Malíř pomíjivého světa
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/378768/bmid_malir-pomijiveho-sveta-5zg-378768.jpg
4
305
59
Tento román se vrací do Japonska těsně po druhé světové válce. Hlavní postavou a vypravěčem příběhu je malíř Masudži Ono, který dal ve 30. letech svůj talent do služeb japonské militaristické propagandy, a svého nejlepšího žáka dokonce udal na policii jako ideologicky nespolehlivého. Ono se jako mnoho lidí své generace stává náhle společensky nežádoucí osobou a měl by se možná za své minulé činy „omluvit“ sebevraždou, avšak malířova fasáda dlouho nejeví žádné známky trhlin. Náš čtenář jistě ocení pohled do nitra člověka, jenž se lidsky i umělecky propůjčil totalitnímu režimu a přežil jeho pád.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , ArgoOriginální název:
An Artist of the Floating World , 1986
více info...
Přidat komentář
Dávkuji si Ishigura po částech, protože zhltat všechny ty skvělé kousky najednou by byla škoda, veliká škoda, další na řadě byl tedy Malíř pomíjivého světa. Musím říct, že mne bavil o něco méně než Soumrak dne nebo Neopouštěj mě, ale na takové vykreslení poválečného Japonska jsem ještě nenarazila. Všudypřítomné pokrytectví, zastírání faktů, mlžení, neupřímnost i ve vztazích uvnitř nejužší rodiny, to vše maskované okázalou zdvořilostí a tradicemi. Tak moc se japonská společnost musí lišit od té naší, středoevropské! Zkrátka, těším se na další Ishigurovy nespolehlivé vypravěče.
Od Ishigura se mi líbila kniha Pohřbený obr a to nejen zajímavým symbolickým příběhem, ale především atmosférou… proto jsem hned sáhl po další jeho knize – Malíř pomíjivého světa. Tato kniha je zcela odlišná, ovšem rukopis autora lze rozpoznat a to mě potěšilo. Proud myšlenek a vzpomínek kdysi uznávaného malíře, jenž se zaprodal svým uměním válečné propagandě. Vzpomíná na Japonsko, ve kterém žil, na svá léta studií malby, na společenský život. Tyto vzpomínky se střídají s jeho současným životem na odpočinku, kdy je konfrontován svým okolím, které mu vyčítá spoluvinu na válečných zločinech. Malíř Ono se snaží provdat svou dceru Noriko podle tradičního zvyku Miai, minulost ho však pronásleduje a brání jeho úsilí. V knize jsou vyobrazeny japonské tradice a společenská morálka.
Krásné vyprávění, které neběží, ale pomalu kráčí. Stojí za to věnovat Ishigurovi svůj čas.
Mám rád, jak Ishiguro píše. Celé je to tiché, skoro anti-akční, a přitom po celou dobu člověk cítí jakousi záhadnost, která vytváří napětí a nutí číst dál.
Velmi podobné Soumraku dne, ale mně se Malíř líbil víc.
Poklidné, tlumené vyprávění, žádný hluk, žádné strhávání pozornosti. Autor by mohl zůstat u studie obranných reakcí člověka s nepřijatelnou minulostí. Ale jak stránky ubíhají, jsou zpochybňovány i další roviny hrdinova autoportrétu, až se dostáváme do mlhy zcela neproniknutelné. Komu je tento sebe-konstrukt vlastně určen, zda a ve kterých místech se dotýká reality, nebo aspoň hrdinovy subjektivní reality - to jsou otázky, které knize dávají skvělý přesah.
Naprosto úžasná kniha, ve které si člověk vyloženě užívá Ishigurův styl psaní. Dokonale podané uvažování starého člověka o svém podílu na hříších národa i o vlastním pocitu viny, skryté za jeho popisem každodenní přítomnosti, propleteným vzpomínkami na dřívější časy. Spisovatelem jsou také akcentovány tradiční projevy zdvořilosti a vybrané společenské rituály v japonské kultuře, což dokresluje, z evropské perspektivy, jinakost celého příběhu. Stejně jako v dalších knihách tohoto autora je vše příjemně pomalé, protkané jemnými náznaky zmatenosti samotného vypravěče a čtenář je ponechán vlastním úvahám nad vyzněním příběhu.
V tomto díle dle mého názoru Ishiguro dotáhl svůj specifický styl vyprávění k dokonalosti a pokud se vám jiné jeho tituly líbily, tak toto je jasná volba. Uznání patří také překladateli za vynikající práci.
Někdy mi přijde, že v knihách tohoto autora není to důležité napsáno slovy, ale nachází se právě mezi řádky. Jak toho dosahuje; to je mi stále záhadou.
Taky typicky ISHIGURO styl - bud to mas rad alebo nie, pre mna pise famozne “inak” nez bezna romanova beletria, to sa mi paci.
Asi jsem měla vysoká očekávání od tohoto autora s ohledem na Nobelovu cenu a hodnocení jiných čtenářů.
První polovinu knihy jsem se nemohla začíst, ve chvíli, kdy mě to začalo bavit, jsem se začala ztrácet v rovinách příběhu, ale možná tohle byl ten účel, který jsem nedocenila, protože se pohybuje na hranici reality a oné pomíjivosti.
I tak přiznávám, že některé pasáže knihy se mi velmi líbily, především myšlenky ohledně vztahu učitel - žák.
Knihu bych doporučila spíše těm, kteří se budou chtít v textu zahloubat a dokážou ji přečíst poměrně naráz, protože text plyne a kapitoly nekončí.
Zajímavé objevování jiného světa, jímž Japonsko nepochybně je. Všechna ta odtažitost, formálnost, slušnost, pokrytectví tak pozvolna plynou a v nich se nenápadně rýsuje příběh oportunistického umělce a jeho rodiny. Klidné a nevzrušivé, přesto přitažlivě čtivé.
Kazuo je výborný vypravěč a své hrdiny nechává s naprostou lehkostí tápat v jejich životech i vzpomínkách, čímž je vykresluje zcela realisticky. V této jeho knize jsem se s ním poprvé vydala do Japonska a musím říct, že japonská nátura je skutečně zajímavá. Postavy jako by spolu ve vší té uctivosti a zároveň odtažitosti tančily nějaký zvláštní tanec, který je pro Evropana skoro nepochopitelný.
Kazuo mě s každou další jeho přečtenou knihou přesvědčuje o tom, že fakt umí servírovat kvalitní četbu.
Je to již čtvrtá kniha, kterou jsem od tohoto spisovatele četl, a musím přiznat, že mě romány Kazua Ishigura nepřestávají okouzlovat. Jeho vypravěčský styl je jedinečný, jazyk vytříbený a příběhy hlavních hrdinů vždy nabízí závažné otázky k zamyšlení. Podobně jako je tomu v některých dílech mého oblíbence Haruki Murakamiho i Kazuo Ishiguro se prostřednictvím vzpomínek ne vždy spolehlivého vypravěče vrací k období 2.světové války a neblahé roli Japonska v ní. Současně nastoluje problémy, kterými prochází hlavní hrdina při vyrovnání se ze svou temnou minulostí.Doporučuji.
Kniha mi připomněla Předčítače. Řeší stejné téma, ale z jiného úhlu. Tady není vypravěčem někdo mladý bez okolků napadající chyby předchozí generace, ale člověk, který k hrůzám 2. světové války v Japonsku přispěl. Nebyl přímo voják nebo politik - byl malířem, který se zapojil do propagandy. Ve vyprávění se vyhýbá sporným momentům (říká: Tohle je jiný příběh, když se okrajově dotkne toho, že udal svého žáka policii) a idealizuje své postoje a práci. Na rozdíl od Hanny z Předčítače jakoukoli odpovědnost trvale odmítá (něčemu jsme věřili a vydali jsme ze sebe to nejlepší - za to nás přece nikdo nemůže odsuzovat). Kniha je velmi komorní, neoplývá bohatým dějem. Tím nejzajímavějším momentem je to, jakým způsobem malíř Ono přibarvuje svoji historii a jak tento fakt proti jeho vůli vyprávěním nezadržitelně prosakuje na povrch.
Velmi silný a sofistikovaně rafinovaný román - obžaloba oportunismu a oportunistů, což je téma, které je velmi aktuální i pro českého čtenáře a s kterým tady máme smutné zkušenosti z dob minulého režimu. Ishiguro v podstatě mapuje půdu pro své vrcholné dílo Soumrak dne, v obou knihách jde totiž o tu samou věc - spolupráci s totalitním režimem, vědomou či nevědomou kolaboraci s totalitní mocí, pokřivení morální integrity a zaprodání se (většinou kvůli kariérnímu růstu a osobnímu prospěchu) síle Zla. Ishiguro ovšem nepíše přímo, ale rafinovaně ukrývá význam pod mimikry smířlivého pseudobiografického vyprávění, v němž vypravěč - malíř Ono - je koncipován silně postmoderně, čtenář znalý hrůznosti kontextu císařského Japonska a jeho válečných zločinů je konfrontován s až selankovitou bezproblémovostí běhu Onova života, jehož pravá podstata jen sem tam trochu probublá v mírném náznaku, temnota skutečnosti je ale záměrně celý čas zahalena uměle pozitivním rastrem vypravěčova přístupu - přístupu záměrně upravovat minulost a vypouštět z ní všechny kontroverzní události. Malíř Ono může být tak dvojčetem třeba rakouského ex-prezidenta a generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima, který ze své minulosti vypreparoval členství v SA a ve své autobiografii zatajil své válečné působení v řecké Soluni, kde se dopouštěl masových zločinů...nebo třeba celé řady českých politiků, kteří ze svého CV vypreparovali členství v KSČ, takový premiér Babiš dokonce i svou spolupráci s StB jdouce ještě dál hovoříce o tom, že StB se dělila na zlou a na hodnou, ke které patřil právě on... Ještě blíže je Ono postavám z uměleckého světa - svou úlitbou totalitě by mu jistě dobře rozuměla Leni Riefenstahlová nebo náš ,,Mistr" Karel Gott natáčející propagandistický škvár Hvězda padá vzhůru nebo řečnící na pódiu Anticharty o nutnosti uměním a hudbou budovat socialismus... Nedivil bych se tak v rovině Ishigurovo knihy, kdyby se stárnoucí pozitivně konotovaný malíř Ono ve ,,skutečnosti" podílel na propagandistické prezentaci třeba takové Jednotky 731, jen to svému vděčnému čtenáři ve své autobiografii tak nějak pozapomněl sdělit...
Tato kniha mne vůbec neoslovila. Po přečtení pár desítek stran jsem měl pocit, že se slova slívají v jednolitou masu, ze které občas vyskočí nějaké nic neříkající jméno.
Podle mého názoru, je ke čtení této knihy zapotřebí specifické duševní naladění a to já v tuhle chvíli nemám. Z tohoto důvodu jsem knihu nedočetl.
Psát komentář k této knize pro mě není vůbec jednoduché. Ačkoli jí dávám čtyři hvězdy, protože se mi četla s neuvěřitelnou lehkostí a naplňovala mě dokonalým klidem, mám pocit, že jsem pravý smysl románu v knize zkrátka neobjevila. Tak snad alespoň dojmy z četby samotné.
Klidně plynoucí slova a věty, příběh je velmi prostý, bez velkých zvratů a nečekaných událostí. Popis života v Japonsku po 2.světové válce, pro nás naprosto nepochopitelné vztahy a pravidla panující v rodinách, dodržování tradicí. Pokora a úcta při jednáních se staršími, výše postavenými, zkušenějšími. A možná bych to nazvala i obyčejnou slušností, v dnešním světě tak vzácnou. Snad právě proto mám z přečtení knihy dobrý pocit. Protože o tyto hodnoty přicházíme.
Na tuto knihu jsem se nechal nalákat některými booktuberkami. Upřímně jsem z této knihy moc nadšený nebyl, asi jsem očekával, že mne kniha více osloví a upoutá moji pozornost. Je to kniha, u které jsem musel více přemýšlet. Budu zvažovat, jestli dám šanci ještě nějaké další knize od tohoto autora. Autor obdržel v roce 2017 Nobelu cenu za literaturu.
Děj knihy se odehrává bezprostředně po 2. světové válce. Kniha má 4 části. Tato kniha mne nutila k zamyšlení nad různými otázkami. Jednou z otázek bylo například, že pokud umělec vytvoří svá umělecká díla v určitém období a považuje je za vrchol jeho tvorby, za to nejlepší, co ve svém životě vytvořil a následně dojde ke změně politického uspořádání země, tak jak se má zachovat umělec v této situaci? Má se za svá umělecká díla, která vytvořil stydět a schovat je před světem, jakoby je nikdy nevytvořil, anebo je ponechat jakou součást jeho tvorby, ačkoliv třeba v současnosti v novém uspořádání země má výčitky a pochybnosti, že napomáhal svými uměleckými díly k propagandě režimu, v jejichž myšlenky věřil a byl tomuto režimu oddaný?
Hlavní postavou a vypravěčem příběhu je malíř Masudži Ono, jehož cílem je provdat dceru a kvůli své minulosti má pochybnosti, aby svatba proběhla v pořádku. Bylo pro mě zajímavé, co všechno předcházelo tomu, než se mladí lidé rozhodli vstoupit do manželství. Pověst členů rodiny, ze které mladí lidé pocházeli, byla pro obě rodiny velmi důležitá a rozhodovala o tom, jestli svým dětem dají souhlas se svatbou. Zajímavé bylo také to, že dcery svému otci vykaly, zábavné byly také části, ve kterých si povídal Masudži Ono se svým vnukem Ičiró. Z knihy jsem vycítil, že pokud někomu pomůžeme, dokážou to Japonci ocenit a k takovému člověku pociťují velkou úctu a vděčnost snad po celý život. Pokud naopak někomu ublížíme, tak dokážou k takovému člověku cítit zášť a nechtějí s ním mít už nic společného.
Myslím si, že tato kniha asi nebude určená pro všechny čtenáře svým stylem vyprávění a tématikou. Kniha nebyla pro mě příliš čtivá, z druhého hlediska musím vzít v potaz, že knihu napsal britský autor s japonskými kořeny a že více asi tato kniha osloví japonské čtenáře, kteří knize lépe porozumí a ocení její kvality než-li já, anebo kniha více osloví čtenáře, kteří se zajímají o Japonsko, jeho kulturu a mají rádi pomalejší vyprávění. V knize se dočteme také o poválečné situaci v Japonsku a pohled mladší a starší generace na válku a směřování Japonska do budoucna. V knize jsem nalezl některé myšlenky, které jsem si poznamenal. Dlouho jsem zvažoval, jak vlastně knihu ohodnotím. Knize uděluji 3,5 hvězdičky, kniha si určitě nalezne české čtenáře, kterým se bude líbit více než-li mě.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Vzhlížet k učitelům je sice správné, ale zároveň je důležité připomínat si jejich omylnost. Naučil jsem se nejít slepě s davem, ale pečlivě zvažovat, kam mě vlastně postrkuje.
Zároveň musím dodat, že jen těžko chápu, jak si někdo může zachovat špetku sebeúcty a přitom se vyhýbat odpovědnosti za své minulé skutky. Není to vždycky snadné, ale přizná-li si člověk své omyly, jichž se v životě dopustil, určitě dosáhne jistého uspokojení a sebeúcty. V žádném případě není třeba se hanbit za chyby, které člověk udělá v nejlepším úmyslu. Je zajisté daleko ostudnější nebýt schopen nebo ochoten si je přiznat.
Vždyť přece snaží-li se člověk pozvednout nad prostřednost, dosáhnout něčeho víc než průměrní lidé, zaslouží si určitě obdiv, i když nakonec neuspěje a své ctižádosti obětuje jmění.
Člověk možná snáz pochopí podobný odstup, pokud se sám ocitl v postavení, kdy ho ostatní neustále obdivují a vzhlížejí k němu. Nikdo přece nechce své žáky neustále poučovat a opravovat. Jsou situace, kdy raději mlčí, aby jim dal příležitost k úvahám a diskusi. Určitě se mnou bude souhlasit každý, kdo kdy zaujímal vlivnější postavení.
Je-li člověk o něčem hluboce přesvědčen, dospěje zajisté jednou k okamžiku, kdy musí další přešlapování na místě považovat za zavrženíhodné.
Ať už totiž člověk později hodnotí své úspěchy jakkoli, vždycky mu zůstává útěchou, že v životě vychutnal pár chvil ryzího uspokojení, takového, jaké jsem okusil já tehdy na stezce nad údolím.
Štítky knihy
sebevražda Japonsko zfilmováno anglická literatura psychologické romány malíři poválečná doba vina
Autorovy další knížky
| 2017 |  Pohřbený obr |
| 2018 | Neopouštěj mě |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Kniha Malíř pomíjivého světa je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 386x |
| Čtenářské výzvě | 28x |
| Doporučených | 23x |
| Knihotéce | 146x |
| Chystám se číst | 210x |
| Chci si koupit | 48x |
| dalších seznamech | 4x |
Moje první setkání s tímto autorem. Určitě nebude poslední. Japonská mentalita je pro mě zvláštní a v mnohém těžko pochopitelná. Nejinak tomu bylo i v této knize. Na jednu stranu obrovská hrdost a vzájemná úcta v rodině, na stranu druhou velké pokrytectví. Omluvy společnosti za své chování ve formě sebevraždy a všeobecné uznání takového konání společností jako hrdinského činu. To, jak mezi sebou mluví v náznacích.
Příběh byl moc hezky zpracovaný. Souvislosti na nás vyplouvaly postupně, jako bublinky mezi barevnými kapry v zahradním jezírku. Tak, jak si na ně hlavní hrdina postupně vzpomínal a jednotlivé vzpomínky nám propojoval. Paráda.