Malíř pomíjivého světa

Někdy je dobré sáhnout po knize i od autora, který nás již některým svým dílem zklamal – nebavilo nás; jako mne nebavila Ishigurova „Klára a slunce“. Ovšem jeho „Malíř pomíjívého světa“ – ten za-účinkoval zcela opačně. Malířovo vzpomínání okamžitě upoutalo pozornost a vyvolalo vír protichůdných dojmů a pocitů. Japonsko v letech své (prozatím) poslední zásadní proměny. Japonsko pozvolna se připodobňující svému přemožiteli. Ve vyprávění postaršího muže, odhalujícího svůj život, především život profesní a společenský, je letmo postižena i tato poválečná proměna jeho rodné země. Vše se obrozuje a povstává z válečných trosek - povstává nové a odlišné. Město, ve kterém po léta žil – nové, odlišné. Čtvrť, do které se chodil bavit - nová, odlišná. Nové a odlišné je též myšlení lidí, zejména nastupující generace. (I starší generace myslí (alespoň navenek) „nově“, tak jak si nová doba žádá.) Mladí mužové poválečného Japonska sní odlišné sny, spějí za odlišnými cíli, jejich sny a cíle nejsou sny a cíli malířova mládí. Co víc - mnozí z nich pokládají jeho sny, jeho cíle za odsouzeníhodné, vlastně pokládají za odsouzeníhodné sny a cíle celé jeho generace. Alespoň ty sny a cíle, které Japonské císařství vyslaly na cestu za imperiálním snem, za snem, za který (nejen) Japonsko zaplatilo cenu příliš vysokou. V nastíněné atmosféře velké změny se „náš“ malíř nevěnuje jen vzpomínání. Vyřizuje záležitost soukromou, sňatek své mladší dcery. V jeho světě, v japonském světě, jde o věc soukromou jen zdánlivě. Hraje tu roli společenské postavení rodiny, minulost otce je propojena s budoucností dcery. Minulost tohoto otce by pro dceru mohla znamenat problém. Jeho práce mu kdysi zajišťovala úctyhodné společenské postavení a společenský respekt, jenže … Jenže nyní je jiná doba.
Minulost otce je odkrývána pozvolna, v pouhých náznacích. Polehoučku se vynořuje obraz jeho profesní minulosti, míra jeho napojení na bývalý režim. Autor si s textem hraje a pozvolné odkrývání minulosti není jediným projevem jeho vypravěčské rozvernosti. Jsou tu skoky v čase – z minulosti nedávné do minulosti dávnější, ještě dávnější a zase zpět … to vše třebas na jedné, na dvou stránkách. Osobně mi časové skoky nepřekážely, spíše mi pomáhaly soustředit. Vrcholným autorovým kouskem je skutečnost, že obraz malíře pomíjivého světa je obrazem malovaným právě malířem pomíjívého světa. Parádní šprým. Nakolik odpovídá obraz malíře malovaný tímto malířem reálné předloze, nakolik se portrétovaný a současně portrétující zkrášlil. Čtenář si musí obraz do jisté míry domalovat sám. Tuhle Ishigurovu knihu alias do-malovánku jsem si užila. A přitom zápasila sama se sebou, emoce, cit pro estetiku, romantiku (Japonsko samurajů, japonský triumf u Cušimy, pád Port Arthuru, … ) se svářily s racionalitou (nelze si hnusit nacistický, bolševický režim a neotřást se nad japonským vojenským režimem v první polovině éry Šówa). Přes zmíněný vnitřní svár se mi nezadařilo zaujmout jednoznačný postoj k „slouhovi“ militantního Japonska, ačkoli se nedomnívám, že průběhu své kariéry želel. „Pokud člověk selže tam, kde jiní ani nemají odvahu či sílu začít, může se za svým životem ohlížet s jistou útěchou, možná dokonce s hlubokým uspokojením.“ A změny japonské společnosti po prohrané válce? Zde odhaluji, jak silně na mne působí idealizovaná podoba Japonska, nasávaná z literatury, z filmů; a mám-li volit mezi samurajem a kovbojem … Ne, tuhle knížku nejde jen tak zavřít a zapomenout.

(SPOILER) !!! MOŽNÝ DROBNÝ SPOILER !!!
Kdybych to nevěděl, ani by mě nenapadlo, že tuhle knihu a Kláru a Slunce napsal jeden a ten samý člověk. I když je fakt, že náznaky, které čtenáři předkládá, jsou v obou knihách podobné. Tady na ně ale aspoň odpovídá.

Při čtení téhle knihy jsem si vzpomněl na Kokoro od Sóseki Nacumeho. Přece jen jsou změny v Japonsku po druhé světové válce stejně přelomové jako reformy Meidži. A hlavní hrdina to vyrovnávání se s nimi moc nedává.

Rád bych viděl anglický originál, jak se autor popasoval s japonským zdvořilým a neformálním jazykem (do češtiny překládaným jako vykání a tykání) - jestli to je do toho originálu opravdu promítnuté (což by bylo fajn), nebo je to invence překladatele (což by bylo na palec dolů).

Takže zatím je to 1:1 - jedna kniha líbila a jedna nelíbila.

(SPOILER) Nemohl jsem se začíst, asi to bylo i stylem. Autor tak nějak skákal od jednoho k druhému. Něco typicky japonského tam bylo a to asi oceňuji nejvíc z tohoto románu. Ishiguro naznačuje, kam Japonsko směřovalo před válkou (2. světovou) a jak to pak dopadlo - maličko podobné tomu, jak komunisti a jim podobní měnili po sametové revoluci u nás kabáty. Bohužel je to jen ve velmi malých náznacích a to mě mrzí. 65% a 3*, 20. 7. 2025.

Kazuo Ishiguro je pro mne autorem knih, jejichž forma předčí obsah. Způsob jeho psaní je velmi podmanivý, je to četba, kterou je obtížné odložit. Vyprávět tedy umí mistrovsky. Ale když si pak položím otázku, o čem to vlastně bylo, je můj dojem trochu paradoxně slabší. Přitom rozhodně nechci říct, že by jeho knihy byly obsahově slabé. Ten styl vyprávění je zkrátka nějaký uhrančivý.

Pomerne zaujímavá sonda do japonskej mentality - i keď na mňa pôsobí skôr odpudzujúco než príťažlivo. A už o niečo viac chápem, prečo sa Japonci v 2.SV pridali na stranu nemeckých fašounov.

Bilancování jednoho malíře v poválečném Japonsku, které stojí hlavně na rozhovorech hlavních postav. Ano, kniha neobsahuje žádné zásadní zvraty, ale příběh pěkné plyne a rozhodně nenudí. Zajímavou formou jsou předneseny důležité otázky bytí a rodiny. Přišlo mi, že samotný text je stylisticky precizně uhlazený a neobsahuje žádný nadbytečné nebo nesouvisející části. První seznámení s autorem a nelituji, dalo by se říci, přečteno jedním dechem.

To bylo tak krásné a těžké zároveň, pomíjivý svět předválečných císařských zvyků, rozhovory plné narážek a odkazů a všudypřítomná japonská slušnost. Historie zachycená v uměleckých kruzích, ač explicitně se neobjevuje nikde, z příběhů k čtenáři promlouvá s neúprosností.
Nobelova cena za literaturu patří tomuto autorovi oprávněně, je to mistr, sensei. Poklona.

Moje sedmá přečtená knížka od Kazuo Ishigura. Rozsahově o něco kratší než ty předchozí, obsahově velmi silné a smysluplné. Kratší pojetí není na škodu, je řečeno vše, co má být řečeno.

V této knize nám představuje stárnoucího malíře Masujiho, jenž prochází nejen poválečným Japonskem, ale hlavně trosky svého vlastního svědomí. Lehce přechází ze svých vzpomínek do přítomnosti a vypráví příběh o odpovědnosti, o vině. O rodině. O tom, jak můžeme nalézat svou minulost zkrášlenou filtrem, díky kterému vypadáme lépe hlavně samy před sebou. Poetickým jazykem Kazuo píše příběh člověka, který kdysi chyboval.

Kdyby byl #Malířpomíjivéhosvěta obraz, nejspíš by Kazuo začal jemnou zelenou vrstvou , pak by pastelovými barvami namaloval starého malíře Masujiho Ona, jenž sedí ve své dokonalé zahradě s nůžkami na křoví v klíně a přemýšlí o tom, kde jaký strom ještě potřebuje zastřihnout. Pozornému obdivovateli díla neunikne lehce zasněný výraz starce, na jehož tváři se zračí cosi bolestného.

Klidnou atmosféru obrazu brzy naruší drsná šeď těžké olejové barvy, která připomíná dopady války na Japonsko. Ishiguro se však těmito klid narušujícími suchými tahy štětce nespokojí, přidává vrstvy, zdařile využívá různých odstínů. Barev má na rozdávání - rudé vzpomínky na válku a černou pro ztrátu milovaných, jemné odstíny žluté symbolizující naději či nebeskou modř odkazující na cosi jako víru v lepší budoucnost. Oranžovou pro ty, na kterých válka zanechala stopy. Nejtmavší část obrazu však zaujímá město poničené válkou. V jeho ulicích se skrývají stíny Masujiho minulosti. Zatímco za obzorem svítá slunce a slibuje lepší zítřek, malířova silueta sklání hlavu. Pro něj je tato záře oslepující. Nedokáže v ní najít úkryt. Popředí obrazu se vynořuje z mlhy, některá místa však zůstávají bílá, jako dávno pohřbené vzpomínky, které nechceme přivolat zpět.

Hrubé tahy štětce odkrývají zrůdnosti války, i potlačené s(k)mutky. Jemné všednost života. Autor mistrně volí barvy, mísí odstíny smíření s těmi temnými, Odstíny pochybností a výčitek začínají převládat.

Ishiguro odstupuje a vidí, že obraz není ještě dokončený. A tak ho i zanechává, zbytek je totiž na čtenáři.

Jakou barvou ho dokončíte?

Ishiguo píše takým zvláštnym sposobom, ktorý chytí za srdce. Aj v strohej japonskej komunikácií je možné zachytiť nuancie veľkodušnosti a hlbších zámerov postáv. Je jedným z tých spisovateľov, ktorý málo slovami dokážu povedať veľa a zároveň dej podávajú veľmi opisne. A tak si jeho knihy v podvedomí nosím veľmi dlho. Kniha bola skvelá, ale akosi vnútorne necítim toto dielo na plný počet hviezd. Možno za to, že bola kratšia a hlavný hrdina mi nestihol natoľko prirásť k srdcu. Aj keď myslím, že tu o samotný dej nešlo tak ako o vyjadrenie myšlienok a otázku subjektívnych pohľadov do minulosti.
"Když se takovým jako Šintáró do něčeho nechce, předstírají vrozenou prostoduchost a ostatní jim všechno odpouští."
"Zahrada vyvoláva dojem, že se táhne do velké dálky a že vznikla zcela přirozene, pouze tu a tam lze vytušit náznak lidského záměru."

Do knihy jsem se pustila v rámci lednové výzvy nakladatelství Kosmas. Ale asi na ni nemam tk správně duševní rozpoložení a po pár stranách ji odkladam. Za mne příliš rozvlacna a jeho pár pretectenych stranách se ztrácím v ději.

"Ono-san, to má být nějaký vtip? "
"Ne, Zelvo.To vůbec není vtip. Příteli, jednou jsi projevil odvahu a naslouchal mi, a nakonec jsme udělali společný důležitý krok vpřed ohledně naší práce. A já tě teď prosím, abys zvážil možnost udělat se mnou další krok vpřed. "
"Ono-san, nás učitel ví o této malbě?"
"Zatím ne. Ale pravděpodobně mu ji ukážu. Ode dneška mám úmyslu malovat jen v tomto duchu. Podivej se na můj obraz, Želvo. Dovol mi vyložit ti, o co se pokouším. Pak možná budeme moci udělat další krok kupředu. "
"Ono-san.... ty jsi zrádce. A teď mě omluv, prosím. "
Otázka vyrovnávání se s vinou za zničený život někoho jiného. Jake asi je existovat s podobným vědomím?

Knihu bych přirovnal k Japonským animovaným pohádkám (Paprika, Můj přítel Totoro...). Všechny pro mne mají jedno společné. Z hlediska děje se vlastně nic neděje, žádná gradace nebo stěžejní konflikt, ale i tak při čtení a po dočtení cítí člověk jakýsi vnitřní klid.

Mohl bych se tady rozvášnit o tom, co si myslím o Japonsku před a během druhé světové války.... myslím si, že v toto období Japonci ztratili sebe sama (nebudu hrubý i když bych chtěl být). Kniha pojednává o pár postavách, které se nějakým způsobem snaží vyrovnat s tím, jak se Japonsko změnilo a to hned dvakrát, ne-li třikrát po sobě a každý se snažil nějak přežít.

Je pěkné sledovat pár Japonských zvyklostí, které kniha dobře popisuje a celkově vzato.... pokud má někdo rád mangu a má představivost, může se Vám celý děj odehrávat v hlavě jako jedno menší anime, které si pro sebe pomyslně malujete. Kniha má také několik vyloženě silných pasáží z hlediska moudrosti některých postav.

Za mne pro lidi co mají rádi literaturu orientu mohu doporučit, naopak pro lidi, kteří potřebují opravdu živý děj s výraznými zlomy a událostmi ... myslím si, že tato kniha nebude úplně pro Vás.

I když předchozí dvě knihy, které jsem od Ishigura zatím četl (Neopouštěj mě a Klára a Slunce) se mi četly snadněji, především tahle kniha mě přesvědčila, že autor Nobelovu cenu dostal naprosto oprávněně. Ishiguro je (a to myslím v dobrém) chameleon, který dokáže svůj styl skvěle přizpůsobit tématu, místu a době vyprávění a hlavní postavě. V Kláře je to humanoidní robotka, tady starý umělec, vyprávějící o svém životě v meziválečné době a krátce po ukončení druhé světové války. Do určité míry mi tahle kniha připomněla Barnesovo Vědomí konce – nejen tematicky (oba hrdinové se snaží vyrovnat se svými „hříchy“ z minulosti), ale i precizností stylu a postupným odhalováním hlavní zápletky. Tahle kniha je pro našince pozoruhodná i tím, kde se odehrává – poválečné Japonsko dosud jen málo zasažené globalizačními vlivy, se svou svébytnou životní kulturou, typickou (přinejmenším v této knize) i v nejbližších rodinných vztazích zvláštní směsicí zdvořilosti a lásky a současně pokrytectví a bezohlednosti.

90% - "Jde-li vaše země do války, musíte přece udělat všechno, abyste ji podpořil, na tom nic hanebného není. Proč by se měl člověk za to omlouvat sebevraždou?"
"Někdy mě napadá, že by se podobně měli omluvit i mnozí jiní, ale jsou asi příliš zbabělí, než aby si svou odpovědnost přiznali. Ušlechtilá gesta pak zůstávají na tak význačných lidech, jako byl náš prezident. Spousta lidí už se stačila vrátit do postavení, která zaujímali za války. Někteří nemají daleko k válečným zločincům. A ti by se omlouvat měli."

Kazuo Ishiguro sice od šesti let žije ve Velké Británii, ale v některých svých románech se neváhá vydat zpět do rodného Japonska a vyprávět tamní velké příběhy drobných lidí. Masudži Ono navenek vystupuje jako význačný muž na odpočinku a svými ústy se o tom snaží čtenáře přesvědčit, ale za jeho vyprávěním lze záhy vytušit jinou verzi jeho života, v němž se živil jako malíř propagandistických děl japonského válečného režimu, jimiž dost možná celou řadu mladých mužů přiměl jít do druhé světové války a umírat tam. Je zajímavé, jak se vyrovnává se svou vinou - někdy jako by se tím opravdu trápil, někdy máme pocit, že je to jen póza, aby svou minulostí neškodil vdavkám dcery, a jindy zase celkem jasnozřivě poukazuje na ty, kteří svižně převlékli kabát, přizpůsobili se nové době a hlasitě odsuzují to, s čím dřív neměli sebemenší problém. A přestože je nám japonské kulturní prostředí a japonská nátura na míle vzdálená, právě v tomhle člověk snadno rozpozná i české rysy.
To neustálé vracení se do minulosti se sice místy již opakovalo a nepřinášelo mnoho nového, přestože román není nijak dlouhý, ale líbí se mi tenhle styl "nespolehlivého" vypravěče, kdy si často jen z jím nesprávně interpretovaných či záměrně nepochopených rozhovorů s ostatními můžeme udělat obrázek toho, co a jak se vlastně stalo, vždy ovšem s přiměřenou dávkou nejistoty vyplývající z vypravěčovy nedokonalé paměti a více či méně úmyslného zkreslování skutečnosti.

Cítiť z toho takú tú typickú japonskú devótnosť a rešpekt, má to niekoľko zaujímavých myšlienok a pohľadov na život, ale na môj vkus to má trochu fádny dej.

Moje čtvrté setkání s tímto autorem mě opět zaujalo. Obraz života starého malíře má povážlivé trhliny z minulosti. Příběh o angažovanosti v životě, o odpovědnosti a sebereflexi, to vše v zajímavých reáliích poválečného Japonska.

Starý malíř ve svém vyprávění pomalu rozkrývá, jak a proč se z malíře pomíjivého světa světských radovánek stal uznávaným malířem politicky angažovaných děl a jak to hodnotí s odstupem let. Jak už to u starých lidí bývá, jeho vyprávění bohatě meandruje a odbíhá od tématu, aby se k němu po čase zase vracel, přičemž občas se v něčem opakuje.
Příběh je zasazen do poválečného Japonska a nabízí různá témata k zamyšlení. Probleskuje jím např. pro našince možná zvláštní myšlenka ohledně osobní odpovědnosti různých vůdčích osobností (umělců, šéfů..) za válečné utrpení Japonska a Japonců - že třeba skladatel, s jehož válečnými písněmi na rtech šli nadšeně do boje spousty jeho krajanů, kteří už se z něj nevrátili, spáchá sebevraždu, protože to považuje za projev úcty a omluvy padlým a pozůstalým. Tahle myšlenka se tu naťukává z různých úhlů s opatrností hodnou chůze po tenkém ledě a autor tak čtenáře jemně pobízí, aby si o tom podumal sám.
Zajímavé dílko.
---
„U Takedy jsem hned v mládí dostal důležitou lekci. Totiž, že vzhlížet k učitelům je sice správné, ale zároveň je důležité si připomínat jejich omylnost. Naučil jsem se nejít slepě s davem, ale pečlivě zvažovat, kam mě vlastně postrkuje. A pokud jsem se vám [svým žákům] někdy snažil něco vštípit, tedy to, abyste se nikdy nenechali ničím vléct.“
---
„Pokud člověk selže tam, kde jiní nemají ani odvahu či sílu začít, může se za svým životem ohlížet s jistou útěchou, možná dokonce s hlubokým uspokojením.“

Pomalý a vláčný v dialozích. Komorní příběh malíře, který se rozhodl "jít s dobou". Svědomí umělce vs. dobové podhoubí. Ale tady viděnou zas tak trochu jinou optikou. Vše plyne pomalu a nenápadně, ale některá rozhodnutí ovlivní celý další život. Doporučuji.