Pavlina50 komentáře u knih

Padesátá léta, čtyři kamarádky, jedna z nich najednou zmizí, a toto celé je zasazené do prostředí trochu tajemného školního areálu…ale jakou roli v tom všem hraje přízrak mrtvé Mary v černém, ukryté pod závojem, která tady neustále bloudí? Zároveň sledujeme i současný příběh Fiony, kterou pronásledují pochybnosti ohledně vyřešení dvacet let staré vraždy její sestry v tom samém školním areálu, který je však nyní už dávno nefunkční, zchátralý a opuštěný. Akorát duch Mary ho neopustil.
Zajímavá zápletka, jeden uzavřený případ, jeden nevyřešený případ, trochu mrazivé duchařiny… slušná záruka napínavého čtení s občasným jemným mrazením v zádech.
Když pominu některé až opravdu málo uvěřitelné náhody a taky milostnou linku Fiony a jejího přítele, jejíchž vztah mi přišel takový neslaný – nemasný (nějak mi tam prostě nefungovala chemie), celkově to byla moc fajn kniha, která za přečtení určitě stojí.

4 06.04.2022

Příběh terapeutky, která by vzhledem k tomu, co ji potkalo, potřebovala terapeuta spíš sama.
Dost much se v této knize určitě najde, ale celkově to byla kniha velice dobře čtivá, kterou jsem dala na jeden zátah, a v takových případech hvězdičkami nešetřím. Bylo to spíš takové klidnější čtení, kde se sice žádný přehršel akcí nekonal, ale pozornost čtenáře byla bezpečně zajišťována zejména díky zvědavosti, co se tedy se Sigurdem vlastně stalo. Za pozornost stály i některé „filozofické“ myšlenky Sařina otce, ze kterých docela mrazilo, zejména pokud by byly uvedeny do praxe. Od určité části knihy šlo docela slušně odhadnout pachatele, ale to mi zas tak nevadilo, protože se nejednalo primárně o klasickou detektivku, spíš o psychologický román, jehož součástí byl zločin. Byla to taková standardní kniha, která mě v okamžiku čtení bavila a nenudila mě, i když jsem si jistá, že si ji po nějaké době už asi nevybavím.

3 06.04.2022

Krátké situační útržky a momentky ze života obyvatel několika vesnic z okraje Valašska.
Je to takový humorný návrat do doby, kdy místo hospod existovala pohostinství, jejich majiteli byly Jednoty, kdy jejich návštěvníci zapisovali svoje zkušenosti a dojmy do knih přání a stížností, kdy politika nebyla středobodem vesmíru, kdy neexistovaly mobily a jediným způsobem vzdálené komunikace byly většinou nefunkční telefonní budky, kdy se po silnicích proháněly žigulíky a trabanty, kdy ženy nosily krimplenové kabáty, kdy autobusy jezdily tak přeplněné, že když přistoupil předními dveřmi nový cestující, zadními jeden stávající vypadl ven, kdy na všechno dohlíželi speciální dohlížecí výbory plné uvědomělých občanů, a kdy třeba knížka stála asi deset korun…jako tahle.
Je to útlá knížka plná úplně jednoduchého, lidového, občas vulgárního humoru…takového, nad kterým není nutné se vůbec zamýšlet, ale který sem tam při správném naladění dokáže svou nenáročností třeba aspoň trochu zlepšit náladu. Některé kapitoly byly skvělé a opravdu mě donutily k úsměvu (zejména díky obrazné představivosti), některé zase pochopitelně trochu slabší a nudnější. Celá kniha je doplněna výstižnými obrázky Petra Urbana…už tento fakt dokáže napovědět, co od knihy očekávat. Co mi na knize trochu vadilo, byla absence typické valaštiny. Pouze sem tam se objevilo nějaké valašské slovíčko. Vzhledem k tomu, že z tohoto kraje pocházím, ten spisovný (a občas bohužel pro mě nepochopitelně přímo „pražský“, viz i citace z knihy dole) jazyk mi s knihou vůbec nekorespondoval. Celé to pak ztrácelo trochu ze své osobité zemité atmosféry této oblasti, která je pro Valachy právě i díky tomu svéráznému nářečí tak typická.
Ale jinak…samozřejmě že se nejedná o žádný literární skvost ani perlu humoru, ale k občasnému vyčištění hlavy pro ty, kteří neuznávají výhradně inteligentní humor, posloužit umí.
„Ale ono to není zase tak jednoduchý, jak je to vevnitř složitý, umět udělat ze sebe v pravý čas blbce. Víš, já jsem v těhle záležitostech profík! Jenže já už jsem takový profesionál, že někdy i sám o sobě myslím, že jsem i ve skutečnosti blbec….“

1 06.04.2022

(Pozor na možný SPOILER)
Vůbec nechápu, proč jsem se dosud knihám od Kundery vyhýbala. Měla jsem představu, že budou určitě složité, náročné na čtení a pochopení a že moje mozková kapacita je nepochopí.
Jaké překvapení? Díky letošní výzvě jsem se dokopala k přečtení této klasiky a jsem tomu velice ráda. Kniha se k mému velkému překvapení četla velice dobře, jazyk nebyl vůbec složitý, ale paradoxně i tento jednoduchý jazyk dokázal tak nádherně vyjádřit myšlenky knihy a nutil neustále se zamýšlet nad tím, co nám Kundera nejen příběhem hlavního hrdiny Ludvíka, ale i ostatních postav, servíroval.
Je to další z ukázek nelehké doby normalizace, která je založená na dopadu nedomyšleného žertu na celý další život jedince, konkrétně Ludvíka Jahna, který se nedokáže vyrovnat se starou křivdou a shodou náhod se mu naskytne po mnoha letech příležitost k pomstě. Bohužel se ale přesvědčí, že takto dlouho odkládaná pomsta není vždycky sladká, naopak – umí slušně zhořknout a vůbec není zárukou pro dosažení klidu v duši.
Příběh je vyprávěn střídavě očima několika postav, u nichž jsou krásně viditelné jejich rozdílné charaktery a kontrastní úhly pohledu na stejné situace. Snad ani jediná postava mi nebyla sympatická, každá byla úplně jiná, především ženy zde byly popisovány spíš jako naivní a hloupé husy, ať už to byla přesvědčená a uvědomělá Markéta nebo Helena, která díky své naivitě doplatí na Ludvíkovu pomstu nejvíc a jejíž osud v knize, do kterého Ludvík tak necitelně a cynicky zasáhne, vyznívá naprosto tragikomicky. Snad jen Lucie (ale rozhodně až po vysvětlení důvodů jejího chování) měla nejblíž k určité „normálnosti“. Muži (s výjimkou zase až snad moc smířlivého Kostky) jsou zde naopak naprostým prototypem cynismu a bezohlednosti. Pokud většina mužů vnímá ženy tak, jak mužské postavy v této knize, uff…není to vůbec pro ženy příjemný pocit.
Na knize mi nesedla akorát ta podivná kombinace s tradicí jízdy králů a lidových písní. Myšlenky tohoto spojení jsem asi nepochopila. Části knihy, které se podrobně věnovaly „filozofickým“ úvahám spojeným s tímto tématem, mě moc nebavily, narušovaly mě samotný klíčový příběh, v kontextu děje mi nedávaly smysl a občas jsem je i přeskakovala.
Ale jinak….žert (ať už ten na začátku knihy nebo ten konec, který připomínal krutý a absurdní žert možná ještě víc než ten původní) na mě prostě zafungoval.

Myslím, že tato kniha patří do té skupiny knih, které si zaslouží být čteny i více než jednou, protože se v ní dá asi neustále něco objevovat.

Tak hlavně pozor, s kým žertujete…..v jakékoliv době!

„Člověk, ta bytost prahnoucí po rovnováze, vyrovnává tíhu zla, která mu byla hozena na hřbet, tíhou své nenávisti. Ale zkuste namířit nenávist na pouhé abstraktno principů, na nespravedlivost, fanatismus, krutost, anebo došli-li jste k tomu, že nenáviděníhodný je sám lidský princip, zkuste nenávidět lidstvo! Takové nenávisti jsou příliš nadlidské a tak člověk, aby ulehčil svému hněvu (vědom si jeho omezených sil), soustředí ho nakonec vždycky jen na jednotlivce.“

7 05.04.2022

O „číhošťském zázraku“ a jeho zneužití komunistickým režimem, jsem již samozřejmě slyšela, ovšem víc, než samotný pohyb kříže, který se sice dodnes nepodařilo přesvědčivě vysvětlit, mě oslovil tragický dopad této události na osud faráře Toufara, kterého si tehdejší StB prostě vybrala…
Kniha není ani tak o samotném zázraku s křížem, daleko větší prostor je dán konkrétním a reálným postavám – zejména osobám zainteresovaným do vyšetřování zinscenovaného případu. Románovou formou ukazuje, jak samotní členové StB tento případ vnímali, jak ho řešili a jak bezohledně konali z obav dopadů do svých životů a vlastních osudů, které měli v tehdy v rukách úplně jiní lidé. Nejemotivnějšími a nejhoršími okamžiky v knize byly pochopitelně asi popisy metod, kterými se StB snažila přinutit faráře ke smyšlenému přiznání. To bylo hodně silné a hodně se mě to dotklo.
Kniha balancuje na pomezí literatury faktu a klasické beletrie. Je to rozhodně zajímavé a přínosné čtení, další připomenutí, že na určité věci z minulosti by se nemělo zapomínat. Už kvůli budoucnosti.
Tato útlá knížka za přečtení stojí, je dost poučná, minimálně dokáže rozšířit všeobecný přehled.

1 01.04.2022

„Nepřikládej příliš velkou váhu slovům, která ti lidé říkají. Všimla jsem si, že dost často neví, o čem mluví, a někdy si ani neuvědomují význam a dopad svých slov…Je to dost podobné jako se skutky…“

Příběh emancipované Alžběty, která téměř vždycky věděla, co chce, ale bohužel největší část života prožila v době, kdy právě ženská emancipace ještě dost „nefrčela“ a setkávala se spíš s nepochopením, a její vnučky Niny, která naopak žije v době, kdy je emancipace naprosto přirozená, ale která se v tom svém životě pořád tak nějak plácá a pořádně neví, co od něho chce.
Spojení těchto svou dost odlišných žen a charakterů tvoří příjemně čtivou mozaiku a jeden velký generační příběh o špatných a dobrých rozhodnutích, o lidské síle, o lásce, o křivdách, o odpuštění a taky o klidu v duši.

Alžběta a Nina jsou vnitřně naprosto rozdílné, ale i přesto dokáží k sobě najít cestu a každá z nich té druhé něco přinese a svým způsobem jí ovlivní život.
Vlastně je to docela obyčejný příběh o pátrání po odpovědích na otazníky minulosti jedné rodiny, jakých jsou stovky. Samotné osudy postav nejsou zas až tak dramaticky vyhroceny, jako bývá často v jiných knihách…, a přesto je to příběh emotivní a plný lidskosti.
Líbilo se mi, že jednotlivé postavy nebyly buď výhradně dobré či zlé. Všechny měly kromě svých dobrých a sympatických stránek také spoustu slabostí, které mě často nutily k zamyšlení, zda bych dokázala jednat stejně a řešit nastalé situace podobným způsobem.
Samotné vyjasnění tajemství minulosti mi sice nepřipadalo takové, aby mi z něho spadal brada….bylo vlastně přesně takové jako celá kniha – lidské, smutné, ale ne přehnaně šokující. Stejně takový byl celý konec knihy – vkusně emotivní, ale nijak přehnaně přesládlý ani citově vydírající.
Standardní hezká kniha.

„Možná, že jen vidíme stíny a světlo tam, kde zrovna chceme a kde se nám to hodí…“

6 01.04.2022

Tato útlá knížka dokazuje, že k tomu, aby čtenáře příběh pohltil a zanechal hlubší dojem, vůbec nepotřebuje standardní tloušťku a minimálně 300 stran. Na tak malém prostoru dokázala autorka dokonale vystihnout pocity ženy, která v životě dost narazila a teď se ho snaží restartovat a začít znovu.
Heleně jsem hodně fandila, dokázala jsem pochopit její jednání, nedůvěru k lidem, do jejích pocitů jsem se bez problémů dokázala vžít, naladila jsem se na její vlnu, což způsobilo to, že jsem se o ni podvědomě velice bála. A že bylo proč! Jako by to byla reálná osoba, kterou důvěrně znám.
Helena, i přes tu syrovou životní zkušenost, kterou určitě žádná z nás nechce zažít, byla taková…prostě obyčejná. Navzdory osudu žádná ubrečená chudinka litující sama sebe, ale taky ne superhrdinka, která po tom svém restartu všem ukáže.
Byla taková …naprosto reálná a uvěřitelná.
Přečtení knihy trvá opravdu jen chvilku.
Škoda, že autorka nechala už pouze jen na čtenáři, jak si další osud Heleny ve své fantazii vytvoří a představuje. Mě by hodně zajímal.
Klidně bych četla dál…
„Nikdy neexistuje jen jedna pravda, záleží na úhlu pohledu. V tom je děsivost všeho konání, protože status pravdy je narušen subjektivním vnímáním. Ani soud není nejvyšší moc, protože objektivitu posuzují subjekty. Lidi…“

14 01.04.2022

„Každý člověk je zranitelný, dokud existují lidé, na kterých mu záleží…“

Tento komentář píšu asi s půlročním odstupem od přečtení knihy. Pamatuju si, že po bezprostředním přečtení jsem prostě nějak nevěděla, co napsat. Čtyři hvězdičky ukazují na slušné hodnocení, kniha byla klasicky napínavá, zápletka zdařilá, zkrátka solidní thriller, i když na druhé straně ale ničím extra výjimečný.
Pamatuju si, že zajímavé bylo pro mě především nahlédnutí do německé totalitní minulosti, seznámení se STASI, což bylo pro mě nové, přínosné a poučné.
Ale celkově … ten půlrok byl vlastně test, který ukázal, že kniha pro mě nebyla nijak převratná. Pokud by totiž dnes po mě někdo chtěl převyprávět děj, nejsem toho schopna. Kromě rámcového děje si z ní totiž nic nepamatuju, pointu vůbec. Takže je to pro mě jedna z těch knih, které přečtu se zájmem, která baví, ale brzy se vykouří z hlavy a nezůstane z ní téměř nic.

2 01.04.2022

Po Němcích jsem sáhla díky nadšení ze Zuzanina dechu a zřejmě měla přehnané očekávání. Moje zklamání bylo proto možná větší, než jsem čekala.

Román začal velice slibně, ovšem nadšení se tak, jak jsem otáčela stránky, postupně pomalu vytrácelo, až jsem si uvědomila, že čtu knihu naprosto automaticky bez jakéhokoliv projevu emocí a vlastně z ní nemám žádný zážitek.
Myšlenka knihy byla pochopitelně velice silná, ale zpracování mě tentokrát neuchvátilo. A rozhodně to nebylo tou strohou a úspornou formou psaní, se kterou vůbec nemám žádný problém a na kterou si v poslední době zvykám čím dál víc.
Koncepce knihy mi připadala dost chaotická, zejména díky velkému množství často nezajímavých a zbytečných postav a jejich velice minimalisticky zachyceným příběhům. Než jsem si stihla na spoustu z nich zvyknout a stihla vsugerovat jejich příběh, „zmizeli v dějinách“. Chvíli jsem přemýšlela, jestli si k ruce nemám vzít tužku, postavy zapisovat a současně kreslit genealogický strom.
Stejně násilně na mě působily vložené vedlejší dějové útržky úplně nesouvisející s hlavním příběhem. Při čtení mě dost nabourávaly pozornost, připadaly mi zbytečné, nepodstatné a působily na mě rušivě a nedotaženě.
Nevím, zda jejich vkládáním chtěla autorka knihu nějak netradičně ozvláštnit, ale na mě to bohužel nefungovalo. Asi na mě nepůsobily tak, jak autorka zamýšlela. Jejich smysl jsem prostě nepochopila.
Některé úseky knihy (bohužel především ta hlavní a nejdelší část, kdy hlavní hrdinka působila ve Rzi) na mě zase působily zdlouhavě, utahaně a občas nezáživně, naopak konec knihy byl strašně rychlý a celý takový nedotažený.
Oceňuji ale zejména to, že autorka se vyhnula černobílému pojetí jednotlivých postav, tzn. Němci jsou výhradně ti zlí a Češi zase výhradně ti dobří. Za to palec nahoru.
Ale jinak… navzdory drsným, smutným a pohnutým osudům postav, ve mně kniha bohužel nezanechala téměř žádný dojem.
Díky tématu se nabízí srovnání s knihou K. Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch, která mi ale připadala nesrovnatelně lepší.

9 01.04.2022

„Kdo vás umí rozesmát, ten vám vydrží celý život.“
Tohle byla jedna z nejzvláštnější knih, kterou jsem četla. Na jedné straně bláznivý příběh, bláznivě podaný, s bláznivými postavami (a jedním „králíkem“), ale z té druhé příběh vlastně strašně chytrý a emotivní, který chtě-nechtě nutí k přemýšlení.
Moje dosavadní „nepolíbenost“ Backmanem zaručila, že jsem vůbec nevěděla, co od této knihy můžu očekávat.
A dostala jsem nečekané. Na začátku to působilo jako klasická komedie plná specifického humoru, bizarností, absurdit a výborných slovních hříček, naprosto jsem nechápala, co se z toho vyklube, ale postupně mi docházelo, že ona to zas až taková komedie není, že je to vlastně skvěle vymyšleno a celý, na první pohled naprosto bláznivý příběh, má vlastně velkou hloubku. Hlavně závěr knihy byl dost silný a emotivní - úplně kontrastoval s charakterem celého průběhu knihy.
Umím si představit, že by toto bylo zdramatizováno pro jeviště. Myslím, že by z toho mohla být ideální situační a konverzační divadelní hra.
Je to kniha, kde nevylučuju, že se k ní možná ještě někdy vrátím. Věřím, že příště tam určitě najdu další zajímavé maličkosti, které jsem třeba napoprvé přehlédla.
Tato kniha mě tak překvapila, že určitě vyzkouším i nějaké další od tohoto autora.
Citace z knihy: „Život tě může zavést kamkoliv, ale ze všeho nejspíš do prdele…“

17 01.04.2022

Tragická dopravní nehoda, která zas tak úplně nehodou není a vyleze z ní další „amišský“ zločin, je dalším případem pro sympatickou Kate Burkholderovou.
Stejně jako ostatní díly této série je i tato poutavě psaná, zachovává si svoji standardní kvalitní úroveň, i když jistá šablonovitost se jí určitě nevyhýbá. Oproti jiným thrillerům jsou tyto „amišské“ případy spíš takové klidnější, ne přehnaně drastické, ale současně tu o napětí a drama nouze určitě není. Velká akce se klasicky spouští až téměř v závěru knihy, kdy se Kate opět dostává do velice prekérní situace, která opět ukáže její nesmrtelnost a právě toto mi bohužel připadá už hodně stereotypní.
Ale ten závěr! Odhalení podstaty činu mě opravdu dostalo. Přímého pachatele jsem si tak nějak v průběhu čtení tipla a vyšlo mi to, i když jsem si nedokázala vyfantazírovat žádný uspokojivý motiv k takovému činu. Že byl nakonec tak banální, mě fakt nenapadlo. Právě ta banalita, ten, kdo za tím vším stál v pozadí, a okolnosti vedoucí k takové tragédii mě dostala. Původně jsem chtěla dát čtyři hvězdičky, ale díky tomu konci jsem tu poslední musela vrátit.

12 01.04.2022

Sedm depresivních, ale zároveň hodně pravdivých příběhů ze života. Autorka vztahy mezi muži a ženami nijak neidealizuje, ukazuje je bez jakéhokoliv přikrášlení, se sarkasmem, s ironií, s patřičnou dávkou cynismu, ale i s občasným humorem.
Povídky jsou hodně krátké a stručné s výjimkou poslední „Itálií k rozvodu“, která se mi současně líbila i nejvíc. Klidně bych ji snesla ještě delší a ještě daleko rozpracovanější, možná mohla být námětem i na samostatnou knihu.
Myslím, že hodně lidí v těchto trefných povídkách dokáže najít aspoň kousek sebe.
Taková nenáročná, i když dost smutná jednohubka ze života, kterou zvládnete přečíst, než vypijete kafé.

5 01.04.2022

Další z thrillerů, který poskytuje všechno, co lze od tohoto žánru očekávat – napětí, překvapení, dobrá čtivost, krátké kapitoly, které tu čtivost ještě umocňují, zajímavá zápletka, téměř žádná hluchá místa, sympatická vyšetřovatelka, motivace a způsob vražd, při kterých mrazí.
Každopádně po celou dobu čtení se mi hlavou honila strašně surovou otázka - je vraždy schopen úplně každý člověk? V souvislosti s touto knihou ….bohužel skoro snad asi ano….
Myslím, že téměř každého asi lze donutit k nepředstavitelnému činu, protože skoro každý člověk - pokud není psychopat - má nějakou obrovskou slabinu. Děsivé zjištění.

Malinkým mínusem této knihy je pouze to, že pachatele lze odhalit dřív, než to všechno docvakne samotné vyšetřovatelce.
Proto chybí takové to závěrečné wow. Ale jinak velice solidní čtení.

9 30.03.2022

Letošní čtenářská výzva zapříčinila to, že jsem se vrátila do dětství. A že to tedy byl návrat!
Je to kniha, která mě okamžitě napadla, když jsem si téma výzvy přečetla. Boj o ostrov a vlastně všechny „ransomovky“ jsou prostě srdcovky. Neskutečně na mě dýchla nostalgie vlastního dětství, protože právě touto knihou jsme se jako děti dokonale inspirovali. Byla to taková naše „bible“. I na ten opuštěný ostrov se naše parta (pochopitelně bez rodičů) na tři dny vydala tábořit, a stejně jako v knize nás rodiče chodili jen sem tam navštěvovat a radit, „jak přežít v divočině“. Rozdíl byl jen ten, že náš ostrov byl jen obyčejný palouk v lese, protože potok s deseti centimetry vody, který znamenal široko daleko jedinou vodní plochu v našem okolí, plachtění prostě nedovoloval. My jsme prostě byli takové „vlaštovky a amazonky na suchu“.
Pokud bych některou knihu měla označit termínem „pohlazení po duši“, který tak nějak nemám moc ráda a nepoužívám ho, byla by to asi právě tato. Jinak totiž svoje nostalgické pocity při čtení asi vyjádřit nedokážu.
Netroufám si tvrdit, že tato kniha je tak moc zábavná a výjimečná i pro dnešní děti, myslím, že je to hodně generační záležitost, nicméně pro mě osobně je to jeden z klenotů dětské literatury.

11 30.03.2022

Hledání masového vraha v této knize je postaveno na oblíbené nesourodosti dvou vyšetřovatelů, z nich jeden disponuje tradičními kladnými vlastnostmi jak ve schopnostech, tak i v charakteru a druhý je prostě podivín, individualita, díky své sociální necitlivosti často „na zabití“, ale i přes všechny tyto neoblíbené vlastnosti nicméně ve svém oboru génius. Ty tradiční metody zde představuje mladá policistka Sabina Nemezová, která je do případu zainteresována víc osobně, než by si přála. Tu druhou polovinu – podivínskou se svými oblíbenými balenými jointy zastupuje zkušený Maarten S. Sneijder. Nicméně, jak je v tomto žánru zvykem, mezi těma dvěma to prostě funguje.
Prostředí, kde se příběh odehrává, není zas tak pro thriller typické – Německo, Vídeň - s thrillerem od rakouského autora jsem se dosud nesetkala. Zpočátku jsem k jeho kvalitě byla docela nedůvěřivá…ale nakonec to nebylo vůbec špatné.
Zápletka chytlavá, děsivé spojení s dětskou knihou zajímavé a neotřelé….ale ta kniha – Ježipetr…navíc s podtextem „veselé historky a žertovné obrázky“, která i podle databáze knih fakt existuje. Tohle se opravdu čte dětem? Brrr.
Opět důkaz, že spousta pohádek, na kterých jsme vyrůstali, je plná brutality a masakry v nich si nezadají ani s dnešními thrillery. I když jsme to v té době díky všem těm šťastných koncům asi vůbec nevnímali. Ať už se jedná o Ježipetra, či klasické pohádky od Erbena nebo třeba od B. Němcové.
Nicméně zpátky k Vražedné lhůtě - těm, kdo si při čtení zvlášť libují v brutalitě a v bizarnostech, lze tuto knihu určitě doporučit.

6 30.03.2022

Můj poslední díl sester, ovšem samozřejmě ne poslední v pořadí, jak jsou napsány…jen jsem na něj v knihovně prostě pořád neměla štěstí.
Takže Elektra – modelka - očekávala jsem především přiblížení atraktivního prostředí celebrit a modelingu, ale to se zas až tak nekonalo. Elektra se potýkala s daleko většími problémy než by se u celebrity jejího formátu očekávalo, i když zřejmě svět drog a jiných závislostí není spoustě těchto lidí zas až tak vzdálený. Electra to na rozdíl od svých sester měla lehčí, svoji minulost hledat nemusela, minulost si ji našla sama…
Na tomto dílu se mi líbilo a uvítala jsem, že aspoň jedna ze sester není zas tak dokonalá, bezchybná a kladná, Elektra měla spoustu chyb, slabostí, a hlavně svou hlavu, na své okolí většinou nic nehrála a byla upřímná bez ohledu na dopady svého jednání. Tím mi možná připadala nejrealističtější z celé „sedmičky“. Ale na druhé straně mi současná dějová linka připadala ze všech dílů nejslabší, s nejmenším spádem, občas trochu zdlouhavá, a proto jsem tentokrát s ohledem na všechny ostatní díly (i když s těžkým srdcem) jednu hvězdičku ubrala.
Ale linka z minulosti byla opět moc fajn, Afrika, Keňa a předválečný a válečný život v nich byly opět vylíčeny s velkým citem a s atmosférou.
Tak teď už jen napjatě čekám, co (snad…doufám…) vytvoří syn Lucindy a jaké překvapení nám předloží. Moc se těším, protože tato série se zařadila mezi moje srdcovky.
Citace z modlitby AA: „Bože, dej mi sílu přijmout věci, které nemůžu změnit, odvahu změnit věci, které změnit můžu, a moudrost poznat rozdíl mezi nimi…“

5 30.03.2022

Velice čtivá záležitost, i když od určité části částečně dost předvídatelná.
Ale ta sonda do trpící duše a myšlení ženy, která ztratila úplně všechno, byla nastíněna určitě zajímavě a dost důvěryhodně.
Podstatně méně důvěryhodné mi ale přišlo to závěrečné konečné rozuzlení a vyjasnění celého zamotaného příběhu. Melodramatičnost v závěru mi připadala až moc přehnaná a připomínala mi spíš nějaký béčkový nebo céčkový americký či kanadský rodinný thriller, což mi trošku pokazilo jinak velice dobrý dojem z celé knihy. Za ten konec tedy hvězdička dolů, jinak docela dobré, nenáročné čtení.

4 30.03.2022

Letos mám zatím při výběru čtiva docela šťastnou ruku.
Opět dobrá promyšlenost zápletky, krátké kapitoly, které zaručují těžké odkládání knihy (…ještě jednu a už opravdu poslední…), a kupodivu jsem nakonec uvítala, že autor děj zasadil do, i když fiktivního, přece jenom „amerického“ prostředí. Tak nějak si neumím představit, že byl pachatel a oběti měli ryze české jména. Myslím, že to „poameričtění“ této knize slušelo.
Hodně věcí bylo jasných už od samého začátku (zejména motiv pachatele), škoda že i jeho identita se provalila tak brzy. Nevím, jestli to byl záměr autora, anebo má tak malé mínění o „detektivních vlohách“ čtenářů. (POZOR SPOILER! – Ta přesmyčka byla fakt až moc okatá). Taky mi přišel naprosto zbytečný podrobný popis motivu a průběhu činů pachatele v úplném závěru knihy, … proč ještě ta závěrečná rekapitulace, když už úplně všechno - od motivu po každý detail zločinů - bylo známo…netuším. Takže za ten konec jedna hvězdička dolů, ale jinak byl tento „český“ thriller moc fajn a překvapil v dobrém slova smyslu.

7 17.03.2022

Poutavé a promyšlené vyprávění je zasazené do prostředí zapomenuté maličké osady v pohraničí, kde žije jenom pár místních a pár víkendových chalupářů a kde tím pádem každý vidí tomu druhému přímo do talíře. Ale i přes toto minimum obyvatel je tu až dost starých rodinných tajemství, nevyjasněných a podivně propletených vztahů a utajených věcí. To vše pomalu rozplétá hlavní hrdinka Linda, která do tohoto kraje přichází pátrat po minulosti své rodiny. Prostředí, kde se děj odehrává, samotná osada i příroda kolem má zvláštní a tajemnou atmosféru, která je dále umocňována podivným a spíše nepřátelským chováním zdejších lidí. V knize nejsou žádné velké akce nebo zvraty, tempo knihy je spíš takové poklidné a vláčné, a přitom vůbec nepostrádá napětí, a když se v závěru knihy k tomu přidá ještě neodmyslitelný zločin…nemám, co bych vytkla.
Je to moje první kniha od M. Klevisové, dozajista ne poslední, a jsem moc ráda, že se těch českých autorů, kteří mě mile překvapují, množí víc a víc.

13 16.03.2022

Vzhledem k tomu, že jsem přímo ze Zlína, navíc mým rodištěm je vesnice, jejíž přízvisko má jeden z hlavních hrdinů a vůbec…téměř všechna zmiňovaná místa, obce a místní části důvěrně znám, brala jsem seznámení s touto knihou kromě nepostradatelné zvědavosti skoro jako svoji povinnost.

Celý příběh je vyprávěný (s výjimkou několika krátkých kapitol) pohledem hlavního hrdiny, válečného veterána Henslina, který se vrací do rodného Zlína a od svého pána dostává ryze speciální úkol. Po Zlíně se pohybuje černý jezdec stínající hlavy mladým dívkám.
Celý příběh tak začíná jako standardní historický příběh, brzy se mění v historickou, až skoro hororovou detektivku a končí už ryze jako fantasy.

Kniha je psána dost poutavě, nenudí a nesporným kladem je velice dobře zvládnutý místopis, výborné jsou popisy krajiny i celé vesnice, kterou v té době Zlín byl, rovněž barvité popisy různých starých zvyků a tradic tehdejších obyvatel a vůbec atmosféry středověkého Zlína. Stejně tak se mi hodně líbil i použitý jazyk. Kniha nebyla psána vůbec nějak „starosvětsky“, což by asi vyžadovalo daleko větší soustředění a možná ubíralo na čtivosti, ale na druhé straně se autor naštěstí vyvaroval i příliš modernímu jazyku a slovníku, což by naopak celé dílo asi mírně shazovalo. Myslím, že bylo všechno, jak má být. Dialogy byly uvěřitelné třináctému století, kde byl příběh zasazen a z pohledu dnešního člověka byly často i docela vtipné – například trávení volného času lidí kromě práce bylo často zaplňováno pivem, vínem nebo medovinou…a hodně dialogů a popisů života tehdejších lidí bylo založeno právě na této skutečnosti.

Pro představu citace z knihy: „Ráno bylo krušné, neboť jsem si odvykl pít a měl jsem co dělat, abych část medoviny nevrátil na svět. Uhasil jsem žízeň slabým pivem a snažil se urovnat si myšlenky i vnitřnosti…“.

Bylo také fajn, že ani všechny postavy nebyly jen smyšlené a některé z nich vychází ze skutečných historicky doložených pramenů (Vilém z Hustopečí, Petr ze Slopného….), fantasy postavy měly zase základ ve slovanských a keltských legendách (bůh Rod…). Prostě byla to ta správná kombinace historických fakt, legend, pověstí a autorovy fantazie.
Mě osobně se víc líbila ta první a prostřední část, ta závěrečná – fantasy už nebyla přímo můj šálek kafé, ale to je opravdu jen věc osobního vkusu. Příjemným bonusem je také původní pověst uvedená v závěru knihy, která vytvořila základ celého příběhu. Za mě – jako patriota Zlína – spokojenost.

4 15.03.2022