miska98 komentáře u knih

Tato kniha vypráví o spoustě věcí - o tom, že inteligence neznamená citovou vyzrálost, že naše chování je determinováno minulostí i přes to, že si ji (ne)pamatujeme, že ztráta sebe sama je jednou z nejhorších věcí, co se nám může stát, že mezi námi existují propasti, jež se těžko překonávají, a že všichni jsme především lidé. Hlavně je ale o tom, zda je lepší být idiot nebo génius. Charlie Gordon na tuto otázku odpovídá prostřednictvím deníkových záznamů velice obsáhle, ale zároveň nechává každého, aby si odpověděl sám.

Námět sám o sobě je velice jednoduchý, ač nepochybně originální. To, čím je tato kniha výjimečná, je zpracování. Charlie se vyvíjí před vašima očima a s tím jak roste, řeší i čím dál pokročilejší problémy lidské existence. Naneštěstí, nic netrvá věčně. Ovšem i pak vyvstávají nové otázky.

Růže pro Algernon není ani tak sci-fi, jako jedna velká alegorie, psychologická studie a geniálně vyprávěný příběh. Všem vřele doporučuji k přečtení.

U prvních dvou částí jsem se sama sebe ptala, jak může být 1984 jednou z nejlépe hodnocených knih historie. Tedy, bylo to vícnežvícdobré, ale až tak? U třetí jsem pochopila - pomyslná kulka do týla byla vystřelena a já podlehla dipsychu.

Jak už tu bylo zmíněno, jde o neuvěřitelně nadčasové dílo, které bude aktuální ještě hodně dlouho. V dnešní době je stále aktuálnější mantra "Velký Bratr tě vidí!", ale i jedno z hesel angsocu - "Nevědomost je síla". A samozřejmě i onen známý citát - "Kdysi bylo znakem šílenství věřit, že se Země otáčí kolem Slunce; dnes je šílenstvím věřit, že minulost je nezměnitelná." Orwell byl buď blázen nebo génius. Nebo obojí.

Tak nebo tak, podařilo se mu vytvořit nadčasové, silné, snadno uvěřitelné, filozofické a silně znepokojují dílo, které určitě stojí za nejen přečtení, ale i za zakoupení.

Výtečná kniha, která se dá popsat hláškou z třetího Iron Mana - Své démony si vytváříme sami.

Na této knize je úžasné to, že není jako ostatní. Nejde tu o hlavního hrdinu, který se takřka omylem ocitne uprostřed války. Nejde ani o někoho, kdo stojí na vítězící straně a má s tím morální problém. Jde zkrátka a jednoduše o povahu lidstva, povahu každého jednotlivce, která je faktograficky vylíčená pohledem někoho, kdo do děje nezasahuje a nemá k němu žádný citový vztah. Celá "válka", která se vlastně neodehrála, je popsána jako naprosto logický důsledek lidské přirozenosti. Lidé mohli zpozorovat hrozbu, mohli něco udělat, ale finančně výhodnější bylo pomalu prohrávat. Postup Mloků je popsán naprosto racionálně ve stylu: "Peníze jsou vaší nejvyšší hodnotou? Tak tedy dobrá, odkoupíme od vás vaši pevninu. A pokud neprodáte, vezmeme si ji sami. Věříme, že se na ceně domluvíme."

Podle mě je tato kniha skvělým varováním. Ne před fašismem nebo nacismem, kteréžto byly aktuální v době vzniku knihy. Dnes je naprosto fascinujícím dílem, které upozorňuje na nešvary dnešní doby - např. že ti, co mohou něco udělat, nezasáhnou, pokud z toho nebudou mít prospěch. Až neuvěřitelně nadčasové dílo!

13 29.05.2016

Já, robot je čtivý soubor devíti povídek, které spojuje jedna hlavní příběhová linka, a přestože rozpracovává pouhé tři teze, čtenář se v rozhodně nudit nebude. Asimov dokázal v této útlé knížečce naservírovat celou "historii" robotiky na stříbrném podnose tak, že nic nechybí a nic nepřebývá. Je úžasné, kolik toho dokázal před sedmdesáti lety pomocí svojí fantazie stvořit... kdyby nic jiného, tak čtenářskou povinnost pro milovníky žánru zcela jistě.

11 15.10.2018

Netvrdím, že jsem do téhle chvíle o první světové nic nevěděla, ale mohu odpřísáhnout, že jsem to celé pochopila až po přečtení této knihy. Nečekala bych, že mě takovéto téma bude bavit, ale je to tak - syrový styl vyprávění, kdy Remarque popisuje hrůzy války, beznaděj a bezvýchodnost... teprve teď jsem zcela pochopila, proč se Remarquovi a jemu podobným říká Ztracená generace.... Za mě určitě kniha, kterou by si měl každý přečíst!

11 19.05.2016

Na téhle knize vás jako první zaujme jazyk a forma vyprávění. Bohatá slovní zásoba, barvité popisy, odbíhání od dějové linky, které ale neruší celkový dojem (naopak je to součást kouzla). Minimálně první část je až rozkošně poetická - právě tak akorát, aby z toho nebyl kýč. Trochu zvláštní, až možná lehce rušivé, je členění do dloooouhých odstavců, osobně by mi vyhovovalo rozsekání na menší, už jen kvůli orientaci v textu.

Co se děje týká, samotný příběh je součástí něčeho, co si naplno uvědomíte až v poslední (čtvrté) části knihy, ale probublává to pod povrchem celou dobu. Nechci vyloženě spoilerovat, ale po přečtení komentářů mi to nedá, abych alespoň nepodotkla to, co mi po dočtení přišlo zřejmé. To, že je první část psaná z různých úhlů pohledu, má svůj důvod. Vlastně všechno, co v té knize je, je součást brilantního záměru autora. Mohu jen doporučit.

10 01.09.2021

Na téhle knize je zajímavé to, že mnoho lidí je přesvědčeno, že ví o čem je, aniž by ji četli. A většina se mimořádně ošklivě plete. Klidně bych se vsadila, že mám pravdu - mám to ověřené na sobě samé i na druhých.

Samozřejmě se toto dílo vzhledem k roku vzniku nemůže měřit s novodobou hororovou tvorbou, ale něco do sebe bezpochyby má. Navíc... když si vezmeme, že ve stejné době psaly i Jane Austen a sestry Brontëovy, je evidentní, jak moc odlišné bylo dílo Mary Shelley... a budoucnost to ocenila.

10 17.02.2018

Pod Kupolí je jen dalším potvrzením toho, že King se ve svém řemesle vyzná. Všechno dohromady krásně funguje, příběh šlape od začátku do konce. Díky způsobu vyprávění se o postavy chvílemi skutečně bojíte a závěr je přinejmenším uspokojující. Vzhledem k přečtení prakticky jedním dechem opravdu není co vytknout.

9 07.07.2018

K Zaklínači jsem se i přes svou lásku k tomuto žánru dostala poměrně pozdě, což mě zpětně velice mrzí, protože Sapkowski je jedním slovem geniální. Dokázal jednu zcela neuvěřitelnou věc - nadšeně jsem přečetla knihu povídek dřív, než jsem si stačila uvědomit, že povídky vlastně nemám ráda.

Za mě tedy absolutní spokojenost, teď už jen zhltat další díly!

9 29.06.2018

Asimov v Nadaci předvádí svůj talent vyprávět epickou historii budoucnosti skrz větší množství velkých, důležitých momentů, které posunuly galaxii zase o kousek dál ve vývoji, což ovšem dělá prostřednictvím příběhů zúčastněných můžů, které by samy o sobě tak epické nebyly.

Série o robotech sice časově předchází Nadaci, ale je psaná výrazně jinak. Což ovšem na kvalitě Asimovova vesmíru nijak neubírá.

Samozřejmě některé popsané technologie začínají být lehce úsměvné, především pokud jsou založeny na atomové energii. Ovšem co my víme... Možná to tak jednou bude. Na druhou stranu, Asimov pracuje s malými výkonnými počítači v kapse, hologramy a hi-tech šperky. V podstatě kdyby některé používané technologie nazval jinak, nikdo by dneska nepoznal, kdy bylo toto dílo napsáno.

Příliš mnoho postav svým způsobem z tohoto díla vytváří to, díky čemu se stalo kultem, zároveň ale ztěžuje orientaci, čemuž nepomáhají ani časové skoky. Proto není dobré číst tuto knihu v dlouhém časovém horizontu, lepší je zvládnout ji na jeden nebo dva zátahy.

8 17.02.2020

Nosná myšlenka těchto dvou knih je jednoduchá: do psychiatrické léčebny je přijat muž, který o sobě tvrdí, že je bytostí z jiné PLANETY. Až potud nejde o nic zvláštního, ovšem prot se kromě tohoto svého bludu neprojevuje jako blázen. Navíc se začínají množit situace, které nejsou nijak jednoduše vysvětlitelné... tedy pokud by jeho příběh byl skutečně jen výplodem choré mysli pozemšťana.

Zkrátka a jednoduše: Gene Brewer napsal úžasné knihy, které vás po celou dobu dokáží udržovat ve schizofrenním stavu ohledně toho, čí příběh vlastně vypráví. Blázna nebo návštěvníka z VESMÍRU? Obě varianty jsou podložené, obě varianty se zdají být teoreticky možné. Záleží jen na vás - chcete-li uvěřit, pak budete do konce života s nadějí vzhlížet ke HVĚZDÁM. Protože co kdyby přece...?

7 01.01.2020

Ani sami bohové je úžasnou ukázkou toho, jak by kvalitní žánrová literatura měla vypadat. Kniha je dokonale nadčasová, dechberoucí, vypointovaná a nepředvídatelná. Vřele doporučuji každému, komu je sci-fi alespoň trochu blízké.

Pořád jsem přemýšlela, jak je možné, že někoho, koho povídky absolutně nebaví, přitahuje veškerá Asimovova tvorba jako magnet. Příčina bude nejspíš v tom, že jeho příběhy nejsou jen krátkými povídkami, jsou něčím daleko větším, přesahujícím sama sebe - jsou záznamem, výpovědí svědectvím. Něčím, co sice není pravdou, ale mohlo by jí z fleku být. Asimovovy příběhy jsou jako realita - shluk jednotlivostí, které z širšího pohledu tvoří těžko uchopitelný, komplexní a nečernobílý celek. A přesto se tímto celkem vždy vine něco, co to celé drží pohromadě, například to, že proti hlouposti ani sami bohové nic nezmohou.

7 21.11.2018

Nechala jsem se zlákat nadšenými referencemi na příběhy Harryho Holea, a ačkoliv detektivky normálně nečtu, byla jsem nadšená. Pokud je Netopýr nejslabším dílem z celé série, co bude následovat? To hodlám v nejbližší době osobně zjistit.

Na slabší místa zde občas narazíte, ale celkově jich není moc a zbytek příběhu je slušně kompenzuje. Trošku rušivě občas může působit i přehnaná snaha autora každou chvilku čtenáře poučovat. Koncepčně mi to nevadí, provedení by mohlo být méně prvoplánové.

Ačkoliv v rámci žánru nemohu hodnotit zcela objektivně, celkově se rozhodně jedná o kvalitativně nadprůměrnou knihu, která slouží jako vstupenka k (doufám) ještě uspokojivějším pokračováním.

7 29.06.2018

Skvěle napsaná knížka, která pro mě překvapivě není o fanatikovi nebo sadistovi, ale o sociopatovi, který mohl skončit úplně jinde a jinak, nebýt neuvěřitelné shody náhod. Někde jsem četla, že kouzlo této knihy tkví v tom, že v jistém momentu začnete s nacisty, resp. s Rudolfem sympatizovat. Dovolím si nesouhlasit. Podle mě je to v dokonalém pochopení toho, jak se to celé seběhlo - Rudolf si svůj konec zasloužil, o tom žádná, jenom přesně víte, že kdyby žil jindy nebo jinde, byl by jen osamělým podivínem na okraji společnosti. Historie s ním ovšem měla jiné plány - a tak se zrodil jeden z největších vrahů historie. Mrazivé, strhující, dokonalé.

7 04.11.2017

Na Větrné hůrce jsem začala číst vlastně kvůli odkazům, které na ni byly v jiných knihách. Na knize, která je oblíbená už takřka jedno a půl století, přece musí něco být, ne? No, popravdě je to složitější.

Paní Deanová, což je jediná zcela kladná postava, vypráví o vzájemně propletených osudech bandy zlých a v zásadě špatných lidí, kteří si vzájemně ničí životy, ale kteří by zlí být nemuseli, kdyby... Jenže oni prostě dobří nejsou a tím to hasne. Osobně pevně (a naivně) věřím, že o tom, kdo jsme, rozhodujeme především my sami. Možná proto se tak bráním představě "chudáka Heatcliffa". Jistě, vím, čím se argumentuje. Láska. Ale co dál? Není schopnost milovat trochu málo v kontextu jeho zbylých činů?

Lidé, a ženy zvlášť, milují nepochopené romantické hrdiny a jistou poetickou tragičnost zrovna tak. Heatcliff jakožto literární typ má nesporně něco do sebe. Jako člověk už však nikoliv. Některé věci prostě omluvitelné nejsou, i když mu v dětství křivdili. Chci tím sdělit zhruba toto: znát něčí pohnutky nutně neznamená odpustit mu amorální chování.

Ale abych jen nekritizovala - skvělé střídání vypravěčů, pěkně zvládnuté vtáhnutí čtenáře do obstojného děje, dobré a neobtěžující popisy - celkově spokojenost (kromě násilného happyendu, který je v celém pochmurném románu jako pěst na oko).

7 10.10.2017

Moc hezká klasika, která předčila všechna má očekávání. Jedná se o neuvěřitelně nadčasové dílo, ve kterém nechybí nic z toho, co by měl dobrý příběh podle mého gusta obsahovat - totiž dobrý stěžejní motiv, vyvíjející se postavy, vtip a ironii, dostatek kontextu a trošku té všepřekonávající lásky jako třešničku na dortu. Jen nevím, jestli víc miluju pana Darcyho, nebo pana Benneta...

Ještě poznámka ke stylu psaní - kniha mi připadala lehce náročnější kvůli zmatečnosti v určitých momentech, některé situace a dialogy na sebe byly zvláštně navázané, což ovšem knize na jejím půvabu neubírá. Celkově maximální spokojenost.

7 23.08.2017

Tak nejprve bych chtěla odůvodnit to, že jsem se k něčemu takovému vůbec propůjčila“. Na netu jsem četla množství značně negativních recenzí na tuto trilogii, že jsem se ani nezdržovala podrobnějším zkoumáním děje. Proč taky číst tohle, když má člověk rozečtenou Hru o trůny, no ne? A pak to přišlo. Moje spolužačky z gymplu, které v životě nepřečetly ani povinnou četbu (nedej bože něco navíc!), nebo četly zásadně jen slaďoučké téměř-na-blití romány, které ovšem nesměly přesáhnout 200 stran (větší rozsah automaticky znamená nechutně-tlustou-hloupou bichli), začaly hromadně útočit na knihovny a knihkupectví po celé Praze, aby si mohly půjčit super-dokonalých Padesát odstínů všeho možného. OK, čtení ještě nikomu neublížilo, máme svobodu a demokracii, takže si může kdokoli číst cokoli, co se mu zamane.

Vydržela jsem to asi měsíc, kdy jsem byla ze všech stran bombardována výlevy typu: “Christian je tááák boží" nebo “Ana je hloupá, já bych..." nebo “co si o tom myslíš ty?". Takže jsem nevydržela a vyrazila do knihovny s úmyslem vypůjčit si to. A když už jsem tam byla, půjčila jsem si hromádku sci-fi a fantasy knížek. To, jak se na mě dívala knihovnice, když se dostala k Padesáti odstínům mě mělo varovat. Ale já jsem prostě hloupá.

A teď už ke knize samotné. Začněme třeba formou.

Ich-forma je OK, minulý present taktéž. Co ale v pohodě není, je naprosto šíleně omezená slovní zásoba, ta je opravdu hororová. Pak krátké věty... tohle je možná jen můj pocit, ale mně tam prostě chyběly nějaké složitější větné konstrukce. Takhle jednoduše jsem psala, když mi bylo deset.

Co se obsahu týká, příběh je hrozně jednoduchý. Prostě není co chápat a nad čím dumat. Dobře, i tak se dají psát knížky, ale pak to musí mít něco navíc a to sem autorka zřejmě zapomněla dát. Celá ta šílená trilogie má kolik... takových 1200 stran? Zhruba polovina z nich je sex/přemýšlení o sexu před ním/po něm/vzdychání nad Christianovou dokonalostí v každém ohledu (jasně, až na to, že jí chce naplácat na zadek a ona neví, jestli se jí to líbí, nebo ne - tady jeho dokonalost pokulhává). Dobře, rádoby eroticko-psychologický román. Teoreticky to beru, prakticky se to totálně nepovedlo. Erotický asi na první stovce stránek, pak je to jen pořád a pořád dokola, což vyložině nutí k přeskakování. A pardon, ale fakt to má bý SM? Autorka by si měla přečíst alespoň jeden článek, když už nic jiného.

A další věcí je Anina vnitřní bohyně. Poprvé jsem to brala jako vítané ozvláštnění slovní zásoby, ale pak jsem ji pomalu, ale jistě začala nenávidět. Svažte to někdo řetězem, s koulí na noze utopte v řece, vylovte a pohřběte někam pod železobetonové základy něčeho, co se příštích 500 let nebude bourat! Vnitřní bohyně je opravdu příšerný způsob, jak zaujmout/probudit čtenáře.

Takže celkově? Opravdu se stydím přiznat, že jsem přečetla všechny tři díly. Odpad nedávám jen proto, že znám i horší a proto, že Christian má relativně fajn bratra (pro mě jediná věrohodná postava, ale jméno už jsem stačila úspěšně zapomenout)

7 24.10.2015

Naprosto se ztotožňuji s názorem většiny komentujících - téhle knize by rozhodně prospělo méně pohledů, méně "hlavních" postav a delší kapitoly. Nevadilo mi to tolik, protože jsem knihu přečetla na třikrát, ale přesto jsem to vnímala jako největší problém téhle jinak uspokojující knihy. Chápu, že záměrem autora bylo podat komplexní obraz, v tomto provedení však k neprospěchu věci.

Na druhou stranu je Blackout výjimečný kvalitou zpracování - musím přiznat, že o výrobě a distribuci elektřiny nevím absolutně nic, kniha mě ale dokázala přesvědčit, že takhle nějak by to skutečně mohlo fungovat - a to mi úplně stačí, víc nežádám.

Původně jsem to zmiňovat nechtěla, protože chyby se zkrátka občas vyskytnou, ale tady už jde prakticky o hrubou nedbalost... Omega by si měla buď zaplatit korektora nebo vyhodit stávajícího, počet překlepů je totiž astronomický.

6 30.05.2019

Lolita je zřejmě jednou z těch knih, které vás buď učarují a dlouho nepustí ze svých spárů, nebo je bez jakéhokoliv hnutí mysli přečtete, vrátíte do knihovny a nevěnujete jim další myšlenku. Musím přiznat, že ačkoliv chápu nadšení, které panuje ohledně Nabokovova úžasného lyrického, a poněkud náročnějšího stylu psaní, absence jakéhokoliv podstatnějšího děje v celé knize je zde pro mě silně na závadu, takže se řadím spíše ke druhé zmíněné skupině čtenářů.

Pro mě po přečtení této tolikrát vychvalované knihy Humbert Humbert zůstal obyčejným, ač (možná skutečně?) zamilovaným mužem, který by byl v zásadě stejným, i kdyby nebyl pedofilem a Lolitě bylo v době jejich seznámení třeba dvacet. I atributy příběhu by zůstaly totožné - slepá a neopětovaná láska (nebo jen posedlost?) k ženě, která nemá kam jít; žádné výčitky nad tím vším, co bylo spácháno. Nemohu se tedy zbavit dojmu, že jediný důvod pro ono zbožné nazírání na tuto knihu je ten, že příběh, ve kterém se starší muž nešťastně zamiloval do malého děvčátka, budí pochopitelně protichůdné pocity v člověku a kontroverzi z hlediska společnosti... a to mi pro dobrý příběh zkrátka nestačí.

6 20.10.2018

Přiznám se, že jsem jako první od S. Meyer četla Twilight ságu, která se mi v... asi dvanácti letech zdála naprosto skvělá (po znovupřečtení o pár let později už jsem tak nadšená nebyla, ale o to tady teď nejde). Krátce potom jsem dostala knihu Hostitel. Prvních sto stránek jsem myslela, že to nemůžu nikdy dočíst, ale jakmile jsem se dostala přes tento začátek, nemohla jsem se od ní odtrhnout.

Ano, jak už bylo několikrát zmíněno, je to lehce naivní knížka s jednoduchým příběhem, to nepopírám. Přesto... kdo hledá, ten ve světě, který zde Meyer stvořila, dokáže najít jisté zajímavé myšlenky a specifický pohled na lidstvo. Netvrdím, že to bylo zprvopočátku autorčiným záměrem, ale právě téma lidstva a hlavně lidskosti je pro mne v této knize stěžejním motivem, který mě donutil si ji přečíst více než pětkrát v horizontu pár let.

Netvrdím tedy, že jde o nějaké "přelomové a neotřelé" dílo, ale nemohu popřít, že kniha má něco do sebe. Navíc je to asi nejlépe napsaná sci-fi romantika, kterou jsem četla (myslím sci-fi s láskou jako hlavním / stěžejním tématem). I kvůli tomu hodnotím 5*.

6 11.03.2016