Márinka komentáře u knih

Ta kniha, byť se jedná o debut, je jedním slovem úžasná. Krásná čeština se nenásilně mísí se slezským nářečím a havířským slangem. Tragédie, zejména důlní neštěstí z roku 1894, při kterém zemřelo 235 osob, se střídá s osobními neštěstími, ale také radostmi, které provázejí těžký život zejména žen na přelomu 19. a 20. století na Karvinsku. Současnost, retrospektiva, naděje, zmary, chudoba, bohatství, národní cítění vs. nacionalismus… Čtu jedním dechem a díky svým nepatrným znalostem tamní historie netrpělivě očekávám vývoj děje. A že se děje!

Před dvěma lety jsme bujaře oslavovali 100. výročí vzniku Československa. Kdo si však z hodin dějepisu pamatuje na Sedmidenní válku? Kdo blíže zná historii Těšínského Slezska a jeho obyvatel – Čechů, Poláků, Němců a Slezanů?

Netrpělivě budu čekat na druhý díl zamýšlené trilogie.

30 03.07.2020

Tiché roky jsou skvělé, silné, plné hlubokého smutku i nezdolného optimismu, lásky i nenávisti. Všeho, co s velkou pravděpodobností provází život každého z nás. I když stále tvrdím, že kdybychom spolu více mluvili (ne komunikovali, skutečně naživo hovořili), bylo by méně nedorozumění, strachu, úzkostí a stresu. Ale také méně takových příběhů.
Řeč Aleny Mornštajnové je jasná, srozumitelná a lidsky blízká. Knihu stěží odložíte. Čtení vám zabere pár hodin, ale myslet na Bohdanin příběh budete ještě dlouhé dny poté.

23 17.11.2019

Na internetu jsem našla vzkaz: "Přečtěte si Nonstop, určitě se vám bude líbit." A fakt že jo! Clarkeho Ráma to sice není, ale i tak jsem si tento mezihvězdný výlet náramně užila.

Je neuvěřitelné, jak autor dokázal již v roce 1958, kdy kniha vyšla, popsat mezigalaktickou pouť, když do té doby kroužily ve vesmíru pouze octomilky (1947), na oběžné dráze Země skončila svůj život Lajka (1957) a první člověk se do vesmíru dostal až tři roky po té, co první čtenáři dospěli k překvapivému vyústění jeho románu. Začátek je sice trochu pomalejší, ale dál stránku od stránky napínavější. A je s podivem, že i dnes, po pětašedesáti letech, je jeho poselství stále aktuální. Vždyť uzavření na omezeném prostoru si mnozí, zejména senioři, nedávno "užili" i na Zemi.

Je otázkou, zda závěr této dystopie je nadějný či nikoli. Zda Aldissova pochybnost o lidských morálních hodnotách je opodstatněná, či bychom - o více než půlstoletí "moudřejší" - dokázali této výzvě čelit lépe.

Pokud vás tato sci-fi klasika minula, neváhejte a přečtěte si ji!

22 26.04.2023

Na počátku této ságy, která obsáhla sedmdesát let, byly rozhovory, které s řeckými emigranty vedla novinářka Scarlett Wilková pro projekt Paměť národa (Post Bellum). Jejich osudy na ni zapůsobily tak, že se rozhodla ztvárnit je do své beletristické prvotiny.

Kniha je rozdělena do kapitol po deseti letech, a tak se čtenář neztrácí ani v čase ani v ději, i když je vyprávěn několika osobami. Autorka nezapře novinářku - její jazyk je stručný, bez emotivních kudrlinek, velmi čtivý. Přesto útočí na city čtenářů silou nevídanou.

Hrdinové příběhu jsou malí, obyčejní lidé, což však neubírá na historickém významu. Neměli tušení, jak lehce šlo s nimi v 50. letech manipulovat. Vždyť je zachránili politicky stejně smýšlející lidé! Tak jako mnozí Češi však nevěděli, co komunismus vlastně znamená a "dokáže". Velmi zajímavé jsou pasáže o řecké komunitě, o snaze setkávat se, dodržovat dávné zvyky, zpívat, tančit, z dostupných surovin připravovat řecké jídlo, ale také bránit smíšeným sňatkům a společně doufat, věřit v návrat.

PS: Chystám se na Ty chladné oči :o)

21 02.09.2023

Ačkoli jsou popisované události staré bezmála devadesát let, najdete zde mnoho současného. Včetně zamyšlení nad tím, kde jsou naše hranice osobní i hranice naší civilizace/existence.

Deníkové zápisy jsou věcné, ale navzdory zmrzlým údům zde nacházíme humor a zejména, i přes všechny prožité útrapy, okouzlující popisy přírody. Myslím si, že velký podíl na čtivosti má skvělý překlad Violy Somogyiové.

19 05.11.2023

Veselé, vtipné čtení. Těší mne, že se dodnes "světí" Ručníkový den :o)

18 30.11.-0001

Někdo tyto povídky označuje za depresivní, existenciální, jiní civilní, realistické, s odcizujícím odstupem. V každém případě to není příliš veselé čtení, přestože vypravěči příběhů jsou ve dvou příbězích děti. Často vás bude mrazit při pomyšlení - skutečně to tak dítě cítí, vidí, vnímá? Skutečně máme my "dospěláci" vždy pravdu, vždy navrch? A ve třetím příběhu se opět přesvědčíte, že mnohá rodinná tajemství ubližují tím více, čím déle trvá jejich odhalení.
Četlo se velmi dobře, i když nevesele ...

16 17.12.2010

Obsah této ani ne stostránkové novely rozhodně není "maličkostí". Přiznám se, že jsem měla velký problém "zůstat v čase". Nedokázala jsem se s rovnat s tím, že ne zcela vyfabulovaní hrdinové příběhu žili před čtyřiceti lety a nikoli o století dříve. V mém dojmu mě umocňoval i autorčin styl, který je, jak jsem se později dověděla, přirovnáván např. k Antonu Pavloviči Čechovovi.

To "děsivé" je více "pod textem" a konkrétní podrobnosti se dozvíte až v doslovu. Nečtěte ho předem, ale nechte se vtáhnout do dojemně popsané vánoční atmosféry, prožijte s hlavním hrdinou jeho smutek, radosti, pochyby, lásku, očekávání, nejistotu, odvahu ...

14 06.04.2023

Papírové domky jsem si vypůjčila proto, že se děj odehrával v mé rodné Černé. Vím, že dnes už to není pravda, a při mých současných návštěvách se mi tam dýchá mnohem lehčeji. Přesto si ten přívlastek stále ponechává a zejména umělci ji tak často zobrazují.

Netušila jsem však, že Jiří Klečka nenapsal "obyčejný", ale mysteriózní román. Příběh, který ve čtenáři na jedné straně vyvolává strach a na straně druhé touhu přijít oné záhadě na kloub. Přiznávám, že jsem podlehla racionalismu a už ve třetině knihy jsem "odhalila zápletku". Nemohla jsem se mýlit více.

Tak, a to je vše, co smím k obsahu napsat. Nemohu ani naznačovat, protože cokoli více by prozradilo to, k čemu se musí čtenář dočíst, aby si skvěle napsaný tajuplný příběh užil až do konce. Autor totiž odhaluje důležitá fakta postupně, neustále překvapuje a nutí číst dál a dál. Rozhodně si přečtu i jeho prvotinu.

14 20.11.2022

Už při první knize mě napadlo, že by bylo dobré mít ji doma. Druhá mě o tom přesvědčila. Čte se sice velmi lehce, ale bez ohledu na to, zda s daným člověkem souzníte či nikoli, zda je vám sympatický nebo protivný, v každém rozhovoru je „něco“, k čemu je třeba se vrátit. Přemýšlet o tom. Porovnat se svými názory, myšlenkami, představami, tužbami.

14 12.01.2020

Jan Štifter znovu otevřel bolestivá témata: předválečné soužití Čechů a Němců a zejména tápání mnohých v otázce národní identity, v nejednom případě nespravedlivý a často krutý odsun Němců a jejich českých partnerů, nezměrná chudoba a úpadek v padesátých letech. Dotýká se rasových i homofobních otázek. To vše na území jeho rodných Českých Budějovic.

Bez uťápnuté korektnosti, bez příkras, s drsnými detaily, upřímně, uvěřitelně. Doporučuji.

13 21.05.2019

Černobílý svět není sice tak drsný jako Lovec draků, ale přesto také donutí "dříve narozené" zavzpomínat a srovnávat život v 60. letech v "nesvobodném" Československu a "demokratické" Americe. Takových poutavě napsaných příběhů by mělo být co nejvíce. Předsudky v myslích lidí, a nejen rasové, totiž zdaleka nevymizely.

13 13.08.2011

Letos jsme si připomněli 70 let od vypuknutí 2. světové války. Živí pamětníci rok od roku ubývají. Nám mladším zbývají už jen písemná a fotografická svědectví a literatura. Mezi díla, popisující pro lidstvo tak nelichotivé období, patří i příběh "vzorného nacisty" Rudolfa Langa, jehož předobrazem byl válečný zločinec, šéf koncentračního tábora Osvětim, Rudolf Höss. Kniha je psána deníkovou formou. Hlavní "hrdina" vypráví o svém životě od svých třinácti let až po poslední dny strávené v cele smrti. Je to skutečně velmi nezvyklý pohled na válečné hrůzy, líčené jako "svědomité plnění pracovních povinností". To však neubírá na zrůdnosti popisovaného a naléhavosti nezapomenout.

13 30.11.-0001

Tato kniha možná za pár dní získá ocenění Magnezia Litera za prózu. Je mezi nominovanými.
Je to zvláštní text. Vypovídá o tom, že ho napsala bohemistka a jazyková korektorka, jejíž jedinou předchozí knihou byla básnická sbírka. Její čeština je skutečně magická. Tak jako příběh sběračky léčivých bylin Anny, nemocné, podivné, až šílené ženy, která svůj život podřídila rytmu od úterý do úterý. Je to smutná, někdy až depresivní kniha, ale stojí za to ji číst.

12 02.04.2016

Když čteme v knihách o hrůzách první světové války či zvěrstvech páchaných na lidech v té druhé, odkládáme knihu s oddychnutím: to bylo už hodně dávno, to se mé generace netýká, to už ani není pravda... O to těžší je pak číst o osudech odehrávajících se ve druhé polovině minulého století, v letech, kdy jste byli na světě, žili svůj klidný, bezpečný středoevropský život. "Stal jsem se, čím jsem dnes, ve dvanácti letech, jednoho studeného a zamračeného zimního dne roku 1975. Stalo se to už dávno, ale není pravda, co se říká o minulosti, totiž že se dá pohřbít. Protože minulost se vydere ven." Tak začíná příběh dvou afghánských chlapců, příběh krutý o to víc, že můžete srovnávat s tím, co jste v tom kterém roce jako děti "vyváděli" vy. Není to příběh o týrání Afghánců Rusy či Talibany, ale o naprostém selhání, vině, obviňování se, touze po odpuštění nejen od jiných, ale především od sebe sama. V roce 2007 natočil americký režisér Marc Forster stejnojmenný film.

12 14.02.2011

Tak tuto knihu budu číst snad i v důchodu :o)

12 30.11.-0001

Člověk se nerad nechává poučovat. Tato útlá knížka to dokáže skvěle, nenásilně ...

12 30.11.-0001

Máte-li rádi Vánoce a spojujete si je se "šťastným a veselým" obdobím roku, pak vás tato povídková kniha zklame. Najdete zde Vánoce protivné a vzteklé, osamocené, špitální, (ne)rovnovážné, tragické, sebevražedné, osudové, smutné či zcela mysteriozně nevánoční. I tak se mi většina povídek líbila. Napsali je totiž současné populární a uznávané autorky, autory nevyjímaje.

11 28.12.2023

Zdálo by se, že v anotaci je o hrdinech krátkého ale velmi silného příběhu řečeno vše. Omyl. To podstatné se čtenář dozví až uvnitř knihy. Smutek, šikana, obsedantně-kompulzivní porucha, kariérismus, demence a se vším související osamělost. Pořádná dávka deprese. Ale je tu záhadná myš, která vše vidí, slyší, komentuje, trochu odlehčuje a také má své velké přání: vrátit se. Stačí však, aby se člověk na potemnělé chodbě setkal s člověkem, či s myší, a osudy obyvatel jednoho činžáku se dají jiným směrem.

Oceňuji autorčin nápad s myší – průvodcem. Je to zajímavý způsob, jak odlehčit vážné téma.

11 16.10.2022

Kniha se nečte lehce. Čtenář nemůže netrpělivě hltat stránku za stránkou, byť je děj mnohdy velmi vzrušující. Zvláště čtenářka, která v této oblasti plave. Stal se však zázrak! Odstavec po odstavci jsem odhalovala to, co mi dosud bylo ukryto. Tu a tam jsem zabrousila do dalších zdrojů a vida! Ne, rozhodně nejsem expert, ale už alespoň chápu souvislosti.
A v tom je síla „naučné“ literatury, pokud ji píše ten, kdo umí.

11 29.01.2021