Pod skleněným zvonem

tohle bylo báječné čtení, skvěle napsané, velmi dobře se to čte, a to přesto, že se toho v knize příliš moc neděje, jde jen o popisy toho, kde se Silvia nachází, co cítí, co dělá. První část není depresivní, je to spíš čistý popis bez emocí, atmosféra houstne s každou poslední stránkou a na konci je to jako výbuch. Ten název je úžasný a naprosto přiléhaví, jako by ho vymyslel někdo během horečky. Doporučuju všem.

11.01.2026

Po knize jsem sáhla pod dojmy z jiné knihy, konkrétně šlo o Spací vady od Radky Denemarkové, kde Sylvia Plath byla předobrazem jedné z postav. Měla jsem jen obecné informace o jejím životě, ale nikdy jsem od Sylvie Plath nikdy nečetla.
Musím přiznat, že jsem se s touto knihou moc nepotkala, nějak jsem se na hlavní hrdinku nedokázala "napojit", skutečně to není kniha pro každého.

Tato kniha není pro každého, rozhodně to není lehké čtení. Koho nikdy netížilo žití nebo deprese nemusí pochopit, tu nicotnost uvnitř. Sylvia Plath to popsala skvělým jazykem.

Pro člověka pod skleněným zvonem, prázdného a zaraženého jako mrtvé dítě, je svět sám jeden velký zlý sen.
Ale přesto to všechno patřilo ke mně. K mé krajině.

Čteno v AJ

Rozhodne jedna z nejsilnějších knih, jaké jsem kdy četla. Vynikající jazyk, snovost, atmosféra, zachycení emocí a popsaní deprese a derealizace. Zasáhlo mě to na místech, které jsem ani nevěděla, že ještě bolí. Hluboka a pichlavá kniha, určitě ne pro všechny.

Už jsem mnohokrát tady v komentářích zmínila, že mě zajímají duševní poruchy, přečetla jsem mnoho podobných knížek a mohu tedy srovnávat. Tahle je jedinečná svým stylem i tím, že autorka bohužel ukončila svůj život sebevraždou. Co bych jí navíc měla za zlé, byl její vztah k matce.

Moje poslední kniha do letošní čtenářské výzvy. Jako vždy se mi potvrdilo, že depresivní knihy mě deprimují. Hlavní hrdinka na mě v první půlce knihy působila jako dobře maskovaná autistka/asperger. Nečetlo se mi to úplně zlehka. Knihu jsem četla s přestávkami.

Bohužel mě to moc neoslovilo. Bylo zajímavé sledovat jaký rozpor cítí člověk s depresemi při emocích a jejich vyjadřováním. Tehdejší postoj lidí k lidem s psychickými problémy a léčebné postupy byli šílené. Jinak mi přišla kniha plochá. Možná to byl záměr autorky, možná ne.

Autorka, která od mládí trpěla depresí a úzkostmi, napsala patrně autobiografický román, který je brán za kultovní.
Kniha se mi četla výtečně, překlad Tomáše Hrácha byl skvělý. Ale obsahově mě příliš neoslovila, i když jisté otázky jako autorka si klade skoro každý. Možná je to pro mě dobře.
Dospívání je jistě těžké. A když vidím rok vydání, pak si říkám, že podobné deprese byly vždy a ne jen v dnešní generaci teenagerů, jak je často předhazováno.
Doslov Martina Pokorného byl možná tragičtější než samotná kniha.

Bylo zajímavé číst příběh, v němž se z části vidíte, kladete si stejné otázky a autorce naprosto rozumíte. Kdo ví, třeba bychom s Ester byly kamarádky.
Nádherná kniha, oceňuji otevřenost a upřímnost, se kterou Sylvia román napsala a nemohu hodnotit jinak, než 5 hvězdičkami. Po knize určitě sáhnu minimálně dvakrát. Jak já ji rozumím…

Toto nebyl můj šálek čaje. Oceňuji autorky vhled do niterních emocí a prožívání člověka s hlubokou depresí X proti tomu plochost a prožívání navenek. Popisové části byly čtivé. Ale jinak tam vlastně nic nebylo. 2,5 *

Studentka Ester je na stáži v New Yorku. Osobní zpověď z této doby, není si jistá, přemýšlí o životě a snech. Několik pokusů o sebevraždu, čas v blázinci. Jako by byla uvězněna pod skleněným zvonem.

Málo se mi stává, že po přečtení nemám slov, ale tady opravdu nemám. Knížka je perfektní, hrozně moc se mi líbila. S hlavní postavou jsem se velmi často dokázala ztotožnit, autorka jako by mi mluvila z duše. Krásně se to četlo a věřím, že bych měla přečteno za dva dny, ale bohužel mě trošku proháněl konec školního roku. Samotná autorka mi přijde jako zajímavá osobnost a určitě si přečtu i její další díla.

„Potíž byla v tom, že mi byla odporná už samotná představa, že bych měla jakýmkoliv způsobem sloužit mužům.“

Už dlouho jsem se necítila tak pochopená, jako při čtení Sylvie Plath. Autorka nepíše o světě – ale skrze sebe. A skrz sebe pak mluvila i do mě. Celou dobu mě doprovázel pocit, že Plath sedí uvnitř mé hlavy, dává jména věcem, které jsem sama nedokázala pojmenovat. Čtení se pro mě stalo tak extrémně niterným zážitkem, že na něj snad nikdy nezapomenu.

Její styl mi připomínal Kerouaca nebo Salingera – autory, u nichž je děj druhořadý. Mnohem důležitější jsou prožitky, myšlenky, emoce… pohled do nitra syrové duše. U Plath jsem ale měla pocit, že když se dívám na dno, žádné dno tam není – jen propast. A ona to ví.

Dokonale popsala pocit, kdy od světa vlastně nic nechcete – a přesto tušíte, že vám ani tak nemá co nabídnout. Všechno kolem působí ploché, epizodní, unavené. Není v tom patos – jen jakási unavená pravda, kterou se nikomu nechce slyšet.

Kdo otevře tuhle knihu s nadějí na příběh, bude nejspíš zklamaný. Tohle není příběh. Je to zpověď. Vnitřní monolog ztraceného člověka. A když si pak člověk srovná knihu s autorčiným životem, nedá se ubránit husí kůži. Jako by dokázala předurčit vlastní osud – podobně jako Rimbaud v Opilém korábu. Což je… přinejmenším děsivé.

Esther je její alter ego. Projekce ran, pochybností a rozhodnutí, která často nevycházejí z rozumu, ale z bolesti. Ale jak jsem řekla – tohle není fikce. Je to vypsané cítění. A Esther (Sylvia) nejdřív cítí, než jedná. A sakra – jak já jí rozumím.

Po dočtení Pod skleněným zvonem je mi úzko z toho, že svět přišel o další prózy, které by mohla nabídnout. Protože věřím – ne, vidím – že měla co říct. A hlavně věděla, jak to říct. Je jí obrovská škoda.

. . .

„Viděla jsem se, jak sedím v rozsoše toho fíkovníku a umírám hlady jenom proto, že nevím, který z těch fíků si vybrat. Chtěla jsem je úplně všechny, ale vybrat si jeden znamenalo přijít o všechny ostatní, a jak jsem tam seděla a nemohla se rozhodnout, fíky se začaly scvrkávat a černat a pak mi jeden po druhém spadaly na zem k nohám.“

„Začala jsem chápat, proč ti, co nenávidí ženy, dovedou ženy tak dokonale omámit.“

„Nic tak neutuží přátelství, jako když se s někým společně vyzvracíte.“

„Ten den ráno jsem se pokusila oběsit. Potíž byla v tom, že náš dům neměl správné stropy.“

Ja si myslím, že ako prvé k tejto knihe začnem dobrou radou a to tou, aby sa ako prvý prečítal doslov ku knihe a život Sylvie Plathovej.
Zasadenie do kontextu určite napomáha čitateľskému zážitku.
A treba si to podľa mňa doplniť aj vedomosťami o inštitúciách a ako to v nich kedysi prebiehalo.
Až po tomto všetkom tá kniha naplno zasiahne ako by mala.
Tá prvá polovica je veľmi nezáživná a spočiatku som fakt nechápala, prečo je podstatná a z môjho pohľadu sa tam ani nič dôležité neudialo.
Druhá polovica - návrat domov je to podstatné, prečo sa o knihe hovorí a prečo mala zrejme vplyv na americkú kultúru.
A to bol zas ten ďalší problém, nemám asi dostatočné americké myslenie, aby ma to nejak úplne šokovalo.
Porovnanie s Preletom nad kukučím hniezdom má zmysel a ten vyhráva, aj keď som videla iba film.
Nuž a celá bipolárna porucha je niečo s čím sa bežne nestretávame v našich zemepisných šírkach a akosi som dlho ani nevedela akú duševnú poruchu autorka má.
Možno moje ignorantstvo a nevedomosť, ale práve to ovplyvnilo môj zážitok.
A ten bol teda iba priemerný.

Ze začátku knihy jsem byla nadšená, moc se mi i líbil popis New Yorku, pak ale začalo přituhovat, a mě bylo smutno. Škoda takového talentu.

Studentka Esther se cítí nejistě v novém světě dospělých, navíc má pocit, že přichází o svůj životní sen. To ji přivede k několika pokusům o sebevraždu..........
Výborná, ale dost depresivní kniha.

Tuhle knihu jsem četla docela krátce potom, co jsem se dostala ze svého nejhoršího životního období - a to se týkalo psychického zdraví. Takže se není čemu divit, že ve mě silně rezonovala. obsahuje tolik hlubokých myšlenek. Je syrová, upřímná, obnažuje duši. Možná že to není velkolepé dílo obracející naruby společnost. Rozhodně je to ale kniha, která se zakousne do duše a vytáhne z ní to, co chcete, aby zůstalo hluboko pod povrchem - a to na knihách cením.

A když si to celé spojíte s osudem autorky, dostává to ještě docela jiný rozměr.

(SPOILER) Tak jsem se konečně kousla a tenhle slavný americký román přelouskala. Překvapivě mi ale dal docela zabrat a to přesto, jak je krátký a čtivě psaný.

Nedokázala jsem se odprostit od toho, co už jsem o životě autorky věděla, a v důsledku jsem příběh četla jako její biografii, což mě vzhledem k jejímu osudu naplňovalo úzkostí. Ironicky to možná přidá čtenářskému zážitku nový rozměr – člověk si pak může snadno dosadit do osazenstva psychiatrické léčebny i sám sebe, protože úzkostné a bezútěšné myšlenky a pocity se zjevně v polovině 20. století řešily jedině elektrošoky a lobotomií. S nesmírným úspěchem, pochopitelně.

Jako literární dílo povedené – Plath byla koneckonců talentovaná básnířka, takže nejen píše, ale taky obratně skládá dílky obrazů. Na opakované čtení to ovšem nevidím, a to vysloveně jen z důvodu, že mi z toho všeho bylo nakonec smutno.


Oblíbené úryvky (pozor na SPOILERY):

"'Do you know what a poem is, Esther?'
'No, what?' I would say.
'A piece of dust.'
Then just as he was smiling and starting to look proud, I would say, 'So are the cadavers you cut up. So are the people you think youre curing. Theyre dust as dust as dust. I reckon a good poem lasts a whole lot longer than a hundred of those people put together.'"

"I thought it sounded just like the sort of drug a man would invent. Here was a woman in terrible pain, obviously feeling every bit of it or she wouldnt groan like that, and she would go straight home and start another baby, because the drug would make her forget how bad the pain had been, when all the time, in some secret part of her, that long, blind, doorless and windowless corridor of pain was waiting to open up and shut her in again."

"I knew I should be grateful to Mrs. Guinea, only I couldnt feel a thing. If Mrs. Guinea had given me a ticket to Europe, or a round-the-world cruise, it wouldnt have made one scrap of difference to me, because wherever I sat--on the deck of a ship or at a street cafe in Paris or Bangkok--I would be sitting under the same glass bell jar, stewing in my own sour air."

"I thought the most beautiful thing in the world must be shadow, the million moving shapes and cul-de-sacs of shadow. There was shadow in bureau drawers and closets and suitcases, and shadow under houses and trees and stones, and shadow at the back of peoples eyes and smiles, and shadow, miles and miles and miles of it, on the night side of the earth."

"'We'll take up where we left off, Esther,' she had said, with her sweet, martyrs smile. 'We'll act as if all this were a bad dream.'
A bad dream.
To the person in the bell jar, blank and stopped as a dead baby, the world itself is the bad dream.
A bad dream.
I remembered everything.
I remembered the cadavers and Doreen and the story of the fig tree and Marcos diamond and the sailor on the Common and Doctor Gordons wall-eyed nurse and the broken thermometers and the Negro with his two kinds of beans and the twenty pounds I gained on insulin and the rock that bulged between sky and sea like a gray skull.
Maybe forgetfulness, like a kind snow, should numb and cover them.
But they were part of me. They were my landscape."

"All the heat and fear had purged itself. I felt surprisingly at peace. The bell jar hung, suspended, a few feet above my head. I was open to the circulating air."

(Harper Perennial Modern Classics, 2006)

Novela, která nezmění svět (a ani se o to nesnaží), jen se potácí v zeitgeistu, podobně jako Esther. Doslov byl podivně odkloněný od ústředního tématu, stejně jako kniha samotná. Už je na dřeni, není tedy kam jít jinam než na hladinu a dusit se iluzí nebes s odleskem oken.