Rade komentáře u knih

Hodně originální nápad, za ten opravdu palec nahoru. Jeden okamžik, jeden základní příběh, a přesto se skládá z deseti odlišných příběhů. Deset úplně odlišných lidiček různého věku a se zcela odlišnými osudy se sejde v brzkém letním dopoledni na pražském dejvickém tržišti a na okamžik je spojí dramatická událost se šťastným, …. nebo nešťastným koncem?
Někde v komentářích čtu, že je konec otevřený; pokud budete číst jednotlivé příběhy pozorně, tak se vám konec vyjeví zcela neomylně, jako dramatická filmová scéna. Možno pojmout i jako takovou malou detektivku. Čtenáři, uhodneš, jak to bylo?
Jednu hvězdičku dolů za přece jen určitou sterilnost, kdy jednotlivé postavy vystupují spíš jako lidské typy s předpokládanými vlastnostmi a vzpomínkami než jako autentické živé postavy. I když na druhou stranu, ono by to možná v takto pojatém hodně stručném a záměrně zkratkovitém formátu šlo dost těžko, ale přece jen…
Plus za obálku a grafickou stránku.

15 15.06.2024

Dobře vymyšlené, dobře poskládané, dost originální. Historická linka výborná, pohled na anglikánskou církev taky hodně zaujal. Přímé odkazy na Kinga bavily, problémy s teenagery popsány výstižně, vztah matka dcera věrohodný.
Pokud budete číst někde v noci osamoceně, věřím, že dost strašidelné; hroby kousek od domu, noční výpravy do kaple, přízraky umučených dívek, vymítání ďábla, krve a mrtvol tak dost. Zbaběle přiznávám, že večerní četbě na chalupě s otevřeným oknem do temného dvora s kocouřím žebříčkem až téměř do postele jsem se vyhnula…
Bez spoilerů těžko víc přiblížit, něco se mi zdálo už trošku přehnané a složitě spletené, ale čtení jsem si užila, to každopádně. Něco jsem pochopila dřív, něco později, ale i to bylo fajn, že nám autorka dala dost podnětů, abychom si leccos sami domysleli a nečekali trpně až na konečné vysvětlení.

21 11.06.2024

Opravdu nemusím číst jen hlubokomyslné knihy, naopak, detektivky i thrillery mám jako odpočinkovou literaturu ráda, ale tohle jsem prostě nebyla schopna vstřebat.
Pro mě nelogické, chování postav nepravděpodobné, až přepálené, zvraty až úsměvné, pointa nepochopitelná. Konec mi přišel tak cáklý (policejní vyšetřování, scéna u rakve), že přemýšlím, zda vlastně celá kniha není myšlena jako ironie a povedený vtip. Epilog by tomu nasvědčoval…
Nakonec jednu hvězdičku přidávám za to, že jsem četla se zvědavostí, jak autorka celý příběh ukončí a že jsem se svým způsobem občas i bavila.

19 10.06.2024

Formou rozhovorů na dálku nás Aleš Palán seznamuje se životem hodně zajímavého člověka. Bavilo mě vše, dětství, studia, mladické výšlapy i ty pozdější, ornitologické vstupy, život muzejníka, pohled na toulky přírodou, které dnes už asi nelze zažít; tu nostalgii po tom uplynulém už si Miloslav Nevrlý alias Náčelník může s devíti křížky na hřbetě dovolit…
Líbil se mi i lehounce vyjádřený odstup od mnohých „novot“, ale současně i určitá smířenost s tím… („Myslím, že už není cesty zpět, co se má stát, stane se.“) I velmi tolerantní přístup k různý projevům víry.
Četla jsem zatím jen „Knihu o Jizerských horách“, ta mě chytla moc, těším se na další – o Krkonoších, Českém Švýcarsku, to jsou i mé zamilované kouty země…
*
„Až teď se konečně dostávám k odpovědi na tvou otázku, co lidé považují za přírodní ideál. Myslím, že naprostá většina dnešních lidí nepostrádá z minulosti nic. Dávná „původní“ příroda je jim cizí, báli by se jí, neuměli by v ní žít. Nepostrádají pratury ani zubry v pralesích, stačí jim hřiby a holubinky v lidmi vysázeném kulturním smrkovém lese. Kdyby tam potkali medvěda či vlka, prchali by a chtěli po úřadech, aby zasáhly. Pro taková zvířata jsou přece určeny zoologické zahrady.
Myslím, že podvědomým přírodním ideálem lidí je krajina jejich dětství.“
*
„Pro staré zážitky se nelze vracet. Nikdy se nevrátí v dřívější podobě. Nevracej se, ušetříš si zklamání.“

22 05.06.2024

Životní příběh člověka, který si svůj nešťastný los vytáhl už v dětství a pak už se jen řítil tím nejhorším směrem. Přitom měl v životě několik odboček, kterými kdyby se vydal, mohl žít lépe, ale vždy to nakonec dopadlo tak, že ta dobrá odbočka se zhatila dřív, než ji mohl využít.
Z tohoto hlediska jsou hodně zajímavé dvě časové linie, bez těch retrospektivních pohledů by příběh ze současnosti neměl tu hloubku.
Zpočátku mi u hlavního hrdiny naskakovala podoba B. B. Thorntona z filmu Sama Raimi Jednoduchý plán (postava prosťáčka Jacoba), jenže později jsem musela svou představu přehodnotit, Blaze byl sice prosťáček, ale se sílou tygra, a to bylo jeho štěstí, ale zároveň neštěstí…
Dojemné trochu ano, ale trochu i ne, já prostě nemám ráda v knihách jako oběti trestných činů děti… Na druhou stranu smutný osud retardovaného člověka, který nemá na to, aby se vyrovnal ostatním, vždy zabolí.

27 03.06.2024

Upozornění: Kdo se na tuhle knížku těší a nechce si to pokazit, nečtěte prosím můj komentář. Je totiž silně subjektivní…

Domnívala jsem se, že půjde o literaturu faktu, a protože Vysoké Tatry jsou moje zamilované hory, bez rozmýšlení jsem po knize v knihovně sáhla.
Zklamání velké, kniha je totiž neuvěřitelnou směskou z různých pramenů převzatých informací a příběhů, sešitých hodně horkou jehlou. Autoři čerpají ze všech možných pramenů, takže vedle solidních pramenů o různých neštěstích v Tatrách nemají problém citovat takového Jozefa Kariku a úryvky z jeho knihy Propast. Nic proti Karikovi, jeho Trhlinu považuji za výbornou a Propast měla taky něco do sebe, ale jedná se o romány, mysteriózní příběhy, vyfabulované nad rámec skutečných událostí. Tady je spleteno vše dohromady, fakta, fabulace, suchá reportážní fakta se střídají se záhadami s nádechem senzací, solidní popisy horolezeckých neštěstí a smrti pod lavinami jsou smíchány s duchy, ďábly a dokonce mimozemšťany…
V knize jsou navíc chyby a nepřesnosti, v jednom odstavci je ztracené ženě 65 let, o dva odstavce dál 55 let.

Další kapitolou je překlad. Děs, neumím to vyjádřit jinak.
První výtka - proč se překládají názvy hor, dolin, ples do češtiny? Ještě chápu, že se uvádí polský a slovenský ekvivalent, pokud skutečně existují, ale proč do češtiny? Dnes se již zeměpisné názvy nepřekládají. Budu-li popisovat výstup na Mont Blanc, budu psát, že horolezci šplhali na Bílou horu? Navíc překladatel není důsledný, někde se názvy překládají, někde ne; píše se například o výstupu na Kostolík, ale o pár řádků dál už je z něj Kostelík.
Ještě beru s přimhouřenýma očima, že „dvojice se zhroutila do hlubin“, ale že „se zhroutila nová helikoptéra“, to už se mi zdá moc.
A což tato věta? „Trasa je celkově bezpečná, ale o to náročnější v letních měsících, natož koncem dubna, kdy je v tatranských dolinách sníh.“
Anebo: „…nedorazili jsme na cestu vedoucí do horárny u Tří studánek“. Nepřekládá se horáreň jako myslivna?
Něco zní vyloženě československy: „Otec, nechodíme pořád dokola?“
Poslední ukázka: „Že na tomto vyprávění přece jen něco bude, si můžeme uvědomit i při návštěvě kostela Všech svatých v Rabčicích. Ten podle ne zcela zbožné legendy nejenže pomáhal tento chrám budovat a jeho unikátní starobylé zpodobnění můžeme dodnes vidět v interiéru.“ Síla co?
Knížku jsem úplně celou nepřečetla, přesto si ji troufám ohodnotit hvězdičkami. Odpad nedávám, přece jen sestavení knihy nějakou práci autorům dalo, ale co je moc, to je moc, a to já nebývám příliš přísná čtenářka. Tak snad za to seznámení s pro mě zcela neznámou Babí horou ve slovensko-polských Beskydech (slovenský název je Babia hora, polský Babia Góra) dávám aspoň tu jednu hvězdičku.
--------
Pokud si chcete přečíst opravdu strhující reportáže o záchranných akcích ve Vysokých Tatrách, ovšem bez duchů a senzací, doporučuji výbornou knihu, i když poněkud starší, a to mou srdcovku Akce HS od Jana Suchla, která bohužel vyšla jen jednou, a to v roce 1970. Škoda…

26 24.05.2024

Líbilo. I když se tomu vlastně dost divím… Kdyby mi někdo řekl, oč v knize jde, asi by mě napadlo, tak tohle není pro mě. Násilí, nájemní zabijáci, sex, alkohol teče proudem, vulgarit taky dost, mrtvol jak naseto, mučeníčko…
Jenže ono to bylo taky vtipné, chytře vymyšlené, bezvadný originální nápad. A vlastně hodně absurdní, za to pro mě taky palec nahoru. Pobavil i ten miliardář, co ze synů vyrábí bílé koně ve svých firmách. A plus i za pražský místopis, mám ráda v knize konkrétní lokace.
Prostě jsem si to užila, chce to brát nevážně s nadhledem a pak je to fajn.
*
„Kromě mrtvoly v kufru jsem vezl i karton cigaret a flašku Bacardi.“

25 20.05.2024

Proč tajit, co k Máchovi prostě patří?
Vždycky pro mě bylo důležité, pokud jsem chtěla mít nějaký osobnější vztah k autorovi a jeho dílu, abych znala i něco z jeho života. Jak mi byly bližší knihy Karla Čapka i malby Josefa Čapka nebo obrazy Vincenta van Gogha, když jsem přečetla několik životopisných knih, tak i k Máchovi jako člověku jsem se přiblížila při přečtení výborné (i když se týkala jen závěru básníkova života) „Důvěrné zprávy o Karlu Hynku Máchovi“ Miroslava Ivanova.
Jsou tajné šifrované odstavečky v Máchově deníku něco pobuřujícího? Šokujícího? Ale vůbec! Ani trochu! Ruku na srdce, takové zápisky by si mohl psát každý; jen čeština 19. století byla prostě jiná, takže použité výrazy mohou někomu připadat možná trochu obhroublé, mně přijdou spíš roztomile svérázné...
A Mácha je pro mě ještě víc člověk, možná na svou dobu nonkonformní, možná sebestředný, možná rozervaný, ale rozhodně vášnivý a plný života… Žádný „romantik“ v tom dnešním cudném pojetí, klopící stydlivě zrak a milující jen platonicky. Kdepak!
To už dávno zveřejněné dopisy Máchy Lori Šomkové jsou pro mě kontroverznější, Máchovy výhrůžky, zákazy, příkazy, vláčení nebohé milenky k rakvi matky, aby zde přísahala o své věrnosti… Ale zase, to je prostě Mácha, kdyby takový nebyl, nemáme zase skvělý Máj; hlavní hrdina básně je vylíčen ve své rozervanosti tak působivě jen proto, že i Mácha svůj život prožíval stejně opravdově a vášnivě…
Tahle útlá literární publikace se zabývá kromě vlastního šifrovaného deníku podrobně Máchovým romantismem (na mě jako literárního laika je text až příliš odborný, takže jsem, přiznávám, nečetla úplně vše), zajímavé jsou Nezvalovy statě ze 30.let o Máchově tvorbě i další dokumenty a dopisy, které se týkají Máchových tajných zpráv.
Pro dnešního čtenáře je skoro úsměvné, jak úzkostlivě byly Máchovy rozšifrované odstavce z deníku ještě ve 30.letech tajeny, tehdy opravdu účastníci sporů okolo šifrovaných odstavců věřili, že básníkův odkaz by byl jejich zveřejněním navždy zničen…
Myslím, že pro současníka je to ale jen další vítaný střípek do poznání košaté básníkovy osobnosti.
*
„Český národ miluje své problémy a mýty, vrací se k nim v dobách proměn a zkoušky charakterů. Utíká od současnosti jinam, na bezpečné pole minulosti, kde co se stalo, nedá se již odestát. Prostřednictvím mytizovaných událostí se vyjadřuje ke své současnosti, až vznikne jakýsi zástupný jazyk doprovázený kultem. A tak se k současnosti (která splývá se soudobostí) mluvilo a mluví přes Rukopisy královédvorský a zelenohorský, vraždu Anežky Hrůzové v Polné, Havlíčkovo noblesní vyhnanství v Brixenu, Růžový palouček českých exulantů, Vítkov, Lipany, Bílou horu, ad. Mluví a píše se přes jména, která se legendarizují: Havlíček trpěl v Brixenu, Palacký je otec vlasti, Masaryk je tatíček, Mácha je láska; pak přistoupil Fučík jako symbol mládí a nebojácnosti atd. Jména se vynořují, zapadají i zůstávají stálicemi, byť proměnlivými. Většinou těmto osobnostem nevyžádaný kult škodí.“

28 17.05.2024

Ke knihám pana Foglara mám trochu rozporuplný vztah. Záhadu hlavolamu jsem nadšeně hltala, když se tu tyhle knihy prvně objevily, pro mou generaci měly ještě trochu příchuť tajné literatury. Vzpomínka na Jana Třísku ve vlajícím černém plášti děsivého Široka mi ještě teď způsobuje lehkou závrať…
Ale v dospělém věku už jsem měla výhrady, i když jsem si je samozřejmě nechávala pro sebe; Hochy od Bobří řeky jsem nahlas předčítala asi devítiletému synovi a on byl prostě hodně nadšený, zatímco ten o pět let starší, který taky tak trochu poslouchal, měl už k četbě neuctivé poznámky… Nakonec je to dobře, není nic horšího, než udělat z autora nedotknutelnou modlu.
Ale přiznávám, teď už věkem zase zmoudřelejší, že Foglar je prostě fenomén, proto jsem vyhledala tohle Velinského pokračování a musím říct, že jsem byla hodně překvapená, a to pozitivně. Ano, má to ten foglarovský šmrnc, který mi dříve vadil i nevadil, těšil i rozčiloval, a skláním se před autorem, stínadelskou trilogii dokončil ve Foglarově duchu výtečně. A potěšilo, že i ty Foglarem opomíjené dívky tu mají nakonec svou roli.
A vlastně nevím, zda při čtení o tom, jak patnáctiletí „hoši“ nosí okolo pasu omotaná švihadla, se tomu mám smát, anebo cítit nostalgii po světě, který je už pryč…

35 10.05.2024

Ke knize jsem se dostala přes nedávno čtené Sny a sekyry Jiřího Padevěta, jedna z minipovídek mě tak zaujala, že jsem vyhledala další literaturu.

Nečekejte literaturu faktu; na tragickém, a kdyby to nebylo tak smutné, řekla bych tragikomickém osudu Marie Navarové vystavěl Arnošt Lustig úvahy o lidském dobru, zlu, svědomí, o vlastenectví, o lidské krutosti i pomáhání. I o tom, že mezi dobrými a zlými skutky může být někdy tenká hranice.
Hrůzy Protektorátu a nacismu, pak poválečný hon na kolaboranty skutečné i domnělé, a nakonec další hrůzy poúnorového režimu se trojnásobně podepsaly na ženě, která měla nejen tu smůlu, že pomohla po atentátu zraněnému Heydrichovi, ale i aktivně pomáhala jako manželka vězeňského lékaře na Pankráci vězňům. A současně se stýkala s Němci. A třikrát za to byla stíhána, pokaždé však byly její činy posouzeny jinak...
V nějaké recenzi jsem četla, že v této knize opustil autor téma holocaustu, není to tak úplně pravda, a ani si to u tohoto autora nedovedu představit. Popis pronásledování a vyvražďování Židů prostupuje celou knihou, scény mučení v Malé pevnosti a koncentračních táborech jsou drásající a úvahy o utrpení, hrdinství a nenávisti až patetické, ale Arnoštu Lustigovi to samozřejmě odpouštím, on se svým osudem nemohl psát jinak...
*
„Němečtí nacisté proměnili Čechy ve vlastence. Ten nejinteligentnější z nich, Reinhard Heydrich, to nevěděl, ale tušil. Měl pravdu. Jedinou pravdu své existence smrtihlava.“

27 08.05.2024

Formou obdobné jako „Ostny a oprátky“ a „1945“, které jsem přečetla dříve; minipovídky nebo, chcete-li, dějepisné hádanky. Uhodnete, jakou část dějin tahle zprvu banální příhoda o marmeládě, namazaném krajíci nebo plátku tlačenky zpodobňuje? Běžná situace, která ale vyústí do nějaké překvapivé pointy s historickým kontextem.
Někde jsem musela googlit, ne vždy mi tentokrát jméno napovědělo, a i když napovědělo, stejně jsem si chtěla přečíst podrobnosti, takže fajn cesta k dalšímu dějepisnému poznávání naší nedávné historie… Někde stačilo k pochopení souvislostí vedle jména závěrečné datum a místo.
A někde ani nebylo uvedené jméno, na závěr stačila poznámka „Všetaty, 15.ledna 1969"… A pamětníkovi je asi jasno, kdo je tím právě probuzeným člověkem, který po otevření okna čichá v zimním vzduchu sousedův kouř z komína…
Chápu, že ne každý je touto formou nadšen, mně se ale líbilo; nejen tou možností, aby se čtenář sám dopátral kontextu, ale i tím poznáním, že i významným dějinným okamžikům předchází běžný život, zdánlivě bezvýznamné minuty, které se náhle překlopí do akce, která může pohnout chodem dějin.

29 01.05.2024

Téma skvělé; dějinné období, které tak moc potřebuje literárně (a nejen literárně) zpracovat, protože je pokřiveno desetiletí trvající komunistickou propagandou.
Takže je fajn, že se mladý autor chopil tohoto náročného tématu a snažil se zobrazit dění v poválečných „Sudetech“ tak, jak skutečně probíhalo. Takže tady velké plus a všechny palce nahoru.
Jenže napsat dobrou knihu je kumšt, a autor, přes všechnu záslužnou snahu vymyslet spletitý napínavý i dojímavý příběh o osudech sudetských Němců a nových osídlencích, sestavil spíš jednoduchou ilustraci dějin, připomínalo mi to spíš hraný „doku“ film, bez větší přidané literární hodnoty. Což na druhou stranu neznamená, že to je špatně.
Knihu rozhodně nezatracuji a myslím, že pro osvětu o poválečném dění v pohraničí udělal autor opravdu velký kus práce, fandím mu, a protože mě velmi zajímá dějinné období okolo února 1948, možná se nakonec pustím i do druhého dílu.

44 23.04.2024

Pro mě skoro báseň v próze, možná romantický horor? Někdy je fajn, sáhnout po literatuře, kterou pamatujeme z gymnaziálních let.
Stará temná německá pověst o krysaři a jeho pomstě ve městě Hammeln ožívá ve výtečném zpracování Viktora Dyka, doprovázená je dramatickými ilustracemi Jaroslava Šerých (vydání Vyšehrad 2016).
*
„Toto ráno přerodilo svět. Včerejšky měly svou radost a svou bolest. Ale včerejší radost byla stínem dnešní radosti a včerejší bol byl stínem dnešního bolu.“
*
„Píšťala krysařova probouzela staré sny a staré hoře.“

59 17.04.2024

Že Peter May může psát i o něco hůř, než ve slavné hebridské trilogii, jsem poznala v jedné z epizod série Akta Enzo, zkusila jsem jeden díl a dál jsem nešla.
Peter May ale psát umí, to určitě, má lehké pero, jeho popisy jsou opravdu dobré, proto trochu zamrzí tohle spojení pochmurné, ne moc optimistické detektivky (to ještě beru) s jakousi „telenovelou“ (to už mi vadí).
Něco bylo vlastně docela fajn – popisy komplexů opuštěných nedokončených staveb na krásném pobřeží Costa del Sol, drogové mafie, vlastně zpočátku zaujala i problematika hluchoslepých, i se zajímavou možností komunikace, nicméně speciálně toto se nakonec překlopilo v docela za chlupy přitažené neuvěřitelné scény a slzopudné výjevy, kde jen kroutíme hlavou a říkáme si, myslí to autor vážně?
A zase, tam, kde autor použije to, co umí, tedy příběhy náročných návratů lidí do míst svého dětství nebo mládí, tam je to silné, autentické a uvěřitelné (krátká epizoda návratu hlavní postavy do Glasgow).
Co s hodnocením? Protože u knihy z Akta Enzo jsem byla zklamaná ještě víc a tady bylo něco fajn, dávám hodně slaboučkou trojku (2 a půl), ale příštího Petera Maye si spíš rozmyslím...

30 15.04.2024

Poslední roky života Karla Hirsche, tedy Karla Poláčka.
Zprvu poláčkovsky rozverné, útěk z Prahy ne před Němci, ale před pronásledující zhrzenou manželkou... Ale brzy přituhuje, stále poláčkovsky lehké a vtipné, ale ty hrůzy holocaustu, které my čtenáři samozřejmě známe, se nenápadně vznášejí nad našimi hrdiny, pomalu se šrouby utahují, absurdit i náznaků příštích běsů přibývá... Závěr knihy nepřekvapí, ale stejně nám z toho konce hodně zatrne...
Velká část děje se odehrává v Praze ve Vršovicích v dnešní Ruské ulici v činžovní vile č.p. 1024, i dnes můžete kouknout na střešní terasu domu i balkon, obě tato místa mají v knížce důležité místo. Když jsem v okolí domu jako malá holka běhávala, o jeho osudu jsem nevěděla, je dobře, že dnes, po tolika letech, je tu pamětní deska.
Kniha je psaná tak, jako by sám Karel Poláček seděl při psaní vedle autora a s pochopením vedl jeho pero.
Náhodný úlovek mezi doporučenými knihami v knihovně, pro mě překvapení. Škoda, že některé knihy našich autorek či autorů mají velkou reklamu, a některé zase ne. Je to tím, že autor žije v cizině? Tahle by si zasloužila víc pozornosti a zájmu, hodně doporučuji.
Karel Poláček s ní ale musí být v nebi spokojen.
*
„Došli spolu až k lahůdkářství, jehož výloha zela prázdnotou a za prosklenými dveřmi visela cedulka s nějakým nápisem. Copak tam asi píšou? Nejspíš něco ve stylu ,Lahůdky došly – stavte se deset dní po válce.' Karel chtěl té záhadě přijít na kloub, a tak přistoupil blíž a přečetl ručně psaný text:
ŽIDŮM A PSŮM VSTUP ZAKÁZÁN!
Takhle se trestá zvědavost!
Karel shlédl ke Kafíčkovi, které bylo naštěstí zas pouhou němou tváří, a podotkl zasmušile:
,Vidíš, dočkal ses. Konečně jsme si oba rovni. Jsi rád? Neříkej, že ne!'
Na znamení souhlasu si pes povyskočil a olízl pánovi ruku.
,Taky bych na tvým místě skákal radostí', připustil Karel. ,Jenže počkej, všeho do času! On tě ten smích přejde, až to budeš ty, kdo mi bude muset chodit ven shánět žrádlo...' “

30 10.04.2024

Zajímavý pohled autisty na sebe i na svět, tentokrát poněkud temný, ale v závěru vlastně plný naděje.
Po dříve čtených zpovědích autistů zase jiné. Co člověk, to jiný osud. (Donna Williams: Nikdo nikde, Naoki Higašida: Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát, Josef Schovanec: O kolečko míň, můj život s autismem.)
Tady zaujala zejména cesta autora od sebenenávisti k přijetí sebe sama i okolního světa a taky dost zvláštní přístup ve Francii devadesátých let k léčbě autismu (neuroleptika, studené zábaly). Nebo ve škole prazvláštní výchovný přístup pedagogů.
Koho toto téma zajímá, lze doporučit.
*
„Dlouho jsem přemýšlel, proč v době počítačů, virtuální reality a nahrazování nosičů dat v papírové podobě elektronickými soubory jsou malí žáci nuceni nosit aktovku, která u těch nejslabších a nejsubtilnějších může dosahovat až polovinu jejich váhy. Myslím, že dnes jsem už na to přišel: je to na politickou objednávku. Jde o to mládež zlomit a tím jí zabránit, aby se bouřila. Takhle se, ať chce, nebo ne, proti své vůli učí ohýbat hřbet pod tíhou povinností a pocitů viny.“
*
„Krátce nato si moje profesorka francouzštiny pozvala mámu do školy.
,Paní Horiotová, je tady problém: váš syn. Váš syn mluví vytříbeným jazykem. Bylo by dobré, kdyby toho nechal a vyjadřoval se na stejné úrovní jako jeho spolužáci.´“

31 03.04.2024

Autorka se inspiruje u Stephena Kinga a četnými odkazy se k němu hlásí.
Něco se mi líbilo víc, něco míň, jak už to tak u souboru povídek bývá. Oceňuji nápady a u některých povídek zdánlivě otevřené konce, u nichž lze ale překvapivé pointy domyslet, autorka nám k tomu dává dostatek nápovědy, např. povedený Lev v bráně.
Dobrým nápadem je Prchavé blues, Já nejsem Ed i Kopírka.
Většina povídek je spojena dějem po nějaké blíže nespecifikované katastrofě lidstva - přírodní, ekologické, pandemické (Konec plavby, Poslední chod, Finalizace, Motýlí ostrov), což je na jednu stranu zajímavé, na druhou stranu mi přišlo už trochu opakující se.
V povídce Gloria autorka po vzoru Kinga použila postavu z jiné své knihy, já to moc ráda nemám, autor si své postavy pamatuje, čtenář už většinou mnohem hůř (a to jsem Jámu četla).
Úvody před povídkami byly vesměs fajn; ano, taky kingovská škola, i když někde bych možná ocenila zbytečně předem nenapovídat (např. Kopírka).
Celkově zaujalo, občas mrazivé, občas drsně naturalistické, mrtvoly nelze spočítat...

32 02.04.2024

Jak já u toho trpěla! Jak já každodenní cvičení na klavír nesnášela...
Tady je uvedeno jen jediné vydání z roku 1991, já se ale u tohoto tlustého sešitu plného not trápila o mnoho, mnoho let dřív (o stáří "Klavírní školy" svědčí i to, že se všichni tři autoři narodili na úplném začátku 20. století). Tu modrou obálku s červenobílým nápisem nelze zapomenout! Mám ji pořád před očima, a to jsem ji viděla naposledy někdy ve 14 letech...
Dnes mě moje tehdejší nechuť ke klavíru trochu mrzí. Ale jen trochu. Hudbu mám ráda na poslouchání, ale málo platné, aktivně ji neprovozuji, to by fakt nešlo, hudební talent prostě nejsem. Zpětně ale moc děkuji za těch pár roků (tři? čtyři?) aktivní hudební výchovy, v dospělosti jsem za ty základy byla vlastně vděčná...
Dnes jsem schopná tak akorát zahrát vnoučatům na xylofon Ovčáci čtveráci, nakonec ale i to je fajn, ne?

S komisařem Dupinem už po jedenácté do toho nej nej kraje na světě – do Bretaně.
A jako vždy – nádherné tyrkysové moře, tentokrát trochu divočejší než to bretaňské jižní, skvělé bretaňské kulinářské speciality, víno, jablečná pálenka a vůbec jablečné dobrůtky všeho druhu. A taky alky - tučňáci severní polokoule.
Dupin a jeho petit café. Jeho sehraná policejní parta, Kadeg, tentokrát tak trochu v roli oběti, Riwal i Nolwennová na telefonu...
Bavilo mě moc, už potolikáté, zatím se mi ta bretaňská idyla nepřejedla. Nejvíc snad, i přes ty kruté mordy, mě baví to užívání si života – jídla, pití, přírody, přátel i západů slunce se sklenkou vína v ruce... Dupinovská pohodička, která vždy napomůže při pátrání po vrahovi.
A na Abbaye de Notre-Dame des Anges se určitě mrkněte, aspoň na dálku přes displej počítače.
*
„Kdoví, kdy se ke kofeinu zase dostane. Když řešil nějaký případ, musel se Dupin do jisté míry předzásobit. Nahromadit kofein v těle jako velbloud vodu.“
*
„Tartalettes byly báječný vynález. Vynikající ovoce, různé druhy těsta, marcipán, karamel, nugát, božské krémy, puding, čokoláda – to vše spojené ve všemožných kombinacích do vybraných kreací, avšak vyrobených v malých, nadmíru lákavých porcích. Tak malých, že se jich člověk nemohl nasytit a vždy si dal o jednu tartaletku víc.“

36 25.03.2024

Každopádně zajímavé tím staroegyptským prostředím. Autorka při pobytu s manželem v Egyptě a účastí na vykopávkách nasála atmosféru starého Egypta a celkem podařeně do tohoto prostředí zasadila detektivní příběh. I když mi k detektivkám Agathy, kde je vše tak trochu zjednodušené, líp sedí stará dobrá Anglie, tady jsem ocenila ten staroegyptský šmrnc a náhled do života v povodí Nilu 2000 let před Kristem. Zase úplně jiná Agatha.
Chtěla jsem dát jen za tři, protože mi tentokrát ty mezilidské staroegyptské rodinné vztahy i detektivní zápletka trochu drhly, ale nakonec ten historický ponor do kultury nám tak vzdálené a v něčem i nepochopitelné byl docela fajn a tak trochu přidávám... Ale přece jen se ráda vrátím do meziválečné Anglie k Poirotovi ve smokingu, v lakýrkách a s navoskovaným knírem, to je ta pravá Agatha Christie...

34 20.03.2024