Umřel jsem v sobotu
kniha od: Josef Formánek
https://www.databazeknih.cz/img/books/94_/94833/bmid_umrel-jsem-v-sobotu-1SA-94833.jpg
4
437
Tento mrazivý příběh se skutečně stal. Nápis, vytesaný na domě v Třebíči, vídal v dětství muž, jenž na sklonku života vyprávěl autorovi svůj příběh. Z osudu rukou a vůle boží. A zde začíná autorovo putování za tajemnou větou, za domem, který aniž by sám chtěl, ovlivňuje jeho život i život ostatních. Je to strhující příběh o lásce, osudu, ztrátě dítěte a druhých šancích, které už se nikdy nebudou opakovat. Co se stane, když se nevyrovnáme s minulostí? Přijde vůbec nějaká budoucnost? Rodina Josefa Marana žila v domě, který změnil jejich život. Mozaikové oko boží a onen nápis jej poslal na cestu, na kterou se žádný smrtelník nechce vydat. Rodina přišla rukou vraha o svou jedinou dceru. Osud k nim byl ale shovívavý. Přišlo druhé dítě. V duši Josefa Marana, ale nebyl klid. Toužil jej najít. Rozhodl se pátrat v minulosti, a tak svou druhorozenou posílal na onen svět. Do míst, kam se žádné dítě nepodívá. Její oči byly oči Josefovy, a on hledal vraha. Viděla dívka, co se v budoucnosti skutečně stane? Vrátí se k němu alespoň jeho druhá dcera? Mnohdy nás stvořitel posouvá vpřed, my se však nedokážeme vymanit ze spárů minulosti. A tak ztratíme vše, na čem nám záleží. I sami sebe. Temná kniha spojuje prvky vyprávění s básněním. Celý příběh je jako hra. Hra o naději. Mrazí z něj v zádech, v srdci i v hlavě.... celý text
Komentáře (132)
Komentáře 132 Recenze 0
Skvělá kniha, přečetla jsem ji za jeden den. Navíc je mi Třebíč blízká, pochází od tud část mé rodiny. Škoda, že už se na tento příběh nezeptám svého dědy, určitě by věděl. Určitě mi ale ještě dlouho bude ležet v hlavě její přesah, hloubka. těžko vyjádřit.
Kniha podle skutečné události, která se odehrála v budově, která skutečně existuje, vypráví o osudu muže, který prožil tragédii. Proložené přemýšlením o osudu, životě, přírodě, přátelství, budoucnosti a minulosti, o smrti a o Bohu. Perfektní čtení, vtáhne a nepustí.
"Jeden dům, jeden stavitel. Jedno Boží oko a jedna věta. Dům, ve kterém se staly podivné věci.
Podle čeho vybírá Bůh? Co je po smrti?"
Zajímavá kniha s ještě zajímavějším, ale dost temným motivem. Kniha působila místy docela depresivně a zvláštně. Na druhou stranu jsem ale chtěla knihu dočíst, a to možná proto, že jde o skutečný příběh, který souvisí s domem v Třebíči.
(SPOILER) Začalo to tak zvláště a ještě tak v půlce jsem nevěděla, co si mám myslet. Duchové, ztráta dítěte. Takový temný krátký příběh bez omáčky okolo se jen tak nevidí...
Kniha byla zajímavá. Víc by se mi líbilo, kdyby autor lépe propracoval hlavní příběh o Maranovi.
Kniha se mi líbila.. Je to úplně něco jiného než jsem kdy četla.. A musím uznat, že jsem byla velmi překvapená, co náš spisovatel dovede.. Pak jsem tedy zjistila, že jsem Úsměvy smutných mužů viděla zfilmované a také se nám moc líbil.. Tak za mě super.. Občas trocha poezie, brilantní pohrávání si s jazykem.. Čeština je v tomhle nádherná.. Prostě jsem se v této jedné knize do autora zamilovala a jsem moc zvědavá na další díla.. I když si úplně nejsem jistá věrohodnosti některých částí, přece jen Tatobity mám kousek od domova a tady je nějak nepoznávám :-)
Zvláštní kniha,až se vám z toho naježí chlupy na těle.
Jsou věci mezi zemí a nebem...... .
Mé první setkání s tímto autorem a už se těším na jeho další knihy.Přesně takovéto "osudové" knihy mám rád.A není to jen tím,že i já mám na Třebíč svou nezapomenutelnou vzpomínku.80%.
Musím říct, že snad nikdy jsem neměla z knihy tak rozporuplné pocity jako z této. Nedokážu ani říct, jestli se mi kniha líbila nebo ne... A to se mi stává opravdu málokdy, jinak dokážu na knihu najít správná slova. I přes tyhle pocity ale musím říct, že se kniha dobře četla. I přesto ale u této knihy pro mě platí pravidlo JEDNOU A DOST. Je to škoda, kniha má jistě potenciál zaujmout široký okruh a Josef Formánek si už našel své věrné čtenáře. Rozhodně ale skládám obdiv nad odvahou a pílí, s jakou se pustil do pátrání a odhalení pravdy...
Tak tohle byla největší deka za poslední dobu. Mám Josefa Formánka ráda, ale tohle bylo zkrátka moc. Ještěže je kniha tak krátká a čtivá, že jsem se v tom nemusela koupat moc dlouho. Také stylisticky bych měla mnohé výhrady. Často pocit jako při četbě špatného překladu, nevyladěný slovosled, nejasný podmět, někdy ne ideálně zvolená slova. Vysvětluji si to autorovým těžkým obdobím. Ale i tak dobré.
Temná kniha, která zamrazí nejednoho čtenáře. Navíc (pokud budeme věřit autorovi) se jedná o skutečný příběh což vás nenechá usnout. Umělecky napsané s krátkými kapitolami, svižně se čte. Ze začátku narazíte na problém s orientací v ději, ale jakmile se tenhle vlak rozjede, tak si budete přát vyskočit za jízdy.
Tak to jsem nečekala. Mísily se ve mně pocity strachu z úryvků z více než sto let staré knihy o spiritismu, zvědavosti, jaký bude Maranův život. Hltala jsem stránky a poznamenávala si zajímavé myšlenky. Určitě sáhnu po dalším Formánkovi. Zítra? Děkuji za Pavla a Lustiga.
Mám jedinou výtku. Některé rýmované pasáže mi do textu prostě neseděly.
"Kromě pytlů pod očima neměl jiných zavazadel."
"Roztříštěni na kousky, hledáme se. Děláme cosi, aby to tak nekřičelo.
Ale prázdnota přece nemůže křičet."
Kniha je veľmi osobitá - spôsob podania príbehu je dosť neobvyklý a to, že sa jedná o skutočnú udalosť, je trochu desivé. Prečítala som ju za deň, ešteže bol víkend - dej čitateľa vtiahne a nepustí. Časti o rodine pôsobili s ohľadom na dostupné informácie celkom pravdivo, autorské časti knihy typu osobného denníku boli väčšinou fajn, miestami príliš veľa alkoholu. Teda to, že niekto pije trochu viac, je osobná vec, ale na môj vkus to bolo príliš často zdôrazňované. Mala som pocit, že je to na úkor príbehu, možno keby má kniha viac strán, ani by som si to nevšimla :-) V každom prípade je "Z osudu rukou a vůle boží" nezabudnuteľná veta z knihy (a z priečelia domu). Rada si od autora ešte niečo prečítam.
Jedna z nejvíce inspirativních knih. Ovšem ne inspirativní produktivním směrem, ale tím destruktivním.
Taková odpolední chuťovka. No chuťovka... trochu depresivní a tajemná a místy morbidní chuťovka. Ale to by nebyl Formánek, aby se zde (někdy možná až pateticky přehnaně) neřešily otázky menší než smysl života, nepromlouval zde Bůh a vše to neprolínal neuvěřitelný příběh, o kterém se můžeme jen dohadovat, jestli je pravdivý či nikoli či nakolik je pravdivý a nepravdivý zároveň... Možná že to nezaslouží plný počet, ale pro mě to byl opět zážitek - Formánka mám rád a rozhodně se těším na jakoukoli další jeho knížku.
Formánek je moje srdcovka. Líbí se mi jeho psycho styl, příběhy pohltí. Super kniha.
Čteno jen pro čtenářskou výzvu, po nesourodých Úsměvech smutných mužů jsem už jinak neměl potřebu číst dalšího Formánka. Teď ale musím přečíst aspoň Mluviti pravdu. Díky výzvo.
Kniha ukrývající hluboký příběh, který ale ve čtenáři probouzí touhu po odpovědích na otázky, které během čtení vyvstávají v hlavě.
Vlastně je to vícero příběhů v jednom. Dozvídáme se tu část životního příběhu Waldemara Solara, kterému je věnována celá předchozí Formánkova kniha. Zároveň máme možnost nahlédnout do nitra autorovy duše. A konečně se tu dozvídáme mnohé o zvláštním osudu rodiny Josefa Marana.
Nevím, co víc napsat. Snad jen, že ve mě kniha probudila zájem o návštěvu Třebíče, kde jsem byla jen jednou v životě. Ne, že bych se snažila najít dům, který nesl na své fasádě větu "Z osudu rukou a vůle Boží"... Ale vlastně nedovedu vysvětlit, proč... Tak třeba na to přijdu, až mě tam toulavé botky zavedou.
Malá a útlá knížečka skrývající v sobě úžasný příběh. Přirovnala bych to k poupěti, které nestihne vykvést a zvadne. Příběh Josefa Marana by rozhodně stál za pořádné zpracování už vzhledem k tomu, že skutečných informací o domě a osudu jeho obyvatel zřejmě mnoho známo není a autor si většinu příběhu domyslel. Škoda, že to nedokázal nebo nechtěl zpracovat více a že měl potřebu tolik to prokládat svými myšlenkami a filosofováním. Styl psaní pana Formánka se mi líbí, mám ráda jeho knihy, ale tady už té jeho osobní rozháranosti bylo moc. Chtěla jsem číst více Maranův příběh, příběh domu.
Autora jsem do teď neznala, což je velká škoda, teď už ho znám a nezapomenu. Každopádně, mě takové příběhy vždycky baví a já si velmi ráda přečtu i o tom jak kniha vznikala, protože si pak nepřipadám tak sama ve svých zmatených myšlenkových pochodech při psaní. Pomalém skluzu do vězení vlastního myšlení...
"Život není, co chceme, ale to, co máme a vydržíme."
Co se příběhu týče - já osobně, bych byla stejná jako autor, taky bych se do toho pustila a hledala a psala dokud bych na to na všechno nepřišla. Nicméně, právě tento příběh, celá tahle kniha vypovídá o tom, že honit se za "duchy" je chůze po velmi tenkém ledě. A člověku pak nezbude nic, než prázdnota.
"Prázdnota ale přece nemůže křičet."
Rozhodně to pro mě byla zajímavá zkušenost. Ke knížce jsem se dostala díky čtenářské výzvě, jinak bych jí určitě nikdy nečetla. Na mě je autor moc "naturalistický / realistický", ale dějová linka byla napsaná docela poutavě. Vsuvky ze vzniku knížky a propojení s předchozími díly se mi líbily, naopak teda ty "abstraktní!, místy rýmované, vůbec. Ale tady je chyba na mojí straně, věřím, že kvalitu měly i tyhle části, já se u čtení ale radši bavím.
Od knihy jsem nic nečekala, od autora jsem zatím nic nečetla a jsem příjemně překvapená. Historická zápletka zajímavá a nějak výrazně mě při čtení nevadily ani autorovy vsuvky o tom, jak kniha vznikala, i když to většinou moc nemusím.
Obávám se, že hodnocení bude asi stejně rozporuplné jako mé dojmy z knihy.
Začnu postupně. Styl vyprávění útržků života pana Formánka mě ničil. Nejen že mě jeho způsob psaní příliš nesedl, ani obsah jeho vzpomínek (které dost často ani příliš nesouvisely s hlavním příběhem) mě prostě a jednoduše nebavil. Osobně by mi spíše sedlo, kdyby celé toto pozadí bylo popsáno v úvodu či epilogu. Toto věčné "protkávání" narušovalo stěžejní příběh knihy. Ostatně, autorovo vyprávění o snaze a postupu zjištění příběhu by mi nebylo na obtíž. Ale některé pasáže jsou tak vzdálené tomu hlavnímu, že jsem měla pocit, že čtu knihu, do které se omylem připletl něčí deník.
Zrýmované pasáže mě nějak moc neuchvátily, ale alespoň mě nijak zvlášť nevadily.
A teď to hlavní - příběh Josefa Marana. Děsivý, šílený, strašný a hrozný osud jedné rodiny, ze kterého mám ještě nyní velmi nepříjemný pocit. A také jediná část knihy, která mě opravdu bavila a velmi dobře se mi četla. Poměrně mě mrzí, že vše bylo popsáno tak stroze a krátce, protože celý příběh měl skutečně velký potenciál.
Ráda bych sepsala nějaké celkové hodnocení, ale vlastně stále úplně nevím (doufala jsem, že až vše napíšu, budu si jistější). V podstatě mám neustále pocit, že z nedostatku materiálu je kniha natažená o (občas i zbytečné) dodatky autora. Hlavní motiv knihy mě nadchnul. Jako pozitivní věc beru i to, že se pokusím přečíst knihu Mluviti pravdu, o které se autor mnohokrát zmiňuje a která mě třeba nadchne víc. Toť asi vše.
Zvlastni kniha..trochu chaoticka, trochu povhopitelna v neuchopitelnost zivota. Vidim podobnost s Urbanem (pratelstvi a souneni se nezapre;-)).
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2008 |  Mluviti pravdu |
| 2014 |  Úsměvy smutných mužů |
| 2008 | Prsatý muž a zloděj příběhů |
| 2016 | Dvě slova jako klíč |
| 2011 | Umřel jsem v sobotu |
Kniha Umřel jsem v sobotu je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 687x |
| Čtenářské výzvě | 278x |
| Doporučených | 30x |
| Knihotéce | 139x |
| Chystám se číst | 189x |
| Chci si koupit | 32x |
| dalších seznamech | 3x |