laepus komentáře u knih

Laťka, kterou si u mě svými předchozími knihami pan Padevět nastavil, je hodně vysoko. Opravdu hodně vysoko. Přeskočila tato kniha? Přeskočila. A s obrovskou rezervou. Přečteno snad jen za půlhodiny, přesto si dovolím tvrdit, že to byl za dlouhou dobu jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků, který byl ještě umocněn nádherným závěrem. Nic tomu nechybělo, nic nepřebývalo, husí kůže a strach z toho, v co se popisovaný klid a vesnický idylka může rázem změnit... nepopsatelné.

8 07.11.2019

Vynikající soubor 17 krátkých prací (esejí, úvah, rozhovorů) nad současností Česka. Všechny jsou výborné, ale přece jen s mým světonázorem nejvíce souznily práce Honzáka, Fendrycha, Slonkové, Kundry, Šafra, Dobrovského a Cílka.
Honzák: „S prudce narostlými preferencemi se náhle objevil slovenský estébák a podnikatel, jenž ke svému jmění přišel poněkud podivuhodným, až zázračným způsobem. A jeho heslo „Prostě to zařídím“ vyvolalo nadšení prosťáčků. A jejich nadšení trvá, přestože toho moc zařízeno není.“
Fendrych: „Vykolejili jsme, na křižovatce jsme nešli ani doleva, ani doprava, začali jsme couvat. Nevadí bývalí komunisté, nevadí bývalí agenti StB, nevadí trestně stíhaní, nevadí prezident sprosťák, hotový Zorro mstitel, který roky úsilí věnoval zničení své bývalé strany.“
Slonková: „Andrej Babiš a Miloš Zeman mají naštěstí společné jedno: ač to tak navenek možná nevypadá, oba jsou zbabělí. Oba se bojí „ulice“, bojí se přímého střetu. Proto se třeba Babiš plížil položit 17. listopadu květiny ještě za tmy. Proto Zeman nepořádá žádná veřejná vystoupení v Praze. Nedávají rozhovory těm novinářům, u nichž hrozí nepříjemné otázky.“
Kundra: „Řada příkladů z ruské historie dokazuje, že momentální rozpínavost Kremlu na Ukrajině je hluboce zakořeněna v mysli ruských vládců. Když carevna Kateřina II. Veliká obhajovala svoji expanzivní politiku, prohlásila: Nemám jinou možnost, jak bránit hranice své říše, než je rozšiřovat.“
Šafr: „K jedinému myslitelnému a věcnému zlepšení poměrů v oblasti zneužívání moci může dojít teprve tehdy, když vybudujeme silnou demokracii. Naším řešením není silné státní zastupitelství či silná policie, ale silné demokratické politické strany. Protože nechceme policejní či prokurátorský stát, k němuž logicky antikorupční revoluce vede.“
Dobrovský: „Vždycky je trochu legrace, když někdo připomíná, jací jsme Slovani. Tak já bych jen rád zdůraznil, že tady je Slovan málokdo. Máme slovanský jazyk, umělý, který nám napsali Němci. A můžeme být rádi, že to udělali, protože je bezvadný a pomohlo nám to se trošku emancipovat.“
Cílek: „Davy neuvažují, ale přijímají, nebo odmítají ideje. Nežízní po pravdě, ale odvracejí se od skutečností, které se jim nelíbí. Radši zbožňují klam, když je někdo oslňuje. Kdo v nich umí vzbudit iluze, ovládne je snadno. Kdo se je snaží iluzí zbavit, stává se jejich obětí. Dav lze ovlivnit jen krajními city, jde ho strhnout jen silnými výrazy.“

8 10.09.2019

Možná tu kazím stoprocentní hodnocení a je mi to opravdu a upřímně líto, ale přece jen jsem čekal ještě trošku víc. Tím největším minusem je rozsah knihy - tři povídky jsou jednoduše málo a rozsah je naháněn obrazovým doprovodem. Historické rešerše autora musely být značné a poctivé a ty tři svině, o kterých píše, jsou opravdu svině. Ani o Čurdovi jsem netušil, že to byl až takový zkurvysyn, že udáním kamarádů z Anglie začaly ještě mnohem horší věci... Pár dalších případů by kniha určitě ještě snesla, protože když už jsem se právě u Čurdy začetl a zvykl si na záměrně chladný a strohý autorův styl, tak byl konec. Ale jinak - tři výborné studie o tom, jak se člověk vysere na svědomí a jde jen cestou momentálního prospěchu. Dobré varování před lidmi, kteří jsou ochotni se kdykoli přidat k jakémukoli gaunerovi, který jim dá třeba... koblihu...

8 13.05.2019

Klasika, která pohladí. Zvlášť když z filmové verze znáte nazpaměť přesně každou větu a víte, co se stane. Jako vždy u Agathy je jasné, že to je ten nejméně podezřelý podezřelý. Ale v tomto případě je Hercule jakoby lehce upozaděn vypravěčkou, sestrou Letheranovou, a hraje jakoby až druhé housle oproti jiným vyšetřováním. Vtipné na závěr je šťouchnutí do Orient-expresu.

8 23.02.2019

Ty jo, vždyť za dva roky už to bude 100 let, co Agatha vydala svůj první román, první s Poirotem. A je to na něm vidět - v tom dobrém i v tom špatném. Co zde najdete? Staroanglické sídlo, suchý anglický (belgický?) humor, klasické závěrečné rozuzlení, natvrdlého Hastingse, totálně zamotaný děj, nějaké ty rodinné rozepře, plno jedů a jejich kombinací, velké dědictví a ztracenou závěť... Je zábavné číst knížku, když děj znám opravdu nazpaměť z filmových zpracování a nemusím řešit každý detail, aby mi něco neuniklo a jen si užívat jedno detektivkové klišé za druhým.

8 29.11.2018

Miluju tenhle styl humoru. Na každé stránce se člověk směje jako pako a mnohokrát se musí smát nahlas, protože to nejde zastavit. Není to o nic slabší než jakýkoli z předchozích tří dílů, v mnohém snad ještě lepší. Děj se tady netříští na mnohaměsíční období, ale odehrává se víceméně během jediného dne. Dokonalý popis dvou totálně zbabraných krádeží, k tomu staré známé osazenstvo Kostky. Lahůdka.

8 30.10.2018

Tady už se Havlíček nemaže opravdu s nikým. Velká škoda, že to nestihl dokončit - moc by mě zajímalo, jak to vlastně celé skončí. Ve své kritice se nevyhýbá nikomu - nejdřív to schytává namyšlený a pyšný car, bez poskrvnky neodchází ani starý ňouma Perun, pořádně naloženo obdrží všichni politici a ministři a totální bídu na závěr dostanou jezuiti. Ať už s čímkoli, co tady je napsáno, souhlasíme nebo ne, je třeba se navždy sklánět před Havlíčkovou odvahu napsat něco podobného v tak těžké době, jakou byla 50. léta 19. století. Jeho odvaha je o to cennější, když si člověk uvědomí, kam směřuje současná mainstreamová burešovská žurnalistika stranických propagandistických plátků jako jsou idnes nebo lidovky... Chce to více Havlíčků i v dnešní době!

8 29.12.2017

Musím bodově naplno. Dostalo mě to, i když to může občas působit prvoplánově, příliš pateticky a ezotericky, na někoho i nábožensky, možná i očekávaně. Ale to nevadí. Je to pozitivní, optimistické a krásné. A tady bych rád pochválil i audioknihu načtenou Lukášem Hlavicou, která donedávna byla i na YouTube - ten nádherný pomalý přednes naprosto vystihuje atmosféru téhle útlé knížečky (verze s Markem Ebenem je tak o tisíc procent slabší). Ale zpět ke knize - setkání s králem, cikánkou, zlodějem, Sklenářem, Angličanem, Fátimou či samotným Alchymistou jsou krásné příběhy samy o sobě a dohromady pak zaklenují všechny životní postoje. A je jen na nás, jestli se Santiagem necháme inspirovat, nebo ne...

8 28.11.2017

Něco ve mně by rádo asi dalo i plných pět, ale většina je přece jen proti. Ignácius Reilly je totiž tak vychcaný a protivný hlavní hrdina, jak se nevidí a je absolutně neetické, jak mu pořád všechno prochází, jak pořád ničí všechno a všechny okolo sebe a on s ledovým klidem a absolutní lží do očí odvrací vše, co se na něj valí. Na jednu stranu je třeba ho obdivovat a smát se tomu, jak on se drze vysmívá všem okolo (no, vysmívá, spíš hrubě uráží), na druhou je mi prostě líto všech těch lidí okolo, kterým zničil život. Ale zas na třetí stranu, pokud byli tak hloupí a naivní, že se jím nechali obalamutit, asi dobře jim tak. Čte se to příjemně, jazykově je to na té nejvyšší úrovni. Chvíliemi to připomíná dokonce Mechanický pomeranč (odpornost hlavní postavy, pochopitelně nevraždí a neznásilňuje :) ), Díky Jeevesi (ledový klid a vylhat se ze všeho) nebo Hostující profesory (uvolněnost šedesátých let). Možná se k tomu někdy vrátím a tu pátou nakonec jen přidám, protože i teď nad ní pořád uvažuju...

8 02.10.2017

Pro mě bez debat ta nejkrásnější zeměploška, jakou jsem četl (a to už mi chybí jen Podivný regiment). Neříkám, že je nejlepší, nejdelší, nejpropracovanější - to se neodvažuji tvrdit, ale, jak už jsem napsal, je bez debat nejkrásnější. Tolik lásky, něhy, pochopení, ideálů, odpuštění a porozumění... To by měla být povinná četba. Kéž by měl Sir Terry ve svých ideálech pravdu a opravdový svět by jednou dopadl tak jako Zeměplocha. Jde o více než důstojné rozloučení s celou sérií a pro autora rozhodně i s vlastním životem a jeho poselství nám všem je nepřehlédnutelné. Snad po celou dobu jsem měl slzy v očích - částečně kvůli vtipům, ale povětšinou spíše dojetím a krásou. Stačí, už to zase na mě jde.

8 11.08.2017

Nekompromisní (přitom ale shovívavý) pohled na české 20. století. Příběhy Baťy, Baarové či Kafky by neměly nikdy zapadnout a nikdy by neměly být obaleny nějakým nánosem fám či zkreslujících podání. Je zdravé se občas na sebe podívat očima někoho, kdo nás (Čechy) sice má rád, ale zkrátka a dobře odtud není a vidí nás v patřičné perspektivě. Pro všechny, kdo v životě nebyli dál než v létě na Šumavě a v zimě v Krkonoších s odůvodněním, že přece do ciziny jezdit nemusíme, když to tady máme nejlepší na světě, tohle bude nestravitelná literatura. Mně se ale líbí. Moc.

8 24.11.2016

Kvalitní řemeslo (pardon, umění!) přetrvá věky a všechny módní vlny opadnou. Tohle je pochopitelně ten první případ a nedokážu si představit čtenáře detektivek, který by tohle nečetl. K tomu fůra filmových zpracování, z nichž se těžko vybírá ta nejlepší - některé ctí knihu snad v každé větě, jiném jdou po atmosféře, jiné po výpravě, další zase po akční či napínavé stránce. Doporučuju všechny :)

8 10.10.2016

Nejznámějším klasikám se už od fakulty vyhýbám. Člověk tam o tom toho tolik nastuduje, že už ho to ani neláká číst. V tomhle případě jsem po letech udělal výjimku a udělal jsem dobře. Je to nádherná knížka na dvě tři hoďky klidného čtení. Minimalismus ve své dokonalé podobě. Rozhodně z mého pohledu dobrá volba pro vstup do Hemingwaye a už se těším na další.

8 07.10.2016

Humor ze Staříka zůstal a navíc k tomu čtenář dostal ucelený příběh plný snad ještě bizarnějších situací. Napadla vás někdy představa švédského krále se zakrvavenou košilí po zabití slepice nebo pád z vrtulníku do továrny na polštáře? Nombeko je ženská, jak se patří. Se vším si poradí, občas šoupne nějaké nůžky někomu do stehna, občas kšeftuje s atomovou bombou, ale to jsou jen takové epizodky v jejím životě. Jonasson udržel laťku ze Staříka - neskutečné.

8 05.10.2016

Touhle knihou si mě Backman definitivně získal. Měl jsem trochu strach, jestli dokáže udržet laťku tak vysoko, jako v Ovem - a nejenže udržel, podle mě ji ještě trochu zvedl. Jde o neskonale hluboký příběh plný zejména mezigeneračních vztahů nejen v rámci rodiny, ale i v rámci celého domu. Ani nejde říct, která postava mě zasáhla nejvíc, pokaždé dojdou k nějaké jiné. Ove byla dokonalost, Babička je ještě lepší. Jde to? Jde to!

8 05.10.2016

Tady musím plnou pálku už jen ze dvou důvodů - 1. Nečekal jsem, že je možné čtyřsetstránkový román udržet napínavý od začátku do konce jen ve formě dopisů a deníkových záznamů - klobouk dolů, pane Stoker. 2. Je neuvěřitelné, že i po více než sto letech je kniha stále tak čtivá a srozumitelné - hold, když někdo umí, tak asi umí.

8 05.10.2016

Další z mnoha v řadě. Tentokrát jedna z nejvíce převrácených závěru. I když, jestli vůbec u Agathy jde říct, že nějaká detektivka v závěru totálně převrácena nebyla? V seriálové podobě je to jeden z mých méně oblíbených dílů (jelikož už tam není Hastings, Japp ani slečna Lemonová), kniha to nijak zásadně neposunula ani nahoru, ani dolů - je vidět, že až na pár věcí, se scénáristé až úzkostlivě drželi předlohy. Vlastně, jednu vraždu ubrali... :) Každopádně určitě napsala Agatha lepší díly, nejzajímavější moment tady je Poirot, který je dlouhou dobu úspěšně tahán za nos, než na to přijde a v závěru to klasicky všem vytmaví.

7 14.08.2022

Trochu zvláštně zvolená forma - umírajícího Beneše navštěvují duchové minulosti a probírají jeho životní nemesis, tedy vztah ke Štefánikovi a Štefánika samotného. Ta chyba není v té formě samotné, ale v jejím provedení - mnohdy se totiž čtenář ztrácí v tom, kdo je vlastně vypravěč, protože se to dost nečekaně mění a prolíná - prostě zbytečně složité.
To, jestli tady nějakému Slovačisku v komentářích vadí, že kniha si mnohé věci domýšlí, bych doporučil trochu dávat pozor na knihy, když je člověk vezme do rukou - tohle je román; ještě jednou - román. Nečekal jsem historickou monografii, ale umělecky podaný životopis, který se mi buď líbí, anebo nelíbí. A to jsem dostal. Co se mi nelíbilo, to už jsem napsal. Stejně tak se mi (a to Beneše absolutně nemusím) nelíbil až příliš zdůrazňovaný a vyhrocený rozdíl mezi Benešem a Štefánikem - občas by neškodilo trochu hrany obrousit.
Celou dobu jsem proto byl rozhodnutý pro tři hvězdy, nicméně dávám s klidným svědomím čtyři - závěr byl výborný - posledních zhruba 50 stran mělo opravdu náboj. Nemyslím tím Epilog a Doslov - ty byly naopak trapné a zcela zbytečné a akorát umenšily dojem ze silného závěru samotného příběhu.
Každopádně kniha neklade žádné odpovědi (spíše otázky) a rozhodně Štefánika nijak nedehonestuje. Autorka jej bere jako člověka z masa a kostí. Natočit jeho životopis je podle mě nemožné - nikdo by totiž neuvěřil, že tohle všechno může zažít a zvládnout člověk, který nedosáhl ani čtyřiceti let. A vždycky mě zamrzí, že první republika byla ochuzena o člověka jeho formátu (plus např. také o Rašína). Kdoví jak by se dějiny 20., 30. či 40. let vyvíjely, kdyby v okolí Beneše stál někdo s koulema...

7 23.01.2022

Těsně před koncem knihy jsem byl rozhodnut o tom dát jen čtyři (i když si to kniha absolutně nezaslouží) kvůli zcela zbytečně kritické kapitole o Václavu Havlovi (o ní později). Ale úplný konec mě zase přesvědčil o pěti, i když si to autor zasloužil ne vlastním textem, ale uveřejněním textu jiného "autora", konkrétně amerického velvyslance v Československu, co psal generálu Marshallovi v dubnu 1948 o Češích. To bylo hodně drsné a pravdivé čtení. A smutné. To je opravdový vrchol celé knihy.
Teď tedy k tomu Havlovi. Chápu autora, že chce být kritický a chce všem měřit stejně a na každém chce najít něco dobrého a něco špatného. Jenže to je špatný přístup, když vedle sebe postavíte takové svině jako byli Beneš, Gottwald nebo Zeman a proti nim velikány typu Masaryk nebo Havel. Zákonitě pak z toho na někoho (neznalého podrobností) může vyskočit dojem, že vlastně všichni měli kladný i záporný vliv na naši společnost. HOVNO! Jak se sám autor v počátku knihy dobře "zaklíná" slovem pravda a výborně vysvětluje, jak toto slovo chápe, tak právě to v kapitole o Havlovi popírá. Jak? Jelikož v touze najít na každém nějakou chybu to u Havla dochází až tak daleko, že jsou mu vytýkány naprosté malichernosti nebo jsou mu připisovány skutky, na které neměl absolutně žádný vliv, případně jsou mu přičítány i věci, které mohli způsobit jeho přívrženci či dokonce byli jejich strůjci jeho přímí odpůrci (viz Klaus a ekonomická transformace 90. let). Ano, jsou zde jasně a přímo pojmenovány i jeho výrazně kladné věci pro náš stát, přesto mě tato kapitola štvala opravdu hodně. Podle mého názoru, pokud se opravdu zaštítíme pojmem pravda (tak jak ji Šafr chápe), není možné, aby 80% textu o Havlovi vyznívalo negativně. Neříkám, že se mělo něco zamlčovat, navíc často jde o pouhé názory či nepodložené dedukce autora, ale o to víc měly být rozebrány právě Havlovy zásluhy o naši republiku. Stačí. Teď k něčemu dalšímu.
To, co mi trošku vadilo, byla taky někdy až nepříjemná adorace (až zbožštění) autorových duchovních guruů - Mandlera a Doležala, kteří z této knihy vychází jako ti absolutně nejchytřejší a nejvzdělanější filozofové celých našich dějin. K nim autor není kritický ani trochu...
Dalším drobným minusem jsou přece jen kapitoly ze starších českých dějin, u kterých si autor občas trochu pomáhá složitými myšlenkovými konstrukcemi, které nemá nijak pramenně podložené a přitom ten stejný postup (tedy implikaci vlastního pohledu zpětně do historie) vytýká svým odpůrcům.
Ale tyto tři drobnosti (ač jsem o nich psal možná až příliš) jsou přesto jen drobnostmi v naprostém nadšení, ve kterém jsem knihu dočetl. Pokud bych se odvážil srovnání například s Taberyho Opuštěnou společností, vychází z ní Šafr na celé čáře jako jasný vítěz, který se neuchyluje k přílišné smířlivosti a nebojí se pojmenovat nešvary a neduhy jak dob minulých, tak i doby současné. Jasně přisuzuje konkrétní činy konkrétním osobám a v 99% s ním souhlasím, ano, sv. Václav má stát mnohonásobně výš než jeho bratr Boleslav, ano, Hus občas musel na svou dobu působit jako fanatik neuznávající žádné hranice (přitom není nijak zpochybněna jeho vnitřní integrita, lidská odvaha či síla a pravdivost jeho myšlenek), ano, Žižka byl magor, šílenec, masový vrah a jedna z nejzápornějších postav našich dějin, ano, Bílá hora nebyla v určitém smyslu tak fatální porážkou, jak se ji pak snažily prezentovat další generace, ano, glorifikace Národního obrození a panslavismu nebyla ta nejlepší cesta na Západ, ano, vyhánění a masové vraždění českých Němců po druhé světové válce je genocida a Beneš na něm nese plnou politickou odpovědnost, ano všichni komunističtí prezidenti byli pouhými loutkami v rukou Moskvy a často jejich zařazení do galerií všech našich prezidentů je zcela mimo mísu, ano, Zeman a Babiš jsou to absolutně nejhorší, co nás od pádu komunismu potkalo. I když u toho posledního bych šel ještě dál, protože důsledky Babišovy politické činnosti na naši zemi budou mít ještě horší následky než celá doba komunismu.
Je to prostě výborná kniha a (nejen) v současné době naprosto potřebná a nutná. Doporučuji všemi deseti.

7 16.01.2021

Velice zvláštní. Těžké, ale zajímavé čtení. Chvílemi jsem měl pocit, že by to možná chtělo lepšího redaktora, který by autora trochu usměrňoval v lepším zápisu toku jeho myšlenek. Těch je tady totiž spousta, autor je na čtenáře chrlí v tak vědeckém jazyce, jak je to jen možné. Když k tomu připočtu v jistých místech trochu nelogičnost děje (např. co na jedné straně režim dovolí a co kontroluje někdy nepůsobí úplně rozumně) a jednání postav, přiznám se - trošku jsem rezignoval a bral jsem to raději jen jako sled epizod - v tu chvíli jsem začal lépe vnímat to, před čím Huxley varuje a druhá polovina knihy tak pro mě byla mnohem lepší než ta první.
Člověk se úplně neubrání srovnání s dalšími dvěma klasiky - 451 Fahrenheita a 1984 - které taky popisují odlidštěnou totalitu a snahu se z ní vymanit. To, v čem Huxley Bradburyho i Orwella překonává, je rozhodně datum napsání knihy - ještě před druhou světovou válkou, před řáděním Hitlera a následným řáděním komunismu. Literárně nejvýš řadím Fahrenheita a brutalitou a fatalismem Orwella, Huxley pak vede v neuvěřitelném množství nápadů, jak se dá vůbec "vyrobit" člověk, aby ten režim "v klidu" fungoval.
Takže závěrem - doporučuji, ale připravte se na opravdu náročnou četbu.

7 09.01.2021