Kyta komentáře u knih

Pokaždé, když čtu některý díl Harryho Pottera, musím žasnout. Není žádnou novinkou, že má autorka celou sérii skvěle promyšlenou. Přesto i teď, po přečtení čtvrtého dílu této fantastické ságy, ji musím obdivovat, a to v mnoha směrech. Všechny díly na sebe nádherně navazují a postupně se odkrývají všelijaké souvislosti s předchozími díly, ale jsou tu i návaznosti a nepatrné zmínky na díly nadcházející. Je vidět, jak Rowling začínala od prvního dílu pozvolna, nevychrlila všechny fakty najednou, ale čtenáře napínala, aby jim to docházelo s každou další stránkou. A "Ohnivý pohár" je celý naplněný překvapivými skutečnostmi.

Díl od dílu je lepší a lepší. Sérii jsem teď začala číst potřetí a baví mě stejně jako když jsem ji četla poprvé. Myslela jsem si, že mě v ní už nic nemůže překvapit, ale opak je pravdou. Pokaždé ji vnímám jinak a všímám si při čtení i věcí, kterých jsem si třeba dříve nevšimla. Když se blížím ke konci každého dílu, zděsím se a přeju si, aby kniha nikdy neskončila, a po dočtení se cítím jaksi podivně prázdná.

"Ohnivý pohár" je prvním dílem, ve kterém se konečne přímo objevuje zlo v podobě Pána zla. Rozhodně už se nejedná o pohádku, jak se to mohlo zdát zejména u prvních dvou dílů. Vlastně o pohádku přestalo jít ve třetím díle s nástupem mozkomorů a obávaného "vraha" na útěku. Jak hrdinové pomalu dospívají, řeší také jiné věci než v předchozích příbězích, což dělá pro trochu starší čtenáře knihu daleko zajímavější. Celou knihu jsem vnímala nějak intenzivněji, dokonce mi i ukápla nejedna slza. Poslední stránky jsem úplně hltala, a když jsem dočetla, bylo opravdu těžké opustit ten nádherný svět a vrátit se do reality.

Harry Potter pro mě bude vždy srdcová záležitost. ^^

Kniha mě ve finále neskutečně nadchla. "Život jedna báseň" je pro mě už čtvrtou knihou od C. Hoover a ani tahle nezklamala, stejně jako ty předešlé.
Děj je poměrně jednoduchý a předvídatelný, a přesto se mi kniha líbila. Moc si nepotrpím na romantické příběhy s přeslazenými konci, ale tato kniha o tomhle rozhodně není. Každý autorčin příběh nese určité poselství nebo skrytý význam a tento není výjimkou. A to z těch příběhů nedělá jen další milostné romance plné překážek, které musí dva lidi překonat. Kniha je dojemná, vtipná, smutná, romantická i napínavá; má opravdu mnoho podob.

Nejsem velká fanynka poezie, ale slam poezie se mi v této knize moc líbila a hodila se tam. Moc se mi zamlouval styl psaní i nápad začít každou kapitolu krátkým textem od skupiny The Avett Brothers. Kniha skrývá tolik mouder a motivačních citátů ohledně života, že bych si některé z nich nejradši i vypsala.

Do knihy jsem se ponořila tak, že jsem opět všechno prožívala s hlavní hrdinkou. Za těch 260 stran jsem neměla čas si ji úplně oblíbit, ale zato jsem chápala její chování, nálady, dokázala jsem se vžít do její situace. Je trochu paradox, že dva lidi k sobě přivede taková smutná událost. Milostný příběh mezi Lake a Willem je trochu naivní klišé, ale všechno vykompenzovala vedlejší dějová linie s Lakeinou maminkou.

Z knihy jsem si toho odnesla hodně. Sečteno podtrženo, kniha se mi líbila a určitě bych doporučila dalším čtenářům! :)

11 20.08.2017

Z prvního dílu jsem byla nadšená. Nápad o světu rozděleném barvou krve se mi vážně líbil; bylo to originální a nové. Druhý díl mi ale dal pravý opak. Musela jsem se vyloženě nutit, abych knihu dočetla.
Od první strany to s touto knihou bylo jako na houpačce. Jednou se stalo něco, co mě nutilo číst dál, jindy se v ní nedělo nic zajímavého a já ztratila chuť k dalšímu čtení. Musím přiznat, že u mě převažovalo to druhé. Pár akčních scén tu sice bylo, ale přišlo mi to hrozně nezáživně napsané a jednolité. V "Křišťálovém meči" autorka docela hojně rozebírala city hlavní hrdinky, přibylo myšlenkových pochodů. Celkově byla kniha co se týče děje naprosto jednolitá; všechno se točilo jen okolo záchrany novokrevných. Netvrdím, že to nebylo důležité, ale aby to bylo rozepsané na 400 stran... No, aspoň závěr za něco stál. Měla jsem docela problém v názvech různých míst a kde se nachází - uvítala bych nějakou mapu celé země, takhle jsem se v tom dost ztrácela.
Mare se mi v druhém díle zprotivila. Nevím, čím to bylo, ale připadala mi sobecká, pořád se litovala a odháněla od sebe lidi, kteří jí mohli pomoct. Skoro na každé straně jsem četla něco o "bohyni blesku" nebo "blýskající holčičce". Tahle postava prodělala velkou změnu, opravdu. Nemenší změnu prodělal také Maven, který se tu naneštěstí neobjevoval moc často; kdyby ano, určitě by kniha byla zajímavější.

Asi se "Křišťálový meč" jenom stal tím doplňkovým dílem mezi prvním a posledním dílem. Je to škoda, první díl rozhodně měl potenciál. 2,5*

4 17.08.2017

Obsahuje spoilery!

Celou sérii jsem se oblíbila natolik, že jsem se děsila dne, kdy budu číst poslední díl. A ten den je už za mnou a já si přeju, aby mě stejně jako po přečtení předchozích dílů provázelo vědomí, že mě čekají další díly z tohoto krásného světa.

Strany v Koruně ubíhaly pod rukama tak jak jsme u Kieřiných knih zvyklí. Kniha se čte opět tak lehce a nenuceně, že si ji čtenář nemůže neoblíbit. Nemohla jsem se od ní odtrhnout a měla jsem ji přečtenou za pár hodin. K ději žádnou negativní výtku nemám. Autorka celou pentalogii završila se vším všudy, tak, že mi nezbývají žádné otázky. I když jsem po většinu knihy fandila Kileovi, jsem ráda, že Eadlyn poslechla hlas svého srdce a i přes veškeré obavy a starosti o to, jaké to bude mít důsledky, si vybrala Erika, než aby se rozhodla pro někoho, s kým by byla celý život nešťastná. Protože jít za svým srdcem je v životě to nejdůležitější. Eadlynin charakter nabral od předchozího dílu úplně jiný směr a mně přinášelo jakési potěšení ono vědomí, že je z ní lepší člověk než na začátku Dcery. Myslím, že tady ji už nikdo kritizovat nemůže.
Příběh Ameriky a Maxona se mi vryl do srdce víc, než příběh Eadlyn a Erika. Jsem však ráda za to, jak to se všemi dopadlo. Líbí se mi, že ani vedlejší postavy autorka nevynechala a vymyslela jim hezký konec (viz Kile, Hale, Ean nebo Ahren).

Série Selekce je o něčem víc než jen o romantice a lásce - je také o nesobeckosti, dobrých vlastnostech, o konání věcí, o kterých si myslíme, že jsou správné, nebo uvědomění si, co je v životě důležité. Je v ní víc, než se na první pohled zdá. Stejně jako u té pampelišky (kdo četl, ví) jde jen o úhel pohledu.

Koruna nezklamala. Je stejně dobrá jako předchozí díly. Na ten úplně první to ale nemá, a proto asi nejsem schopná dát všech 5*. Sérii přidávám k mým oblíbeným a Kieře Cass za ni děkuji.

Tahle série je prostě úžasná. Mimo jiné dokonale napsaná; do děje se ponoříte tak, že nevnímáte nic než ten skvělý svět plný tajemství, který nechcete po dočtení opustit. Poslední třetina knihy byla tak napínavá, že jsem se od ní neodtrhla, dokud jsem nevěděla, jak to dopadne.

Předchozí díl byl jedinečný v tom, že jsme měli možnost poznávat nové místo - Wendlyn - a v příběhu přibyly nové postavy. Chyběla mi tam však ta "spojitost" mezi Celaenou a jejími někdejšími přáteli, Chaolem a Dorianem, se kterými se rozloučila v "Půlnoční koruně". Tady se mi dostalo víc než toho. Byla jsem ráda, že je královna ve Zlomuvalu a opět řeší záležitosti týkající se záchrany království. Mimo jiné tu došlo k několika dojemným znovushledáním, za něž jsem byla šťastná. "Královna stínů" je nabitá akcí, tajemstvími, napětím, nečekanými zvraty a překvapeními stejně jako její předchůdci. Tento díl byl ovšem velkolepý. Humorný, dojemný, srdcervoucí, romantický (a mnoho dalšího, že to všechno ani nejde vyjmenovat); bylo zde vše, co si lze od skvělé knihy přát. Co není hned jasné, bude vysvětleno o pár stránek dál, a k tomu navíc přibude moment překvapení. Ta propracovanost příběhu je neskutečná. Je vidět, jak má autorka vše naplánované a promyšlené do nejmenšího detailu.

Nové postavy byly pro knihu i celou sérii zpestřením. Elide, Nesryn, Lysandra - všechny tam úžasně zapadly. Pro mě byla největším překvapením Lysandra, která byla v "Krvavém ostří" opravdu nesnesitelná, ale to jsme neměli příležitost poznat ji do hloubky. Její činy v tomto díle mluví za vše. Kapitoly s Manon byly zajímavější než v předchozím díle, hlavně protože jsme se dozvěděli, že to není jen chladná a vypočítavá čarodějnice, ale že má taky city a jde si za svým, ať to stojí, co to stojí. I návrat postav Kaltain a Arobynna stál za to. Nejvíc mě potěšil příjezd Jeřába do Zlomuvalu. Opravdu jsem si ho v "Dědičce ohně" moc oblíbila, v tomto díle snad ještě víc. Aelin jsem ho neskutečně záviděla.
Nejvíc jsem litovala Doriana. V celé sérii jsem si ho stihla oblíbit natolik, že mi teď opravdu trhalo srdce to vědomí, co se s ním stalo. Autorka mě na konci nemohla překvapit víc. Tehdy jsem se nemohla ubránit slzám dojetí, díků a úlevy.

Vysoké hodnocení této knihy nelhalo. Opravdu si ho totiž zaslouží. Udělala jsem dobře, když jsem si před čtvrtým dílem přečetla "Krvavé ostří", protože tato kniha je hodně postavená na událostech, které se tam odehrály. Takže pokud chcete být v obraze a nechcete se připravit o překvapení, která vám čtení "Krvavého ostří" nepochybně přinesou, přečtěte si ho ještě před tímto dílem. :)

13 18.07.2017

Skvělé zakončení trilogie. "Svůdné zúčtování" je opravdu nejlepší díl série. Pořád se tu něco dělo - něco, co mě dokázalo držet při čtení až do konce. Bylo to to napětí, velké množství nečekaných zvratů, akce, romantika, i všechny emoce, které tento díl vyvolával. Autorka se také nebála trochu žhavějších scén. Narozdíl od předchozích dvou dílů měl tento spád od začátku do konce.

Už na začátku série mi bylo jasné, jak to celé dopadne, ale kvůli tomu jsem tuto trilogii nečetla. Čas jsem u ní trávila proto, že mě opravdu bavila a s radostí a očekáváním jsem sledovala vývoje jednotlivých postav. A o tom že se opravdu vyvíjely, není pochyb. Zejména ten neodolatelný Kaidan, kterého jsem Anně hlavně v tomto závěrečném díle tolik záviděla. Je úžasné, co s lidmi dokáže provést láska. Mrzela mě ta úmrtí na konci, ale bez nich by to bylo asi moc přeslazené. Každý dobrý příběh musí přinést své oběti. Autorka mě velmi překvapila tím závěrem; vůbec jsem si nedokázala představit, jak konečná bitva bude probíhat. Higgins to ale zvládla bravurně, nic zbytečně neprodlužovala. Líbilo se mi také, že hrdinům nastínila budoucnost.

Úžasná série s tématikou andělů a démonů, kteří tu byli vykresleni také z jiné perspektivy, než je běžné. Myslím, že přečíst tuto trilogii jednou stačí; není to jedna z těch sérií, ke kterým bych se toužila vrátit. Asi proto jí nedám tu pátou hvězdičku.

7 10.07.2017

Já ten příběh zkrátka miluju. Filmy jsem viděla nesčetněkrát, celou sérii jsem teď začala číst podruhé a už teď vím, že ne naposledy. Čtivost a originalita knihy nutí otáčet stránky až na tu poslední. Děj je nepředvídatelný a stále překvapuje. Příběh o Katniss Everdeen, dívce v plamenech, a Peetovi znám téměř nazpaměť a přesto mě stále neomrzel. Baví mě sledovat vývoj Katniss skrz celou sérii - její nesobeckost, postupné uvědomování si, co pro ni Peeta znamená, její náhlé činy, o jejichž důsledcích nemá ani tušení. A Peeta.. jeho si nejde nezamilovat. V prvním díle mi ho je opravdu líto vůči jeho citům ke Katniss - je naprosto očividné, že to nehraje jako ona. Ale chápu její jednání. I další postavy mi hodně přirostly k srdci: Gale, Cinna, Cetkie, Haymitch, Prim,... Jsou v podstatě jako moje druhá (imaginární) rodina, na kterou se můžu obrátit a ona mě nezklame. :)

Suzanne Collins patří mé tisíceré díky za tuto úžasnou trilogii, za svět, který vytvořila. Miluju ho a vždycky mi bude přinášet potěšení se k němu vrátit. Trilogie Hunger Games pro mě znamená opravdu hodně.

Kdo snad váhá, zda se pustit do čtení tohoto skvělého bestselleru (který si tento titul doopravdy zaslouží), radím mu, aby se čtením neotálel příliš dlouho! :)

Obsahuje spoilery!

Téměř dva roky jsem čekala na závěrečný díl "snové" trilogie a jsem ráda, že jsem vydržela!
Ačkoliv je to už dlouho, co jsem dočetla druhý díl, hned, jakmile jsem se pustila do čtení tohoto dílu, jsem se znovu ponořila do děje a stránky mi opět ubíhaly pod rukama úplně samy. Opět musím pochválit design knihy. V závěru trilogie se objevilo i vysvětlilo vše, co jsem si přála vysvětlit. Záležitost se Secrecy, Anabel a jejím démonem... Děj mi ale občas připadal trochu jednolitý, řešilo se tam pořád dokola to samé a já jsem se někdy musela nutit do pokračování. Závěr však stál za to. Trochu mě štvala Liv kvůli tomu, že nedokázala být upřímná k Henrymu a lhala mu (Co je špatného na tom být v šestnácti pannou?!). Hodně mě bavila Emily ve snové chodbě - její naivita a snaha dostat se do Graysonových dveří. Nevěřila jsem, že Anabel přijde k rozumu a bude se podílet na Arthurově osudu.
I po dočtení posledního dílu mi zůstalo pár nezodpovězených otázek ohledně série (Proč chodbu s dveřmi objevili právě oni? Co vlastně ta chodba znamená? Jak to dopadlo s Arthurem?), ale myslím, že všechny otázky nevyžadují odpověď a zbývá tak jedině čtenáři, aby si je domyslel.

Nezapomenu na tajemnou Secrecy ani na snovou chodbu. Asi budu do konce života doufat, že ji také objevím. :)
Knihy Kerstin Gier jsem si opravdu oblíbila. Nelituju času, který jsem strávila nad čtením obou sérií. Doufám, že se autorka pustí do vymýšlení dalších originálních sérií!

9 25.06.2017

"Fantastická zvířata" nezklamala. Kniha/film skrývá zajímavý příběh plný kouzel, tajemna, skvělé zápletky, humoru, hlášek, správného záporáka i zla, kterému musí kouzelníci čelit. Zkrátka objevuje se tu vše, na co jsme u autorky zvyklí a za co ji my, čtenáři, tolik milujeme.
Nakonec jsem ráda, že jsem si počkala na české vydání knihy a až potom zhlédla film. Americký kouzelnický svět jsem si zamilovala stejně jako ten anglický. Obyčejně zastávám názor, že kniha je vždy lepší než její filmová adaptace, ale u "Fantastických zvířat" musím udělat výjimku. Nedivím se, že si film získal takovou oblibu, protože si ji získal právem. I mně opravdu vyrazil dech, jak byl úžasně zpracovaný, co se výběru obsazení nebo efektů týče. Eddie Redmayne se na roli Mloka hodí dokonale. Hlavní postavy - Mlok, Jacob, Tina i Queenie - jsem si opravdu moc oblíbila, nejdřív v knize a ve filmu se to ještě zpečetilo. Myslím si, že by tomuto příběhu prospělo, kdyby byl napsán prozaicky a vydán před filmovou premiérou - je to ale jen můj subjektivní názor. Moc se mi také líbil jedinečný design knihy, který mi hodně zpříjemňoval čtení.

"Prokleté dítě" se mi četlo o něco lépe, jelikož tam nebylo tolik scénických poznámek, ale i "Zvířata" se mi po několika stranách začala číst lehce a nenuceně, když jsem si zvykla na styl psaní.

Miluju svět, který J. K. Rowling vytvořila a vždycky si ráda přečtu/zhlédnu jakýkoliv příběh z něj. Nyní se k nim přidalo i dílo Fantastická zvířata a kde je najít. Zamilovala bych si snad jakýkoliv příběh z tohoto kouzelnického světa, který autorka vytvoří.

13 18.06.2017

Pro tuto knihu jsem se rozhodla proto, že mě velmi zaujalo téma knihy. A dílo mě v nejmenším nezklamalo. Kniha byla čtivá, až na pár popisných pasáží, u kterých jsem měla skoro tendenci je přeskočit.
Hned první stránky byly nesmírně zajímavé a čtivé; čtenář se tu seznámí se všemi třemi hlavními postavami. Každá z nich byla něčím výjimečná a jiná. Henry byl úplným opakem Basila a Dorian stál úplně mimo ně, ovšem jen do okamžiku, než se seznámil s Henrym. V knize byl zpočátku Dorian vykreslován jako úplný ideál dokonalého člověka, ale i on je jen člověk a dokáže být sveden na tu špatnou stranu. Pro Doriana bylo fatální událostí v životě právě ono setkání s Henrym, který pro něj představoval něco nového a lákavého, čehož se Dorian chytil a tím se vlastně nevědomě přivedl do záhuby. Tady je krásně vidět, jaký vliv může mít člověk na toho druhého a když ví, jak na něj působí a jaký vliv na něj má, může toho využívat, i ve svůj prospěch. Dorian se po nějaké době snažil chovat tak, jak si myslel, že je podle Henryho správné a řídil se hlavně jeho radami. Nemyslím si ale, že s ním Henry chtěl manipulovat ve špatném smyslu. Doriana ovlivňoval svými úvahami o životě a pomohl mu uvědomit si, že mládí nelze ničím nahradit a že stejně jednou pomine. Odkrýval mu postupně tajemství života. Také mu pomohl mít ze života potěšení a ve všem vidět to krásné. Závěr knihy mě byl nečekaný a hodně zajímavý.

Řešily se tu celkem složité životní otázky. Bylo vidět, že Oscar Wilde ví, o čem píše, a že životu rozumí. Skrze tohle dílo se lidem snaží přiblížit tajemství života a uvědomit si, co je v něm důležité. Krása a mládí pro něj byly vším. Obraz Doriana Graye je dílo plné úžasných filosofických úvah, které dávají smysl a čtenáři určitě mají co říct. Mimo jiné je to kniha o vlivu lidí na druhé a snadné manipulaci, jak v dobrém tak špatném smyslu, ale také o umění, kráse a jedinečnosti.

Dílo je rozhodně nadčasové a na mě hodně zapůsobilo. Považuji to jako takové varování před lidmi a co se může stát, když se jimi člověk nechá zmanipulovat (ve špatném smyslu). Kniha se mi vážně moc líbila, jak díky svému originálnímu námětu, tak díky postavám či myšlenkám. Oscar Wilde mi otevřel oči a způsobil, že se na svět teď dokážu dívat i z jiného úhlu pohledu.

12 03.06.2017

Obsahuje SPOILERY!

Další nezapomenutelné dílo z kouzelného světa báječné autorky S. J. Maas!

Už když tato kniha měla vyjít, říkala jsem si, že si ji nesmím nechat ujít. Přesto jsem na začátku knihy byla ke čtení trochu skeptická, jelikož jsem nevěděla, zda to budou povídky z různých časových období a každá o někom jiném nebo jen o Celaeně a její minulosti. Velice mě potěšilo, že to byla ta druhá varianta.
Čtivost autorčiných knih je nepopiratelná. Opravdu nevím, jak to dělá, ale její díla vždy udrží při čtení - všechny možné zvraty, napětí, postupná gradace příběhu... Krvavé ostří není výjimkou. Opět mě každá ze všech pěti povídek nějak udržela při čtení a já jsem si knihu užívala.

Krvavé ostří nepovažuji moc jako knihu rozdělenou do pěti povídek, ale zkrátka jako jeden příběh z jednoho období Celaenina života. Byla tu nastíněna její minulost těsně před začátkem prvního dílu série, o jejím původu tam nebyla ani zmínka (což Maas udělala skvěle, protože tak má čtenář možnost dozvědět se to až v dalších dílech). Čtenář má možnost zjistit, jaký měla život a povinnosti před Skleněným trůnem, jaký měla vztah k Arobynnu Hamelovi, jaké motivy vedly k tomu, aby se její dřívější život a plány do budoucna změnily v trosky, nebo jakou vlastně měla povahu. Nejlepší z těch pěti částí se mi víc než jen líbila novela Vražedkyně a poušť. A samozřejmě novela, na kterou jsem se těšila nejvíc, byla ta poslední s názvem Vražedkyně a říše. Závěrečné stránky byly napsány tak poutavě, že jsem měla chuť začít číst celou sérii odznova.

Líbilo se mi, jak se v průběhu knihy měnil Celaenin názor na Sama, i city, které k němu cítila a postupně si to uvědomovala. Sama Cortlanda jsem si opravdu zamilovala a o to víc mě na konci knihy bolelo, když umřel. Bylo téměř srdcervoucí číst o tom, jaké plány do budoucnosti Celaena se Samem měli, když čtenář věděl, jak to s nimi dopadne. Sama je mi opravdu neskutečně líto. Tušila jsem, že v té léčce bude mít prsty Arobynn a má nenávist k němu se zvýšila o to víc, když jsem se dozvěděla, že to byl on, kdo zpečetil jeho osud. A to ještě kvůli tomu, že se nechtěl dělit o Celaenu...
Postavu Celaeny jsem si moc oblíbila a opravdu se nemůžu dočkat na její osud v dalších knihách.

Krvavé ostří bych nedoporučovala číst ještě než si přečtete min. dva díly ze série, protože jinak se připravíte o tu cestu poznání Celaeny, o různá domnívání, co že vedlo k jejímu chování v sérii a o odkrývání tajemství co se týče její minulosti.

Díky Maas za další úžasný čtenářský zážitek a těším se na další díly Skleněného trůnu!

17 13.05.2017

Kniha se mi četla, co se týče jazyka, bez jakýchkoliv problémů, což mě hned po prvních přečtených stranách velmi potěšilo a navnadilo na další čtení. Mimo jiné tomu pomohly ty nenucené hovorové projevy s nespisovnými výrazy, charakteristické pro každou z vystupujících postav. Bylo to uvolněné, neformální, zkrátka takové, aby to čtenáře (či diváky) bavilo. Opravdu se kniha četla téměř sama, za což jsem moc ráda, jelikož jsem ji měla rychle přečtenou.

Autor se snažil vykreslit do detailu všechny nedostatky lidí, zejména jejich špatné vlastnosti, jež Gogol ukázal na jednotlivých postavách. Sobectví, přijímání úplatků, lži, věření pomluvám a různým neověřeným klepům, lidi chtějí dosáhnout ještě vyšších postů a různých hodností, jdou si jen za svými cíli, o druhé se nestarají, zajímá je majetek, ale ne to, na čem v životě skutečně záleží. Pravým příkladem v Revizorovi jsou hlavní postavy Hejtman a Chlestakov. Žádná z postav mi nebyla sympatická, ale jejich sobecké jednání bylo do jisté míry vzhledem k okolnostem "pochopitelné". Hned v úvodu je scéna, kdy si úředníci vzájemně vyčítají, kdo má kde jaké nedostatky a v podstatě říkají, že to mají dát do pořádku jen na dobu, kdy bude revizor ve městě, potom můžou vše vrátit do původního stavu. Tohle řešení je nelogické a sobecké vůči lidem žijícím v tom městě a vypovídá o tom, jak "vážně" svou práci myslí a jak jim na obyvatelích "záleží". Revizora se bojí, protože nechtějí přijít o ta vysoká místa, která zastupují. Nedivím se, že si potom lidé šli stěžovat na hejtmana Chlestakovovi jakožto domnívanému revizorovi.

Když hodnotím knihu jako celek, jako klasická komedie, u které bych se hodně nasmála, mi to nepřišlo. Zasmála jsem se jen při první scéně, kdy si úředníci navzájem vyčítají nepořádek a nedostatky na svých "stanovištích" a popisují konkrétní situace. Rozhodně pro mě chování postav vtipné nebylo, jejich jednání bylo chvílemi až přehnané a zveličované, což asi takové má být, aby to vyznělo. Gogol se ve svém díle vysmívá společnosti jako takové, jejímu řádu a "spravedlnosti" v ní. Je to nadčasové dílo, v takové společnosti žijeme bohužel dodnes a myslím, že s tím ani nikdo nic nezmůže, že se to bude jen zhoršovat.

9 30.04.2017

Krása. Moje první přečtená detektivka. Poměrně často jsem o "V lese visí anděl" viděla zmínky, což mě navnadilo na její přečtení. A musím říct, že mě Samuel Bjørk navnadil na další knihy tohoto žánru.
Takhle bych si představovala dobrou detektivku. Napětí, tajemno, dokonale promyšlený děj, postupné odkrývání souvislostí, neuvěřitelné odhalení na závěru. Ten moment zjištění a uvědomění si, že to vlastně dává smysl. S různými jmény postav, kterých tu vystupovalo opravdu hodně, jsem problém neměla, pletly se mi však názvy míst - vše mi to přišlo podobné. Prvních cca 50 stran jsem měla problém se začíst, jelikož se tam nedělo nic moc zajímavého. Po váhání, zda nemám knihu odložit, jsem se dočkala konečně té akce a postupného proplétání dějových linií. Téma je pro mě originální a zajímavé. Vraždění šestiletých dívek oběšením v lese, do toho další dějová linie s náboženskou sektou... Mimo jiné se mi líbil kontrast mezi prostředím, kde se děje odehrávaly - klidný a tajemný les, venkov, rušné město.
S každou postavou, i když tu vystoupila jen jednou, si dal Bjørk záležet. Úžasně vykreslil jejich chování, zmínil se i o jejich minulosti pro pochopení jejich jednání. Pořád jsem hádala, jak budou tyto postavy souviset s příběhem, jakou budou plnit úlohu. Úvodní nevinné představení postavy občas přerostlo v nečekaný zvrat na konci kapitoly, které nutilo číst dál a dál. Postavy jsou opravdu uvěřitelné, potýkají se se svou minulostí, která ovlivňuje jejich současné chování. V průběhu knihy se máme možnost seznámit s postavami různých věkových kategorií. Téměř okamžitě jsem si oblíbila Tobiase Iversena pro jeho nesobeckost a schopnosti se obětovat a Gabriela Mørka, asi pro jeho zapálení do práce. Dva hlavní hrdinové, Holger Munch a Mia Krügerová, jsou skvělá detektivní dvojka a perfektně se doplňují. Oba jsou velmi sympatičtí a jejich jednání je uvěřitelné.

A nakonec mi nezbývá než pochválit obálku, jež dokonale vystihuje celou knihu. Knihu můžu jen doporučit, jak pro fanoušky detektivek, tak pro ty, kteří se do nějaké detektivky chtějí pustit. Je to skvělý literární zážitek.

15 27.04.2017

Kniha o tom, že spřízněné duše si k sobě vždy najdou cestu...
Na Sirénu jsem byla hodně zvědavá, hlavně z toho důvodu, že ji napsala autorka mé oblíbené série.
Siréna je nenáročná kniha, kterou musíte brát do ruky s tím, že si jen chcete zarelaxovat u dobré knížky. Rozhodně neskrývá nějakou extra napínavou zápletku - vlastně od začátku je vám jasné, jak to dopadne... Ale je to tak milé čtení, že to prostě s úsměvem přejdete. Podle mě se celá kniha dost táhla. Četla se lehce, jako jsme ostatně u Kiery zvyklí, ale nebylo to z dějového hlediska moc poutavé. Ale jak už jsem napsala, radši od této knihy neočekávejte hodně, nebo budete zklamaní. :)
Hodně se mi líbila neobvyklá jména postav, hlavně proto, že to tu knihu dělalo zajímavější. Kahlen je sympatická hlavní postava a Akinli je ten typ hrdiny, do kterého se zamilujete stejně rychle jako hlavní hrdinka. Líbila se mi také myšlenka Oceánu, který může přemýšlet, milovat, zkrátka mít stejné vlastnosti jako člověk, ale i jako nadpřirozená věc. A téma sirén - to je tak ojedinělé a nevšední, že vás hned zaujme. Je to celkově zajímavá a originální kniha, o tom nemůže být pochyb.

Sirénu asi není dobré srovnávat se Selekcí. Jsou to úplně jiné žánry a rozhodně není jisté, že když se vám líbila Selekce, bude se vám líbit i Siréna. Ale určitě doporučuji těm, kteří mají zálibu v romantických příbězích nebo kdo vyhledává oddechové knihy.

A na závěr musím opět vychválit tu krásnou obálku, jak už začíná být u Kieřiných knih zvykem. :)

15 13.04.2017

Tato krátká novela mě zaujala svým námětem. Rozhodně nelituji, že jsem se rozhodla ji přečíst, ačkoli to bylo dost depresivní a smutné čtení. Nečetla se mi vůbec obtížně, přestože se tu hojně vyskytovaly přechodníky a věty měly jiný slovosled než na jaký jsem zvyklá. Tyhle okolnosti se dají celkem snadno přehlédnout, když děj i myšlenky jsou poutavé, zajímavé a stále aktuální.
Doteď nechápu, jak může být člověk tak lhostejný k tomu, co se děje přímo před jeho očima, přesně jak to autor znázornil na chlapcově otci. Nechápu, proč se o svého syna vůbec nezajímal a proč nezasáhl, když evidentně věděl, co s jeho synem jeho žena provádí. Pro ni chlapec představoval jen překážku, ačkoli mi není jasné, proč se na něj tak zaměřovala a nenechala ho prostě být. Proč si na něm vylévala vztek za hlouposti. Chápu to tak, že tímhle chtěl autor poukázat na to, že zlý člověk je mocný člověk a sebemenší dobro proti němu nemá šanci. Chlapec tu byl přirovnáván ke kuřeti, které stejně jako on na světě nemělo nikoho a nakonec měli jeden druhého. Malého dítěte mi bylo nesmírně líto, když jsem četla o tom, co se s ním provádí a jaký je jeho osud. Řekla bych ale, že jeho smrt na konci byla jediným východiskem a jsem za to vlastně "ráda", jelikož kdo ví, jaké utrpení by musel ve svém životě ještě snášet.
Novela zasáhne hodně na city čtenáře. Je až frustrující číst o takových nespravedlnostech, které se ve světě ale dějí dennodenně, a vědět, že vy jako čtenář i jako obyčejný člověk s tím nemůžete nic dělat. Tohle je moje první přečtená kniha, ve které je takhle otevřeně námětem zlo a nespravedlnost. Je děsivé číst o tom, co dokáže člověk ovládaný zlem či zkrátka zlo jako takové. Autor poukazuje na skutečnost, že zlo je součástí člověka a nelze proti němu bojovat, přesně jak je to tady znázorněné na bezmocném dítěti a jeho zlé maceše.
Je neuvěřitelné, že se autorovi podařilo na 52 stránkách tak reálně vykreslit zlo a okolnosti s ním spojené. Je tu tolik myšlenek, že mám ještě o čem přemýšlet. Tuhle kraťoučkou knihu stačí přečíst jednou, protože i po jednom přečtení jsou čtenáři všechny myšlenky jasné. Rozhodně mi tato novela víc otevřela oči a hodně mi toho dala, což vypovídá o faktu, že určitě stála za přečtení.

10 17.03.2017

Tato kniha mi dala opravdu zabrat; popravdě jsem se hodně namáhala, abych ji vůbec dočetla. Začíst se do ní mi trvalo snad nejdéle ze všech knih vůbec. Nečetla se ani trochu dobře, první strany pro mě byly téměř utrpením. Jazyk je hodně zastaralý a zastaralé výrazy se zde vyskytují opravdu hojně, takže jsem některé věty musela přečíst hned několikrát, abych jim porozuměla. Po několika stranách se to trochu zlepšilo, ale ani potom čtení nebylo lehké. V knize na mě bylo až příliš popisů, ať už se jednalo o popis místa nebo o velmi podrobné vystižení charakteru nějaké postavy. Děj pro mě byl hrozně nezáživný, což je zřejmě také jeden z důvodů, proč mě kniha moc nezaujala.

Docela často se mi pletly postavy, například hned v první povídce s názvem Týden v tichém domě tu bylo hned několik rodin a zpočátku jsem nebyla schopná přiřadit jméno nějaké postavy k té správně rodině nebo události. Myslím, že některé povídky by mě svým dějem i bavily, kdyby byly přepsané do současné češtiny nebo podané trochu jinak, protože rozhodně mají něco do sebe. Obsahově mě nejvíce zaujaly povídky Týden v tichém domě, kde byly skvěle vystiženy charaktery postav; Pan Ryšánek a pan Schlegl; Přivedla žebráka na mizinu, která poukazuje na to, co můžou způsobit pomluvy a jak můžou lidem ublížit; Svatováclavská mše, která byla, co se týče děje, asi nejpoutavější; Psáno o letošních Dušičkách; Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku, která vypráví o tom, jak může skončit člověk, když nezapadne mezi obyvatele. Některé povídky končily tak zvláštně, že jsem potom musela přemýšlet, proč se postavy chovaly tak, jak se chovaly. Velice musím pochválit krásné ilustrace Petra Urbana, které mi hodně zpříjemnily čtení a které také krásně doplnily jednotlivé povídky.

Nechtěla bych tuto knihu kritizovat, přece jen je to vrcholné dílo Jana Nerudy a ve své době určitě sklidilo velký úspěch, ale pro mě jakožto milovnici moderní literatury to bylo zklamání. Nebavilo mě to a jsem ráda, že se k ní už nemusím vracet.

7 17.03.2017

Stejně jako první díl měl i tenhle něco do sebe. Nejvíc zajímavá byla rozhodně až poslední třetina knihy, kdy se tu konečně začalo dít něco, co mě udrželo při čtení až do poslední stránky. Ty první dvě třetiny byly moc nepoutavé a nezajímavé, pořád o tomtéž. Děly se tu sice docela zásadní události, jen to bylo hrozně jednolité.
Hlavní hrdinka je tu trochu vyspělejší, rozumnější, ale stále stejně ubrečená a neustále přemýšlela nad tím samým. Kaidan u mě tady postoupil na vyšší level, zejména díky tomu, co pro Annu dělal. Vždy, když se na scéně objevil Kaidan, začalo být hned to čtení poutavější a živější; bez něj to prostě nebylo ono. Některé scény s nimi byly možná až přehnaně dojemné, ale rozhodně bylo krásné to číst. Nevím proč, ale přišlo mi takové uklidňující a správné, když byli Kaidan s Annou spolu. Milostný trojúhelník tu byl trochu zbytečný, možná až obtěžující. Vážně mě dost nudilo číst ty pasáže, kdy si Kaidan s Kopanem jeden druhého dobírají a k ničemu to nevede.

Celkově hodnotím stejně jako předchozí díl. Nebylo to špatné, ale na 5* to není.

7 26.02.2017

Mezi prvním a druhým dílem jsem měla přestávku pouhý den. Po dočtení předchozího dílu jsem často zalétávala myšlenkami k tomuhle silnému a neobyčejnému příběhu, až jsem začínala být zvědavá, jak to bylo s Holderem... Takže jsem se pustila do "Ztracené naděje".
Rozhodně jsem s knihou maximálně spokojená. Holderův pohled na některé události krásně doplňuje už tak úžasný čtenářský zážitek. Také bylo zajímavé porovnávat jeho myšlenky s myšlenkami Sky v určitých situacích, jejich odlišné domněnky, ale zároveň zjistit, proč se Holder v daných chvílích v prvním díle choval tak, jak se choval.
Stejně jako u "Bez naděje" hodnotím i tuto knihu jen pozitivně. I když je to v zásadě totéž co první díl, kniha rozhodně opět nenudí a čte se sama. Čtenář podruhé prožívá ten stejný děj. Při čtení se mi opět vrátily všechny pocity, které jsem cítila u prvního dílu. Ale je pravda, že jsem tu trochu postrádala humor z první knihy, protože takhle je kniha jen smutná a vážná. Líbil se mi její úvod i závěr, zejména proto, že tohle v předchozím díle nebylo. Holderovo občasné vyjadřování pocitů přes dopisy své zesnulé sestře bylo zvláštní, ale v dobrém slova smyslu; určitě to vytvořilo jinou "atmosféru" při čtení. Jeho příběh je stejně emotivní jako ten Skyin, možná ještě emotivnější... Oba si něčím prošli a oba to poznamenalo na celý život.
"Ztracená naděje" podle mě ještě víc vystihuje poselství těchto dvou knih.

10 12.02.2017

Od Coleen Hoover jsem přečetla jako první Odvrácenou tvář lásky, která mě naprosto uchvátila. Tak jsem si řekla, proč si nepřečíst další její knihy? Po přečtení Bez naděje mě autorka o svém potenciálu přesvědčila a okamžitě ji řadím mezi své oblíbené autory.
Mám ráda knihy, u kterých už z názvu musím přemýšlet o tom, o co v ní půjde a není to hned jednoznačné. "Bez naděje" je přesně ten typ knihy. Také je to ten typ knihy, u které otáčíte stránky dál a dál a ani to nepostřehnete. Je tak zatraceně čtivá, že jsem ji přečetla téměř na jeden zátah, během jednoho večera (a valné části noci). Hoover má tak přirozený a nenucený styl psaní, že vás zkrátka nepustí, dokud nedočtete poslední stránku.

Zpočátku kniha působila tak nevinně - první třetina byla vlastně jen o sbližování Sky s Holderem. Oba hlavní hrdiny si hned zamilujete, ať kvůli jejich povaze nebo kvůli tomu, jak se chovají, když jsou spolu. Při první nesrovnalosti začnete chápat, že tam půjde o něco víc než o lásku a budete se domýšlet, jaký zvrat může nastat. A že nastal... Hoover postupně odkrývá různá tajemství tak, že nejdřív začnete tušit, potom vám to dojde a když to autorka mezi řádky potvrdí, stejně vás to dostane. Také se při čtení začnete zabývat otázkou "co by kdyby"... A tak se z nevinného románku vyklube pořádné drama. Není pochyb o tom, že je to vážně depresivní kniha (spíš ta druhá polovina). Autorka řeší tak závažné životní trable takovým stylem, že než stačíte zpracovat prvotní šok z nějakého zjištění, hned přijde další a ještě větší.
"Bez naděje" patří k těm málo knihám, které ve vás vyvolají protichůdné emoce a pocity. Smích, smutek, zoufalství, zklamání, (bez)naději, slzy smutku i štěstí. První polovina knihy je tak vtipná, až jsem se několikrát musela smát nahlas; druhá polovina zase tak smutná, až jsem přes slzy neviděla na stránky. Nejednou se také stalo, že mě z této knihy mrazilo po celém těle.

Kniha o lásce, lži, které věříte, pravdě, kterou je lepší nevědět, o minulosti a vzpomínkách, na které je lepší zapomenout, ale hlavně - o NADĚJI.
Jsem z ní neskutečně nadšená, rovnou se pouštím do druhého dílu, který je vyprávěn z pohledu Holdera. Bez rozmýšlení a jakýchkoliv pochybností dávám 5*.
S klidným srdcem ji můžu všem doporučit!

13 10.02.2017

Kniha se rozhodně dobře čte - strany pod rukama ubíhají tak, že si toho ani nevšimnete. Nevyskytují se tu žádné přehnané popisy, takže se kniha četla sama. Ovšem není to ten typ knihy, kterou bych mohla číst bez jediné přestávky a chtěla vědět, jak bude pokračovat. Děj je tady poměrně předvídatelný. První polovina knihy mi přišla taková nezáživná - bylo to vlastně jen o Anně a jejím sbližování s Kaidanem. Neříkám, že to bylo nudné, spíš jen moc... obyčejné. Druhá polovina byla o něco lepší co se týče děje, nových postav a celkově poznávání andělského světa. Hlavní hrdinka Anna se chovala někdy až moc naivně a sobecky, ale začala mě zajímat, jakmile ji začalo svádět to zlo. Kaidan je kapitola sama o sobě - ten je nejdřív představen jako pravý syn svého otce, ale postupně ho začnete mít rádi, protože začnete chápat jeho chování.
Nejlepší na knize nebyl ten děj jako samotné myšlenky - o andělech a démonech a jejich šíření dvanácti hříchů mezi lidi. Na každý hřích se tu specializuje jeden kníže. Autorka předkládá čtenáři po kouskách informace z jejího světa - tak, aby to dokázal vstřebat. Andělé a démoni jsou tu vykresleni v novém světle. Zaujal mě nápad strážných andělů, kteří jsou s lidmi na každém kroku a démonů našeptávačů, kteří namlouvají lidem to špatné. Nefilové jsou tu představeni jako služebníci démonů, kteří pro ně musejí jen pracovat, tj. šířit mezi lidmi daný hřích...

Celkově jsem od knihy čekala něco víc, soudě podle vysokého hodnocení a pozitivních ohlasů. Docela mě zajímá, jak se bude vyvíjet dál postava Anny a jak to dopadne s ní a Kaidanem. Na druhý díl se pustím v nejbližší době. :)

5 08.02.2017