pavlina6482 komentáře u knih
(SPOILER) S takto realisticky popsaným dějem jsem se setkala jen u biografií. Věřím tomu, že to je na vlastních zážitcích a prožitcích postaveno :-) (tím mám na mysli, že tato kniha nepatří mezi knihy označené jako biografické, ale u kterých jsou některé historky nebo momenty zpochybňovány).
Prostřední část, kdy si podle instrukcí chlapci vyrábí spoustu indiánského náčiní, mi nebyla tak blízká, protože to není předmět mého osobního zájmu. Ale kdyby byl, byla bych z knihy ještě více nadšená. Následující část byla o to zajímavější, protože se z popisů výroby dostali k využití, také začali detektivně pátrat po zločinci z okolí, a navíc se urovnávaly staré křivdy a v karma začala vracet úder.
Přiznám se, že několik násilných okamžiků, kterým byl Yan vystaven, mě v duchu rozpalovalo do běla a těm kreténským zmrdům jsem přála zlý konec.
Příběh mě vrátil do dětství. Jsem moc ráda, že takové ty typické věci z devadesátek a deseti let nového tisíciletí nepřevládají nad dějem a neberou mu jeho roli (a jen vykreslují atmosféru). Druhá část ze současnosti je až smutně realistická, běžná a "normální", což byl určitě záměr, který snad přivede mnohé na myšlenku jak snadno se dá zahodit tak dlouho budované dětské přátelství a fůra vzpomínek. Nicméně z vlastní zkušenosti vím, že právě tato negativní motivace je silnější pro touhu po změně. A člověk si také uvědomí, že je šťastný, když momentálně nežije život ani jednoho ze tří hlavních aktérů :-)
Neuvěřitelně skvělá hra se slovy v jednoduchém příběhu. Pecka!
Komu knihu doporučit? Tohle je zajímavá otázka a myslím, že má dvě hlavní odpovědi.
Určitě to může bavit mladistvé - cca žáky osmých a devátých tříd. Ti by se určitě ke knize mohli vrátit v dospělosti a určitě by je bavila "nadvakrát", když by v ní najednou viděli věci, které dřív nechápali. V tomhle vidím obrovský přínos, takových knih je málo.
Další cílovou skupinou jsou právě dospělí "slovní hračičkové", které už omrzel nekončící "rys všude", a kteří by z knihy například mohli předčítat před spaním svým ratolestem, u kterých by ten věk mohl být i nižší. V tom vidím druhý velký potenciál, protože se děti u toho budou bavit příběhem a vtipnými situacemi a jejich rodiče (či prarodiče) si v tom najdou ty své dospělácké věci (různé ironie a takové absurdity, až jsou opravdu k smíchu).
Obě skupiny čtenářů, které vlastně takřka pokrývají celý věk člověka, navíc dostanou velkou motivaci (a chuť) si přečíst největší klasická díla jako je Bílá velryba, Romeo a Julie, Hrabě Monte Christo, Máj, Vinnetou a další.
A určitě také nesčetněkrát dostanou chuť zajít si s knihou do příjemné kavárny... :-)
Jeden z důkazů o důležité roli překladatele na příkladu jednoho z mistrů - Jana Kantůrka:
Metař se obrátil, chytil Lobsanga za lem roucha* a přitáhl si ho k sobě.
*Pozn. překl.: Ale no tak, tím myslím švy zesílený okraj látky!**
(Zde je patrno, že ne vždy nezbytně platí pravidlo o kvalitách díla v originále. Neboť i když známe dobře originální jazyk autora a celkem dobře geografii i historii jeho země, nemusíme nutně rozumět kontextu a drobným narážkám, které nás ve škole nenaučí. Zde právě nastupuje úloha překladatele, aby využil svůj talent a nepřekládal slepě, nýbrž převedl tamní vtip do místního kontextu - nejvíce skloňovány v této problematice jsou právě knihy Terryho Pratchetta a Karty proti lidskosti. No a co se týče pravých mistrů v oboru: aby semtam přidali i něco málo ze své trošky do mlýna. V tomto případě, pokud by ješte zůstával někomu onen vtip skrytý, doporučuji "UTFG"***, zadat do vyhledávače "lemrouch", případně si přečíst pověst o Oldřichovi a Boženě. Typologie vtipu spočívá na stejném základě, jako známý Hrdý Budžes.)
**PRATCHETT, Terry. Zloděj času. Praha: Talpress, 2001. Úžasná Zeměplocha.
*** "use the fuckin` google"
Tohle by si měli přečíst všichni ti boomeři, kteří se ušklíbají v komentářích pod tématem souhlasu se sexem. A možná i sle-pičky z generace Y, aby věděly, že ve stínech bdsm se neskrývá jen pracháč, co jim chce naplácat koženým páskem.
Kniha předává podprahové sdělení, že když chce člověk experimentovat, měl by si stanovit určitá pravidla dopředu.
V poslední kapitole jsem se ztrácela, měla jsem problém ji číst. Byl to zvláštní kontrast, kdy dějem nadupané předchozí historky byly vystřídány jakousi lyrickou částí. Jako by autorka dala čtenářům ochutnat přímo tok myšlenek psaných při prožívání deprese. Pokud to tak bylo, dala tím všem dobrou ukázku té těžkosti rozeznat realitu, jak v knize několikrát zmiňuje.
Moc se mi líbil styl a volba jazykových i postřehových prostředků :-)
Moc se mi líbilo, že si autor zjišťoval informace ohledně fakt pro tu dobu, bylo to zajímavé a poučné. Nicméně bych asi vytkla příliš mnoho jmen (postav) a některé nudnější pasáže v první půlce knížky. Ke konci to již mělo ten správný spád a konec přímo vyzývá ke koupi dalšího dílu.
Příběh Helgy a jejího otce je perfektně zpracován a předložen čtenářům v jediné (téměř prostě vypadající) knize. Za tím vším se ale jistě ukrývá velmi náročná badatelská činnost, tedy veškerá práce s prameny a jejich seskupení i utřídění.
Volba střídavě prokládat zápisky obou deníků po třech-čtyřech měsících je vskutku velmi funkční. Čtenář díky tomu nemusí zdlouhavě listovat (nebo si zakládat záložky); významné události, které postihly obě hlavní postavy, si snadno zapamatuje. Prokládání samotných pramenů stručnými přehledy informací a doplňujícími rozhovory s paní Helgou Pollak-Kinsky je zvoleno přiměřenou a střídmou cestou, nezatěžuje děj zdlouhavými vysvětlivkami.
Samotný příběh Helžina života je velmi poutavým vhledem do mysli dospívající dívky hledající vlastní identitu v dívčím kolektivu.
(SPOILER) Příběh je velmi poutavý především množstvím záhad a spletitých intrik. Moc se mi líbí propracovanost celé ságy (po přečtení tohoto dílu).
Spoiler.
Bohužel mě dost během čtení ruší některé věci a situace, které se zdají nedomyšlené. Daleko víc tyhle momenty vystupují z celku, když všechny ostatní zápletky jsou zdůvodněné, nebo jinak vysvětlené. Ale co ten moment, kdy Aedion dostal od krále prsten, ale král nějak už nezkontroloval, jestli si ho nasadil? Pak mi také dost nesedí celá situace ve Zlomuvalu, kdy se cca 400 stránek autorka zmiňuje, že město opouští čím dál víc lidí: množstvím poprav, odvážením vězňů do Morathu, odvážením vězňů do Endovieru a postupným únikem uprchlíků. Zní to, jako by se během měsíce vylidnilo město a zůstalo tam jen tak 10 % obyvatel. I přes to je v pohodě, když se hlavní hrdinové, po kterých všichni pátrají, objevují v kápích přes den na ulicích i na trzích.
Ale jinak je ten příběh opravdu poutavý :)