Surový tvar

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Když se něco rozbije, jenom to dostane jiný tvar, říkává s oblibou soused zprava. Ale platí to i tehdy, když nejde o staré hrnky či talíře, ale o celé společenství? Příběh jedné nejmenované vesnice, která by mohla ležet kdekoli, nakolik je typická, od počátku poněkud mate tělem. Vše je tu tak nějak povědomé, parta nezvedené mládeže, která z nudy střílí vzduchovkou po projíždějících autech nebo se prohání na kolech po návsi, sousedské řevnivosti v obci, kde si všichni vidí nejen do talíře, ale i do postele, hospoda, kde vysedávají štamgasti a vedou řeči o stavu světa, jaké by se daly zaslechnout snad v každém venkovském lokále. Jenže pod vrstvou jednotlivých epizod, skvěle odpozorovaných ze ” života na vsi“, pozvolna prosakují cizorodé, znepokojivé prvky, které obraz naprosto obyčejné vesnice narušují. A tak zatímco lidé během nekonečného horkého léta čekají na Egona, jediného člověka z vesnice, který to někam dotáhl a z dalekého světa tam venku jim rok za rokem přináší novinky, atmosféra zvolna houstne a hrozí, že budoucnost, která se blíží, bude mít oproti dnešku jiný tvar, a dost možná o hodně surovější....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/475452/big_surovy-tvar-SxD-475452.jpg 3.713
Nahrávám...

Komentáře (8)

Kniha Surový tvar

Snoopi
16. června

Ta kniha je zvláštní - klame tělem, a že jde o dystopii, si čtenář uvědomí až časem.
Faktem je, že hodnocení se dost různí, mnozí se dokonce vyjádřili i v tom smyslu, že "tohle fakt nedali"... Už díky tomu mne začala zajímat.
Přiznávám bez skrupulí, že se mi dosud nestalo, aby ve mě nějaká kniha vyvolávala natolik rozporuplné dojmy, abych díky nějaké silně prožívala zcela ambivalentní emoce. Nemohla jsem jednoznačně říci, zda se mi líbí či ne: četla jsem ji s odporem, ale i s neskutečnou chutí a zvědavostí. Bylo to zvláštní :-) V anotaci se toho moc vyčíst nedalo: možná proto jsem si z úvodu tak nějak automaticky vydedukovala, že právě čtu jakousi moderní verzi "Bylo nás pět 21. století", pro pubescenty a právě proto s patřičnou "palebnou silou"... Jenže pořád mi zde něco poněkud "nesedělo"... dokud jsem si neuvědomila, že před sebou nemám ani syrový popis "de-idealizované" vesnice, ale že v rukách třímám dystopii ve své nejčistší podobě.
Děj se odehrává v neurčité budoucnosti po blíže nespecifikované katastrofě - my můžeme jen tušit nejasnou tragédii nesmírných rozměrů, která rozvrátila svět a způsobila izolaci přeživších obyvatel.
Takže přeci jen "Bylo nás pět", akorát v té nejdrsnější skutečnosti, navíc tato banda zdivočelých vesnických výrostků čítá o něco více členů, jež se zovou přezdívkami: Postel, Želva, Cabrito, Bečka, Palec, Zelí, atd... Přežívají za velmi tvrdých podmínek v jedné ztracené vesnici, kde jedinou kloudnou obživu nabízí vzdálená "gumičkárna", továrna na plasty. Na svět nahlížíme očima vůdce oné tlupy, který neustále cituje a zmiňuje slova momentálně nepřítomného Egona. Ten má na dění zásadní vliv, přestože svým stylem, erudovaností a intelektuálním zaměřením mezi partu výrostků nezapadá: představuje pro ně jakýsi symbol naděje a nového života, tedy spasitele, jehož návrat všichni očekávají a pevně v něj věří. Zanechává však po sobě tragický odkaz, který vyvolá nečekanou reakci s fatálními následky - a nám nezbývá než se šokovaně pídit po tom, co přesně ji spustilo...
Atmosféra místy připomíná písničku "Pohoda" od Kabátu - žádnou vesnickou pohodu však nečekejte: tohle je vážně jízda... a je to síla. Text plný absurdit a prostý emocí silné emoce paradoxně vyvolává... poetika v hnusu... přehršle vulgarismů a vulgarit... realita tvrdá, drsná, krutá, surová, syrová i sprostá ve své nejhrubší podobě...
Bylo to náročné čtení, ale nedala jsem se, a nakonec se s tím nějak popasovala, neboť právě využití různých rovin jazyka a způsob práce s ním mě ke knize téměř přikoval. Díky tomu jsem si doslova lebedila - tolik úžasných výrazů a spojení, z nichž mnohé jsem viděla úplně prvně! Obecná a hovorová čeština občas protkaná spisovnou, prvky nářečí, vulgarismy, slang, výrazy zastaralé nebo poněkud zvláštní, jako např. "svoloč", "počta" místo pošta...
Akorát mi přišlo poněkud zvláštní, jak je možné, že se nikdo z postav nezajímá o to, proč jsou věci takové, jaké jsou, a všichni realitu přijímají naprosto pasivně, s jakýmsi smířeným odevzdáním... Závěr mě zcela dostal, ale nebudu prozrazovat víc :-)

"Tady se lidi na nic nevymlouvají, a když něco pokazí, tak vědí, že to pokazili, a nikdo jim to nemusí říkat. A když se jim sem tam něco povede, tak všichni pokývnou hlavou, ale nikdo nic neřekne, protože to není potřeba. A proto je tu často ticho. Tady, ve vesnici, na vesnici, nad ní i pod ní. Když se člověk bude soustředit, uslyší akorát prasata a kozy, krávy, slepice, pštrosy, který mají Kuncovi na zahradě už nějaký to staletí a nikdo pořádně neví, proč a jak se tu tenhle zatraceně velkej pták vzal, pak taky ožralý rybáře a báby rozesetý kolem náměstí, který se navzájem zasypávají všemožnými drby, kdykoli se jim zkříží cesty na nejdůležitější vesnické tepně domov-počta-obchod-hřbitov."
"Egon chodil v hlavním městě na vysokou chemickou a pak ještě na nějakou další školu, kde řešil fyziku či co. Takový ty věci, proč traktory jezdí na benzin a jak často padají jablka na zem. Často jsme jej nevídali, bydlel na kolejích, což mi jako malému capartovi moc smyslu nedávalo, tehdy jsem znal z fotek akorát železniční koleje. Kdo by proboha chtěl bydlet na kolejích? A co projíždějící vlaky? Až o pár let později jsem zjistil, že to jsou budovy, kde jsou mladí kluci a pořád jen chlastají."
"Starej zapečenej komouš, říkal Egon, když jsme spolu hráli šachy v hospodě u Satana."
"Já jsem po několika měsících, kdy mě děda tahal na staveniště, věděl, jak udělat základy a střechy, Cabrito je už plnohodnotnej zedník a ostatní z tlupy umí od všeho něco. Palec dělá projektaci, nikdo z nás neví, co to přesně znamená, ale jelikož tuto magii načerpal při poslouchání Egona, tak má od nás bezmeznou důvěru. Všechno to bude vypočítaný tak, jak se to dělá ve městě."
"Želva se zrovna vracel z vyjížďky a domů mu zbývala poslední zatáčka, ale zrovna v té zatáčce ležela na zemi suchá větev, takže Želva najednou nemá kontrolu nad čoprem, přední kolo se sklouzlo, letí vzduchem a další věc, kterou Želva ví, je ta, že je zaraženej ve stromu, mrtvej jako můj děda a papá na milosti boží."
"Bažiny jsou plácek daleko, daleko za přehradou. Kdysi tam bývaly bažiny a odtud ten název. Teď už by tam člověk nenašel bažinu, ani kdyby měl mapu, všechny vyschly a žáby pochcípaly nebo emigrovaly do přehrady, pokud se jim podařilo tak daleko doskákat."

jana14
02. května

Moje první setkání s autorem a jsem spokojená. Je to tedy hodně temná a surová kniha, ale nemohla jsem přestat číst. Autorem skvěle vykreslené prostředí a postavy jsem měla jasně před očima. Nebyl to hezký pohled a jak pokračovalo vyprávění, stoupala ve mě úzkost : " Vždyť to jsou jen děti". Konec mi vyrazil dech. Za sebe doporučuji.
Kniha by se mohla líbit čtenářům B. Bellové (Jezero) nebo Pána much.


Makropulos
09. března

Pozemek bych si tam asi nekoupila, ale dost mě ta kniha zaujala. Jen prostě se s ní nějak nemohu vyrovnat. Asi mi chybí ten "Manuál".

salamandrina
07. března

(+ SPOILER) Tyve číst takovouhle knihu v týhle době, ty si umíš Zuzano vybrat. No hele je to skvěle napsanej kousek, takovej lážoplážo příběh o klukách z vesnice, který vám nejdřív přijdou jako banda klasickejch venkovskejch sígrů, než vám dojde, že je to tak trochu disutopickej svět a že ty chlapce byste rozhodně nechtěli potkat. Za mě super, jen mi z toho je trochu špatně, ne že bych teď začala na oddych číst Jojo Meyersový, ale přeci jen něco milejšího si asi dám.

rodak
25. února

Není pro mě tento druh literatury. Jediné co mohu napsat je, že v té vesnici bych tedy bydlet nechtěl.

Jizi
25. května

Další výprava na českou ves, kde dost možná sovy nebudou tím, čím se zdají být.
V nejmenovaném koutě zemí českých, kde se chlapi perou zásadně jen kosou anebo sekerou, se pije místo vody pivo, maminky se nechávají dobrovolně zabetonovávat do podlah kuchyní a ty sovy mi prostě ani dva týdny po dočtení nedají spát.
To, co vám zpočátku přijde naprosto jasné, totiž na v zásadě drobném rozsahu ztrácí pevné kontury, čas se natahuje, postavy deformují, absurdita získává navrch a výsledek je - i díky nesmírně okouzlujícímu vypravěčskému stylu - odporně zábavný. Takový brutální magický surrealismus.
Upřímně, moc ráda bych vytáhla ze skrýše v břiše vycpaného jednorožce lahváče, otevřela ho zubama a nabídla ho panu Palánovi výměnou za to, že by mi pověděl, jak to teda myslel. A na důkaz, že to myslím fakt vážně, bych případně přihodila i desetikorunu.

puml
22. května

Po básnickém debutu v jehož názvu je zmíněno vše, co má dobrá báseň obsahovat, a jenž se tak stává trestí autorova fanfarónství a ledabyle poetického stylu, nám autor naservíroval mccarthyovsky potemnělý, ale přitom specificky autorsky rozverný a zádumčivý Loughorn se svými šerosvitnými náladami, aby v Nulovém součtu předvedl, že umí naspat více jak 100 stran introspektivního textu zahaleného v alkoholovém oparu a kouřmu. Tolik prozatímní souhrn autorových snah na poli literárním. Surový tvar nepřekvapí, je tu mnoho z autorovy jadrné zemitosti, jen mi možná jeho snahy na poli poezie sedly více. Tady se víc kecá a opisuje, což ve výsledku trochu sráží jinak tu vcelku divokou jízdu napříč jednou vesnicí. Samotná četba je tak trochu jako jízda traktorem. Očekávání jsou velká, výsledek zas tak zázračný není. Palán je ale jinak autor s příjemně neurvalou imaginací, jehož literární snažení se vyplatí sledovat, a to není v českém prostředí rozhodně málo. Rozhodně je autorův styl příjemně kontrastní a osvěžující v porovnání se současným trendem literárního biedermeieru. Nechávám bez hodnocení. Doporučuji.

Ještě snad aby autor vydal dětskou knížku, tím by zkompletoval onu pověstnou literární svatou trojici: básnická sbírka, román, dětská kniha. Bylo by jistě zajímavé mít od Palána i skutečnou dětskou knížku.

OdvaznyMladyMuz
22.12.2021

Lukáš Palán byl palivo Literárních klobouků. A nikdo z vás teď nemá ponětí, co tím chci říct. Tak klidně jděte a zadejte si to do vyhledávače. Já si tady zatím budu chytračit o knize, jak mám ve zvyku.

Zatímco autorova první próza zaváněla všudypřítomným všeználkovstvím, tady autor prozřel a naznačuje, že všichni víme úplný hovno, jeho nevyjímaje. I když to není úplně tak jistý. Autor si může naznačovat, co chce. Když se snažím číst mezi řádky, nejsou tam žádná skrytá slova, která bych dokázal za tou bílou barvou vyčíst. Možná mám vadnej výtisk. Možná jsou vadný všechny výtisky knih, který mám doma. Nikde žádný poselství mezi řádky. Možná jsem vadnej já. Možná za těmi řádky nikdy nic nebylo, ani nebude.

Ale těžko mám čas na nějaký hledání, když mě autor skrz ty řádky nutí brodit se bezútěšností života v tom nejzapadlejším zapadákově, kde slunce nezapadá a nevychází, protože kdyby se vůbec pokusilo vyjít, tak by zapadlo v hlubokým bahně. Jedinou jistotou je tady smrt, jedinou radostí je Postelova schopnost vytáhnout lahváče odevšad. Nebo je to s tou jistotou a radostí naopak. Což nic nemění na další radostné jistotě, že se Desetikoruna nechá ojet na fotbalovým hřišti za desetikorunu. S radostí i jistotou. Možná se nechá přesvědčit a dá oběma zaráz. Radosti i jistotě.

Jediným světlem na konci tunelu mířícím přímo do chlupaté prdele je Egon. Sečtělej a zcestovalej týpek, co každý léto přijede a povídá historky ze světa. Jenže jak jistě všichni víme, pokud na konci tunelu vidíme světlo, s největší pravděpodobností je to vlak, co nás za chvíli přejede. Příběh dlouho nikam nevede, Palán mě vláčel po vesnici přes všechen ten hnus kolem, představoval jednu bizarní postavičku za druhou. Se všema si tykám. Nazítří tam koupím pozemek, přejedu psa, zastřelím ho kulovnicí a pak z pod mechu vytáhnu lahváč a s beznadějí v srdci, pokrytej bahnem, pokojně umřu.