Metla komentáře u knih

Jakmile Simon S. Green opustí humor a snaží se napsat seriózní (ehm...) space operu ve stylu "Star Wars", dílo se mu hroutí jako domeček z karet v průvanu. Postavy disponují psychickou členitostí curlingové dráhy, jejich dialogy bývají často patetickým plácáním, kostra příběhu je chatrnější než chrup stižený parodontózou, k tomu dějové zvraty nahodile cucané z prstu, v závěru chybí dořešení některých problémů a vlastně nic nedává hlubší smysl.
Sci-fi reálie jsou tak nějak fantasy: Mlhobrána má mnoho společného se středověkými městečky - tento dojem podtrhuje používání mečů, minimální zapojení pokročilejších technologií a jako parodie na zbraně budoucnosti působí Greenovy disruptory, co se nabíjejí dlouhé minuty, aby se z nich dalo jednou vystřelit. Být to ultimátní zbraň, budiž, ale pokud jsou její účinky odklonitelné osobním energetickým štítem, přijde mi to docela padlé na hlavu.
Být školou povinná, pravděpodobně by mě tenhle dobrodružný prequel k sérii "Morituri" uspokojil, ovšem v současné době tvořil nezáživnou vycpávku pro čas cestování. Papírem šustící hrdinové neumožnili cítit výraznější sympatie či antipatie, napětí ani dojetí; veškeré události, akční i rádoby tragické, mi byly tak nějak úplně šumafuk. Jestli mě série "Noční strana" nebo "Tajné dějiny" dokázaly mírně rozesmát, u "Soumraku Říše" byla nejprudší emocí lehce znuděná neúčast. Zábavnější než koukat z tramvajového okna na hustotu ostravského provozu a smogu, nic pozitivnějšího ze sebe asi nevydojím.

7 25.09.2018

Klasický příběh z Noční strany, plný bizarních postav, ničím nespoutané fantazie, historických i popkulturních odkazů a hlavně více či méně povedených vtípků a hlášek, které čtenáře nejspíš nezlomí v pase s hysterickým záchvatem smíchu, ovšem úsměv na tváři vyloudí celkem spolehlivě. Green nekomplikuje Johnu Taylorovi cestu a sobě psaní: když jde z tlustých do tenkých, najde se v kapse trenčkotu nějaká ta užitečná všemocná relikvie, případně neblaze proslulý detektiv použije své nadpřirozené nadání a je po problémech.
„Učiněné peklo“ se četlo tradičně svižně, s hodnocením však nemůžu jít nad tři hvězdy; je to akorát plytká oddychovka, nic víc, nic míň.

Po zdemolování garáže: „Tady nemůžeme zůstat. Brzy se sem seběhnou majitelé aut, aby se podívali, co spustilo alarm. Skoro určitě dojde na obhroublé výrazy a výhrůžky násilím. Nebo ještě hůř, budou po nás chtít, abychom vyplnili formuláře ohlášení pojistné události!“

10 25.09.2018

Pokračování série „Solární dominium“ je o poznání dějovější než úvodní díl; tolik se nevysvětluje, trochu ubylo filozofování a moralizování, analogie se situací ve východním bloku už z románu netrčí jak péro z ... třeba z divanu. Naopak přibylo prvků hard sci-fi a space opery, nabízí se více zajímavých a uvěřitelných vizí budoucích technologií. Příběh se nevěnuje pouze bývalému tanatorovi (vojáku, soudci a katu v jedné funkci) Danielu Bondareemu, prchajícímu před dlouhými spáry Dominia; zhruba stejný prostor dostala jeho přítelkyně Dina, zasahující do událostí na planetě Gladius. Tato slečna nemá svůj život pod kontrolou o mnoho víc než Daniel, oba jsou převážně jen zmítáni okolnostmi, osud je nijak nešetří.
Nemohu se zbavit pocitu, že autor tentokrát neměl úplně jasnou ideu, zprostředkoval sice nějaké myšlenky a názory, přesto jako by místy nevěděl kudy kam. Finále neoznačím přímo slovem „zklamání“, nicméně bůh ve stroji zaúřadoval a vlastně spousta věcí zůstala nevyjasněná – zejména kolem tajemných Korgardů se nevysvětlilo skoro nic, akorát bylo nahozeno pár „možná“. Třeba si to spisovatel schovává pro další pokračování, pro mě to bohužel znamená opět dilema: 3* nebo 4*?

7 24.09.2018

Člověk při pohledu na obálku očekává čisté military SF, ale ve skutečnosti je to jen jedna z mnoha složek románu. Najdeme v něm také příměs space opery, trochu hard SF, místy dobrodružství, něco filozofie, malinko romantiky… ale tím hlavním je politika. „Barvy praporů“ jsou v první řadě antitotalitní knihou – paralely s ne až tak dávnou minulostí východní Evropy jsou naprosto zjevné.
Kdesi v daleké budoucnosti čelí obyvatelé svobodné vesmírné kolonie Gladius nejen teroru neznámé mimozemské civilizace, ale také rozpínavosti Solárního Dominia, většinového, mocného společenství lidí, co se do značné míry vzdali individuality připojením k Síti mozků. Tito potomci „našeho“ solárního systému se v touze po moci neštítí ničeho: většinu obyvatelstva kolonií si podmaní propagandou nebo zastrašováním, vzdorující zbytek jednoduše nechají v tichosti či demonstrativně zlikvidovat. Na tomto nepřátelském politickém pozadí se na Gladiu odehrává válka s Korgardy, což jsou tajemní cizinci ovládající lidstvu neznámé technologie. Veškerou akcí, intrikami, filozofováním i popisy událostí, různých společenství či (až kyberpunkových) technologií nás provádí voják speciálních jednotek Daniel Bondaree. Přestože je přímým účastníkem, působila na mě tato hlavní postava nezúčastněně, spíše jako pozorovatel: sice jsou nám detailně předloženy jeho názory a postoje, ale po stránce emocí a psychologie je kapitán Bondaree jaksi bez života. Tento fakt snižoval napětí v akčních scénách a také účast v těch emotivních. Z mého hlediska by zkrátka neškodilo, kdyby byl čtenář s hlavním hrdinou více citově provázaný.
Teprve závěr, který se vyhnul typickým klišé, rozetnul mé dilema a posunul dojmy ke čtvrté hvězdičce. „Barvy praporů“ jsou inteligentně napsaný román s jasně definovaným poselstvím, že za svobodu je třeba bojovat. Snad každý si v knize najde to své, jen nečekejte relaxaci u akční sci-fi.

7 24.09.2018

Nebýt na této knížce jméno Andrzej Sapkowski, nikdy bych po ní nesáhla. Téma mě zkrátka nelákalo a tak nejsem kdovíjak překvapená, že se přidávám k zástupu čtenářů rozpačitých, možná i malinko zklamaných. Nebudu lkát nad ruštinou nebo přemírou vojenských termínů, to mě trápilo ze všeho nejmíň. Větším problémem pro mě byla neschopnost ztotožnit se s libovolnou postavou. Jedině hlavní „hrdina“ Levart byl něčím víc než pouhým jménem, ostatní vojáci a důstojníci mi většinou splývali do anonymní, nezapamatovatelné masy, šedivého komparsu. Jednotlivé epizodky z války v Afghánistánu kolísaly mezi alkoholicko-feťáckou nudou a nesmyslnou brutalitou válečných zločinů. Žádná ze scén mnou neotřásla, na to je kniha podána emocionálně odtažitě – snad tím chtěl Sapkowski podtrhnout odlidštění vojáků. A pak je tady samotná zmije a s ní fantasy složka, jakési cestování časem a psychedelično. Nesedělo mi to, nebavilo mě to. Nejzajímavější pasáží pro mě byly Levartovy paranormální schopnosti, pro děj prakticky nepodstatné. Pointa knihy (pokud jsem ji správně přežvýkala) mi přišla kapku vyčpělá, ale třeba bych pro hlubší souznění musela být válečný veterán. Nejsem si jistá, jaké cílové skupině je kniha určená; není to fantasy, není to military, není to historický román… jestli se vám líbil film „Tenká červená linie“, možná vás zaujme také „Zmije“.

8 24.09.2018

"Příběh služebnice" mě šoupnul do víru emocí a zbavil slov. Opravdu nevím, co napsat k této sugestivně podané, prapodivné totalitě, jak vyjádřit záplavu dojmů. Jde o velmi ponuré a zvláštně nostalgické čtení, ve kterém je nouze o naději v lepší zítřky. Vzpomínky na obyčejný život předtím (než na území USA náhle vznikl Gilead s jeho šílenými pravidly) působí, jako když hustou mlhou pronikne sluneční paprsek... rychle se však ztratí v bezútěšné šedi a zanechá vypravěčku v odevzdaném stavu - bez víry v budoucnost. Děj je na vedlejší koleji, tady hrají prim pocity a neveselé přemítání na různá témata osobního i globálnějšího rázu.
Kniha mi svým stylem přišla určená spíše pro ženy, tím však nevylučuji její schopnost zaujmout muže - tomu svému bych ji ovšem nedala, chcípnul by nudou už před dvacátou stránkou. Já se myšlenek na "Příběh služebnice" asi hned tak nezbavím, několik pasáží mě sice neoslovilo a konec je na můj vkus otevřený až příliš, nicméně pátou hvězdičku dát musím. Za sílu poselství a varování.

28 22.09.2018

Známkovat spisovatele jako ve škole, dostal by Miéville jedničku za fascinující prostředí (přidat více informací, jak došlo k absurdnímu rozštěpení Bészelu a Ul Quomy, zasloužil by jedničku s hvězdičkou). Další jednička by byla za stylistiku, China to se slovy umí dokonale. Dvě mínus za zápletku, která mě nenutila kdovíjak dychtivě otáčet stránky. Za tři by pak dostaly postavy, příliš všední, poněkud duševně "placaté", občas s nejasnou motivací chování. Jedničku si jako vždy zaslouží Les Edwards za výbornou obálku, Milan Žáček za překlad a redakce za pečlivost (s mínusem - pár chybek se našlo). Ani to však nestačí na vysvědčení s vyznamenáním: kdyby autor polovinu toho nadšení, jaké věnoval popisu obou měst a zajímavému fungování myslí jejich obyvatel, věnoval vyšperkování detektivní zápletky a hlubšímu propracování charakterů nejdůležitějších postav, ráda bych ty slabší čtyři hvězdy naleštila pátou.
Přes své výhrady můžu „Město & Město“ doporučit ke čtení každému, kdo hledá v literatuře nové, originální prvky, těch Miéville tahá z barvitých zákoutí své fantazie stále dostatek… Kam na ty nápady chodí?

12 22.09.2018

Ve své poslední trilogii David Gemmel upřel pozornost na starověké Řecko, konkrétně na období Trojské války, ke které se v první knize pouze schyluje. To rozhodně neznamená, že by román byl skoupý na bitvy a souboje. Autor představuje hrdiny, staví jim kulisy a rozehrává náležitě srdceryvné partie – všechna ta dětská traumata, rodinná dramata, úkladné vraždy, násilí v mnoha podobách a nesmíme zapomínat ani na lásku, vždy ryzí a komplikovanou.
A především je tady On. Námořníci mu říkají Zlatý, narodil se jako dardanský princ Aineiás, přátelé mu však říkají Helikaón. Slavný a obávaný válečník, který zná soucit, leč neváhá projevit tvrdost i krutost, pokud prospějí jeho záměrům či touze po pomstě. Pohledný, silný, rychlý, odvážný, inteligentní, bohatý, prostě Dokonalý… ne, nedokázala jsem si tento vysněný mužský ideál oblíbit. O malinko víc mě zaujaly vedlejší postavy, ovšem ty kladné mají stejný problém jako Helikaón: jde o příliš čisté charaktery, čestné a statečné dobráky za všech okolností. Padouši jsou zase moc zlí, suroví, podlí a zbabělí, aniž by se čtenář dozvěděl, proč takto morálně zdegenerovali. Snad nejvěrohodnějším dojmem působí trojský král Priamos, což je sice arogantní hajzl, zdroj spousty křivd, zášti a bolesti, nicméně v té záplavě převážně pozitivních idolů vyhlížel jako jeden z mála normálních lidí.
Číst tuhle knihu v době vydání originálu, pravděpodobně bych ucvrnkávala blahem a mé hodnocení by atakovalo 5 hvězd. V současném věku a duševním rozpoložení, s mnoha kvalitními fantasy tituly za sebou… no, Gemmel už je pro mě příliš přímočarý, málo rafinovaný, ničím výrazněji nepřekvapil. Trilogii pravděpodobně dočtu, občas mám chuť si odpočinout u vcelku jednoduchého dobrodružství s heroickým puncem.

13 21.09.2018

Tenoučká knížka plná skvělých povídek mistra horroru.
Úvodní "Zkratka paní Toddové" mě znudila v mých 15 letech, ale o to víc jsem si ji užila jako dospělá: fascinující příběh o ženě posedlé hledáním zkratek. Tato posedlost ji nakonec zavede do míst... a víte co, žádné spoilery, přečtěte si to sami.
Povídka "Prám" patřila v pubertě k mým nejoblíbenějším a čas jí na kvalitě ani děsivosti nic neubral. Taková (ne)tradiční teenage vyvražďovačka, která vás přiměje k panice, pokud se k vám při koupání v přírodě (a možná i ve vaně) přiblíží nějaký podezřelý flek.
"Textový procesor bohů" není horor, spíše pouhá hříčka s realitou. Kdo z nás by nechtěl několikerým ťuknutím do klávesnice pozměnit svůj život, splnit si přání? V případě hlavního hrdiny jde o změnu radikální.
"Nona" je atmosférický příspěvek k upíří tématice, aneb koho můžeme potkat při nočním cestování.
Poslední "Úžina" opět není horor a pubertální Metličku vůbec neoslovila, pokročilejší Metla ji však o x let později docenila. Stará paní bilancuje svůj život a chystá se na smrt... velmi citlivá, melancholická povídka, svědčící o Kingově mistrovské schopnosti vžít se do myšlení člověka libovolného věku či pohlaví a zprostředkovat čtenáři autentický zážitek.
Jednoduše výborná sbírka, mušky by se našly, přesto nemohu jít pod plný počet hvězdiček.

20 20.09.2018

Komentář s číslem 100 vyžaduje výjimečný titul. Jan Poláček stvořil obyčejný příběh o obyčejném člověku v ne zcela obyčejné době. Třetí říše uspěla v bádání a hledání mocných zbraní v oblasti paranormálních jevů, 2. světová válka proto nabrala jiný obrat, než je zaznamenáno v našich dějinách. Chaosem, nejistotou a bezútěšností poválečného světa, kde se úředním jazykem stala němčina, provází čtenáře český rodák, veterán Walter Fleischer. Sledujeme jeho vzpomínky, jeho starosti, jeho rozpolcenost. Autor záměrně nevyužívá potenciál udělat tohoto hrdinu větším, významnějším pro historii nové říše. Drží příběh v melancholické, komorní rovině a nechává čistě na čtenáři, aby si kladl otázky a sám si na ně odpovídal. Těžká doba není výrazně démonizována: nastalo období politických čistek, lidé jsou ustaraní, zmatení, bázliví, neví čemu věřit, ulice jsou plné fízlů a je třeba mít se na pozoru. Jde zkrátka o takovou "normální" totalitu, jen srp a kladivo nahradil symbol svastiky. Pokud mohu doporučit, četbu této knihy si ponechte spíše na zimní mrazy či podzimní plískanice; sluneční svit, svěží zeleň, cvrlikání ptactva a radostný výskot sousedovic dětí poněkud ubírají na bezútěšné, ponuré atmosféře románu. Pátou hvězdičku však dávám jen zdráhavě, protože nevyřčeného a nedořešeného zůstalo na můj vkus až příliš mnoho. 85%

15 20.09.2018

Druhý díl série zahájí Patejl v přívětivém prostředí středověké hladomorny, následně přeleze a do značné míry sám vyrobí celá pohoří mrtvol, zaplave si, absolvuje hodiny anatomie a do třetího dílu na čtenáře počká v rakvi. Tím jsem v podstatě shrnula děj, hledat smysl v neustálém burácení střelby a čvachtání vnitřností by byl... no, nesmysl. Zkrátka další bitva mezi Zlem a Zlem o tu naši malou modrou planetu, ve které hlavní hrdina, ten Hodný, morduje po tuctech zejména policisty (pan Kulhánek je zjevně vůbec nemá v oblibě). Fanatická sekta, Nemrtví, pašeráci, Kyberkentaur, záhadná holčička a ještě víc, to vše v náležitě jateční úpravě. Ovšem tentokrát mě tahle one man show nezničitelného svatého Peytla příliš nebavila, brodila jsem se krví jen s občasným pousmáním a bez většího zájmu.

12 20.09.2018

V době prvního vydání jsem byla akcechtivé mládě a Kulhánkovy knihy dokázaly spolehlivě ukojit mé touhy po nezničitelných hrdinech, co se brodí v krvi nepřátel a přitom sarkasticky hláškují. Uběhlo více než osmnáct let a já zjišťuji, že něco z toho krvežíznivého cucáka ve mně zůstalo - ještě pořád mě dokáže zaujmout smršť přepálené, bezhlavé akce, pokud v ní nechybí humorný nadhled. Tedy neplácala jsem se do stehen v záchvatech smíchu, ovšem v průběhu četby mě skoro neopouštěl vnitřní úsměv, který mi občas dokonce pohnul mimickými svaly. Zkrátka jsem se poklesle bavila a pravděpodobně brzy sáhnu po dalším dílu, kdyby jen ze zvědavosti, jestli se do zvuků střelby, výbuchů, hučících plamenů, praskajících kostí a šplouchajících vnitřností vrátí (SPOILER ALERT!) Elvira, Hnusák a pées. A jestli někdo konečně oddělá Veroniku.

21 20.09.2018

Třetí díl série „Prokletí Chalionu“ se odehrává v odlišné lokalitě a s jinými osobami, než jsme poznali v prvních dvou knihách, přesto jej úplně nelze doporučit jako samostatné čtení – autorka předpokládá znalost reálií, především náboženství a magie, s popisem tedy nezačíná od základů. Příběh se točí kolem vraždy prince, temných starověkých rituálů, různých tajemství a intrik, a v neposlední řadě úlohy bohů v lidských životech… i po nich. Zápletka je dostatečně zajímavá, ovšem tempo je konstantně šouravé a akce v podstatě žádná, jakkoliv se k ní postava hlavního hrdiny přímo nabízí. Občas problikne scéna z růžové knihovny, naštěstí (pro někoho asi naneštěstí) pouze decentně, bez pornografických detailů. Závěr mi přišel přeplácaný, plný oslích můstků, očekávaný působivý vrchol se nekonal.
Pro mě byl „Boží lov“ relativně čtivý jako celek, ovšem pochybuji, že si třeba za půl roku vzpomenu na nějakou konkrétní pasáž – žádná totiž bohužel nevyčnívala, nerozbušila srdce ani nezastavila dech napětím. Převažují pozitivní emoce bez většího nadšení.
Po šesti letech mohu potvrdit svůj dojem, opravdu si z románu nepamatuji lautr nic.

7 19.09.2018

Lois McMaster Bujold se vrátila do světa Chalionu a poměrně plynule navázala na události z první knihy. Děj se odehrává nějaké tři roky po uzavření dobrodružství Lupa dy Cazaril a otěže hlavní hrdinky převzala royina vdova Ista. Ta po smrti matky zatouží konečně opustit přepychové vězení svých komnat a starostlivé péče dvorních dam. Cesta za nezávislostí, objevením sebe samé, dořešením dávných záležitostí a ještě něčeho víc přinese nejednu nesnáz: nepřátelská vojska, démony, kletby a v neposlední řadě budou promlouvat božstva – mnohem příměji a častěji, než tomu bylo v „Prokletí Chalionu“. Poslední bod je v mých očích spíše mínusem, protože dost ubírá napětí, pokud postavy nemusí čelit nebezpečí vlastními silami a místo toho prostřednictvím jejich smrtelných těl úřadují mocné nadpřirozené síly. Těžko se pak lze obávat o osudy hrdinů. Také se v této knize výrazněji projevila romantická duše spisovatelky, ač nesklouzla k červené knihovně.
„Ochránkyně duší“ je příjemným čtením, nikoliv strhujícím, prim hraje propracované prostředí a mytologie, atmosféra, vztahy, psychika. Román nicméně ocením přece jen o stupeň hůř než první díl série. Rozvleklost je v tomto případě palčivější problém a nemohu se zbavit pocitu, že proškrtat zhruba stovku stran (ne méně), bylo by to čtenářům jedině ku prospěchu. Takto se občas projevilo přešlapování na místě, opakování faktů a s nimi tendence se zííííváááááníííííím přeskakovat odstavce.
Hodnocení tentokrát bohužel nedosáhne ke čtyřem hvězdičkám, ale je to vážně jen o prsa, doslova o prkenně plochý hrudníček čínské gymnastky.

6 19.09.2018

Zahlédnout tento román v knihkupectví, zaujala by mě obálka, název by můj zájem zchladil a anotace by mě spolehlivě vyslala zkoumat jiné tituly. Historky o Atlantidě ani pátrání po kořenech lidstva mě příliš neberou. Ovšem vypůjčené knize se na stránky klidně podívám, maximálně promrhám trochu času, než to bez výčitek odložím nedočtené. Což není případ „Atlantského genu“, přesněji – mrhala jsem časem až do konce.
A.G. Riddle stvořil překvapivě čtivou prkotinu, pardon, prvotinu. Je to jako scénář amerického akčního filmu, ve kterém silný a čestný hlavní hrdina/superman bojuje proti superzlovolné organizaci pod vedením superpadoucha, přitom pomůže z nesnází krásné superženě (vnadné vědkyni/lékařce) a s její pomocí zachraňuje unesené superděti plus celý svět, ne-li vesmír. Do toho rachotí střelba početných komparzistů určených kulkám klaďasů, meditují mírumilovní mniši, objeví se nefalšovaní nacisté a kdesi u ledu číhají ufouni. Jsem docela zvědavá, kdo bude tenhle cirkus natáčet a s jakým rozpočtem – jestli to bude hollywoodský spektákl se slavnými jmény, dechberoucími efekty a rozpočtem středně velkého afrického státu, nebo céčkový guilty pleasure (v hlavní roli s Casperem van Dienem a neznámou ochotnicí se silikonovým poprsím stále přitisknutým na kameru).
No vážně, je to blbost plná divokých konspirací, prapodivného jednání na základě ničím nepodložených domněnek, nepravděpodobných událostí, logických přehmatů a bohů ze stroje, ale dobře se to četlo, svižně, mozek si odpočinul (v zájmu uchování duševního zdraví musel). V závěru už autor krávovinami vůbec nešetřil, takže jsem si zase jednou procvičila krk při vrtění hlavou a přestala se snažit chápat kdo, co, kdy, kde, s kým, proč a jak (nehledě na vrcholně debilní scénu, kdy má superhrdinka varovat superhrdinu před nebezpečím, místo toho však podlehne jeho mužnosti a příležitost promrd… ehm, k hovoru se nedostanou). Finále se blížilo cimrmanovskému „Vichru z hor“: „Nejsem tvůj otec. Jsem tvůj syn a maminka je babička z otcovy strany.“ Přes veškerou nejapnost a výhrady – jestli se mi naskytne příležitost vypůjčit si pokračování, možná neodolám.
P.S.: Snad už nikdy neuvidím, neuslyším ani nebudu číst pojednání o událostech minulých v budoucím čase. Věta „fakta jsou následující – před sedmdesáti tisíci lety dojde k erupci supervulkánu Toba“ mi přivodila v oku ošklivý tik. Co je sakra špatného na minulém čase?

11 18.09.2018

V roce 2010 pro mě byl Bacigalupi novým jménem a ohromným překvapením, jakkoliv kratší práce úplně nevyhledávám. Povídky z „Čerpadla 6“ byly neskutečně intenzivním zážitkem, jaký bylo nutné před dalším čtením vstřebávat, vychutnávat, zkrátka nechat převalovat v hlavě. Tyhle temné, depresivní vize mají v mnoha ohledech nepříjemnou pachuť možného budoucího vývoje, nejeví se jako za vlasy přitažené fantastické plácání. Těžko bych si vybrala kousek, co považuji za nejlepší – kvalita povídek je vzácně vyrovnaná, každá měla něco do sebe. Některé potřebovaly čas, aby mě vtáhly (např. „Pašo“), jiné mě vcucly okamžitě („Lovec Tamaryšků“, „Čerpadlo 6“, „Jemnější“), ale vždy jsem v závěru zůstala fascinovaně zírat a měla co dělat se zpracováním emocí. Za nejslabší bych imho označila „Drobné obětiny“. I když jsem (já, hnidopich) u každé povídky našla nějakou bezvýznamnou filcku, co mi zabránila hodnotit plným počtem, jako celek si tato sbírka 5 hvězd zaslouží. Mimo jiné i za skvělé, kvalitní provedení, Albatros se vážně vytáhnul; dovolím si k tomu akorát maličkou hnidu: vnitřní ilustrace bych ráda měla barevné :-).

18 17.09.2018

Vítejte ve světě, kde je voda vzácností, kde lidé pijí i vlastní přefiltrovanou moč, ve světě paradoxů, kde si bohatí užívají zurčení fontánek, zatímco chudí nemají vláhu ani na osobní hygienu, ve světě, kde se pro vodní zdroje likvidují celá města a ruinují lidské životy po statisících. Čtenář zavítá na jih bývalých USA, především do Phoenixu, jehož vodní práva jsou hlavním (přesto podivně nevýrazným) motorem událostí. První třetina románu je věnována seznámení s ústředními charaktery, poznávání a pochopení prostředí, útočí pocitem zmaru. Děj byl na vedlejší koleji, vše se točilo kolem dojmů: rozklad, (ne)lidskost, právo silnějšího. Jakmile se trojice linií začala protínat, příběh nabral tempo dravé řeky a řítil se až do hořkého finále, které sice nebylo tak drtivé jako v „Dívce na klíček“, nicméně mnoho naděje na změnu k lepšímu v něm pro lidstvo nezůstalo. „Dívka na klíček“ ze mě vyždímala 85% a pyšnila se exotičtějšími kulisami, ovšem „Vodní nůž“ zase nabídl postavy, s jakými se mi lépe ztotožňovalo, zůstanu s hodnocením na stejně vysoké úrovni.
EDIT: V letošním extra suchém létě jsem na tuto knihu vzpomínala s mrazením v zádech.

14 17.09.2018

Bacigalupi nám opět nabízí znepokojivý pohled do budoucnosti Země, zdevastované válkami, nemocemi, nedostatkem zdrojů, zkrátka všemožnými negativními lidskými zásahy. Tentokrát okusíme ingredience asijské, konkrétně thajské kultury. Autor umí čtenáře vtáhnout do prostředí, tradic i mentality národa dokonale, aniž by se uchyloval k přehnané popisnosti.
Zrovna tak představuje postavy, které mají hlavní vliv na události románu: žádné hluboké psychologické sondy, přesto je každý charakter jedinečný, vícevrstvý a uvěřitelný. Nenašla jsem si oblíbence, ovšem i tak jsem se s hlavními (anti)hrdiny dokázala na nějaké úrovni ztotožnit, najít pro ně pochopení, cítit lítost nad jejich utrpením.
Dělalo mi trochu starosti, jestli při nedostatku času a soustředění nebudu mít problémy sledovat děj, ale ve skutečnosti na mocenských hrátkách, na všem tom přetahování o vliv v izolovaném království nebylo nic složitého. Snadno a ráda jsem se do tohoto zajímavého, byť krutého a neveselého světa vracela. Bacigalupi mi opět potvrdil, že je v mé TOP10 autorů zaslouženě. Kromě toho Argo zase vyrobilo hezkou, kvalitní knihu a překlad Richarda Podaného lze jedině pochválit. Pátá hvězda unikla jen o fous.

15 17.09.2018

Nechala jsem se panem Bacigalupim snadno vtáhnout do tvrdého, nelítostného světa budoucnosti, kde si nikdo z jedinců paběrkujících na troskách civilizace nemůže být jist životem. Bolesti a krutosti nejsou ušetřeny ani děti, vlastně jsou nejsnadnějšími oběťmi všudypřítomných vojenských oddílů, co se jménem samozvaných vůdců a jejich ideálů mordují navzájem a neváhají z malicherných příčin pobíjet také civilisty. Román je plný násilí, přesto je jeho primární nosnou myšlenkou lidskost a její hranice. Většina postav není černobílá, hlavní hrdinové procházejí obtížnými zkouškami svého charakteru a reagují přirozeně, uvěřitelně. Snad jen motivace a superschopnosti starého známého poločlověka Toola mě občas přinutily zapochybovat a přimhouřit oko. Nicméně teprve dějově příliš zjednodušené závěrečné stránky svědčily o škatulce „pro děti a mládež“, jinak je množství obsažených válečných hrůz docela silnou kávou i pro dospělého čtenáře. „Potopená města“ mi po dočtení strašila v mysli pár týdnů. Zasloužených 90%, procenta srážím pouze za výše zmíněné finále, kde si to Bacigalupi na můj vkus příliš ulehčil.

9 17.09.2018

Nailer se z našeho zhýčkaného hlediska nenarodil zrovna pod šťastnou hvězdou, vždyť musí v troskách zdevastovaného světa odmalička dřít v příšerných podmínkách při rozebírání vraků lodí, musí se obejít bez mámy, otec je pro něj zdrojem nejistoty, strachu a bolesti. On však jiný osud nezná a tak je více-méně smířený s tím, co má: je zatím dost malý, aby mohl pracovat v těsných prostorách šachet a potrubí lodí, má kolem sebe partu, na kterou se může spolehnout (většinou) a pořád existuje šance na nějaký šťastný nález, jakým se katapultuje z bídy. Nailer má sny, má rozum, má vůli, má svědomí a jde svému štěstí naproti, proto čtenář může sledovat jeho trnitou cestu za změnou.
„Prachožrouti“ sice mají nedospělého hrdinu, přesto je v prvních dvou třetinách románu málo vodítek k faktu, že jde o knihu pro mládež. Dějová linie sice není komplikovaná, nepostrádá ovšem násilí, vulgarismy a celkově deprimující pohled na život. Máme štěstí lebedit si v civilizované době, v zemi se sociálními jistotami, a Bacigalupi tuhle skutečnost umí připomenout. Samozřejmě zabrousil také ke svému oblíbenému tématu ekologie a (ne)obnovitelnosti přírodních zdrojů, ovšem nemoralizuje přes míru, nepouští se do otevřeného agitování. Zpočátku se soustředí na popis prostředí a podmínek, v jakých část lidstva přežívá, později se věnuje dobrodružné jízdě, aniž by z dětských hrdinů dělal vyložené supermany. Neváhá jim ubližovat a vystavovat je morálním dilematům.
Teprve v závěrečné čtvrtině se Bacigalupi podřídil pravidlům žánru young adult, tím pádem se odklonil od věrohodnosti a posunul ukazatel mé spokojenosti s knihou mírně dolů. Ráda si přečtu i další díly série – rozhodně zůstalo dost střípků, co stojí za bližší prozkoumání (například pololidé).

8 17.09.2018