Přečtené 398

Kromě básní samotných nevynechejte Ungarettiho Poznámky na konci (ještě jsem asi nikdy neměl tu čest číst poezii zároveň s komentářem autora). Zasadilo to celý výbor do kontextu a umocnilo některé intentzivní dojmy a motivy, protkané celým dílem. Pustina rodné Alexandrie, zákopy Velké války, věčné léto barokního Říma, prázdnota a rozklad... A občas nečekané postřehy, jako když stárnoucí básník (ročník 1888) reflektuje vypouštění družic nebo let letadlem. Osobně si do života odnáším: Nebát se, být osobní a sdílet to s ostatními. Sobectví je naopak, nechávat si věci pro sebe. V Ungarettiho filozofii chápu poezii jako věc veřejnou: "Nepojal jsem je [básně] do knihy s ostatními, protože se mi zdálo, že obsahují motivy příliš osobní, jenom mé. Bylo v tom dosud sobectví. Nic z lidské zkušenosti si nelze pyšně ponechávat jenom pro sebe." (autorův komentář ke sbírce Výkřik a krajiny/Un grido e paesaggi)

*Valerie se ke mně přitiskla. "Žijeme v divném světe..." řekla. V jistém smyslu zůstala naivní holčičkou, před lidskou realitou ji totiž chránila šílená pracovní doba, která jí sotva dopřála chvíli na nákup, odpočinek a nový start. Dodala: "Nemám ráda svět, v němž žijeme."* Kdybych měl ohodnotit život v (západní) civilizaci, dám tři hvězdičky. Stejně jako téhle knize. Což je vlastně ještě dost optimistické.

Sociologické črty. Trochu nedotažené. Je to napsané tak přístupně, že jsem se občas přistihl, že moc nedávám pozor, co čtu. Velkým přínosem je představení termínu privatismus (to by se mělo ujmout ve veřejné debatě) a poté objasnění kořenů pojmu "nepřizpůsobiví." U jiných témat bych se nebál jít víc do hloubky.

Kdybych měl kdy něco napsat (něco, co odpovídá mému vnímání světa) dost by se to myslím tematicky i stylem podobalo Přípravám na všechno. Což mě děsí.

odpad!

Pořád mě baví, jak Houellebecq píše. Trochu jako byste četli náhodně seřazená encyklopedická hesla a místopisná pojednání, která sepsal Wikipedista se smyslem pro humor a obsesí vynášet soudy nad "úpadkem evropské civilizace." V případě Mapy a území mi ale scházela silnější dějová linka, "lepidlo", které by tyhle útržky spojilo, silnější důvod, proč číst dál (čtivosti navzdory). Pasáže s H. samotným byly nakonec paradoxně ty nejslabší, jako by už autor nevěděl, jak jinak zaplnit prázdná místa něčím "šokujícím" (snobský svět umění je sice zajímavý i podnětný pro spoustu zamyšlení, celý román ale nautáhne). Serotonin je mnohem ucelenější a motivy odcizení a lásky (její nemožnosti i nevyhnutelnosti zároveň) tu jsou pojaty víc do hloubky než u "povrchní" Mapy a území, Elementární částice zase obšírnější coby sociologická studie ve formě románu. Začínám se bát, že by mi čtvrté setkání s M.H. už moc nepřineslo.

O knize jsem slyšel hlavně v souvislosti s popisem příklonu dělnické třídy k radikální pravici. Návrat do Remeše je ve své stručnosti mnohem bohatší a přestože politický vývoj dává autorovi za pravdu (kterou si bohužel bere k srdci málokdo, a politici skoro vůbec; všichni tak zůstáváme v neperskeptivním bahně kulturních válek), víc mě zasáhly osobně laděné kapitoly kdy se Eribon vypořádává se svým původem a nelehkým postavením homosexuála z řad "proletariátu", který má ambice prosadit se mezi "buržoazií." Pro českého čtenáře může být zarážející a trochu provokativní, s jakou samozřejmostí autor operuje s marxistickým třídním rozdělením společnosti. Domnívám se, že taková optika české debatě chybí a obávám se (jak píše kolega Moiseiwitsch), že nejde o "předobraz" vývoje české společnosti, ale že by se popis francouzské reality dal dobře napasovat i na realitu tuzemskou (stačí prolistovat Prkopovy Slepé skvrny) s tím, že sociální mobilita a nerovnost mezi regiony u nás může být možná i horší než ve Francii - viz "segregace" dětí již po páté třídě. Najdeme v Česku podobně úspěšného intelektuála s takovým původem jaký má Eribon? Velmi podnětná sebe- a společenská analýza, která se nebojí být osobní a tak akorát sentimentální. V neposlední řadě mě donutila zamyslet se nad vlastním "třídním původem" a jakým způsobem ovlivňuje můj pohled na svět a sebe samého. "Politicky jsem sice stál na straně dělníků, avšak zároveň jsem nenáviděl své kořeny v tomto světě. Zřejmě bych netrpěl takovým vnitřním pnutím a morální trýzní, pokud bych se postavil na stranu 'lidu', pokud by součástí toho lidu zároveň nebyla i má rodina, tedy má minulost a koneckonců i má přítomnost."

Námět, atmosféra staré Francie i lehce horororvá nálada fajn, celá kniha mi bohužel přišla dost na efekt napsaná a ve výsledku zdlouhavá a trochu odtažitá. Rozumím pokusu o napodobení stylu 19. století, zčásti to i funguje (hlavně na začátku), nakonec jsem Parfém dočítal s pochybami, zda jsem neměl strávit čas s něčím míň pozérským a vyprázdněným (navoněným?), a to pozoruhodnému konci navzdory. Zajímavé psychologické otázky ohledně hlavního hrdiny tak zůstaly pouze načtrnuty a zaobaleny kopcem metafor. PS: Jsem jediný, kdo si při pasáží v horách vzpomněl na Nietzscheho nadčlověka?

Že je lídr jedné z nejkonzervativnějších organizací světa zároveň jedním z nejprogresivnějších hlasů světové politiky, je hezký paradox a důkaz, v jak divné době žijeme. Podat natolik závažná témata tak čistě prostým, lidově upřímným způsobem bez zbytečných frází a intelektuálské omáčky je opravdu dar, a poselství Fratelli tutti je proto podobně jako u Laudato Si tím naléhavější. Po přečtení budete mít výčitky svědomí a nutkání vyjít ven do světa a svléci ten pomyslný kabát pro potřebné...

Přišlo mi to celé až příliš odcizené a stylizované, záměrně těžko stravitelné. Zpětně po pár měsících po přečtení ale musím uznat, že jestli jedna kniha vyjádřila moje pocity z roku 2020 (a upřímně zdaleka nejenom z něj), jsou to Praskliny. Snad i proto zůstanu u "průměrného" hodnocení, i když uplynulý rok i kniha jsou všechno, jen ne průměrné.

Povídky plné klišé, které ale Fracassi záměrně a umně využívá - dokáže psát mimořádně zábavně a s nadhledem. Díky, tomu, že horror normálně nečtu, pro mě ta klišé byla vlastně docela originální. To nic nemění na tom, že klišé zůstanou klišé, a většinu povídek jsem navzdory čtivosti nakonec dočetl bez většího zájmu.