Petrasuvicka
komentáře u knih
Sakra fakt nemám ráda Mariannu!
A teď dál a proč vlastně ... Smutné a vlastně i depresivní, donutí to zamyslet, a je jedno, jestli už jste mimo věkovou kategorii nebo v ní. Protože celou dobu přemýšlíte, kdo je ten špatný nebo horší. Connell? Marianne? Rooney mapuje moderní, syrově upřímnou formou pohled na současné vztahy mladých. Nechodí moc kolem horké kaše a strohost vyprávění je o to bolestivější a autentická.
Ať jsem se zamýšlela, jak jsem chtěla, Marianna mi zkrátka přijde z nich dvou ta horší. Ano, chybu dělají oba, jak neumí komunikovat o vztahu s tím druhým. To je celé jádro problému, třebaže Connell je ten, kdo chyboval první. Ale pak? Ona o něm moc dobře ví, že je stydlivý, uzavřenější, citlivý a zmatený, a namísto trpělivosti a pochopení mu jen prohlubuje nejistotu podivnými řečmi, jakmile dojde na komplikaci mezi nimi, v jejich vztahu, otočí se zády a najde si jiného. Žádné čekání, nulová snaha problém napravit, pojmenovat ho a řešit, prostě se momentálně rozhodne jít do dalšího vztahu jen tak (na což pak Connell adekvátně reaguje). Co to pak vypovídá o jejích citech ke Connellovi, když se od něj dokáže tak snadno obrátit? Kdyby to ale udělala jen jednou. Udělá to mockrát a on je pořád takový trouba, že se k ní vrací a skáče jak ona píská. Dělá pro ni vše, zatímco ona vlastně pořádně neví, kdo je, snaží se provokovat a po celou dobu se chová způsobem, že Connell je její hračka v soukromém sociálním experimentu. Do určité míry je román i jakási výpověď o emočním masochismu Connella. Nicméně nelze fandit ani jednomu z nich, člověka to vlastně jen strašně bolí celých dvě stě stran.
Já se fakt zasmála. Za prvé miluji Řecko, za druhé jezdím s cestovkami už pár let a paní delegátce se skutečně nedivím v tom, jaké klienty popisuje, protože to se někdy fakt nedá :D. Podobné zkušenosti, a to jsem byla vždy na té druhé straně jako turista.
Jaroše opravdu miluju, neptejte se ale pročn, nevím. Takže jsem se na tenhle jeho sólo výstup vážně těšila a to byla možná chyba. Úplně mi to nešlo od ruky, něco mi v příběhu drhlo, k hlavní zápletce byla spousta odboček a tím bylo vše jaksi překombinované a navíc vždy hrála roli až do očí bijící náhoda.
Tak jako tak to s Cervenakem a Jarošem se zbytkem nevzdavam. Jen je bohužel tenhle díl nejslabší
Asi jsem čekala trochu něco jiného, než poválečnou plavbu šesti set nanynek. Na můj vkus moc limonadove a stylem naivní pubertální spisovatelky, co se zápletek týče. Druhá polovina už ale byla lepší, nicméně jsem od Moyesove četla lepší.
Mně to přijde nedokončené, ještě jednu kapitolu bych uvítala. V průběhu jsou rodinné propletence a dramata pěkně vypointovana a propojena, a na konci tohle? Trochu mě zarazilo. Nicméně Tiché roky jsou ukázkou, že za tím, jací jsme, stojí mnoho a navenek může vypadat všechno zcela jinak, než je uvnitř. Že komunikace je důležitá.
Každá mince má prostě své strany. Je snadné odsoudit, když člověk nezná pozadí,.okolností nebo to, čím si někdo prošel. Tenhle román je mnohdy drsné a depresivní čtení, ačkoli čteno a asi i psáno jedním dechem. Nespí se po něm dobře, ale odložit se ta kniha zkrátka nedá!
Na můj vkus příliš naivní, čitelné. Zápletka vytvořena a vyřešena de facto mávnutím kouzelného proutku. A co mě vysloveně vytacelo, tak "napaditost" v příjmeních. Samé barvičky. Gray, Green, Black, Rosso. Detektivka sice barvu ve jméně neměla, nicméně Starkova taky nebyl hit kreativity.
O Ostrovu nevím, co si vlastně myslet. Tohle bylo jednoduše... divný.
Víc než humor na mě při čtení dotíraly existenciální krize a deprese. Nicméně mi to pomohlo nahlédnout a pochopit studia medicíny a život medika.
Zase jiný kus Ameriky. Ten nepřikrášleny, plný povětšinou dutohlavu a tvrdé dřiny, na které to dnešní pozlátko vyrostlo.
O smolařine jsem nevěděla vlastně nic, což se teď změnilo. Příběh jde do historie i k věci zároveň a snaží se všimnout si všech problémů dané doby.
Del dostal ode mě do castingu Adama Vaculu, přestože popis byl trochu jiny :), a příběh a jeho prostředí mi pripomelo Zemi bez zákona o bratrech Bondurantech zkřížený s kouskem Serena o těžbě dřeva.
Stojí za přečtení!
Miluji Bretaň, a to ještě dlouho před tím, než jsem četla tuhle knihu. Setkávám se s Dupinem poprvé, a popravdě, jsem z něj jakožto postavy na rozpacích. Co jsem.na knize zbožňovala, byly popisy Finistere. Je to skutečně nádherný kout země. Znovu jsem si připomněla některá navštívená místa a mnoho nového se dozvěděla. Legendy, mýty, povídačky, něco nového o moři nebo samotné Glenan.
Trvalo mi ale se začíst, musela jsem si na prostou detektivku sestavenou z výslechů a klasického patranj znovu zvyknout.
Zatím průměr, ale dám Dupinovj šanci znovu, už jen kvůli Bretani!
Patřím k té většině, co o tragédii slyší poprvé. Příběh plný strachu, úzkosti, bezmoci, strachu, ale i touhy, a to přežít. Tenhle příběh, byť s jistým happy endem, není šťastné a pohodové čtení. Vždy mi bylo smutno a úzko a cetla jsem raději za denního světla, kdy na mě depresivní příběh padal méně. Přesto všechno stojí za přečtení! Doporučuji.
Neřekla bych nesmírně zábavné, jak stalo.na obalce, možná pro Brity, ve skutečnosti spíš šílený horor ve smyslu fungování britského zdravotnictví.
Čteno díky ČT a vysílanému seriálu. Ten je dokonalý! Bena Whishawa v roli Adama miluju (no a co, že je gay :)), je perfektní a cítím k němu lítost stejně jako častokrat k reálnému Adamovi.
I po dočtení mi stále zůstává rozum stát, co jsou lidé schopni si do sebe nacpat! A vzhledem k tomu, že Velká Británie má kapanek rozdílný počet obyvatel, je koncentrace idiocie a blbcu, kteří přijdou s podivným předmětem v sobě, mnohonásobně vyšší než u nás. To a fakt, jak systém funguje, resp spíše nefunguje, je šílene pocteni,.mnohem víc, než chrlici krev z prasklých křečových žil v jícnu.
Vlastně jsou to takoví Památkáři před tim, než do Paříže prijela skutečná skupina Památkářu zachránit umění. Rose je pak v tomto případě taková Cate Blanchet.
Pasáže z minulosti mě bavily. Ovšem přitomnost jak kde. Místy z toho byla preslazena romance a nechtělo se mi do toho. Dokonce mi to kazilo celkový dojem. Tudiz... Dior mi sedl víc. Ale i tak velmi slušné a čtivé a vhodné k doporučení.
O takovém masakru na opačné straně naší dnešní republiky čtu prvně. V tomhle ohledu mě autorka i její debut obohatily. Roli hraje válka, nešťastná láska. Obojí nutí lidi dělat zoufale a šílené veci. Ale pravda je, že podobných knih, kdy obvykle vzpomíná přestárlá babička, ještě častěji těsně před svou smrtí, na minulost, je v posledni době dost a četla jsem lepší. proto nemůže být plný počet.
Pěkný psycho, čtivé a s pěkně ujetymi charaktery některých postav. Ale až tak neprohlédnutelne to nebylo, ačkoli zamotané až dost. Kdo je zvyklý na podobné žánry a dává si v průběhu věci do souvislosti, odhadne celkem včas, kdo za tím stojí, nicméně všechno dostane smysl později, tajemství se objevují pěkně postupně.
Mýtické bytosti se mi že začátku pletly, ale po sto stránkách už jsem věděla, kdo je Sudička a Bludička a tak dále.
Při čtení jsem měla pokaždé dojem, že jsem se ocitla v Egyptě. Tak dobré jsou Smithovy popisy. Zpočátku jsem Taita přijala rozpačitě, pak už mi ale lezl s tím, co vše umí a svoji neskromnosti na nervy. Jára Cimrman starého Egypta hadr. Stejně tak Tanus a jeho naivita. Vlastně všichni jsou vytvořeni jako naivní prostacci, včetně faraona, které precura jedině Taito, se sklony k uchylarnam, zpočátku snad i lehce na hraně pedofilie, když vezmu v úvahu, kolik je jeho paní let na prvních strankach. V těchto Taitovo creepy momentech jsem hodně váhala, jak moc zvrhlý je i autor, protože mi tam takových okamžiku přišlo v jednu chvíli až moc.
Toliko k tomu, co mi na Řece bohů vadilo. Jinak velmi hutny a bezesporu zajímavý příběh z doby, kterou bych aspoň na den ráda poznala takovou, jaka byla tehdy.
Co jsem chtěla a čekala, to jsem dostala. Případy 1. oddělení doma vysloveně zbožňujeme, takže se mi líbilo, že jsem se kromě televizních verzí dozvěděla ještě něco víc, ukrytého mezi řádky jednotlivých případů a dílů, takové, co se do nich nevešlo a co v nich ani nemělo místo. Mareš svoji práci popisuje s nadhledem i vtipem, ale zároveň se vší vážností a seriózností. Upřímnost nade vše, líbí se mi, že umí říct, co stálo za prd nebo koho nemusel a proč.
Romantický začátek trochu klame, protože pak už nastávají jen a pouze drsné časy. Irsko taková země je, zkoušená počasím, Angličany... Je až s podivem, co všechno Irové dokázali vydržet, přežít a udržet si optismistického ducha. Navzdory útrapám jsou Irové milí, zpívají si, mají radost ze života. Možná právě proto, že generace jejich předků ví, jak kruté dny na ostrově byly.
Irská kráska se čte sama, je krásná, lyrická i napínavá. Spokojenost.