Nickky komentáře u knih

Poezii vnímám jako něco
co pohladí lidskou duši
dotkne se srdce
vykouzlí úsměv na rtech
anebo přiměje slzy
aby kanuly po tvářích.

Tato kniha pro mě
poezii nepředstavuje
neboť v ní nacházím jen
smutná
rozervaná
až hrubá slova
která někdo položil na papír
a nechal je tam jednoduše ležet.

21 16.02.2018

„Instinktivně zhasl svítilnu a tma ho zahalila jako deka. Zadržel dech a naslouchal. Nic, pomyslel si. Nedej se. Zlo není věc, nezhmotňuje se. Naopak, je to absence věcí, absence dobra."
Opět jsem se přesvědčila, že Jo Nesbø psát detektivky prostě umí. Fascinuje mě ta spletitost děje, kdy do poslední chvíle přemýšlíte, jak bude celý případ vyřešen a jaké grandiózní finále si pro nás autor připravil tentokrát.
Rozhodně doporučuji číst knihy postupně. Harryho postava prochází vývojem a jeho charakter je formován řadou událostí, které mají následně vliv na jeho chování.

11 09.02.2018

Styl Joa Nesbøho je prostě neuvěřitelný. Nepřestává mě překvapovat vystavění kompozice, promyšlené střihy mezi jednotlivými scénami a postupná gradace celého příběhu. Pokaždé si připadám, jako kdybych sledovala nějaký film. Nesbø zkrátka dokáže čtenáře vtáhnout do děje takovým způsobem, že ztratíte pojem o čase a chcete jen číst a číst.
Do velkolepého finále vás vede spletitou cestou plnou křižovatek a zdánlivých odboček, které vám nejdříve připadají nepodstatné, ale v závěru zapadnou přesně na své místo. A na konci, kdy si připadáte jako po jízdě na horské dráze plné emocí, vám prostě dojdou slova.
V jednotlivých postavách je navíc výborně reflektováno, že žádný charakter není pouze černý nebo bíly, ale je tvořen celou škálou barev.
Bez váhání uděluji nejvyšší hodnocení.

7 18.01.2018

„Vždycky je lepší něco zkusit a zklamat se, než litovat toho, že jste to nezkusili vůbec."

Na našem knižním trhu se již objevilo několik děl od youtuberů a blogerů. Ale až kniha Ovšem mě dokázala upoutat natolik, že jsem se rozhodla si ji koupit a přečíst.
Kovy je jeden z mála youtuberů, které pravidelně sleduji. Je to milý a skromný kluk, který se občas nebojí snít. Do svých videí zvládne zakomponovat humor, ale zároveň se nebojí mluvit ani o závažnějších tématech.
Musím se přiznat, že i přesto jsem ke knize přistupovala s mírnými obavami, zda Kovy zvládne to, co dává do svých videích, přenést i na papír. Po přečtení knihy můžu za sebe říci, že to dokázal.
V knize nás Kovy nechává nahlédnout do svého nitra, podílí se s námi o zkušenosti, které formovaly jeho charakter a právě díky nim je tím, kým je. Vtipné a zábavné historky se střídají s těmi závažnějšími, někdy až bolestnými vzpomínkami.
V knize nechybí ani pasáže na zamyšlení. O tom, jestli se nám nestírají hranice mezi iluzí a skutečností a zda si dokážeme představit, jaký je skutečný svět. Nebo o tom, jak se někdy snažíme být někým jiným, než doopravdy jsme. Nezraňujeme tím ale nikoho jiného než sami sebe.
Knihu bych doporučila všem, kteří Kovyho sledují, ale také těm, co se snaží „fenomén youtube" teprve pochopit a vstřebat. Protože právě v této knize naleznete inteligentní a rozumný pohled na danou věc.

5 30.12.2017

Přesně v této knize (správně by se hodilo napsat audioknize) jsem se poprvé setkala s postavou svérázného detektiva Harryho Holea. Moje nadšení bylo tak velké, že jsem začala číst sérii od prvního dílu. Ten ovšem ještě zdaleka nedosahoval kvalit této knihy, takže jsem byla tehdy poněkud zaražená, částečně zklamaná a pokračovat s dalšími díly jsem odložila na neurčito.
Až letos mě krátká ukázka v knižním magazínů a recenzní ohlasy přesvědčily, abych dala těmto knihám ještě šanci. A rozhodně se to vyplatilo. Velmi pozitivně hodnotím celkovou kompozici dějové linie, kdy musí být čtenář neustále ve střehu a také to, že (zdánlivě) uzavřený případ Ellen zůstává pro Harryho stále otevřený.
Za sebe mohu knihu doporučit těm z vás, kterým se líbila Červenka (potažmo i předcházející Švábi a Netopýr). Rozhodně nebudete zklamáni.

Na závěr tohoto komentáře bych ráda citovala jednu pasáž, kde je možné se přesvědčit o tom, že autor dokáže do napínavých scén zakomponovat i špetku humoru :-)
Møller povytáhl udiveně obočí a konstatoval, že Waaler musí být velmi rozčilený - poprvé ho slyšel mluvit s nadřízeným útočným tónem.
„Ano. Kde je Harry?"
Waaler ukázal na červené otisky nohou na parketách.
„Byl tady. Jak vidíte, vloupání. Začíná toho být k vysvětlování docela dost, že?"
„Ptal jsem se, kde je teď?"
Waaler a druhý policista si vyměnili pohledy.
„Harry očividně nemá zrovna zájem se ospravedlňovat. Když jsme sem přišli, ptáček už byl pryč."
„Aha? Měl jsem dojem, že jste celou oblast neprodyšně uzavřeli."
„To ano," odpověděl Waaler.
„Tak jak vám utekl?"
„Za pomoci tohohle." Waaler ukázal na telefonní přístroj na stolku. Na sluchátku byly stopy, které vypadaly jako krev.
„Utekl vám telefonem?" Møller pocítil - přes svou špatnou náladu a celkovou vážnost situace - iracionální nutkání se usmát.

4 19.09.2017

„A vy, Harry, co děláte vy, když narazíte?"
„Já? No... Já asi chvíli ležím. A pak zase vstanu, člověk stejně nemá jinou možnost"
Z recenzí na knihy Joa Nesbøho vyplývá, že kvalita jednotlivých dílů má vzrůstající tendenci. Naprosto souhlasím. Zatímco v Netopýrovi a Švábech autor hledal svůj styl, občas klopýtl a vytvořil dějově hluchá místa, v Července už výborně pracuje s psychologií jednotlivých postav a dokáže rozehrát příběh se dvěma časovými rovinami.
V předešlých částech jsme se mohli dozvědět řadu zajímavých informací o Austrálii a Thajsku. Ani tentokrát o to nejsme ochuzeni. Prostor dostává samotné Norsko. Jak v minulosti (během 2. světové války), tak v současnosti.
Červenka nabízí pohled i do Harryho soukromého života. Sám čelí řadě těžkých situací (emočně na mě zapůsobila 5. část a vzkazy, které Harry nahrává na záznamník své kolegyně Ellen), přičemž jedna událost nebyla pro Harryho dosud objasněna a prostor jí nejspíše bude věnován v některé z dalších knih.
Rozhodně doporučuji (i těm, které nenadchly první dva díly).

9 10.09.2017

Manželé odvedle mě bohužel zklamali. Nejspíše to bude opravdu tím, že jsem, soudě dle blýskavé nálepky, očekávala bestseller. (Nebo jsem možná očekávala druhou Zmizelou, která se mi líbila)
Nápad, který autorka měla, je podle mě zajímavý: manželé nechají své miminko doma a když se vrátí, po dítěti jako kdyby se slehla zem... Jenže tak nějak "pokulhává" celkové zpracovaní. Všechny postavy mi připadaly poněkud nevýrazné a osobně si myslím, že by bylo lepší, kdyby měla kniha jednoho hlavního vypravěče.
Knihu jsem chtěla ohodnotit jako průměr a doporučit jako nenáročnou četbu, ale potom přišel samotný závěr, ve kterém se autorka snaží šokovat. Nevím, ale nějak mi tam ten konec nesedí...

11 30.07.2017

Ruta Sepetysová na mě působí nesmírně sympaticky a musím se přiznat, že její tvorbu jsem měla v "hledáčku" již delší dobu. Ke čtení jsem se dostala ovšem až letos. Jako první jsem si vybrala knihu Sůl moře (nebo si ona vybrala mě?) a musím konstatovat, že mě zasáhla snad ještě více, než jsem čekala.

Čtyři mladí lidé uprostřed války. Období neklidu, nesvobody a strachu. Oni, stejně jako tisíce dalších lidí, prchají před blížící se sovětskou armádou. Každý z nich pochází z jiného koutu země, ale jedno je spojuje: touha po přežití. Nikdo z nich nemá nejmenší tušení, že se stane součástí největší námořní katastrofy v dějinách.

„Víš, strach je lovec. Obklíčí nás, když jsme bezbranní a nejméně ho čekáme. A když jsme nuceni dělat rozhodnutí."
Joana, Florian, Emilia a Alfred jsou čtyři typově odlišné charaktery, které se v průběhu knihy vyvíjejí, poodhalují nám svoji minulost a činí důležitá rozhodnutí.

Na autorce si nejvíce cením toho, že při psaní knihy pracovala s historickými prameny a čerpala ze vzpomínek pamětníků. A to nejdůležitější - do příběhu nezapomněla dát obrovský kus lidskosti.

Není důležité, jaké jste národnosti, odkud pocházíte.
Důležité je, jaké máte srdce.

8 02.06.2017

„Dělej celý den něco, co máš rád. Jdi na kolotoče. Zaplavej si nahý v oceánu. Jeď na letiště a kup si letenku na první volný let - je fuk, kam to bude. Nebo zastav prstem roztočený glóbus a pak si naplánuj výlet na místo, na které jsi ukázal; když to bude uprostřed oceánu, vždycky tam můžeš dojet lodí. Dej si nějaké exotické jídlo, o kterém jsi nikdy neslyšel. Zastav někoho, koho neznáš, a požádej ho, ať ti řekne, čeho se v hloubi duše nejvíc bojí, a ať ti dopodrobna popíše svoje skryté touhy, a pak mu řekni, že ti na něm záleží, protože je to člověk jako ty. Posaď se na chodník a namaluj něco barevnou křídou. Zavři oči a snaž se vnímat svět nosem - dovol pachům a vůním, ať nahradí tvůj zrak. Dožeň spánkový deficit. Zavolej starému příteli, se kterým ses léta neviděl. Vyhrň si nohavice a broď se mořem. Jdi do kina na cizojazyčný film. Nakrm veverky. Je jedno, co si vybereš, ale něco udělej. Protože revoluci můžeš začít jedním rozhodnutím, jedním nádechem.”

Leonard je člověk nesmírně citlivý a vnímavý, pochybuje a tápe ve svém životě. A vy můžete v této knize nahlédnout do jeho duše. Možná s ním nebudete vždycky souhlasit, ale možná ho budete chápat.
Tento chlapec to neměl vždycky lehké. Rodiče se mu nevěnovali, ale on se mezitím spřátelil se stařičkým sousedem Waltem, který ho měl rád takového, jaký byl. A potom je tu Herr Silverman, Leonardův učitel, který mu dokázal, že být jiný nutně neznamená být horší.
” Jsi jiný Leonarde. Já jsem taky jiný. Být jiný je dobrá věc. I když je to těžké. Já to vím, věř mi.”
Samozřejmě jsou v knize i další důležité postavy, o kterých se toho více dozvíte až při samotném čtení. Doporučuji. Už jen kvůli tomu, že na knihu, jako je tato, nenarazíte každý den.

2 02.08.2016

S tvorbou Karla Hynka Máchy jsem se poprvé seznámila již dříve a už tehdy si uvědomila, že právě Máj byl mnohdy čtenáři nepochopen. V knize totiž nad jednoduchým dějem převažují lyrické popisy.
Na mě samotnou nejvíce zapůsobila atmosféra jednotlivých částí básně a dokázala si mě získat autorovým osobitým stylem a svou symbolikou.
Zpočátku jsem byla přesvědčena, že kniha primárně pojedná o nešťastné lásce, ale skrývá se v ní toho mnohem víc – otázka lidské existence, plynoucí čas, podmanivá příroda.
Možná, že se nám už naše česká příroda nezdá ničím výjimečná. Možná, že už nám zevšedněla. (Žijeme v přemodernizované době, kdy dokážeme přírodu a život v ní nejen obdivovat, ale také ničit.) Při čtení Máchova Máje jsem si ale dokázala plně uvědomit všechnu tu opomíjenou krásu, kterou máme přímo na dosah ruky. Stačí jen otevřít oči.
I když se může někomu na první pohled zdát, že o lidském životě se toho z knihy moc nedozvíme, opak je pravdou – je tu zachycen v kontrastu s nespoutanou přírodou. Tento kontrast na mě velmi zapůsobil a umožnil mi o básni ještě více přemýšlet. Setkáváme se tu s vyobrazením pocitů marnosti, hledáním, pochybnostmi, lidským utrpením a bezmocí.
Myslím si, že člověku nestačí jednou si přečíst tuto báseň, aby ji doopravdy pochopil. Tato kniha se musí prožít. Jedině tak odkryjete tu krásu, kterou v sobě skrývá.

7 25.05.2016

„Co ty to s těmi děvčaty máš, drahý? Buď pro tebe neznamenají vůbec nic, nebo naopak všechno. Vždycky je to extrém.“
„Protože nedělám nic jen napůl, mami. A hlavně, když se to týka lásky.“

Pokud čtete knihu, kde se střídají dva vypravěči a jeden z nich se dostane do zapeklité situace, tak pak vám může začít připadat vyprávění toho druhého trochu nudné.
Po konci Ohnivého srdce je jasné, že se tomuto čtenář Stříbrných stínů nevyhne. Zatímco se Sydney poznáváme strasti pobytu v nápravném centru a snaze kontaktovat se s někým z okolí, s Adrianem prožíváme čirou beznaděj a zoufalství, protože Sydney se mu najít prostě nadaří. Po počátečních nezdarech tak upadá do letargie a pomalu přestává doufat, že ji dokáže najít.

Domnívám se, že právě Adrianův charakter je tu vykreslen velmi dobře. v žádném případě není ideální a uchyluje se i ke špatným rozhodnutím, kterých lituje a snaží se je napravit. Vážím si ho za vše, co pro Sydney udělal.

„Ze zvyku jsem si sáhla na krk a chtěla se dotknout křížku, který jsem už dávno neměla. Nedovol jim, aby tě změnili, modlila jsem se tiše. Zachovej mi moji mysl. Ať vydržím všechno, co přijde."
Sydney v mých očích postupem času stoupla. Nejdříve jsem si říkala, že příběh "nudné alchymistky" mě nezaujme tak, jako to dokázala povahou naprosto odlišná dhampýrka Rose, ale nyní si jinou hlavní hrdinku Pokrevních pout nemůžu představit.
Knize dávám pět hvězdiček a rozhodně mě zajímá, co si pro nás připravila autorka v posledním díle.

3 24.08.2015

„Jak ošemetná věc je věřit, že nějaký člověk je víc než člověk.“
Na Johnu Greenovi je báječné, že jednou větou dokáže vyjádřit to, na co by jiní potřebovali celý odstavec.

( Ještě bych chtěla všem, co se na knihu chystají, vzkázat, aby knihu od začátku neporovnávali s Hvězdami. Každá je o nečem jiném. Jednu napsal autor dříve a druhou později. Já jsem s Papírovými městy velmi spokojena – za částečně rozvleklou prostřední část jí strhávám jednu hvězdičku.
A pokud jsem vás na knihu stále nenalákala, tak vězte, že kvůli bláznivě zábavné a neotřelé třetí části si ji přečíst musíte. Takovou kombinaci totiž zvládne jen John Green. A já jsem ráda, že jsem mohla být při tom. - více si můžete přečíst v mé recenzi v záložce Recenze ;-))

3 31.07.2015

„Nechci abys mě zachraňoval, a já nemůžu zachraňovat tebe.“
Nastya a Josh jsou jako dvě ptáčata s jedním zlomeným křídlem. Sám o sobě je každý z nich bezmocný. Nemůže létat, jak je zraněný. Ale společně, vedle sebe, se jim to možná podaří. Možná poletí.

Knihu jsem od začátku považovala za velmi zdařilou, ale nebyla jsem si úplně jistá, jaké jí dám hodnocení. Nakonec to za mě rozhodl samotný konec, který dal příběhu úplně jiný rozměr. Konkrétně poslední věta.
Možná to zní hloupě, ale na mě zapůsobila a vnímám ji jako jednu z nejlepších (knižních) závěrečných vět. Sama o sobě by nebyla ničím výjimečná, ale v celém kontextu vyzní úplně jinak.

10 26.03.2015

Po menším průzkumu pomocí tlačitek ctrl+f se ukázalo, že slovní spojení "vnitřní bohyně" se v textu ojevilo:
54x

A jelikož měla "vnitřní bohyně" tolik prostoru projevit se, můžeme se o ní dozvědět spoustu informací:
- zvládá složité taneční kreace ( od hula hula tanečků po salsu) a taktéž prvky jógy ("Má vnitřní bohyně sedí v lotusové pozici")
- je zastánkyní buddhismu ("Má vnitřní bohyně přikývne v tichém zenovém souhlasu")
- svítí pomalu jak slunce ("Má vnitřní bohyně se rozzáří tak intenzivně, že by mohla rozsvítit celý Portland")
- na olympiádě bude reprezentovat Rusko ("Vnitřní bohyně metá salta vzad s rutinou hodnou ruského olympijského gymnasty") nebo skákat o tyči
- často se vrací do dětských let
- neustále špulí pusu a dělá podobné grimasy
- dokáže se převtělovat ("Má vnitřní bohyně dýchá jako lovecký ohař/řve jako lvice")
- miluje zmrzlinu a grepy
- občas si nepřeje být nikým rušena ("Vnitřní bohyně má na dveřích svého pokoje pověšenou ceduli s nápisem NERUŠIT")
- na olympijských závodech byla patrně úspěšná ("Moje vnitřní bohyně nastupuje na slavnostní pódium, aby převzala zlatou medaili") a potom se zbláznila ("... skáče salto vzad z pódia a pak metá přemety kolem celého stadionu")

Když už je ta kniha obsahově plytká, tak se u ní čtenář aspoň může pobavit :)
( PS: nechápu proč se "vnitřní bohyně" neobjevila v textu padesátkrát - v tom by byla alespoň nějaká symbolika... :D)

47 30.01.2015

" Je tolik možností, jak být v tomhle světě odvážný. Odvaha někdy znamená položit život za něco důležitějšího, nebo za někoho jiného. Odvážný člověk se ve jménu vyššího zájmu někdy musí vzdát všeho, co dosud poznal, všech, které miloval.
Ale někdy ne.
Odvaha někdy znamená snášet bolest se zatnutými zuby a odžít si každý další den, který člověka dělí od lepšího života " ( Tobias Eaton)

Po celou dobu si říkám, že dám nižší hodnocení. Ale ne, nejde to.
5 / 5*
Pro Tris.

5 19.08.2014

Občas si člověk přečte nějakou knížku a pocítí až fanatickou potřebu přesvědčit úplně každého, aby si ji přečetl také, protože se mu zdá, že je to jediný způsob, jak náš roztříštěný svět uvést zase do pořádku. A pak jsou knihy jako Hvězdy nám nepřály, o kterých lidem vykládat nemůžete, knihy tak jedinečné, tak zvláštní a vaše, že když o své lásce k nim promluvíte, máte dojem, že je zrazujete.

Musím se přiznat, že jako první jsem viděla film. Ten byl krásný, vtipný a dojemný zároveň. A protože jsem chtěla s Hazel a Gusem strávit ještě trochu času, slavnostně jsem otevřela knihu na první stránce a začala číst.

Kéž by tak má ruka dokázala vyjádřit, co nosím v srdci. Už byla napsána spousta knih o dvou mladých lidech, kteří se jednoho dne potkají a jejich vztah postupně přeroste v lásku.
Jenže v tomto případě Hazel a Augustovi hvězdy opravdu nepřály. V jejich příběhu sehrála velikou roli nemoc a oni nevěděli, kolik společného času jim ještě zbývá. O to více si dokázali vážit jeden druhého.

Hvězdy ovšem nejsou jen knihou o lásce a nemoci, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jsou o naději, odkrývají nám spoustu důležitých pravd, jenž jsme třeba doposud přehlíželi, a hlavně nám ukazují, že i za pár měsíců se dá prožít celá věčnost.

Hlavní postavy pro mě hodně znamenají a ráda bych je označila prostou dvojicí slov: neobyčejně obyčejné. Právě pro jejich pohled na svět. A to i přes tíživou situaci, jenž je potkala.

"A já jsem se zamilovala , jako když člověk usíná: pomalu a pak najednou docela."
Hazel mě utvrdila v tom, že ikdyž máme dětinské sny, měli bychom v ně věřit a snažit se je uskutečnit. Osobně si myslím, že chtěla znát konec Císařského neduhu, protože potřebovala mít důkaz, že pokud zemře, všechno půjde dál a její rodiče najdou ještě nějaký smysl života.
Sám Císařský neduh sehrál důležitou roli v celém příběhu. Tato prostá věc, končící uprostřed věty, dokázala spojit dva lidi v jednu duši.

„"Moje myšlenky jsou hvězdy a já v nich nedokážu rozpoznat souhvězdí."
Tím druhým člověkem není nikdo jiný než Augustus.
Augusus s cigaretou v puse, kterou si nikdy nezapálil.
Augustus posedlý metaforami a symboly.
Augustus a jeho báječný pohled na svět.
Prostřednictvím Hazel zjistil, že život je o něčem víc, než o zanechávání nějakého otisku na světě. A že možná stačí zanechat svůj otisk jen v jednom člověku.

Proč bychom se měli stále honit za úspěchem, snažit se překonat ostatní, abychom tak po sobě zanechali nějakou stopu? ( když ty stopy, které zanecháme můžou být často jizvy?)
Proč bychom jednou nemohli zvolnit, kráčet po zemi lehce a začít si více všímat věcí kolem sebe?
Tohle se mi zapsalo do srdce díky Hvězdám.

Ještě přemýšlíte, zda si přečíst knihu, co vás hluboce zasáhne, vykouzlí úsměv na rtech a vžene slzy do očí?
Dosud jste ji míjeli, protože nechcete pociťovat smutek?
Ale..... Bez bolesti by člověk nepoznal radost.
Už jen kvůli tomu si ji přečtěte.

19 04.07.2014

Pomalý, až podezřele klidný, začátek jako by byl předzvěstí něčeho velkého.
A také že ano. Ty neočekávané, překvapivé a šokující události, při kterých jsem se bála otočit stránku, přišly někdy v druhé polovině knihy.

Ožívají staré křivdy a ze svatebních hostin se stávají nebezpečnější místa než bojiště.
V tomto nejistém období se každý snaží získat spojence na svou stranu. Až teď se ukazuje, kam až jsou lidé ochotni zajít, aby si udrželi moc. ( Můžeme si povšimnout kontrastu, jak si člověk moc představuje - Daenerys a její představa o vládnutí Západozemí - a jaký je naproti tomu rozdíl, když ji má - Královo přístaviště, kde se každý snaží být hráčem a ovládat co nejvíce figurek na herním poli.)
Teprve teď vychází na povrch hořká skutečnost, kterou si nikdo nechce přiznat. A to, že ke konci ničí válka úplně všechny.

George R. R. Martin neomezuje svoje vypravování jen na rozsáhlé popisy, ale zároveň nám umožňuje prožít životy postav. Bravurně zachycuje jejich nálady a psychické rozpoložení.
Tentokrát nás nechal nahlédnout do nitra dvou postav, na které jsme měli z minulých dílů vytvořený určitý názor. Člověka ale není možné soudit, dokud ho dostatečně nepoznáme. Jak jsem s Jaimem a Samem měla možnost trávit více času a pomalu přicházet na to, jací skutečně jsou, přistihla jsem se, že svůj dosavadní názor musím poupravit.

Jako nejsilnější postavu v tomto díle považuji Catelyn.
Právě proto, jak se dokázala postavit za své děti, když to nejvíce potřebovaly. A také proto, že přese všechno, čím si musela projít, neztratila svoji víru.

Pár slov k postavám:
Prolínání mezi jednotlivými úhly pohledu bylo propracované v mnoha směrech. Arya se na svých cestách míjela s Jaimem, tam padlo slovo o Branovi, tu zase o Sanse.
Spousta vypjatých situací nutí postavy jednat svým srdcem, porušovat sliby a uzavírat nová spojenectví.
Jaké mohou být následky ( a že skutky jsou pravdivější než slova), jsme se mnohokrát mohli sami přesvědčit.
" Hudebníci si chviličku vydechli a začali hrát jinou píseň, velmi odlišného druhu. Nikdo sice nezpíval její slova, ale Catelyn v ní ihned poznala Deště Kastameru. Edwyn pospíchal ke dveřím. Ona pospíchala ještě rychleji za ním, poháněna hudbou. Šest rychlých kroků a dostihla ho. Popadla Edwyna za paži, aby ho otočila, když tu ji náhle celou polil chlad, protože ucítila pod hedvábným rukávem jeho oděvu železné kroužky. "
Už i z tohoto úryvku jde vycítit závažnost konkrétní situace. Charaktery navíc nejsou černobílé. Často tak vůbec nelze určit, co kdo udělá. Můžeme jen odhadovat, vytvářet si domněnky a používat naši fantazii. A to si myslím, je pro nás čtenáře nejdůležitější.

7 19.04.2014

Sto lidí, sto chutí.
O této knize toho bylo již spoustu řečeno. Většina si ji chválí, považuje ji za jednu z nejlepších ve svém žánru. Najdou se ovšem i tací, které zase až tolik neohromila.
Po přečtení patřím do té první (početnější) skupiny.
Musím se přiznat, že doteď jsem v žánru fantasy přečetla "jen" Odkaz dračích jezdců. Tato série stála na jakémsi pomyslném žebříčku tohoto žánru. Všude jsem ji vyzvihovala. A to i přesto, že mě některé části nebavily - např. autorovy rozsáhlé popisy. prostě jsem si myslela, že to k tomuto žánru patří. Nemohla jsem se více mýlit. Až po přečtení Hry o trůny jsem pochopila, že v tomto žánru nějaké delší popisy sice být musejí, ale když jsou napsány poutavě, tak to vážně stojí zato.
Snad stačí když řeknu:
Přečtěte si to. Ať už jste fandy tohoto žánru či nikoliv. ( Odložit knížku můžete vždycky. Ale nezkusit ji - to by byla podle mě chyba).

Knize dávám pět hvězdiček. Protože je to něco většího než fantasy. Ukazuje nám, že svět není černobílý a také to, že bychom měli být stateční. Odvahou totiž není projevit se za každou cenu a být co nejvíc slyšet.
Pravou odvahou je mít strach a dokázat se mu postavit.

13 29.11.2013

Jestli jsem snad někdy dřív řekla, že je mi Sydney nesympatická a na Pokrevní pouta se moc netěším, tak to beru zpátky.
Myslela jsem si, že nikdo nemůže konkurovat drzé a energické Rose. Sydney je sice jiná než Rose, ale rozhodně mi nepřipadá nudná. Má řadu vlastnosti, které u Rose postrádám. Nemůžu říci, kterou z nich mám raději - obě jsou v něčem jedinečné.
Samozřejmě nesmím zapomenout na Adriana. Postupem času si mě stále víc získává. Jeho humor je naprosto jedinečný ( např. když označil Dimitriho jako " agenta nudného boršče" :D). Ke konci mě ještě více utvrdil v tom, že on je pro Sydney tím pravým.
Musím uznat, že Richelle Mead je vážně skvělou spisovatelkou a tuhle knížku si nejde neoblíbit. Ať se jedná o jakoukoliv scénu - romatickou, akční či docela všední - tak ji autorka dokáže udělat zajímavou.
Těším se na další díl a tomuto dávám bez váhání 5 hězdiček.

3 01.11.2013

Meg Cabotová válí! :D
Ale ne - teď vážně: Tato série je opravdu báječná. Skvělá hlavní hrdinka, která nemá nouzi o skvělé hlášky a já se nemohu dočkat toho, až si přečtu další díly.

2 03.08.2013