PrincaListicka komentáře u knih

Tanec papírových draků 2: Hon je naprosto fantastická jízda plná humoru černějšího než spálené kuře, pikantnějšího než sriracha a vtipnější než všichni stand up komici dohromady, teda až na Petra Brožovského. V první řadě musím říci, že pokračování zcela bezprostředně navazuje na první díl. Neuběhne deset let, patnáct let, hlavním postavám nezešednou vlasy a neuvidí vyrůstat svoje pravnoučata. Naopak jim ani nestihne vystydnout kafe. Takže pokud jste nečetli první díl, máte smůlu. Teda to vlastně máte smůlu u všech pokračování, ale jsou knihy, kde je to vlastně jedno.

Jaký příběh kniha vypráví? Vlastně by se dalo říci, že je o přátelství až za hrob, o pomstě, tranzici, touze, retardovaných bratrancích, kreativních způsobech soubojů, cestování a návratech. Ale to vám nic neřekne, pustíme se tedy do roviny spoilerů, ale budu opatrný.

V prvním díle jsme se seznámili s útvarem známým pod zkratkou PSZÚ, což znamená Policejní Sledovací a Zásahový Útvar. Docela nudný název, že? To se ovšem nedá říci o vedoucím Plzeňské jednotky, kterým je Kuba Kolínský alias Mrtvola. Nejenže odmítá, doslova, zemřít, ale vykopal válečnou sekeru a jde se pomstít za všechny mrtvé členy jeho úchylného týmu.

Vyzbrojen je sarkasmem, vtipy všeho druhu (hlavně těmi nekorektními), spoustou vulgarit a rozličnými zbraněmi. Bude tato výbava dostatečná k poražení nepřítele, kterým je Probuzený oplývající výjimečnou psychokinetickou schopností s jejíž pomocí dokáže ovlivnit jednání a chování ostatních? Dokáže Mrtvola pomstít smrt svých kolegů a přátel?

Kniha není intelektuální dílo, nad kterým budete vést osamocené rozhovory při skleničce vína s vlastním já či alteregem. Naopak, je přímočará a jednoduchá. Vlastně jsou jde jen dvě fáze, a to boj nebo dialog. Nic mezi tím.

Co říci závěrem? Tanec papírových draků 2: Hon je snad ještě čtivější než první díl. Kniha si na nic nehraje, je zábavná, drsná. Je krásnou připomínkou filmů 80. a 90. let. Ode mne si odnáší pět hvězd.

1 04.01.2024

Hned v úvodu nám kniha slibuje fantasy příběhy, humorné povídky i jiné textové útvary a svůj slib také dodrží. Pojďme se nyní společně podívat na jednotlivé texty, které nám autorka servíruje, pěkně popořadě.

Knihu otevírají tři kratičké texty s názvem Akta Y. Ano, hádáte správně - jejich hrdiny není nikdo jiný než Mulder a Scullyová. Autorka obě postavy ve vtipných scénkách ztvárnila po svém, ovšem mě osobně příliš neoslovily. Akta X jsem naposledy viděla s mamkou tak před 20 lety a nedokázala jsem tudíž autorčino ztvárnění plně docenit.

Akta Y jsou následována pohádkou Dračí dieta, kde na čtenáře čeká královský gynekolog a problém s nedostatečným počtem panen, které by bylo možné obětovat drakovi. Ani ta mě nijak zvlášť neoslovila, humor se mi úplně netrefil do noty.

Nicméně několik následujících povídek s názvem Svět 2060 si mě ihned zaháčkovalo a dál už to bylo jen a jen lepší. Příběhy se točí kolem rodinky z 60. let 21. století, která si pořídí velmi svérázného klona. Jenže ten má na spoustu věcí svůj vlastní názor. U těchto tří (a jednoho bonusového) příběhů jsem se skutečně bavila a umím si představit, že by je autorka použila jako námět pro celou knihu.

Dále následuje nejdelší povídka s názvem Černá Volha, která je volně inspirovaná autorčiným dětstvím za dob ČSSR. Vypráví o partě dětí, která při jedné ze svých her v řece objeví kus černé Volhy. Ta se pak spolu s podivnými lidmi v ní začne v jejich městě objevovat častěji. A jak už to tak bývá, mládež se rozhodne přijít celé věci na kloub. Příběh je velmi autentický, autorka skvěle buduje atmosféru a napětí, krásně vystihuje tehdejší dobu (tedy alespoň pokud mohu soudit z vyprávění) a vztahy mezi jednotlivými dětmi. Za mě jednoznačně skvělý a poutavý příběh.

Černou Volhu následuje několik víceméně zdařilých básniček a pak, konečně, také povídka, po které se jmenuje celá sbírka - Morituri te maturitas. Za mě jednoznačný favorit, který by si zasloužil celou knihu. Hlavní hrdinkou příběhu je Ischia, mladá dívka, která studuje, aby se mohla stát Smrtkou. My se s ní setkáváme ve chvíli, kdy se chystá ke složení zkoušek. Celý příběh je velmi osobitý a vtipný, opravdu jsem se při čtení pobavila. A ohromně si mě získala postava zkoušejícího Jevgenije Darkensteina. Toho bych potřebovala víc, prosím.

Sečteno podtrženo je tedy větší část sbírky rozhodně nadprůměrná a já jsem moc ráda, že se ke mně dostala. Jen by jí možná prospělo jiné uspořádání příběhů, protože Akta Y a Dračí dieta mě na začátku trošku odrazovaly od dalšího čtení. Naštěstí se jim to nepodařilo, a tak mohu knihu s klidným svědomím doporučit všem milovníkům vtipných fantasy příběhů.

19.12.2023

Už od počátku se celý příběh Vrčící naděje točí především kolem vztahu Samaela a jeho chlupaté svěřenkyně. Pokouší se s ní navázat kontakt, nějakým způsobem komunikovat, protože ona mluvit nedokáže. Není ovšem ani přinejmenším hloupá a svou nedůvěrou mu jeho úkol vůbec neulehčuje. Postupem času si k sobě začnou nacházet cestu, ovšem Samaelovi při tom dojde, že s lékem na záchranu lidstva to nebude jen tak. Lidstvo je nevyzpytatelné a ani po válce nebylo zbaveno podlosti a chamtivosti. Najednou neví, komu věřit a na koho se může spolehnout.

Atmosféra příběhu je už od začátku velmi hutná, až trochu depresivní, což k postapu zkrátka patří. I přesto se přiznám, že jsem se s ní zkraje trošku prala, potřebovala jsem se naladit na správnou vlnu. Pak už to šlo jako po másle a oba hlavní hrdiny jsem si oblíbila, ačkoliv ne úplně od první stránky. I já si k nim musela najít cestu.

Je velmi zajímavé pozorovat, jak se lidstvo po válce změnilo. Ze společnosti se prakticky vytratila láska a romantické vztahy, neboť ženy přestaly vypadat jako ženy a začaly se chovat spíše jako muži. Samael opravdové ženské křivky nikdy naživo neviděl, proto je vtipné sledovat jeho reakce na vlčici/ženu, která jich má na rozdávání.

Příběh není nijak zvlášť dlouhý, nicméně s ohledem na jeho tématiku a bezútěšnou situací hlavních hrdinů se zcela určitě nejedná o oddechovku ani jednohubku. Minimálně ne pro mě. Založený je především na Samaelových interních dialozích, příliš akce v průběhu děje zde nečekejte. Pokud ovšem vydržte až na samotný konec, dramatické vyvrcholení příběhu se dostaví. Avšak na to, jak rozvláčně některé události v průběhu děje působily, byl konec poměrně dost uspěchaný, což mě trochu zklamalo. Asi bych uvítala, kdyby byl epilog o něco delší, abych mohla nové poznatky lépe zpracovat a kniha na mně zanechala hlubší dojem.

Pokud patříte mezi milovníky postapokalyptických příběhů a chcete si přečíst jeden takový, který se odehrává na území naší republiky, pak bude Vrčící naděje pro vás jako dělaná. Zároveň se ale bude určitě líbit i milovníkům fantasy s prvky romantiky.

4 18.12.2023

Rok se s rokem sešel, pan primář opustil posluchárny a erární plášť vyměnil za špinavé triko. Tušíte správně, již není studentem, ale můžete na něj klidně narazit v nemocnici, s temnými kruhy okolo očí a pravděpodobně kofeinovou infuzí v žíle.

Jaký tedy náš praktikující primář je? Stejně zábavný, sarkastický, ironický, smutný a tragikomický, jako byl dříve. Je to dobře? Rozhodně ano. Sto dvacet dva stran podněcuje diskuzi, která nebude mít konce. Je jedno, na které straně budete stát. (Pořád se řeší samé přesčasy, nízké odměny, ale kdo si vzpomene na super benefit v podobě léku na předpis, hmm?) A tím nemyslím konflikt doktoři versus stát, ale lékař versus pacient. Jako lékař, či zdravotní sestra/bratr, se jistě najdete na každé stránce. Pokud jste ovšem pacientem, hanba vám, jestli se v některé ze situací poznáte.

Pan primář v praxi je bohužel smutnou, leč zábavnou vizitkou stavu jednoho ze stěžejních sektorů reálně fungujícího státu. A my, čtenáři (pacienti), můžeme udělat alespoň jediné – být slušní. I když je to někdy na nic, tak věřte, že existují lidé, kteří jsou na tom hůř – třeba čeští doktoři.

Počin anonymního autora s téměř 13 000 sledujícími a nespočtem dalších čtenářů je vskutku příjemným počinem s velkým dosahem.

Pan primář v praxi si ode mne (ne doslovně prosím) odnáší recepty na dexedrin, ritalin a oxycontin, dále předplatné kávy a jeden nový plášť. Přeloženo do řeči hvězdiček – pět z pěti.

13.12.2023

Každý z nás již jistě viděl, tedy za podmínky, že je uživatelem sociálních sítí, alespoň jeden příspěvěk věnující se motivačnímu citátu s cílem vyvolat v nás potřebu nějaké akce (činnosti) nebo nám sdělit, že právě my jsme výjimeční, stejně jako pár miliard dalších lidí, kteří mohli číst stejný citát.

Někteří lidé tyto motivační příspěvky dokonce vytváří. (Čti: okopírují z jiného příspěvku či stránky a společně s obrázkem pěkného auta nebo kufrů plných peněz uveřejní na svém profilu.)

Jiní si kupují motivační diáře s citátem na každý den, a že dnů v roce máme. Někdy ale ani diář nestačí, a tak si hned vedle čínského znaku pro polévku nechají svůj oblíbený citát vytetovat. Třeba ono až nadpřirozené přes přepážky ke hvězdám. Tedy počkat, počkat, přes překážky ke hvězdám.

Nikdy jsem nebyl příznivcem motivačních citátů ani elementárního pojetí motivace, rozdělující motivaci na vnitřní a vnější, nýbrž jsem zastáncem teze, že motivace je soubor vnitřních prvků ovlivňující naše jednání a stimulace jsou vnější prvky ovlivňující naši vnitřní motivaci.

Jak jste asi již pochopili, kniha Inspilacerace není souborem motivačních citátů, naopak si je bere na paškál za pomoci příjemné a úsměvné dávky satiry. Vnáší odlišný pohled na citáty věnující se motivaci, lidem, práci, sebelásce, úspěchu a životu.

Na 163 stranách, převážně "instagramového" formátu se vám dostane poměrně dosti zákeřných útoků na vaši bránici, které si náramně užijete. Doprovodné texty, úvodníky každé kapitoly, jsou krátkým, ale poutavým detailem.

Inspilacerace možná cílí na milovníky motivačních citátů, možná cílí na ty, kteří je nemají rádi, ale rozhodně cílí na lidi disponující smyslem pro humor. Nebo možná ukazuje fakt, že se bez správného motivačního citátu ani pořádně nevys.nevyspíme, samozřejmě.

12.12.2023

Autor si pro nás připravil knihu, která je až po strop nadupaná akcí a také sarkasmem. Ten tvoří nedílnou součást děje a musím říct, že mi jeho smysl pro humor velmi sedl, takže jsem se při čtení nejednou zasmála, nebo alespoň pousmála. Příběh se odehrává na různých lokacích po celé republice, ovšem naprostá většina postav patří k armádě, takže se připravte na spoustu popisů vojenského vybavení, zbraní, hodností a podobných záležitostí. Ačkoliv bych tomu ještě pár let zpátky nevěřila, moc jsem si tohle prostředí užívala. 

Jediné, co mi činilo problémy, bylo množství postav. Těch jsou tu opravdu desítky, často se střídají, jen aby byly nahrazeny nějakými dalšími. Většina z nich se mihne v pár scénách, splní svůj účel v ději a pak už o ní neuslyšíte. Mě osobně dělalo problém si zapamatovat i lidi pohybující se přímo v blízkosti Matěje. Zpětně si vybavuji jen kapitána Postlera, Danu Navrátilovou, Terku Burianovou, Berana a Kortu. Ono ve výsledku zas o tolik nejde, čtení si člověk užije i tak, jen jsem měla jakoby pocit, že jsem si k postavám (s výjimkou Matěje) nemohla vytvořit žádný vztah, vzhledem k tomu, že pro mě byly jen jmény, které jsem stejně po chvíli zapomněla. 

Děj samotný je ovšem opravdu skvělá jízda. Zápletka mě bavila, byla velmi originální. Inu, kdo by si nechtěl přečíst sci-fi, kde je terčem útoku celá zeměkoule a prim v ní hraje naše domovina. Matěj byl velmi sympatický, líbilo se mi, že to nebyl typický hrdina, který se jednoho dne probudí a řekne si, že zachrání svět. Setkáme se zde s množstvím akčních scén, které se odehrávají třeba na dálnici, v dole, na hradě nebo ve vesmíru, prostředí je skutečně rozmanité a příběh jako takový funguje velmi dobře. Jistě, ke konci už má člověk tak trochu pocit, že čte soubor všech možných i nemožných náhod, a že si autor při psaní tak trochu házel kostkou, ovšem po přečtení poděkování, ve kterém zjistíte, kolik času musel věnovat rešerším a s kolika odborníky celou knihu konzultoval, mu to s radostí odpustíte. 

Jelikož se jedná o samostatný román, neupisujete se jeho pořízením k přečtení celé série. Mohu ho tak s čistým svědomím doporučit jak milovníkům českého sci-fi, tak i úplným nováčkům.

1 04.12.2023

*Posloucháno jako audiokniha vydavatelství OneHotBook*

„Nenáviděla jsem to.“ Taková jsou úvodní slova románu Viktorie Hanišové - Houbařka. Ačkoliv jsou vyřčena v jiném kontextu, přesto jsou do jisté míry průvodcem celou knihou. Hlavní hrdinkou jejího příběhu je Sára Tichá, zvaná Sisi.

Sisi se snaží vyrovnat se svou bolestnou minulostí, její prožitky ovšem nejdou do hloubky, zanechávají dosti povrchní dojem. Je zde sice prostor pro domyšlení čtenářem, či v mém případě posluchačem, ovšem celá situace působí vágně. Oproti tomu se dozvíme více o trase, o pohorkách po tátovi, o neurčitých barvách oděvů, o houbo turismu... Přesto příběh funguje díky umně zpracovaném napětí, dynamice a jazyku. Hanišová je věcná, strohá což je poněkud kontraproduktivní. Strohý jazyk užit v současné dějové lince plní svoji roli, totiž máte pocit, že je Sisi psychicky labilní. Jenže ve chvíli, kdy by měla strohost jít stranou a z příběhu, především minulosti, by měly čišet emoce, se jich nedostává. Hrdinka se mění, její situace se mění, nikoliv vsak styl vyprávění, který plní jen funkci média.

Nechci být zbytečně negativní, nevadí mi motiv příběhu, ale jeho hloubka. Nevadí mi strohost „současné“ Sáry, ale strohost Sáry „minulé“. Nevadí mi, že jsou některé informace naznačené, vadí mi povrchnost významných okamžiků. Na druhou stranu mohu Hanišové s radostí přiřknout skvělou práci s dějovými liniemi a jejich vzájemným propojením.

Nyní je ovšem třeba se věnovat i jinému úhlu pohledu, vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o audioknihu. Tereza Marečková coby interpret pod „taktovkou“ Martiny Frejové Krátké dokázala svým monotónním, snad až nezáživným přednesem zcela přesně vystihnout podstatu příběhu a především Sáry samotné, která působila ještě beznadějněji a neschopněji, než bych si dovedl představit sám. Pokud bych měl hodnotit přednes samotný, pak bych byl nadmíru spokojen.

Houbařka není první audio knihou nakladatelství OneHotBook, kterou jsem možnost si poslechnout, a přesto mne nepřestává překvapovat, jak pečlivě a s citem vybírají jednotlivé interprety.

Příběh Houbařky ve mně nezanechal hluboký dojem. Očekával jsem nejjemnější nuance psychologie hlavní hrdinky a ostatních významných postav. Dostalo se mi však jen nahlédnutí klíčovou dírkou. Kompenzace v podobě jisté dynamiky a napětí je ovšem dostatečná pro její neodložení do poličky. Příběhu samotnému bych tedy udělil 3 z 5 hvězd. Interpretace je ovšem na velmi vysoké úrovni a není zde nic, co bych mohl vytknout. Sára je díky Tereze Marečkové ještě smutnější, tragičtější než kdybych ji četl sám. Tereza Marečková, Martina Frejová Kráká a OneHotBook si jednoznačně zaslouží plný počet hvězd.

5 01.12.2023

V první řadě je nutné podotknout, že se na grafickém zpracování legendární Duny podílel Brian Herbert, který, jak jistě víte, pokračuje v otcových spisovatelských šlépějích a také Kevin J. Anderson, rovněž zkušený autor světa Duny. Tyto dvě jména jsou dostatečnou zárukou, že se nebude jednat jen o využití popularity dědictví, kterým Duna bezesporu je.
 
Návrat na planetu Arrakis byl velmi příjemný. Kresba je nádherná, plná rozličných detailů skvěle podtrhujících atmosféru příběhu. Nezáleží, zda se jedná o budovy, stroje, panoramata či červa pohlcujícího těžební stroj. Kniha na vás skrz na skrz dýchá emocemi a od určité chvíle i vůní skořice. Postavy mají svou nepopiratelnou hloubku, přičemž na vás jako čtenáře – pozorovatele přenáší veškeré své pocity. Příjemný bonus představují také barevně rozlišené myšlenky jednotlivých postav. Například Paulovy myšlenky jsou zobrazeny v zelených polích, Jessice byla přiřknuta oranžová a Vladimirovi červená. 
 
Příběh grafického románu, koneckonců stejně jako román, začíná na planetě Caladan – domově Atreidů, kde probíhají přípravy k odletu na Arrakis. Sledujeme Paulův trénink a studium planety. Stejně tak s ním prožijeme těžkou zkoušku, kterou musí na příkaz ctihodné matky Bene Gesseritu podstoupit. A právě tato scéna je jednou z prvních emočně silných. Krátce nato Atreidi odlétají. V průběhu zabydlování v novém sídle se setkávají s novým prostředím, obyvateli a hrozbami, které na ně čekají jakožto milá pozornost Vladimira Harkonnena. V první části se navazují první spojenectví, čelí se výzvám a bojuje se o holý život.
 
Duna není jen obyčejné sci-fi, ale snad vůbec první sci-fi román, který je kritikou doby, společnosti i jednotlivců a klade důraz na životní prostředí. Pokud se do příběhu ponoříte, jistě si budete klást otázku, kdo jsou oni Fremeni, Atreidové či Harkonneni známého světa. Grafické zpracování poskytuje velký prostor pro budování atmosféry. Pokud očekáváte od Duny přemíru akce, pak vám doporučuji poohlédnou se po něčem jiném. Akčních pasáží je zde poskrovnu, ale každá z nich je vyvedena k dokonalosti. Rozhodně pak budete okouzleni atmosférou panující na Arrakisu a zcela určitě Vás pohltí hloubka příběhu, stejně jako jednotlivých postav.

1 27.11.2023

Tuto autorčinu knihu jsem si ke čtení vybrala především proto, že mě upoutal její koncept. Už na počátku totiž známe údajnou hlavní zápletku, víme, co Editu přiměje přehodnotit svůj vlastní život. Je ovšem ona nevěra a odhalení milenky skutečně tím, co je v tomhle příběhu nejdůležitější?

Edita žije na vesnici a už na začátku nám vysvětluje, že její kamarádky jsou vlastně holky, se kterými na sebe kvůli svému podobnému stáří "zbyly", stejně jako malé děti, které si obvykle nacházejí své kamarády díky tomu, že si hrají na stejném písečku. Nejsou si vlastně zas až tak blízké. Tráví spolu poměrně hodně času, přesto však před sebou mají poměrně hodně tajemství. Vylévají jedna druhé svá bolavá srdíčka ale přímo k tělu se nepustí. A právě polemika nad tímto typem přátelství a jejich hodnotou je hlavním motivem proplétajícím se celou knihou.

Na to, jak to vlastně je s nevěrou, přijdete nejspíš poměrně brzy, ale jen pokud budete číst pozorně, pochopíte, co se autorka svými slovy vlastně snaží říct.
Stojí podobná přátelství za to? Nebo je lepší mít třeba jen jednu skutečně dobrou, blízkou přítelkyni, které svěříte vše? V průběhu čtení si jistě spolu s Editou projděte fází odsuzování I fází přijetí a pochopení. Přesto je stále jen a jen na vás, co si odnesete. Já sama takové kamarádky nemám, protože jsem už od malička spíše asociální a skutečně k sobě pustím málokoho. I tak jsem však dokázala ocenit autorčina slova a získala díky nim nový náhled na svět a vztahy lidí v mém okolí.

Kniha je velmi čtivá, autorčin styl psaní je příjemný, děj rychle ubíhá. Mně osobně se velmi líbily také příspěvky na blog, který si Edita založí, a které prokládají jednotlivé kapitoly. Samotný závěr, ve kterém se Edita setkává s někým, kdo možná dodá jejímu životu nový smysl a směr, mě osobně sice zase až tolik neoslovil a myslím, že by celý příběh fungoval dobře i bez něj, ale i tak jsem si čtení užila. Jednu z pěti bych určitě doporučila milovnicím společenských románů, které se rády čas od času ponoří do spletitých přátelských vztahů, poodhrnou závoj přetvářky a nahlédnou při tom i do své vlastní duše.

3 21.11.2023

Batman, Temný rytíř, samozvaný strážce Gothamu, versus soudce Dredd - policie, žalobce, soudce, porota a vykonavatel rozsudku v Mega-City 1. Dva světy, dva hrdinové, čtyři příběhy a jedna kniha okořeněná čirou esencí 90. let.

„Otvíracím“ příběhem je *Rozsudek nad Gothamem.* Více než dobrá volba na úvod. V Gothamu se objeví nový soudce, jež nese jméno Smrt. Verdikt je jasný - smrt všem provinilcům. Zatímco soudce s vervou vykonává svou spravedlnost, Batman je na dovolené v Mega-City 1. Jeho průvodcem nebude nikdo jiný než soudce Dredd a tresty létají vzduchem. Batman musí uprchnout a zachránit Gotham. Zvládne svůj nelehký úkol nebo všichni občané Gothamu zemřou?

Kresba je drsná, surová a místy chaotická což dodává příběhu další rozměr. Příjemným detailem pak jsou bubliny Scarecrowa a Smrti.

Druhá část, *Vendeta v Gothamu*, vypráví příběh pomsty zločince Ventriloquista, který se pomocí břichomluvecké panenky pokusí odpálit jedno dětské představení. Spoiler - bude to naprostá bomba.

Vtip, akce, super hlášky a kresba, která dává pocit, že jatka budou někdy jindy. Batman a Dredd si poměřují svásamozřejmě ega.

Ve třetím příběhu Hádankář svojí *Poslední hádankou* uvrhne Batmana do arény v jiné dimenzi, kde pro pobavení pánů budou nejlepší válečnící a vrazi bojovat o přežití. Deset gladiátorů, devět lovců, jedna oběť.

Spád, dynamika, vtip a zajímavé vedlejší postavy. Závěr je milé překvapení.

Komiksovou sbírku pak uzavírá příběh s názvem *Zemřít smíchy*. Mega-City 1 navštíví nechvalně známý, stále usměvavý a touhou zabíjet pomatený klaun, který najde spojence v temných soudcích. Když k tomu připočteme, že se deset tisíc Hédonistů sejde, aby zbytek bohémského života plného neřesti prožili v megasféře, izolovaní od světa, nemůžeme čekat nic jiného než brutální masakr, na který ani soudce Dredd nestačí. Batman se vydá naplnit své proroctví. Zachrání milovníky nezřízeného života či bude megasféra i Mega-City v temnotě?

Z „naší“ čtveřice rozhodně nejbrutálnější a nejzábavnější díl. Drsná kresba dává ještě více vyniknout samotné brutalitě.

Crew nám čtenářům naservírovala čtyři příběhy protínající dvě universa. Jedno ctící zákon a druhé, které potřebuje svého rytíře v kápi. Graficky rozmanité zpracování drsných, tvrdých, brutálních a zároveň vtipných, sarkastických a ironických příběhů, které nabízí něco navíc. Je to atmosféra časů devadesátých let, kdy přesně tohle lidé chtěli. Batman/Soudce Dredd je skvělou připomínkou a ukázkou toho, že „to dobré“ přetrvá.

20.11.2023

Ačkoliv má knížka necelých 150 stránek, příběh je velice hutný, dobře rozvinutý i načasovaný, takže během jeho čtení nemáte pocit, že by byl příliš uspěchaný nebo osekaný. Autor má velmi pěkný styl psaní, který se výborně čte. V textu se setkáváme s barvitými přirovnáními i nejrůznějšími narážkami, které čtení posouvají ještě na o kapku vyšší úroveň.

Všechny hlavní postavy jsou duše zmítané dnešní dobou, ve které bychom se údajně měli cítit šťastní, spokojení a svobodní. Jenže je tomu skutečně tak? Polistopad své čtenáře rozhodně přiměje k zamyšlení, a to nejen nad touto otázkou, ale také nad mezilidskými vztahy jako takovými. Je to vlastně skvělá ukázka práce s odlišnými názory. Může člověk fungovat ve společnosti lidí, jejichž názory se liší od toho jeho? To si koneckonců mohou otestovat i sami čtenáři, protože myšlenky a názory hlavních hrdinů jsou poněkud radikální a postupem času se uchylují k praktikám, které by spousta lidí považovala za odsouzeníhodné. Tahle knížka se ovšem dá intenzivně prožít ať už s hlavním hrdinou souhlasíte, či nikoliv.

Aleš, Čeněk i Monika jsou poměrně svérázní, obzvláště právě zmiňovaná Monika, která je typickou zástupkyní generace Z, a to jak svým chováním, tak trávením volného času či mluvou. Já jsem si asi nejvíce oblíbila Čeňka, který byl onou pověstnou tichou vodou, jež břehy mele. Nečekejte zde žádné motýlky a kytičky, Polistopad zcela určitě není oddechovým čtením. Samotný konec je poměrně otevřený, spíše jen naznačený. Ukazuje nám, kam až by chování hlavních hrdinů mohlo vést. To, jestli je nebo není v naší době něco takového reálné, je už pouze otázkou názoru. Každý čtenář si z tohoto příběhu může odnést něco úplně jiného.

Na závěr bych ještě ráda řekla, že tahle knížka podle mého názoru schytala na knižních databázích až nesmyslně špatné hodnocení. A já nemohu jinak, než zamyslet se nad tím, proč. Podle některých je kniha příliš vulgární. Já sama za sebe mohu říct, že ano, objevuje se tu pár sprostých slov, ale rozhodně ne na každé druhé stránce. Navíc obvykle zapadají do charakteru postavy, případně do prostředí, kde se pohybuje. Ovšem to, že čtenářům nejsou sympatické postavy nebo nesouhlasí s jejich názory není důvodem knihu špatně hodnotit a vůbec to nesouvisí s autorovými dovednostmi a schopností napsat dobrý a fungující příběh. Pokud tedy máte rádi krátké a úderné příběhy, které vás donutí k zamyšlení, mohu Polistopad jedině doporučit.

17.11.2023

Kniha druhá navazuje přesně tam, kde byl příběh přerušen. Dyer a Pabodie se vydávají na pátrací misi. Její cíl je jasný. Najít Gedneyho, posledního člena zmasakrované Lakeovy skupiny.

Gó Tanabe je umělcem, jež překonává nejen své vlastní hranice tvorby, ale i hranice nás - čtenářů. Kniha druhá je kreslena stejným stylem jako první, avšak díky většímu počtu velkoformátových obrazů je mnohem patrnější jejich hloubka a příběh samotný. Detailně nakreslená panoramata hor či prastarého města jsou famózní. Z každé kresby sálá děsivá atmosféra Lovecraftova příběhu. I tak zde samozřejmě najdeme pár kreseb, které nejsou tak pečlivé, avšak nejsou rušivé a rozhodně nezkazí zážitek.

Gó Tanabe opět prokázal, že ovládá nejen své řemeslo, ale i schopnost imaginace psaného projevu. V horách šílenství je děsivý příběh sám o sobě, Gó jej však dokázal přetvořit do obrazové podoby a vyprávět nám tento skvělý příběh znovu svým vlastním způsobem - skrze obrazy.

Stejně jako Knihu první, mohu vřele doporučit i tu druhou všem, který mají rádi psychologický horor v překrásně děsivém grafickém zpracování.

5 15.11.2023

Bílý vlk spolu s Marigoldem v nejnovějším komiksu zavítá do Grimmwaldu, bývalého důlního městečka sužovaného podivnými zvěstmi o řádícím vlkodlakovi. Souvisí jeho zjevení s příchodem tří zbohatlých sester, které se nad městem snaží získat kontrolu? A co se stalo s rodem Grimmů, kterým zde kdysi náležela většina pozemků?

Dostává se nám zde příběhu, který je do značné míry inspirovaný Červenou Karkulkou. Nečekejte ale žádný košíček plný dobrot ani vlka s kamením v břiše. Na stránkách komiksu se setkaváme s chladnou manipulací a intrikami.

Spolu s Geraltem se snažíme odhalit, kdo je oním vlkodlakem a zda si ho skutečně někdo najal, aby děsil místní obyvatele. Také postupně zjišťujeme, zda jsou ony tři mocné sestry skutečně tak špatné, jak si o nich lidé myslí a jestli jsou potomci rodu Grimmů skutečně takoví budižkničemové, jak se na první pohled může zdát.

Potkáváme zde také spoustu zajímavých vedlejších postav, z nichž některé Geralta oblaží svou krásou, zatímco jiné mu dají jasně najevo, co si o něm myslí. Za mě skvělým doplňkem k dramatickému příběhu jsou Margioldovy pokusy o složení nové balady, které jsou v příběhu opravdu krásně graficky znázorněné.

Konec je poměrně melancholický, morálně šedý. A to je dobře, protože přesně takové konce k Zaklínači patří, bez nich tenhle svět prostě nefunguje. Na závěr by se tedy patřilo říct, že ačkoliv se nejedná o žádný světoborný příběh, který vám vyrazí dech, fanoušky určitě návrat do světa oblíbeného vědmáka potěší a samotný děj rozhodně neurazí.

5 13.11.2023

Já osobně jsem velkou fanynkou Terčiných knížek a její styl psaní naprosto zbožňuji. Obdivuji její schopnost střídat žánry. Její příběhy jsou naprosto jedinečné, jsou jako černá díra, která vás na začátku vtáhne a vyplivne až na konci. A jinak tomu nebylo ani u Hellboundu.

Na začátku příběhu se seznamujeme s Mayou a s tím, co se jí a její mámě stalo. Zároveň s ní však chodíme do školy, na terapie, poznáváme nové kamarády i její pravé já, sbližujeme se s Jamesem. Že to zní spíš jako vlastně docela hezký příběh? Také jsem se nechala nachytat. V jednu chvíli jsem si začínala říkat, že to vlastně ani není thriller. Tenhle příběh vás tak hezky ukolébá, že uvěříte, že se nic špatného stát nemůže. A pak vám zasadí tak brutální podpásovku, že vám to vyrazí dech. Konec je poměrně drsný a minimálně ve mně zanechal hodně otázek.

Značnou část příběhu tvoří milostná linka mezi Mayou a podstatně starším Jamesem, otcem jejího kamaráda a uznávaným psychiatrem, jejichž vztah je pro mnoho lidí zvláštní a nepřijatelný. Asi nikoho z vás nepřekvapí, že jsem jim hned od začátku fandila. James si prostě čtenářky umí omotat kolem prstu. Je ohromně charismatický a tajemný, nejde mu odolat. Maya je podobně tajemná, jako on, ale je velice sympatická. Já jsem se s ní ztotožnila velice snadno a její příběh intenzivně prožívala. Podstatné jsou však i její terapie a snaha vypořádat se s prožitým traumatem, které je zde velice dobře a uvěřitelně zpracované.

Velice jsem ocenila kratičké zmínky věnované postavám z Kávy každé půlnoci, ty mě opravdu potěšily. Také se mi líbily kulturní vsuvky, kterých tu sice nebylo ani zdaleka tolik, jako v Kávě, ale zato byly velmi pečlivě zvolené.

Pokud si tedy chcete přečíst skvěle vystavěný psychothriller, který se vám dostane pod kůži a vyvolá ve vás celou škálu pocitů, pak po knize Hellbound určitě sáhněte, nezklame vás. Přímo na stránkách nakladatelství si ji navíc můžete pořídit i se stylovým merchem. Já mohu jen doufat, že Terka brzy napíše něco dalšího, protože je pro mě jednou z nejlepších českých autorek vůbec.

1 09.11.2023

Hlavní hrdinkou této oddechové a vtipné mangy je Kazusa, která je členkou literárního klubu, kde spolu se svými kamarádkami debatují o knihách. Jak už to však bývá, dospívající děvčata v určitém momentě narazí na knihy s er*tickými a s*exuálními scénami, které je rozhodně nenechají chladnými. Najednou začnou s*x vidět všude a ve všem, jakkoli se mu snaží vyhnout. Nebo vlastně možná nesnaží?! Jedna z dívek se stane objektem zájmu svého spolužáka, druhá má za kamaráda z dětství toho nejatraktivnějšího kluka z celé školy, třetí chodí na pochybná internetová diskusní fóra... A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Zvládnou se dívky s touto tématikou vypořádat a stát se součástí „dospělého“ světa?

Musím říci, že jsem se při čtení této mangy opravdu bavila. Není zde nouze o vtipné a trapné scény, při kterých vám bude hlavních hrdinek vysloveně líto, ale zároveň nebudete moci potlačit smích. Jednotlivé postavy jsou od sebe poměrně jednoduše rozlišitelné, což pro mě bývá u některých mang zkraje problém. Tady jsem se naštěstí neztrácela nikde, kresba je opravdu povedená a celkově se mi manga četla velmi příjemně.

Myslím, že cílovou skupinou tohoto příběhu jsou nejen dospívající, kteří se s dívkami jistě dokáží ztotožnit a najdou v jejich historkách útěchu, ale také dospělí, kteří mají podobné období už dávno za sebou a rádi si na něj zavzpomínají. Koneckonců, nejspíš nikomu z nás se v období puberty podobné trapasy nevyhnuly. Těším se na další díl!

2 07.11.2023

Svět je zdecimován, existence států, království a vlád je zapomenu. Vládnoucí garnitura se v prach obrátila, jen aby byla rozfoukána. Svět je ovládán penězi (Dobře, to není nic nového.) v rukách těch nejbohatších a nejmocnějších rodin (Ehmto také není nic nového.). To, co je nové, je Lazarus. Osoba sloužící jako meč i štít nejmocnějších rodin. Regenerace, nadlidská síla, nejlepší výcvik a technologie, které jsou hudbou budoucnosti. Každý Lazarus je však věrný pouze své rodině. Je hrotem meče svého pána.

Tlumené, tmavé barvy, které byly využity při kresbě, čtenáře utvrzují, že se mu do rukou dostal temně laděný komiks plný intrik, manipulace, brutálních vražd, zrady a snahy zajistit alepoň nějakou budoucnost. Hlavní hrdinka, Lazarus rodiny Carlylových jménem Forever, je velmi sympatickou postavou. Tedy až na skutečnost, že je pouhým nástrojem, vrahem bez skrupulí. Přestože se nedozvíme nic o událostech vedoucích k tristnímu stavu civilizace, dostaneme více než dostatečnou kompenzaci v podobě dialogů postav objasňujících prostředí či fungování společnosti. Prozatím je jen na nás jak si svět dotvoříme a získáme tak o něm více či méně ucelenou představu.

Je zde ovšem i pár drobností, které bych mohl vytknout, jako například místy ne tak moc detailní panely. Nicméně Rodina je skvělým úvodem do postapokalyptického světa, je skvělou návnadou, neboť si vás Lazarus pěkně zaháčkuje a nepustí.

06.11.2023

Drakonická genocida byla započata. Loutkář, tajemný inkvizitor Omand, tahá za provázky svých mocných loutek. Přesto či snad právě proto hnutí odporu nabírá na síle, skryto ve stínech putuje po zemích Loku, aby chránilo bezkasté. Knihovnice bojuje o život, prorokyně pečuje o své stádečko a Ashok očekává bitvu.

Třetí návštěva kontinentu Lok je mnohem dynamičtější a krvavější než dvě předchozí, které se věnovaly vytvoření nových příběhových linií a představení nových postav. Koneckonců přesně tak, jak to má Larry Correia ve zvyku.

Právě díky událostem předchozích dílů je možné vnímat posun jednotlivých postav. Ashok, ústřední postava, splňuje přesně měřítka vykonstruovaného jedince. Ačkoliv jest původu bezkastého, vyvolen černou ocelí byl. Ve světě, kde je bezkastý ničím, nemůže být zároveň takto mocným mužem. Jediné řešení tak spočívá ve lži, promyšlené, kruté a kladné lži, která ve chvíli objevení neuvalí trest na strůjce nýbrž na oběť. Termín oběť je třeba brát s rezervou, neboť Ashok, přezdíván Černé srdce, není mužem, jež by se dal snadno zastrašit. Thera, prorokyně, svádí svůj vnitřní boj s přijetím odpovědnosti, jakou jí tento status přiřkl. Je zajímavé sledovat její vlastní vývoj a přijetí toho, kým byla předurčena se stát. Neméně zajímavou postavou je Rada, knihovnice z kapitolu. Tato inteligentní, vzdělaná žena pozná život ve světě „tam venku“ a zjistí jaká je jeho cena. Pozná cenu záchrany lidského života. Právě naši hrdinové, byť jsem nevyjmenoval všechny, jsou pověstné pilíře nesoucí tíhu příběhu.

Correia postavy psát umí. Kromě postav ovšem umí skvěle popsat bojové scény a boj samotný. Jenže co dělá knihu knihou, kromě příběhu? Je to tempo. Dynamické či bojové pasáže střídá poklid, jisté rozjímání. Tempo je zběsilé i klidné, ale především vyrovnané. I přes přítomnost mnoha odboček od hlavní příběhové linie není třeba se jakkoliv děsit volných konců.

Jediné, co mohu knize vytknout, je ovšem oproti originálu chybějící krásná mapa a překlad. Díky mapě by bylo snažší zorientovat se, kde se jednotlivé postavy nachází a jak blízko či daleko k sobě mají. Překlad jako takový pak působí v jistých pasážích poněkud kostrbatě, což vede k nejednomu pozvednutí obočí.

Celkově ovšem mohu příběh s klidným svědomím doporučit všem milovníkům fantasy, akce a politiky. Larry Correia své řemeslo nejen ovládá, ale především je cítit, že píše pro radost. Píše jako čtenář pro čtenáře.

02.11.2023

Za normálních okolností bych si knížku určitě přečetla ve slovenštině, protože v ní čtu moc ráda a užívám si to. Když jsem ale zjistila, že české vydání bude mít speciální ilustrace Michaely Ahonen, které ve slovenském vydání nejsou, neodolala jsem. Ilustrace jsou pro mě vždycky jasnou volbou a tahle knížka se celkově graficky ohromně povedla.

Podle názvu a především pak podtitulu „Veselé historky z cest po Číně a Taiwanu by se mohlo zdát, že se jedná o cestopis, nicméně tomu tak docela není. Jedná se o krátké a velmi vtipné příběhy samotné autorky, které prožila během svých studií na Taiwanu a v Číně. Zároveň nás zde čeká také pár historek odehrávajících se na Slovensku - některé své asijské přátelé totiž Dominika vyprávěním o své rodné zemi natolik uchvátila, že ji zatoužili navštívit.

Pokud vás tedy zajímá, jak vypadá běžný život v těchto bezpochyby zajímavých zemích, jak tamní obyvatelé smýšlejí, co považují za nepřípustné a bez čeho naopak nedají ani ránu, určitě po téhle knížce sáhněte. Nedostane se vám sice klasických popisů krajin, měst ani turistických destinací, ale zato se dozvíte, proč lidé na Taiwanu nekoukají z oken, nevaří nebo proč věnují své účtenky charitě namísto peněz.

Velmi jsem ocenila také jazykové vsuvky popisující situace, do kterých se člověk při vyslovení čínského slova se špatnou intonací může snadno dostat. Musím říct, že tato knížka rozhodně nepatří mezi ty rádoby vtipné, u kterých se čtenář nad řádky sotva pousměje. Každou chvíli jsem se nahlas smála, protože autorka má opravdu skvělý smysl pro humor a umí jednotlivé situace čtenáři výborně zprostředkovat. Díky tomu, že jsou jednotlivé příběhy opravdu kratičké, jedná se o velmi příjemné a oddechové čtení, které můžete zhltnout najednou, nebo si ho pohodlně rozkouskovat do několika večerů.

Knížku můžu jedině doporučit všem milovníkům východní Asie a tamní kultury, ale také čtenářům těmito zeměmi zcela nepolíbeným či milovníkům převážně situačního humoru. Druhý díl s názvem Korejské halušky vyjde v češtině už brzy a já se skutečně nemůžu dočkat!

1 30.10.2023

Kniha je psána formou dialogu mezi Petrem a vetřelcem v jeho hlavě, veškeré zážitky tedy máme z první ruky. Že je ta představa hlasu, který vám něco přikazuje, absurdní? Možná. Ale zcela určitě je to neuvěřitelně psychicky náročné. Petr je osamělý, s nikým se příliš nestýká a nebaví, jeho frustrace a úzkosti mu v podstatě znemožňují fungovat jako normální člověk.

OCD mi není cizí, a tak mohu říci, že se autorovi podařilo tuto nepříjemnou poruchu převést na stránky knihy opravdu věrohodně. Místy se mi ze čtení dělalo až nevolno, jako by se úzkost hlavního hrdiny přenesla na mě samotnou. Umí i na tak malém počtu stran vybudovat opravdu hutnou a až nepříjemnou atmosféru.

Jsem velice ráda, že se ke mně tato novela dostala a mohla jsem si ji přečíst. Je opravdu dobře, že se o tomto tématu někdo rozhodl napsat, protože lidé okolo dost často nemají vůbec tušení, co se člověku s OCD honí hlavou, a že to není tak jednoduché si prostě říct "nebudu to dělat". Pokud tedy máte ve svém okolí někoho, kdo si něčím podobným prochází, nebo si prostě jen chcete rozšířit své obzory, pak by vás Vetřelci v našich hlavách rozhodně neměli minout!

1 24.10.2023

Dost často se mi stává, že mi ženské hlavní hrdinky v knihách lezou na nervy. U Pána nočních můr tomu tak však překvapivě nebylo, ačkoliv vím, že spoustě čtenářů Annuviina povaha nesedla. Mě si ovšem svou tvrdohlavostí, cílevědomostí a občasnou protivností vážně získala a upřímně jsem jí fandila. Stejně tak si mě získal i Gamron, Temný král, tak trochu morálně šedá postava balancující kdesi na hranici dobra a zla. To je holt něco pro mě. Pán nočních můr však na svých tři sta stranách potištěných drobným písmem skrývá mnoho dalších zajímavých postav. Obdivuji schopnost autorky každé z nich vtisknout jedinečnou osobnost, díky které jsem neměla problém se v postavách orientovat a nepletla jsem si je.

Svět Sedmisvětí je velmi pěkně a do detailu vymyšlený, velice se mi líbily krátké vsuvky popisující některé události z jeho historie. Setkáváme se zde se spoustou neotřelých bytostí, například s děsivými a nebezpečnými territy, trolly či morohijci. Najdeme zde bohyni, která na sebe bere podobu hory, studnici, ve které vznikají sny nebo prastaré Tři sestry toužící vtáhnout vše živé do svých mokřadů.

Děj utíká poměrně svižně. Akce zde není ani moc, ani málo. Řekla bych, že se jedná o poměrně vyvážený příběh, jehož jedna část sice v prvním díle končí, ovšem zanechává za sebou mnoho otázek, které budou doufám zodpovězeny v dalším díle. Viin a Gamronův osud totiž na konci zůstává nejistý a prudce mění svůj směr. Nenechte se však zmýlit, nejedná se o žádnou červenou knihovnu. Vztah hlavních hrdinů se řeší spíše kdesi na pozadí celého příběhu. Celková atmosféra je spíše dosti ponurá, místy až depresivní.
Je pravda, že v druhé polovině knihy jsem se setkala s několika scénami, které už mi připadaly maličko přitažené za vlasy a působily lehce nahodile, jako kdyby se nějakým zázrakem vždy na poslední chvíli objevila záchrana. Ovšem to je pouhá drobnost, kterou jsem schopná této jinak velice zdařilé prvotině odpustit.

V neposlední řadě musím také zmínit pěkné ilustrace, které knihu doprovází a dotváří celkový dojem z ní.

Rozhodně doporučuji všem čtenářům čistokrevných, výpravných fantasy plných neotřelých postav a detailně promyšlených světů. Těším se na pokračování!

2 23.10.2023