milamarus komentáře u knih

Ještě teď jsem u vytržení z té vyváženosti smutku, bolesti a lásky; z těch okamžiků vzájemného porozumění a touhy, kterou jsem panu Poeovi a paní Osgoodové až záviděla…pravidelně se vídají, mluví spolu, dotýkají se, nechtějí se vzájemně kompromitovat, a přesto se každou další stránkou chtějí víc. Ona to vypráví, on okořeňuje tajemnem. A paní Poeová? Ta si pro sebe neurvala jen název knihy, ale v podstatě celý konec, ze kterého mi spadla brada.

Takže: Paní Cullenová, děkuji Vám za tento příběh. Dokážete krátké chvilky mileneckého vztahu popsat v několika odstavcích skutečně brilantně. Cením si též dialogů a příznačného vykání, ze kterého čiší rezervovanost, důvěra a (v případě některých vedlejších postav) i snaha ublížit. Nechala jsem se strhnout…

Výjimečná kniha a neobyčejných lidech, která neskutečně ubíhala.
Doporučuji!! :-)

8 24.06.2016

Souhlas s předchozím komentářem. Překračuje. A pět hvězd je pro ní sakra málo!

1 08.05.2016

Jako milovnice českých filmů se musím dodatečně pokárat za totální ignoraci stejnojmenného televizního pořadu. Tady mě ale hvězdy, které je dělají nesmrtelnými, neunikly. A jsem moc ráda, že mi na tuto publikaci padly v knihovně oči. :-) Hodnotím ji téměř plným počtem. “Téměř“ kvůli totální absenci zdrojů, ze kterých autoři čerpali.

Nejsem expert, ale je v ní koneckonců zaznamenán život osmi lidí; jejich začátky i konce, a jak název napovídá, především jejich herecká práce, za kterou jsou všichni hodnoceni kladně - nejvyšší možnou známkou. Takže se ptám: odkud máte všechny ty výroky a vzpomínky kolegů, fotografický materiál a přehledy rolí. Ze vzduchu, pane Taussigu?!
(U kapitoly věnující se panu Libíčkovi mě to mrzelo nejvíc. Ač na plátně nepřehlédnutelný, je pro mě velikou neznámou. Uvítala bych proto typy na knihy věnující se jenom jemu.)

I přesto je to moc milá knížka, která stojí za chvíli vašeho času. Doporučuji!

3 29.04.2016

Hned na začátku pan Junek píše, že má k memoárovému žánru blízko, ale už ten počáteční rozbor příjmení Novotný mi přijde nadbytečný. Ano, ne všichni Novotní se zapsali do historie pozitivně, ale proč to rozebírat? Vím přece o kom čtu, (vidím ho se Zitou Kabátovou na titulní straně!) To zaprvé.
Zadruhé: Psát o tom, jak jsem se k tématu dostal, snažit se to obhájit a vzpomínat, beru. Je to logické. Ale zakrývat všemi těmi poznámkami pod čarou, informacemi o historii Tábora a české společnosti prostou skutečnost, že nemám k samotnému A.N. vlastně co říct, je špatná kamuflace. A nudná.
Zatřetí : Ano, pan Junek toho musel hodně nastudovat (a já mu za uvedené zdroje děkuji. Jsou pro mě inspirací na příští dny), ale nebyl si ochoten přiznat, že psát o někom, kdo si střeží soukromí a nepotrpí si na líčení důvěrných maličkostí mající bulvární nádech, bude vaření z vody.

(A ještě tohle: Jméno Karla Högera není v textu ani jednou zmíněno, přesto má veliké foto na straně 88. Proč?)

2 12.04.2016

Ta poslední kapitola přebyla všechny ty, které byly plné odborných slov. A snad proto, že pana Hawkinga vnímám víc jako pacienta než vědce, mě dokázala nakopnout. Pozitivně.

2 10.04.2016

Nezbytné, konkrétní, dojemné, pronásledující… a myslím, že stojí za přečtení nejen těm, kteří zrovna sedí ve školních lavicích.

,,Jdu do věčného klidu a Vás prosím, abyste za mne žili a radovali se, neboť svět má velké bolesti, ale je také krásný….“ (JUC. Rudolf Mareš, který byl popraven v pankrácké sekyrárně dne 20.10.1944 v 16:00 hodin)

4 04.04.2016

Pan Roland není sice nějaký špičkový vypravěč - ano, jsou tam vesměs konstatovány dnes již všeobecné informace - ale ta grafická stránka? Páni, ta mě dostala. Plynulý text v každé kapitole doplňují velkoformátové fotky, zarámečkované citáty, žluté papírky jakoby vytrhnuté z bloku nebo zestručňující CV zahrnující kromě vzdělání, pracovní kariéry také charakteristiku dané osoby. Vždy jsem tak našla něco, co mě na dané straně zaujalo, a donutilo se začíst.

Hitler, Göring, Himmler, Heydrich, Eichmann, Bormann, Hess, Göth, Braunová, Goebbelsová, Riefenstahlová... Jedna postava za druhou a v rychlém sledu. Začít můžete kterou chcete. Jejich pořadí myslím není tak důležité. Jsou vzájemně provázáni a všichni tak nějak stejní. Všichni, až na jednoho, který se vymyká. Ráda bych na něj extra upozornila. Jedná se o Alberta Göringa, který pro mě byl malým překvapením, a o to větší trápení z nedostatku místa pro biografický rozbor a širší pohled jsem u něj pociťovala.

Jedná se publikaci, která inspiruje k přečtení mnoha dalších knih, takže bez jakéhokoliv stínu pochybnosti dávám všech pět.

5 21.03.2016

LUIS ALEJANDRO VELASCO je vskutku výjimečný muž! Ač izolovaný a lidmi opuštěný, dokázal zanechat planého přemýšlení a pustil se do boje se skutečností. Aktivně, odhodlaně a s využitím rad instruktora. Ano, musel se potýkat s mnoha těžkostmi, které jeho nezměrné úsilí od počátku provázely, ale ani na chvíli se nepovažoval za oběť okolností, čímž ukázal, že jakmile si člověk vybere, že nepodlehne, že se nenechá zabít, tak zůstane naživu.

Fascinující vyprávění!!!

3 17.03.2016

Za každou Nickovou nadávkou, za každou ponižující větou namířenou vůči Caitlin jsem měla chuť tu knihu zavřít a zahodit. Párkrát jsem to udělala a hrála s ní kdo s koho. Ona jen ležela na mém stole, černobílou fotkou dolů, a já chodila po pokoji jako lev v kleci. Pár minut to šlo. Odolávala jsem. A pak jsem jí spadla do pasti. Ano, byla silnější a přechytračila mě! A stačila jí k tomu jedna jediná otázka:

,,Co je ochotný obětovat pro to, aby získal ztracenou lásku?“

4 09.03.2016

Zase jedna kniha z doby, ve které míra provinění jednotlivce nebyla důležitá, a opět neskutečně silné! Chvíli jsem se smála, chvíli brečela a v jednom kuse držela palce. I plešatému panu Stalasovi, který i skrz své sarkastické poznámky ukázal, že si je vědom hodnoty života.
Důraz na bytí ostatně kladli všichni. A každý jinak, což podpořilo atmosféru „nikdo přesně neví, co se bude dít; není nic jak vypadá; kdo ví, co hraje ten druhý“. Zaujal mě přístup Andriuse a paní Vilkasové, resp. jejich snaha o zabránění škatulkování na dobro a zlo, na vítěze a poražené, na ty, kteří mají pravdu a kteří se zmýlili. Ta je obdivuhodná!
Hvězdičku dávám též za kurzivou psané Lininy vzpomínky na tatínka a sestřenici Joanu. Ač se soustředily na dobu, která současnému stavu odloučení předcházela, vyprávění nijak nenarušovaly a umožňovaly adekvátně hodnotit a vůbec pochopit hlavní hrdinku a taky odhadnout, co s ní bude dál.

Je to pochmurné čtení, ale ten konec, ten konec! …

34 09.03.2016

Nebudu vybírat nejlepší ani nejhorší a jen řeknu, že myšlenkový svět pana Horníčka je vskutku neuvěřitelný. V této knize máte možnost číst třeba o setkání člověka s andělem, o povídání dvou čápů nebo o bydlení s nebožtíky. Je to napsáno bláznivě, chytře, zábavně, mrazivě a krátce, přesto v nich M.H. stihne ukázat co jiného ještě chce, jaké jsou jeho skryté obavy; přizná se, že mu není cizí hněv, žárlivost a chtíč; a v některých se - byť prostřednictvím několika (kdoví jestli fiktivních) postav - vyprovokuje k takovému líčení, že čtenářovo podezření, zda se to skutečně stalo, zesílí na maximum.

Já byla nejvíc zvědavá na stranu 31, kde začíná povídka: Rozhovor s paní ve spaní, a nezklamala jsem se. Tady ukázka:
– ,,…Tak do toho. Vezměte nůž, já se trochu rozepnu a píchněte mě do krajiny srdeční.“
– ,,Ne! Nic proti Vám nemám, neznám vás, paní! Jděte si hezky domů a mne, prosím vás, nechte dospat.“
– ,,Tak Vy nechcete? Vy odmítáte likvidovat mne a chcete se dospat? Ne, ne, pane Pěnkavo, tak jednoduché to s námi nebude. Já vím, co by bylo. Až byste se dospal, šel byste někam a někde něco navrhnul, podepsal nebo odhlasoval a já slabá žena a možná ještě mnoho jiných, abychom si pomohli sami! Ne. Mluvil jste dnes o boji bez milosti, tak se čiňte. Mluvil jste o krvi, tak se něčeho chopte a už ať se řine. A žádné výčitky, žádný strach: Když se, vážený pane, kácí les, létají třísky...“

4 07.03.2016

Bezmála dvě stovky zápisků, které mohou rozšířit studnici informací o této české literátce a společnosti vůbec. Jsou to myšlenky na lásku, manželství, mateřství, babičku, služebnost, národnost, Slovensko, hoře, smrt, přátelství, aj. Můžete se o ně opřít, neboť za všemi je uvedeno datum napsání (nebo alespoň rok). A taky proto, že Božena Němcová dokáže vnímat i něco jiného než svůj “malý svět“.

Myslím zvláště ty momenty, kdy se snaží vidět jiné věci než vidí jako manželka a matka. To ustoupí veškerý její smutek, zklamání a výčitky. Přestane Vás bombardovat tím, jak chtěla mít dostatek prostoru pro rozvoj vlastní osobnosti, vlastních schopností, vlastního života, jak chtěla být šťastná. A naopak z ní začne čišet veliká síla a energie.

Doporučuju, a věřím, že Vás některé z nich zaujmou.

6 03.03.2016

Brala jsem jako veliké štěstí, že prostřednictvím téhle publikace budu mít možnost s Madeline strávit pár chvil, že proniknu do jejího světa – do světa, kam k ní nikdo nesmí – a i když to bylo bláhové, doufala jsem, že si Madeline navzdory své izolaci uvědomí moji přítomnost. Ke čtení mě totiž zlákala ta její avizovaná alergie na celý svět. A ano, přiznávám se: čekala jsem nějakou ublíženou neurotičku nebo dívku se zabijáckou minulostí a chmurnými myšlenkami…..Našla jsem však milou dívku, kterou s Ollym nedostaneme pár dní z hlavy.

5 29.02.2016

Po prvních padesáti stránkách jsem se vrátila na začátek, vzala tužku, papír a vypisovala si postupně jména postav, jejich funkce a vazby vůči ostatním. Až na pár výjimek jsem si to všechno nebyla schopna zapamatovat a potřebovala jsem něco k usnadnění orientace. Kniha je totiž postavená na dialogu. Zvláště Moravec a Masaryk toho namluví opravdu dost. Třetí muž s velkým M – Mašín vévodí konci. Svými slovy a hrdinským postojem. Jako by snad ani nevěděl, co je zbabělost, myslel si, že může udělat všechno a nenáviděl ty, kteří se jen dívají a s klidným svědomím z druhých profitují. Získal si mě. Chápala jsem ho. Fandila mu....

A zároveň si uvědomila, že stále je tu někdo, kdo cítí naši slabost a čeká na správný okamžik, aby udeřil. Ano, i dnes! Proto si myslím, že je tento příběh stále aktuální a postavy v něm inspirující. Pro autory i čtenáře.

16 03.02.2016

Chvíli jsem byla víc Jackem a říkala jsem si, že není nic lepšího než být v jedné místnosti s tím, koho máte rádi. Pak jsem se zase víc viděla v Mami a obdivovala jsem jí za její výdrž a optimismus. Ač faktická přítomnost Čerta byla v Pokoji mizivá, jeho působení je dost silné, a to i po tom nejdramatičtějším momentu, za který považuji plánování útěku a útěk samotný. Co jsem ale fakt nečekala bylo, že vynalézavost a spolupráce těch dvou zmizí spolu s nutností být spolu na pár metrech čtverečních. I když je pochopitelné, proč se to tak stalo…
Každopádně: po dočtení knihy jsem se o to víc dívala na oblohu, byla unešená z barev, zvuků a množství lidí na ulicích.

Rozhodně působivý příběh!!!

12 26.01.2016

Ze začátku jsem byla šokovaná tou mírou otevřenosti a fascinovalo mě s kolika lidmi a problémy přijde autor do styku. Děsila jsem se toho, kam tahle psycho-debata povede a zároveň doufala, že to nebude úplná ztráta času. A nebyla. Mnohokrát jsem zadržovala smích. To přiznávám. Pozorovací talent a zachycení těch mnoha prchavých okamžiků (byť s cynickým a ironickým nádechem) je působivé.
Navíc sám autor nenápadně všemi návody dává jednu radu: když jsi v situaci, kterou neumíš vyřešit, jsi z ní paf, jsi nešťastný a nevíš jak se sebrat, představ si, že tomu čelí někdo jiný, vykládá ti o tom, a že aktérem situace vůbec nejsi. Jak prosté, že?!

1 13.01.2016

Dlouho jsem přemýšlela, co o této knize napsat a neodradit Vás. Možná by stačilo říct, že není pro každého. A možná že ne. Takže:
- kniha je opravdu věrna svému podnázvu ,,Legendy, mýty a jiné pravdy“. Konstatuje se v ní totiž všelicos, tj. co kde psali v novinách, jaké z toho byly ohlasy na politické scéně, jak to ovlivnilo ekonomiku + mnoho jmen, lokalit, událostí + spousta vnějších okolností (zaznamenaných i číselně), které byly nějakým způsobem spjaty s životem muže, kterého vidíte na obálce. Aniž by o tom třeba sám v té době věděl.
- nemůžu popřít, že díky nim máte možnost nakouknout do světa gangstersky smýšlejících oligarchů a snad i zvážit jejich silné i slabé stránky. Jak se zdá, jsou skutečně schopni všeho možného. I toho nejhoršího.
- a myslím, že už samotná předmluva a názvy kapitol Vás nalákají. Avšak proto abyste dokázali držet s knihou tempo (=byli v lepší kondici), byste měli mít nemalou předchozí znalost tohoto případu.
- kdo jí nemá, nebude se v tom orientovat; nedá si stejně jako já události z předchozích stran do souvislostí s právě čteným; bude přeskakovat o pár listů dál - v naději, že to tam bude podané jednoduše, bez příkras; a nakonec si najde jinou publikaci.

Nedočetla jsem, takže nehodnotím.

Neskutečné vyprávění plně se soustředící na útěkové dobrodružství jednoho nezlomného člověka, který žije podle následujícího vzorce:
– konstatování předpokládaného/vzniklého problému
– návrh na jeho řešení
– realizace řešení.
Nemělo by Vás proto překvapit, že knihu dokázal oprostit od ufňukaných vzpomínek plných strachu a překvapivě i od negativních zážitků s Němci. Ti zde působí pouze jako organizátoři povinných nástupů a kontrolních prohlídek. A mám pocit, že spolu s narážkami na kvalitu ubytování a stravy jsou v knize zmíněni jen proto, aby čtenář nezapomněl, že se příběh odehrává uprostřed zajateckého tábora.
Útěk z něho se nepovedl napoprvé (to se dočtete hned na obálce knihy). A ano, po každém objevení budované únikové cesty přišel trest. Vyjádřený však jen jediným děsivým slovem: chladírna. Žádné několikahodinové výslechy či mučení. Žádné exemplární popravy, jež by vyprovokovaly jednu či druhou stranu podniknout něco sobeckého, neomaleného, nestatečného; něco, co přeruší veškerou soudržnost, přátelství a notnou dávku štěstí. Nic.
Po potrestání pachatelů následuje další plán těch samých pachatelů a další akce. Obdivný pohled na ně tak nechcete a nemůžete přenastavit. Oni statečně putují dál a dál a dál… až k vytoužené svobodě!

Zkrátka: jsem přesvědčena, že pozitivní nálada a přístup pana Fancyho si každého vnímavého čtenáře získá a bezmocnost “čmuchalů“ si krutě vychutnáte i po těch více jak 70 letech.

Doporučuji! :-)

4 11.01.2016

Ano, to spojení citově strádající ženy a nezávislého muže je už dosti profláknuté, ale na mě stále dobře fungující. Přečetla jsem s ročním odstupem znovu, a znovu jsem se dobře bavila. Ellie a Max jsou pěkná dvojka. :-) Takže, máte-li chuť přečíst si něco oddychovějšího, bez vtíravých slov a s pěknou obálkou (mimochodem - ten telefonující pán mi připomíná fešáka Stephena Amella), do toho!

3 07.01.2016

Na první větu nedejte! Srab není. Z jejího vyprávění čiší statečnost, odhodlání a slušná dávka prozíravosti. Věděla totiž, jak strašně negativně by vyznělo, kdyby se soustředila jen na podrobné vylíčení svých chyb. A tak se dokázala v tom dlouhém a místy opravdu zmatečném monologu plného jmen a všemožných názvů věcí a míst nejen kritizovat, ale i pochválit. Tím si zajistila, že ji její věznitelé pozorně poslouchali, a že se ona sama necítila být jen chudinkou a zlomenou bytostí. Měla obrovskou vnitřní sílu, a to se mi líbilo.

Pozoruhodné vyprávění!!!!

5 31.12.2015