Rade komentáře u knih

Smršť emocí. Soucit, manipulace, láska, odpovědnost, strach, odpor… To vše se na nás valí v dechberoucím rozboru jednoho osudového propletence.
Jedno nedorozumění na začátku, malé faux pas, na které se nabalují další a další nedorozumění, míjení se a tragické nepochopení. Že byly všechny postavy nesympatické? Pro mě ne. Naopak, byly až neuvěřitelně opravdové, lidské, chovaly se tak, jak jim velela lidská přirozenost, každý chce pro sebe to nejlepší. Edita jako manipulátor a sobec? Ano, samozřejmě, ale nemohla jinak… A Toni? Jak já jsem mu rozuměla! Vše, co dělal, byla snaha pomoci, nezranit, utěšit, a ta se samozřejmě těžce srážela s jeho skutečnou vůlí, a ta byla jednoznačná - tohle já prostě nechci… Autor nejde jen po povrchu, jeho popis těžce se vlekoucí, kovem chrastící a vrzající Edity byl mrazivý, žádné líbivé narůžovo natřené melodrama…
A že nakonec vše dopadlo špatně? Nešlo jinak. Pohádka o obětování se proti vůli svých emocí a přání zůstane zase jen pohádkou.
Plus za závan toho končícího c. a k. Rakouska – maloměstská posádka kdesi v Uhrách, důstojníci, koně, skvěle padnoucí uniformy, šavle, kasino, důstojnická čest… A pak vše vzala světová válka.
*
„Kdybychom chtěli, toho jsem si jasně vědom, začít myslet na všechnu dnešní bídu této země, nemohli bychom už spát a nikdy bychom se už ani neusmáli. Nikdy to však není představa utrpení, co člověka zdrtí a trápí; lidskou duší může opravdově otřást jen to, co soucitné oči skutečně viděly.“

49 09.02.2023

Klasická detektivka v retro stylu. Ač kniha měla všechny atributy, které mám tak ráda u Agathy Christie - humor, hodně konverzace, zločin v omezeném prostoru s omezeným počtem různorodých podezřelých i nakonec vedlejší milostný happyendík, přiznám se, že mě to zas tolik nenadchlo. Příliš dlouhý rozjezd, a toho zvláštního humoru až ironie tu bylo na mě až moc. Rozuzlení zvláštní a nijak překvapivé.
Věřím, že ve zdramatizované tvorbě by se mi líbilo víc, forma psaní k tomu vyloženě vybízí.
Plus za tu exotiku daleké plavby, lenošení na palubě a Las Palmas.
Pro mě první kniha od autorky, takže fajn, že jsem se s její tvorbou seznámila, vyhledávat další její knihy nebudu. To už sáhnu raději po Agatě...

33 03.02.2023

Ze všech detektivních a thrillerových sérií, které jsem v poslední době četla, jsou knihy Deona Meyera s případy Benny Griessela pro mě ty nej nej.
Proč? Uvěřitelné, vlastní příběh i zápletka nešustí papírem, skvěle psané, nic nepřebývá a nic nechybí, postavy, se kterými se můžeme ztotožnit nebo jim aspoň fandit, lákavé prostředí Jihoafrické republiky, a v záplavě násilí a negativních věcí záblesky drobných pozitivních zakončení. Napínavé, svižný děj bez zbytečného natahování, plné emocí a …. nakonec prostě hodně dobrý pocit ze čtení. Co víc si přát?
Navíc mě dobrodružství Bennyho a jeho parťáků vždy donutí mrknout na něco z reálií jižní Afriky, tentokrát jsem pátrala, jak to vlastně s těmi prezidenty bylo. Drsná země s drsnými dějinami a drsnou politikou, o to víc lze té partě Jestřábů fandit a držet jim palce při boji s korupcí a někdy až zoufale klopotnou cestou za spravedlností.

42 30.01.2023

Spíš než Karel Čapek na Strži, by se měla kniha jmenovat Život a dílo Karla Čapka v letech 1935 až 1938.
I když o letním Čapkově sídle ve Staré Huti je tu toho taky dost, včetně fotografií a dokumentů, základ pojednání je ale přece jen o díle a aktivitách Karla Čapka v předmnichovském období. I o jeho soukromém životě. Návaznost na historické události té doby oceňuji, protože tvorba Karla Čapka vytržená z kontextu doby může být pro současného čtenáře ne zcela pochopitelná. Takže dějinné souvislosti jsou pro mě nakonec na knížce nejzajímavější.
A čím více čtu o Mnichovu 1938 a mnichovských souvislostech, tím víc si uvědomuji, jak se dějiny opakují, jak aktuální pro dnešek je období evropských dějin v letech 1935 – 1938. Dnes řešíme obdobná dilemata a možná se dopouštíme obdobných chyb. Pamětníci Mnichova už dnes nejsou (mojí mamince, které je 92 let, bylo v době Mnichova 8 let), ponaučení pro dnešek už čerpáme jen z historie…
I tato kniha ve mně utvrdila přesvědčení, že hojně prosazovaná představa Karla Čapka, uštvaného událostmi podzimu 38 k smrti, se nezakládá na pravdě. Naopak, byl bojovník a chtěl proti zlu bojovat, jako bojoval celý život; to jeho kritici v té době se pošklebovali, že po Mnichovu utekl z Prahy na Strž, protože se bojí. Nebál se, nerezignoval, ale nemoc, v rozsahu, jakém ho postihla, byla na tehdejší dobu neléčitelná.
*
„Mnichovská dohoda umožnila Německu, Polsku a Maďarsku převzít dohodnutá území, případná obrana ze strany Československa dávala Hitlerovi zelenou pro obsazení celé země. V nejtěžších chvílích pro ČSR oslavoval zbytek Evropy mír. Čapek neváhal ironicky glosovat jeho pochybnou hodnotu: ,Dík úsilí státníků byla zachována světová nejistota….v zájmu míru zakročili se vší energií proti napadenému. Pro věc míru není žádná cizí oběť dost velká.‘ “

K tématu doporučuji knihy Marie Šulcové, která zvládla čapkovskou tematiku na výbornou, konkrétně k předmnichovskému období titul Brána věčnosti.

35 20.01.2023

Dva výjimeční vědci – chemik Otto Hahn a fyzička Lise Meitnerová, kteří spojili svůj profesní život, aby je po třiceti letech rozdělil nacistický režim. A Nobelova cena, kterou dostal v roce 1946 pouze jeden z nich, přestože se na významném objevu - jaderném štěpení - podíleli oba. Nebo ne?
Skvěle vygradovaný fiktivní rozhovor, který nastoluje mnoho otázek. Zasloužila si Lise přiznání podílu, který na objevu měla? Byl její útěk před nacisty záchranou života nebo něčím jiným? Byl Otto Hahn, který pracoval za války na vědeckých objevech v Berlíně, odpůrce nacismu, nebo si s režimem zadal, aby se mohl věnovat vědecké práci a osobní kariéře?
Při čtení až mrazilo, jak zdánlivě historické téma je současně aktuální. Obecné morální otázky, které v totalitním režimu vyvstanou ještě s větší naléhavostí. Co je zbabělé, nemorální, sobecké…? Co lze přijmout, a co už je za hranou správného chování? Lze se takto vůbec ptát? Může za chybování totalitní režim a nespravedlnost, nebo záleží jen na osobním přístupu člověka? A nebo od všeho kousek?
Zpočátku mi dialogy přišly poněkud nereálné, zprvu bylo nutné uvést čtenáře do obrazu spoustou konkrétních informací, kterým forma dialogu moc neslušela, ale druhá půlka knihy byla strhující.
Čtyři a velké plus.
*
„Byla jsi Židovka, Liso,“ dostává ze sebe nakonec.
„Nemohl jsem svoje jméno spojit s tvým.“
*
„…Ale realitu, má drahá přítelkyně, nemůžeš popřít. V roce 1939 bychom ten článek společně vůbec podepsat nemohli.“
„Ale ano,“ reaguje Lise a její odpověď zní jako výstřel z revolveru. „Ovšemže ano!“
„A jak prosím tě?“
„Mohla jsem ho napsat sama a uveřejnit pod svým jménem!“

36 16.01.2023

Velké plus za finskou zimu. Plnou ledu, sněhu, ledového větru a zamrzlého moře.
Smršť vražd, prapodivných záměn a zvratů byla možná trochu přehnaná, ale ponurá až strašidelná, mrazivá atmosféra byla hmatatelná a kdo má tohle rád, užije si to. Oceňuju i příběh v příběhu a osobní linku inspektorky Jessiky.
Uspěchaný nebo chybějící konec? Určitě autorův záměr, udělat prostě detektivku jinou, netradiční s psychologickým podtextem, se zamotaným strašidelně temným nejednoznačným koncem, kdy budeme nad smyslem celé knihy dlouho přemýšlet a říkat si, jakéže poselství nám autor vlastně zanechal. A hloubat nad tím, jestli nakonec celý příběh nebyla jen jakási schizofrenní halucinace, ve které je dovoleno vše. Víc tady konec pitvat nebudu, byly by to už spoilery, někdo si závěrečné scény užije, někdo bude zklamán. U mě tak napůl, oceňuju snahu udělat thriller jiný, záhadnější, propracovanější, ale přece jen se mi toho nejasného, mlhavého a schizofrenního zdálo nakonec až přehnaně moc. U literatury tohoto typu mám ráda jasné a logické zakončení, případně i skryté vyústění, které jsem ale schopná na základě četby a poskytnutých indicií rozklíčovat. Tohle je detektivka, ne román Kazua Ishigura…

30 12.01.2023

Moc jsem od četby nečekala, takže nějaké velké zklamání se nedostavilo. Nijak zvlášť jsem se ale nebála (bojím se ráda), atmosféru pro vyvolání strachu autorka podle mě nevybudovala příliš zdařile, spíš jsem byla zvědavá, co se z toho všeho vyvrbí.
Dost mi vadily různé nelogičnosti a vyložené chyby v ději, taky něco mohlo být překladem. Například: Hlavní hrdinka se z Londýna do Cornwallu dopravuje tak, že jede z nádraží Victoria do Penzance, cesta trvá devět hodin a Neve ji celou prospí a sotva při cestě vnímá pohyb vagónu. Vagónu! Takže jasný cíl cesty, jasná cesta vlakem, nebo ne? A o stránku dál zjistíme, že kupodivu celá cesta proběhla autobusem po dálnici, ale navíc úplně jinam, do města Truro.
Anebo ten spící pes a věta „sotva se mu hýbá hrudník, takže není poznat, jestli dýchá“. Sotva se hýbá… Takže hýbá, ne?
A kroutila jsem hlavou nad hlavní hrdinkou, která má sice závislost na mobilu a na wifi, ale neumí se předem podívat na mapu, kdeže ta chata, na kterou jede, vlastně je a jak se tam dopraví… Ona ta hrdinka byla vůbec trochu rozumu mdlého, což mi vesměs v takovýchto knihách nevadí, naopak, občas mi hrdinky poplety - zmatkářky vyhovují; ono je někdy potěšující zjistit, že hlavní hrdina je větší neumětel než čtenář, ale tady toho bylo vážně moc.
Málo pravděpodobnou zápletku neřeším, to bych nemohla současné thrillery vůbec číst, a protože mi četba nenáročné, a vlastně celkem čtivé detektivky zpříjemnila povánoční virózu, zvyšuju nakonec na slaboulinkou trojku.

34 06.01.2023

Výborné čtení, zásah do srdíčka.
Úžasná uvěřitelná atmosféra, ať jsou to léta předválečná a válečná, léta padesátá nebo současnost. Věrohodné postavy, tak živé; skvěle vykreslené lidičky spíše z té dolní části společnosti, ať už je to odložiště ztracených lidí na Šmídovně, nebo současné prostředí čtvrté cenové. Plus za skutečné českobudějovické lokace, například kdysi skutečně existující Šmídovna na Pražské, anebo otlučený dům s opuštěným krámkem na rohu Otakarovy a Riegerovy ulice.
A ten závan minulosti, který prostupuje do budoucnosti, je neuvěřitelně silný, to propojení minulých i současných lidských osudů a trápení mě naprosto dostalo. Dávné příběhy, zasypané sutí rozbořených starých domů, jsou tady s námi i nadále, i když je nevnímáme…
Příběh prostý, a přesto tak košatý a umně spletený, ale bez jakékoliv vykonstruovanosti. Lidský. Nikdo není hodnocen nebo souzen, lidské příběhy jsou podány tak, jak se odehrály, bez moralizování nebo návodů na správný život.
Autor, o kterém jsem donedávna neslyšela… No, moje chyba.
*
„Ty historky kolem něj prolétají, ale on je neumí chytit. Karlos vyslovuje jména lidí, o kterých dnes už nikdo netuší, že kdysi žili, a přitom si děti hrají na hřišti mezi paneláky v místech, kde tihle všichni mívali své plesnivé pokojíčky nebo aspoň kus pokoje s kusem okna, kde jsou v hlíně utopené strupy z rozbitých kolen a slzy rozbitých rodin. Ta jména procházejí hlavou Dominika a jdou z ní zase ven, duše mrtvých se na okamžik nadechnou, protože někdo vyslovil jejich jméno, zachvějí se a pohlédnou dolů, kde vidí starého známého Karlose s někým, kdo právě v telefonu prohlíží, jestli někdo výhodně nepodává dobrou ojetinu. Kdyby se Karlos nebo Dominik podívali na strop, mohli by vidět oči lidí, o kterých Karlos vypráví, a může mít pocit, že ho nikdo neposlouchá, ale plete se, oči mrtvých jsou přisáté k jeho ústům, dívá se Vožralej Ambrož i Buzeranti a hltají každé slovo a utěšují se, že skutečně ještě nezemřeli úplně, protože si na ně někdo vzpomíná a vrací jejich jména na svět boží. Tam u stropu se právě točí gramofon a hraje jedna známá písnička, kterou ale Karlos s Dominikem dole nemohou slyšet.“
*
Představuju si film, natočený podle téhle knížky…
Musel by ho natočit Karel Kachyňa (už v nebi), byl by to občas poetický, občas chmurně realistický film, a píseň, která by film doprovázela, by musela nazpívat Ema Olmerová (taky v nebi)…
Úplně to slyším…
...„Častokrát jsem se tázala, když jsem kytici vázala, proč samotu a trápení mám…“

48 04.01.2023

Taková sluníčková detektivka. Až na tu vraždu a vlastní detektivní zápletku, samozřejmě. Ale to vše okolo je sluníčkově ideální, milé, jen ten vyšetřovatel vražd omdlívající ve stresu je trochu neobvyklý, ale i to nějak zapadá do té všeobecně přátelské nekonfliktní letní atmosféry.
Myslím, že ten nápis na obálce „detektivka ve stylu Agathy Christie“ není moc dobrý nápad, vede to moc ke srovnávání a vlastně to i shazuje originalitu vlastní detektivky. Já bych spíš volila slogan „detektivka napsaná na počest Agathy Christie“, to by mi přišlo výstižnější a asi to tak bylo myšleno, i vzhledem k odkazům ve vlastním textu na Agathu, včetně přiznaného poirotovského závěru.
Oddychové nenáročné dílko, které vytvářet, muselo být pro autory asi taky zábava a relax.
Plus za kocoura Pluta; máme takové kocoury dokonce dva, a rovněž vynikají ve schopnosti v jedné vteřině odkudkoliv dveřmi odejít a nepozorovaně zase vejít, což často vede k dost překvapivým situacím…

52 30.12.2022

(SPOILER) Tentokrát se kloním k těm, které Agatha trochu zklamala.
U autorky mě vždy bavilo to rovnoměrné rozvržení konverzace, lehkého humoru a současně zamotané a nečekané zápletky. Tady se mi zdálo už moc té konverzace, příběh měl neobyčejně dlouhý rozjezd a rozuzlení pro mě už překročilo tu hranici přijatelného černobílého zjednodušování, což autorka uměla jinak vždy dobře vybalancovat. Ano, holt už nebyla nejmladší, takže i s přihlédnutím k tomu stále slušná četba, stále typicky „agathovská“, ale úplně ono už to nebylo.
A nakonec ještě jedno malé minus pro mě, za které nemůže autorka, ale čas…
Na detektivkách Agathy Christie miluju tu retro atmosféru (optimálně meziválečnou). Tady jsem najednou v letech sedmdesátých, která pamatuju, a tam už mi ta atmosféra staré dobré Anglie trochu drhne; a mimochodem, kolikpak let by tady tak Poirotovi mohlo být?
*
„Hercule Poirot se s menším úsilím ovládl, aby neřekl pevně: ,Většina lidí o mně slyšela.‘ Nebyla to ovšem už natolik pravda, jak tomu bývalo dřív, protože přemnoho lidí, kteří o Herculovi Poirotovi slyšeli a znali ho, nyní odpočívalo na různých hřbitovech s příhodnými náhrobky nad sebou.“

SPOILER:
A co se stalo se starším dítětem Dolly? S tou holčičkou, která měla podle první verze ublížit mladšímu bráškovi? Ta se v druhé části knihy úplně vypařila, jako by nebyla. Jednu chvíli jsem si myslela, že se - v duchu autorčiných zamotaných zápletek - v závěru vynoří…

40 28.12.2022

Nevím, jestli mě kdy nějaký malíř, jeho obrazy, život, odkaz, chytly tak, jako u Vincenta van Gogha.
Osud tak strhující, vše na hraně, včetně obrazů.
Navazuju na své komentáře u skvělé knihy Jiřího Žáka „Já, Vincent“ a u neméně výborného „Deníku v dopisech“, souboru dopisů Vincenta van Gogha bratru Theovi. Obě knihy moc doporučuji.
Autorka nám v této knize nastiňuje malířovy poslední dva roky života s koncem, který je lehce alternativní; tahle teorie, že Vincentova smrt mohla proběhnout trochu jinak, než se všichni domnívali, není novinkou, je to reálná možnost, i když těžko kdy bude vypátráno, jak to vlastně ve skutečnosti bylo…
Povedený pohled na Vincenta malíře i člověka, hledajícího, vášnivě tvořícího, pochybujícího, osamoceného, toužícího po lásce i uznání, a přesto opětovně opouštěného a nepochopeného.
Zvláštní rozervaný člověk, s nímž bylo zřejmě velmi těžké vyjít, o to víc dojímá až nepochopitelně silný vztah s bratrem Theem. Vztah, který vlastně přetrval i po smrti obou bratrů jen pár měsíců po sobě. Theova manželka Johanna se o odkaz a pomalu vzrůstající slávu Vincenta postarala stejně obdivuhodným způsobem, jako dříve její manžel Theo. A malý Vincent van Gogh, synovec malíře, v knize vystupující jako malé uplakané miminko, se stal zakladatelem nadace Vincenta van Gogha a slavného muzea Vincenta van Gogha v Amsterdamu a s tímto muzeem byl spjat až do své smrti v roce 1978. To už se samozřejmě v knize nedočtete, ale četba o Vincentu van Goghovi přinutí vyhledávat nejen obrazy, ale další a další informace, protože vás to neskutečně pohltí. Aspoň mě ano. I za to, že pro mě autorka opětovně zažehla to „Vincentovské nadšení“, dávám pět hvězd.
*
„Malovat celé hodiny na plném slunci, cítit, jak vedro drtí přírodu, a chvět se podle každého stébla obilí, podle každého závanu větříku. Zrcadlit vesmír na svém plátně a při tom nacházet své vlastní místo v něm. Stát se tepáním rostoucí trávy, vykvétající a zase uvadající květiny, zabydlet se v kadeřích mraků, v bzučení cikád, v záři hvězd, v nekonečném plynutí řeky, v zrající dužině ovoce, v opotřebované kůži bot. V tom všem se mu zjevila velkolepost Božího tvoření a on se snažil stát se jeho součástí.“

39 22.12.2022

Pro čtenáře z Vimperka a okolí musí být autorovy knihy srdeční záležitost.
Můj druhý Sichinger, čtení stejně dynamické a fofrem se ženoucí jako v Kocovině šumavského léta.
Tentokrát sovětská okupace z roku 1968 uvádí příběh z roku 2013, ale také příběh šumavského skla a šumavských sklářů a slavné tradice, rozmetané po roce 1948 a podruhé při zmařené naději na sklářský restart v letech devadesátých. Naštěstí se tady otvírá v závěru naděje…
Mimochodem, mrkněte na Meyrovy nádherné sklenice na net. A co takhle návštěva obnovené sklárny v Anníně? Docela mě to sklářství chytlo…
I když Kocovina šumavského léta byla pro mě o fous silnější.
----------------
Poznámka mimo hodnocení:
Jak již níže poznamenáno, v roce 1968 k nám nevtrhla Rudá armáda, ale Sovětská armáda; trochu škoda, že se tato dějepisná chybka dostala do názvu… Jako pamětnice, byť tenkrát dětského věku, si to pamatuju bohužel velmi dobře, včetně těch bílých pruhů, co označovaly při invazi všechna jejich vojenská vozidla…

31 18.12.2022

Hodně dobré! Vtipné takovým mužským občas drsným způsobem a tu a tam promíchané s občas odlišným - pro kluka nepochopitelným - světem holčiček a dívek; samozřejmě přidaná hodnota za retro socialistickou atmosféru, pro mě tím lepší, že jsem tu dobu prožila a ve spoustě situací se poznávala a vzpomínala. A střípky pravd o soužití muže a ženy platí bez ohledu na dobu stále…
(S Pelíšky nesrovnávejte, pak si to hodně užijete.)
*
„Když něčí žena se smíchem líčí, jak její idiotský manžel doma cosi nenapravitelně zničil, ostatní přítelkyně volají: ,Ten je milej!‘ jako kdyby naproti nim neseděl úplně neschopný maník, co má obě ruce levé, ale nějaké zvlášť roztomilé štěňátko se sametkou na krku.“
*
„Co já pamatuju, kreslily holky pořád jen princezny. Vlastně ne princezny, ale jednu a tu samou princeznu. Byla to jakási Barbie oněch časů.“
-------------
Holčičí malování princezen? No jasně! Akorát ty moje měly bachratější sukýnky, byly vybavené hradem na kopci, ke kterému se vinula klikatá cesta a pozor! Vždy jsem měla na obrázku dvě princezny, jednu hodnou (blond vlásky, světlé šatičky, úsměv na rtech) a jednu zlou (černou, zamračenou). A aby bylo ještě jasnější, že je hodně, ale opravdu hodně zlá, namalovala jsem jednou na vlajku na jejím hradě hákový kříž. Jako symbol toho nejhoršího zla. Měla jsem být pochválená, ne? No, nedovedete si představit tu hysterickou scénu, kterou mi (soudružka) učitelka v družině udělala. Ta hrůza! Áááááá! Cos to namalovala???? Přeškrtat, zahodit, zničit!!! Cítila jsem to tenkrát jako velkou křivdu, stála jsem přece na té správné straně, ne…?

52 15.12.2022

Trochu detektivka, trochu román o vztazích a schovaných kostlivcích ve skříni. Plus za Šumavu a kraj na pomezí vojenského újezdu Boletice.
Pohled na vztahy – a to zejména vztahy mezi ženami – ženskýma očima. Kontrast mezi životem ve městě a na vesnici.
Na mě tam bylo těch kostlivců v rodinných skříních a propletených vztahů z minulosti až dost. Na druhou stranu zajímavá informace o slovenských osídlencích Šumavy z Rumunska. Zpočátku sympatická lehce strašidelná atmosféra postupně ustoupila řešením vztahů. Trochu mi připomnělo knihy Anny Sedlmayerové.
Četlo se docela dobře, člověk si četbou hlavu moc nezatíží, nicméně vztahy v současnosti trochu klouzaly po povrchu. Žádná až tak velká dramata, jak by se zdálo podle obálky i názvu; víc nechci psát, abych nevyzrazovala děj, pointy a rozuzlení. Čteno po Hájíčkově Rybí krvi a Ishigurově Vybledlé krajině s kopci, takže díru do srdce mi to nevypálilo, nicméně, abych nebyla nespravedlivá, zručně napsaná oddechová literatura se zajímavým závěrem, doporučuju tomu, kdo se nechce četbou příliš stresovat…

47 12.12.2022

Tentokrát mě autor překvapil.
Jak se Selským barokem, tak se Zloději zelených koní jsem měla trochu problém, skvělá témata, ale tak nějak nevyužitá. Ani jedna z obou knih mě nijak zvlášť nechytla. (Přitom problematika vystěhování sedláků v 50. letech se mě přímo dotýká, takto byl z rodného statku vystěhován, na čas zavřen a o veškerý majetek připraven můj dědeček …)
Rybí krev mě naopak chytla moc, téma stejně výborné, zajímavé, a provedení - prostě hodně dobré. Problematika likvidace části vesnic nebo i celých vesnic z důvodu výstavby Temelína a přehrady Hněvkovice, skvěle vystižená atmosféra 80. let, uvěřitelné postavy, uvěřitelný děj, uvěřitelné dialogy. Líbilo se mi. Až jsem se divila, že všechny tři knihy napsal stejný autor. První dvě přečtené knihy mi hlavou jen tak prošly, tady mě to opravdu zasáhlo.
Forma návratu hlavní hrdinky do mládí se dvěma časovými rovinami mi vyhovovala; možná i proto, že už nejsem mladice a sama se v poslední době často ve vzpomínkách vracím a řeším události dávno minulé. Mladému člověku možná tohle trochu drhne…
Říkala jsem si, Hájíčka zkusím potřetí a naposledy, teď už pokukuju po Dešťové holi.
Na plných pět to sice úplně není, nějaké menší výhrady bych měla, ale přidávám, protože mě to opravdu chytlo za srdíčko. Během četby jsem googlila o Temelínu, o zatopených vesnicích a zlikvidovaných obcích, hledala staré mapy a porovnávala krajinu před a po… Přiznávám, vůbec jsem tuhle problematiku neznala.

50 08.12.2022

Můj třetí Ishiguro (Soumrak dne, Neopouštěj mě).
Pro mě nejdepresivnější. Ten tajný příběh, co běží skrytý pod řádky, je tu zase; k tomu ale pro mě přibyla až hororová atmosféra skrytá pod zdvořilou japonskou náturou. Nebo je to jen hra na zdvořilost, kterou ve skutečnosti autor kritizuje? Smích nahrazující rozpaky nebo nesouhlas, úklony nahrazující nedůvěru, zdvořilá slůvka nahrazující nechuť, nebo dokonce nenávist?
Příběh tady plyne jako ponorná řeka, jen tu a tam se vynoří na povrch, a pak se nám zase skryje. Hodně věcí naznačeno, hodně věcí zcela utajeno. Něco si domyslíme, něco nám zůstane navždy skryto. Navíc se děj neodehrává jen ve dvou časových rovinách, ale vzpomínky Ecuko neuspořádaně skáčí i v poválečném Japonsku, stejná scéna je popsána, pokaždé trochu jinak, na začátku i na konci.
Těmi zlověstnými, opakujícími se, na první pohled nedůležitými náznaky, které ale naberou později jiné, drásavé souvislosti, mi autor připomněl našeho Ladislava Fukse.
Čím víc jsem o knize přemýšlela, tím víc nabývaly na významu ty drásavé, napůl skryté události, tím víc mě kniha zpětně děsila. A přitom je to většinou takové zdánlivě milé, zdvořilé, přátelské; ty hrůzy se objevují jen tak mimochodem….
Asi jsem měkká, ale tahle kniha mi zabrnkala na nějakou skrytou strunu.
*
„Co to máte v ruce“, zeptala se.
„Nic. To se mi cestou zachytilo za nohu.“
„Ale co to je?“
„Nic, nějaký kus starého provazu. Co tady děláš?“
„Nevezmete si koťátko?“

43 05.12.2022

Sociopatický vědec Theo Cray už to trochu přehání a chvílemi jsem měla dojem, že sociopatickými rysy netrpí jen Theo, ale trošinku i autor téhle knihy.
Téma je určitě zajímavé, virová problematika chytne o to víc, že jsme zažili koronavirové období, takže autor se nevědomky trefil do tématu časově hodně těsně, za to palec nahoru.
Nicméně neustálé probírání předchozích vražd z minulých dílů s přesahem do dílu současného asi moc nepotěšilo ty, kteří první dva díly nečetli, a nepotěšilo ani mě, protože detektivky zásadně zapomínám, je to už nějaká doba, kdy jsem oba díly četla a nesplňuji autorovy předpoklady, že se třesu na další díl, jen co dočtu poslední stránky dílu předchozího. Možná bych pak ten přesah ocenila víc. Co mě v minulých dílech bavilo - to střídání vědeckého myšlení a honby za vrahem - se mi tady drobilo do nekonečných konverzací a postrádalo napětí a větší „drajv“. Léčka na Řeznickém potoce byla na mě už moc.
Konec rychlý akční s malým vtípkem v závěru; tuším, že se vše bude podrobně probírat v dalším díle, ale nějak nemám už chuť na tuhle hru přistupovat.
Theo byl fajn, pobavil svým zcela originálním přístupem k hledání vrahů, ale třikrát tak akorát…
*
„Každá teorie, která není podložená dostatečnými důkazy, je pitomá.“

35 02.12.2022

Životopis australského logopeda Lionela Logue, kterého známe z filmu Králova řeč. Do té doby téměř neznámá osoba se stala po úspěchu filmu středem zájmu a vnuk Lionela Mark Logue, který spolupracoval s autory filmu, se pustil do hledání rodinných dokumentů, pátrání po rodinné historii a sepisování dědečkova životopisu.
Výsledkem je zajímavé, i když možná občas trochu suchopárné vyprávění o životě Markova dědečka Lionela s prolnutím s životopisy jednotlivých tehdejších členů královské rodiny a taky s evropskými dějinami, což nabírá na zajímavosti především od okamžiku, kdy se vévoda z Yorku (princ Albert, zvaný Bertie) po abdikaci Edwarda VIII. stane králem Jiřím VI. a brzy nato vypukne 2. světová válka.
Občas je to čtení až úsměvně loajální, jak v rámci vlastní rodiny, tak v rámci Koruny a tehdejšího britského impéria, ale asi nelze očekávat opak. Může oslovit toho, kdo má rád evropské dějiny 20. století a historii britské královské rodiny, příliš vzrušující čtení ale nečekejte. Oproti filmu je to ale nepřikrášlená skutečnost.
Pro našince zajímavý předválečný postoj krále Jiřího VI. a jeho manželky, kteří podporovali politiku appeasementu a vstřícnosti ústupkům Hitlerovi, v politické krizi na začátku války upřednostňovali premiéra Chamberlaina a lorda Halifaxe oproti Churchillovi. Teprve během války pochopili, že agresorovi se ustupovat nemá…

K obálce: Použití fotky z filmu a lživého nápisu 'Předloha k filmu' je bohužel marketingový nešvar; mě takto naštvala obálka knihy „Jan Masaryk“ autorů Pavla Kosatíka a Michala Koláře (vydání z r. 2016), kde obálku zdobí Karel Roden, převlečený za Jana Masaryka, přičemž životopisná kniha, mimochodem výborná, nemá s filmem Masaryk společného kromě Jana Masaryka vůbec nic, tím méně s hercem Karlem Rodenem.
Ale takovéto triky vydavatelů knihy holt asi prodávají…

35 29.11.2022

Po zklamání se Smrští a částečně s Propastí zase Karika, který mě oslovil.
Působivý, nejednoznačný, lehce morbidní a strašidelný tím zvláštní způsobem, kdy se text propojuje s naším podvědomím a nastíněné děje a knižní situace nám najednou zmáčknou nějaké tajné vnitřní tlačítko a cítíme znepokojení, strach, očekávání příštích hrůz, které třeba ani nepřijdou, nebo jsou jen naznačeny.
V Karikových knihách mě baví to propojení skutečností, reálných událostí, konkrétních, podrobně vylíčených lokací s tou vyfabulovanou nadstavbou. Tohle mi přijde až geniální, nic nepůsobí tak znepokojivě, jako strašidelné či mysteriózní děje v konkrétních nám známých místech. Plus za slovenské hory, prostředí, které částečně znám, takže o to působivější.
S bytovkami v ružomberské čtvrti Malé Tatry na úpatí Čebratě jsem se seznámila už ve Strachu a musím přiznat, že málokteré místo z četby (a to ho znám jen prostřednictvím Karikových knih a Street View) ve mně vyvolává takový pocit ohrožení. Přitom nic na první pohled strašidelného, bytovky ve městě, na hezkém místě, v zeleni, u lesa... A přesto to až neuvěřitelně funguje. (Jen si tak říkám, čtou zdejší obyvatelé Kariku? A co tomu říkají?)
Překvapilo mě, jak autorovi sluší povídky, navíc povídky zvláštně propojené, někdy logicky, někdy trochu absurdně, někdy tam něco drhne a říkáme si, tohle asi nepasuje. Ale i to mi přijde fajn, protože určitá nelogičnost, očekávání, které se ale zvrtne úplně jiným směrem, bývá základem strachu a obav.
U Karikových příběhů je potřeba jít autorovi naproti, pokud si jen sednete s knížkou s pasivním očekáváním, jak se autorovi podaří vás postrašit, nebude to úplně ono.
Ale!
Vedle chvály přece jen výhrady:
Víc mě chytil Hlad, a to nejen proto, že jsem ho četla v rámci souboru jako první.
V Žízni mi prostě dvě poslední povídky drhly. Povídka Teufelsloch, která se tváří spíš jako dokument s podrobnými deníky, dopisy, maily (to vše nepravděpodobně i v přímé řeči) a aktuálními komentáři autora, měla být zřejmě jakýmsi skutečným „důkazem“ hrůz kopce Čebrať. Ale tady už to na mě moc nefungovalo, moc konkrétní, moc jednoznačné. Stejně tak závěrečná Žízeň se mi zdála polopatická a vysvětlující a možná i té krve tam bylo moc. U Kariky pro mě platí, a to se týká i jeho nehororové beletrie, že někdy méně bývá více.
Ale celkově hodnotím celý dvojitý soubor povídek jako dost povedený.

38 25.11.2022

Třetí příběh série, čtu postupně.
Plusy: Dvojka Poe a Tilly je fajn, uvěřitelná a lze jí opravdu fandit, oceňuji dokonale popsanou atmosféru anglické Cumbrie a Furnesských ostrovů. Líbí se mi postup od indicie k indicii a baví postup, kdy Poe přichází takovým geniálně intuitivním způsobem k odhalením souvislostí. Stejně jako v minulém příběhu palec nahoru za fabulace, které navazují na skutečné události (tady i u nás známá Modrá velryba).
Mínus za trochu krkolomně vystavěný detektivní příběh a ještě krkolomnější pointu; ale ano, není to rekonstrukce skutečného případu, ale smyšlená detektivka, která chce pobavit, zaujmout, ohromit, poděsit, takže proč ne. Ale na mě přece jen moc vykonstruované.
Celkově jsem si ale četbu docela užila a na dalšího Poea a Tilly se těším.

(Pobavila dost častá představa mužských autorů, že těhotenství je těžké onemocnění s děsivými příznaky téměř k nepřežití… :) )

Ještě dovětek mimo hodnocení:
Zatímco v minulém díle vulgární slova v přímé řeči jen pršela, tady je slovník až dokonale korektní a slušný. Což je dost zvláštní a u série hodně překvapivé. Přemýšlím, zda se autor „napravil“, a nebo je to věc odlišného překladatele…. ?

39 20.11.2022