PrincaListicka komentáře u knih

Již předchozí autorčin thriller Dokonalé propojení byl výborný a moc jsem si ho užila, Mrazivá náruč je však ještě o několik úrovní lepší.
Musím smeknout před tím, jak dokonale odporně je zde vykreslena postava matky Marcely. Těžko byste hledali postavu, která by se vám víc hnusila než ona.
Nechci příliš prozrazovat, každopádně nechápu, jak je možné, že obě děti zůstaly v její péči. Opravdu není normální, aby se malá holčička starala o domácnost a svého ještě mladšího bratříčka zatímco matka se jen válí doma, přivydělává si kradením a ani se nestará o to, aby měli co jíst.

I proto je až s podivem, jak skvělí lidé z obou jejích dětí vyrostli. Val i Roman jsou milí, obětaví a přátelští. Na venek se snaží nedávat najevo, že je u nich doma něco špatně, proto o tom také téměř nikdo neví.

Další důležitou postavou příběhu je nepochybně kapitán Igor Daníček, hlavní aktér celého vyšetřování, ale hlavně také neskutečný sympaťák, jehož charismatu jistě propadne nejedna čtenářka.

V neposlední řadě musím zmínit také Lauru, která je velmi zvláštní postavou, o které od počátku vlastně nevíte, co si myslet. Na jednu stranu vám je jí líto, na druhou stranu vám připadá jako hrozná mrcha. A tak to vlastně zůstane až do samého konce příběhu.

Je vlastně zajímavé, že ačkoliv se na první pohled může zdát, že hlavní zápletkou bude právě Romanova vražda, při zpětném pohledu na děj tomu tak docela není. Velkou roli zde hrají právě spíše rodinné vztahy mezi Val a její matkou, postupně odkrývání jejich rodinné historie a příkoří, kterých se Marcela na svých dětech dopustila. Také vyvstává otázka, co se vlastně stalo s jejich otcem. Dalším důležitým tématem je i Valčino osamostatnění a odpoutání se od minulosti.

I přes to, že se jedná o tak těžké téma, o kterém se ne vždy dobře čte, tady vám stránky budou mizet před očima, ani se nenadějete. Spíš si budete přát, aby byl příběh ještě o kousek delší.

Co se týče samotného děje a závěrečného rozuzlení, zde mi připadalo mnohem přirozenější než u Dokonalého propojení, na druhou stranu vlastně asi nebylo zas až tak překvapivé, což ale mně osobně nijak zvlášť nevadilo. Nenarazila jsem zde ani na žádné díry či chyby v příběhu.

Rozhodně tedy doporučuji všem milovníkům mrazivých psychothrillerů, kteří se nezaleknou ani trochu náročnějších témat. Doufám, že autorka brzy napíše další, podobně skvělý příběh.

3 06.04.2023

(SPOILER) Musím říct, že pro mě bylo těžké rozhodnout se, čím své hodnocení započnu, protože Káva má prostě tolik předností a kvalit, že bych o ní dokázala mluvit hodiny. Více než 500 stránek, na kterých se jejich příběh odehrává, jsem zhltla během tří večerů a několika volných chvil během dní k nim náležejících, protože jsem se od něj prostě nemohla odtrhnout.

Zaprvé bych asi začala tím, že já sama jsem obrovskou fanynkou zakázaných lásek. Vztah učitel X studentka vždycky patřil mezi mé oblíbené zápletky a jsem hrozně ráda, že konečně někdo napsal příběh, ve kterém není zobrazený jako špatný.
Jistě, hlavní hrdinové si uvědomují, že v očích společnosti je jejich vztah proti pravidlům, a že by z toho Adrian Abernathy mohl mít velké problémy, každopádně jejich láska je zde zobrazena v té nejčistší podobě.

Jistě, hlavní hrdinové si uvědomují, že v očích společnosti je jejich vztah proti pravidlům, a že by z toho Adrian Abernathy mohl mít velké problémy, každopádně jejich láska je zde zobrazena v té nejčistší podobě.
Adrian je naprosto úžasný, inteligentní a charismatický muž, kterému jsem propadla už od samého začátku, každopádně pokud vám už jen má slova popisující jeho vztah s Rose přijdou zvrácená, pak asi tahle kniha nebude nic pro vás.

Mám pocit, že spousta recenzentů Kávy se ve svých hodnoceních spíše zaměřuje na Rosiiny problémy s PPP a jejímu vztahu s Adrianem se trochu vyhýbá, což je podle mě velká škoda. Obě témata totiž spolu jdou ruku v ruce.
Vzhledem k tomu, že autorka má s PPP své vlastní zkušenosti, byly veškeré myšlenkové pochody popsány velmi podrobně a velmi realisticky. Ne vždy to bylo příjemné čtení a z některých scén šel mráz po zádech, každopádně si myslím, že pokud, stejně jako já, máte problém s přijetím sebe sama a toho, jak vypadáte, budete Rose ve spoustě ohledech chápat. Tím rozhodně neobhajuji bulimii, jen říkám, že je v příběhu vše popsáno tak realisticky, že budete možná chvílemi mít pocit, jako by vám autorka četla myšlenky. To ovšem platí i pro popis Rosiiných pocitů ve vztahu k Adrianovi, se kterými často bojuje, vytváří si v hlavě zdánlivě nesmyslné vzorce a vyvozuje mylné závěry.

Další naprosto úžasnou součástí tohohle příběhu jsou velmi četné zmínky klasických děl - ať už knih, obrazů, divadelních inscenací či hudby. Pokud jste tedy, stejně jako já, milovníci například Poea, Tolstého, Botticelliho, Beethovena, Tudorovců, ale taky Sherlocka nebo Pirátů z Karibiku, přijdete si tady na své.
Kromě toho jsem zde narazila na spoustu dalších dat nebo informací, se kterými jsem se velmi ztotožnila, měla jsem tedy místy pocit, že je Rose mým mladším Alter egem.

Co se týče postav jako takových, myslím, že jsem už dostatečně naznačila, že Rose i Adrianovi jsem naprosto propadla a jsem si jistá, že jsem jejich příběh nečetla naposledy.
Pokud jde o ostatní, vedlejší postavy, musím říct, že jsou všechny bravurně napsané. A spousta z nich mi perfektně lezla na nervy, což jen dokazuje autorčiny schopnosti.
Rosiini kamarádi Rick a Caroline spadají do kategorie lidí, se kterými bych asi v jedné místnosti nevydržela, protože jsou naprosto ztřeštení excentrici.
Její rodiče, a sice otec, se kterým žije, a matka, kterou nesnáší a už několik let ji neviděla, jsou dokonalými protipóly. Taťka je takový milý pohodář, typický chlap, máma je přísná dáma, se kterou není zrovna snadné vyjít.
Co se mi ovšem líbí velmi je to, že každá z postav má v rámci příběhu svou malou dějovou linku, kterou máme šanci alespoň z dálky sledovat.

Jediné, co mě trochu mrzelo, je to, že příběh končí tak nějak uprostřed všeho a dostává se nám pouze epilogu odehrávajícího se o sedm let později. Autorka však pro tento fakt má své podstatné důvody, které naprosto chápu a respektuji.

Poslední věcí, kterou chci zdůraznit, je to, že autorka vytvořila ke knize playlist plný samých skvělých skladeb, které celou atmosféru příběhu dokonale dokreslují.

Tak co, už jsem vás dostatečně přesvědčila, že tuhle knížku prostě potřebujete? Pokud ano, tak si ji utíkejte koupit. Já si mezitím uvařím šálek kávy a budu čekat na autorčinu další knihu.

4 28.03.2023

Musím říci, že jsem od knížky původně čekala něco trochu jiného. Myslela jsem si, že se bude jednat o něco ezoterického, to jsem ale ještě nevěděla, že autorka je historička, která se při tvorbě svého příběhu inspirovala reálnými osobami a událostmi. Velmi mě potěšilo, že autorka všechna tato fakta shrnula a vysvětlila na konci knihy.

Stejně tak se nejedná o dětský příběh, naopak, je tu několik opravdu drsných situací, které i mě samotnou poměrně překvapily, a také se zde objevují náznaky erotiky. Příběh Malvíny je tak podle mě vhodný spíše pro starší mládež a určitě bude hodně bavit i dospělé.

Co se týče postav, jak už je i v anotaci knihy uvedeno, nejsou černobílé. Byly chvíle, kdy jsem Malvínu měla moc ráda a fandila jsem jí, byly chvíle, kdy mi naopak hrozně lezla na nervy. Podobně tomu bylo i u záhadného čaroděje Federica. Já osobně zbožňuji morálně šedé postavy. Nemám ráda čistě kladné postavy, protože si myslím, že ani v realitě se nesetkáme s člověkem, který by měl pouze čisté úmysly.
I vedlejší postavy, kterých je tu poměrně hodně, jsou opravdu zajímavě vymýšlené a líbí se mi, že ačkoliv nejsou středobodem příběhu, dozvídáme se i o jejich osudech a příhodách.

Pokud jde o samotnou zápletku, je podle mě opravdu skvěle vymyšlená, někdy trochu předvídatelná, jindy vážně překvapivá. Je zde poměrně hodně akce, nepůsobí však nepatřičně ani nadbytečně.

Jediné, co mě trochu mrzí, je fakt, že jsme se nedozvěděli nic o Malvíniných rodičích a pravém původu. To by mě opravdu zajímalo. Pokud bych měla vypíchnout jedinou věc, která mi na knize trošičku vadila, byl by to fakt, že Federico a Francesco, dvě hlavní a poměrně důležité postavy, měly tak podobné jméno, že se mi až do konce knihy pořád pletly. Ale to je opravdu jen malý detail.

Rozhodně tedy knihu s čistým svědomím mohu doporučit všem milovníkům fantasy, magie, příběhů zasažených do historie a založených na skutečných událostech. Doufám, že autorka brzy napíše nějaký další příběh.

3 24.03.2023

Příběh této poměrně útlé knížky se může jevit jako krátký, ale je velmi hutný. Odehrává se na Slovensku v alternativní budoucnosti, kdy se vláda rozhodla učinit přítrž stále se přiostřujícímu násilí a šikaně mezi žáky základních škol otevřením Nové pedagogické fakulty. Její studenti podstupují speciální výcvik pro jednání s agresory všemi možnými způsoby - ať už to půjde po dobrém, nebo po zlem. Křídou, nebo mečem. A to doslova. Mají státem posvěcené právo vynucovat si kázeň násilím - například odřezáváním prstů.
Hlavní postavou je Michael - nový magistr, který byl kdysi jako žák svědkem masakru na základní škole Čatkovo, při kterém přišlo o život několik nevinných lidí. Jako pole své pedagogické působnosti si vybírá právě tuto základku, kterou má touhu napravit.

Může však něco takového fungovat? Jak na to všechno budou reagovat, učitelé, žáci či jejich rodiče? Co pohled veřejnosti, změní se? Přinese přiměřené násilí na dětech požadované výsledky?
Víc prozrazovat nebudu, ač bych chtěla. Nejspíš je lepší, když čtenář dopředu neví, kterým směrem se příběh bude vyvíjet.

Musím přiznat, že prokousat se touhle knihou mi trvalo s přestávkami dobré tři měsíce. Nejspíš to souvisí s tím, že jako bývalá učitelka mám naprosto přesnou představu o tom, jak to na základce chodí.
Je velmi obtížné v této situaci zaujmout stanovisko, protože nic není černobílé.
Samozřejmě neschvaluji násilí na dětech, podobný koncept jako v knize by u nás naštěstí ani nikdy schválen nemohl být. Na druhou stranu ale zaznamenávám jiný problém.

Ze společnosti se pomalu ale jistě vytrácí slušnost a lidskost, každé jedno dítě je jedinečné individuum, učitel není absolutně žádná autorita, spíš naopak. Rodiče doma kantory před dětmi pomlouvají a utírají jim slzy když pláčou, že jim učitel řekl něco, co se jim nelíbilo. Je jim úplně jedno, jestli jejich dítě udělalo něco, co nemělo, jestli bylo drzé, zlé, sprosté nebo vyrušovalo - jejich miláček je totiž nedotknutelný anděl, kterému k nohám snesou modré z nebe, protože jinak by se mohl rozplynout jako sněhová vločka.

Učitelé mají v dnešní době svázané ruce. Nemají na děti absolutně žádnou páku. Neplatí na ně rodiče, neplatí na ně kázeňské postihy. Koho zajímá zhoršená známka z chování, když na jejich budoucnost vlastně nemá žádný dopad? Myslím, že je tedy nejvyšší čas začít s touhle situací něco dělat. Najít nějaké jiné řešení, kterému se nebudou žáci jen vysmívat.

Pojďme ale zpátky ke knize. Kromě Michaela se zde setkáváme s některými učiteli a žáky, kteří vybočují z řady. Kteří si násilí nenechají líbit. Rozhodnou se proti němu bojovat. Třeba ředitel Líška nebo malá Petra, jejímž vzorem je komiksová hrdinka s nadpřirozenými schopnostmi bojující proti zlu.

A proc zmiňuji komiksovou postavu s nadpřirozenými schopnostmi? I Kriedou alebo mečom stojí někde na pomezí reality a fantasy příběhu. Existuje zde totiž tajemná metasféra, do které mohou duše lidí vstupovat, setkávat se zde se svými vzpomínkami i myslemi jiných lidí. A nejspíš vám samotným tak trochu dojde, že je možné ji tak trochu zneužít k ovládání jiných. Jak se s ní hrdinové poperou? To už budete muset zjistit sami.

Autorův styl, který znám z jeho předchozí knihy Odvrhnutí, je stále jednoznačně rozpoznatelný. Každopádně musím říci, že oproti jeho prvotině mi přijde, že se zlepšil, byl lépe čitelný a záživnější.

Určitě se tedy podle mě jedna o knihu s hlubokou myšlenkou, která vás donutí přemýšlet, která je dobře a kvalitně zpracovaná a rozhodně stojí za přečtení.

20.03.2023

Larry Correia se nezapře. Syn černého meče započal svoji fantastickou cestu ve světě, kde Zákon je nadřezen všemu. Ve světě, kde jsou lidé, jejichž životy jsou závislé na kastě kterou zastupují, nelidé, zatracení a společný nepříteldémoni. A právě Rod zabijáků si bere na paškál Ztracený rod. Ten žije mimo zákon a provádí, jak název knihy napovídá, nájemné vraždy. Zákon je zatracuje, přesto je využívá je-li to třeba

Rod zabijáků vsadil na více dějových linií, přičemž nejvíce prostoru dostala Thera, která poněkud neochotně přijala galantní pozvání Sikassa, jenž je hlavou kouzelníků-zabijáku Ztraceného rodu. Přestože by ji nejraději předal inkvizici neučiní tak, neb je Thera vhodným nástrojem pro upevnění Sikassova postavení. A tak se, díky pozvání, zcela proti vlastní vůli začíná užívat svého potenciálu. Tedy místo kouzel dává přednost pádlu, ale o tom si jistě přečtete sami. Rozhodně vás tato dějová linie nebude ani trochu nudit.

Druhá linie sleduje Vrchního inkvizitora Omanda, který pracuje na svém plánu drobné genocidy. Zároveň sledujeme Ochránce Devedase, toho času chůvu archivářky Rady. Mimochodem - zde vás čeká velice vtipná scéna při návštěvě starého přítele.

Ashok, potažmo Synové černého meče, dostali tentokráte prostoru trošku méně než jsem očekával. Nicméně zcela překvapivě jsou pasáže s Ashokem ty nejakčnější. Bojová scéna ve společenském domě je naprosto báječná a ano, zcela ji předčí závěrečný souboj s A tady bych měl končit.

Na samotném závěru se osudy našich hrdinů protnou. A ano, stane se to nejhorší. Poslední řádky vás tak nadchnou, že budete skandovat chci víc, chci pokračování.

Larry Correia má svůj nezaměnitelný styl, za což můžeme být jen a jen rádi. V Lovcích monster ukázal, že akční scény, černý humor i sarkasmus zvládá bravurně. Sága zapomenutého válečníka dokazuje, že umí vystavět svět s fungujícími pravidly, drsný svět, kde je jeden společný nepřítel - démoni žijící v oceánu. Larry stvořil středověké fantasy se vším, co k tomu patří. Najdete zde rozličné netvory, intriky, nějaké to zaříkadlo a končetiny nacházející se tady a onde. Přestože je příběh vyprávěn pomocí rozličných dějových linií, jejich diverzita je výhodou a víte, co můžete očekávat.

Larry má u mne vždy čestné místo a ač se nejedná o dílo intelektuální hodnoty splňuje vše, co splnit má - zábavu. Celkově hodnotím 80%, protože přeci jen některé pasáže by si zasloužily trošku více péče.

10.03.2023

(SPOILER) Brutal rozhodně není příběhem určeným pro děti a mladistvé, ba ani pro spoustu dospělých slabší povahy. Na druhou stranu lidem, kteří se s násilím podobného druhu již na obrazovkách či stránkách knih setkali a rádi ho vyhledávají může připadat, že už viděli i horší věci. Je pravda, že - alespoň podle mého názoru- člověk, který si podobné příběhy užívá, musí být trošku morbidní a pokroucený, většina lidí z nich bude prostě jen znechucená.
Stejně tak spousta lidí detektiva Dana odsoudí jako zvrhlíka a nebude pro jeho činy mít pochopení. Někteří, jako třeba já, s ním ovšem budou velice sympatizovat a fandit mu. Zločinci by prostě svému osudu uniknout neměli.

Dostává se nám zde dvou případů rozdělených do několika kapitol - v první z nich je hlavním záporákem vražedný pošťák, jehož cílem jsou malé holčičky, v druhém zase partička kluků, která si založila byznys na lovení dívek na párty za pomoci omamných látek a jejich následným brutálním znesvěcením, které si ještě s oblibou natáčí. Pokud jsou pro vás tato témata příliš už pouze takto z popisu, vyhněte se této manze velkým obloukem.

Hiroki Dan je podle mě velký sympaťák a vlastně mě docela mrzí, že ačkoliv je hlavní postavou příběhu, nedostane v prvním díle ani zdaleka tolik prostoru, kolik bych si přála. Na druhou stranu mi přijde, že se tím o to víc jeví jako konečný soudce a vykonavatel trestu, což působí dramatičtěji.

I u Zpovědi detektiva z oddělení vražd jsem byla velice spokojená s překladem a sazbou, volbou fontů a prací s vizualizací citoslovcí typických pro mangu. Doufám, že i další mangy budou v tomto duchu pokračovat a udrží si nasazenou laťku.

Brutal tedy opravdu není pro všechny, naopak je určen spíše poměrně úzkému okruhu čtenářů, kteří si ho ovšem podle mého názoru o to více užijí. Jsem zvědavá, co přinesou další díly. Pokud v nich bude víc Hirokiho Dana a ještě o kapku víc násilí, zlobit se vůbec nebudu.

3 23.02.2023

- Posloucháno jako audiokniha od vydavatelství OneHotBook. -

Pokud jste fanoušky bezhlavé akce a knih, kde se neustále něco děje, pak nejspíš Nadace a Říše nebude nic pro vás. Ačkoliv jsme zde svědky mnoha převratných událostí, většina děje funguje spíš na principu politických rozhovorů a debat mezi jednotlivými postavami, kterých je zde poměrně požehnaný počet. Já osobně musím říci, že mi tento formát naprosto vyhovuje a opravdu si ho užívám, což je s podivem, jelikož jsem dříve opravdu nepatřila mezi fanoušky politicky zaměřené literatury. Jednotlivé kapitoly jsou tak plné nejrůznějších klíčových zmínek informací, že stačí chvilku přestat dávat pozor a už nebudete vědět, o co vlastně komu z postav jde.

Jsem moc ráda, že se nám v druhém díle této rozsáhlé ságy dostává dvou zajímavých pohledů - říšského generála a ženy. Musím říci, že více mě tentokrát bavila část zaměřená na Mezka, opravdu se mi líbila ta nejistota, která z děje přímo čišela. Věděla jsem, že někde na dosah leží vysvětlení toho, co se děje, ale velmi dlouho jsem měla pocit, že pouze kloužu po povrchu. V samotném závěru knihy se nám pak dostává nečekaného rozuzlení celé zápletky. I když možná nečekaného pouze pro některé čtenáře, protože ačkoliv jsem nad dějem ustavičně přemýšlela, vůbec mě toto vysvětlení nenapadlo, narozdíl od jiných čtenářů využívajících knižních databází.

Ačkoliv se i zde setkáme s několika málo jevy, které dnešnímu čtenáři přijdou zastaralé, musím opět smeknout před panem Asimovem a jeho neuvěřitelnou představivostí, protože ačkoliv tuto knihu napsal již před 70 lety, působí stále aktuálně. Klidně by ji býval mohl napsat někdo dnes a prakticky bychom nepoznali rozdíl.

Co se týče audioknižního zpracování, bylo stejně skvělé jako u první knihy. Pan Myšička odvedl výbornou práci, dodal případu potřebné emoce, skvěle pracoval s hlasem a každé postavě vytvořil charakteristický mluvený projev, takže nebylo příliš velkým problémem okamžitě poznat, kdo z postav mluví. Doufám, že se brzy dočkáme poslechového zpracování dalších dílů série Nadace, už se totiž opravdu nemohu dočkat toho, jak to bude dál.

2 21.02.2023

(SPOILER) Musím říci, že i napodruhé jsem si čtení Přání! užívala stejně jako poprvé. Snažila jsem se více zaměřit na chování jednotlivých postav, vnímat jemnější detaily děje a zkoumat, zda se zde nenachází nějaké nelogické momenty či události.

V některé z recenzí Přání! jsem četla, že ačkoliv Karin přišla o rodiče, prakticky pro ně netruchlila. To podle mě není tak docela pravda. Sledujeme Karin ve chvíli, kdy jí je tahle šokující zpráva oznámena. Celá situace s ní samozřejmě zamává. Dostáváme také scénu, kdy Karin utěšuje svou sestru a ujímá se peče o ni.

Poté se v ději posouváme o kus dál, velká část děje nám tedy zůstává skryta. Znovu se s Karin setkáváme opět ve chvíli, kdy musela ukončit studium střední školy, přestěhovat se, najít si práci a podřídit celý svůj život své sestře. Je jasné, že tohle je na sotva dospělou dívku příliš, ale ona se snaží, bojuje, protože jí nic jiného nezbývá. Natálie nikoho jiného nemá, a tak Karin nemá čas na truchlení, nechce aby její sestřička viděla jak trpí a tak brečí v noci do polštáře. I v průběhu dalších kapitol Karin na svou rodinu často vzpomíná a zakazuje si psychicky se zhroutit, protože by to situaci jen zhoršilo. Pořád dál bojuje. Navíc, každý člověk se se ztrátou vypořádává jinak. Myslím, že tato část Karininy postavy byla napsána velmi dobře a kritiku si nezaslouží.

Celkově mi připadá, že všechny postavy v knize mají jasně daný charakter, kterého se drží a nevystupují z něj. Drsný Agnar, zákeřná Sněgorka, nevypočitatelná Irina. To je pouze pár ze skvělých a propracovaných vedlejších postav, se kterými se v příběhu setkáváme, což je obdivuhodné, neboť Přání! není nikterak dlouhým příběhem. Přesto autorka zvládla dát všem postavám dostatek prostoru pro to, aby si je čtenáři mohli oblíbit, případně je začít nesnášet.

Jistě, na jednu stranu můžou některé dějové pasáže působit trochu přehnaně, jako další příběh, ve kterém je hlavní hrdinka "vyvolená" a "speciální," nicméně díky Mrázovi se dozvídáme, že to není tak docela pravda. Víc ale prozrazovat nebudu.

Ohromně se mi také líbí fungování magie v Ledozemí, především kde mi líbí ledorušky, kterými víly dokážou kreslit ty nejkrásnější ledové obrazce.

Zároveň bych také chtěla zmínit konec knihy, který má lehce hořkosladký nádech. Jsem ráda, že to nebyl čistokrevný happyend. Zároveň jsem ale ráda, že nám autorka prostřednictvím Epilogu poodhalila budoucnost hlavních hrdinů a celou dějovou linku tak pěkně uzavřela.

Přání! vřele doporučuji všem milovníkům fantasy, slovanské mytologie, pohádkových příběhů či fanouškům zimy. Díky sněhovým vločkám, které pokrývají každou stránku knihy, budete mít pocit, že z téhle knihy skutečně mrazí.

3 16.02.2023

Příběh je velmi svižný, děj ubíhá rychle. Narozdíl od některých jiných mang jsem zde neměla problém orientovat se v tom, kdo je kdo a kdo z postav vlastně mluví.
Celá upíří jednotka živící se pouze umělou krví je naprosto skvělá. Sympatickému Šútaróovi po boku stojí nezlomný major Jamagami, potrhlý Takeuči a chladný Suwo. V čele týmu pak stojí plukovník Maeda. Všechny postavy a jejich charaktery jsou od sebe jednoduše rozeznatelné, což velmi ulehčuje čtení. Co se týče Aoi jsem zatím neměla příliš prostoru pro utvoření názoru na ni, nicméně nejedná se o žádnou chudinku či otravnou naivku a doufám, že tomu tak bude i v dalších dílech.

Zápletka, která je v prvním dílu spíše nastíněna, působí tajemným a lákavým dojmem, jsem velmi zvědavá, kam se příběh posune. Ke skvělé atmosféře pak přispívá i prostředí počátku 20. století.

Vím, že okolo mang od Dobrovského panovala menší kontroverze, nicméně manze Mars Red nemám co se týče sazby, překladů či použitých fontů co vytknout, dle mého se jedná o skutečně profesionálně provedenou práci.

Velmi zajímavým faktem potom je, že Mars Red je první divadelní hrou převedenou do anime podoby vůbec.

Celkově by tento příběh měl mít tři díly, dalších dvou se dle informací ze stránek nakladatele dočkáme již velmi brzy. Podle mého názoru se jedná o mangu, která má solidně našlápnuto a jsem velice zvědavá, jak bude její vývoj probíhat dál.
Rozhodně doporučuji všem milovníkům upírů, příběhů zasazených do ne až tak dávné historie a příznivcům mang, které nejsou jen souborem co nejdrsnějších sobojů hrdinů.

3 09.02.2023

Formánek je vlastně hrozný smolař - je velmi chytrý, rád čte, je hbitý a rychlý, ale všichni v něm vidí jen slabocha a bábovku. Oblíbila jsem si ho od samého začátku a fandila jsem mu až do konce. Bylo skvělé sledovat jeho psychologický vývoj, který byl velmi intenzivní.
Madam byla už tak trochu očekávanou postavou, protože podobná dáma se objevuje i ve Smrdutém Kojotovi a Bednách. O to víc jsem se těšila, jak ji autorka pojme tentokrát. Jen se tedy přiznám, že jsem trochu doufala, že její příběh skončí jinak. Na druhou stranu je skvělé, že ačkoliv Rosana ráda tento typ postavy používá, dokáže pro ně vytvářet odlišné osudy.

Zároveň jsem si velmi oblíbila Murii a všechny obludky, doufala jsem, že to s nimi dopadne dobře. Je skvělé, že taky jednou někdo udělal z oblud ty "dobré" a z lidí ty "špatné." Víc ale prozrazovat nebudu.

Stejně jako své předchozí knihy, i tento příběh Rosana doplnila vlastními ilustracemi převážně komiksového ražení. Text se s komiksem plynule doplňuje, což přispívá k rychlému spádu událostí a stránky vám mizí pod rukama, ani nevíte jak. Rosanin styl kreseb je velice osobitý a nezaměnitelný. Je možné, že ne každému se trefí do noty, nicméně já jsem mu po přečtení Smrdutého kojota naprosto propadla a těším se, až si konečně přečtu i autorčinu třetí knihu Bedny.

I v Murii je text rozdělený do jisté formy deníkových zápisů s daty a místy. Jednotlivé postavy mají v textu přiřazené barvy, které vám umožní lépe se orientovat v ději. Zároveň je text doplněn ilustrovanými citoslovci a prošpikován zajímavými jmény.
Zkrátka a dobře je to prostě chuťovka pro fanoušky tak trochu černého, tak trochu morbidního humoru a lehce netradičních postelových praktik, které se samozřejmě objevují i tady.

Závěr knihy je poměrně překvapivý, tedy alespoň pro mě byl, a moc jsem si ho užila. Možná má hodnocení autorčiných knih mohou na první pohled vypadat příliš pozitivně, ale z mého pohledu je prostě jinak hodnotit nejde. Buď vám Rosanin styl sedne a budete její knihy milovat, nebo je otevřete, řekněte si "Co to sakra je?" a zase je zavřete. Já je však nemohu dostatečně doporučit.

7 06.02.2023

Červi v hlavě jsou antologií dvanácti povídek. Můžeme si přečíst povídky Karin Novotné, Kristýny Lyach, Jarky Pelikánové a Jiřího Koreše. Prostou matematikou máme čtyři autory, přičemž každému náleží tři povídky. Tak a teď před námi leží Gordický uzel. Jak pojmout hodnocení? Zaměřit se na autory či jen na povídky? Porovnat jejich styl? Pokoušel jsem se rozebrat každý příběh, nakonec jsem se ale rozhodl vybrat tu nejlepší povídku od každého z autorů a něco vám o ní povědět. Samotný výběr byl ovšem obzvláště těžký.
 
Karin Novotnou zastupují tři povídky - Houpací křeslo, Našeptávač a Nekoukej se ven. V Karinině případě jsem se rozhodl pro povídku Našeptávač. Povídka vypráví o Janě, mladé slečně s velice bujnou fantazií, jíž využívá k psaní knih. Jednou, když čerpá inspiraci, potká cestou podivnou postavu, která ji nepřestane pronásledovat do samotného konce. Příběh nádherně využívá, i na těch pár stranách, práci s napětím, očekáváním a strachem. Občas se naskytne chvíle, kdy se zasmějete, ale ruku na srdce není jich mnoho. Povídka splňuje vše, co očekávám od žánru hororu, v tomto případě spíše psychologicky zaměřeného.
 
Kristýnu Lyach reprezentují Jen přes jeho mrtvolu, Ta druhá a Tvořitel. Myslím, že jen těsně zvítězila povídka Ta druhá, která vypráví příběh 30leté ženy s lehkou oblibou v alkoholu. Jednoho dne ovšem dávku ginu neodhadne a začne slyšet v hlavě podivné hlasy a v zrcadle vidět podivné obrazy. Neutichnou ani po řádném vystřízlivění. Nejde je umlčet. Hřích Kaina se dere napovrch. Jsem fanouškem psychologického hororu, který je zde doveden k pocitu šílenství.
 
Následují povídky Jarky Pelikánové, jedná se o Dům na konci vesnice, Márnici a Výzkumná činnost, která se mi líbila nejvíce. Je totiž tím typem hororu, ze kterého se vám udělá špatně. Krutost a surovost čpící z povídky je přímo hmatatelná. Postavy jsou skvěle napsané, hlavně se mi líbí vrchní sestra a samozřejmě Kristýna. Tyhle ženy si nechcete rozhněvat, nikdy. Z představy… ne, to už vám říci nemohu.
 
A zbývá už jen Jiří Kořeš, který napsal povídky Návštěva, Prosím potichoučku a Statek. Rozhodně nejlepší povídkou je Prosím potichoučku, která vypráví příběh puberťačky Evy žijící na samotě u lesa. Den co den musí docházet řádný kus cesty na autobus, cesta i čekání jsou úmorné. A co teprve když nefungují sluchátka. Jedinou společnicí cestou v autobuse se jí tak stane dáma v červeném klobouku. Příběh plyne tak krásně líně, až si říkáte, že se vlastně nemůže nic stát. Říkáte si, že nikdy neskončí…Dokud nedojde klidu.

Přestože je každý autor antologie odlišný, jedno mají společné, a to zvládnutí řemesla. V rozsahu několika málo stran je těžké zaujmout čtenáře, proniknout do charakterů postav, ale všichni tento úkol splnili. Neřeknu vám, kterého autora mám nejraději. Každý jeden autor předstoupil se třemi povídkami tak odlišných subžánrů, že je ani nemohu hodnotit mezi sebou. Předstoupili před nás a nyní čekají na usnesení poroty - čtenářů. Strana obhajoby má ovšem silné argumenty - rozsah povídek, protože čtenář bude chtít více, mistrně provedené ilustrace, doslova z nich mrazí. Jak porota rozhodne?

Můj verdikt je prostý, vinni v plném rozsahu. Vinni v budování napětí, strachu, znechucení a zábavy. Nicméně je dobré míti tvorbu Karin, Kristýny, Jarky a Jirky v hledáčku a sledovat co dalšího nám, snad brzy, naservírují.

7 30.01.2023

(SPOILER) V první řadě chci opravdu výrazně podtrhnout Veroničin neuvěřitelný talent. Její slova, věty, jsou napsány s neobyčejnou lehkostí, a přesto vás dokážou hluboce zasáhnout. Autorčin styl psaní jsem poznala už u její první knihy Ostrov žije a tak jsem měla představu o tom, co můžu čekat, ovšem Počkej na moře dalece předčilo má očekávání.

Co se týče děje samotného, v mnoha recenzích jsem četla, že se jedná o nádherný a něžný příběh. Já sama za sebe ovšem musím říci, že pro mě jeho čtení bylo místy až bolestivé. Vztah obou hrdinů totiž není žádná procházka růžovým sadem. Lars je mladý, naivní a zamilovaný. A ačkoliv k němu David chová city, nemůže si dovolit chovat neuváženě. Stýkají se jen tajně, obvykle v noci, na opuštěných místech, kde je nikdo nemůže vidět. Postupem času na něj však Lars začne naléhat, chce něco víc, čímž od sebe Davida nevědomky oddaluje. Ačkoliv tvrdí, že si vzájemně věří, jejich důvěra je velmi křehká a slabá.

Občas se stane, že se David několik dní nebo týdnů neozve. A tak náš hrdina jen zoufale čeká a přemýšlí, co udělal špatně a jestli je to konec jejich vztahu. Pak se vše obrátí, vyrazí spolu na výlet, a on má konečně pocit, že jejich vztah má budoucnost, jen aby ho David opět zklamal tím, že si ho přestane všímat.

To Lars řeší ne úplně vhodnými způsoby - začne dělat naschvály, vyhledávat potenciálně rizikové situace. Později vyplouvá na povrch i Davidova minulost, kterou před svým milencem dlouho zatajoval, a to mezi ně staví další zeď, stejně jako odlišné představy o budoucnosti a kariéře. Zkrátka a dobře je jejich vztah jako na houpačce.

Je možné, že za mé lehce odlišné vnímání tohoto příběhu může má osobní zkušenost, protože jsem podobný vztah prožila. Naštěstí jsem ho včas ukončila. Lars s Davidem se však dostali mnohem dál. To, zda byl jejich vztah šťastný, či zda žili jen jeden vedle druhého posoudit nemohu. Velká část jejich osudu nám zůstává skryta. Nepochybně se hluboce milovali, i když dost zvláštním, pokrouceným způsobem. A nemyslím si, že by to bylo způsobeno jen jejich orientací či dobou, ve které se příběh odehrává.

Až na prvních pár kapitol je kniha pojata jako niterní zpověď hlavního hrdiny. Představuje vlastně tak trochu jeho deníček, kterému sděluje věci, o kterých nikdo jiný nemá tušení. A i když mi ani jeden z hrdinů nijak zvlášť nepřirostl k srdci, nepřestává mě překvapovat, jak dokonale dokázala autorka jejich charaktery vystavět. Nepůsobí archetypálně, nemáte pocit, jako by to mohl být hrdina každé druhé knížky, přesto se ničím zvlášť neodlišují od běžných lidí.

Velmi zajímavé je také to, že celá zpověď je psána jako by se jednalo o dopisy adresované Davidovi. Další zajímavostí je i fakt, že se v příběhu jména hlavních hrdinů vůbec nevyskytují, konkrétně to Larsovo je tam zmíněno pouze jedinkrát. Nemohu také nezmínit nádherně popsané prostředí ostrova a Anglie celkově, spolu se spoustou literárních a hudebních odkazů, byla to opravdu potěcha pro mou duši.

Počkej na moře pro mě byl hlubokým emocionálním zážitkem, na který jen tak nezapomenu, a který ve mě dokázal vyvolat nejrůznější pocity. Rozhodně doporučuji všem, kteří mají rádi psychologicky velmi dobře propracované, a nádherným jazykem vyprávěné romány o různých podobách lidských vztahů.

6 26.01.2023

- Posloucháno jako audiokniha od vydavatelství OneHotBook -

Popis knihy mne naprosto uchvátil. Futuristická tematika s roboty obdařenými umělou inteligencí, kteří nechtějí ovládnout, zotročit, či alespoň vyvraždit lidstvo. To bylo pro mé uši naprosto úžasné. Koneckonců anotaci knihy si můžete přečíst bez mého přičinění, ale přesto vám chci o knize povědět více než jen pár slov.

Hlavní postavou a vypravěčkou v jednom je Klára, humanoidní robot už poněkud zastaralého typu. Do vínku ovšem obdržela mimořádnou schopnost, jíž je pozorování. Jak jen pozorování může být vnímáno za výhodu oproti ostatním, jistě mnohem užitečnějším vylepším? Třeba už jen proto, že dokáže vypozorovat i drobné nuance, detaily, které mnohým z nás unikají. Zatím co Klára čeká v obchodě, pozoruje lidi, zákazníky, a doufá, že i ona brzy najde svůj domov a bude moci naplnit svůj účel. Začne interagovat s malým děvčátkem, vážně nemocnou holčičkou, Josie. Po náročném testu matka svolí a Josie si odvádí svoji novou přítelkyni, chůvu, učitelku… svého robota.

Klára se postupně učí chápat lidské vztahy. Má problém pochopit, proč se v jednu chvíli chováme k jednomu člověku mile a v jiné situaci jej kritizujeme, či se zlobíme. Stejně tak má problém porozumět lásce rodičovské. Matka Josii miluje celým svým srdcem, ale přesto jí vládne železnou rukou řádu a zcela bez milosti omezuje její svobodnou vůli. A právě lidé, jejich chování a jednání, jsou poněkud stereotypní. Konají tak, jak se očekává na určité pozici či v určitém věku. V této rovině je vidět jak se Klára od svého okolí učí a ve své podstatě je jedinou postavou, která se vyvíjí. Vyvíjí se emočně, ale také funkčně. Díky tomu si vytváří emoční pouto k Josii, kterou… To už vám raději neprozradím.

Klára a slunce ve mne zachovala rozličné otázky. Například otázku významu lidskosti v 21. století či význam emočního porozumění. Jaký je rozdíl mezi vědět a vnímat? Co činí člověka člověkem? Je to vědomí, inteligence, emoce či maso a krev? Je možné se lidskosti naučit? Lze překročit hranici stroje a člověka? Kupodivu na mne nepůsobil negativně ani ekologický aspekt, naopak jsem jej vnímal přirozeně, jako součást celku.

Jak jsem již zmínil, knihu jsem nečetl, nýbrž poslouchal. Klára Suchá v roli interpretky a Vít Malota jakožto režisér odvedli více než dobrou práci. Poslech byl velice příjemný, hlas paní Suché mi připadal nádherně „robotický“. Myslím, že tak nějak by mohl znít humanoidní robot. Jediné mínus je, že na celý příběh je vlastně sama. Což na mne někdy působilo poněkud smutně. Chápu, že je Klára hlavní postavou i vypravěčem, ale právě proto by bylo příjemné aby vyčnívala nad ostatní. Přesto byl Poslech naprosto fantastický.

4 25.01.2023

(SPOILER) Kniha Pod šeptajícími dveřmi byla dlouho očekávaným zahraničním bestsellerem, o kterém každý básnil, všichni se na něj těšili a netrpělivě očekávali jeho vydání. Byla jsem tedy zvědavá, jestli knihy TJ Klunea jsou opravdu tak úžasné, jak všichni tvrdí.

Při čtení anotace uvedené přímo v knize se dozvídáme, že hlavní hrdina příběhu Wallace zemře. Náš svět však jen tak neopustí - přijde si pro něj Smrtka jménem Mej a dovede ho do čajovny s názvem Charónův přívoz, ve kterém na něj čeká Hugo, převozník. Jeho úkolem je Wallacovi pomoci urovnat si své záležitosti a přejít zvláštními dveřmi na druhý břeh. Anotace zároveň předesílá, že se jedná o fantasy příběh o duchovi odmítajícím odejít a převozníkovi, do kterého se zamiluje.

Shrnutí děje této knihy na Databází knih nám zase prozradí, že ačkoliv se Wallacovi nebude chtít z čajovny jen tak odejít, objeví se zvláštní bytost jménem Manažer, který šéfuje všem Smrtkám a převozníkům, a dá našemu hrdinovi posledních sedm dní na to, aby na druhý břeh skutečně dobrovolně přešel.

V první kapitole se pak dozvídáme, že Wallace byl za života sobecký hulvát, který kašlal na svou ženu, své zaměstnance, byl zlý a neměl v sobě ani kapku slušnosti a soucitu.

Všechny tyhle informace se dozvíme pouze z anotací a první kapitoly. A mám pocit, že tady právě nastává první problém, který jsem s touhle knížkou měla. Nevím, jak vy, ale já obvykle nečtu knihy s vědomím toho, že už vím, jak to dopadne. Prostě nechápu, proč jsou nám všechna tahle fakta naservírována už na začátku. Úplně to pokazí efekt překvapení, nemáte v podstatě žádný prostor pro to přemýšlet nad tím, co se asi bude dít dál.

Dalším problémem, který jsem s touhle knihou měla, bylo prvních asi 150 stran, kde se kromě toho, že Wallace umře a přijde do čajovny, vůbec nic neděje. Sledujeme jen Wallacovu neschopnost smířit se s tím, že je mrtvý, a jeho oduševnělé rozhovory s Hugem o tom, jak se s tím musí vyrovnat, jak se smrti nemusí vůbec bát, a jak má šanci změnit to, jaký byl, když byl ještě naživu. Mám pocit, že tenhle motiv se objevil už v tolika knihách a filmech, že nemá moc šancí překvapit. Minimálně v téhle knize ne.

Naštěstí zhruba na 150. stránce se konečně začne dít něco zajímavého. Setkáváme se s dalšími zemřelými, jejich příběhy. Hugo i ostatní se jim snaží pomoci, ne se všemi to ovšem jde snadno. Interakce s živými návštěvníky čajovny pak přináší spoustu vtipných momentů. Kromě již zmíněných postav totiž Charónův přívoz obývá také duch Hugova dědečka Nelsona, který je navzdory svému věku tak trochu přerostlý puberťák, rád tropí hlouposti a naučí Wallace dělat nejrůzněji triky obtěžující živé návštěvníky čajovny, a v neposlední řadě i duch jeho psa Apollóna.
Zároveň se zde však spolu s těmito situacemi začíná objevovat další nešvar - z protivného, sobeckého a namyšleného Wallace se během několika týdnů najednou stává hrdina, který si dokáže poradit i se situacemi, se kterými si nedokáže poradit ani převozník, ani Smrtka, a dokonce ani již zmiňovaný Manažer.

I po tomhle všem jsem však doufala, že ještě přijde nějaký zvrat, u kterého si budu říkat ano, tahle knížka za to fakt stojí. Místo toho se nám dostává přesně toho klišoidního konce typu "a všichni žili šťastně až do smrti."

Neříkám, že je kniha špatná, obsahuje určitě pár milých a zajímavých myšlenek, bohužel v ní však nedokážu vidět ten úžasný a dechberoucí bestseller jako všichni ostatní. Pro mě to byla relativně průměrná kniha, na kterou za pár týdnů nejspíš zapomenu.

3 23.01.2023

Knihy s tematikou osobního rozvoje nebývají žánrem, který bych vyhledával. Nicméně výjimka potvrzuje pravidlo. Vlastně je to již třetí výjimka za poslední tři roky. Vydavatelství Backstage Books klade důraz nejen na kvalitu prvotně vydané knihy, ale především na zachování standardu této kvality. Díky tomu se nám, čtenářům, dostala do ruky nová publikace Daniela Šmída, kterou není nic jiného než právě Gentlemanual. Kniha, která je onou výjimkou potvrzující pravidlo. U knížky s tematikou osobního rozvoje a stylu je pro mne důležitý první dojem, jelikož musí působit už na první pohled, že stojí za můj čas.

Pokud se podíváme na předchozí knihy Daniela Šmída - Smart Casual a Etiketa domácí, vidíme stejnou filozofii v koncepci knihy jakožto zboží, jako u Gentlemanualu. Kvalitní vazba mající na omak velice příjemný potah zajistí, že pokud knihu vezmete poprvé do ruky budete překvapeni, a pokud již máte doma předchozí knihy, budete potěšeni. Na první pohled vás přesvědčí působivým kabátem. Neodoláte a knihu si prolistujete, nasajete vůní papíru, přejedete po stránce a začtete se do prvních slov předmluvy. A tak by měla kniha zabývající se rozvojem vašeho já působit.

U podobných knih by měl však být kladen největší důraz na samotné gró - osobní rozvoj a styl. V ruce svírám Gentlemanual a přemýšlím nad tím, co mi dal či vzal. Přemýšlím, co vše mám říci a co bych měl zdůraznit, ale obávám se, že nemám dostatek prostoru vše prezentovat. Gentlemanual se zaměřuje na muže jako celek. Zaměřuje se na význam oděvu, klade důraz na vystupování nejen vůči ostatním lidem, ale predevším vůči sobě samému. Gentlemanual je souborem myšlenek vedoucích k poznání sebe samého, prožití okamžiku a především cestou jak být lepší ve světe, kde se slušnost a ohleduplnost vytrácí. Naleznete zde například kapitoly zabývající se významem čajového rituálu, desaterem mužských přikázání či budováním vztahů

Gentlemanual mohu jednoznačně doporučit všem, kteří chtějí lépe poznat sami sebe. Stejně tak jej doporučím všem, kteří hledají v hektickém světě 21. století způsob, jak zvolnit a začít vnímat nejen vlastní život, ale i život kolem nás. Doporučuji ho všem, kteří chtějí žít v krásném světě.

20.01.2023

*Posloucháno jako audiokniha od vydavatelství Audioteka*

Hlavní hrdinkou příběhu je čarodějka Henika, která díky velké souhře náhod získá schopnosti a vědomosti umožňující jí stát se léčitelkou. Když se jí podaří vymanit se z vlivu své autoritářské matky, vydává se hledat své místo ve světě a především pomáhat lidem.
Děj je vyprávěn prostřednictvím povídek a kratších meziher, které nám postupně dovolují poodhalit, v jakém světě vlastně Henika žije, jaké politické pletky ovlivňují životy jeho lidu a kdo mu vládne. Jako skládačku si dáváme dohromady léčitelčin život, její touhy, pohnutky a především ty nejdůležitější události, které formovaly její život.
Po boku Henice věrně stojí její klisna Potvora, která podezřele nesnáší muže, a také jedna zvláštní neposedná Straka, která skrývá mnohá tajemství. A právě tato tajemství budou mít zásadní vliv na život naší hlavní hrdinky. Jaký, ptáte se? Abyste se to dozvěděli, budete si muset knihu přečíst.

Vzhledem ke struktuře knihy se děj o něco hůře shrnuje, jelikož se jedná o několik relativně nezávislých příběhů, které spolu ale mají volnější souvislost.
Asi nejvíce se mi líbila kapitola s názvem Pláňata, která vyprávěla o tom, kterak se Henika, ač nerada, vypravila pomoci jednotce dětských vojáků s prapodivným posláním. Patřila pro mě k těm nejemotivnějším a hodně jsem ji prožívala.
Skvělá byla také kapitola jménem Splacené dluhy o městě, které na první pohled vypadá jako z obrázku. Všude je čisto, hojnost a veselí. Až na jeden háček - nikdo ho nesmí opustit.
V neposlední řadě zmíním také Jinou cestu, vyprávějící příběh o řádu statečných, který vychovává vojáky, ale který také možná není tak čestný, jak se na první pohled může zdát.

Nerada přirovnávám knihy k jiným dílům, tady si to ale neodpustím. Paní autorka se nijak netají tím, že je milovníci Zaklínače, a že její kniha bývá označována jako "Zaklínač v sukni." Byla jsem zvědavá, jak moc pravdivé toto označení bude. Zaklínač je pro mě středeční záležitostí už asi 8 let a pokaždé, když ho čtu nebo hraju, mám pocit, jako bych byla zase doma. A stejný pocit jsem měla i u Zpěvu straky. Ne snad proto, že by autorka kopírovala či napodobovala, nebyla originální, ale proto, že se jí tak perfektně podařilo vystihnout onu hořkosladkou atmosféru téhle polské ságy. A ne, Zpěv straky není žádná slaďárna, i tady najdete spoustu násilí, drsných i smutných scén. Autorka nic nezjemňuje, nesnaží se, aby každý příběh za každou cenu měl dobrý konec. A to se mi vážně líbí.

Henika není ani zdaleka hrdinka v pravém slova smyslu. Nesnaží se zachránit nebo změnit svět, není všemocná a neporazitelná, nenechá se sebou zametat. Má své vlastní záměry, které sleduje. Občas jedná ve svém vlastním zájmu na úkor druhých. Někdy využije situace, aby z ní něco měla. Netouží po slávě ani bohatství, chce jen žít svůj obyčejný život a pomáhat. Její život je bohužel poznamenaný vlivem její matky, která s ní jednala opravdu otřesným způsobem, šikanovala ji a ponižovala. Toto vše z ní dělá velmi lidskou postavu.

Co se týče audioknižního zpracování, Kateřina Mendlová Jírů se ho zhostila opravdu se ctí. Její hlas je velmi příjemný, lahodí uchu, je až uklidňující. Jediné co mě trochu mrzelo a zaráželo bylo to, že ve chvílích, kdy například některá z postav šeptala, křičela nebo vyjadřovala nějakou emoci, paní Jírů svůj hlas příliš neupravila vzhledem k této skutečnosti a emoce tak trochu "vyšuměly" do prázdna.

Jediné, co vnímám jako menší nevýhodu této knihy je to, že slouží spíše jako úvod pro další, větší příběh, a ačkoliv v jednotlivých mezihrách i samotných povídkách dostáváme indicie týkající se tohoto většího příběhu, je jasné, že se děj tímto směrem rozeběhne až v dalším díle.

Knihu mohu jedině doporučit všem milovníkům fantasy, kteří chtějí nepřikrášlený svět, dospělou, realistickou hrdinku a nevyžadují dobré konce za každou cenu. Za mě se rozhodně řadí mezi jednu z nejlepších českých fantasy. Nesmírně se těším, co dalšího si pro nás paní Beranová připraví.

9 13.01.2023

Růžová apokalypsa - právě samotný název sborníku byl i zadáním, spojujícím všechny povídky, které zde na nás čekají. A jak už taky bývá zvykem u sborníků, které jsou tímto způsobem sestavované, dostává se nám i zde plejády nejrůznějších žánrů i pojetí již zmiňovaného sousloví. Je růžová apokalypsa skutečně apokalypsou, nebo je to jen metafora? Má růžovou barvu, nebo je snad nějak spojena s růžemi? To už záleží na každém z 20 autorů, kteří do sbírky přispěli. Většina z povídek je doplněna povedenými ilustracemi, na kterých se také podílelo několik různých autorů.

Bohužel nemám dostatek prostoru pro to, abych se vyjádřila ke všem povídkám že sborníku. Pokusím se tedy vypíchnout ty, které se mi nejvíc líbily či mě nejvíc zaujaly.

Top 5 povídek:

- Radost je volba od Aleše Třísky vypráví příběh o společnosti, ve které proti sobě stojí lidé žijící v kruté apokalyptické realitě a lidé, kteří mají nasazené "růžové brýle." Ty jim umožňují třeba místo krve vidět konfety, místo zbraní hudební nástroje a místo plísně cítit krásné výměnou za to, že poslušně pracují pro AI, která pomalu ale jistě ničí svět...

- Kufr od Marie Domské je součástí mnohem většího univerza jménem Kchrat (o kterém si doufám budeme moci brzy přečíst něco víc). Odehrává se na vesmírné lodi, jejíž kapitán si udělá zálusk na jednu z nových rekrutek na palubě. Ta se zprvu tváří, že jí jeho zájem lichotí. To ale kapitán ještě netuší, co se na něj chystá...

- (S)něžný úsměv od Jany Jánské vypráví o světě, ve kterém napadne růžový sníh, po kterém se všichni starší 20 let změní. Najednou jsou... dokonalí. Zprávy v televizi jsou jen krásné. Prodavačky jsou všude příjemné. Občané se starají o zkrášlování svého okolí. Že to zní dobře? Možná ano, ale jen do chvíle, než zjistíte, že jsou ve prospěch dokonalosti obětovat své vlastní děti...

- Černá růže od Rosany Zvelebilové je vlastně vcelku vtipná povídka vyprávějící o docela závažném tématu, jak už má Rosana ve zvyku. Setkáváme se zde s královstvím, jemuž bylo předpovězeno, že jednou přijde ten, který pěstuje černé růže. Tomu je souzeno stát se králem...zároveň s sebou ale také má přinést apokalypsu.

- Vzpomínka na metal od Andrey Čekanové přináší absolutně brilantní pojetí života po smrti - hlavní hrdina její povídky, drsný metalový fanoušek, totiž zemře a probudí se v těle právě narozené holčičky. Neustále se brání růžovým šatičkám a Britney, kterou poslouchá jeho maminka a s radostí s tatínkem poslouchá metal. S postupem času ale začne své vědomí ztrácet...Anebo ne?

Dále bych ráda vyzdvihla tyto bizarně vtipné povídky:

- Secondhand u Jerryho od Terezy Kučírkové, ve které je hlavním hrdinou tak trochu jiným překupník, jehož hlavním artiklem je lidská kůže.

- Poslouchat městský rozhlas se vyplatí od Diany Rydlové, ve které se setkáváme s nemoci, která mění lidi v zombíky. Jejich zkázou se stane dívka v růžovém se zvláštní zálibou v hudbě...

- Rudá svatba od Zuzany Žáčkové zase osobitým a lehce béčkovým způsobem vypráví příběh o svatbě, která se tak trochu zvrtne a její hosty začnou ze zprvu nepochopitelného důvodu zabíjet růže.

Najdeme zde ale i několik povídek se zajímavou myšlenkou, která by se klidně jednou mohla stát i naší realitou:

- Recenzura od Pavla Hénika pojednává o společnosti, ve které Ministerstvo pro ověřování pravdy začne likvidovat "závadné" knihy.

- To nedáš! od Dagmar Digmy Čechové zase ukazuje, že ač se tatínek může obětavě pokusit o uspořádání narozeninové oslavy pro svou dcerku a její kamarádky, některé maminky si jeho snahu mohou špatně vyložit...

- Pražské anomálie od Edny Nové nám ukážou, jak to může vypadat ve světě, ve kterém každý druhý člověk trpí depresí a už i děti od deseti let kvůli nim můžou skončit v invalidním důchodu...

Některé z dalších povídek by také stály za zmínku, ať už díky originálnímu zpracování či nevšednímu nápadu, ostatní mezi ně ovšem bohužel zapadnou, o čemž svědčí i fakt, že jsem na spoustu z nich hned po přečtení zapomněla.

Děkuji, že jsem díky tomuto povídkovému sborníku mohla poznat nové autory a zároveň si užít něco z dílny mých oblíbenců!

7 10.01.2023

Vlk je poměrně útlá a rozměrově malá knížka doplněná povedenými ilustracemi Lenky Novotné. Navzdory své délce však Vlk přináší svým čtenářům spoustu prostoru k zamyšlení.

Hlavní postavou příběhu je mladý vlk Theolonius, který se vydává na svou životní pouť - za "Ní." "Ona" ho neustále volá k sobě, Theolonius ji cítí a snaží se ji najít. Nejprve zdolává překážky, pak se stává králem v Krajině vůní. Po boku mu stojí jeho věrný přítel Strach, s cylindrem a dýmkou. Každý správný král ovšem potřebuje královnu, a tak Theolonius ve své cestě pokračuje. Která bude jeho vyvolenou? Bude to orlice, která se od něj s radostí nechá krmit a nemá nikdy dost? Lvice, která z majestátního vlka udělá poslušného pejska bez vlastní vůle? Či snad sněžná vlčice, které Theolonius podle jejích druhů není hoden?
Víc už vám neprozradím. Abyste se dozvěděli, která se stane jeho královnou, a koho dalšího na své cestě potká, budete si příběh muset přečíst.

Autor má nezaměnitelný, až poetický styl psaní, který si nelze neužít. Text je rozdělen do krátkých kapitol, čtení rychle odsýpá a vy s Theoloniem soucítíte, máte ho rádi, nesnášíte ho, či se mu smějete. Jeho charakter projde během knihy velkým vývojem, v jednu chvíli má sebevědomí až na půdu, ve chvíli druhé se potácí na samotném dně.

Myslím, že Vlk je dokonalou paralelou k lidským životům. Stejně jako Theolonius poznává nové a nové partnerky, které mu více či méně (ne)vyhovují, i v našem světě potkáváme lidi, kteří nás využívají, zesměšňují, ponižují, ubližují nám, ale také ty, kteří nás milují, naslouchají nám a jsou pro nás oporou. I my procházíme zkouškami strachu, přinášíme oběti, radujeme se z úspěchů. Zajímalo by mě, do jaké míry je příběh inspirován autorovými vlastními zkušenostmi. Jedno je ale jisté - jeho příběh se dá, dle mého názoru, interpretovat mnohými způsoby, mezi nimiž si každý čtenář najde ten svůj.

Vlk patří k příběhům, které je velmi těžké nějakým způsobem "zaškatulkovat," dát mu nálepku "tohle je fantasy," nebo "tohle je příběh ze života." A ač vám na první pohled toto podobenství může připadat jako pohádka, již po pár kapitolách zjistíte, že v sobě má mnohem víc.

Jelikož jsem měla tu čest zúčastnit se křtu této knihy, vím, že autor ji napsal během pár dnů někde v baru a původně ji vůbec nechtěl vydat. Jsem moc ráda, že se jeho blízkým a přátelům podařilo ho přesvědčit o opaku. Děkuji za tento skvělý čtenářský zážitek a budu doufat, že se mi někdy dostane do rukou další autorovo dílo.

3 05.01.2023

Hlavními hrdiny pohádek jsou prasátka Kulíšek a Boubelínek, která žijí ve své vlastní chaloupce. Umí mluvit, zažívají mnoha dobrodružství se svými kamarády Tobíkem a Lálou a potýkají se s veskrze totožnými problémy, jako lidé. Někdy se dostávají do svizelných či vtipných situací, protože se spoustou věcí nemají zkušenosti.

Knížka je rozdělena do dvanácti částí odpovídajících dvanácti měsícům v roce. Společně s prasátky tedy máme možnost prožít všechna čtyři roční období a věci s nimi spojené. Například zažijeme karneval, pouť, letní prázdniny, stanování, pouštění draků, sbírání hub, sklizeň úrody či Vánoce.

Zároveň se spolu s Kulíškem a Boubelínkem mohou děti naučit, jak se například zachovat, když najdou ptáče vypadlé z hnízda, jak vypadá vývojové stádium žáby nebo jak se orientovat v lese bez pomoci kompasu.

V neposlední řadě přináší pohádky spoustu ponaučení pro děti. Například že jíst jen sladkosti není dobrý nápad, že se ne vždy vyplácí odkládat povinnosti na později, nebo že se rozhodně nevyplácí lhát.

Knížka je psána krásným jazykem, neobsahuje žádné rádoby moderní výrazy, nesnaží se jít s trendy. Na naopak, měla jsem pocit, že stejné pohádky bych si před 20 lety sama mohla půjčit v knihovně. Určitě se tak zařadí mezi příběhy, které jednou budu s láskou číst svým dětem.

2 29.12.2022

(SPOILER) Nejprve musím podotknout, že se mi velmi líbí svět, který autorka pro příběh vytvořila. V několika zemích se zpočátku komplikovanými názvy obývá mnoho různých ras obyvatel, více či méně podobných lidem. Někteří jsou holohlaví a mají modrou pleť, někteří dlouhé a husté vlasy různých barev. Každý národ má svou vlastní řeč, dokáží se ale většinou navzájem domluvit obecnou fromorštinou. Některé z národů jsou přátelské, některé uzavřené, a některé dokonce vyvolávají války. Velmi se mi líbilo poselství, které se autorka snažila v tomto ohledu předat. Arhen se na první pohled jeví jako ten největší nepřítel všech okolních států. Později se ale dozvídáme, že ne vždy tomu tak bylo a arheni kdysi bývali nenáviděným a perzekvovaným národem roztroušeným v menšinách po celém kontinentu.

Co se týče Runy, měla jsem k ní dosti ambivalentní vztah. Byly momenty, kdy jsem s ní sympatizovala, líbily se mi její názory, postoje, či mi jí bylo líto. Na druhou stranu byla spousta momentů, kdy mi její jednání připadalo zkratovité, připadala mi vyloženě otravná a přála jsem si, aby se rozhodla jinak. Z ostatních postav, kterých sice bylo požehnaně, ale žádná z nich nebyla výrazně důležitější, jsem si velmi oblíbila Ahora. Nebudu ale více prozrazovat.

Musím ale také říct, že pro mě prostředí děje, nové národy, jazyky, zvyklosti, zvířata a v podstatě celé fungování světa byly ze začátku dost matoucí, a tak jsem se ke spoustě kapitol musela vracet, znovu si číst, kdo co udělal a co se jak jmenuje. Navíc u spousty názvů např. zvířat se ani nedozvíme, jak vlastně vypadají, nebo se to dozvíme až mnohem později v ději. Chápu, že nejde napřímo napsat, že xy je zvíře, co má xy nohou a takovou či makovou barvu. Myslím ale, že se to dá do děje nějak chytře zakomponovat, případně by mě osobně velmi potěšily ilustrace.

Stejně tak matoucí pro mě byly příběhy z minulosti, které se objevovaly v průběhu celé knihy. Bylo mi jasné, že mají nějaký konkrétní význam a autorka se nám jimi něco snaží sdělit, nevěděla jsem ale, nakolik detailně si je mám zapamatovat a jak moc důležitá jsou kvanta postav, která se v těchto historických vsuvkách objevují. Proto pro mě následná kontinuita těchto příběhů nebyla na první pohled jasná a trvalo mi, než jsem se v nich zorientovala.

Co se týče samotného rozuzlení příběhu, díky nápovědám roztroušeným mezi řádky jsem tak nějak tušila, co se stane. A ačkoliv byl závěr už na můj vkus dost překombinovaný a komplikovaný, musím říct, že absurdita poslední věty příběhu mě až rozesmála, to se autorce opravdu povedlo.

Na závěr bych tedy dodala, že ačkoliv má své mouchy, byla pro mě Hodina psodava příjemným zážitkem a vůbec bych se nebránila tomu přečíst si nějaký další příběh z tohoto univerza.

3 28.12.2022