meluzena komentáře u knih

Uf, to byla síla! Výborná knížka ve vší své obludnosti.
Karel Kukla vypráví svůj životní příběh neduživého hýčkaného jedináčka, kterého příhoda se zabitým potkanem proměnila v člověka zapšklého a až zrůdně nepřejícího nikomu jeho fyzickou zdatnost a sílu, a už vůbec ne úspěch a štěstí. Temnota a zlo se v Karlovi prosazuje pomalu, ale nezadržitelně, a vy sice tušíte, že to nemůže vzít dobrý konec, ale přesto doufáte, že boží mlýny stihnou zasáhnout včas a ti všichni, kteří mu (nic zlého netuše) kříží plány, nedojdou záhuby.
Ta stupňující se tíha mi silně připomínala Havlíčkova Neviditelného - obě jsou o slabochovi, který škodí všem okolo, obě jsou to vynikající díla, která mohu jen doporučit.
Jestli máte rádi bohatý květnatý jazyk, tady si přijdete na své. Jako bonus dostanete spoustu zapomenutých výrazů, přímo roztomilých (např.: "lidový soud hudrmanic a klepen z naší ulice" nebo "zaměstnanci polykají chvatně a kradí své přesnídávky").
---
"Proud věřících vytéká zvolna z chrámových dveří a rozlévá a vytrácí se všemi směry."
---
"Už mají dost toho všeho, co tu dnes prožili, trapnost na ně vystrkuje svůj červený paviánský zadek."
---
"Je v tobě červ, Vidím ho ve tvých očích a vím, že kdybych ti položila ucho na prsa, slyšela bych, jak uhryzává tvé srdce. Červivý člověk nemůže nikoho milovat."
---
"Spokojenost nebo nespokojenost závisí od síly žádosti a splnění."
---
"Řekl bych, že síla silných je zárodkem jejich zkázy. Vidí svůj život jen v rovině své moci a zapomínají skloniti se a naslouchati, co se děje pod ní."
---
Frantík Munzar seděl už druhý rok v první třídě, ale vypadal mezi námi, jako by ji opakoval již počtvrté. (...) Jeho mozek byl dobře utěsněn, i nehrozilo nebezpečí, že by do něho pronikla kdy zhoubná nákaza vědění."

10 05.10.2023

Amok je vynikající soubor povídek se společným jmenovatelem. Každá začíná jako by nic, dokud nepřijde zlom a člověk pak spadne rovnýma nohama do dravého proudu emocí / vášní / obsese, které vás nutí číst dál ať chcete nebo ne. Co povídka, to jiná nervóza, hlavní hrdina vás někdy silně irituje a jindy zase vzbuzuje silný soucit, autor je vynikající psycholog a vždy jde až na dřeň. Krásně to vystihl uživatel Apo73 v komentáři ze 17.1.2021:
"Chytit čtenáře do sítě situace, kterou zná a přijde mu přirozená, a pak ho usmýkat a neustále překvapovat, až ho nechat vystoupit z centrifugy nebo horské dráhy tak, že neví, jestli je mu krásně nebo špatně. Ale ví, že se nějak dotkl života. Prostě Pan Mistr!"
To je i můj pocit z knihy, z níž uvádím pár citátů:
---
„Bylo to jako když za někým běžíte a chcete ho varovat před vrahem, ale ten druhý si myslí, že ten vrah jste vy, a tak utíká dál vstříc záhubě...“
---
„Přitom mi podal ruku, křehkou, útlou ruku, která přilnula k mám prstům lehčeji než rukavice.“
---
„Neboť věřím, že doopravdy žije jenom ten, kdo prožívá svůj osud jako tajemství.“
---
„Nejpodivuhodnější je to, že dokážu najednou s lidmi o věcech mluvit i jinak než způsobem, jemuž se říká konverzace. (...) Mnoho lidí se ke mně najednou chová srdečně, potřetí v tomto týdnu ke mně na ulici přiběhli cizí psi.“
---
„Kdo jednou našel sám sebe, nemůže už nikdy nic v tomto světě ztratit. A kdo jednou pochopil člověka v sobě samém, ten chápe i všechny ostatní.“

Starý malíř ve svém vyprávění pomalu rozkrývá, jak a proč se z malíře pomíjivého světa světských radovánek stal uznávaným malířem politicky angažovaných děl a jak to hodnotí s odstupem let. Jak už to u starých lidí bývá, jeho vyprávění bohatě meandruje a odbíhá od tématu, aby se k němu po čase zase vracel, přičemž občas se v něčem opakuje.
Příběh je zasazen do poválečného Japonska a nabízí různá témata k zamyšlení. Probleskuje jím např. pro našince možná zvláštní myšlenka ohledně osobní odpovědnosti různých vůdčích osobností (umělců, šéfů..) za válečné utrpení Japonska a Japonců - že třeba skladatel, s jehož válečnými písněmi na rtech šli nadšeně do boje spousty jeho krajanů, kteří už se z něj nevrátili, spáchá sebevraždu, protože to považuje za projev úcty a omluvy padlým a pozůstalým. Tahle myšlenka se tu naťukává z různých úhlů s opatrností hodnou chůze po tenkém ledě a autor tak čtenáře jemně pobízí, aby si o tom podumal sám.
Zajímavé dílko.
---
„U Takedy jsem hned v mládí dostal důležitou lekci. Totiž, že vzhlížet k učitelům je sice správné, ale zároveň je důležité si připomínat jejich omylnost. Naučil jsem se nejít slepě s davem, ale pečlivě zvažovat, kam mě vlastně postrkuje. A pokud jsem se vám [svým žákům] někdy snažil něco vštípit, tedy to, abyste se nikdy nenechali ničím vléct.“
---
„Pokud člověk selže tam, kde jiní nemají ani odvahu či sílu začít, může se za svým životem ohlížet s jistou útěchou, možná dokonce s hlubokým uspokojením.“

10 18.10.2022

„Příběh ženy, která vlivem stupňujícího se společenského útlaku podlehne duševní chorobě,“ píše se v doslovu. Hlavní hrdinka se občas „změní“ v jinou ženu z jejího okolí a promlouvá jejím hlasem její názory - říká (za ni) to, co nemohlo (ale mělo) být řečeno nahlas. Toť první kapitola. Následuje retrospektivně odvyprávěný celý její život a čtenář pochopí, jak se neustále přidávalo po velkých či ještě větších kapkách, až pohár duševní rovnováhy přetekl.
Ženy se v Koreji mají fakt zle a tahle kniha to říká nahlas, čímž způsobila docela rozruch.
Je to lehce stravitelná beletrie občas proložená ozdrojovanými fakty, což působí dost divně - jako by autorka zůstala nerozhodně rozkročená mezi beletrií a dokumentem - ale zároveň chápu, že beletrie se líp čte a mužský svět je třeba umlátit fakty :-)

Dovolím si přidat autentickou historku z roku 2009 ze Soulu:
Veliká projekční firma, na jednání o strojírenském zařízení přijeli z české firmy 2 muži a žena, všichni tři inženýři. Během týdenního pobytu v 7patrové budově firmy nepotkali jedinou Korejku (kromě paní, co doplňovala kafe). Když během neformální konverzace naťukli otázku nepřítomných žen, mladý Korejec, co je měl na starosti, jim objasnil, že je za tím hluboko zakořeněná hierarchie - on, coby čerstvý absolvent musí první rok dělat nejpodřadnější „podržtašku“, další rok už ho nechají občas zvednout telefon a na nějaké trochu příčetné místo se dřív jak za 5 let nemá šanci dostat. Byl to inženýr s perfektní angličtinou, co studoval 2 roky techniku v USA. Holky prý mají šanci na uplatnění ještě menší, takže ty chytré při nejbližší příležitosti vezmou do zaječích. Ve výsledku prý nejde sehnat holku, protože všechny utekly.

Ženy u nás se sice tak zle nemají, ale že by to bylo kdovíjaké žůžo, to taky ne. (Nebo máte, dámy, stejný plat jako váš (mladší, méně vzdělaný) kolega?)

10 10.09.2022

Mně se to líbilo moc. Dokonce jsem si během čtení několikrát řekla, že to snad nemohla napsat „nějaká fešná žába“ a ne „starý plnovousý klasik“ :-). Je tu zajímavě popsán střet dvou světů (bolševici vs. muslimové), putování přesídlenců napříč Ruskem a útrapy osidlování odlehlých končin uprostřed ničeho. Do mysli se mi obzvlášť zavrtal pojem „bývalí lidé“ a skoro poeticky popsané zešílení Volfa Karloviče :-) Je to knížka napsaná s citem a porozuměním, má šmrnc a lehkost a přitom jde hodně do hloubky.
Jen je škoda, že překladatel nepochopil funkci ruské pomlčky nahrazující sloveso - věty nechal beze slovesa i v češtině a zní to divně.
---
„Pozorně mě poslouchejte!“ osloví je nakonec. „Jsem váš velitel...“
Zulejka neví, co je to velitel. Řekl: váš? To znamená, že budou spolu dlouho?
„...A povezu vás, občané kozkulačení, i vás, občané, bývalí lidé, za novým životem...“
---
„Žena, to je oranice, na které muž seje zrna potomstva,“ učívala ji matka, než ji vypravila do Murtazova domu. „Oráč přichází orat, kdy se mu zachce, a orá, dokud má síly. Nepatří se, aby se oraniště svému oráči protivilo.“ Zulejka neodporovala: zatínala zuby, zatajovala dech, trpěla; kolik let žila a nevěděla, že to může být jiné! Teď to ví.
---
„Na pahorku pokrytém keři a trávou sahající až do pasu stojí několik vysokých rozložitých smrků, jako kdyby vyběhly z lesa k řece a tady znehybněly.“

10 26.09.2021

Typický krásný košatý Steibeckův styl. Vyprávění se tentokrát točí kolem tématu „lidské zrůdy“ - na různých postavách můžeme pozorovat, jak se více či méně úspěšně perou se zlem v sobě, které v jistém množství máme v sobě každý. Extrémem je tu skutečná „lidská zrůda“ - postava bez (sou)citu a svědomí, vůči níž jsou ostatní prakticky bezbranní, protože takovou esenci zla prostě nemohli čekat.
Krásné, lidské, ač občas neveselé. (Naštěstí je tam i řada normálních a příjemných lidí.)
---
„Jsem přesvědčen, že lidští rodičové přivedou občas na svět zrůdu. (...) A existují-li tělesné zrůdy, nerodí se snad i zrůdy mentální nebo psychické? Tělo a tvář mohou mít dokonalé, ale duši znetvořenou. (...) Zrůdy jsou větší nebo menší odchylky od přijatého nprmálu. Právě tak jako se dítě může narodit bezruké, může se narodit i bez laskavosti nebo bez normálního svědomí. (...) Člověku narozenému bez svědomí musí být svědomitý člověk směšný.“
---
„Podívej, Charlesi, v Kalifornii roste všechno tak rychle, že prej něco zaseješ a musíš honem couvnout, aby tě to neporazilo.“
---
„Adam mluvil ochraptěle, jako by mu hlas zrezavěl dlouhým mlčením.“
---
„A upřímně řečeno, nemá zvěřinu rád. Madame Reynaudová ji sice nakládá do vína a zvelebuje kořením, ale hrome, po takové proceduře by chutnala dobře i stará podešev.“

10 20.08.2021

Neveselé, neplytké, nehollywoodské.
Čtyři kamarádi, čtyři různě zpackané životy. K tomu jejich rodiče a pár kamarádů, kterých se to dotýká. Tenhle propetenec je vyprávěn v časové ose s obsáhlými retrospektivními vsuvkami, takže se nám celkový obraz skládá postupně jako mozaika; některé střípky ale zůstanou nevyřčené a my si je musíme domyslet.

Je tu poměrně dost témat - náboženství až fanatismus, těhotenství včetně otázky potratů a umělého oplodnění, squatting, ekologické zemědělství a aktivismus až extremismus, alkoholismus a drogy, atd. No a samozřejmě vztahy. Řekla bych, že na jednu knížku je toho možná až moc, ačkoli možná autor chtěl ukázat, jak tahle široká škála může s člověkem zacvičit, když má hranice jinde než je běžné.
Říká se, že každý je svého štěstí strojvůdcem, a v téhle knize můžeme sledovat, kde si kdo přehodil jaké výhybky a jak to změnilo směr jeho života.
Začátek knihy byl spíš young adult a moc mne nebavil. Ale pak jsem knihu těžko odkládala a dočetla ji na dva zátahy. Jednak je napsaná dobře a druhak jsem to chtěla mít rychle za sebou :-) protože skoro každá další výhybka přinášela jen další mizérii. A taky mě zajímalo, kam to celé vede.
---
„Prchl jsem z tvých rukou do tvých rukou.“
---
„V tý chvíli jsem cítila tu děsivou šíři lásky, kterou měl v sobě. Netýkala se jen stromů, týkala se všech a všeho, a nedovolovala se mu nadechnout, dusila ho.“

10 28.07.2021

Tahle kniha se tváří jako poměrně obyčejný artušovský příběh psaný starým (výborně přeloženým) jazykem eposů, jenž se protíná s příběhem dvou (nehrdinských) staroušků, kteří se po mnoha letech vydávají navštívit syna. Je tam trošku merlinovské magie, obrů a tak.
Jádro pudla je ale někde mnohem hlouběji. Ještě dlouho po přečtení ve vás zůstane poměrně zásadní filosofická otázka: jestli bychom byli spokojenější, kdybychom některé (všechny?) minulé události zapomněli. Všemožné nepravosti v partnerství, staré křivdy, důvody pro války či krevní msty by byly zapomenuty, a my bychom žili v sladké nevědomosti. Každá taková věc totiž může časem narůst do velikosti obra s odpovídají ničivou silou.
(Já ve svých úvahách nečekaně narazila i na Alzhleimera.)
---
„Nebudeme je nazývat babicemi, třebaže jejich způsoby nás k tomu svádí. Nezapomínejme, že kdysi alespoň některé z nich oplývaly půvabem a spanilostí.“
---
„Až dospěješ do mých rozvrzaných let, pane, uvidíš, zda ti to bude připadat divné.“

10 03.10.2020

S velikým citem a empatií napsaný příběh pěti dcer ovdovělého podivínského doktora Hanzelína, který je drží zkrátka. Nejstarší tři už "sklonily hlavu" a vzdaly se nadějí na jakýkoli lepší život a přijaly úděl starých panen, chudoby, dřiny a posměchu celých Starých Hradů. Nejmladší Ema je ještě příliš mladá, ale Dora je jako lev v kleci a odmítá to vzdát. Vábení cikánského tuláctví vnímá jako svoji příležitost (jedinou a poslední), jak se urvat a nestat se též uvadlou starou pannou, a to za jakoukoli cenu.
Příběh se odehrává během dvou let, které vypravěč s rodiči strávil na Hradech jako dospívající jinoch; do rodiny Hanzelínů docházel nejprve na pravidelné zdravotní prohlídky po těžké nemoci, které se ale postupně proměnily spíše v návštěvy přátel.
Autor si s neobyčejným a citlivým postřehem všímá spousty věcí od nepřekročitelné propasti mezi maloměšťáctvím a selským rozumem, přes citové hledání mladého člověka až po různé způsoby jak se (ne)smířit s neradostným osudem.
Doporučuji.

10 06.05.2020

Hutné, ale dobré čtení.

10 16.09.2019

Dva malí bratři z velkoměsta jedou s mámou navštívit tátu, který pracuje na Výzkumné geologické stanici číslo tři tak hluboko v tajze, že tam lišky dávají dobrou noc. Jedou za ním tisíc kilometrů vlakem a dalších sto na koňmi tažených saních. Kluci na vlastní kůži zjišťují, že "celý svět" nevypadá jako (jejich) město, jak si doteď mysleli, ale že je to i hluboký les a nebe plné hvězd.

Knížečku jsem si schválně přečetla dnešníma očima a musím říct, že i po 80 letech od prvního vydání má svoje kouzlo. Ideologie je tam úplné minimum - ty dvě "povinné" zmínky o rudoarmějcích a rudých hvězdách, co září nad městem, příběh nijak neopanují. A že je tím velkoměstem zrovna Moskva, asi u ruského autora není nic divného - nad Prahou, Londýnem či Washingtonem bychom se ani nepozastavili.
Bodří cestující ve vlaku i to, že vám v odlehlých končinách někdo bez řečí pomůže (a tyká), nemá nic společného s ideologií, ale s ruskou náturou, potažmo náturou horalů - lidí, pro které je sousedská výpomoc otázkou přežití, obdobně jako třeba v Alpách. (Rusové, co žijí mimo velká města, sice nejsou žádní svatouškové, ale je to úplně jiný "živočišný druh" než ti, které potkáváte v turistických destinacích).

Po pár drobných škrtech by zůstal čistý a poutavý dobrodružný příběh.

10 20.08.2019

Příběh je vlastně kratičkou anekdotou o tom, co se stane, když se člověku splní tři přání tak, jak je vyslovil. Oproti jiným knihám pana Pratchetta je to sice poněkud slabší kousek, ale stejně občas skvěle zaperlí. (Např. byrokratické peklo bylo tak trefné, že už to snad ani nebylo vtipné.)
---
"Ankh-Morpork nikdy nedobyl žádný nepřítel. Abychom si rozumněli, technicky ano, a to často, a město přivítalo barbary rozhazující plnými hrstmi, ale ta divoká cháska pravidelně po několika dnech s úžasem zjistila, že jejich koně už jim nepatří, a během několika měsíců se z nich stala jen další menšinová národnostní skupina s vlastními graffiti a obchůdky specializovaných potravin."

10 03.08.2019

Vtipné a zároveň neskutečně moudré. Fredrik Backman nám naservíroval výbornou knihu a mistrně do ní propašoval dvě velikánská poselství:

1. To, jak vnímáme konkrétního člověka TEĎ, je jen zlomek pravdy.
Pokud poznáme cestu, která ho sem dovedla, náš pohled rázem může být (a bude!) výrazně jiný. Sedí to na Babiznu, Příšeru i Ochlastu.
(i na babičku).

2. Vyprávění pohádkových příběhů je báječný způsob, jak bystrému člověku něco zásadního sdělit („chytrému napověz…“).

Možná už jsme díky své civilizovanosti zapomněli, že to, čemu říkáme pohádky, byly původně metaforické příběhy, na nichž se posluchači měli postupně učit, jak to na světě chodí. Nemyslím uhlazené pohádky B.Němcové, ale všechny ty drsné a syrové příběhy, které posbíral třeba K.J.Erben - kde vše bylo symbolické a bystrý čtenář měl rozklíčovat jednotlivé symboly a metafory a aplikovat je v reálných situacích.
Přesně jako to dělala Elsa.

Řeč totiž není jen o tzv. pohádkách. Nebo si snad nezkontrolujete svoje záležitosti když se dozvíte ve zprávách o nějakém podvodníkovi? Nebudete opatrnější na dovolené, když se dozvíte o konkrétních lidech, které napadl žralok, dostali úplavici ze závadné vody nebo se dostali do potíží, protože si vyfotili co neměli?
Ono totiž není zapotřebí, aby každý jedinec znovu objevoval trakař, ani aby udělal všechny myslitelné chyby proto, aby se poučil. A k tomu slouží příběhy. O reálných lidech, o princeznách, dracích a worsech. (Protože jak jinak připravit dítě (Elsu) na drsnou realitu? Babička v tom byla nepřekonatelná a Elsu připravila skvěle.)

Ano, Elsa často vystupuje nikoli jako skoro osmiletá. Jenže není to taky jen metafora o tom, jak Elsa opustí sladkou nevědomost dětství a „dospěje“, protože je odhodlaná postavit se stínům? Vždyť někteří lidé jsou malými Elsami i v dospělém věku, protože takovou odvahu nikdy nesebrali.
Asi nečetli ty správné příběhy.
--------------
„Pouze odlišný lidi maj schopnost změnit svět, nikdo normální ještě nezměnil ani prd,“ říkávala babička.
--------------
„Je to složité,“ řekne máma.
To dělá pořád. Mluví jako Facebook.
„Všechno je složité, dokud ti to někdo nevysvětlí,“ odsekne naštvaně Elsa.
--------------
„Táta je na tanec mimořádně nešikovný. Vypadá při tom jako medvěd vzpřímený na zadních, který právě zjistit, že od pasu dolů spí.“

10 19.10.2018

Pokud čekáte stejnou exotiku a stejný typ čtení jako u Ranhojiče nebo Šamana, budete zklamáni (což ale nebude vina knížky, ale pouze vina vašeho očekávání).
I zde najdete lékařku z rodu Coleů - idealistku a velkou dříčku oddanou svému řemeslu. Děj je zasazen do současnosti a hlavní hrdinkou je žena, což logicky přináší jiná témata, jinou náplň knihy. Ano, tahle kniha není tak líbivá a snově vzdálená jako první dva díly, zato je však velmi lidská, reálná, nám nejbližší. I vztahy jsou tu komplikovanější - přesně tak, jak to člověk vidí všude kolem sebe; na přetřes přichází ústy svých hrdinů i špatný systém lékařského pojištění v USA, který nás Čechy netrápí, ale Američany ano.
Závěr překvapil. Příjemně.

Kniha je to vlastně docela obyčejná, protože takový příběh může žít každý z nás. Ale má v sobě něco opravdového, kvůli čemu stojí za to si ji přečíst.

„ ‚Z koně je hnojivo a další koně,‘ řekl mi Simon. ‚Z traktoru jsou jenom účty.‘ “

Báječná kniha glosující báječným a inteligentním slovním humorem na téma „mág nemůže být žena“ („Kde je to psáno?“ ozvala se Bábi vítězoslavně. „Kde je psáno, že se ženy nesmějí stat mágy?“ Osrúhlovi proběhlo hlavou v rychlém sledu několik následujících myšlenek: nepíše se to nikde, ale všude se to ví. (...).)

Esk brzy přišla na to, že život v malé chaloupce je až zbytečně prostý. Tak například zjistila, že kozy nemají jména. „Ale ony by měly mít jména!“ prohlásila zapáleně.
„No, řekla bych, že se jmenují kozy,“ řekla Bábi trochu bezradně. Kozy mezi sebou používaly jména, to věděla, ale byla to jména typu „koza, co je moje matka“, „koza, co je moje dítě“, „kozel, co je vůdce stáda“ a tucet dalších podobných jmen, mezi nimiž nechyběla ani taková jako „koza, co je tamta koza“.

10 10.07.2017

Vynikající kniha Franze Werfela z Rakouska 30. let, navíc výborně přeložená.

Vypravěčem je spisovatel Theo, starý mládenec, věčný host rodiny Araganových – nezávislých a spokojených lidí, kteří mu nastálo poskytli pokoj pro hosty, aby měl klid na práci. Araganovi tráví zimy ve městě, léta na usedlosti Grafenegg a už 20 let jim slouží "slečna Teta", nyní sedmdesátiletá česká služebná z Hustopečí, stará panna s mongolskými rysy a pomněnkovýma očima, vynikající kuchařka a nepřístupná žena. Její příběh se Theo rozhodl sepsat a tvoří většinu knihy.

Těžko říct, v čem přesně tkví kouzlo téhle knihy. Asi ve všem. Především ve Werfelově vynikajícím vypravěčském stylu, který nám dává nahlédnout do duše i mysli ženy nevzdělané, podivně chladné a odtažité, která se tak moc chtěla dostat do nebe, že tomu na své pozemské pouti podřídila úplně všechno. Nebyla to ale žádná milující babička. Nehleděla nalevo, napravo, chtěla si "koupit" nebe za každou cenu, a i přesto jí člověk fandí a drží palce.
Můžu jedině doporučit.

9 24.09.2023

Další pohlazení od pana Čecha. Jemné poetické verše a obrázky, které by si zasloužily vetší formát, aby je mohl člověk pořádně prozkoumat.
---
Ten básník hledal slovo, co nejvíce bolí
A místo toho napsal spousty vět
Pak ho našel a teď se bojí
Bloudí světem a hledá na něj protijed
---
Upletl jsem prstýnek z kopřivy
A čekal, co se stane
Nestalo se nic
V řece chladím popálené dlaně
(...)
Možná se přece jen něco blíží
Z dalekého daleka
Zázraky se přece dějí
Až když je někdo nečeká

9 29.06.2023

Třetí Palánova knížka o lidech (hodně) mimo hlavní proud, tentokrát s nádhernými fotografiemi Karla Cudlína.
Po trochu chaotickém autorově úvodu následují medailonky sedmi více či méně dobrovolných vyděděnců: * věčného chlapce Gavila * pouličního básníka Šimona, malíře Flypa bydlícího ve starém krechtu na brambory * jaderného inženýra, akademika, vězně a bezdomovce Mojmíra * silně věřícího meteorologa Petra * zavodáře, majitele soukromého muzea a bývalého bouřliváka Ivana * silně dobrodružnou bývalou cirkusačku Lenku.
Co příběh, to originál, některé by stály za zfilmování :) bez jiných bych uměla žít; pro rozšíření obzorů poslouží všechny.
---
"Věk chlapectví je pro mě nejhezčí, nejinspirativnější a nejčistší doba. V ní jsem se našel. (...)
Kolegyně v práci mi děkovaly, jak se mnou pookřály, získaly znovu radost ze života, prý jsem jim vrátil mládí. Jiní na to, že si hraju s dětmi jako kluk, koukají s pohrdáním.
Zlí lidé dokážou člověka ranit, takže přece jen začne trochu stárnout."

9 29.06.2023

Hezké podobenství o tom, jak důležité je věnovat čas sobě a svým blízkým a o co všechno se ochuzujeme, když pořád spěcháme, a přesto na nic nemáme čas. Je to vlastně jednoduchý příběh, který se dá číst jako pohádka, ale klidně by se z něj dal udělat sci-fi velkofilm (jakým byl třeba Nekonečný příběh), protože má všechno, co má pořádný příběh mít, včetně poučení a happy endu.

Jen ten jazyk se moc nepovedl. Nevím, jestli je to jen vinou překladu, ale paní překladatelka jako byl často sáhla ne pro ten správný výraz, ale těsně vedle. A tak metař mete s každým vdechem a ne nádechem, Gigi je uřečněný a ne upovídaný, z květu se vůně řine místo line, pán pěstí do stolu práskl a ne bouchl, Momo mu visela na ústech místo na rtech, hodiny tloukly a nikoli bily atd. Když se popisuje něco technického, je to strašně šroubované a z použitých výrazů by nebyl moudrý leckterý dospělý. No, a občas z toho trčí německý slovosled (nemohla jsem si nevzpomenout na "Některé já budu stranou ležet nechat muset" :) Těch jazykových přešlapů je škoda, protože celý příběh je pěkně vymazlený včetně knižních ilustrací. I tak ale doporučuji.

PS. Docela by mě zajímalo, jaký příběh by pan Ende napsal dnes, tj. o 50 let později, když už v roce 1973 tak jemně apeloval na to, abychom zvolnili a nenechali se okrádat o svůj čas.
Můžete tam najít i další vysoce aktuální náměty k zamyšlení - třeba jak moc nás ovlivňují různí rádci, poradci a reklama - jak nám vnucují to svoje, aniž bychom si to vůbec uvědomovali, jak nám můžou jejich "báječné" rady škodit nebo že vlastně tihle šedí makléři žijí z toho, co nám "ukradnou" (a není to jen čas).

9 28.05.2023

Báječné roztomile humorné dílko, kdy šedomodré bytosti popisují běžné záležitosti, ale používají přitom odtažitý technokratický jazyk. Nelze nedoporučit :)
Na celkovém vyznění má velkou zásluhu určitě i vynikající hravý překlad (jako třeba u třeba Lennonova Písání). Pár příkladů:

Na lekci boxu:
- Vítám vás na rekreačním bytí do obličeje.
- Takže pokrývky rukou mají chránit naše tváře?
- Pokrývky rukou chrání vaše ruce, takže můžete bít do obličejů déle.

Dítě přijde říci matce, že nemůže spát:
- Mé vědomí mne neopouští.
- Počítal jsi vlněné tvory?
- Neúčinné.

Při zalévání čaje:
Očividně lijete horkou tekutinu na staré listí.

9 06.03.2023