Plavkyně komentáře u knih

Po prvním přečtení jsem ohodnotila čtyřmi hvězdičkami. Po roce jsem se ke knize vrátila (už to je pro mě známka toho, že jde o dobrý příběh) a znovu přečetla téměř na jeden zátah. I když se to na první čtení nezdá, zaslouží si těch hvězdiček pět.

Doporučuji.

16 19.02.2023

Četla jsem kvůli čtenářské výzvě. Hned po přečtení bych dala 4 hvězdičky. Ale dnes, s téměř ročním odstupem, když si uvědomím, jak je ten příběh ještě pořád zarytý pod mou kůží, musím dát hvězdiček pět.

12 20.08.2020

Jsou knihy, které mým životem proplují, aniž by zanechaly jakýkoliv výraznější otisk. Už za pár měsíců mi nic neříká ani autorovo jméno ani název. Ale tohle je kniha, ke které se pořád vracím. Není dokonalá, ale když je mi opravdu mizerně, uvařím si čaj, zachumlám se do deky (samozřejmě jen za předpokladu, že není parné srpnové odpoledne) a začtu se. A když už mi ani tyto povídky plné suchého, britského, sarkastického humoru nepomůžou zasmát se sama sobě, pak nezabere nic.

"Píseň z pytlíku na zvratky je uměleckou kronikou autorova turné s kapelou Bad Seeds po dvaadvaceti severoamerických městech během léta 2014."

"Knih se zrodila povětšinou ve vysokých nadmořských výškách, když si autor během turné v letadle zapisoval poznámky, texty a básně na pytlíky na zvracení."

Tolik z informací na přebalu knihy.

Nick Cave patří k mým oblíbeným hudebním autorům. A proto jsem tušila, že nepůjde o žádné slunečné čtení. Ale na rozdíl od některých jeho písní jsem tentokrát v té temnotě viděla i světlo.

Knihu tvoří dvaadvacet krátkých textů různého charakteru - vzpomínky, úvahy, texty písní, básně. A přesto nepůsobí nesourodě. Spojujícím prvkem jsou některé opakující se motivy (chlapec, řeky a mosty přes ně, číslovka devět atd.), ale hlavně poetický jazyk.

Nick Cave je nádherně sebeironický ("Pečlivě si v misce namíchám pastu a nabarvím vlasy načerno, aby jako lesklé, inkoustově černé havraní křídlo zakryly vrcholek mého vícepatrového čela."), chvílemi nečekaně upřímný ("Ležím v posteli v New Yorku v hotelu Bowery, uťatou hlavu své múzy mám položenou na klíně, dělám si to líně, věru líně, a myslím na Sharon Oldsovou, autorku těch nejlepších básní o felaci v dějinách literatury.") a syrově poetický ("Na pódiu v Orpheu jsem stál daleko vzadu. Slavil se Den Kanady a já tam pištěl žalem na půl plic. Dračice se nedočkala rána. Zhebla. Seděl jsem u ní, když zachroptěla naposledy, zabublala píseň z rány vedle žebra.").

Je pravděpodobné, že v jiném období mého života by mě tato kniha nezasáhla v takové míře, ale zrovna teď autorovy úvahy rezonují s těmi mými.

Pytlík od Delta Air Lines naštěstí radí:
„Po použití přivolejte letušku.“
Píseň z pytlíku na zvratky je plná všeho,
co miluji i nesnáším,
a všechno je to ve mně. Pytlík je plný k prasknutí!
Prosím přivolejte letušku!
Potom budu moct začít nanovo a zítra vyskočím jinak.

7 19.05.2017

Hodně neveselé čtení.
Ústředním motivem je umírání a vyrovnávání se se smrtí blízkých zarámované bezútěšnými popisy Ostravska. Už jen ten začátek..

"Lidé cestující rychlým vlakem si toho psince vůbec nevšimnou. Křik vysílených tvorů bez domova je pohlcen rachotem kol na výhybce, která soupravu odklání pryč z tohoto kraj, který ještě dále klesá.
...
A vlak je pryč, a jestli se za námi z jeho oken někdo přece jen ohlédl, jestli dokonce i zahlédl dva lidi před vraty psího útulku, stejně necítil ten smrad a neslyšel ten křik a neměl v hrudi to srdce sevřené těžkou vzpomínkou."

A možná právě díky tomu úvodu mě více než téma smrti a umírání provázel celou knihou pocit provinění vůči těm, které jsme k sobě připoutali.

Proto jsem byla vděčná za závěrečné věty. Protože dokud jsme naživu, máme šanci alespoň něco málo ještě udělat.

"Tak co uděláme? ptala se Jeny celá rozrušená.
Já nevím. Ty rozhodni.
Co mám rozhodnout?
Jestli to bude příběh soucitný, nebo bezcitný."

Příběh je jednoduchý, konec předvídatelný, jazyk poměrně strohý - a přesto je to kniha, která mě chytl za srdce. Jedna z mála, ke kterým se pravidelně vracím.

6 06.04.2017

Tuto knihu mi doporučila osmiletá dcera (musím ale podotknout, že je určena o něco starším čtenářům). Otevřela jsem ji jen tak ze zvědavosti, nakonec přečetla na jeden zátah a ještě ke všemu přišla o deset minut později na schůzku, protože jsem to prostě MUSELA dočíst. Je opravdu těžké uvěřit, že autorka sama nemá žádnou osobní zkušenost se soužitím s osobou s autismem. Jako matku mě kniha hodně zasáhla. Určitě doporučuji dětem "podsunout", třeba pak pro ně bude snazší pochopit, že být jiný neznamená být horší.

6 24.03.2017

Po hodně dlouhé době vtipná temná kniha s nadějí na konci. Takže za mě ... pět hvězdiček.

5 05.04.2021

Z přebalu knihy (lépe to snad ani vyjádřit nelze):
"V temném příběhu postupně vyplývá na povrch vypravěččino dětské trauma, které negativně ovlivnilo její vztah k matce, rodnému městu, mateřštině, jíž je dialekt, a také k mužům, k sexu. Delia nás v reminiscencích nechává nahlížet do prostředí plného násilí, patologické žárlivosti, frustrace a lží, kterému se konvenčně říká rodina."

4 11.02.2019

Ztráta času. Hloupý příběh, v téměř každé erotické scéně stále tatáž metafora s tančící vnitřní bohyní, která mě neskutečně iritovala. Existuje přece i kvalitní erotická literatura, např. Vox.

"Povinná" literatura pro každého brňáka :-).

3 19.02.2023

Na můj vkus trochu moc spirituality. A navzdory tomu se autorka pocitům a myšlenkám hlavní hrdinky Jany spíše vyhýbá. Souhlasím s předchozími komentáři, že hodně silný příběh Erny (babička hlavní hrdinky) by si zasloužil samostatnou knihu. A kvůli tomuto příběhu vedlejší postavy taky dávám místo tří hvězdiček čtyři.

3 07.04.2022

Tolik jsem Leovi záviděla Bruna - než jsem s hrůzou pochopila, že ho mám ...

Nepamatuji si, že bych kdy předtím četla knihu, která by tak výstižně popisovala osamělost.

Leo, nevím jak to lépe vyjádřit, kdybych tě někdy opravdu potkala, pokusila bych se tě obejmout a pak bych jen vedle tebe mlčela.

3 18.10.2021

Četla jsem před téměř třiceti lety (ve slovenštině) a dodnes si pamatuji ten smutek, tíhu a lítost na Dittiným osudem.

3 06.12.2017

Dočetla jsem před několika týdny (spíše už měsíci). A nejlépe se četla na "Tour de Beer se Sestrou". Prostě jsem jednoho slunečného dne vyrazila nazdařbůh na výlet okrajovými částmi Brna, zastavila v každé hospodě, na kterou jsem narazila, dala si jedno pivo a četla. Během tohoto výletu jsem přečetla asi třetinu knihy (prostřední). Zbytek se četl obtížněji. Takže ano, souhlasím s jedním z předchozích komentářů, s alkoholem to jde lépe.

Je to každopádně kniha, která se mi vryla do hlavy, i s odstupem času vnímám pocity, které ve mně vyvolávala.

Líbila se mi Topolova práce s jazykem, místy mi hodně připomínal Nicka Cave.

Hned po přečtení bych řekla: "OK, nebylo to špatné, ale...".

Nicméně i s několikaměsíčním odstupem si pamatuji, o čem kniha byla a jaké emoce ve mě vyvolala. A to je (podle mě) známka dobře napsané knihy.

Takže ty původní tři hvězdičky bych asi měla změnit na čtyři :-).

2 19.02.2023

Bavilo. A komentář náhodné známé, že jsem punk, považuji teď za lichotku. Fakt nechci patřit mezi Hezký lidi.

2 19.10.2021

Měla jsem poměrně vysoká očekávání (vzhledem k osobě, která mi tuto knihu doporučila). A jsem zklamaná. Čekala jsem popravdě něco sofistikovanějšího.

2 18.11.2019

Zatímco kniha "Cit slečny Smilly pro sníh" se četla téměř sama, tahle mi dala docela zabrat. Dvakrát jsem ji odložila a dočetla až na třetí pokus. Ale nakonec to stálo za to.

Jeden z důvodů, proč se nečetla jednoduše, je poměrně složitý jazyk (všechna čest překladateli Robertu Novotnému).

Na historii jedné rodiny popisuje autor představy a sny, které ovládaly různé vrstvy dánské společnosti na konci devatenáctého a v prvních dvou třetinách dvacátého století. Jak tyto sny a představy formovaly a ovlivňovaly jednotlivé osudy. Tak trochu magický realismus na dánský způsob.

Knihu jsem ohodnotila pěti hvězdičkami. Ale ta pátá je jen za tuto větu:
str. 259: ...žijeme tak, jako sníme: zcela a úplně sami.

2 07.07.2018

Přečteno cestou domů při čekání na autobus a v autobuse. A k tomu se kniha hodí ideálně - nebyla tak špatná, abych ji odložila a raději zírala z okna, ani tak dobrá, aby mi hrozilo, že přejedu. Zklamal mě moralizující závěr. Díky němu ode mě kniha dostává místo čtyř jen tři hvězdičky.

2 01.07.2018