Malíř pomíjivého světa přehled

Někdy je dobré sáhnout po knize i od autora, který nás již některým svým dílem zklamal – nebavilo nás; jako mne nebavila Ishigurova „Klára a slunce“. Ovšem jeho „Malíř pomíjívého světa“ – ten za-účinkoval zcela opačně. Malířovo vzpomínání okamžitě upoutalo pozornost a vyvolalo vír protichůdných dojmů a pocitů. Japonsko v letech své (prozatím) poslední zásadní proměny. Japonsko pozvolna se připodobňující svému přemožiteli. Ve vyprávění postaršího muže, odhalujícího svůj život, především život profesní a společenský, je letmo postižena i tato poválečná proměna jeho rodné země. Vše se obrozuje a povstává z válečných trosek - povstává nové a odlišné. Město, ve kterém po léta žil – nové, odlišné. Čtvrť, do které se chodil bavit - nová, odlišná. Nové a odlišné je též myšlení lidí, zejména nastupující generace. (I starší generace myslí (alespoň navenek) „nově“, tak jak si nová doba žádá.) Mladí mužové poválečného Japonska sní odlišné sny, spějí za odlišnými cíli, jejich sny a cíle nejsou sny a cíli malířova mládí. Co víc - mnozí z nich pokládají jeho sny, jeho cíle za odsouzeníhodné, vlastně pokládají za odsouzeníhodné sny a cíle celé jeho generace. Alespoň ty sny a cíle, které Japonské císařství vyslaly na cestu za imperiálním snem, za snem, za který (nejen) Japonsko zaplatilo cenu příliš vysokou. V nastíněné atmosféře velké změny se „náš“ malíř nevěnuje jen vzpomínání. Vyřizuje záležitost soukromou, sňatek své mladší dcery. V jeho světě, v japonském světě, jde o věc soukromou jen zdánlivě. Hraje tu roli společenské postavení rodiny, minulost otce je propojena s budoucností dcery. Minulost tohoto otce by pro dceru mohla znamenat problém. Jeho práce mu kdysi zajišťovala úctyhodné společenské postavení a společenský respekt, jenže … Jenže nyní je jiná doba.
Minulost otce je odkrývána pozvolna, v pouhých náznacích. Polehoučku se vynořuje obraz jeho profesní minulosti, míra jeho napojení na bývalý režim. Autor si s textem hraje a pozvolné odkrývání minulosti není jediným projevem jeho vypravěčské rozvernosti. Jsou tu skoky v čase – z minulosti nedávné do minulosti dávnější, ještě dávnější a zase zpět … to vše třebas na jedné, na dvou stránkách. Osobně mi časové skoky nepřekážely, spíše mi pomáhaly soustředit. Vrcholným autorovým kouskem je skutečnost, že obraz malíře pomíjivého světa je obrazem malovaným právě malířem pomíjívého světa. Parádní šprým. Nakolik odpovídá obraz malíře malovaný tímto malířem reálné předloze, nakolik se portrétovaný a současně portrétující zkrášlil. Čtenář si musí obraz do jisté míry domalovat sám. Tuhle Ishigurovu knihu alias do-malovánku jsem si užila. A přitom zápasila sama se sebou, emoce, cit pro estetiku, romantiku (Japonsko samurajů, japonský triumf u Cušimy, pád Port Arthuru, … ) se svářily s racionalitou (nelze si hnusit nacistický, bolševický režim a neotřást se nad japonským vojenským režimem v první polovině éry Šówa). Přes zmíněný vnitřní svár se mi nezadařilo zaujmout jednoznačný postoj k „slouhovi“ militantního Japonska, ačkoli se nedomnívám, že průběhu své kariéry želel. „Pokud člověk selže tam, kde jiní ani nemají odvahu či sílu začít, může se za svým životem ohlížet s jistou útěchou, možná dokonce s hlubokým uspokojením.“ A změny japonské společnosti po prohrané válce? Zde odhaluji, jak silně na mne působí idealizovaná podoba Japonska, nasávaná z literatury, z filmů; a mám-li volit mezi samurajem a kovbojem … Ne, tuhle knížku nejde jen tak zavřít a zapomenout.