ondra295
komentáře u knih
Nesmrtelnost
Milan Kundera
Příběh, který v klasickém kunderovském pojetí ustupuje do pozadí, je sám o sobě poměrně banálním příběhem jedné rodiny, který vyústí v tragickou smrt jedné z postav. Ovšem důležité jsou především myšlenky, kterými se protagonisté více či méně zabývají a také sekundární příběh, do kterého je zapojený Goethe, Beethoven, Hemingway a další významné osobnosti. Kundera se snaží definovat, co je vlastně nesmrtelnost a jak ji různí lidé vnímají - a opět nedostáváme žádnou definitivní odpověď a vše vlastně záleží na naší interpretaci. Vzhledem k hloubce tématu jde určitě o jedno z Kunderových důležitějších děl, i když u něj je opravdu těžké selektovat jednotlivá díla.
Hledání ztraceného času I. – Svět Swannových
Marcel Proust
Proust je velice specifickým autorem, se kterým jsem se ještě nikdy nesetkal. Jeho knihy jsou kombinací hluboké sebereflexe, náročných filozofických úvah a především krásného jazyka, kterým je celé jeho dílo protkáno.
V první knize člověku samozřejmě nějakou dobu trvá, než si na tento specifický a hodně rozvleklý projev zvykne. Poté ale dává Proust nahlédnout do svého dětství, které z velké části strávil v milovaném Combray (Illiers) a také se zaměřuje na zvláštní postavu Swanna a jeho milostného vzplanutí. Swann sám je velice zajímavou postavou, která částečně definuje obraz francouzské společnosti konce 19. století, kdy se linie mezi aristokracií a buržoazií tenčila postupně mizela. Proustovo dílo je tak i jistou společenskou sondou, která si ale uchovává apolitičnost a filosofický přesah.
Moc geografie v 21. století
Tim Marshall
Typické populárně naučné dílo, které ale má velkou přidanou hodnotu. Je sice napsáno čtivě a srozumitelně i pro naprosté geografické analfabety, ovšem poskytuje spoustu nových a zajímavých informací, které jsou občas tak podrobné, že by mohly být klidně v disertační práci na podobné téma.
Jako minulé knihy od tohoto autora přináší tato komplexní pohled na světovou geopolitiku, přičemž se snaží zaměřovat i na regiony, o kterých se třeba tolik nemluví a pro mnoho lidí jsou spíše velkou neznámou. Podobné knihy opravdu velice oceňuji, protože alespoň částečně pomáhají zvyšovat kolektivní vzdělanost.
1Q84: Kniha 3
Haruki Murakami
Skvělé zakončení této již tak dokonalé minisérie. O svých sympatiích pro Tenga a Aomame jsem se rozepsal už v hodnocení prvního dílu, tady se jejich osudy konečně definitivně spojují a oni zakončují svou dlouhou pouť, která je zavedla až do roku 1Q84. V tomto díle k nim přibývá ještě Ušikawa - ošklivý, tlustý, malý, křivý a bojující proti hlavním postavám na té "špatné" straně. Ale přesto jsem si ho zamiloval a bylo mi velice líto, když jeho osud nedopadl tak, jak by si možná zasloužil. Ušikawa je ukázkou toho, co je schopna udělat stereotypizace společnosti a právě skrz tuto postavu probíhá největší společenská kritika.
Tento konec se Murakamimu povedl, poměrně výjimečně (na jeho poměry) vyznívá spíše pozitivně, i když zůstává klasicky spíše otevřený.
Skvělé dílo!
V zajetí geografie: Jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku
Tim Marshall
Pro člověka, který se v geopolitice částečně orientuje, některé věci nejsou vyloženě nové, ale Marshall vše dává do souvislostí, které do celé situace vnáší více světla. V této knize totiž nejde o čistá fakta, ale i o odpovědi na otázky, které se k tomu pojí. Proč tomu tak je? Jaké historické okolnosti hrály roli v utváření mentality států? K tomu je tu psáno i oblastech, které nejsou tolik známé a hlavně do nepřehledné africké situace kniha vnáší trochu více světla.
Plechový bubínek
Günter Grass
Absurdní svět v období druhé světové války v absurdním prostředí polsko-německého Gdaňsku vyprávěny absurdní postavou třicetiletého hrbatého liliputa Oskara, který se chce oženit se svou nevlastní matkou, se kterou několikrát spal a dost možná zplodil svého nevlastního bratra. Nepřímo zabil své oba potenciální otce a svou dozajista vlastní matku. Je cynický, odtržený od reality, rozmazlený a zatrpklý společností - ovšem i tak, což je po tom všem zvláštní napsat, je to skvělá kniha. Oskarovi se sice nedá vyloženě fandit, ale často s ním člověk soucítí a tehdejší překotná doba viděná jeho perspektivou je více než zajímavá.
TMBOOK
TMBK (p)
TMBK je asi tím nejlepším a hlavně nejkonzistentnějším, co česká politická satira nabídla (možná v textové formě ještě Paralelní listy). Ano, pravděpodobně to není pro voliče ANO a SPD - i když tedy ta druhá skupina asi do knihkupectví moc často nechodí (pokud si zrovna nejdou koupit zjednodušenou verzi Mein Kampf). Ano, některé memes nejsou tak povedené, ale u 90 % se člověk fakt zasměje a udivuje mě, jak to jednoho člověka může napadnout. Za mě super.
Stříbrná židle
C. S. Lewis (p)
Celkově jde o jeden z těch úplně nejlepších dílů Narnie, hodně se povedla speciálně postava Čvachetky, která dodává takový pěkný protipól energickým dětským postavám. Děj je zajímavý a je to zase něco jiného, než v minulých dílech - v podzemí je to také hezké zpestření a část s obry mi také přijde pěkně napsaná. Co se mi zase tolik nelíbilo, byla celá koncepce Aslanovy země - to na mě asi bylo až moc velké fantasy.
Kolem a kolem opravdu pěkný díl, který řadím v rámci celé série hodně vysoko.
Obléhání Macindawu
John Flanagan
Je to o něco slabší, než předchozí díl, ačkoliv to společně s ním tvoří samostatnou dějovou linku. Ve výsledku to končí tak, jak všichni čekáme - je tam několik náznaků dějového zvratu, ale nakonec se to nikdy nedotáhne do konce.
V tomto díle je snad až moc vaty okolo, protože od začátku všichni víme, k čemu to směřuje - obléhání hradu ale přijde až po hodně dlouhé době, kdy se dějí a řeší věci, které vlastně nejsou pro samotný děj nijak klíčové. Will a Horác nakonec vymyslí vážně chytrý plán, který musel i autorovi zabrat hodně práce, ale opět tu máme ten starý známý fakt - že prostě mají štěstí. Kdyby se jedna ze 100 věcí, které se mohly pokazit, pokazila - tak už další díly nemáme, protože Will i Horác by skončili pod drnem. Ale jasně, to se stát nemůže.
Zpěv Susannah
Stephen King
Asi jeden z nejslabších dílů Temné věže. Děj se dostává až moc do abstraktna, kdy dost času trávíme vlastně v podvědomí Susannah - ta mi navíc je z hlavních postav nejméně sympatická a proto mi nebylo po chuti ani to, že se většina dějové linky točí kolem ní. Skvělý byl opět Eddieho a Rolandův souboj před samoobsluhou, to mělo náboj. Na druhou stranu, z Kingovy egoistické reference na sebe samého, kdy se použil jako postavu ve vlastní knize - z té mám rozporuplné pocity. Ano, originální, ale hranice mezi géniem a šílencem je tenká, jak se říká.
Bratři Karamazovi
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Jednoduše skvělé. Jen těžko najdete knihu, která by vypovídala o životu v běžném Rusku více. Dostojevskij v této gigantické knize krásně rozpracovává chování jednotlivých archetypů ruských občanů a pomáhá nám pochopit, jak vlastně vypadá taková ruská duše. V knize můžeme sledovat relativně zapletený děj, kromě toho ale i množství působivých vnitřních monologů, hlubokých myšlenek a v neposlední řadě i množství dobových reálií popisu toho, jak se žilo na ruském venkově. Postavy jsou mnohdy směšné, chovají se nesmyslně - speciálně otec Fjodor je vrcholně nesympatickou, ač zajímavou postavou. Smerďakov je pak naprosto geniálně popsaným charakterem, na který v knize jen tak nenarazíte a jako celek to funguje opravdu moc dobře.
Sputnik, má láska
Haruki Murakami
Spíše slabší z Murakamiho děl, ovšem to rozhodně neznamená, že by bylo špatné. Postavy jsou tu opět jedinečné, je tu dostatek mystična a navíc nejsme ochuzeni ani o klasický Murakamiho závěr, který není pozitivní, vlastně nic nevysvětluje a jenom ponechává obrovský prostor pro vlastní interpretaci. Fialka Mjú jsou velice originální milostnou kombinací postav, na knize také oceňuji jedinečný výběr prostředí řeckého ostrova pro finální část - nečekaná změna prostředí se tu hodí. Není to ale ostatně nic nového, Murakami už například v "Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování" hlavní postavu poslal do Finska a v "Tancuj, tancuj, tancuj" na Havaj.
Božská komedie
Dante Alighieri
Jde samozřejmě o dílo, které není nijak lehké přečíst. Zároveň je ale jedním z pilířů světové literatury a jeho správné pochopení pomáhá v pochopení mnoha dalších děl významných autorů, kteří z Danta čerpali. Všemu pomáhá krásný český překlad. I pro nevěřícího člověka, jako jsem já, je dílo protkáno moudrostí a některé pasáže jsou tak nadčasové, že dělají z autora skutečně geniálního umělce. Kromě hodnoty umělecké je v díle i mnoho odkazů na reálné události, které ukazují nejen Dantovo neskutečně vzdělání, ale i angažovanost v soudobých italských poměrech. S pomocí vysvětlivek tak jde i o svědectví o době, ve které autor žil, což knize dodává další rozměr.
Nana
Émile Zola
Je jasné, proč Zolovy romány ve své době budily tolik vášní, protože autor se v nich skutečně v ničem neomezuje. Nana je veskrze negativní postavou, které nejde přát nic dobrého a i proto je trochu náročné knihu číst, protože s hlavní postavou se nejde ztotožnit - Nana je sebestředná, manipulativní a většinu času zcela neempatická osoba, které otevře oči až osobní tragédie a fakt, že zničila život mnoha lidem, s ní nic nedělá. Je jasné, že to bylo účelem a že právě zkažená Nana má reprezentovat tehdejší společnost, kde podobné poklesky byly na denním pořádku. Každá doba má své stinné stránky a mě by zajímalo, co by takový Zola napsal o dnešním světě...
Vojna a mír II.
Lev Nikolajevič Tolstoj
Tuhle dlouhou cestu s Vojnou a mírem, což je zkrátka kniha, kterou nepřečtete za víkend, jsem si nakonec velice užil. Druhý dvoukniha je snad ještě o něco lepší, než ta první, protože je v ní o něco více akce. Každopádně ale sledujeme stále velice podrobnou psychologii postav, u nichž sledujeme vývoj na delším časovém úseku a tak je zcela zřetelné, jak se jim mění názory a chování. Tolstoj každopádně postavy nijak nesoudí, popisuje je spíše stroze a nechává čtenáře, aby je hodnotil sám za sebe - není tu tedy nic špatného, ani dobrého, ale prosté lidské činy. Samozřejmě není možné, aby 100 % toho, co Tolstoj napsat, bylo reálným - ovšem nedovedu si představit důvěrnější vyobrazení toho, co se dělo v ruské společnosti v této době.
Tancuj, tancuj, tancuj
Haruki Murakami
Pokračování Honu na ovci, které je dokonce i o něco lepší, než první díl. Tedy aby bylo jasno, díly se mi líbily oba, ale v tomto dílu je hlavní postava snad ještě o něco cyničtější, praktičtější a rezervovanější než v díle předešlém. A proto mi snad ještě více sedla. Ani nevíme, jak se hlavní postava jmenuje, ale podstatné to není - důležité jsou opět hlavně myšlenky, kdy Murakamiho hrdina pomocí parafrází a metafor hledá sám sebe, což se mu nakonec poměrně překvapivě podaří a příběh má happy end - což u Murakamiho pravidlem rozhodně není.
Horalka
Alberto Moravia (p)
Opravdu silný příběh, který naprosto věrně a podrobně popisuje život běžných Italů během války. Bohatí měšťané raději prchali do hor a platili hory peněz za to, aby mohli bydlet v rozbořené a zatopené chajdě, která ale i tak byla bezpečnější než městské domy. Hrůzy války jsou popsány na vztahu matky s dcerou - která je nakonec obětí znásilnění jednoho z vojáků a obě ženy to zcela logicky navždy změní. Není to veselé čtení, ale rozhodně stojí za to, protože si člověk alespoň lépe uvědomí hrůzy války tak, jak je vnímalo civilní obyvatelstvo.
Báječná léta pod psa
Michal Viewegh
Viewegh má do geniálního spisovatele rozhodně daleko, ale jako oddechovka - proč ne. Je to chvílemi vtipné, postavy jsou sice trochu absurdní, ale budiž. Nic víc bych od toho nečekal, ale číst se to dá a člověk se u toho necítí trapně. Je to ale rozhodně nižší forma literatury.
Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky
J. R. R. Tolkien
Pro mě podobný styl knih prostě není, takže sem si to tolik neužil, to ale nijak nesnižuje kvalitu knihy. Je napsaná velice dobře, poutavě, čtivě a pro fanoušky fantasy to určitě je něco, co si musí každý přečíst.
Já osobně preferuji jiné druhy knih a proto mě svět Tolkiena úplně nepohltil. Filmy jsem dokoukat nezvládl, ty na mě byly až moc roztahané, kniha ale měla rychlý spád, takže jsem to v pohodě zvládl. :)
Továrna na Absolutno
Karel Čapek
Čapek má svůj specifický styl a musím uznat, že ne každému asi sedne. To je individuální.
Zcela objektivně je ale schopen na jednoduchých tématech a poměrně nenáročným jazykem psát díla, která mají přesah, zaobírají se celospolečenskými tématy a sugestivně kritizují nejrůznější režimy/ideologie. Ano, je to přiražené za vlasy, ale dost velká část toho, co Čapek píše, je svým způsobem alegorie.
Z tohoto díla si každý odnese svoje - z mojí strany je jedním z hlavních výstupů to, že lidstvo má určitý limit na rychlost svého pokroku. Pokud přijde pokrok moc rychlý a skokový, lidstvo ho není schopno využít, tradiční nastavení společnosti zkolabuje a celá společnost se musí "resetovat" o nějaký čas zpět.
A ono to tak ve skutečnosti je. Žádný přerod společnosti nebyl bezbolestný. Lidé se vždycky prali se změnami a někdy trvalo i několik století, než je dotáhli k dokonalosti.