Padfoot komentáře u knih

Příběh nejdřív vypráví Hanina neteř, která přijde o rodinu. Dostává se k podivínské tetě Haně, která prakticky nemluví, nemá ráda lidský dotek, všude schovává chlebové kůrky a obléká se jen do černé. Druhá část knihy vypráví o Haně. Mladé Haně, která kvůli svému chlapci nechce odjet do exilu a nevěří, že se schyluje k válce...
Na jednu stranu je ten příběh neuvěřitelně zoufalej. Člověk může být úplně normální, hodnej, rozumnej, ale narazí na pitomce, kterej se jaksi zapomene zmínit, že vlastně chodí s někým jiným… (A hele! Kde jsem to jenom...) Nebo prostě jenom koupí blbý narozeninový zákusky. Paráda. A pak že ti piáno z nebe na hlavu nespadne… Ale zároveň je tu spousta naděje. Život se svými výkyvy nahoru a dolů. Nebo dolů a ještě níž, na dno, od kterého se člověk může odrazit. Těžko bych popisovala všechny ty pocity. To si to radši přečtu ještě jednou. Nebo padesátkrát.

29 06.01.2021

Další rodinný příběh, který mě nutí vzpomenout si na Tolstojovo staré dobré prohlášení, že každá nešťastná rodina je nešťastná svým vlastním způsobem… Ale k věci: Střídají se dvě časové roviny. Čas oddaného komunisty Svatopluka, aktivně bojujícího za jistoty a bohatství, které komunismus zaručeně přináší. Jeho lásky k buržoustce od klavíru a dceři. Jeho tvrdé práci kvůli ideálům a zklamání, když ten slibovaný blahobyt jaksi není nikde vidět (kdepak asi soudruzi udělali chybu?). A pak tu máme čas Bohdany, dívky s chytrou hlavou a přátelskou povahou, která ale ne a ne najít cestu k vlastnímu otci. Zkouší zapátrat v rodinné minulosti a zodpovědět některé otázky o otcově životě, i když si nakonec není jistá, jestli není lepší některé věci raději nevědět…
Mě tyhle Aleniny skládačky prostě baví. Postupný rozkrývání spousty životních příběhů, které se navzájem ovlivňují a prolínají. Baví mě, jak popisuje postavy – nijak je nesoudí, jen popisuje jejich rozhodnutí a činy a jejich následky. Souboje sám se sebou a s vlastním osudem. Baví mě, jak je prostý rodinný život neuvěřitelně složitý.

24 11.02.2020

V prvních kapitolách jsem si nebyla jistá vypravěčem. Proč proboha Smrt? Nakonec se to ale ukázalo být geniálně frustrující. Smrt se předbíhá v ději, vyzrazuje konce, protože je přece zná, tak proč je neříct rovnou. Tím láme srdce zas a znova. Člověk pořád doufá, že to špatně pochopil, že všechno dopadne jinak... že Saumensch a Saukerl budou žít šťastné životy, jaké si zaslouží, válce a Smrti navzdory.

"Říká se, že válka je nejlepší přítel smrti, ale musím vám povědět, že já to vidím jinak. Pro mě je válka jako nový šéf, který od vás očekává nemožné. Stojí vám za zády a opakuje dokola jedinou věc: "Dělej, dělej."

19 22.07.2018

Pod kupolí bylo pro mě možná nejděsivější, co jsem od Kinga četla. Přestože (nebo právě proto) tu není žádné strašidlo. Není tu klaun v kanalizaci, netvor ve skříni ani zombík ve vaně. Jsou tu jen lidé z masa a kostí, před kterými není kam utéct ("ňak ňak ňak"). King dokáže výborně pracovat se strachem, napětím a na jeho psaní ve stylu "a bude hůř" jsem si už tak trochu zvykla. Přesto nevím, kdy naposledy (jestli vůbec někdy) se mi při čtení takhle obracel žaludek a zároveň se mi chtělo brečet.
Je to prostě příběh o lidech. O touze po moci, o manipulaci, o beznaději, o pudu sebezáchovy a o tom, jak nízké může tohle všechno být a jak těžko se s tím bojuje. Povahy a situace jsou tu po Kingovsku vyhrocené, navíc vyšší mocí společně zavřené pod jednu pokličku. Nakonec ale poselství nijak přehnané není... Nejnebezpečnější tvor, se kterým můžete někde být zavřený, je člověk.

"My jsme uvnitř a tohle jsme si způsobili sami."

17 13.08.2018

Miluju knihy, které mě rozesmějí hned na první straně. Tahle k nim patří. Šedesátiletý chlapík, ukázkový prototyp morouse, který křičí na děti, aby mu neběhaly po trávníku a pod vousy si mumlá že „dneska nic a nikdo není co bejvalo“… Příběh nutí smát se nahlas a číst vtipné pasáže komukoliv, kdo stojí poblíž. Zároveň jde ale do hloubky a umí zasáhnout na správných místech. Pro mě tohle bylo pohlazení.

16 10.04.2019

Moderní dějiny Afghánistánu v kostce. Do toho příběh Lajlí a Madžnúna. Konečně jsem pochopila spoustu věcí. Třeba jaký je rozdíl mezi Tálibánem, mudžáhidy a Al-káidou. Nebo jakou roli v tom všem hraje Amerika. Taky se mi vyjasnila spousta věcí ohledně současné situace. Další z knih, po které mám opravdu chuť zavolat autorovi a pozvat ho na kafe. Podle toho se prý pozná, že je kniha vážně dobrá. Takže tahle je.
Lajla a Tárik jsou samozřejmě taky skvělí. Kluka, co si sundá umělou nohu, aby mohl seřezat kluka, co mu prudí do holky – takového je potřeba se držet.

16 30.12.2016

Dystopie jak víno. Vypravěčka nás provází svým současným životem v Gileádu, ve kterém si díky fungujícímu páru vaječníků vysloužila post chovné klisny. Zároveň vzpomíná na svůj život před nástupem režimu, na svého manžela a dceru, o které přišla. Dílo je to hodně feministické. Ženy jsou rozděleny do skupin, podle toho jakou funkci pro muže vykonávají, tahle jejich funkce jim dává uniformu, určuje jejich identitu. Na nic jiného nemají nárok, nic jiného totiž přeci není potřeba – potřebujeme hospodyni, reprezentativní polovičku, funkční dělohu. Z dnešního pohledu bych skoro řekla, že autorka mužům křivdí. Na druhou stranu vyhnat věci do extrému a poukázat tak na možný problém společnosti, není nic neobvyklého. Taky se mi líbí, že tu autorka „zneužila“ křesťanství a slova z Bible. A ukazuje tak, že celkem jakékoliv náboženství se může stát toxické, pokud budeme jeho principy chtít aplikovat doslova. Za mě strašné povedená věc, kterou mi nezkazil ani rozpačitý konec.

15 23.10.2020

Pro mě další bichle přečtená v rekordním čase (asi 4 dny). Některé příběhy nebo postavy nebo styly psaní mi byly příjemnější než jiné, ale o to právě jde. Každá kniha je psaná úplně jiným způsobem, v jiném žánru, o jiných lidech, přesto je to všechno provázané. Deníkově vedený cestopis, román v dopisech, detektivka v krátkých úderných kapitolách, absurdní komedie v ich formě, román v rozhovoru a nakonec vypravování ovčího dědečka… Vlastně moc nechápu, jak se mu podařilo všechno tohle a ještě mnohem víc nacpat do jediné tlustoknihy. Navíc se všechno prolíná, historie se opakuje,… it just works. („Turns out it’s a flawless masterpiece.“)

„Strávil jsem dva týdny v hudebním salonku a zpracovával jsem fragmenty zkomponované za poslední rok do „sextetu pro překrývající se sólisty“: klavír, klarinet, cello, flétnu, hoboj a housle, každý s vlastním jazykem tóniny, rozsahu a barvy. V první řadě každé sólo přerušuje sólo následující, ve druhé každé přerušené sólo zase postupně pokračuje. Revoluční dílo, nebo jen opičárna?“

...Hlasuju pro první možnost.

15 30.12.2016

Helenka Součková nám od minule trochu povyrostla. Chodí na gympl, píše básně a s kamarády z Pomedu vede vznešený debaty o životě, vesmíru a vůbec. Stejně jako v prvním díle je tu geniální obraz dospívající holky, která si prostě vede svůj život, tak jako stovky generací holek předtím i potom – řeší kluky, známky, matku, koníčky a poznává svět, jak nejlíp umí. Zároveň tu jsou krásně vidět úskalí doby kádrových posudků a omezené možnosti ve společnosti, kde správný názor je ten úředně schválený.
Celou knihou tak nějak neviditelně prochází můj milovanej Evžen Oněgin. Součková se k němu často nedobrovolně vrací a dává si velkýho majzla, aby nedopadla jako hloupá odmítnutá Taťána, až si nakonec zapomene dát taky pozor, aby nedopadla jako natvrdlej Pozdě Bycha Oněgin… A když mi konečně došlo, že se v názvech kapitol schovává soundtrack, bylo vymalováno. Šest z pěti hvězdiček a nikdy jinak.

13 19.01.2021

Celaena je dokonale vycvičený nájemný zabiják, který se ale ocitl jako otrok v solném dole. Příběh začíná ve chvíli, kdy ji z dolu vytáhne velmi pohledný mladý kapitán stráže, aby ji předal ještě pohlednějšímu mladému princi. Oba shledají, že i ona je velmi mladá a pohledná. To je ale náhodička! Od první kapitoly je tu jasnej Stmívací trojúhelník a můžete uzavírat sázky.
Máme tu Celaenu, které vyvraždili rodinu, poslali do otroctví, a nakonec jí vytáhli ven na jakousi gladiátorskou reality show pro bohaté na čumendu. Z toho si ale nedělá těžkou hlavu, mnohem víc jí zajímají knížky, šaty a drbání s kámoškou… Pak je tu Dorian, rozmazlený princ a vyhlášený sukničkář, ve kterém se ale samozřejmě "skrývá víc" a najednou je věrnej a trpělivej a celej cacnej do pravý lásky. A nakonec Chaol, nedůvěřivý polda, který v teple Celaenina přátelství pomalu taje až ho před totálním roztečením chrání jen síla vůle a pevný holínky. Sázky uzavřeny? Výborně.
A pak je tu nějaká magie, přízraky z podzemních rozměrů a duchové v katakombách. Moc nevím, co si o tom myslet. Maasová vytvořila brutálně klišovitý postavy, jak z učebnice o milostném trojúhelníku. Na druhou stranu s tím prostě umí pracovat. Umí vystavět dobrý dialogy a dát publiku, co si žádá. Řemeslně dobrý, i já se občas ráda nechám utáhnout na vařenou nudli. Umělecká hodnota díla diskutabilní. Další díl si ale přečtu - jak jinak totiž zjistím, jestli jsem si vsadila správně? Aha?

13 06.11.2019

Tohle je kniha, kterou budu nejspíš číst velmi často. Přesně moje kafe: viktoriánská Anglie, obrovská knihovna a nabručenej Anglán, který je pod strohou a tvrdou slupkou jedna velká hřejivá voňavá skořicová rolka. Dám si, díky. Opravdu to hodně připomíná Pýchu a předsudek, přitom to ale není sprostá kopie. Časově jsme někde v průběhu průmyslové revoluce, takže je tu tramvaj a vzducholodě. Společensky je to hodně bohatý – třídní rozdíly a občas velký rozdíly ve vnímání světa pracujícího knihovníka a holky z bohaté rodiny, vztah bratra s židovskou holkou, problematika vzdělávání žen i boj žen o vlastní hlas obecně. Dokonce i předsudky vůči muslimům. Za mě paráda, přesně taková dávka pomalý romantiky, trochu bolestného drama ke konci a společenský obrázek jak víno.

12 03.06.2020

Čím dál víc uznávám (a uctívám) Kinga. Tahle kniha vznikla jako příběh na pokračování – tedy šest částí, jedna napínavější než druhá. Prostředí cely smrti hodně ponuré, ale zároveň blízké (v tom smyslu, že pro někoho je to prostě každodenní práce). Rozpor je i mezi tím, jak nakonec vnímám odsouzence – jako lidi, kteří udělali něco dost odpornýho, zároveň lidi čekající na smrt, po které je nebe patrně nečeká,... A takových momentů je tam kotel. Momentů, které nutí zastavit se, všechno vstřebat a znovu si uvědomit, že nic není černobílé. Silný zážitek a rozhodně ne můj poslední King.

"Každý z nás musí umřít. Výjimky nejsou žádné. Je mi to zcela jasné, ale někdy, ach panebože, je Zelená míle tak dlouhá."

12 15.05.2019

Další Remarque, který je smutný, opravdový a zároveň nevyléčitelný romantik a optimista. Velký drama a zároveň vlastně romance. To, jakým způsobem při sobě ti dva stáli a drželi se v chodu kvůli tomu druhému… je neuvěřitelný. Konec láme srdce.

12 30.08.2018

Všechno začíná na jedné lavičce, kde se Berlioz baví s Ivanem Bezdomovcem o jeho protináboženské poémě. Objevuje se Woland, cizinec, který jim začne vypravovat mimo jiné o Pilátovi a jeho setkání s Ješuou, u kterého tehdy osobně byl… Po tom prapodivném setkání Berlioz přichází o hlavu, protože Anička koupila olej...
Je to neuvěřitelný koloběh událostí, které Wolandova partička rozpoutá. Hromada postav, kterým zasáhnou do života. Všechno se velmi složitě zaplétá a nijak zvlášť se nenamáhá rozplést. Hodně otázek zůstává nezodpovězených, ale takovým tím příjemným způsobem, který navádí k domýšlení. Překvapilo mě, jak svižně se to četlo i Bulgakovův humor. Rozhodně to nebylo to, co jsem od ruské klasiky čekala. Ale to je možná jenom tím, že jsem z Ruska naposledy četla Zločin a trest (pro mě spíš jen trest). Kapitoly o Pilátovi potažmo Jošuovi byly geniální a upřímně mě mrzí, že jich nebylo víc. Vlastně tak nějak celkově bych klidně brala víc a docela se těším až si to za nějakou dobu přečtu znova.

10 10.04.2021

Jednoduchý, ale hluboký; krátký, ale zásadní příběh. Dva přátelé, kteří společně cestují za prací. Společně sní o vlastním bydlení s králíky a ohni v kamnech. George se o slabomyslného Lennieho stará, jak nejlíp dovede. Svět ale prostě nefunguje, jak bychom chtěli, a některé sny se nesplní.

"Ale s náma je to jiný. A proč? Protože… protože já mám tebe – a o mě se staráš ty, a ty máš mě – a o tebe se starám já. Proto."

10 08.07.2020

Jana mě provedla celým svým životem. Ukázala mi svoje dětství, způsob, jakým byla vychována a tedy i většinu toho, co formovalo její osobnost. Díky tomu vedle mě rostla (prakticky) živá bytost. Stala se mojí přítelkyní a já dál sledovala její osudy. Její tvrdou práci, její vztahy, její soukromé války. Po přečtení už ani nedokážu uvěřit, že je Jane Eyre smyšlená - na to ji vidím až moc jasně. Nevím, kdy naposledy se nějakému autorovi podařilo vyvolat ve mě takový pocit. Nemůžu tedy jinak než opěvovat a vřele doporučovat.
Pokud se rozhodnete pro shlédnutí filmového zpracování, doporučuji čtyřdílnou sérii z roku 2006. Drží se knihy velmi věrně a postavy vykresluje mnohem osobitěji než pozdější ohlodaná filmová adaptace.

10 04.01.2016

KDYŽ VODÁK narazí na knihu věrně popisující krásy vodáctví, jeho srdce zaplesá. Tu usedá pod strom a nad knihou sní o vlastních výpravách. Vzpomíná, kolikrát se kde cvakl a jak hlasitě při tom nadával. Porovnává své příhody s příhodami Šmídovy party a těší se na léto, které se díky stránkám najednou nezdá tak daleko.

9 02.09.2018

Jacob jakožto labilní kluk s utkvělýma paranoidníma představama byl hrozně prima. To byl Jacob, se kterým se chci kamarádit. Ale Jacob, který našel skříň do Narnie, ve které stojí Bradavice plné X-menů... Ten už tak nějak míň. Kdyby na to přišlo, patrně bych hlasovala pro vyškrtnutí sirotčince z příběhu (ano, z toho příběhu o sirotčinci...).
Se všeobecně oceňovanýma fotkama si stojím tak pade na pade - někdy sedí, ale většinou jsou křečovitě našroubovaný do příběhu, čistě jen aby se mohly otisknout. Na tuhle nudli mě teda neutáhnou.

9 27.02.2017

Tak nevim. Jakožto zapálenej malíř mám tendenci fandit ilustrátorům, který se pustili do nějakýho projektu - kterej se tady navíc i komerčně vydařil. Ale čtenář ve mně je podvedenej. Podle recenzí a ohlasů to vypadalo minimálně na Malýho prince říznutýho Medvídkem Pů, ale ve skutečnosti to má literární hodnotu stojanu s motivačníma magnetkama na lednici. Evidentně, když to básnický střevo nemáš, opiš si ho na benzínce... Obrázky krásný a kdyby to otextoval někdo, kdo má třeba i vlastní myšlenky, bylo by to dokonalý.

8 24.08.2021

Takhle nějak vypadá definice laciného šuntu. K dočtení jsem se musela s každou kapitolou víc a víc nutit. Možná by čtení bylo příjemnější, kdybych si dala panáka pokaždé, když se vypravěč Saturnina ptá, kde získal znalosti o tom či o onom, dva panáky, když má takovou "otázku na jazyku", ale nakonec ji nepoloží. Další panák by byl na místě vždy, když čtenář narazí na volnou stránku s ilustrací slouhy, která vzhledem ke své prakticky nulové estetičnosti, plní jenom funkci nafukovače počtu stran. Stejně jako ten hnusnej amor. Páně Macek možná zvládnul obstojně obšlehnout styl psaní, ale tam to končí. Lehký a přívětivý humor je nahrazen zrecyklovanými (a neuvěřitelně starými) vtipy, které mnohdy ani nesedí do děje. Pokud se vůbec dá o ději mluvit... Jsem zklamaná, opět se ukazuje, že se z literatury stává výrobní průmysl, který se primárně snaží prodat. Už se ale na oplátku nesnaží obohatit čtenáře. Snad si pan Macek a spol alespoň koupí něco pěkného na sebe, o to tu šlo přeci především...

8 05.08.2018