Pod skleněným zvonem
Sylvia Plath
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/22179/bmid_pod-sklenenym-zvonem-mC7-22179.jpg
4
780
780
Legendární román z roku 1963 je autobiografické dílo o psychiatrické léčbě a návratu do normálního života. Smutný a tragický příběh je napsaný stručným, věcným, sebeironickým až cynickým stylem.
Přidat komentář
Studentka Esther se cítí nejistě v novém světě dospělých, navíc má pocit, že přichází o svůj životní sen. To ji přivede k několika pokusům o sebevraždu..........
Výborná, ale dost depresivní kniha.
Tuhle knihu jsem četla docela krátce potom, co jsem se dostala ze svého nejhoršího životního období - a to se týkalo psychického zdraví. Takže se není čemu divit, že ve mě silně rezonovala. obsahuje tolik hlubokých myšlenek. Je syrová, upřímná, obnažuje duši. Možná že to není velkolepé dílo obracející naruby společnost. Rozhodně je to ale kniha, která se zakousne do duše a vytáhne z ní to, co chcete, aby zůstalo hluboko pod povrchem - a to na knihách cením.
A když si to celé spojíte s osudem autorky, dostává to ještě docela jiný rozměr.
(SPOILER)
Tak jsem se konečně kousla a tenhle slavný americký román přelouskala. Překvapivě mi ale dal docela zabrat a to přesto, jak je krátký a čtivě psaný.
Nedokázala jsem se odprostit od toho, co už jsem o životě autorky věděla, a v důsledku jsem příběh četla jako její biografii, což mě vzhledem k jejímu osudu naplňovalo úzkostí. Ironicky to možná přidá čtenářskému zážitku nový rozměr – člověk si pak může snadno dosadit do osazenstva psychiatrické léčebny i sám sebe, protože úzkostné a bezútěšné myšlenky a pocity se zjevně v polovině 20. století řešily jedině elektrošoky a lobotomií. S nesmírným úspěchem, pochopitelně.
Jako literární dílo povedené – Plath byla koneckonců talentovaná básnířka, takže nejen píše, ale taky obratně skládá dílky obrazů. Na opakované čtení to ovšem nevidím, a to vysloveně jen z důvodu, že mi z toho všeho bylo nakonec smutno.
Oblíbené úryvky (pozor na SPOILERY):
"'Do you know what a poem is, Esther?'
'No, what?' I would say.
'A piece of dust.'
Then just as he was smiling and starting to look proud, I would say, 'So are the cadavers you cut up. So are the people you think youre curing. Theyre dust as dust as dust. I reckon a good poem lasts a whole lot longer than a hundred of those people put together.'"
"I thought it sounded just like the sort of drug a man would invent. Here was a woman in terrible pain, obviously feeling every bit of it or she wouldnt groan like that, and she would go straight home and start another baby, because the drug would make her forget how bad the pain had been, when all the time, in some secret part of her, that long, blind, doorless and windowless corridor of pain was waiting to open up and shut her in again."
"I knew I should be grateful to Mrs. Guinea, only I couldnt feel a thing. If Mrs. Guinea had given me a ticket to Europe, or a round-the-world cruise, it wouldnt have made one scrap of difference to me, because wherever I sat--on the deck of a ship or at a street cafe in Paris or Bangkok--I would be sitting under the same glass bell jar, stewing in my own sour air."
"I thought the most beautiful thing in the world must be shadow, the million moving shapes and cul-de-sacs of shadow. There was shadow in bureau drawers and closets and suitcases, and shadow under houses and trees and stones, and shadow at the back of peoples eyes and smiles, and shadow, miles and miles and miles of it, on the night side of the earth."
"'We'll take up where we left off, Esther,' she had said, with her sweet, martyrs smile. 'We'll act as if all this were a bad dream.'
A bad dream.
To the person in the bell jar, blank and stopped as a dead baby, the world itself is the bad dream.
A bad dream.
I remembered everything.
I remembered the cadavers and Doreen and the story of the fig tree and Marcos diamond and the sailor on the Common and Doctor Gordons wall-eyed nurse and the broken thermometers and the Negro with his two kinds of beans and the twenty pounds I gained on insulin and the rock that bulged between sky and sea like a gray skull.
Maybe forgetfulness, like a kind snow, should numb and cover them.
But they were part of me. They were my landscape."
"All the heat and fear had purged itself. I felt surprisingly at peace. The bell jar hung, suspended, a few feet above my head. I was open to the circulating air."
(Harper Perennial Modern Classics, 2006)
Novela, která nezmění svět (a ani se o to nesnaží), jen se potácí v zeitgeistu, podobně jako Esther. Doslov byl podivně odkloněný od ústředního tématu, stejně jako kniha samotná. Už je na dřeni, není tedy kam jít jinam než na hladinu a dusit se iluzí nebes s odleskem oken.
Osobná spoveď mladého dievčaťa s duševnou poruchou, jej pohľad na vzťahy, na život, pozícia ženy v 60tych rokoch, spôsob psychiatrickej liečby v tomto období. Kniha veľmi smutná a náročná a pritom sa čítala veľmi dobre.
Je těžké jednoduše popsat tento román. Je to vhled do mysli člověka, kterého tíží závažné psychické problémy a myšlenky na ukončení vlastního života? Částečně ano, vše je ale popisováno z první osoby, tedy neobjektivně a bez hloubky, které mají romány psychologické. Jde o obraz americké společnosti v 60. letech a jejího vztahu k ženám a dospívajícím dívkám? Také by se to tak dalo označit, autorka nám ale neposkytuje komplexní popis společnosti či jejich problémů, jen skrze hlavní postavu nastiňuje celkovou atmosféru - vztah k mužům, tíhu očekávání, pracovní příležitosti, první sexuální zkušenosti... Vše ale stále vidíme jen očima vypravěčky Esther, slyšíme pouze její příběhy, čteme o jejích pocitech či vztazích k okolí. Tohle všechno však knize neškodí. Naopak to z ní dělá velmi osobní a osobitou zpověď člověka, který vede těžké bitvy hned na několika frontách současně - s lékaři, kamarádkami, muži, se vztahem k rodině i s vlastní hlavou. Čtenáři je vše odhalováno postupně skrze historky vypravěčky. Poté však přijde zlom a ocitne se spolu s Esther ve světě vykachlíkovaných ordinací, elektrošoků, nedůvěry a rezignace. Celý román je psán poněkud strohým a přímočarým stylem, bez složitých obrazů či vykonstruovaných metafor, zároveň však realisticky k povaze hlavní postavy. Když už metafory autorka používá, jde o několik opakujících se obrazů, jejichž význam se mění a prohlubuje v závislosti na tom, jak se vyvíjí samotný příběh. Román ve svém průběhu neprovokuje k hlubokému uvažování, což čtenáři umožňuje na chvíli opravdu vnímat svět očima Esther. Díky tomu čtenář prožije její příběh společně s ní, tedy lidsky a bez přerušování pro filozofování. Při srovnání s životem samotné autorky dostává celá kniha ještě další, tragičtější rozměr. Bez této hloubky by možná románu něco chybělo. Při takové osobní zpovědi však nelze jen tak oddělit autora od díla a posuzovat ho čistě samostatně. Je tedy třeba "Pod skleněným zvonem" hlavně prožít, vnímat Sylvii Plath i Esther jako reálné lidi a možná na chvíli potlačit racionální uvažování a nechat průchod emocím a empatii. Tohle se mi, myslím, povedlo, a společně s krátkou biografií autorky tak kniha vytvořila zajímavou (ač chvílemi emočně náročnou) čtenářskou zkušenost, která se nedá srovnat s žádnou jinou.
Tvorba Sylvie Plath mne léta dost míjela, ale jelikož je autorka považování za jednu z velkých postav americké literatury, říkala jsem si, že je na čase něco z jejího pera vyzkoušet, a tak jsem se pustla do románu Pod skleněným zvonem.
Přiznám se, že jsem vlastně nevěděla, co přesně čekat. Anotaci jsem nikdy nečetla pořádně a o knize měla spíš jen kusé informace. Nakonec se z toho pro mne vyklubalo docela dost úzkostné a místy až bezútěšné čtení. Na počátku je to docela nenápadné, ale s každou přibývající stránkou se ta podprahová úzkost, co jsem z toho cítila, nabalovala čím dál víc. Nejen podprahová úzkost, ale i strach - co s člověkem bude, vydá-li se na milost či nemilost jiným lidem, co vám mají pomoci? Umí vám skutečně pomoct?
Z knihy je cítit určitý pocit zmaru, bezvýchodnosti, hledání smyslu a jeho nenacházení. Něco mi říká, že to bylo autorčiným záměrem podobné emoce zobrazit a pojmenovat. A pokud skutečně ano, tak se to Plathové povedlo opravdu dobře, protože já to úplně cítila, jak se to ve mně rozlívá.
Obsahově to není zrovna snadné čtivo, ale po jazykové stránce to je krásný a vytříbený skvost - určitě i zásluhou skvělého překladu Tomáše Hrácha. I když obsah je jeden velký splín, po jazykové stránce to je pohlazení po duši. Což asi zní trochu jako oxymoron, ale já ten dojem z toho prostě měla.
Za sebe určitě mohu doporučit.
Podruhé jsem zvládla Plathovou a bavila mě stejně jako před lety. Je to vážně síla a vynikající vhled do duše člověka. Psané s tak krásnou nadsázkou... Věřím, že bližní, o kterých se zde píše, mohli skákat a brát autorku jako nevděčnou... ale není to také psycho, brát si vyprávění osobně? :-D Jo a prý se o té knížce mluví v seriálu Přátelé.. sorry, přátelé, ale já Přátele nesleduji.. takže tomu věřím ;-)
3,5* Niterná zpověď autorky, která v této knize popisuje svoje studentská léta a léta strávená v blázinci. Velká přidaná hodnota této knížky je především v té autentičnosti a snahy samotnou autorkou zachytit jak se jí měnily myšlenky v hlavě, jak její duševní nemoc propukala. Byla to velmi zajímavá sonda do hlavy mladé ženy, přesto nemohu říct, že bych si z knížky tzv. sedla na zadek :-( Přečtení samotné tedy nechám na vás a s doporučením se zdržím.
Nejasná identita. Bloudění. Věrné líčení propadu, nehybnosti a nechuti. Brilantní práce se slovy a obrazy. Protiklady. Prý nepoetické. Nesouhlasím.
Vytkla bych jen lehce nadužívanou metaforu skleněný zvon. Ze začátku byla jemně načrtnuta, aby si čtenář řekl tiché ach tak, později autorka sklouzla k doslovnosti.
Esther dává nahlédnout do života s depresí. Svět je za neproniknutelnou oponou, ano, ano, za skleněným zvonem a uvnitř něj je prosté NIC, zbytečný a apatický pozorovatel. Není žádné JÁ, až na chvíle, kdy tělo řve JÁ JSEM tak nahlas, že jej mysl zaslechne.
Často jsem se zastavila a řekla si – proboha, tohle si musím někam přepsat. Z práce jsem utíkala domů, abych si mohla číst.
Feminismus bych z anotací vyškrtla.
Bonus: temně vtipné.
První polovina připomíná atmosférou a stylem psaní Kdo chytá vžitě, jen z ženského pohledu. Jakési bezcílné proplouvání životem, ne zrovna radostné, ale vlastně bezstarostné. Vtipné myšlenkové pochody. Hlavní hrdinka se ocitá v absurdních (a zároveň v podstatě realistických) situacích, jako třeba když spí na gauči v bytě cizího muže zatímco její kamarádka tam s ním má vášnivou noc. Sbírá muže se zajímavými jmény, (Konstantin byl moc cute), ale vlastně s nikým nevydrží. Je dost do sebe zahleděná a někdy naprosto neempatická vůči okolí. Potom se děj postupně ze zábavné bezstarostnosti přeleje do totální beznaděje předměstského života když máte depresi. Děsivý přístup lidí v jejím okolí k tomuto problému, a stejně děsivý stav péče o psychiatrické pacienty.
Mladý člověk, který se sráží s realitou. Vyprchané nadšení, nezařaditelnost, nepochopení, nemožnost opustit jedno pro druhé. Obžalovává společnost, systém a doktory, jejich přístup a postupy.
V posledních letech svého života si Plathová ve svých denících stěžovala, že ji a okolní svět odděluje jakýsi skleněný poklop, který jí zabraňuje jít do hloubky a skutečně popisovat emoce a události. Tímhle dílem se Plathová pokusila poklop popsat a nadzvednout, podařilo se jí jen to první.
Talentovaná Esther se dostane do New Yorku díky poměrně prestižní stáži v časopise, ale moc ji to nezajímá a nezapadá mezi ostatní dívky (očividně byla depresivní už i tady). Poté se nedostane na vysněný "spisovatelský tábor" a život se jí rozpadne úplně. Až dosud se mi kniha velmi líbila, jazyk byl vybroušený, slova pečlivě zvolená. Zaujalo mě i několik motivů (v jiném komentáři již zmíněný fíkovníkový strom), které Plathová opakovaně použila a posouvala jejich význam, což mi přišlo super. Na druhou stranu musím konstatovat, že dialogy v nespisovné angličtině značně zestárly a číst je bylo docela cringe (stejná věc se dá řícti o postoji Esther k lqbtq, černochům a Asiatům). Bohužel druhá polovina knihy se vlekla a nic zajímavého se tam nedělo. Postava Esther mě začala poměrně štvát, protože byla velmi pasivní a bez cíle, většinou se jen bezmyšlenkovitě přizpůsobovala okolí. Ke všem ostatním postavám v knize se chovala strašně a téměř nad všechny se povyšovala a opovrhovala jimi. Zápletce podle mě chybí katarze (jediné, co ji připomíná je moment "Já jsem, já jsem, já jsem", ale nepřišel mi natolik silný), například kdyby si postava uvědomila, co se jí stalo, uvědomila si své emoce (docela dobrý moment v knize byl, když si na terapii přiznala, že svou matku nesnáší) a přemýšlela o tom, co dál. Kdysi šlo zřejmě o kontroverzní román, ale dneska spíš o průměr až podprůměr. Čteno v anglickém originále.
(SPOILER)
Mám za sebou spoustu knih o depresi a jejím vyústěním do sebevraždy. Z nějakého důvodu se jedná o téma, jež ke mně silně promlouvá a já se těmito mnohdy jedovatými texty nechávám opájet.
Většinou však tato témata bývají zpracována mnohem osobněji, niterněji a téměř se až nabízí říci - lidštěji.
Hluboká a krutě upřímná sonda do nitra jedince je to, co mě vábí k těmto neveselým textům. Zde navíc vchází do textu následná sebevražda autorky podobně jako tomu je u knihy Sebevražda od Levého. Pod skleněným zvonem však podobnou hlubokou sondou nedisponuje. Je takřka odlidštěn a soudě dle komentářů zde, nejsem jediný, kdo román vnímal podobně.
Ač mě prvních pár kapitol téměř rozčilovalo, neboť se mi dostalo něčeho jiného, než co jsem čekal od slavné Plath, nakonec jsem pochopil.
Odosobněnost, tragikomedie a ironické glosy nejsou typické způsoby, s nimiž se běžně píše o depresi. Přesto je jeden z nejslavnějších románu na toto téma zcela bez okolků užívá! Neustálé a nezúčastněné pozorování vlastního života doplněné totální absencí zájmu o příčinu svých pocitů mě zpočátku až iritovalo.
Ne však na dlouho.
Pod skleněným zvonem velmi důvěrně zobrazuje stav, kdy je všechno jedinci jedno a časem očekává jen zhoršení. Na Esther-Sylvii je zajímavé to, že se v tomto bezútěšném stavu nenachází na začátku díla. Čtenář tak může být svědkem toho, jak tento stav člověka zcela pohltí a nabídne mu jen jednu jedinou cestu ven. Cestu, již si zvolila sama autorka.
Stále tu před námi stojí nevyřešená otázka stylu.
Sám začátkem tohoto komentáře zmiňuji, že mi vtipné glosování situací odehrávajících se na pouhém povrchu života nepřijde ideální pro takto závažné umělecké dílo. Nicméně jsem našel možné vysvětlení, proč tomu tak může být.
Popis Plath je podán tímto způsobem právě proto, že ona sama skutečně cítila přesně to, co píše. Tedy nic. Prázdnotu. Nicotu. Text je tak dokonalým odrazem utápějící se duše autorky.
Co z toho může vzejít, ptáte se?
Domnívám se, že román nám popisuje věrný náhled na to, co se s člověkem stane, pohltí-li ho bezútěšnost. Promění se v pouhou kameru zaznamenávající události na nichž samotná kamera nemá žádnou účast. Vše jen prochází kolem ní a s postupujícím příběhem se analogie stává tíživější více, než nezbyde než prázdné zařízení stěží zaznamenávající cokoli kolem.
Avšak Esther přeci na konci nezemřela, namítnete mi a budete mít pravdu. Co si tedy s tím otevřeným koncem počít?
Vykládat konec se nabízí na několika rovinách. Já se však upnu na to vysvětlení, jež zcela záměrně ignoruje myšlenku "smrti autora" a budu operovat se skutečnou smrtí autorky.
Plath se rozhodla skončit svůj život. Avšak Esther, autorčino alter-ego, nikoli. Esther přežila a konec románu je otevřen. Ano, avšak stále si dovolím tvrdit, že po celou dobu byla Esther Sylvií a Sylvia zase Esther. Tento vztah ekvivalence se však samotným koncem ruší. Esther závěrem začíná pociťovat, jak se její osobní skleněný zvon nadzvedává a dává své vězenkyni znovu pocítit čerstvý vzduch života.
Nemůžu se zbavit myšlenky, že Plath tuto knihu psala v momentu zcela nekontrolovatelné deprese, kdy cítila, že její zvon se nikdy nezvedne. Domnívám se, že Sylvia napsala tento román proto, že musela psát. Ale moc dobře věděla, že není skutečně Esther. Esther nakonec měla mít lepší osud než samotná její autorka. Esther tak nakonec odráží nenaplněné touhy Sylvie. V mém čtení, je osud Esther nenaplněným přáním skutečné Sylvie.
To, jak by si ona sama přála, aby to skončilo.
K Sylvii Plath mě přivedla slovenská legendární kapela Tornádo Lue, která využívala na prvním albu její básně ze sbírky Ariel v několika skladbách jako texty. Román Pod skleněným zvonem je kniha autentická až to bolí, zvlášť máte-li podobné potíže jako vypravěčka/autorka. Navíc je až neuvěřitelné, že i šedesát let od autorčina dobrovolného odchodu ze života, je v některých částech světa, včetně ČR pořád podobná zkušenost s psychiatrickou léčbou a se strachem ze stigmatizace a celkové nahlížení na psychiatrické pacienty. Vynikající kniha, která není pro každého.
K téhle knížce - a k básnířce Sylvii Plathové - mě dovedla "Euforie" Ellin Kullhedové.
Překvapil ironický suchý věcný přístup k vlastnímu životu, vtipné glosy okolního světa psané neobyčejně výstižným jazykem. Trochu styl mé oblíbenkyně Betty MacDonaldové. To především v první části knihy. Jenže samozřejmě v poněkud ponuřejší verzi.
V druhé půlce se román přehoupne do "sebevražedné části" psané skoro bez emocí. Ploché, protože to tak Esther (neboli Sylvia) cítí. Divně odtažité, protože Esther chybí pozitivní emoce k lidem kolem sebe. Nebo to tak aspoň vypadá. Působil na mě skoro strašidelně její vztah k matce, kamarádkám, příteli, náhodnému milenci, naprostý chlad, občas odpor, odmítání, studený věcný přístup ke všemu ve stylu: glosuju, ale necítím. Esther touží - aspoň slovně - po muži, ztrátě panenství a sňatku, ale současně cítí nechuť k mateřství i vztahům obecně. Až z toho citového prázdna mrazilo, a čtenář se pak ani nediví, že úplně zmizí chuť do života. Proč žít takový prázdný život...?
Román má otevřený konec, ne tak ovšem životní příběh samotné autorky...
Plus za překlad.
*
"Okna byla zabudovaná napevno, takže jste je nemohli otevřít a vyklonit se ven, což mě bůhví proč štvalo.
Když jsem se postavila vlevo od okna a položila tvář na rám, viděla jsem až do centra, kde se ve tmě tyčila budova Spojených národů jako nějaká divná, zelená marťanská voština. Viděla jsem pohybující se červená a bílá světla na dálnici a také světla na mostech, u nichž jsem nevěděla, jak se jmenují.
To ticho mě deprimovalo. Přitom to nebylo ticho normálního ticha. Bylo to moje vlastní ticho.
Věděla jsem na beton, že všechna ta auta vydávají zvuky, že lidé v těch autech a za okny domů také vydávají zvuky, že i řeka vydává zvuk, ale já neslyšela vůbec nic. Za oknem mi viselo město, placaté jako plakát, zářilo a blikalo, ale co se mě týkalo, klidně tam vůbec nemuselo být."
Mám z této knihy rozporuplné pocity. Autorčiny metafory jsou nádherné, práce s jazykem vyjímečná. Ale přesto označovat tuto knihu za poklad americké literatury je poněkud přehnané. Forma z mého pohledu jasně zvítězila nad obsahem už jen proto, jak okatě postrádá hlubší psychický vhled do hlavní postavy, a jak ploché se mi celé vyznění jevilo.
S feministickou otázkou v této knize jsem měla problém. Témata jsou řešena hodně z pohledu bohaté ženy vyšší třídy, která nikdy nezažila reálné projevy diskriminace a jen si ráda stěžuje. To by mi ale nevadilo, kdyby tato kniha nebyla vždy na seznamu významných feministických knih. Když už, tak mi na pár místech přišla kniha malinko rasistická.
Čteno v originále.
"I saw my life branching out before me like the green fig tree in the story. From the tip of every branch, like a fat purple fig, a wonderful future beckoned and winked. One fig was a husband and a happy home and children, and another fig was a famous poet and another fig was a brilliant professor, and another fig was Ee Gee, the amazing editor, and another fig was Europe and Africa and South America, and another fig was Constantin and Socrates and Attila and a pack of other lovers with queer names and offbeat professions, and another fig was an Olympic lady crew champion, and beyond and above these figs were many more figs I couldn't quite make out. I saw myself sitting in the crotch of this fig tree, starving to death, just because I couldn't make up my mind which of the figs I would choose. I wanted each and every one of them, but choosing one meant losing all the rest, and, as I sat there, unable to decide, the figs began to wrinkle and go black, and, one by one, they plopped to the ground at my feet."
"I wanted change and excitement and to shoot off in all directions myself, like the colored arrows from a Fourth of July rocket."
Štítky knihy
sebevražda psychiatrické léčebny deprese psychoterapie americká literatura odcizení Boston feminismus autobiografické prvky duševní poruchy, duševní nemociAutorovy další knížky
| 1996 |  Pod skleněným zvonem |
| 1997 | Deníky Sylvie Plathové |
| 1984 | Ariel |
| 1987 | Horoskop orloje |
| 2003 | Hrana |
Ze začátku knihy jsem byla nadšená, moc se mi i líbil popis New Yorku, pak ale začalo přituhovat, a mě bylo smutno. Škoda takového talentu.