Kmotr99

Příspěvky

BabičkaBabičkaBožena Němcová

Všichni tu píšou o nevhodnosti knihy jako povinné četbě na prvním stupni základní školy. To rád doložím autentickým "verdiktem" mého mladšího já ze čtenářského deníku v páté třídě, kdy jsem s velikou nechutí nakonec celou Babičku přeci jenom přečetl (pravopisné "zvláštnosti" jsem zachoval):

"Kniha se mi moc nelíbí. Nemá žádný souvislí děj. Je ale zajímavé se dozvědět, jak lidé dříve žili, jaké měli zvyky atd. (hodnocení 1,5 bodu z 5)"
*
Jeden můj učitel říká, že čím je člověk starší, tím je Babička lepší a mám mu víc co říct. Po druhém přečtení mu musím dát za pravdu. Byl jsem až překvapen, jak automaticky mi jednotlivé obrazy naskakovaly zpět, jako bych knihu četl včera. Jinak to ale tentokrát bylo vážně o něčem jiném. Třeba smrt člověk v deseti ještě moc nebere vážně (nebo aspoň já, šťastlivec?, to tak měl), zato dnes mě konec fakt dojal. Uvědomil jsem si, o jak citlivé, a zároveň chytře vystavěné dílo jde. Za na první pohled poklidným plynutím ročních dob a různých tradic se skrývá spousta nešťastných osudů a tragédií. Vůbec nejvíce mne zasáhlo vyprávění babičky, které se prolíná celým příběhem, mimo jiné o smrti manžela Jiřího a putování s dětmi domů.
*
Božena Němcová psala Babičku jako únik z kruté reality. Stejně jako ona v částečně fiktivním světě Starého bělidla a "údolíčka" nacházela klid, může i dnešnímu čtenáři Babička nabídnout podobný "únik" z každodenních strastí. Když se čtenář pokusí naladit se na poetiku, na kterou nejsme úplně zvyklí, na pomalý život na vsi. Nemusím to být jednoduché, ale myslím, že to stojí za to.
*
PS: Kam (a jestli vůbec?) tedy Babičku v rámci povinné četby zařadit? Na prvním stupni valnou většinu čtenářů odradí a na střední... Nejsou přeci jen kvanta skvělých knihy, které jsou pro dospívající relevantnější a zajímavější? A má povinná četba jako taková vůbec smysl? A co na to Jan Tleskač?

05.05.2018


MorMorAlbert Camus

Uprostřed koronavirového šílenství jsem se rozhodl zásobit se ne moukou nebo toaletním papírem, ale kvalitními knihami. V den, kdy vláda zavřela školy a já se tramvají vracel domů to bylo mrazivé čtení, Mor netřeba číst jako alegorii na druhou světovou válku nebo obecný úděl lidského bytí, je stejně tak působivý jako střízlivý nezabarvený popis šířící se epidemie, ostatně jakékoliv krize:

"V tomto ohledu byli naši spoluobčané jako všichni ostatní lidé, myslili na sebe, jinými slovy byli lidští: nevěřili na pohromy. Pohroma přesahuje lidskou míru, člověk si tedy řekne, že je pohroma neskutečná, že je to těžký sen, který přejde. Ale on vždy nepřejde a jeden těžký sen k druhému, a jsou to lidé, kteří zajdou a to především lidé humánní, protože neučinili žádná opatření. Naši spoluobčané neměli větší vinu než jiní, zapomněli pouze na skromnost a myslili, že pro ně je ještě všechno možné; předpokládali totiž, že pohromy jsou nemožné. Hleděli si dál svých obchodů, připravovali se na cesty a měli své názory. Jak by byli mohli pomyslet na mor, který udělá škrt přes budoucnost, cestování, i diskuse? Považovali se za svobodné, a nikdo nebude nikdy svobodný, pokud budou existovat pohromy."

Ačkoliv se to zdá se stovkami mrtvých za den absurdní, Camus se odhodlaně snaží najít východisko, které se promítá v různých motivacích a chování hlavních hrdinů. I když je jasné, že Rieux, Tarrou, Rambert a další zastávají modelově odlišné pozice, to jim neubralo nic na nenápadné lidskosti, kterou Camus tak skvěle vyjadřuje, snad ponurosti pobřežního města a apokalyptické nákaze navzdory.
Mor doporučuji všem, kteří přemýšlejí (a třeba i tápají) o své pozici v tomhle podivném světě, kterým není lhostejná otázka zla a jeho smyslu. Největší ponaučení je vlastně banální - jakkoliv je naše situace bezvýchodná a vyžadující sebeobětování (napadá mě klimatická krize), je potřeba se z toho nezbláznit.

"Nakonec je to hloupé, žít jen pro mor. Toť se ví, člověk musí bojovat kvůli postiženým. Ale k čemu je ten boj, když člověk přestane mít všecko rád?"

12.03.2020


Na východ od rájeNa východ od rájeJohn Steinbeck

Nejprve se zmíním, že jsem četl v originále. Po přečtení 700+ stran v angličtině jsem na sebe byl docela hrdý... :) (Doporučuji všem, Steinbeckova angličtina není nijak složitá.) Jinak musím říct, že jde o velmi silnou knihu. Díky časovému rozpětí, které přeje vývoji postav a jejich sledování (a žití s nimi) po delší dobu, čtenář brzy s hrdiny knihy soucítí a oblíbí si je (aspoň některé). Po dočtení mi Lee, Sam Hamilton, Aron a Cal a další opravdu chyběli. Kromě toho ono časové rozpětí přináší ještě dva plusy: 1) představu o překotných změnách v životě Američanů na přelomu 19. a 20. století a hlavně 2) spoustu filozofických otázek, které přichází a odchází, jak se postavy mění, stárnou, a s tím se mění i jejich problémy a pohled na svět. Jediná výtka je, že mi některé postavy přišly až moc černobílé. Na obranu Steinbecka: Autor to ale v průběhu díla často nabourává (hlavně u Cala, ale v menší míře i u Kate) a hlavní poselství knihy, že si člověk může mezi dobrem a zlem vybrat ("timšel"), zůstává.

05.07.2017


Konec civilizaceKonec civilizaceAldous Huxley

Matoucí mi přijde český překlad názvu. O žádný konec civilizace se opravdu nejedná, naopak - Huxleyho vize je spíše dovedení civilizace k dokonalosti, ad absurdum. Spíš než jako temnou vizi ji vidím jako alegorii na nešvary moderní společnosti a pokroku obecně, které byly všudypřítomné ve 30. letech, o dnešku snad ani netřeba mluvit. Překrásný nový svět (O brave new world, that has such people in't!) toho o nás říká hodně, i když možná trochu moc schematicky a návodně.

"But I don't want comfort. I want God, I want poetry, I want real danger, I want freedom, I want goodness. I want sin."
Kolik lidí by ale dnes dalo těmto přednost před pohodlím? Jaká je lidská přirozenost? A co ta vznešená slova vůbec znamenají? Aldous Huxley nakonec nabízí víc otázek než odpovědí.

08.03.2020


Hovory k soběHovory k soběMarcus Aurelius

Naprosto geniální kniha a geniální myšlenky. Marcus Aurelius je docela pragmatik. Neříká ani, že nemá smysl nic, ale ani se nesnaží si namlouvat, co všechno smysl má. Popírá smysl honění se za "věčnou" slávou apod. Co má v životě smysl, je život v souladu s "vesmírnou přírodou" a konání veřejně prospěšných skutků (nebo tak nějak to bylo formulováno). Také mě zaujala myšlenka, že je úplně jedno, jestli žijeme 10, 100 nebo 1000 let, jelikož žijeme vždy jen v jednom okamžiku a smrtí o tento okamžik zkrátka přijdeme. Nežijeme totiž v naší minulosti nebo budoucností, ale jen a právě jedním okamžikem. --- Myslím, že pokud bychom se Markovým "návodem" řídili, život by se skutečně dal prožít radostně a šťastně.

14.08.2015


Stařec a mořeStařec a mořeErnest Hemingway

Próza krystalicky čistá jako vody Atlantiku.

Stařec a moře má tu smůlu (podobně jako Steinbeckovo O myších a lidech), že ho předchází pověst "té knihy", kterou musí každý znát, a která je navíc vnucovaná coby tzv. povinná četba, přitom si troufám tvrdit že oba spisovatelé napsali lepší díla.
Novelu jsem naštěstí četl dobrovolně, "na moři" jsem strávil jedno odpoledne babího léta a celkem jsem si to užil. Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že se Hemingway snažil na stará kolena dokázat, že ještě umí psát a pokusil se vměstnat svoji poetiku a životní postoj do jedné delší povídky. Dopadl vlastně podobně jako Santiago - Stařec a moře je sice úctyhodný a řemeslně dobře napsaný úlovek, chybí mu "maso" (šťáva, drive, živelnost) předchozích románů.

Proto pokud vás dílo tolik nezaujalo, nelamte prosím nad Hemingwayem hůl - Sbohem armádo!, Fiesta (aka The Sun Also Rises) i soubor Povídek jsou super. Možná proto, že vychází víc z autorovi bezprostřední zkušenosti a na nic si nehrajou.

12.09.2020


Epos o GilgamešoviEpos o Gilgamešovi neznámý, neuveden

Během čtení jsem si uvědomil, že existencialismus nezačíná někde u Kafky, ale Eposem o Gilgamešovi. Ale tady, na počátku dějin, v mnohem surovější, a dalo by se říct opravdovější podobě. Přátelství, strach ze smrti, touha, aby tu po nás něco zůstalo... změnilo se za ty tisíce let něco?
***
Teď utíkám daleko na step.
Jak jen mám mlčet? Jak jen mohu být tiše?
Přítel můj, jehož jsem miloval, v hlínu se změnil.
Enkidu, přítel můj, jehož jsem miloval, v hlínu se změnil.
Mám snad i já jako on ulehnout
a nevstat na věky věků?

08.05.2018


Jiný T.G.MJiný T.G.MPavel Kosatík

Kosatíkův životopis se čte jako román. I díky tomu, že Masarykův příběh je prostě strhující od začátku až do konce. Oceňuji zasazení do kontextu doby, nebo spíš dob - Masarykův dlouhý život pokrývá dlouhou výseč novodobých dějin, od půlky 19. století do nástupu nacismu, které velmi brzy začal sám ovlivňovat. A to Kosatík reflektuje a vše pečlivě objasňuje. První půlka o životě před válkou mi sedla více, je chronologičtější, opravdu jako román. Události válečné a poválečné jsou událostmi a "kontextem" až přehlcené a více o Masarykově republice než o jeho osobnosti. Vytknout by se dala občasná schématičnost (o některých tématech bych se rád dozvěděl víc), o TGM by se dala v klidu napsat trilogie jako teď vyšla o Kafkovi. Ale dopodrobna popsat všechny detaily Masarykova života asi nebyl Kosatíkův cíl. Nabízí svižné dílo, které ukazuje Masaryka v novém světle a klade si mnoho provokativních otázek. Prostě Masaryk-člověk pro jednadvacáté století.
Nad Masarykem ale přese všechny nedostatky v knize popsané hůl nelámu. Pořád si myslím, že má náš národ obrovské štěstí zrovna na tak pozitivní zakladatelskou postavu s ideály, na které se dá navázat. Že byl příšerný otec, to už je asi vedlejší. Nicméně kdybych četl Čapkovy Hovory s TGM dnes, díval bych se na ně určitě jinak. A do budoucna si je znovu přečtu rád; nebo něco jiného - Kosatík dává na konci k dispozici vyčerpávající masarykovskou literaturu se stručným komentářem.

23.01.2019


Paměť mojí babičcePaměť mojí babičcePetra Hůlová

I když jde o poměrně útlou knihu, je nesmírně bohatá a vztahy mezi jednotlivými postavami (vypravěčkami) by se daly dlouze rozebírat. Minimálně o nich během čtení i po něm dlouho přemýšlíte. Hůlová popisuje problém, který je hádám typický pro nespočet rozvojových zemí, které momentálně prožívají překotný vývoj. Rozdíl mezi tradiční způsobem života a životem ve městě je obrovský (zvlášť v rozlehlém Mongolsku). Jakmile se tam přestěhujete (jako hlavní hrdinka románu), velkoměsto vás polapí, rodině ze stepi se odcizíte a už není cesty zpět...
Autentická forma vyprávění plná mongolských výrazů to posouvá ještě o něco dál a kniha je tak opravdu jedinečným a nezapomenutelným zážitkem.

28.04.2017


Doba z druhé rukyDoba z druhé rukySvětlana Alexandrovna Alexijevič

Pro pochopení situace v Rusku naprosto zásadní kniha. Alexijevičová a šílené výpovědi jejích "hrdinů" mi dost otevřely oči. Jejich příběhy tvoří různorodou směsici, mozaiku smutku, deprese, zmaru. Nostalgii mnohých z nich po Sovětském svazu (přestože měli třeba dědečka v gulagu!!!) díky Době z druhé ruky najednou tak nějak dovedu více pochopit. *** Ale vlastně ne... nebudu tu předstírat, že něco chápu. Naopak nechápu nic... nechápu, jak je možné, že se ve 20., natožpak ještě i ve 21. století mohly dít takové věci. A že se ještě pořád dějou.

18.03.2018


ŽertŽertMilan Kundera

Po zkušenostech s Nesnesitelnou lehkostí bytí jsem k Žertu zpočátku přistupoval trochu skepticky. Ano, i zde se našly chvíle, kdy mě Kunderův styl mírně iritoval, ale ke konci jsem knihu nemohl odložit - komplexnost a mnohovrstevnost příběhu (a šíře témat, ke kterým se Kundera na relativně malém prostoru skrze různorodou směsici postav s podobnými osudy, ale často jinými přístupy, dostává) mě jednoduše ohromila. Některé pasáže, které mi během četby přišly nudné a zbytečné, na konci najednou začaly dávat smysl. Vše se propojilo. (Včetně "přednášky" o folkloru, který v poslední kapitole hraje podstatnou roli; zároveň je nedílnou součástí Jaroslava, jehož postava je ke konci také důležitá) --- A přestože se díky pohledům zúčastněných mnohé vyjasní, jedno se nedozvíme: pohled samotné Lucie, kolem které zůstane závoj tajemství. A to je jenom dobře.

29.08.2017


Kdo chytá v žitěKdo chytá v žitěJ. D. Salinger (pseudonym)

Skutečně nechápu, že je tu kniha některými tak kritizovaná. Na druhou stranu je dobré vidět, že jde o stále (i když už samozřejmě ne tolik) kontroverzní počin i po více než šedesáti letech. Kdo chytá v žitě je ale také stále aktuální. Jsem jen o rok mladší než hlavní hrdina a občas zažívám podobné pocity, i když dospívám ve 21. století. Zkrátka - kniha mě opravdu hodně bavila, Salingerův spontánní, "hrabalovský" styl mi vyhovoval. Až mi bylo líto, že jsme se musel s Holdenem tak brzy rozloučit.

06.06.2015


40 dní pěšky do Jeruzaléma40 dní pěšky do JeruzalémaLadislav Zibura

Klidně bych ubral na humoru. Smysl pro (sebe)ironii a sarkasmus s autorem sdílím, ale tady toho bylo příliš i na můj vkus (a některá přirovnání mi přišla až moc vycucaná z prstu).Tím jsem si ale dojem nenechal zkazit. Pozitivní nálada z toho přímo srší a víc než vtipy jsem ocenil různá zamyšlení, postřehy a praktické rady. Například návod na to, jak si zlepšit náladu, když je vám na pouti zrovna mizerně je myslím aplikovatelný univerzálně. Cestování miluju a Zibura je pro mě velkou inspirací.

05.07.2017


AlchymistaAlchymistaPaulo Coelho

Byl to všední letní den jako každý jiný.
Ale jenom zdánlivě. Toho dne se totiž celý Vesmír spojil, aby se mi během pravidelné návštěvy knihobudky dostal pod ruku Alchymista. Po bloudění pražskou pouští (bylo to někdy v létě) jsem konečně narazil na Poklad. Nebo Znamení?
"Každé hledání začíná štěstím začátečníka. A vždycky končí zkouškou dobyvatele."
Knihu jsem si samozřejmě s potěšením kleptomana odnesl domů. Zkouška přišla o půl roku později, kdy mě něco osvítilo a můj zrak opět upoutala křiklavě oranžová obálka, už trochu zaprášená. Pustil jsem se do čtení. Ani nevím, jestli jsem obstál. S nepříliš velkým nadšením jsem dočetl, ale v hledání moudrosti jsem asi úplně selhal. Jediné štěstí, že šlo o anglický překlad, aspoň v něčem šlo o trochu intelektuální výzvu, v mateřštině by to asi působilo ještě pitoměji. Mělký příběh a postavy, nerealistický plochý svět. Moudra s prominutím ubohá, pro jistotu několikrát zopakovaná. K dobru můžu Coelhovi přičíst, že to ve své jednoduchosti a přímočarosti (jak samotné cesty "tam a zase zpátky", tak i poselství) v něčem nakonec opravdu působí konejšivě, jako bezpečné útočiště. (Nevím jak moc tento dojem způsobil fakt, že jsem po Alchymistovi sáhnul uprostřed zkouškového, kdy po skriptech a učebnicích člověk jako dobrou zábavu ocení i jízdní řád).

Po přečtení mě napadlo, co kdybych si knihu nevzal a nechal ji ležet pro někoho jiného. A tomu by pak od základů změnila život? "Každý člověk na Zemi, bez ohledu na to, co dělá, hraje vždycky hlavní roli v Historii světa." Něco na tom asi bude.

11.01.2019


SerotoninSerotoninMichel Houellebecq

Uf. Čas strávený nad Serotoninem mi dal hlavně dvě věci. Můžu už říkat, že jsem četl "tu" knihu, o které se mluví, a považovat se za člena "kulturní elity." A taky už vím, jak se vyslovuje autorovo jméno, aspoň zhruba (tip pro ostatní nefrankofily: něco jako Húlbek, ale bez toho "h", nebo spíš "uelbek"?).
Ale ne, je to pozoruhodná kniha. Manifest "naštvaného stárnoucího bílého muže", který si nebere servítky a plive jed na všechny strany, vlastně jsem se v té beznaději a cynismu docela vyžíval. V době posedlé úspěchem je příjemné a očistné číst příběh někoho, kdo totálně selhal. Přitom Claudovy myšlenky, byť to v něčem byl opravdu magor, kolikrát dávají větší smysl než moudra kdejakého life-coache. A určitě mají určitou jiskru, šmrnc, vtip.)
Atmosférou i stylem jsem si vzpomněl na Alberta Camuse (asi proto, že jsem jinak moc Francouzů nečetl) a Milana Kunderu (protože ten už je v podstatě taky Francouz; a taky má potřebu odbíhat od děje a sdělovat různá intelektuální moudra, v Houellebecqově podání ale bavila víc). Ale to jen tak na okraj, abych tu svou kulturní nadřazenost podepřel pár dalšími zvučnými jmény...

EDIT: Zpětně mě snad nejvíc zasáhly poslední odstavce knihy, působící v ostrém kontrastu vůči nihilistické náloži na předchozích dvě stě něco stranách:
"Dnes už chápu Kristův pohled, jeho opakované podráždění ze zatvrzelosti srdcí: dostali všechna znamení, a nehledí na ně. Je opravdu nutné, abych ještě obětoval za takové ubožáky život? Je opravdu nutné být až tak názorný?
Zdá se, že ano. "

18.01.2020


Tajuplný ostrovTajuplný ostrovJules Verne

Asi se shodneme na tom, že Tajuplný ostrov patří k tomu nejlepšímu, co Verne kdy napsal. Není tam tolik vědeckých dialogů, jako ve 20 000 mil pod mořem a navzdory délce to lépe plyne. Děsně mě bavilo číst o tom, jak se trosečníci postupně zabydlovávali a podařilo se jim ostrov skvěle přizpůsobit pro život. Škoda, že to skončilo tak, jak to končilo (ano, doteď mě to mrzí!)... ale přečtěte si sami.

05.02.2014


Pěšky mezi buddhisty a komunistyPěšky mezi buddhisty a komunistyLadislav Zibura

Letošní letní prázdniny jsem začal i ukončil ve společnosti Zibury. Na začátku července jsem si přečetl "40 dní pěšky do Jeruzaléma". Kniha mě nadchla a motivovala k cestě, kterou jsem v průběhu prázdnin podnikl. Letní sezónu jsem pro změbnu zakončil druhou knihou autora, která mě až na perfektní grafické zpracování už tolik nenadchla (a taky mě teď už nečeká nic jiného než školní rok...).

Autora nadále považuji za sympatickou a inspirativní osobnost a jeho přístup k cestování i životní filozofii obdivuji. Ale myslím si, že jeho styl (který mu neberu) stejně sedí více ke krátkým facebookovým statusům nebo přednáškám než k plnohodnotné knize. Vtipy jsou stále stejně četné (na můj vkus jich je až moc) a bohužel stejně blbé a křečovité (většinou). Některé epizody tak bohužel působí dost nevěrohodně až smyšleně.

To jsem ovšem tak nějak očekával, největší problém jsem měl s monotónností knihy. Ruku na srdce, ono je to chození, setkávání s místními a hledání noclehu opravdu pořád dokola. Zvlášť patrné to bylo v případě Číny, kdy se to slovy jako "kamion", "čaj", "překladač" nebo "déšť" jen hemžilo, a to od začátku do konce. Vlastně to Ziburovi ani nemůžu mít za zlé. Z mé vlastní (malé) cestovatelské zkušenosti vím, že člověk o svých zážitcích hrozně rád vypráví, ale zážitky jiných ho zpravidla nudí. Je to pochopitelné, intenzivní vjem prostě NELZE jakkoliv předat člověku, který na daném místě v danou chvíli nebyl, ať už slovy, fotkou nebo na papíře. Když někomu o věcech, co jsem zažil, vyprávím, často mě až zaráží a trápí, jak špatně se mi hledají ta správná slova a jak zoufale celou skutečnost zkresluji. Jinak to ale prostě nejde. Nakonec jsem byl i za ten humor celkem rád. Také si myslím, že kdyby šlo o kulturně bližší destinaci, kde by se dalo aspoň trochu domluvit, zajímavých zážitků by bylo také víc.

Celkově jde o příjemnou knihu, které ale chybí nadšení, které jsem z první knihy tak intenzivně cítil, a která se taky trochu opakuje. Upřímně doufám, že třetí kniha, pro změnu z Kavkazu, bude o dost lepší. Už teď se těším, jak si jí ukrátím dlouhou chvíli uprostřed zimy, a budu se těšit na další dobrodružství, které hodlám podniknout.

07.09.2017


Obraz Doriana GrayeObraz Doriana GrayeOscar Wilde

Wow! Ani bych neřekl, že to bylo napsáno už na konci 19. století. Mně přišla kniha nesmírně moderní. A tehdy to musela být teprve bomba! Skvěle vykreslená psychologie hlavního hrdiny, (skvěle) šílený cynismus Henryho, zajímavé myšlenky a šokující silná pointa. A to vše na necelých 200 stranách.

11.01.2016


Jeden den Ivana DěnisovičeJeden den Ivana DěnisovičeAlexandr Isajevič Solženicyn

Snad děsivější než všechny krutosti kárného tábora na Sibiři je, jak byl s jeho fungováním Ivan Děnisovič smířen. Forma popisu jednoho obyčejného dne, který hlavní postava dokonce považuje za šťastný, pomáhá aspoň trochu přiblížit režim, jaký v gulazích panoval. Vyprávění se proto může zdát trochu pomalé bez velkých zvratů. Zdánlivě banální činnosti, jako je obědvání jsou rozepsány na několik stránek. Čtenář si díky tomu uvědomí, jaký význam v životě trestance mělo těch pár minut klidu a jedna miska vlažné šlichty. O to větší radost pak máte, když si na samém konci dne spoluvězni rozdělí cukroví, salám a další vymoženosti, které dostal jeden z nich v balíčku z domova.

17.11.2017


DekameronDekameronGiovanni Boccaccio

Přečíst Dekameron stylově za deset dní jsem nebyl schopen ani náhodou. Už chyběl kousek, ale vlastně jsem to po dvou měsících zbaběle na konci devátého dne vzdal. Zkrátka toho na mě bylo moc a začal mě zžírat pocit, kolik skvělých knih jsem mohl místo Dekameronu přečíst. Povídky se přeci jenom dost často opakují. Boccacciův styl psaní mi přišel strohý, pouze opisující události bez popisu atmosféry a větších detailů (je to z úplně jiné doby, já vím...), byť nepopírám, že místy opravdu vtipný i čtivý. Nejslabší byly povídky, kdy se vyžívá v popisu zmatečného, trochu odysseovského cestování z místa na místo po Středomoří. Naopak zábavné byly většinou historky o hříšných mniších a jeptiškách, i některé klasické o lásce, které ostatní nepřejí, nebo o nevěře.
Pokud si chcete udělat o Dekameronu obrázek i bez čtení, doporučuji Pasoliniho film, který skoro slovo od slova zpracovává ty lepší z povídek s řekl bych odpovídající pozdně středověkou atmosférou.
Nakonec podepisuji Boxasův názor... kdybych neměl před maturitou, dám Dekameronu nikoliv deset, ale sto dní. A nebo mu dám čas zkrátka kdykoliv, kdy na praotce lehkovážné literatury dostanu chuť.

23.04.2018


Dva divošiDva divošiE. T. Seton (pseudonym)

"Protože jsem poznal muka žíznivé touhy, chtěl bych vyhloubit studnu, z které by i jiní mohli pít." Nic více ke knize netřeba psát.

14.02.2014


KyticeKyticeKarel Jaromír Erben

Jedna z těch nejlepších povinných četeb. Na polovinu 19. století je to úžasné fantasy, které se neztratí ani o dvě století později.

13.04.2014


Už nikdy pěšky po Arménii a GruziiUž nikdy pěšky po Arménii a GruziiLadislav Zibura

Zibura si mě konečně získal. A přitom mám dojem, že píše pořád skoro stejně. Svůj specifický styl ale dotáhl k dokonalosti - ubral na humoru (mírně, ale je to znát), přidal více lyrických popisů krajiny a popisů reálií (myslím, že se díky němu spousta lidí dozví o Arménské genocidě a konfliktu v Náhorním Karabachu, což je určitě záslužné), a přitom středobodem jeho vyprávění jsou stále lidé, které na cestách potkává. Na rozdíl od Jeruzaléma a Nepálu kniha mnohem lépe plynula a já si ji naopak užíval čím dál tím víc s každou přečtenou stranou. Zdá se mi, že tentokrát vybíral autor pasáže mnohem pečlivěji, a každá stojí za to.
Přesto mám tušení, že lví podíl na atraktivitě knihy má Kavkaz samotný. Sám jsem měl možnost dvakrát navštívit Gruzii (a nevylučuji, že se mi kniha tolik líbila právě proto), dokonce pár stejných míst jako Zibura, a můžu podepsat skoro všechno, co napsal. Navíc díky ruštině a družnosti místních je mnohem snazší s nimi něco pořádného zažít a něco se o nich dozvědět, což třeba v takovém Turecku nebo Číně tak snadné nebylo a na předchozí knize se to podepsalo. Střídání způsobů dopravy pestrosti knihy také napomohlo.
Ve výsledku asi nejvíce oceňuji humanismus a upřímnost. Neznám moc knih, které by zaujaly mladého zcestovalého studenta stejně jako jeho babičku. Nevím, jak to Zibura dělá, ale dělá to zatraceně dobře.

07.12.2017


Moc bezmocnýchMoc bezmocnýchVáclav Havel

Události posledních měsíců, kdy u nás (a ostatně zdaleka ne jen u nás) pochybné politické síly vylézají na povrch a derou se k moci, mě donutily sáhnout po Moci bezmocných. V její polovině jsem s esejí trošku bojoval, ale posledních pár kapitol včetně závěru mě ohromilo. Na to, že bylo dílo napsané rok po Chartě 77 a popisuje fenomén, který už (aspoň u nás) neexistuje, jde o překvapivě čerstvou, troufám si říct nadčasovou věc. I kritika západní demokracie, vyprázdnění masových politických stran byla velice prozíravá (a dnešek Havlovy předpovědi víc než potvrzuje) a je důkazem autorova bystrého a kritického úsudku. Život v pravdě a smysluplnost konání drobných věcí, na které máme, jsou zase aplikovatelné do každodenního života.
Až zas narazím na někoho, kdo bude tvrdit, že to prezidentování na Havla jen tak mimochodem "spadlo", ničím si ho nezasloužil, že to byl ochlasta a já nevím co všechno, Moc bezmocných mu s radostí omlátím o hlavu.

19.03.2018


AudienceAudienceVáclav Havel

Čekání na Godota, kde se pije pivo. Na rozdíl od Becketta je to kratší, (a podle mě) zábavnější a výstižnější. Reálná zkušenost a kontext dodávají Audienci na působivosti. Délka tak akorát na vypití jednoho půllitru (vlastní zkušenost), i když zvládnout by se jich dalo asi víc... ale víte co, nejsem na pivo moc zvyklý. Nejsem žádnej pivař, natožpak sládek.

10.05.2018


Případ narubyPřípad narubyRaymond Chandler

Můj druhý Chandler - a Marlowa začínám mít v oblibě. Sám sebe trefně charakterizoval v rozhovoru s hotelovým detektivem na konci knihy:

"Snažím se chránit pověst hotelu. Koho se snažíte chránit vy?"
- "To nikdy nevím. A když to mnohdy vím, nevím, jak to provést. Dělám jen neohrabaně to i ono, a jdu lidem na nervy. Mnohdy to všechno pěkně zvorám."

Často jsem se přistihoval, že ačkoliv k tomu Chandler nedával žádná vodítka (a občas vše nasvědčovalo spíš o opaku), většinu scén jsem si představoval v noci. Jak z obrazu Edwarda Hoppera Noční ptáci. Prostě ta "stará dobrá Amerika", se všemi jejími problémy a paradoxy.

18.09.2018


Nadechnout seNadechnout seG. Orwell (pseudonym)

Na první pohled banální příběh o obyčejném Angličanovi středního věku, ovšem s hrozbou světové války na obzoru (nakonec přišla o dva roky dřív než George Bowling předpokládal). Banální ale opravdu jen zdánlivě - za středostavovskou šedí se skrývají pravdy ve své opravdovosti děsivější než temné dystopické vize. A už jen pro Orwellův úsporný a (dů)vtipný novinářský styl za pozornost stojí - i sentimentální a trochu rozvleklé vzpomínky na dětství se četly se zvláštní lehkostí.

15.05.2020


Fratelli tuttiFratelli tuttiJorge Mario Bergoglio

Že je lídr jedné z nejkonzervativnějších organizací světa zároveň jedním z nejprogresivnějších hlasů světové politiky, je hezký paradox a důkaz, v jak divné době žijeme.
Podat natolik závažná témata tak čistě prostým, lidově upřímným způsobem bez zbytečných frází a intelektuálské omáčky je opravdu dar, a poselství Fratelli tutti je proto podobně jako u Laudato Si tím naléhavější.
Po přečtení budete mít výčitky svědomí a nutkání vyjít ven do světa a svléci ten pomyslný kabát pro potřebné...

26.12.2020


Anna KareninaAnna KareninaLev Nikolajevič Tolstoj

Je to možná trochu troufalé hodnotit tak monumentální a ikonické dílo jako je Anna Karenina. Přijde mi ale, že k ostatním klasikám bývám až moc shovívavý a stejně jako je třeba snažit se ocenit dílo v rámci kontextu doby, má cenu i posuzovat co nám velikáni minulosti mohou nabídnout dnes.
A v tom ohledu mě LNT trochu zklamal, minimálně ve srovnání s Dostojevským.
Anna Karenina mi totiž v přišla zastaralá. Ani ne tak příběh nebo myšlenky, ty v mnoha ohledech nadčasové jsou, ale forma, jakou nám je Tolstoj předkládá. V něčem je Tolstoj přístupnější (kromě obligátních pasáží, které začínají třeba takhle: "Při čaji se Levin dozvěděl celou historii staříkova hospodářství.") než jeho "rival" Fjodor Michajlovič - díky krátkým kapitolám a nezaměnitelným postavám s otčestvy, která se mi bůhvíproč zas tolik nemotala.
Hluboké myšlenky a krajní situace ano, ale podané na můj vkus těžkopádně, příliš analyticky, předvídatelně (kdo dnes přistupuje k AK s tím, že neví, jak to dopadne?) a aristokraticky. Tolstoj je opravdu spíš filosof, analytik který každé postavě přiřadil určité místo na šachovnici románu, a ne pozorovatel skutečných osudů. Levin mi v mnohém byl blízký a jsem za něj jakožto hlavní postavu vděčný, ve finální katarzi a obratu na víru jsem se přesto nemohl ubránit, že na nás mluví moralista Tolstoj, a ne můj oblíbenec Levin.
V tom je Dostojevskij živelnější, uvěřitelnější, mnohem psychologičtější, pohnutá životní zkušenost je z jeho děl patrná. Je sice potřeba se jimi prokousat a protrpět, aby čtenář dospěl k surovém, nezapomenutelnému zážitku z okrajů společnosti za hranou zdravého rozumu.
Oproti tomu mi přišla Anna Karenina jako takové neškodné salónní tlachání, i když opravdu o všem, co je v životě podstatné.

08.09.2020


Deset malých černouškůDeset malých černouškůAgatha Christie

Tady jdu bez řečí na pět. Tak úžasně vykreslenou dusnou atmosféru, která houstne s každou básničkou - s každou další obětí...A ten konec...

04.02.2014


1