodně tuhne na tváři.
Ty, které asi nejvíc zaujaly:
Švy s paranoidními představami osamělého důchodce.
Návštěva mi malinko připomněla Ishigurovu Kláru a Slunce.
Pravdivý příběh se může jevit jako noční můra návštěvníků cizích zemí.
Transfugium s poněkud depresivním, ale zároveň kupodivu i pozitivním vyzněním.
Hora Všech svatých zaujala posedlostí svatými relikviemi, která může vést až k absurdním koncům. (Moje dobrá známá, věřící praktikující katolička, má sama velký problém s uctíváním ostatků v současném světě, slavnostní přenášení lebky sv. Václava ji spíš znepokojuje, než oblažuje).
Anebo povídka Kalendář lidských svátků, která pro mě měla až hororové rysy.
Společným rysem všech povídek je pak více či méně patrný prvek absurdity, za což palec nahoru; i celkem reálný Pravdivý příběh by bez prvků absurdity neskončil, jak skončil.
A skvělý překlad Petra Vidláka, který jsem obdivovala již v autorčině knize Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých.
*
"Dnes víme, že člověk se rodí jako soubor různých potenciálů a období dospívání není vůbec obdobím obohacování a učení, ale spíše eliminací dalších a dalších variant vývoje. Nakonec se z divoké, bujné rostliny stáváme něčím jako bonsají - zakrslou, zastřiženou a umělou miniaturou možného sebe sama."

42 13.03.2023

Tohle autor prostě umí; ta nostalgie uplynulých časů a ozvěny starých osudů, stále přítomných v pozdějších změněných kulisách. Uchvátilo mě to už ve Sběrateli sněhu a tady je to obdobné, jen trochu jiný příběh, jiní lidé.
Jsme zase v Riegrově ulici v Českých Budějovicích, ta křižovatka Riegerovy a Otakarovy jako by byla magická; Štifterovy příběhy, ač odlišné, se potkávají právě ve starých ulicích, starých domech, dnes možná otlučených, možná leckdy neexistujících, v místech, kde se setkávají staré a nové lidské osudy. Motiv lidského příběhu, který stále ožívá ve vzpomínkách lidí, je prostě hodně silný.
Jiné příběhy, jiní lidé, ale stejně dojímavé a nutící k zamyšlení.
A co se mi na autorovi ještě líbí - nekritizuje, nehodnotí, bere lidi a jejich příběhy tak, jak se udály, činy dobré, špatné, politováníhodné, prostě tak to bylo a je nutné to nějak přijmout.
Pro Budějčáky to musí být asi úžasné čtení, i já bloudím těmi starými ulicemi aspoň prostřednictvím Street View a přistihuju se u myšlenky, že bych do těchhle míst jednou ráda vyrazila…
A úplný konec? Vypadá jednoznačně, ale pokud čteme pozorně celou knihu, je tam někde schovaný kousek naděje…
*
„Některé věci se nesmažou, ani kdybyste je schovali do nejčernějšího kouta naší půdy. A i když je spálíte, stejně zůstávají uložené v hlavě. Zmizí až s námi. Až tady jednou nebudeme."

43 01.03.2023

Takový hodně jednoduchý příběh. Co je na knížce pro mě to nej nej, jsou nádherné popisy přírody na jednom malém hebridském ostrůvku ve Skotsku a života mořských ptáků. A takový jemný nenápadný přírodně-ochranářský nádech, ale v tom pozitivním smyslu.

A proč zase změněný název knihy? Z příhodného ptačího originálního názvu knížky bůhví proč ten nejobyčejnější; nakonec o domě na ostrově ten příběh vůbec nebyl…

29 27.02.2023