Sestra

Uff… toto je jedna z nejnáročnějších knih, které jsem v minulých letech četla, a stále z ní mám dost rozporuplné pocity. Mám Jáchyma Topola ráda, je však za mě autor dost repetitivní. Kloktat dehet, mou první přečtenou knihu od něj, považuji za geniální, následující Anděl mě však už zdaleka tak nezaujal a Chladnou zemí mě vskutku nechalo chladnou. Topol je jistě velmi svébytný a originální autor, ale časem se jeho styl dost ohraje.
Sestru jsem pak začala jednou číst už před pár lety, kdy jsem ji však nedočetla - byla to tehdy pro mě velká výzva, která mi upřímně za to nestála. Nakonec jsem se však rozhodla se k tomuto velikému dílu české literatury vrátit. A je to bezpochyby veliké, vyčerpávající dílo - v porovnání s ním jsou následující Topolova díla odpočinková čtení. A nakonec mohu říct, že čas a úsilí, kterou musíte knize věnovat, pokud z ní chcete něco mít, se vesměs vyplatí. Sestra je bezpochyby úzce spjatá s časem svého vzniku, a proto trochu váhám, jestli přežije, či dokonce přežila svou dobu, ale nějakým způsobem ke mně bezpochyby promlouvala, třebaže jsem už členkou generace zcela jiné. Je to dílo komplexní, barvité, vysloveně přetékající obrazotvorností a kreativitou, a co je asi nejzásadnější - ač je toto už čtvrtý román, který jsem od Topola četla, pro jednou jsem jím byla zase překvapována. Sice mě zarazilo, jak explicitně zkopíroval některé velmi silné části z kapitoly o Potokovém snu do hry Cesta do Bugulmy, to však nemohu považovat za nedostatek (dřívějšího) románu.
Ale přesto nemohu lhát: nepovažuji toto za nejsilnější Topolovo dílo. A vzhledem k tomu, jak náročná Sestra je, tisíckrát bych před ní doporučila Kloktat dehet, což je snad v porovnání kniha méně ambiciózní, ale mnohem konzistentnější. Sestra mě někdy velmi bavila a oslovovala, četla jsem ji hrozně ráda, ale jindy byla vleklá a těžko stravitelná; přechody mezi akčními a statičtějšími částmi byly občas jako padnutí z vodopádu do stojaté vody. Takže ač dílo hluboce obdivuji a souhlasím, že patří do literárního kánonu, nemohu říct, že ho miluji. Chápu, že pokud by bylo uhlazenější, ztratilo by něco ze svého kouzla. Koneckonců, je to stále do jisté míry výtvor undergroundu. Ale nemyslím si, že se k němu budu chtít jen tak vrátit.

Těžké čtení románu, který byl ve své době přelomový. Nebo průlomový. Adekvátně. Magické a fanstaskní - možná fantasmagorické - vyprávění příběhů. Ač jsem ve stejném věku, jako autor při psaní, upřímně to na mě v současné době už nefunguje.

Navzdory hodnocením tady, se mi nepodařilo začíst se, ocenit postavy nebo příběh. Prostě to šlo celé tou svou poetikou nějak mimo mě. Ale špatné to určitě nebylo.

Jáchym se hodil do stroje, a nějakým zázrakem mu to takhle šikovně semlelo slova. Z tohodle textu se jednomu lebka doslova obtáčí kolem mozku, jako nějaký z mumie servaný fáč. Fuj, to je ale úžasně morbidní lastura, tahle kniha. Ještě čtu a vychutnávám...;)

Od autora som čítal, alebo skôr počúval nejaké kratšie veci a aj keď sa mi páčili, neuchvátili ma natoľko aby som extra vyhľadával ďalšie. Do Sestry som sa pustil, lebo som sa dočítal že má okrem iného obsahovať vtipné narážky na Rychlé šípy. Takže som na ne číhal, ale keďže som počúval rozhlasovú verziu v podaní Tomáša Pavelku, bolo ich na môj vkus trochu málo a navyše upravené oproti tomu čo som sa dočítal v ukážke na niektorej rychlošípáckej fanúšikovskej stránke. Ku knihe samotnej, jedná sa o poetický/hnusný/prehnaný popis diania v 90. rokoch v konkrétnej komunite a bavilo ma to hodne, aj keď som sa občas strácal v deji. Silná záležitosť.

Nečetla se mi kniha rozhodně snadno – jazyk i děj mi dávaly zabrat a několikrát jsem měla chuť knihu odložit. Ale právě ta tíha a nekompromisnost textu ve mně nakonec zanechaly silný dojem. Není to příběh na odpočinek, spíš drsná a tísnivá výpověď, která nutí čtenáře vystoupit ze své komfortní zóny. Přesto jsem ráda, že jsem ji dočetla, a v hlavě mi ještě dlouho bude rezonovat.

Brutální mystika

Kousla jsem do dřeva a přečetla to úplně celé. Chápu, že leckdo Sestru oslavuje, asi i chápu z jakých důvodů, ale pro mě tato kniha zůstane bohužel především hnusná a dočíst ji pro mě byla vyložená trýzeň. Asi jsem na ni málo "intouš" :D

šílenství.
já mám slabost ale pro dlouhý, náročný, chytrý díla, kterejm spíš nerozumim než jo. láska je víc než cokoliv, ale je to tak silná animalní věc, neférová a agresivní. a je to celý hodně mužský. taky sem tam někoho zabiješ, sen s kostrou novákem je totál, nevim. hlavní hrdina je magor, taky se chová hrozně, celý to je v devadesatkový džungli džunglí, je tam shady byznys, hlídání krav, život na na skládce, pití a rvačky jen, berlín, postávání u stánků, lidi magorský všude... a celý to je napsaný šíleně, proudy vědomí, metafory, odkazy na tak zhruba 150 knih, jazykové hříčky, nesmysly a zkomoleniny tak z 10 jazyků a nářečí, poezie, odkazy na kde co ani nevim, psychadelický scény v realitě a mimo ni a tak. přečtěte si to, není možný to popsat. a hlavně si myslim, že čas zase letí rychle.

Bez debat jeden z nejsilnějších českých románů devadesátých let, a dosud jediná kniha, ze které jsem bez přehánění (cca v necelých sedmnácti letech) zkolaboval. Vtáhla mně totiž natolik, že jsem v šíleném letním parnu jaksi zapomněl jíst i pít. Druhé komplexní čtení, jež se odehrálo o více než dvacet let později, již sice poněkud postrádalo podobný moment totálního odtržení od okolní reality, pořád jde ale o vtahující autorský exkurz nejen do devadesátých let, vnímané vyšinutou optikou jedné rozporuplné lidské bytosti, ale i nejrůznějších časových i jazykových vrstev. Esence literatury 20. století a magický realismus velmi specifické ražby. Kdo to s domácí literární tvorbou myslí alespoň trochu vážně, nesmí Sestru minout. Sice vám nedá nic zdarma, a je dosti možné, že vás bude svou roztříštěností i záměrně iritovat, ale nakonec budete za svou snahu královsky odměněni. Velká krása!

Audio ČRo: Po mega divném zážitku s filmovým Citlivým člověkem mi bylo jasné, že po jakékoliv knize jen tak nesáhnu. A přesto je zde audio, které mě překvapilo. Topolův svět je dosti chaotický a zvláštní, ale má doslova své kouzlo až magično a proto chápu, že je jedním z nejvýraznějších českých autorů. Dokonce bych řekl, že až podezřele málo. I tak jsem sám lavíroval nad tím, zda se mi to vůbec líbí a podobně, ale v rámci délky se nakonec prokázal opak. Těším se na příště.

Tentokrát jsem tuto, (jak jsem již psala), dekadentní, šílenou, do jisté míry až drastickou, expresivní, bizarní, zároveň hluboce emocemi napěchovanou zpověď plnou vášnivých prožitků, představ, snů, halucinací a dojmů poslouchala na radiu Vltava ve vynikajícím podání Tomáše Pavelky.

Pan Topol je velký intelektuál a nikdo jiný než velký intelektuál této knize neporozumí. Pro mě je to strašně těžké čtení, vzdala jsem to v půlce.

orgasmus

„To tehdy na počátku všeho se sehnul nade mnou spícím a roztrhnul žebra, jedno vzal, z klece těla vyňal srdce a dal jí ho; nebo alespoň část. Ona mě nechala v místnosti se zrcadlem, byly tam i všechny cesty. A když jsem se podíval, když jsem se nad lesklou plochu sehnul, viděl jsem její tvář. Teď sčítám střepy.“

Číst Topolovu Sestru je jako běžet celý maraton sprintem! Nejspíš nebudu schopen si vybavit český román, který by mě zaplavil tolika vjemy a pocity, a který by nabídl v rámci jedné knihy tolik témat a podával je tolika různými styly a literárními prostředky. Skoro jako by nešlo o kompaktní dílo, ale nějakou (šílenou) antologii sešitou z prací různých (šílených) autorů. Ale přitom ... přitom to nějak dohromady smysl dává, myslím, můj rozum sice před úkolem provést interpretaci kapituloval (vlastně jsem se o to ani nepokoušel), ale srdcem jsem nějak Potokovo neurotické a chaotické hledání dokázal sledovat a snad mu i rozumět.

Právě má neschopnost rozklíčovat všechny vnitřní návaznosti Topolova bildungsrománu mě při mém prvním čtení Sestry znepokojovala. A k opakovanému čtení mě povzbudilo i povídání s panem literárním publicistou, který se přiznal, že také četl a také nechápal a že se to v tomto případě od nás určitě neočekává (a není to tedy čtenářské selhání :-). Takže jsem se do Sestry pustil s tím, že je v pořádku, když nebudu rozumět všemu, že prostě nemusí všechno dávat doslovný smysl. Což ale neznamenalo, že bych nad čtením nepřemýšlel! Byla by velká škoda nad Sestrou nepřemýšlet, ten román nepředává jen emoce a poetické obrazy, ale je i závažnou (zašifrovanou, ale přesto nějak přístupnou) výpovědí o světě, ve kterém žijeme.
Ocenil jsem úžasnou práci s jazykem, se všemi těmi novotvary a patvary a výpůjčkami z cizích jazyků, které Topol začleňuje do svého lexika tak, že to v jeho vyprávění přirozeně funguje. Jazyk je přiznaným námětem, sám vypravěč ho tak vnímá („Takhle jsem míchal starý a nový slova. Něco jsem myslel vážně, tak jsem to poschovával do dalších slov. Rozstrkal.“), možná je tím nejdůležitějším hned vedle tématu času, který je zde nějak zvláštně zastavený a potrhaný a zmuchlaný a různě přes sebe poskládaný. Čas, na který není možné se spolehnout a tím podtrhuje základní pocit románu – totální znejistění. Čas, který se nafoukl a s ním do groteskních a mytických rozměrů hyperboloval i svět Potokova kmene. Čas, který se zacyklil a nechal toužícího Potoka běhat jak krysu v kole. Čas, který vybouchl a rozmetal Potokovu naději, že jeho život by se mohl obejít bez neklidu a bez trvalého ohrožování z vnějšku i vnitřku.

Kombinace reálných a hypnotických scén je zdrojem divokého sledu událostí. Ten nevytváří zmatek jen v hlavách čtenářů, ale i v Potokově. I on se zoufale snaží zorientovat, najít směr své cesty, najít střed světa, najít střed sebe ... ale většinu času vypadá, že se jen bezmocně nechává vláčet situacemi a motá se v ději jako klacek pod jezem. Ale za vším tím jeho chybováním a selháváním lze tušit touha po správném životě, odpovědnost za svět. Strach z toho, aby Potokovo malé lidské zlo nebylo posledním zrnkem písku, který převáží váhy Boží spravedlnosti na tu nesprávnou stranu. Je to patrné v osvětimských snech a v obavách o to, jestli nás naše vlastní necitlivost a bezohlednost nečiní slepými k daru spásy („kdoví v jaký městský díře se teď náš malej Mesiah třese zimou ... kdoví jestli na něj jeho vožralej fotr teď zrovna netahá dranžírák ... čertví jestli ho zrovna teď jeho zfetovaná máma nezalehla kredencí...“)

Přes všechnu tu multitematičnost a multižánrovost pro mě je Sestra jednoznačně milostným románem. Románem o potřebě lásky a o hledání lásky. Okamžiky setkání Potoka a Černé jsou také zřejmě jedinými místy, kdy se děj zklidní, kdy cítíme, že věci do sebe zapadají.
Líbí se mi, že Potok nazývá svoji lásku sestrou. Necítím v tom nic incestního, Černá sice je Potokova milenka, ale je víc než to, je jakousi „ženou, která tu byla přede všemi ženami“, životní pomocí jemu rovnou, jeho předurčenou a zaslíbenou druhou polovinou. Právě jen pro ni Potok dokáže opustit a obětovat cokoli, a právě jen před ní je Potok ochoten odložit svoji masku a opravdu se emočně investovat („Není moje sestra obklíčena přesilou, nesvírá její srdce strach? Není osamělá, nemíří na ni šíp? Má ještě sílu usmát se? Nesráží ji nemoc, nebrání se marně zesláblejma pažema? Neprochází snad sama troufale děsivou nocí?“)
Ještě nepoznaná a přislíbená sestra je na začátku Potokovy cesty. A jedině nalezená, ztracená, a znovu nalezená sestra může být na jejím konci.

„Uťal jsem řeč ulice, měl jsem v sobě řeč sestry. Mý srdce bylo sladký a rudý. A tam, kde dřív láska nemohla odtéct a kde se spekla, aby odrážela vlny nenávisti, abych nezabíjel, nebo nezešílel, nebo nevim co... se čeřily vlny a v nich se koupaly dvě nahý ruce těla... ruce těla lásky... hladily vodu... tak nějak to bylo a je... když to trochu přeženu.“

Narkomanská odysea, generační výpověď, zaměřená ale více na přelom 80/90 tady, jen poněkud obtížněji uchopitelná, pro svůj ping pong styl. Dokážu pochopit, že to lidi lehce mohou vzdát v kterémkoliv bodě, není to nejsnadnější. Jestliže vám sedí věci jako Welshův 'Trainspotting', Caveova 'A uzřela oslice anděla', Dickův 'Valis', nebo třeba Burroughs, či snad mě napadla i 'Možnost ostrova' od Houellebecqa, taková ta futuristicky vyhlížející vize "z jiného světa, jakoby z možné budoucnosti", tak můžete zkusit i tohle. Já osobně mám s touhle literaturou, aktuálně, problém, jelikož jsem jaký sem, vyžaduju určitou strukturu, sílu; v hlavě mám často sám chaos, mám toho v ní moc, takže když se setkám s literaturou, kde se to sází páté před deváté a tvoří tenhle chaos, musí to být něčím vykompenzováno (něčím silným), jinak mě čtení stresuje a štve. Tady jsem tu kompenzaci nepocítil. Tohle spíš tak nějak pluje, jako když sledujete list, táhnoucí se potůčkem.

Vzpomínám si, jak mě ta kniha při prvním čtení ještě na gymplu uhranula. Ten jazyk i to magické prostředí, kde se estébáci mísí s draky, ježibabou i Laosáky. Ale tak nějak jsem nebyl schopný sledovat tu hlavní dějovou linku a po letech jsem už opravdu nebyl schopný říct, o čem to vlastně bylo. Když jsem se ke knize vrátil, to umanutí jazykem, stylem zůstalo (i když už není tak uhrančivý), ale víc začínám chápat ten děj. Že jde v podstatě o popis života Vlka z Wall Street v „divokejch devadesátkách“. To překotný období plný šíbrů a mafiánů, tady efektně krytý za Organizaci, Smlouvu a Tajemství. Z příběhu se vymykají popisy snů, které jsou vpravdě sorokinovsko-opričnikovské. Ale ani po letech se nemůžu zbavit pocitu, že to není pro každého, a že si zase po letech nevzpomenu, o co tam vlastně šlo.

Tohle je ten typ knihy, kde se kocháte jazykem a sem tam si nejste jisti, zda jste se neztratili, ale pak přicházíte na to, že to vlastně ani nevadí. A v tomto případě se audiokniha jeví jako ideální forma.

Tento dekadentní, hrubozrnný, emotivní, šílený, do jisté míry až drastický, expresivní, bizarní, zároveň hluboce citový a osobitý výlev autorových prožitků, představ, snů, halucinací a dojmů, mě jako čtenáře zasáhl přímo na komoru. Chvíli jsem si musela zvykat na formu, ale záhy jsem se do vyprávění propadla, jako do smrdutého močálu, který člověka jen tak nepustí. Nejkrásnější v tom všem marastu, úpadku a hnusu, jímž se hlavní hrdina protlouká, je sounáležitost a souznění s duší Sestry, v jejíž náruči nalézá lásku, naději i vykoupení.