Malíř pomíjivého světa

10 05. října

Malíř pomíjivého světa je pro mě imaginárním starším bratrem Vybledlé krajiny s kopci. Sebevědomějším, průbojnějším, vysvětlujícím vlastní postoje mnohem podrobněji. Právě ta otevřenost ale s sebou přináší i větší čitelnost vypravěče, a tak příběh tentokrát nepracuje s tolika proměnnými.

Přesto je i tato kniha v mnoha ohledech originální. Jen lehce nastíněnou válečnou historii Japonska detailněji doplňuje popis zhruba 4 let následujících po kapitulaci. Nálada ve společnosti je proměnlivá – pohybuje se od nostalgie, zklamání až k naději na novou budoucnost. Tradiční vztahy kontrastují s nesmiřitelnějším pojmenováním chyb a i rodinné vazby jsou potrhané vzpomínkami, o kterých se raději nemluví. Kazuo Ishiguro pojímá krátký historický úsek přes nenápadnou formu důkladně a s poukázáním na to, že jediný výklad minulosti je ošidný a míra ochoty k přiznání viny (naneštěstí) individuální.

5 07. září

(+ SPOILER) Kazuo Ishiguro umí ve svých dílech vytvořit naprosto jedinečnou atmosféru určitého tajemna, melancholie a nostalgie, a i když jeho hrdinové nejsou vzory morálních ctností, jsou zvláštně posmutnělí a jako by bez emocí a "odosobnění". Malíř pomíjivého světa je přesně takový, na postavě malíře Ona ukazuje autor naprosto bravurně, jak funguje lidská selektivní paměť, která to nedobré vytěsňuje, i ty nejhorší činy se sama pro sebe snaží ospravedlnit "vyšší mocí" (dělali jsme jen, co nám řekli; to, co jsem udělal druhým, bylo v té době pro jejich dobro atd.) a na druhou stranu se marně snaží tyto pochody vysvětlit novým generacím. Nejlepším na celém románu je to, že nikdy se čtenář nedozví úplnou minulost Onovy postavy, nikdy se nedozví, jak moc špatný byl a autor pracuje jen s náznaky, které jsou stejně tak mlhavé jako děsivé. Ve druhém plánu rozebírá složité vztahy mezi učiteli a žáky a také se zamýšlí nad tím, jestli propaganda uměním je "nevinná". V neposlední řadě západnímu čtenáři přiblíží svým způsobem strašlivě pokryteckou japonskou kulturu, v níž se všichni zdánlivě chovají jeden k druhému s úctou a žijí v jakési harmonii, jenže pod povrchem si nic neřeknou přímo, emoce v sobě potlačují a tím pádem leckdy přichází o životní příležitosti. MINISPOILER Je vlastně jedno, zda Ono byl udavač, nebo se tohoto činu dopustil jen jednou, mnohem důležitější je, jak se k tomu staví a také to, že čtenáři vše prozradí jen tak mimochodem, naprosto syrově, bez pocitu jakékoli viny KONEC MINISPOILERU. Ishiguro není soudce, nenutí čtenáře cokoli si myslet, nepodsouvá mu, jaký má mít vztah a názor na hlavní postavu, jen poukazuje na to, že vyrovnání se s osobní minulostí je extrémně těžké a leckdy nemožné, protože lidské pohnutky jsou různé a mnohdy je nechápe ani člověk sám, natožpak aby je někomu dalšímu vysvětlil. Malíř pomíjivého světa je vynikající kniha, o které se dá dlouze přemýšlet a diskutovat, přesto ale není čtenářsky až tak náročná, a pokud se zorientujete v několika časových rovinách, neměl by být problém si vše spojit dohromady. K dokonalosti chybí jen malý kousek. 80 %

3 04. července

Jako bych sbírala střípky poztrácené v naivitě z nádoby krutosti zdobené pomíjivým uměním. Mohlo by se zdát, že román o střetu generací poválečného Japonska naservíruje srdceryvné obhajoby, momenty fatálních rozhodnutí. Skrze extrémně nesympatického antihrdiny však Ishiguro pomocí prazvláštního zjemnění jeho rysů vykreslil skutečnou relativitu pravdy, pro níž se (ne)obětuje dobré jméno, aby na samém sklonku zbyla pouhopouhá, snad nabubřelá, lhostejnost. Fascinující, kolik udušených emocí a kruté nespravedlnosti mohl vyvolat odosobnělým a v podstatě nostalgickým příběhem jednoho morálně malého člověka!

2 25. května

(+ SPOILER) Obsah románu ma zaujal už pri prečítaní si zadnej strany knihy, vnútro ma však logicky potešilo omnoho viac. Aj napriek tomu, že paradoxne nie som práve fanúšik románov a prózy, mám dojem, že som objavil nového obľúbeného autora – dej a koncept knihy ma zaujal a inšpiroval.
Príbeh je rozprávaný starým pánom, maliarom Onom. Rozprávač je to ale nespoľahlivý, dokonca si sám priznáva, že niektoré vety neboli kedysi povedané presne tak, ako uvádza, ale že je možné, že historky popri neustálom opakovaní postupne nadobudli podobu jeho slov. Nachádzame sa v Japonsku a dej sa odohráva od roku 1948 až do roku 1950 – mimo týchto dôležitých faktorov sa, ak to naozaj hlúpo zjednoduším, jedná o rodinnú drámu a väčšina napätia spočíva práve na konverzáciách s dcérami. Zápletka je asi takáto: Vdovec, ktorý počas vojny, v ktorej jeho rodná krajina prehrala, prišiel o ženu a syna, no zostali mu dve dcéry – jedna sa plánuje vydať, avšak je možné, že na rozprávačovej minulosti niečo nie je v poriadku, keďže ju už rodina predchádzajúceho potenciálneho manžela odmietla a druhá dcéra už vydaná je, avšak jej muž sa k nemu správa s akousi neúctou, keďže rozprávač je súčasťou generácie zodpovednej za druhú svetovú vojnu. Jeho obrazy sú ukryté, cestuje hore-dole a pracuje na sobáši, avšak jeho dcéra tvrdí, že sa celé dni iba presúva z izby do izby. Hrdina vedie dialógy s vnukom a s dcérami, a spomína, veľmi prirodzene a zviazane s dejom, na minulosť a ľudí z minulosti – postupne si k nemu budujeme vzťah a získavame naňho názor, kedy strácame absolútnu dôveru v jeho slová a v jeho sebareflexiu. Spočiatku sa zdráha za čokoľvek viniť, považuje mladú generáciu za zvláštnu pre ich povojnovú zatrpknutosť a pro-americkosť, svoju minulosť si zas na konci ospravedlňuje dobrými úmyslami – akoby na morálne konanie stačila samotná snaha urobiť niečo, čo v tom čase človek považuje za správne. Vo výsledku však tiež sledujeme príbeh starca tak trochu strateného v neustále sa meniacom svete, menej či viac nápadne obviňovaného okolím a dohnaného k priznaniu si viny nahlas; hoc možno nevykonal nič horšie ako výtvarnú propagandu.
Pre mňa osobne bolo zaujímavé prostredie, čo sa týka kultúry, kde je kladným činom po vojne spáchať samovraždu, aby zamestnávateľ nerobil hanbu svojej firme za svoje bývalé skutky a šokovali ma až dusivo nepríjemne diplomatické dialógy, kedy sa postavy navzájom hrajú na slušný, slovný šach.

1 19. dubna

Opäť znamenito napísané, obzeranie sa späť slávneho umelca - maliara Ona za svojou kontroverznou minulosťou, prehodnocovanie, ospravedlňovanie, pochopenie, zmierenie, hm... Krátke, úderné.

3 07. března

Obvyklý ponor do atmosféry nevyřčeného mezi dialogy postav ustoupil něčemu, co na povrchu vypadalo stejně, ale zasahoval do toho jakýsi konstantní závan politického dění, závan vztahově-politického dění, japonských principů, oddalující to, co mě na Ishigurovi zaujalo v prvé řadě - je to takovej slip, první, co jsem u Ishigura zaregistroval. Vyloženě mě jen bavily pasáže Ona s jeho vnukem a i když je to formou pořád zajímavé, pokud jde o paměť, práci s narativem, nelineárností, prostě jsem nebyl schopen se do toho začíst, konstantně mě na tom něco iritovalo a odvádělo mě pryč, možná proto, že mě to prostě jak samotným příběhem, tak celým tím politickým nádechem příliš nezajímalo.

6 10. dubna

Neztratit tvář.
Malíř vytěsnujícího podvědomí.Obět kolektivní viny.Národního cítění a propagandy.
Zlo nejsou jen ti mocní.Šuplíčky zapomínající paměti.Zkreslené podněty.Jsem přeci jen ten dobrý.Vše myšleno v nejlepší dobré vůli při zdravém rozumu a nejlepšího odhodlání.
........................................................................................................................................................
Co na to čtenář ? Co on ? Jak se s tím má vyrovnat ? Co by dělal v osudnou chvíli na onom místě ? Kdes nechal svoje šuplíčky spoluviníku pomíjivých obrazů vytvářejících ve své hlavě.Jsme snad bez vyny.Každý chce být nahlížen a namalován v tom lepším světle.
........................................................................................................................................................
Národ který nechápal zajatce kteří se vzdaly.Pohrdání.Mentalita pro západní svět těžko pochopitelná.Poválečná demokratizace v zemi vycházejícího slunce byla jistě plná nejistoty a plná rozporů nejenom těch generačních.
Jak se stím má lidská mysl vyrovnat ? Pochopit se dá jen těžko.
Dodnes se ostrovní žáčci jistě neučí objektivní pravdu.My a poražení.No tak hurá.At žije Hirohito.
........................................................................................................................................................
Ishiguro Kazuo píše jakoby všedně a nevzrušeně.Diapozitivy vzpomínek jsou poutavé a zároven vztahující.Čím více vzpomínek tím více otázek.
Zároven umí prozradit nejenom něco málo i o nás.Šuplíčky se začínají otvírat.
A to nemusíte být ani Japonským malířem.