Malíř pomíjivého světa

7 18.10.2022

Starý malíř ve svém vyprávění pomalu rozkrývá, jak a proč se z malíře pomíjivého světa světských radovánek stal uznávaným malířem politicky angažovaných děl a jak to hodnotí s odstupem let. Jak už to u starých lidí bývá, jeho vyprávění bohatě meandruje a odbíhá od tématu, aby se k němu po čase zase vracel, přičemž občas se v něčem opakuje.
Příběh je zasazen do poválečného Japonska a nabízí různá témata k zamyšlení. Probleskuje jím např. pro našince možná zvláštní myšlenka ohledně osobní odpovědnosti různých vůdčích osobností (umělců, šéfů..) za válečné utrpení Japonska a Japonců - že třeba skladatel, s jehož válečnými písněmi na rtech šli nadšeně do boje spousty jeho krajanů, kteří už se z něj nevrátili, spáchá sebevraždu, protože to považuje za projev úcty a omluvy padlým a pozůstalým. Tahle myšlenka se tu naťukává z různých úhlů s opatrností hodnou chůze po tenkém ledě a autor tak čtenáře jemně pobízí, aby si o tom podumal sám.
Zajímavé dílko.
---
„U Takedy jsem hned v mládí dostal důležitou lekci. Totiž, že vzhlížet k učitelům je sice správné, ale zároveň je důležité si připomínat jejich omylnost. Naučil jsem se nejít slepě s davem, ale pečlivě zvažovat, kam mě vlastně postrkuje. A pokud jsem se vám [svým žákům] někdy snažil něco vštípit, tedy to, abyste se nikdy nenechali ničím vléct.“
---
„Pokud člověk selže tam, kde jiní nemají ani odvahu či sílu začít, může se za svým životem ohlížet s jistou útěchou, možná dokonce s hlubokým uspokojením.“

2 25.09.2022

Pomalý a vláčný v dialozích. Komorní příběh malíře, který se rozhodl "jít s dobou". Svědomí umělce vs. dobové podhoubí. Ale tady viděnou zas tak trochu jinou optikou. Vše plyne pomalu a nenápadně, ale některá rozhodnutí ovlivní celý další život. Doporučuji.

3 18.09.2022

Deziluze, nenaplněná očekávání, neporozumění. Svět jinej než byl dřív.
Malíř pomíjivého světa je celej Ishiguro. A přitom úplně jinej. Stejně jako svět, kterej se mění malíři před očima a on jej nedokáže zachytit.

Malíř to svý pomíjivo vstřebává dlouho, většinu knihy. Nemaluje. Jen vstřebává smutek, stáří, nepochopení, vzpomínky. A protože Ishiguro umí psát, čte se dobře, ať už čtu jeho nejhorší nebo nejlepší knihu. Rozdíly se mažou, když vkročím do příběhu a pomíjivo se dotkne mojí duše.

27.08.2022

Román vystihují dvě věty:
"Dokonce i dnes si jen těžko představím, že svět je něco víc něž tohle město." (rozvohor Ona s kumpánem Macudou cca 7 stran před koncem)
"Těžko se dá ocenit krása jiného světa, jestliže člověk vůbec pochybuje o jeho hodnotě." (hovor Ona a Mori-sana o záchytu pomíjivosti světa dle Mori-sana tak 137 str. z 180)
Omezenost a opravdovost jdou vedle sebe v jakékoli situaci člověka, což má za následek, že snaha se dostat z průměru je marná. Nic se nikdy neopakuje, ale je třeba přijmout jakousi nic působící každodenní změnu v životě.

01.07.2022

Náhled do mysli malíře, který se díky svému přesvědčení o dobru věci dostal do spousty nesnází, jež se dotýkaly i jeho rodiny. Je to příběh spíše na zamyšlení o tom, co může udělat s myslí člověka režim doby. Krásně napsáno, včetně dialogů, ve kterých není možno nepovšimnout si zdvořilosti, která je při hovoru Japonců opravdu do oči bijící... a to je jenom dobře.

1 01.04.2022

Masudži Ono na mě působil neskutečně samolibě, celkem mě fascinovaly japonské námluvy i se zapojením detektiva ..v našich končinách je ta jejich zdvořilost v komunikaci dost exotická

14 06.02.2022

Sonda do národního i osobního svědomí je náročné čtení a některé paralely s naším prostředím v postkomunistické době jsou poněkud děsivé, ačkoli tady by asi nikdo neočekával japonské pojetí záchrany cti sebevraždou.