laepus komentáře u knih

Na pět určitě nepůjdu, ale ty čtyři to se dá. Zpočátku to ani na ně nevypadalo, ale druhá polovina knihy (od Crassovy smrti, kdy do sebe začnou pořádně řezat Caesar s Pompeiem a pak hlavně po Caesarově smrti je to zvrat na zvrat) je mnohem lepší a pak už se to čte jedním dechem. Nicméně nemůžu se až tak ztotožnit s autorovým pojetím hlavní postavy, kterou zobrazuje až příliš kladně a činy, jež u jiných krutě odsuzuje (zejména přelétavost z jednoho tábora k druhému a pak třeba i ke třetímu), u něj obhajuje s tím, že u něj to byla politická (a někdy i životní) nutnost, zatímco všichni ostatní to vždy dělali jen pro vlastní zisk a moc. Občas z toho Cicero vystupuju jako klasický právník, který se všemu vyhne, všechno okecá, s každým se domluví, vše obhájí, ale i na něj jednou dojde...
Na druhou stranu, v porovnání se všemi megalomany (Crassus), gaunery (Clodius), narcisy (Pompeius), masovými vrahy (Caesar), intrikány (Antonius) a totálními vychcanci (Octavianus) z toho přece jen ten Cicero vždy vychází mnohonásobně lépe. Opravdu to bylo takové to poslední tlukoucí srdce římské republiky - ale v konkurenci výše uvedených byl jeho boj předurčen k neúspěchu.
Rozhodně si dovolím jeden citát, který jsem si musel poznačit a který se autorovi velice povedl, jelikož popisuje veškerá impéria, která z dějin známe: "Kdykoli se něco zdá na vrcholu, můžete si být jisti, že proces destrukce už započal."

Uvažoval jsem mezi třemi a čtyřmi, ale nakonec za jakžtakž povedený konec a za magické prostředí předválečné Vídně dávám čtyři. Jinak si to přiznejme - čistokrevná detektivka to není; detektiv sice má nějaké tušení, ale to je asi tak všechno, náhod je tam také až přespříliš a způsob vyřešení a usvědčení čistě z policejního hlediska také není nijak objevný nebo nápaditý. Ale žánr odlehčené historické detektivky, která navíc na dvou stech stránkách nemám moc času nabrat nudu, to snese a než by člověk nad některými nelogičnostmi mohl začít opravdu uvažovat, tak už je vlastně konec. Chvílemi to působilo jako trochu průvodce dopravním podnikem města Vídně z jara 1913 - tolik tramvají, drožek, taxíků, vídeňských čtvrtí, ulic, náměstí... je jich příliš. Ale jak jsem již napsal v úvodu, Vídeň je moje město a byl to pro mě naopak ten plusový bonus navíc. Tudíž mě bavilo, že u většiny z názvů jsem buď přesně věděl, kde jsem a užíval jsem si tu cestu, anebo jsem aspoň tušil a bude to možná nápad, kam se vydat příště. Až nás korona někam pustí...

3 18.01.2021

Těsně před koncem knihy jsem byl rozhodnut o tom dát jen čtyři (i když si to kniha absolutně nezaslouží) kvůli zcela zbytečně kritické kapitole o Václavu Havlovi (o ní později). Ale úplný konec mě zase přesvědčil o pěti, i když si to autor zasloužil ne vlastním textem, ale uveřejněním textu jiného "autora", konkrétně amerického velvyslance v Československu, co psal generálu Marshallovi v dubnu 1948 o Češích. To bylo hodně drsné a pravdivé čtení. A smutné. To je opravdový vrchol celé knihy.
Teď tedy k tomu Havlovi. Chápu autora, že chce být kritický a chce všem měřit stejně a na každém chce najít něco dobrého a něco špatného. Jenže to je špatný přístup, když vedle sebe postavíte takové svině jako byli Beneš, Gottwald nebo Zeman a proti nim velikány typu Masaryk nebo Havel. Zákonitě pak z toho na někoho (neznalého podrobností) může vyskočit dojem, že vlastně všichni měli kladný i záporný vliv na naši společnost. HOVNO! Jak se sám autor v počátku knihy dobře "zaklíná" slovem pravda a výborně vysvětluje, jak toto slovo chápe, tak právě to v kapitole o Havlovi popírá. Jak? Jelikož v touze najít na každém nějakou chybu to u Havla dochází až tak daleko, že jsou mu vytýkány naprosté malichernosti nebo jsou mu připisovány skutky, na které neměl absolutně žádný vliv, případně jsou mu přičítány i věci, které mohli způsobit jeho přívrženci či dokonce byli jejich strůjci jeho přímí odpůrci (viz Klaus a ekonomická transformace 90. let). Ano, jsou zde jasně a přímo pojmenovány i jeho výrazně kladné věci pro náš stát, přesto mě tato kapitola štvala opravdu hodně. Podle mého názoru, pokud se opravdu zaštítíme pojmem pravda (tak jak ji Šafr chápe), není možné, aby 80% textu o Havlovi vyznívalo negativně. Neříkám, že se mělo něco zamlčovat, navíc často jde o pouhé názory či nepodložené dedukce autora, ale o to víc měly být rozebrány právě Havlovy zásluhy o naši republiku. Stačí. Teď k něčemu dalšímu.
To, co mi trošku vadilo, byla taky někdy až nepříjemná adorace (až zbožštění) autorových duchovních guruů - Mandlera a Doležala, kteří z této knihy vychází jako ti absolutně nejchytřejší a nejvzdělanější filozofové celých našich dějin. K nim autor není kritický ani trochu...
Dalším drobným minusem jsou přece jen kapitoly ze starších českých dějin, u kterých si autor občas trochu pomáhá složitými myšlenkovými konstrukcemi, které nemá nijak pramenně podložené a přitom ten stejný postup (tedy implikaci vlastního pohledu zpětně do historie) vytýká svým odpůrcům.
Ale tyto tři drobnosti (ač jsem o nich psal možná až příliš) jsou přesto jen drobnostmi v naprostém nadšení, ve kterém jsem knihu dočetl. Pokud bych se odvážil srovnání například s Taberyho Opuštěnou společností, vychází z ní Šafr na celé čáře jako jasný vítěz, který se neuchyluje k přílišné smířlivosti a nebojí se pojmenovat nešvary a neduhy jak dob minulých, tak i doby současné. Jasně přisuzuje konkrétní činy konkrétním osobám a v 99% s ním souhlasím, ano, sv. Václav má stát mnohonásobně výš než jeho bratr Boleslav, ano, Hus občas musel na svou dobu působit jako fanatik neuznávající žádné hranice (přitom není nijak zpochybněna jeho vnitřní integrita, lidská odvaha či síla a pravdivost jeho myšlenek), ano, Žižka byl magor, šílenec, masový vrah a jedna z nejzápornějších postav našich dějin, ano, Bílá hora nebyla v určitém smyslu tak fatální porážkou, jak se ji pak snažily prezentovat další generace, ano, glorifikace Národního obrození a panslavismu nebyla ta nejlepší cesta na Západ, ano, vyhánění a masové vraždění českých Němců po druhé světové válce je genocida a Beneš na něm nese plnou politickou odpovědnost, ano všichni komunističtí prezidenti byli pouhými loutkami v rukou Moskvy a často jejich zařazení do galerií všech našich prezidentů je zcela mimo mísu, ano, Zeman a Babiš jsou to absolutně nejhorší, co nás od pádu komunismu potkalo. I když u toho posledního bych šel ještě dál, protože důsledky Babišovy politické činnosti na naši zemi budou mít ještě horší následky než celá doba komunismu.
Je to prostě výborná kniha a (nejen) v současné době naprosto potřebná a nutná. Doporučuji všemi deseti.

7 16.01.2021

Jen dvě. A to rozhodně nejsem příliš krutý, spíš naopak. Bohužel ta kniha má snad jen dva silnější momenty (Eliščino těhotenství a tajnou pitvu), které ale dohromady zaberou asi tak 10 stránek maximálně, jinak je to balast, šeď a nuda, ve které se neděje lautr nic. Autor se snažil do knihy dostat úplně všechno - od Jindřicha Navarrského a kardinála Richelieu, přes Rudolfa II., Rabbi Löwa, Matyáše, Žerotína, Thurna až ke Komenskému, Valdštejnovi, Hollarovi nebo Škrétovi. Ale nemá to v té knize žádný relevantní význam k ději pánů z Větrova. Přijde mi to jen jako kombinace nudného příběhu chudého šlechtického dvora s "románovou" učebnicí třicetileté války. Bohužel i ta rovina učebnice má povážlivé trhliny, když se dozvíme, že Fridrich Falcký byl Jindřich nebo že už v té době byly na Karlově mostě barokní sochy. O schematičnosti postav je asi zbytečné psát - je hodně laciné, jak autor některým evidentně nadržuje (hlavní hrdina je Žerotín) a je schopen u nich omluvit cokoli a k jiným je příkrý takřka bezdůvodně.
Myslím si, že já bezdůvodně příkrý nejsem. Kdybych to shrnul do jedné věty: "Je to prostě o ničem." Je mi líto, ale je to tak, tato kniha zkrátka nezůstane v mé knihovně mezi historickými romány ani o minutu déle.
A proč vlastně ty dvě hvězdy? Ani nevím, snad ze sentimentu. Mám rád historii (vlastně mě i docela živí...) a něco nového jsem si odsud přece jen možná odnesl.

5 12.01.2021

Velice zvláštní. Těžké, ale zajímavé čtení. Chvílemi jsem měl pocit, že by to možná chtělo lepšího redaktora, který by autora trochu usměrňoval v lepším zápisu toku jeho myšlenek. Těch je tady totiž spousta, autor je na čtenáře chrlí v tak vědeckém jazyce, jak je to jen možné. Když k tomu připočtu v jistých místech trochu nelogičnost děje (např. co na jedné straně režim dovolí a co kontroluje někdy nepůsobí úplně rozumně) a jednání postav, přiznám se - trošku jsem rezignoval a bral jsem to raději jen jako sled epizod - v tu chvíli jsem začal lépe vnímat to, před čím Huxley varuje a druhá polovina knihy tak pro mě byla mnohem lepší než ta první.
Člověk se úplně neubrání srovnání s dalšími dvěma klasiky - 451 Fahrenheita a 1984 - které taky popisují odlidštěnou totalitu a snahu se z ní vymanit. To, v čem Huxley Bradburyho i Orwella překonává, je rozhodně datum napsání knihy - ještě před druhou světovou válkou, před řáděním Hitlera a následným řáděním komunismu. Literárně nejvýš řadím Fahrenheita a brutalitou a fatalismem Orwella, Huxley pak vede v neuvěřitelném množství nápadů, jak se dá vůbec "vyrobit" člověk, aby ten režim "v klidu" fungoval.
Takže závěrem - doporučuji, ale připravte se na opravdu náročnou četbu.

7 09.01.2021

Tady bohužel (prostě) nemůžu na plný počet. Snad jakoby už Agatha po válce neměla moc sílu a nápady, ale tady to nějak nejde. Teda aspoň to nejde tak lehce jako vždy. Vražda se stane až po zbytečně dlouhém úvodu, vyšetřování nevede vůbec nikam a asi až po měsíci ničeho to dopadne tak, že najednou Poirot sdělí spoustu věcí, které do té doby nemá čtenář šanci vůbec tušit. Mně osobně tam chyběly i nějaké lepší vtípky, které s Hastingsem bývaly na denním pořádku.
Na druhou stranu - docela zajímavé bylo číst poirotovku, kterou jsem ve filmové podobě viděl snad jen jednou a rozhodně jsem si na začátku nebyl jistý tím, kdo to udělal. Jen jsem si letmo pamatoval - studentka, bouřka, dědek u mola... Abych to shrnul - bohužel, ale za mě jedna z nejslabších poirotovek vůbec.

5 07.01.2021

Chvílemi jsem dokonce kacířsky uvažoval, že bych u Pratchetta šel dokonce jen na tři hvězdy (což bych se sám styděl a snažil jsem se odůvodnit, proč dát pak čtyři), ale nakonec v žádném případě. Pravda, je to potřetí stejná dějová linka = zmocnit se nějakého stroje a odněkud utéct (nejdřív z Obchodu, pak z lomu a teď z Anglie a ze Země), navíc dvě třetiny tak nějak plynou. Ještě to není ten vrcholný (rozuměj autorsky vypsaný) Pratchett, ještě se hledá a některé vtipy ještě úplně nefungují. Ale. Ale postupem času mi začalo docházet, jak jsem se lacině nechal oklamat tou slupkou téhleté knížečky - pro děti jsou tam ti pidimužíci, co utíkají a ničeho se nebojí, pro dospělé tam jsou ty vtípky. Ale je tam toho, jako ostatně VŽDY u Pratchetta, mnohem víc - mnohem hlubší myšlenky roztroušené nenápadně v textu a až v poslední třetině se to začne krásně všechno spojovat, harmonizovat a dávat hlubší smysl. Podobenství.
No a ten závěr? Ten je tak úžasně nadpozemsky krásný pratchettovský, že pro mě momentálně snese srovnání snad jen se závěrečnou zemělploškou - Pastýřskou korunou. A to je co říct.
Takže závěrem - ty čtyři jsou zcela zasloužené. Smekám, sire Terry.

3 04.01.2021

Dávám tři a přiznávám, že asi trošku přehodnocuji. Byla to taková naivní slátaninka, kterou si dovedu spíše představit jako nějakou trapnou televizní Zelenkovu inscenaci s Bohdalkou a jejich partou. Když si takovou inscenaci pustíte jako zvukovou kulisu k návštěvě a jídlu nebo si připravíte kupu košil k žehlení, pak se dá vydržet.
Na mě to v knižní podobě působilo, jako by autor ani pořádně nevěděl, co píše - jestli humoristický román nebo detektivku nebo parodii na anglickou šlechtu nebo cokoli jiného nebo všechno najednou... Chvílemi jsem se i pousmál, ale že bych byl napnutý nebo se smál na celé kolo, to fakt ne.
Nicméně ještě jeden díl mám koupený někde v akci, tak tomu dám jeden den šanci a uvidíme, třeba se to rozjede. Nějaký potenciál tam přece jen být může, protože přece jen Brettův prevít je geniální, tak snad se k tomu přiblížíme i tady.

2 02.01.2021

Ještě mi pár stránek chybí (třeba je dnes stihnu ještě...), ale raději píšu koment už nyní, abych to stihl do výzvy - chybí mi poslední téma, dánský autor ;) A teď už ke knize samotné:
Vynikající detektivka, skvělý thriller, zajímavá politická konspirace. Výborně napsáno - takovým tím moderním filmovým stylem - časté přeskoky z místa na místo, krátké kapitoly končící vždy v tom nejnapínavějším zlomu, občasné přeskoky v čase zpět, ženské jsou sexy, chlapi jsou zarostlí a zhýralí, vražd je dost a jsou brutální... Ano, může to znít jako klišé, ale je to zkrátka a dobře tento žánr a evidentně jej autor ovládá dokonale a čte se to jedním dechem, tak to má být.
Takže za mě skvělá volba na poslední knihu tohoto posraného roku.
EDIT (dokončení) po dočtení - ještě větší bomba než jsem si myslel po první polovině - kniha neztrácí tempo ani na jedné jediné stránce - jsem nadšen - podobně nadšen detektivkou jsem byl naposled (co si opravdu bez přípravy vybavuji) po přečtení Dítě 44.

12 31.12.2020

Taková odpolední chuťovka. No chuťovka... trochu depresivní a tajemná a místy morbidní chuťovka. Ale to by nebyl Formánek, aby se zde (někdy možná až pateticky přehnaně) neřešily otázky menší než smysl života, nepromlouval zde Bůh a vše to neprolínal neuvěřitelný příběh, o kterém se můžeme jen dohadovat, jestli je pravdivý či nikoli či nakolik je pravdivý a nepravdivý zároveň... Možná že to nezaslouží plný počet, ale pro mě to byl opět zážitek - Formánka mám rád a rozhodně se těším na jakoukoli další jeho knížku.

10 28.12.2020

Původně jsem tady měl jen čtyři hvězdy. Vysvětlím proč - "protože už je to zkrátka několikrát vyzkoušený model minipovídek se závěrečnou pointou (někdy vtipnou, jindy děsivou či bizarní), ale tentokrát už se zkrátka ne tak často dostavuje ten wow efekt na závěr, jelikož vybrané epizody nepatří úplně mezi všeobecně známá témata. Na druhou stranu to pochopitelně je velký klad knihy, že přibližuje čtenáři i méně známé věci a čtenář se zastydí při vědomí, co vše neví. Ze zhruba sedmdesáti povídek mě skutečně nadchlo asi jen deset - je tady soudružka Válková, bureš či Michal David z těch vtipnějších, Pavel Wonka nebo unesený autobus z těch smutných, ale ty ostatní už prostě nemají tu bombu na závěr, ač jsou všechny povídky úžasně jazykově na výši, jsou plné metafor, přirovnání, personifikací, které se v próze nikde nevidí. Určitě doporučuji číst nejdříve vždy pravou stranu (povídku) a až pak stranu levou (historický kontext). Když si to teď po sobě čtu, tak se až stydím, jestli to nezní příliš kriticky. Pana Jiřího Padevěta miluju za veškerou jeho práci, do které se pouští, a berte to prosím jen a jen jako můj problém, že jsem si sám v sobě bohužel nastavil až přehnaně vysoká a nesplnitelná očekávání. Mea culpa." (tohle byl původní komentář)
Teď doplnění - když to člověk vezme kolem a kolem, je to nádherná a úžasná kniha, která představuje nás, naši republiku, takovou, jaká je - tragická i směšná najednou, hrdinská i zbabělá - prostě česká. Tím, že jsou zde (narozdíl od minulých knížek) přehledně chronologicky seřazeny jednotlivé povídky i s jednoduchým obrazovým doprovodem a historickým vysvětlením, má kniha potenciál jednoduchého navrácení se ke kterékoli povídce. A už teď listuje knihou musím říct, že těch nádherných povídek je tam mnohem víc než jsem si po dočtení nechal v hlavě.
Pět. Pět hvězd a bez váhání. A kdybych ten komentář psal ještě s větším odstupem, asi bych pak potřeboval těch hvězd šest nebo sedm...

15 05.11.2020

Napínavé i oddychové. Tajemné i srozumitelné. Vtipné i smutné. Filozofické i plytké. Společenské i komorní. Velkolepé i intimní. Depresivní i nadějeplné.
Neopakovatelné.
Vynikající.
Krásně naplněná forma kroniky, kdy na velkém množství postav v poměrně velkém časovém rozsahu autor "nenápadně" popíše vzestup a pád lidské civilizace na Marsu. Některé povídky na sebe přímo navazují, některé i později vrací do děje některé postavy. Je zajímavé, jak Bradbury zahájí nějakou povídku a pár stránek čtenář si pořádně nemůže být jistí tím, co se vlastně děje... a až za chvíli se chytne a pochopí ten most k minulé povídce. Bravo.
A pokud by si lidstvo mělo založit nějakou cestovní kancelář, tak by se určitě měla jmenovat "Zničíme vše" aneb Pokud si myslíte, že ne, ještě jste lidstvo úplně. nepoznali.

17 30.10.2020

Jedním slovem síla. Síla. Děj tam víceméně žádný není, přesto je tam napětí takřka hmatatelné. Je krásné jak takové patetické bláboly jako vlast, čest, morálka, povinnost, služba atd. působí naprosto bezvýznamně proti lásce, proti mateřské lásce, kdybychom chtěli být úplně přesní. Vždycky v takových chvílích se vzpomenu na nejkrásnější větu z Harryho Pottera, kterou pronáší Brumbál: "Nelituj mrtvé. Lituj živé." A přesně o tom je Matka - těm mrtvým už je to jedno, že padli. Kór když pak pořád ještě můžou tady strašit a věšet vlastní matce na nos bulíky o tom, jak jejich smrt prospěla světu a měla smysl.
Nechci zpochybňovat tezi, že umírání pro nějaký vyšší smysl má smysl. Ale už vůbec nedokážu zpochybnit Čapkovu vizi světa, kde nebude umírání pro vyšší smysl už potřeba. Kéž by k tomu jednou lidstvo dospělo...
A co mě na druhou stranu potěšilo na závěr (možná lehký spoilerek), že vlastně nevíme, jak to s tím Tonim dopadne. Umře? Neumře? Odejde? Neodejde?
Zkrátka a dobře - Matka je kniha která nabízí tisíce otázek a ani jednu odpověď. To si musíme odpovědět sami.

12 26.10.2020

Musím naplno. Už jen z důvodu samotného obsahu knihy. Z důvodu morálního hlediska, kdy si my tady na západě ukájíme svědomí podporou všech možných charitativních sdružení, pořádání rockových velekoncertů, sbírání plastových víček atp. a pak si sami namluvíme, že vlastně víc udělat nemůžeme; že to stačí. Hovno! To je právě to, co odlišuje Mosad od ostatních zpravodajských služeb - ta ochota riskovat obrovské finanční i lidské náklady na záchranu často byť jen jediného lidského (židovského) života. A další klišé - ty nejzajímavější příběhy píše život sám. Málokterá kniha toto rčení naplňuje vrchovatěji než právě tato.
A co se týká literární stránky knihy - jen úplně pár prvních stránek se čtenář začítá do knihy, pak už to jede - chvíli je to cestopis, chvíli průvodce, chvíli historický konkurs, chvíli špionážní román, chvíli thriller, chvíli dojemný příběh. A navíc neustále vše překryto dostatečným nadhledem s lehkým vtipem, se kterým autor, přímý účastník súdánských operací, vše popisuje.
Co mě ale dostalo úplně nejvíc (lehoučký spoilerek!) byla poslední kapitola popisující strádání etiopských Židů po návratu do Izraele. Jakoby už kurva nestačilo to, co zažili v Africe. Líbí se mi, že autor se nebojí střílet i do vlastních řad.

7 25.10.2020

Musím nakonec doplna, i když před koncem jsem trochu váhal. Proč? Proč, i když na konci to bylo nejlepší a nejvtipnější? Protože tam na můj vkus autor hodil zbytečnou milostnou zápletku, SPOILER - milostný trojúhelník. Ale naštěstí se ho v tomto díle nesnažil vyřešit - takže právě proto se vracím k plnému hodnocení. Ale nechal si tuto zápletku až do dalšího dílu.
Šlo rozumět tomu, proč jsem hodnotil, jak jsem hodnotil? Snad ano :)
Rozhodně se těším na další díl, rozhodně půjde o hodně. A vypadá to, že jazyková lehkost autora ani v pátém dílu neopouští, tak proč by ho měla opouštět v chystaném šestém? Teď doufám, že se autor neurazí, ale myslím to v dobrém - v tom dobrém mi to připomíná legendární Denik Ostravaka - tam jste taky mohli občas narazit na nějakou trochu slabší stránku (slabší rozuměj jen s jedním nebo dvěma vtípky), bodejť by nebyly, když už to má tolik dílů, na to má samozřejmě nárok. Ale pak najednou přišla taková pecka, že člověk vyprskne vše, co zrovna pije, příp. spadne z gauče anebo se praští o poličku nad hlavou, když nekontrolovatelně smíchy vyletí. Něco takového se mi mohlo stát... anebo opravdu stalo?

10 24.10.2020

Nakonec s oběma odřenýma ušima i očima dávám čtyři, i když je to někde asi trochu níž, bohužel. Jonasson se nezapře, jeho schopnost nakombinovat všechny šílenosti dohromady tady pořád je, ale trochu tomu už chybí něco nového, nějaký nový moment nebo překvapení, všechno tak jakoby spěje k očekávanému konci, chybí tomu nějaká pořádná vrcholná scéna, tak nějak to jen plyne. Ano, jazyk je lehoučký, každá stránka je plná vtipu a nemusíte se obávat dnes moderních (a pro mě zbytečných) scén explicitního násilí či sexu. To by nebyl Jonasson. Ale už si pořád říkáte: "Něco podobného už jsem četl..." A máte pravdu.
Představte si Staříka s Analfabetkou jako ten nejkvalitnější sypaný čaj... no a pak ho převařte ještě několikrát - bude to pořád super čaj, ale tak nějak víte, že by to přece jen mohlo být ještě lepší. Závěrem - z pěti přečtených Jonassonů to dávám přesně doprostřed (rozhodně před zabijáka a druhého staříka), ale pořád dost daleko za prvního staříka a analfabetku...

10 23.10.2020

Za mě absolutní spokojenost, na přímo nadšení. 350 stránek přečtených za den... to už se mi dlouho nepovedlo (bohudíky za ten lockdown). Děj úžasně odsýpá, rozhodně i díky brownovskému členění, kdy kapitola končí vždy v tom nejnapínavějším zlomovém momentu a vy prostě musíte číst dál. Nic není zbytečně překombinované, prolíná se zde několik dějových linek a vyšetřování, které jsou na konci smysluplně rozpleteny a vysvětleny - a já se orientoval! K tomu přidat i trochu filozofičtější a alarmující přesah k současnosti, nějakou tu historickou narážku. Celá ta historie a postavy jsou trochu pozměněny, ale jen kvůli funkčnosti příběhu - a ten opravdu funguje a drží pohromadě. Nebylo tam nic, co by svou nelogičností, náhodností či přitažeností za vlasy nějak bilo do očí. Skutečně, těžko se mi hledají negativa - kniha se přesně trefila do mého vkusu a nálady, s radostí hodnotím maximálním počtem a už se těším na další Vavrečkovu knihu.

7 22.10.2020

Žánr historické detektivky mám rád, a pokud je aspoň trochu povedená, rád hodnotím čtyřmi hvězdami. Pokud je úžasná, rád jdu na pět. Ale ani jedno z toho není tento případ. Čte se to dobře, děj rychle odsýpá, není to nijak rozvláčně dlouhé, že by se člověk nudil, ale nešvarů a nedotažeností je tady spousta. Když pominu poměrně viditelné množství pravopisných chyb (s/z, tvary zájmen...) a omezím se jen na ty nedostatky slohové - velká předvídatelnost, často hraje roli velká náhoda při vyšetřování a všechno jde "detektivům" tak nějak lehce samo od ruky, strašně zbytečná zamotanost, aby to pak na konci skončilo až "trapně" jednoduše, no a asi 30x použité sloveso hihňat, kdykoli když mluví postava doktora Šulce.
Ale ať to nezní tak příkře - opravdu se kniha dobře čte a autor umí napsat napínavou pasáž, souboj, honičku atd. a je jich tady spousta, přesto je poznat, že jde (zřejmě) o prvotinu autora a ještě to potřebuje vyladit styl. Rozhodně na to Jan Horníček má a určitě mu dám šanci s jeho další knihou, i když tady došlo k určitému zklamání...

8 20.10.2020

Bez debat nejbrakovější brak, jaký jsem kdy četl :) v dobrém i ve špatném, vždyť dávám čtyři hvězdy, tak to přece nemohla být úplná pitomost. No vlastně byla to úplná pitomost. Vlhký sen všech latentních nácků, kteří se maskují za milovníky a znalce druhé světové - je tu pro ně vše - náckové (a jejich vláda nad světem), mučení, mutanti, krásné ženské, občas sex, atomové zbraně, přestřelky... Když se to dobře namíchá, proč ne? Je fajn, že se autor snaží napasovat alternativní historii na historii skutečnou a přichází se zajímavým (nikoli novátorským) názorem, že dějinám uniknout nelze. Dějiny si svou cestu vždy najdou. Někdy k tomu lidstvo dospěje dřív (kvůli nějaké katalyzátorské dominantní osobnosti), jindy k tomu dojde postupně a později, ale dojde k tomu. Jen jsem přece jen čekal trochu propracovanější zápletku knihy, která díky rozdělení na dvě odlišné části přece jen působí trochu nejednotně a chybí tomu nějaký silnější scelovací prvek.
Ale závěrem - pokud chcete totálně vypustit hlavu, jděte do toho :)

7 30.09.2020

Výborná knížka. Na jednu stranu se sice příliš nevěnuje samotné bitvě (dejme tomu ze sta stránek maximálně tak dvacet), což mi zpočátku trochu vadilo... ale pak vlastně ani ne. Čtenář se tady přístupnou a srozumitelnou formou dozví spoustu informací o celé italské kampani. A nejen o ní. Obzvlášť rád jsem byl za zdůraznění výrazné stopy Poláků v celé kampani. A nejen v ní, ale i v celé druhé světové válce. A nejen v ní, ale i před ní a po ní. Někdy může být trochu patrné, že některým postavám generálů autor trochu fandí, jiným ne, ale vždy je to ve snesitelné a vyvážené podobě a rozhodně podloženo pramenem či svědectvím. Opravdu. Jsem nadšen. A nakonec i těch pět dám, i když na můj vkus je zejména ke konci knihy zbytečně velký počet pravopisných (i jiných, např. Adolf Mengele...) chyb.

4 26.09.2020