Makropulos - Komentáře


Egypťan SinuhetEgypťan SinuhetM. Waltari

Kniha Egypťan Sinuhet vypadá jako Sinuhetova autobiografie. Malý, čerstvě narozený chlapeček byl nalezen v rákosovém košíku, který připlaval po vodě. Chlapec vyrostl, stal se lékařem a rádcem faraonů v období nadcházející vlády faraona Achnatona, který se pokusil zvrátit zavedené náboženství a nahradit je uctíváním nového boha. V průběhu svého života a na svých cestách se Sinuhet setkává s lidmi v různých životních pozicích v mnoha oblastech Egypta i v sousedních zemích a seznamuje nás s mnoha detaily života a historie starověkého Egypta.
Co je však skutečně geniální na této knize je to, že to vlastně není o Egyptě ani o dávných dobách. Může to být vyprávěním o jakémkoliv národu, jakékoliv civilizaci, o jakémkoliv člověku v jakémkoliv čase a na jakémkoliv místě. Je to o každém z nás. O našich radostech a strastech a o sociálních a vládních institucích, kterým podléháme. Je tu velice jasně popsáno celé spektrum lidského a společenského chování od nejvznešenějších aspirací, emocí a skutků až po ty nejnižší až pokleslé.
Jak je uvedeno hned v I. Knize:
„Vše je opět, jak bylo dříve, a nic není nového pod sluncem, a člověk se nemění, i když se mění jeho šat, ba i slova jeho řeči."

29.01.2016


Do tmyDo tmyA. Bolavá (pseudonym)

Každý z nás má něco, co ať chceme, či nechceme, nějakým způsobem řídí náš život. Stále se za něčím honíme, někam spěcháme a každý máme někde tu svoji „Výkupnu“, do které to musíme stihnout.
Na postavě Anny autorka ukazuje, kam až takové snažení může dojít. Že člověk zapomene sám na sebe, na svůj život, na svoje okolí a lidi kolem sebe. Proto je v knize život Anny pouze naznačen. Pro ni je nejdůležitější stihnout včas sebrat všechny bylinky a včas je dovézt do výkupny. Ano, Anna je těžce nemocná, možná i částečně šílená, ale i to je důsledkem jejího životního snažení, které ji nezadržitelně vede DO TMY.
Kniha je k tomu všemu ještě napsaná skvěle, krásným jazykem a dokáže člověka vtáhnout do myšlenek hlavní hrdinky, až se člověk lekne. Po prvním večeru čtení jsem byla strašně neklidná a měla jsem stále pocit, že musím něco stihnout. Až tolik mě Anna zasáhla.
Bylinky, příroda, dusno před bouřkou i bouřky samotné úžasně doplňují vnitřní pocity naší hrdinky, její nemoc i psychický stav.
Knížku mohu jen doporučit, je úžasná a určitě ne oddechová.

16.03.2016


Kvítek karmínový a bílýKvítek karmínový a bílýM. Faber

Na začátku knihy jsem zachytila pohled vypravěčky, chytila se jí za ruku a opravdu jsem se ocitla v třeskutém mrazu a neproniknutelné tmě na nerovné ulici v Londýně. A už bylo pozdě se obrátit zpátky. Prošla jsem celým příběhem a díky vypravěčskému umění autora a překladatelskému umění pana Janiše jsem měla pocit, že tam všude jsem osobně přítomna a že se musím dívat na to, kam šlapu, že cítím vůni levandule nebo pot cestujících v omnibusu, šněruji se do korzetu, mám nočník pod postelí anebo nastupuji do vlaku na cestě do Kláštera zdraví. Tento román mě prostě pohltil. Je v něm tolik různorodých postav, charakterů a životů vykreslených tak, že jsem měla pocit, že je znám, tolik špíny, bolesti, slz, lhostejnosti a omezenosti až je to bezútěšné a je v něm skvěle napsaný příběh.

09. června


Řekni vlkům, že jsem domaŘekni vlkům, že jsem domaC. R. Brunt

Kolik je druhů lásky? Jak je možné, že jsme schopni vlastně z lásky ztratit jeden druhého, opustit to, co jsme měli rádi? Proč mnohdy neslyšíme druhé, když volají o pomoc ?

Včera jsem tu úžasnou knihu dočetla, ale stále v ní listuji a znovu si čtu některé pasáže.

Doporučuji všem.

08.08.2015


Parfém bláznivého tanceParfém bláznivého tanceT. Robbins

„Červená řepa je ze všech zelenin nejvášnivější. Ředkvička je možná horečnatější, avšak její žár plane chladným plamenem úzkosti, a nikoliv vášně. Rajčata jsou sice dostatečně bujará, ale zase se vyznačují jistou lehkomyslností. Řepa je smrtelně vážná. Slovanské národy získaly své tělesné vlastnosti díky bramborám, svůj doutnající neklid od ředkviček a svou vážnost z červené řepy.“
To jsou první odstavce této úžasné knihy Toma Robbinse, první jeho knihy, kterou jsem přečetla. A hned jsem se zamilovala. Asi to není kniha pro každého, ale pokud máte rádi podivuhodné, nepředvídatelné, filozofické příběhy, neměli byste si nechat Parfém bláznivého tance ujít. Je to vyprávění o životě, smrti a nesmrtelnosti, kterými prochází důležitý lidský smysl – čich a samozřejmě červená řepa. Je to pohádka, dobrodružné skotačení plné nádherných obratů, metafor a moudrých myšlenek. Složitá existenciální témata jsou podána obratně, lehce, smyslně i komicky.
Ještě jsem nečetla takovou knihu, je chytrá, provokativní a mohu ji jen doporučit.

08.11.2015


Klub nenapravitelných optimistůKlub nenapravitelných optimistůJ. Guenassia

Tahle kniha mě velmi zasáhla. Je to úžasný příběh, skvěle napsaný, postavy jsou naprosto uvěřitelné a jejich životní osudy čtenáře opravdu zasáhnou, příběh o přátelství, lásce, ztrátách, zradě, rodině, ale i o knihách, fotografování, šachové hře a filmech. Je to o Sovětském svazu a východním bloku v padesátých letech a Francii v létech šedesátých, o alžírské válce, židovské otázce, a hlavně o tom, jak jsou tyto historické události prožívány a jak ovlivňují životy lidí. Autor přibližuje pocity emigrantů odloučených od svých rodin, ale vedle nich vypráví i o problémech a pocitech dospívajícího kluka, se kterým se život taky nijak nemazlí. Myslím si, že každý čtenář si v tomto románu dokáže najít něco, co ho zaujme.

07. února


Mistr a MarkétkaMistr a MarkétkaM. A. Bulgakov

Jak už tu bylo řečeno, tato kniha je prostě geniální. Snažila jsem se najít jiné slovo, které by vyjádřilo, to všechno, co je v knize obsaženo, ale lepší jsem nenašla. Je mistrně napsaná, je plná fantazie, je ironická, vtipná, obsahuje skvělé erotické scény, nedostižné postavy, nádherné popisy, vypráví o lásce i o touze po svobodě a prostřednictvím ďábla ukazuje zlo v lidských povahách i v tehdejší stalinské společnosti. Ďábel tu vlastně není tím ztělesněním zla, je tak nějak lidský a jeho kumpáni jsou prostě dokonalí. K tomu tu máme zajímavý pohled na Piláta Pontského a Ježíše Nazaretského, jejich setkání a jeho následky. Úžasné je využití jmen jednotlivých postav k jejich dokreslení, jejich popisy dokáží probudit čtenářovu fantazii tak, že si je dokonale představí a to neplatí jen u postav, ale pro celý román. Jen mě mrzí, že jsem se s knihou setkala až teď ve velmi zralém věku. V mládí by na mě určitě působila zase jinak. Budu to tedy testovat na dětech a na vnoučatech.

13. února


Cit slečny Smilly pro sníhCit slečny Smilly pro sníhP. Høeg

Nejsem čtenář detektivek ani severských ani jiných, ale objevuji s chutí severskou literaturu. Cit slečny Smilly pro sníh, je knížka, která má sice detektivní zápletku, ale je hlavně o Smille, poloviční Gróňance a poloviční Dánce, o severské přírodě, sněhu, ledu, je o lidech, kteří kvůli penězům a osobním ambicím dokáží klidně i zabíjet a je o konfliktu evropské kultury s původními obyvateli Grónska. Úžasné je, jak autor nechává čtenáře Smillu poznávat postupně ať už ve vzpomínkách na dětství, při policejním vyhrožování či z jejích vlastních myšlenek a pocitů. Přitom je to čtivé, v technických detailech velmi poučné, v popisech ledu a sněhu až poetické, drsné i ironické, Příběh má prvky sci-fi, je i o lásce, o konfrontaci vědy a moci i o prastarých mýtech. Prostě lze tam najít všechno, co má dobrý román mít.

15. září


PoselPoselM. Zusak

Tento Zusakův příběh mě bavil a velmi potěšil a určitě zanechává velké poselství. O něm to vlastně je. Přitom je to vtipné, vyprávěné hlavním hrdinou hovorovým drsným jazykem, ale za tím „drsňáctvím“ vykukuje poetika jazyka, a to samozřejmě i díky překladatelce. Knížka určitě není jen pro mladé čtenáře, to poselství je určeno všem bez rozdílu věku. Je to výzva vzít si to svoje eso se jmény a buď se k němu postavit čelem a dokázat, že každý člověk může drobnostmi dokázat velké věci anebo to eso zahodit a dál jen přežívat svůj život.

04.11.2016


Jako zabít ptáčkaJako zabít ptáčkaH. Lee

Překvapilo mě, že klasická americká literatura může být i po tolika letech takhle čtivá. Na odkazy na tuto knihu jsem narazila několikrát v jiné americké literatuře, tak jsem si ji moc chtěla přečíst. A opravdu jsem nebyly zklamaná. Tato knížka z pohledu dítěte zobrazuje kus americké historie, poukazuje na rasismus, předsudky, ale líčí i dětskou nevinnost a vytrvalost muže, který dokázal riskovat všechno, aby se veřejně postavil za to, v co věřil.

15.10.2015


Zlodějka knihZlodějka knihM. Zusak

Síla slov, síla přátelství a lásky.
Při čtení jsem prožila úsměvy (i když takové smutné), slzy a takový nějak jiný pohled na válku.

Pro mě opravdu nezapomenutelná kniha.

31.07.2015


NaslouchačNaslouchačP. Stehlíková

Tahle knížka má jen jednu chybu. Špatně se od ní odchází.
Pokud máte rádi dobrou fantasy, tak si ji přečtěte. Stojí to za to.

24. dubna


Muž, který sázel stromyMuž, který sázel stromyJ. Giono

Tak málo slov a tak velké poselství!

17.08.2015


SlavíkSlavíkK. Hannah

Ještě teď mám slzy v očích, když si v duchu probírám závěrečnou část příběhu, který jsem před chvílí dočetla.
Když bych chtěla několika málo slovy vyjádřit o čem vlastně ten příběh je, tak samozřejmě o druhé světové válce ve Francii, nacistické okupaci, o holocaustu, hrůzách nacistických vězení a koncentračních táborů, ale hlavně o ženách a dětech, které zůstaly doma bez svých mužů napospas utrpení, hladu a bezmoci. Je to ovšem také příběh o těžkém dospívání tehdejších dětí, síle žen, které se musí o ně postarat a dokáží přitom i pomáhat jiným ještě potřebnějším lidem. Ale je také o lásce, o lásce sesterské, o lásce k otci, o mateřské neutuchající lásce i o lásce mezi mužem a ženou, která je tak silná, že může existovat i na pozadí boje, nebezpečí a obrovských útrap.
„Rány se zacelí. Láska přetrvá. My přežijeme.“

13.09.2016


Kniha zvláštních nových věcíKniha zvláštních nových věcíM. Faber

Po přečtení této knihy jsem nejprve byla překvapená, že už je konec, pak mi bylo líto, že už je konec a pak jsem začala přemýšlet, o čem vlastně tento příběh je. Je o lásce, o lásce mezi ženou a mužem, o lásce k Bohu i o lásce k lidem vůbec, ať žijí na Zemi nebo ve velmi vzdálené galaxii. Je o víře, o víře v Boha, víře v lidi, víře v sebe sama a o vlivu vnějších událostí na víru. Je o důležitosti spojení, vzájemného dorozumívání a blízkosti osob, o tom, že odloučení může vytvořit hlubokou propast, kterou lze jen těžko překlenout. A přitom je to vlastně mistrně napsaný příběh z nespecifikované budoucnosti, o nutnosti najít porozumění s úplně odlišnými bytostmi a přizpůsobit se úplně odlišným podmínkám. Lehký humor, ironie a úžasný jazyk (pro mě díky překladatelově umění) dávají tomuto dílu další rozměr. Stala se ze mě Milovnice Fabera třicetdva a díky této knize jsem se dozvěděla hodně zvláštních nových věcí.

09. května


Babičky: Mrtvý kuchařBabičky: Mrtvý kuchařM. Lindgren

Siiri, Irma a Anna-Liisa, dámy ve věku 90+, objeví, že jejich domov, dům s pečovatelskou službou v Helsinkách nazývaný Podzimní háj je optimálním prostředím jak pro menší podvody, tak pro velké kriminální aktivity.
Ale já bych přesto toto dílo nezařadila mezi detektivky. Je to napínavý román ovšem založený na tom, že přátelství a láska jsou stále možné i u nejstarších členů společnosti. Kniha ukazuje jednu z tváří finského sociálního státu i vztahy rodiny k přestárlým rodičům, a s duchaplným a laskavým humorem pohlíží na moderní život přes 90 let staré oči. V románu je i mnoho podstatných informací o historii Finska, architektuře v Helsinkách a odkazy na knížky, které naše hrdinky provázejí v jejich často osamělém životě. Velmi důležitý je i jejich pohled na smrt, kterou vlastně denně očekávají a se kterou se často setkávají.
„„Hlavně mi dneska v noci neumři. Já bez tebe na Terův pohřeb nepojedu“, varovala Siiri. „Čím dál víc smrti vstříc!“ zaburácel Irmin hlas až na chodbu.““

19.10.2015


Jsou světla, která nevidímeJsou světla, která nevidímeA. Doerr

O této knize už toho bylo hodně kladného napsáno a byla oceněna Pulitzerovou cenou, o to víc možná budu vypadat jako literární ignorant, protože já z ní zase tak nadšená nejsem.
Je čtivá – ano – to je způsobeno hlavně krátkými kapitolami, ale já i přes tuto výhodu jsem se vlastně musela do čtení nutit. Nic mě netáhlo zpátky do dvou i více prolínajících se příběhů, mezi kterými autor neustále přeskakuje a nejen v ději, ale i v čase. Zakomponování mystického pověsti o vzácném drahokamu do příběhu mi přišlo tak trochu navíc i proto, že v knize vlastně chybí, co se s ním stalo.
Úprava: Na základě upozornění jednoho uživatele DK musím uvést, že to v knize nechybí, jen já jsem to asi přehlédla nebo nepochopila.
Události 2. světové války byly popsány v mnoha knihách, takže se už těžko můžeme setkat s něčím novým. Tady mám pocit, že se autor snažil tlačit na citovou rovinu čtenáře. Třeba znásilnění Rusy mi v knize vyznělo, jako by to tam autor prostě musel zařadit, aby šokoval a mohl si to odškrtnout na svém seznamu válečných hrůz.
V knize je samozřejmě mnoho částí a myšlenek, které si zasloužení ocenění. Například pasáže o nevidomé dívce a jejím způsobu vidění světa, pohled na válku očima francouzské dívky a její rodiny a na druhé straně prožívání Hitlerovy doby německým nadaným sirotkem.
V každém případě ovšem doporučuji si knihu přečíst nejen proto, že ji většina čtenářů považuje za mimořádnou, ale proto, abyste se na 2. světovou válku podívali jinýma očima a na knihu si potom vytvořili vlastní názor.

13.02.2016


Třetí přáníTřetí přáníR. Fulghum

Sedím tu a přemýšlím, jestli jsem schopna jedním slovem vyjádřit svůj pocit po přečtení této knihy. A neustále mě napadá slovo okouzlená. Ano, jsem tímto vyprávěním okouzlena. A nejen vyprávěním, vlastně knížkou jako takovou, nádherné ilustrace umocnily celkový zážitek z popisů a notové zápisy, mě donutily po dlouhých létech zavzpomínat na noty a pokusit se to přehrát alespoň na virtuálním pianu. Spolu s hrdiny jsem procestovala kus světa, dozvěděla se mnoho věcí z historie i současnosti, získala nové informace o Claudu Monetovi a objevila Edwarda Leara. A to samozřejmě není všechno.
Z komentářů je vidět, že na každého působí tato kniha jinak, ale tak to asi má být. Já ji mohu jen doporučit.

03.10.2016


Andělí vejceAndělí vejceP. Stančík

Mám ráda Stančíkův jazyk, jeho úžasná souvětí a také skvělé nápady, kterými si s jazykem hraje. Když například popisuje novou zálibu hlavního hrdiny Augustina v pálení kořalky píše:
„Začal nejdřív kvasit a pak destilovat všechno, co mu padlo do ruky. A tak vedle běžných destilátů vypálil také celerovici, pozvedávající mužnou sílu; kopřivovici, z níž opuchal jazyk; smržovici vonící mužským semenem; slizovitou jmelíjovici, lepící se na dno sklenice; dvojnásobně pálivou křenovici, po křenu i po lihu; ostropestřecovici, jedinou kořalku ze všech, která játrům zároveň pomáhala i škodila …….“ To je prostě ta krása češtiny, kterou pan Stančík umí používat.
Základ příběhu se vlastně odehraje v průběhu 12 května 1945 a k němu je nám paralelně vyprávěn život hlavního hrdiny od narození až po tento den. Je to vyprávění o lidech, jejich zvycích, malých i velkých událostech, které probíhají na pozadí postupujících dějinných zvratů od Rakousko-Uherska přes první světovou válku, VŘSR až po květen 1945. Najdeme zde vysvětlení nesmrtelnosti Kvásku a Kořaly, obřad pečení chleba i šlapání zelí, recept na výborného králíka cibuláře, schůzky s duchem, velkou lásku, vojenskou taktiku a krásné názvosloví a jména.
A jak říkala neustále Augustinova babička: „Všecko se pořád opakuje, a lidi se z toho nepoučí“. Tak si tu knížku přečtěte, ať se poučíte.

24.10.2016


S elegancí ježkaS elegancí ježkaM. Barbery

Typická a uvnitř netypická domovnice a typická i když uvnitř netypická puberťačka z bohaté rodiny mi v tomto moderním francouzském románu předvedly, jak žít s elegancí ježka: zvenku obrněné ostny jako pořádná pevnost, ale uvnitř stejně ušlechtilé jako ježci. Je mezi nimi obrovský věkový rozdíl, ale ve své podstatě jsou si blízké tím, že vycházejí z toho, že mají dané místo ve společnosti a podle něj musí i žít. Dvanáctiletá Paloma, která pochopila, že „lidé si myslí, že poletí ke hvězdám, a přitom skončí jako zlatá rybička v kulatém akvárku“ se rozhodne, že než takhle žít, tak raději ve 13 letech spáchá sebevraždu a do té doby bude zapisovat své myšlenky, jako odkaz pro lidstvo. 54-letá Renée žije navenek svůj život staré a ošklivé domovnice a přitom má načtená filozofická díla, miluje hudbu, literaturu a umění, ale je přesvědčená, že nemůže dát najevo, jaká ve skutečnosti je. Obě prožívají radost z ukrývání svých skrytých tajemství i starost z nebezpečí jejich odkrytí. Autorka jejich prostřednictvím vyjadřuje velké množství filozofických myšlenek, ale díky jejich interpretkám je prezentuje tak nějak lidsky a s lehkostí. Není to příběh nabitý dějem, je to dojemný příběh o smyslu života, daných společenských hranicích, Umění, Kráse prostě o Životě, který přes všechna příkoří stojí za to žít.
Jak říká Paloma na konci svého deníku: „Tak si říkám, že právě tohle je možná život: spousta beznaděje, ale také chvíle krásy, ve kterých čas neubíhá stejně. Je to jako by se v notách udělala nějaká závorka v čase, jako by se čas zastavil, jako by se člověk ocitl jinde, jako by to bylo vždy v nikdy. Ano, to je ono, vždy v nikdy.“

12.12.2016


Atlas mrakůAtlas mrakůD. Mitchell

„Slabí jsou masem, které silní pojídají.“
Ano, o tom je tahle úžasná kniha. Hovoří o moci v různých dobách a různých prostředích, o jejím zneužívání i o touze těch slabých nějak se z područí moci vymanit. Navíc je to mistrně napsané dílo, každá dějová linie je psaná v jiném stylu, používá jiný jazyk, hlavní postavy jsou velmi srozumitelné, i když jsou tak odlišné a přitom vlastně něčím propojené. Není to žádné čtení „na pohodu“, ale určitě to stojí za to. Film mi připadal příliš zkratkovitý a tím možná i trochu nesrozumitelný.

12. ledna


Ke dnuKe dnuA. Bolavá (pseudonym)

Depresivní, temné až bezútěšné, skvěle napsané, velmi silné a bolavé. Ano, takto na mě působí kniha Anny Bolavé o maloměstě, jeho obyvatelích, jejich strachu, úzkostech, někdy už i s náznaky psychických poruch. Autorce se podařilo do této knížky nahustit všechno špatné, s čím se lze nejen v maloměstě setkat (tam je to jen víc vidět) – hloupého novináře, který může jen uškodit, neochotné až zlé zdravotní sestry, šílenost při slevách v obchodním centru, neskutečnou práci u pásu při zpracování drůbeže, nešťastný život starých částečně dementních lidí, složitost života samoživitelky a k tomu temnou podzimní přírodu, mlhu, močál a řeku. Na rozdíl od románu Do tmy, který byl vlastně jen jednou linkou z jihočeského maloměsta, se zde objevuje hned několik významných postav, které nám svůj příběh vyprávějí. Každý z nich má nějaký ten svůj více či méně dobře schovaný strach, který ovlivňuje jeho život. Jen mi vadí, že některé linie, nejsou vysvětleny a dokončeny. Věřím tedy, že se to, co nebylo řečeno, dozvíme v příští knize. Vážně to není pohodové čtení.

26. května


Sto roků samotySto roků samotyG. J. G. Márquez

V tomto úžasném díle najde čtenář všechno. Mistrovský vypravěčský styl, předlouhá souvětí plná nádherných přídavných jmen (pro mě díky překladateli), nespoutatelnou přírodu, lásku, vášeň, válku, politiku, moudrost věků, mnoho jednotlivých osudů a jakýsi příběh hlavní postavy románu, kterou je pro mě vlastně rodina Budendíů, žijící v Macondu. Je to mystické, podmanivé, fantasticky fantaskní, snové, a přitom tak samozřejmě reálné, vyprávění o niterní samotě člověka ve společenství, společenství ve společnosti, samotě dobrovolné i vynucené. Teď mě jen mrzí, že jsem se z toho dojemného, poetického a občas i vtipného snu musela probudit.
„Co pořád děláte, plukovníku?“ zeptal se ho cestou kolem.
„Sedím tu,“ odpověděl mu plukovník. „Čekám, až půjde kolem můj pohřeb.“

04. září


Vyhnání Gerty SchnirchVyhnání Gerty SchnirchK. Tučková

Myslím, že tohle dílo je úžasným pohledem na celou dlouhou historii našeho národa. Takových pohledů je v naší literatuře málo. Moc se mi líbí, že drastické pasáže jsou popsány spíše tak nějak v náznacích, ale možná o to více působí. Postava hlavní hrdinky je vykreslena až do konce v průběhu historických změn a pro mě přináší možnost pochopit část dějin, kterou jsem sice nezažila, ale dle mého názoru, je velmi důležitá.

25.07.2015


Paměť mojí babičcePaměť mojí babičceP. Hůlová

Kniha je důkazem toho, že lidské příběhy odehrávající se tisíce kilometrů od Evropy, mohou důvěrně oslovit i tuzemského čtenáře. Do děje jsme vtaženi hned od počátku první z osobních výpovědí pěti žen z jedné rodiny. Autorka využívá hovorový jazyk s mnoha originálními mongolskými výrazy, čímž dokáže vystihnout stavy lidské duše i vykreslit podobu země. Jazyk odpovídá i charakteru jednotlivých hrdinek a okolnostem, ve kterých se nacházejí. Matka – Alta se vyjadřuje v holých větách, vyprávění Dzaji je naopak psáno dlouhými větami, které vyjadřují její pestrý život a z vyprávění nejmladší Dolgormy je znát změna probíhající v mladé mongolské generaci. Skvěle vyznívá i to, jak se liší pohledy jednotlivých protagonistek na stejné události.
Nechte se strhnout touto neobyčejnou rodinnou ságou a nahlédněte do života mongolských venkovanů od hluboké historie až po přítomnost.

17.11.2015


Tady byla Britt-MarieTady byla Britt-MarieF. Backman

„Někdy se člověku žije lépe s tím, že neví, kdo je, když aspoň ví, kde je.“
Britt-Marie to svoje místo našla.
„Vitejte v Borgu“. Borg je vesnice u silnice. A to je vlastně to nejhezčí, co se o ní dá říct. Ale přesto, že je v ní už téměř všechno zrušeno, stále tu žijí lidé a děti, které milují fotbal. A Britt, která v 63 letech opustila manžela, znovu objevuje mezilidské vztahy, potkává se s různými úžasně popsanými charaktery, životními osudy a přitom se sama znovu učí sama žít. Protože „ v jistém věku se v podstatě všechny otázky v životě točí okolo jediné věci: Jak žít svůj život?“
Je to opravdu krásná kniha, plná úžasných slov, myšlenek a pocitů, občas vtipná a pro mě občas i slzy vyvolávajíci, kniha, na kterou určitě jen tak nezapomenu. I pro mě se stalo důležitým, že „tady byla Britt-Marie.“

03.07.2016


Okamžiky štěstíOkamžiky štěstíP. Hartl

Tak to bylo obrovské zklamání. Na knížku jsem se těšila, čekala jsem zase dobré čtení se špetkou humoru a místo toho jsem přečetla příběh, kterému se nedá věřit, s přehnanými náhodami, zápletkami jak z telenovely a občas mě napadlo, zda ten Hartlův humor tentokrát nespočívá v tom, že si ze mě dělá legraci. Přitom nápad s dvojrománem je dle mého názoru velmi dobrý. Začala jsem od Veroniky, ale myslím si, že můj dojem by se nezměnil, ani kdybych četla obráceně.

21.11.2016


Deník kastelánaDeník kastelánaE. Boček

Protože jsem kdysi dala Poslední aristokratce 3 hvězdičky, musím této knize dát víc. První hvězdička je asi za zvolený styl a za to, že je to tak dobře a lehce napsané, že to člověk přečte ani neví jak. Druhá je za to dojetí, které přinášely smutné scény, napsané bez patosu, vlastně jen tak stroze, opravdu jako v deníku, třetí za okořenění humorem a čtvrtá za to tajemno a nadpřirozeno. A konec? Já si neumím představit, že by to nějaký mělo. ................. A jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes.

16. srpna


Mlýn na mumieMlýn na mumieP. Stančík

"Mozek a morek se liší jen jedinou hláskou… napadla komisaře maně divná myšlenka. A hned z ní vyskakovaly další a další: Kosti byly stvořeny jako otroci, odsouzené k tomu, aby zbytek těla podpíraly, vyztužovaly a nesly. Přesto se nikdy se svým osudem nesmířily a po miliony let ve svých dutinách z morku tajně vyvíjely zbraň, totiž rozum. Následovala strašná válka, vedená skrze mnohá pokolení až k člověku. V té válce nakonec rozum přebral duši vládu nad tělem. A mozek jakožto morek nejvyšší z kostí — lebky — pak ovládl i všechny ostatní morky..."

"Kdosi v davu zanotoval Kde domov můj a ta magická pra-jazzová píseň, složená v zajíkavých synkopách, začala do sebe nasávat všechen ryk i brebentění kolem a přetvářet ho sama v sebe. Chvíli se nejistě potácela v různých tóninách a kulhala v rytmu, ale jakmile dozněla dlouhá pauza po druhém „můj“, následovala „voda hučí“ už čistě a jednolitě jako hlas Boží"

Krásný jazyk, směs historických reálií, fantastična, gastronomických úletů i erotiky, prostě, jak už někde bylo řečeno "Mlýn na žánry".
Pro mě úžasné čtení.

01.08.2015


Malý pražský erotikonMalý pražský erotikonP. Hartl

Kniha se opravdu skvěle čte, vulgárnosti nevadí, protože je jasné, že se tak mnohdy mluví a co obdivuji, že se autorovi podařilo vlastně na dvou rodinách ukázat různé životní situace, které prožíváme. Na ty dvě rodiny to byla síla, ale v celé společnosti se to ztratí :-)

05.08.2015


SedmikostelíSedmikostelíM. Urban

Podivná myšlenka, krásné popisy Prahy a jejích budov a úžasný jazyk mi dokázaly, že knihy Miloše Urbana stojí za to číst.

19.02.2016


Dva zelené kufry (a jeden já)Dva zelené kufry (a jeden já)R. Crha

Kniha s číslem v názvu? Kterou vybrat? Opravdu jsem hledala přes vyhledávač a pak jsem objevila tuto knihu, která mě příjemně překvapila, zaujala a pobavila. Nikdy jsem od autora nic jiného nečetla, což teď považuji za chybu a budu to muset napravit.
Je to příběh – já vlastně nevím, jestli je to úplně příběh – je to život stárnoucího muže, který najednou zůstal sám a neví si s tím rady.

„Uprostřed cesty, která vede nikam,
Ptám se, jestli před sebou neutíkám.
A odpověď je vcelku nasnadě: Poplašně v uších zvoní …
Utíkám v každém případě. A už se nedohoním.“

Potkává nové lidi, novou lásku, nachází i bývalou lásku, tráví čas se svým bratrancem, který je také sám, ale stále se drží svých dvou zelených kufrů, do kterých si sbalil pár věcí ze svého dosavadního života. Knížka je plná úžasných myšlenek, úvah a prožitků, občas je smutná, občas se nad ní usmějete a doopravdy všechno prožíváte s hlavním hrdinou.
Úžasný je jazyk, který autor používá. Je tam zastaralý český pravopis, mnoho jednoduchých slov vyjádřeno slovními spojeními – autor neřekne televize, ale „televisní přístroj“, používá slova, jako např. „ponavštívit“, místo cirkusu máme „cirk“, najdeme zde „oblíbené americké sepisovatele“, v „rádiovém přístroji hovoří hlásatelka Světlana M.“ a náš hrdina jezdí „vlakovými spoji a „nechává se zmoknout“ atd. atd. Autor si prostě hraje se slovy a vyjadřuje jimi mnohdy rozpoložení i celkový stav svého hrdiny a zřejmě i to, že to je člověk starší generace.
Tuhle knížku můžu jen doporučit, i když asi nebude pro každého.

11.03.2016


Slepá mapaSlepá mapaA. Mornštajnová

Tři generace lidí prožívající obyčejný život v průběhu 20. století je téma, které by vydalo na několik takových knih. Ale autorka se vydala cestou prostého vyprávění nejmladší ze tří žen, hlavních hrdinek, a svým jednoduchým stylem dokázala postihnout jak historické události, tak i to, jak lidé žili své vlastní, ne vždy jednoduché životy. Příběhy běží velmi rychle, bez nějakých hlubších zamýšlení či vžívání se do jednotlivých postav, bez využívání tragických událostí války k ohromení čtenáře, a přesto mám pocit, jako bych to utrpení války a pak i beznaděj další doby cítila a ty lidi znala odněkud ze sousedství. Vedlejší postavy jsou načrtnuty zkratkovitě, že mi někdy až chyběla možnost dostat se hlouběji do příběhu té či oné osoby. Ale i to je v běžném životě normální. Asi těžko bych mohla podrobně vyprávět o životě své babičky nebo o osudu manžela mé tety. Anežka mi prostě jen pověděla to, co jí buď utkvělo v paměti, nebo jí to někdo vyprávěl.

11.04.2016


Hlava XXIIHlava XXIIJ. Heller

Tahle knížka je velmi chaotická, zřejmě proto, že válka je chaotická. Je velmi absurdní, zřejmě proto, že válka je absurdní. Je šílená, samozřejmě proto, že válka je šílená. Je chvílemi k pláči, chvílemi k smíchu, chvíli se čte lehce, chvíli to tak lehce nejde. Ale pokud tohle všechno zvládnete, stojí za to, si ji přečíst.

16. dubna


JezeroJezeroB. Bellová

O této knize bylo řečeno už mnoho, a i podle toho si troufám říct, že se Biance Bellové podařilo napsat příběh, který bude na každého působit jinak.
Nejistý dospívající chlapec Nami, zasazený někam daleko na východ, do asi ne daleké doby, na břeh umírajícího Jezera, hledá svou matku a vlastně hledá svou cestu. Nikoho nemá, on sám je vlastně nikdo a nezbývá mu nic jiného než se porvat se životem tak, jak ho na své cestě potkává.
Drsné prostředí, drsný jazyk, drsné zážitky, kombinace zdánlivě neslučitelného – Duch jezera a nad Jezerem meziplanetární vysílač a socha Státníka, předseda kolchozu s doktorem a šaman vypraví zraněnou Namiho bábu umřít na Jezero – , provází čtenáře složitou cestou hlavního hrdiny.
Někde jsem četla, že autorka nevytvořila čtenáři možnost se s Namim ztotožnit, ale mě občas dokonce štval jako puberťák a celé jsem to s ním prožila. A vulgarismy mi vůbec nevadily, naopak asi dvakrát jsem si řekla, že takhle slušně by to ten kluk asi neřekl.

22. dubna


Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvýchSvůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvýchO. Tokarczuk

Kdo je vlastně Jana Dušejková? Stará, nemocná, osamělá, hodná žena, která žije na pomezí Polska a Česka. Má ráda Přírodu a všechny Bytosti v ní žijící. Je to bývalá stavitelka mostů, učitelka angličtiny a amatérská astroložka. Ale je v ní skrytý Hněv a Posedlost tím, že Zvířata se nesmí zabíjet. Oslovuje úřady, policii, ale nikdo ji nebere vážně a všichni ji považují za šílenou. Kromě této postavy, jejích pocitů, myšlenek a prožitků, v této knize najdeme obraz života v odlehlé horské části Polska a příběh záhadných úmrtí, která vypadají jako pomsta zvířat. Celé to vyprávění je tak nějak drsně poetické a přestože se odehrává v jakémsi mikrosvětě, dá se chápat, jako odraz života celé společnosti.

30. dubna


Žítkovské bohyněŽítkovské bohyněK. Tučková

Je to velmi silná kniha, člověka až překvapí, jaké příběhy lidé u nás prožívali.

25.07.2015


Prvok, Šampón, Tečka a KarelPrvok, Šampón, Tečka a KarelP. Hartl

Mám ty čtyři kluky ráda, celou dobu jsem se vlastně o ně bála, aby si ten život úplně nepo...... .

03.08.2015


Podpis všech věcíPodpis všech věcíE. Gilbert

Je to úžasná kniha o životě ve všech jeho podobách a v různých pohledech na něj.
"Ano, život je záhada a často je plný zkoušek ...... "
Je to kniha o přírodě, o umění, o vědeckých teoriích, o vztazích mezi lidmi i mezi rostlinami, o vztazích mezi lidmi a rostlinami i lidmi a zvířaty.
Je to kniha o duchovnu, o poznání i o lásce.
"Kolem nás panuje všeobecný soulad."
Takže je to vlastně kniha o prolínání vědeckého a duchovního pohledu na svět a na život.
Je to kniha o přírodě a hlavně o mechu.
Je to kniha, kterou byste si měli přečíst.

16.08.2015


Deset malých černouškůDeset malých černouškůA. Christie

Myslela jsem si, že Agathu Christie vlastně znám, takže není potřeba to číst .Ale díky Čtenářské výzvě jsem sáhla po této knize a a už jsem se nemohla odtrhnout. Je to skvělá detektivka, která se dá dobře číst i tolik let po prvním vydání.

11.01.2016


1 2 3 4 5 >