Pett komentáře u knih

V jednoduchosti je krása a v lidskosti ta nejněžnější síla... miluju čekat na moře a miluju ty hmyzáky v břiše... až téměř opojně naservírováno, že jsme všichni prostě jen člověk... občas děláme vlny... jindy hledáme sebe sama... sekáme mnohdy až osudové chyby... stavíme mosty a pak je bez pardonu pálíme... o tolik víc pak mrazí z těch nenávistných homofobních debat... láska je přeci o lidech... obaluje duše bez rozdílu pohlaví.
Nechte si rozkmitat chlopeň, protože láska je aneb díky moc za tak potřebné svěží krásno v záplavě českých stejnobrdovských dramat... ach!

14 03.08.2023

Máme tady další rodinné podivno, našeptávala mi mírně skeptická záložka... takže ano... čekala jsem duševní marast, ale tahle hnusná temnota mi sakra brzy přiskřípla vnitřnosti... útržky vzpomínek a ta jejich znepokojivě strašidelná atmosféra... plíživá úzkost se mi stránku za stránkou víc a víc zadírala pod kůži... až ten konec utnul neodbytný proud domněnek v mojí zoufalé mysli a já při tom doslova přestala dýchat... protože pane bože, ten konec!!!
NICMÉNĚ... moje já zaplesalo i nad tou slovní vymazleností... nekonečné díky za tak boží češtinu.
Těžko se doporučuje, ale určitě stojí za to si tímhle bolestným tajemstvím projít... už jen kvůli všem těm dětským duším okolo nás či v nás samotných.

19 13.07.2023

Ocitnout se uprostřed rozjitřené Alfovo mysli mi opět zakalilo duši zrůdnou absurdností veškerého válečného tažení... neúprosně naléhavý tok myšlenek ze samého dna nelidsky zasviněného zákopu pomíchaný s čistotou chlapecky nevinného dětství ve mně vyvolával až nepříjemný dojem jakési podivně zmatené blízkosti... jako bych já byla on a on byl já... boženamouduši, to byl tak zvláštní pocit... krátký, ale sakra intenzivní pocit.

10 10.07.2023

Tak jo, teď si trochu nakálím do vlastní záložky... co mi totiž tolik chybělo u Neděle odpoledne, mi tady bohužel vůbec nesedlo... přílišná slovní košatost jako kdyby zastínila důležitost vyprávění... a to jsem se těšila na nový příběh jako malej Jeník... jen zkrátka tahle místy přesolená paví hostina úplně nenasytila mé knižní pohárky... smutné, ale možná jen moje mysl nebyla zrovna ve formě a je chyba na mé straně intelektu... zkusím to zase příště.

12 08.06.2023

Užito až do poslední kapky benzínu... Billy a jeho tak trochu nýmandská crew mi úplně nejvíc uvízli pod záložkou... potřebovala jsem s nimi být každou volnou chvilku... tu a tam je pevně obejmout a jindy zase dost důrazně sprdnout... ze střídání vypravěčů jsem občas celá zoufalá lezla po lodžii, jelikož se mi jen těžce opouštěla momentální vyhrocenost okamžiku, která mi vypalovala do mysli další jedno netrpělivé COŽE... až je mi líto, že moje cesta skončila kdesi v Adirondackém pohoří a nedojedu po jejich boku až do té vysněné Kalifornie.
Díky za tak skvostný počin v dnešní možná až příliš konzumní literární době... bylo mi to moc třeba!

18 07.06.2023

Přeci jen cesta k požitku ze čtení byla tentokrát o záložku náročnější... často jsem se totiž vracela k příběhu s tím, že se cítím tak trochu ztracená... což možná podpořilo tu pochmurnou atmosféru vyprávění...
Omezenost lidské masy zase z trochu jiného kousku světa... smutná člověčí touha někam patřit... spočinout ve svém vlastním doma... NICMÉNĚ... obsahuje daleko více témat vybízejících k nejednomu debatnímu sympoziu. Tak neváhejte a naplňte svou mysl ;)

7 06.06.2023

Snad poprvé u této autorky jsem se vůbec nedokázala napojit na tu bolest z dětství bez lásky... Teo mi tak moc lezl na nervy svojí rétorikou... matka bohužel moc prostoru nedostala a otec už byl spíše takový do počtu...
Zprvu jsem si myslela, že téma rodinného tajemství, které roky vyhnívá a ubližuje všem kolem, je už prostě vyčerpané a začíná to být tak trochu klišoidní vrstvení jedné nechutnosti na druhou... ale pak se mi dostala pod záložku srdcervoucí Zahrada mrtvých duší a mně došlo, že mi tenkrát v neděli odpoledne zkrátka jen chyběla pověstná autorčina jemná poetika, která mi dokáže bez pardonu nakvartýrovat do duše ty pochroumané osudy a já pak lehce ztrácím vnitřní klid... Teo tohle bohužel nedokázal.

13 04.06.2023

Mojí čtenářské duši knihkupce, toho času na mateřském "odpočinku" , který si stále ještě občas s nostalgickou slzou v oku zasteskne po tom okouzlujícím knižním mumraji, líplo knihomolské vyprávění toho nejmilejšího vlídňáka... rozuměj pohlazení, žeano ;) celé to putování po dobře známých neduzích v tomto oboru mi bylo zkrátka tak nějak blízko... takže jsem se mnohdy jen přihlouple křenila a mumlala si pod záložkou to svoje nekonečné NO PŘESNĚ!
Nepřestává mě fascinovat, jak vyprávěný příběh nahlédne do naší srdeční komory a zanechá v ní díky odžitým fragmentům úplně jiný otisk než třeba u Eulálie odvedle... už jen proto je vlastně každá přečtená kniha tak moc jedinečná... stejně jako jsme jedinečný každý jeden z nás... miluju to!

11 03.06.2023

Obrovské díky za tak mimořádně vydatnou jízdu... obdivuju ten umně skrytý laskavě drsný či drsně laskavý podtón jakési možná až zvrácené poetiky každodenního marastu dané doby... téměř až heroická Dějevova houževnatost mi nejednou vyrazila chlopeň z těla... samotná podstata lidství zápasící s nemilosrdně logickým rozumem... sakra nervy drásající kombinace... každá jedna zastávka u osudu malého či většího cestujícího mi vypálila díru do duše a některé scény už nikdy nevypudím z mysli... nastupte si... tahle cesta totiž stojí za to!

16 03.06.2023

Bravurně odvyprávěno... bez zbytečných cirátů mi houževnatá malá Marie zalila srdeční chlopeň voskem a adieu, milá zpustošená záložko... ta nemilosrdně zlá krutost osudu mi totiž nejednou řádně zalomcovala slezinou... naservírováno se syrovou surovostí dané doby... navíc ta spousta detailů... z toho mi až brzlík přecházel... užila jsem si zkrátka tuhle jízdu napříč lidským tělem až do morku té nejposlednější kosti.

15 19.12.2022

Skvostně znamenitá neobyčejnost... tenhle zvláštní Dům mi naplnil záložku svojí osobitou Krásou a vzrůstající neklid mi tak nějak podivně příjemně rozvířil duši... nechce se mi tentokrát víc brouzdat v ději... je zkrátka nejvíc třeba si tuhle skvostnou cestu s Piranesim prožít a nechat si zatopit svoji očarovanou srdeční komoru nekonečným přílivem emocí... klaním se a děkuji za tak nesmírně osvěžující jinakost vyprávění, protože to vám bylo opravdu NĚCO.

16 18.12.2022

Okouzlující půvabnost s bolestně osudovým přesahem... nejvíc miluju tu ryzí lidskost, kterou pokaždé dokáže tento mistr slova otisknout do svých čarokrásných vyprávěnek... v případě Glorie tomu opět není jinak... vzhlížím k nebi s nekonečným poděkováním za tak intenzivní ťukanec na komoru srdeční... aneb... jsme vždy právě tam, kde být máme a kde je nás právě třeba... ať už kvůli nám samotným nebo těm druhým.

12 11.10.2022

Neurčitě poházené zlověstné rysy tohoto ishigurovsky znepokojivého světa nedopřály mojí mysli jediný moment spočinutí... smutná podstata lidství v celé své široširé neutěšené pomíjivosti mi burcovala záložku... a pak je tu Klára... bezelstně naprogramované úpéčko, které mi vypolstrovalo duši vlídností a úplně nejvíc jsem ho potřebovala uchránit před nemilosrdně komplikovanou člověčí nestálostí a rozmarem... přála bych si najít kousek takové Kláry v každém z nás.

20 10.10.2022

Nelítostně hutná symfonie slov mi do záložky vdechla alespoň krapet krásna v tomto jinak odporně nelidském hnusu... osudy uvíznuté v soukolí tehdejší zahnívající společnosti mnou rezonovaly tak tíživě, že některé scény se mi téměř vypálily do duše... i přesto jsem se však tou krutou bezútěšností brodila s neodbytnou naléhavostí... a ano, souhra náhod byla na velkou pováženou... ALE... moje bolestivě rozjitřená mysl zkrátka uvěřila na ty zázračně nevyzpytatelné cesty páně... už jen v tom je neuvěřitelná síla příběhu a já s největší pokorou smekám.

34 07.10.2022

Emocionální obnaženost zanechávající mi bolení na záložce z leckdy krutých životních scénářů... nelze být soudcem ani jedné z těch rozechvělých duší... přeci jen každá ta jedna odepřená mámovská náruč bezcitně vydrancuje komoru srdeční... najít v sobě opět kousek té láskyplné vlídnosti a neztratit se v labyrintu křivd je vcelku jízda... a tu jejich jsem si tedy patřičně užila... jen možná škoda... ten jakoby dokumentárně zkratkovitý náhled mi odepřel si ji i náležitě a se vším všudy prožít.

13 05.10.2022

Svéráz Jana mi svým vypravěčským umem trochu pocuchala cévku... nepopírám dusivý puch a beznaděj dané doby... jen ten můj pomyslný rudý alarm občas stírala příliš detailní drbárna o značně početné skupince zcela nepodstatných a bohužel nezapamatovatelných individuí... škoda... dopachtila jsem se totiž do finální katarze už moc vyčerpaná a otupělá... ale možná právě přesně tohle bylo to správné nacítění atmosféry zmaru z tehdejších krutých mocipánů.

12 19.09.2022

Krátké, leč v mnoha momentech až nepříjemně intenzivní člověčí osudy... plíživá tíseň jejich jsoucnosti mi pohltila mysl... navíc posloupné představování běhu života jednotlivých členů rodiny chycených leckdy v pasti neúprosných dějin mi udržovalo záložku neustále ve střehu... stejně tak tu a tam poházené indicie věcí budoucích... navíc podruhé... ta všeobjímající chilská magika von čáry je zkrátka boží!

12 19.09.2022

Koho by napadlo, že taková zdánlivě obyčejnsky vypadající záležitost v sobě ukrývá tu nejskvostnější symfonii slov... ačkoliv mi světlo lidskosti v bestiálním hávu temnoty bez pardonu rozprášilo chlopeň, to vám bylo takové zvláštní blaho číst... bohužel mi do příběhu vpadla momentální obludnost stále se opakující člověčí vyprázdněnosti, která mi na chvíli ukradla chuť vracet se mezi řádky děsivě přítomné minulosti, kdy tolik úzkosti naráz se zkrátka nedalo unést... ALE.. pominu-li veškeré bolavo... tenhle příběh si zaslouží žít dál nejen v našich záložkách.

16 14.09.2022

Jedna duše ztracená a navztekaná na celý širý vesmír... druhá zpustošená životem a pečlivě ukrytá ve svém vlastním sadu bolesti... pak je tu voňavý a šťavnatě idylický venkov... osudová trojka do traktoru... hledání cesty jak být je občas pěkná dřina... miluju ten pozvolný krok sun krok k samé podstatě životních ztrát a nálezů... a možná právě proto mi pak ten překotně hysterický závěr podivně zhořkl na záložce... v jednoduchosti je přeci tolik krásy... škoda té skvostné atmosféry... každopádně ta obálka je opět hostovsky nejvíc úchvatná.

16 08.09.2022

Temné kojotí zlověstno mi nemilosrdně rozhodilo duševní pantofel... ta krutost poháněná bezmeznou nenávistí mi totiž nejednou pohmoždila kardiovaskulární systém... a že to sakra hodně bolelo... zároveň mi ale bylo ve stínu voňavých pomerančovníků nejvíc krásno a milo... protože tenhle včelí kluk, tenhle Simonopio, je láska... a všichni jeho blízcí jakbysmet... obalili mi záložku tak půvabnou vřelostí a laskavostí... navíc ten jazyk je prostě líbeznost sama... zkrátka stojí za to si tohle okouzlující Mexiko prožít.

18 08.09.2022