Manuál pro uklízečky

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Jak se vyjádřil jeden z jejích kolegů spisovatelů, Lucia Berlinová (1936–2004) je „nejutajovanějším americkým pokladem“ v rámci povídkového žánru. Její tvorba se hlásí k odkazu A. P. Čechova a Raymonda Carvera a jistě se trefí do vkusu také fanouškům Alice Munroové a Annie Proulxové. Soubor nazvaný Manuál pro uklízečky je výběrem toho nejlepšího z díla této legendární povídkářky. Autorka se svou typickou směsicí humoru a melancholie přetváří všednodennost v nepravděpodobnou krásu, objevuje půvab v jídelnách a veřejných prádelnách amerického Jihozápadu, v domovech severokalifornské společenské smetánky a v titulní povídce například také v perspektivě osamělé uklízečky v jídelně jednoho hotelu v Mexico City. Berlinová píše o rodině, lásce a práci stylem, který je přímočarý, prostý a soucitný. Ženy z autorčiných povídek jsou sice ztracené, ale také silné, chytré a neobyčejně opravdové. Berlinová se vyznačuje brutální upřímností, empatií a humorem – inspiraci čerpala z vlastního života poznamenaného mimo jiné střídáním zaměstnání a alkoholismem....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/399198/big_manual-pro-uklizecky-lmE-399198.jpg 4.2162
Žánr:
Literatura světová, Povídky

Vydáno: , Argo
Originální název:

A Manual for Cleaning Women: Selected Stories, 1977


více info...
Nahrávám...

Komentáře (53)

Kniha Manuál pro uklízečky

ujira
30. dubna

Drsně krásné, odpudivě poetické, melancholicky veselé, krátké literární diamanty.

Danka1975
03. dubna

Takové opravdové, osobité, . . . .ne moc lehké a ne moc pozitivní čtení, ale rozhodně přínosné!!!


Katka2382
10. března

Krásné.
Ale nečekejte klasické povídky,jsou to opravdu střípky poskládané vedle sebe bez ladu a skladu.
Bez začátku a bez konce,ale o to opravdovější.

Eva2424
02. února

Co se mi na této knize líbilo nejvíce, byla autentičnost, kdy si autorka na nic nehrála, nesnažila se v textu kalkulovat a vymýšlet kličky a upoutávky ve formě násilných nebo sexuálních scén. Její povídky jsou spíše vzpomínky na její nelehký život, psané tak lehce a s takovým klidem, že všechnu tu hrůzu vnímáte jakoby v zákulisí a o to intenzivněji s pocitem, že to tak má být a že je to holt lidský osud, s nímž nezbývá než se smířit.

Některé příhody mě rozesmály, ale většina z nich mi naháněla husí kůži, jak tohle může ženská vydržet? Působivé byly povídky ze závěru života a krásné na tom je, že autorka by vlastně svůj osud neměnila.

Clara_C
27.12.2021

Sic neuspořádáné, povídky jsou spíš takový myšlenkový a vzpomínkový trysk. Ale bravurní a americké. Žádné přikrášlování, jsou v ní myšlenky, kterých má někdy člověk plnou hlavu, ale neumí si je sám srovnat nebo je napsat. Když nad nimi venku přemýšlíte, říkáte si, že je to celkem zajímavá myšlenka, která by stála za to, abyste se o ní podělili s ostatními. Než dojdete domů, už jste naprosto jinde a z myšlenek či pocitů nezbyde nic než torzo. Takže díky, Lucio.
Jedna z mnoha zajímavostí pro mně byla výroba ofrendy. Oltáříku pro mrtvé. Se vším co by si jen mrtvý přál. Plno barevných květin, tabák, fotografie příbuzných, mango, loterijní losy, tequilu, pohlednice z Říma, meče, svíčky a káva. Lebky se jmény přátel.. Cukrátka ve tvaru kostlivců, aby měl něco k zakousnutí.

" Momentálně jsem v Mexiku. Letos jsme vyrobily krásnou ofrendu pro mojí sestru. Byly na ní tuny květin, oranžové, purpurové, nachové. Spousta bílých votivních svíček. Sošky svatých a andělů. Maličké kytary a těžítka s Paříží, Cancún a Portugalsko. Chile. Všechna ta místa, která navštívila. Desítky a desítky lebek se jmény a podobenky jejích dětí, nás všech, kdo jí milujeme..Fotka táty v Idahu, jak jí drží v náručí ještě jako miminko. Básničky od dětí, které učila.
Mami, ty jsi na té ofrendě nebyla. Ale nevynechaly jsme tě schválně. Vlastně o tobě těch posledních pár měsíců mluvíme s láskou.
Celá léta jsme se Sally, kdykoliv jsme se sešly, jako posedlé nadávaly, jaká jsi šílená a krutá. Ale ty poslední měsíce..přece jen je asi normální, že když někdo umírá, má tendenci tak nějak rekapitulovat, na čem mu v životě záleželo, co krásného ho potkalo.Vzpomínaly jsme na tvoje vtipy a na to, jak ses dovedla dívat kolem sebe, jak ti nikdy nic neuniklo. To jsme po tobě zdědily. To, jak se díváme na svět.

" Vzdechy, tlukot našich srdcí, porodní stahy, orgasmy, to všechno postupně splyne v souzvuk, stejně jako se sladí odbíjení kyvadlových hodin, když je umístíte vedle sebe. Světlušky ve větvích stromu poblikávají v naprosté harminii. Slunce vychází a zase zapadá. Měsíc přibývá a ubývá a ranní noviny obvykle přistanou na verandě v šest třicet pět.
Když někdo zemře, čas se zastaví. Samo sebou se zastaví pro nebožtíka, tedy možná, ale pro truchlící pozůstalé se čas vymkne kontrole. Smrt přichází příliš brzy. Nedbá na příliv a odliv, dloužící a krátící se dny, na fáze Měsíce. Roztrhá kalendář na cucky. "

Blebanec
20.12.2021

Drsné, ale strhující. Skvěle přeložené.

hvozdik
25.11.2021

Skrytý povídkářský klenot. Doufám, že toho Argo vydá více.

Sorrow
25.10.2021

Po stopadesáté pro jistotu na úvod zmíním, že nejsem „povídková“. Pro vychutnání si díla s ním potřebuji strávit trochu delší čas, Lucia Berlin mi ale nicméně dokázala, že občas, občas objevím poklad, který za to vážně stojí. Snad tomu napomáhá koncepce, kdy jsou povídky sice svébytnými jednotkami, ve finále však tvoří mozaiku autorčina života. Přestože bych očekávala chronologické řazení textů, není tomu tak a já jsem nakonec ráda, neboť jsem díky tomu nikdy netušila, zda se v další povídce vrátíme k jejímu traumatickému dětství, na schůzku Anonymních alkoholiků nebo snad na půdu vysoké školy. Je skoro k nevíře, že za jeden život změní člověk tolik životních rolí. Berlin to rozhodně neměla jednoduché a byť je většina povídek tematicky vlastně smutná a obsahuje mnoho utrpení, při čtení na vás naopak bude sálat nezaměnitelný humor, nadsázka a síla vše zvládnout a na všem negativním spatřit něco pozitivního. Jak už tomu u souborů bývá, některé texty ve vás zarezonují mnohem více než jiné, jako celek je ale Manuál pro uklízečky jedním z těch skvostů, které ráda doporučím k přečtení a sama vím, že ho budu číst opakovaně. Na závěr jen bez většího vysvětlování dodám, že ta kniha je hrozně americká, úplně na vás ta atmosféra 60. nebo 70. let dýchne. Jediné mínus knihy vnímám v překladu – málokdy si toho všímám, což je asi škoda, protože dobrý překladatel dokáže určitě knihu povznést na úplně jinou úroveň – tady je tomu bohužel ale naopak. Byť se Martina Knápková snaží o autenticitu, s níž byly jistě povídky napsány v originále, ne vždy se jí to daří, některé slangové výrazy se mi sice líbily, často však braly za uši a některé větné konstrukce zněly dost vyšroubovaně. Rovněž „soap opera“ se do češtiny jistě nepřekládá jako „mýdlová opera“.

1