Mapa a území

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Čtenáři, kteří mají v souvislosti s Houellebecqovou tvorbou jistá očekávání, budou překvapeni – v knize není jediná sexuální scéna. Autor se evidentně rozhodl znovu šokovat, ale tím nejméně očekávaným způsobem: je „vyklidněný“ a úspěšně se snaží o poctu realistům devatenáctého století. Houellebecq vypráví příběh malíře a fotografa Jeda Martina. Jeho matka spáchala sebevraždu, s otcem se vídá jen sporadicky. Kariéru umělce začal na akademii Beaux-Arts fotografováním neživých objektů, když ale zjistil, jak fascinující záležitostí je mapa, a začal se zabývat zejména relací mapy a zobrazeného území. Objevil zcela originální tvůrčí postup spočívající ve fotografování michelinovských map z různých úhlů – vzniklé umělecké fotky při náležitém zvětšení a patřičné instalaci dostávají rozměr neobyčejného uměleckého díla…...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/85_/85941/mapa-a-uzemi-85941.jpg 4.2231
Žánr
Literatura světová, Romány
Vydáno, Odeon
Orig. název

La Carte et le Territoire, 2010

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (30)

Kniha Mapa a území

Přidat komentář
AlTyxAy
21. října

Osvěžující.

micha-ella
14. října

Moje čtvrtá knížka od tohoto autora. Pan spisovatel! Provokatér, vizionář, narcis i sebereflexní kritik, posedlý chlap (tentokrát ne sexem, ale uměním). Dokáže se opakovaně strefovat do vlastního života (tentokrát i smrti). Často krátce a přesně vyjádří v úplně obyčejné situaci moje postřehy, třeba tento o rádiu: ,,Komentátoři se hlučně řehtali; jejich konvenční povykování a smích byly nesnesitelně vulgární." To si já pomyslím, kdykoliv jsem nucena - třeba v marketu - poslouchat kecy a hudbu ze soukromého rádia.
Je to román o umění, o Francii, o životě a o smrti. Trochu zdlouhavý, místy i nudný a ten konec překlopený na detektivku mi tedy přišel přehnaný a zbytečný.


JulianaH.
16. srpna

Poněkud realistický román, ale bez smrtelné vážnosti realistických románů. Moderní i klasický současně – vlastně bych řekla, že ve své klasičnosti zachází mnohem dál než k realistům 19. století. Snad až do renesance, kdy se zrodil vztah spisovatel-výtvarník. Když Houellebecq popisoval umělecká díla Jeda Martina, musela jsem myslet na Danta, který jako první literát vůbec věnoval pozornost malířům. Vytvořil tak to pouto mezi umělcem slova a obrazu, na něž autor „Mapy“ navazuje – tradičně, odvěce, evropsky.
Fascinovaly mě paralely mezi Jedovou a Houellebecqovou prací. Jed reflektuje řemesla o sobě; Houellebecq reflektuje Jedovo řemeslo výtvarnické, a ještě k tomu vlastní řemeslo spisovatelské, když prokládá vyprávění texty jiných žánrů. – Jed zvěčňuje svoji současnost, křehkou přítomnost průmyslového věku; Houellebecq dělá totéž: uchovává v díle jména firemních značek.
Řekla bych, že Houellebecqův postup, když ze sebe samého učinil námět vlastního díla, se dost podobá Montaignovi. Má Montaignovu subjektivitu záběru i objektivitu podání. Jedině proto je jeho postava snesitelná, dokonce roztomilá. S tím nabručeným, nečistotným a depresivním Houellebecqem bych klidně zašla na kafe.

„Mapa" se výborně čte. Dokonce jsem si u ní uvědomila, že chuť číst dál – prostě ze zájmu o dílo –, kterou ve mně vzbouzí, jsem už dlouho necítila. Užila jsem si nejen Jedův příběh, ale i všechna ta zadumaná zastavení nad Beauvais, mouchou domácí nebo omezenou životností oblíbených značek. Mimochodem, autor má u mě plus za svoji lehce vegetariánskou úvahu o prasatech.
Nejvíc mě ale nadchly pasáže o Williamu Morrisovi. Kdyby šlo knize přidat speciální hvězdu za Williama Morrise... Tyhle části pro mě znamenají jakýsi zásadní kvalitativní posun, ba přímo zlom. I samotné monology, oba vedené stárnoucími muži, v sobě nesou preraffaelitskou nostalgii a něhu. Pro mě vrchol díla.

f.enjoy69
18. července

Od autora už mám leccos načteno, vždycky to byla poměrně svižná jízda a nával zábavy, bizarností, zamyšlení, kritiky všeho druhu, ale tentokrát se Michel poměrně držel u země a počáteční, řekněme na autorovy poměry pomalé tempo, už se k žádným vyšším otáčkám ani nepokoušelo dostat. Přišlo mi to někdy zdlouhavé, občas ospalé, chyběl tomu šmrnc. Abych ale nebyl jen kritický, autor ve třetí části naprosto dokonale zakomponoval i sám sebe do děje, to jsem nestačil zírat!

Crimble
15. června

Sice jsem četl Podvolení a Serotonin, a nebyl jsem zklamán, ale až tato kniha ze mne učinila definitivního Houllebecqova fanouška. Má to drive, vtip, drzost, i schopnost drsné analýzy současnosti. Bavilo mne na tom tak moc věcí, samozřejmě v první řadě neomalený vstup persony autora do děje, nebo např. lakonické nepovýšené odstavce ve stylu "rádce spotřebitele".

Vakalik
08. května

Na Michella Houellebecqa jsem přišla díky Lucce Zelinkové, která ho řadí mezi své nejoblíbenější autory. Mapa a území není dílo vystihující jeho typickou tvorbu, kterou kritici popisují jako šokující a plnou sexu. V knize je tak nějak od všeho trochu. Trochu lásky, trochu násilí, trochu stereotypu, trochu krimi. Až do krimi fáze se mi kniha i docela líbila. Poté už mi přijde, jak když autor chtěl do díla nacpat všechno a taky tak udělal. Dám Houellebecqovi ještě další šanci, Mapa a území mě za srdce moc nechytla.

pismenkovyJoe
22. března

Možná sem čekal o trošku více, ale je to dáno jen přílišným očekáváním. K Houellebecqovi cítím asi až moc velkou úctu, ale nemůžu si pomoct, miluji jeho knihy.

jaroiva
13. března

Můj druhý pokus o Houellebecqa, ale po Serotoninu je to ještě horší. Ještě víc o ničem. Tento autor mi asi nesedí, nebudu to dál pokoušet.
Bavila mě jen částečně "kriminální" linka.
Naštěstí je toto opět krátká kniha.
Do dalšího Houellebecqa už se pouštět nebudu.

1

Doporučujeme

Dítě ohně
Dítě ohně
Svědectví
Svědectví
Růže v zimě
Růže v zimě
Prostá pravda
Prostá pravda