Kmotr99

Příspěvky

Život člověkaŽivot člověkaGiuseppe Ungaretti

Kromě básní samotných nevynechejte Ungarettiho Poznámky na konci (ještě jsem asi nikdy neměl tu čest číst poezii zároveň s komentářem autora). Zasadilo to celý výbor do kontextu a umocnilo některé intentzivní dojmy a motivy, protkané celým dílem. Pustina rodné Alexandrie, zákopy Velké války, věčné léto barokního Říma, prázdnota a rozklad... A občas nečekané postřehy, jako když stárnoucí básník (ročník 1888) reflektuje vypouštění družic nebo let letadlem.

Osobně si do života odnáším: Nebát se, být osobní a sdílet to s ostatními. Sobectví je naopak, nechávat si věci pro sebe. V Ungarettiho filozofii chápu poezii jako věc veřejnou:

"Nepojal jsem je [básně] do knihy s ostatními, protože se mi zdálo, že obsahují motivy příliš osobní, jenom mé. Bylo v tom dosud sobectví. Nic z lidské zkušenosti si nelze pyšně ponechávat jenom pro sebe." (autorův komentář ke sbírce Výkřik a krajiny/Un grido e paesaggi)

24. května


PlatformaPlatformaMichel Houellebecq

*Valerie se ke mně přitiskla. "Žijeme v divném světe..." řekla. V jistém smyslu zůstala naivní holčičkou, před lidskou realitou ji totiž chránila šílená pracovní doba, která jí sotva dopřála chvíli na nákup, odpočinek a nový start. Dodala: "Nemám ráda svět, v němž žijeme."*

Kdybych měl ohodnotit život v (západní) civilizaci, dám tři hvězdičky. Stejně jako téhle knize. Což je vlastně ještě dost optimistické.

16. května


Neznámá společnost: Pohledy na současné ČeskoNeznámá společnost: Pohledy na současné ČeskoPavel Pospěch

Sociologické črty. Trochu nedotažené. Je to napsané tak přístupně, že jsem se občas přistihl, že moc nedávám pozor, co čtu.
Velkým přínosem je představení termínu privatismus (to by se mělo ujmout ve veřejné debatě) a poté objasnění kořenů pojmu "nepřizpůsobiví." U jiných témat bych se nebál jít víc do hloubky.

04. dubna


Přípravy na všechnoPřípravy na všechnoElsa Aids

Kdybych měl kdy něco napsat (něco, co odpovídá mému vnímání světa) dost by se to myslím tematicky i stylem podobalo Přípravám na všechno.

Což mě děsí.

03. dubna


Manuál pro uklízečkyManuál pro uklízečkyLucia Berlin

"Svět jen tak plyne. Člověk má tak nějak pocit, že na ničem nezáleží. Myslím jako doopravdy nezáleží. Jenže pak se občas stane, že vás najednou, na kratičkej okamžik, zaplaví jakýsi milosrdenství a rázem ucítíte, že na tom přece jen záleží, a nemálo."

09.09.2021


Návrat do RemešeNávrat do RemešeDidier Eribon

O knize jsem slyšel hlavně v souvislosti s popisem příklonu dělnické třídy k radikální pravici. Návrat do Remeše je ve své stručnosti mnohem bohatší a přestože politický vývoj dává autorovi za pravdu (kterou si bohužel bere k srdci málokdo, a politici skoro vůbec; všichni tak zůstáváme v neperskeptivním bahně kulturních válek), víc mě zasáhly osobně laděné kapitoly kdy se Eribon vypořádává se svým původem a nelehkým postavením homosexuála z řad "proletariátu", který má ambice prosadit se mezi "buržoazií." Pro českého čtenáře může být zarážející a trochu provokativní, s jakou samozřejmostí autor operuje s marxistickým třídním rozdělením společnosti. Domnívám se, že taková optika české debatě chybí a obávám se (jak píše kolega Moiseiwitsch), že nejde o "předobraz" vývoje české společnosti, ale že by se popis francouzské reality dal dobře napasovat i na realitu tuzemskou (stačí prolistovat Prkopovy Slepé skvrny) s tím, že sociální mobilita a nerovnost mezi regiony u nás může být možná i horší než ve Francii - viz "segregace" dětí již po páté třídě. Najdeme v Česku podobně úspěšného intelektuála s takovým původem jaký má Eribon?
Velmi podnětná sebe- a společenská analýza, která se nebojí být osobní a tak akorát sentimentální.
V neposlední řadě mě donutila zamyslet se nad vlastním "třídním původem" a jakým způsobem ovlivňuje můj pohled na svět a sebe samého.

"Politicky jsem sice stál na straně dělníků, avšak zároveň jsem nenáviděl své kořeny v tomto světě. Zřejmě bych netrpěl takovým vnitřním pnutím a morální trýzní, pokud bych se postavil na stranu 'lidu', pokud by součástí toho lidu zároveň nebyla i má rodina, tedy má minulost a koneckonců i má přítomnost."

09.08.2021


Mapa a územíMapa a územíMichel Houellebecq

Pořád mě baví, jak Houellebecq píše. Trochu jako byste četli náhodně seřazená encyklopedická hesla a místopisná pojednání, která sepsal Wikipedista se smyslem pro humor a obsesí vynášet soudy nad "úpadkem evropské civilizace." V případě Mapy a území mi ale scházela silnější dějová linka, "lepidlo", které by tyhle útržky spojilo, silnější důvod, proč číst dál (čtivosti navzdory). Pasáže s H. samotným byly nakonec paradoxně ty nejslabší, jako by už autor nevěděl, jak jinak zaplnit prázdná místa něčím "šokujícím" (snobský svět umění je sice zajímavý i podnětný pro spoustu zamyšlení, celý román ale nautáhne).
Serotonin je mnohem ucelenější a motivy odcizení a lásky (její nemožnosti i nevyhnutelnosti zároveň) tu jsou pojaty víc do hloubky než u "povrchní" Mapy a území, Elementární částice zase obšírnější coby sociologická studie ve formě románu.
Začínám se bát, že by mi čtvrté setkání s M.H. už moc nepřineslo.

09.08.2021


Parfém: Příběh vrahaParfém: Příběh vrahaPatrick Süskind

Námět, atmosféra staré Francie i lehce horororvá nálada fajn, celá kniha mi bohužel přišla dost na efekt napsaná a ve výsledku zdlouhavá a trochu odtažitá. Rozumím pokusu o napodobení stylu 19. století, zčásti to i funguje (hlavně na začátku), nakonec jsem Parfém dočítal s pochybami, zda jsem neměl strávit čas s něčím míň pozérským a vyprázdněným (navoněným?), a to pozoruhodnému konci navzdory. Zajímavé psychologické otázky ohledně hlavního hrdiny tak zůstaly pouze načtrnuty a zaobaleny kopcem metafor.
PS: Jsem jediný, kdo si při pasáží v horách vzpomněl na Nietzscheho nadčlověka?

18.04.2021


Fratelli tuttiFratelli tuttiJorge Mario Bergoglio

Že je lídr jedné z nejkonzervativnějších organizací světa zároveň jedním z nejprogresivnějších hlasů světové politiky, je hezký paradox a důkaz, v jak divné době žijeme.
Podat natolik závažná témata tak čistě prostým, lidově upřímným způsobem bez zbytečných frází a intelektuálské omáčky je opravdu dar, a poselství Fratelli tutti je proto podobně jako u Laudato Si tím naléhavější.
Po přečtení budete mít výčitky svědomí a nutkání vyjít ven do světa a svléci ten pomyslný kabát pro potřebné...

26.12.2020


PrasklinyPrasklinyKlára Vlasáková

Přišlo mi to celé až příliš odcizené a stylizované, záměrně těžko stravitelné.

Zpětně po pár měsících po přečtení ale musím uznat, že jestli jedna kniha vyjádřila moje pocity z roku 2020 (a upřímně zdaleka nejenom z něj), jsou to Praskliny.

Snad i proto zůstanu u "průměrného" hodnocení, i když uplynulý rok i kniha jsou všechno, jen ne průměrné.

18.12.2020


Hleď, prázdnotaHleď, prázdnotaPhilip Fracassi

Povídky plné klišé, které ale Fracassi záměrně a umně využívá - dokáže psát mimořádně zábavně a s nadhledem. Díky, tomu, že horror normálně nečtu, pro mě ta klišé byla vlastně docela originální.
To nic nemění na tom, že klišé zůstanou klišé, a většinu povídek jsem navzdory čtivosti nakonec dočetl bez většího zájmu.

02.10.2020


Stařec a mořeStařec a mořeErnest Hemingway

Próza krystalicky čistá jako vody Atlantiku.

Stařec a moře má tu smůlu (podobně jako Steinbeckovo O myších a lidech), že ho předchází pověst "té knihy", kterou musí každý znát, a která je navíc vnucovaná coby tzv. povinná četba, přitom si troufám tvrdit že oba spisovatelé napsali lepší díla.
Novelu jsem naštěstí četl dobrovolně, "na moři" jsem strávil jedno odpoledne babího léta a celkem jsem si to užil. Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že se Hemingway snažil na stará kolena dokázat, že ještě umí psát a pokusil se vměstnat svoji poetiku a životní postoj do jedné delší povídky. Dopadl vlastně podobně jako Santiago - Stařec a moře je sice úctyhodný a řemeslně dobře napsaný úlovek, chybí mu "maso" (šťáva, drive, živelnost) předchozích románů.

Proto pokud vás dílo tolik nezaujalo, nelamte prosím nad Hemingwayem hůl - Sbohem armádo!, Fiesta (aka The Sun Also Rises) i soubor Povídek jsou super. Možná proto, že vychází víc z autorovi bezprostřední zkušenosti a na nic si nehrajou.

12.09.2020


Zpátky na zem: Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimuZpátky na zem: Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimuBruno Latour

Zvolení Donalda Trumpa způsobilo poprask a nutkání nespočtu intelektuálů tuhle "ránu" dosavadnímu světovému uspořádání zareagovat.
Esej Bruna Latoura patří mezi ty zajímavější a nadčasovější reflexe událostí roku 2016, takže vlastně nevadí opožděný překlad tři roky po vydání originálu. Latour jde dál a je to trochu myšlení "out of the box". Koncept os a jejich vychýlení mi přišel zajímavý, neotřelý, včetně grafického zpracování. Pro politology určitě zajímavá úvaha. Zamýlšení nad filosofií vědy mě taky obohatila.
Bohužel si úplně nedovedu představit, co by to mělo v realitě znamenat. A závěrečná óda na Evropu mě úplně nepřesvědčila.
K přečtení určitě doporučuji, udělal jsem si hodně poznámek, je to dobře napsaná esej (tenhle žánr francouzi zdá se umí), ale pořád jenom esej. Není to v dnešní pohnuté době málo?

08.09.2020


Anna KareninaAnna KareninaLev Nikolajevič Tolstoj

Je to možná trochu troufalé hodnotit tak monumentální a ikonické dílo jako je Anna Karenina. Přijde mi ale, že k ostatním klasikám bývám až moc shovívavý a stejně jako je třeba snažit se ocenit dílo v rámci kontextu doby, má cenu i posuzovat co nám velikáni minulosti mohou nabídnout dnes.
A v tom ohledu mě LNT trochu zklamal, minimálně ve srovnání s Dostojevským.
Anna Karenina mi totiž v přišla zastaralá. Ani ne tak příběh nebo myšlenky, ty v mnoha ohledech nadčasové jsou, ale forma, jakou nám je Tolstoj předkládá. V něčem je Tolstoj přístupnější (kromě obligátních pasáží, které začínají třeba takhle: "Při čaji se Levin dozvěděl celou historii staříkova hospodářství.") než jeho "rival" Fjodor Michajlovič - díky krátkým kapitolám a nezaměnitelným postavám s otčestvy, která se mi bůhvíproč zas tolik nemotala.
Hluboké myšlenky a krajní situace ano, ale podané na můj vkus těžkopádně, příliš analyticky, předvídatelně (kdo dnes přistupuje k AK s tím, že neví, jak to dopadne?) a aristokraticky. Tolstoj je opravdu spíš filosof, analytik který každé postavě přiřadil určité místo na šachovnici románu, a ne pozorovatel skutečných osudů. Levin mi v mnohém byl blízký a jsem za něj jakožto hlavní postavu vděčný, ve finální katarzi a obratu na víru jsem se přesto nemohl ubránit, že na nás mluví moralista Tolstoj, a ne můj oblíbenec Levin.
V tom je Dostojevskij živelnější, uvěřitelnější, mnohem psychologičtější, pohnutá životní zkušenost je z jeho děl patrná. Je sice potřeba se jimi prokousat a protrpět, aby čtenář dospěl k surovém, nezapomenutelnému zážitku z okrajů společnosti za hranou zdravého rozumu.
Oproti tomu mi přišla Anna Karenina jako takové neškodné salónní tlachání, i když opravdu o všem, co je v životě podstatné.

08.09.2020


Pěna dníPěna dníBoris Vian

Pokud právě přečtenou knihu doceníte až po dočtení doslovu, něco je špatně. Pěna dní se četla zlehka, sotva jsem někdy četl prózu tak hýřivě pestrobarevnou, nablýskanou, rozvernou. Paradoxně možná právě proto, kvůli té lehkosti, mi nakonec přišla povrchní a emocionálně plochá. Konec ve mně ale přeci jen něco zanechal, zas takový cynik nejsem.

28.08.2020


Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnostiSlepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnostiDaniel Prokop

Trochu mě mrzí, že Prokop nešel dál. Je stále znát, že se kniha skládá z původně novinových článků. Jsou skvělé, širší rámec propojující jednotlivé "fragmenty" by neuškodil.
Přesto byla taková kniha v tuzemské debatě potřeba. Jde o střízlivý popis proč "naše země nevzkétá" a hlavně jak by vzkvétat mohla - aspoň na papíře se některá řešení zdají celkem prostá a především mimo hřiště únavných kulturních válek a zástupných politických kauz.
Nakonec je Prokopův přístup "sociologa s názorem" důležitější a zajímavější než Taberyho lehce vyčpělá Opuštěná společnost. Jde totiž na dřeň jednotlivým problémům a nejen, že se vyhýbá typickým klišé a frázím ("populismus"), naopak se je snaží popřít a za pomocí dat objasnit.
Povinná četba pro všechny, obzvláště pro toho, kdo by měl podivnou touhu téhle zemi vládnout. Nebo už jí vládne, to je ale zbožné přání.

21.05.2020


Osudy lidských společností: Střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historiiOsudy lidských společností: Střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historiiJared Diamond

Sakra, proč tu má tahle hutná, přesto čtivá a hlavně informacemi nadupaná kniha tristních 30 hodnocení? I 300 by bylo málo... Diamondova meta-práce ve mně zase po letech probudila toho po faktech dychtícího školáčka, ještě nesemletého procesem povinné školní docházky. Biologii a geografii mám rád od dětství a na střední mě zase chytly společenské vědy a jazyky - takže dílo spojující všechny tyto obory v jeden komlexní celek (jak to tech chlap sakra zvládá??) pro mě byl opravdu svátek. A Diamondova teze by se dala shrnout parafrází Billa Clintona: It's the geography, stupid!
Kdybych měl vybrat jednu knihu, kterou bych vyslal do kosmu za účelem objastnit potenciálním "vetřelcům" jak jsme se tu sakra octli a proč to s naší civilizací (našemi civilizacemi) dopadlo zrovna takhle, byly by to jednoznačně Guns, Germs and Steal. Teď ještě aby si jí přečetlo co nejvíc nás pozemšťanů...

15.05.2020


Nadechnout seNadechnout seG. Orwell (pseudonym)

Na první pohled banální příběh o obyčejném Angličanovi středního věku, ovšem s hrozbou světové války na obzoru (nakonec přišla o dva roky dřív než George Bowling předpokládal). Banální ale opravdu jen zdánlivě - za středostavovskou šedí se skrývají pravdy ve své opravdovosti děsivější než temné dystopické vize. A už jen pro Orwellův úsporný a (dů)vtipný novinářský styl za pozornost stojí - i sentimentální a trochu rozvleklé vzpomínky na dětství se četly se zvláštní lehkostí.

15.05.2020


Plechový bubínekPlechový bubínekGünter Grass

Darované knize na počet stran nekoukej. To mě napadlo, když jsem pár dní po narozeninách otevíral Plechový bubínek. Je to hutná, skoro rustikální kniha. Prosycená barvami, pocity, pachy, a samozřejmě zvuky, zvuky bubnování o plech. Je to tak intenzivní, až místy otravné, asi jako kdybyste několik hodin museli Oskarovy skřeky a mlácení paličkami opravdu poslouchat. Po skvělém úvodu s babičkou Koljaiczekovou a jejími sukněmi jsem se dlouho začítal, zhruba v půlce jsem byl dojmy okouzlen ale velmi brzy skoro zavalen, že jsem bichli stěží dočetl.
Blechtrommel za přečtení (nebo aspoň pokus o to) stojí, vyžaduje ale čtení trpělivé, které tu a tam přinese plody v podobě nevšedního, nezapomenutelného literárního zážitku. Tak třeba kapitoly Víra naděje láska, Pětasedmdesát kilo, Prohlídka betonu - aneb Mystika Barbarství Nuda a V Cibulovém sklípku mnou zacloumaly slušně, musel jsem se k nim ale doslova prokousat. No a posledních pár stran jsem si, znaven po měsíci přerušovaného čtení, trošku trpce říkal, jestli to za tu námahu vlastně stálo. No, dejte Grassovi šanci a uvidíte.
PS: Asi povinná četba, pokud plánujete navštívit Gdaňsk. A před překladem Vladimíra Kafky musím smeknout, nikdy bych nevěřil, že je němčina tak bohatý jazyk, že se dá takhle převést do češtiny.

14.03.2020


Ten nejnižší: Život svatého FrantiškaTen nejnižší: Život svatého FrantiškaChristian Bobin

Text tak poetický, až se v něm (aspoň pro mě) ztrácel reálný obsah.

13.03.2020


MorMorAlbert Camus

Uprostřed koronavirového šílenství jsem se rozhodl zásobit se ne moukou nebo toaletním papírem, ale kvalitními knihami. V den, kdy vláda zavřela školy a já se tramvají vracel domů to bylo mrazivé čtení, Mor netřeba číst jako alegorii na druhou světovou válku nebo obecný úděl lidského bytí, je stejně tak působivý jako střízlivý nezabarvený popis šířící se epidemie, ostatně jakékoliv krize:

"V tomto ohledu byli naši spoluobčané jako všichni ostatní lidé, myslili na sebe, jinými slovy byli lidští: nevěřili na pohromy. Pohroma přesahuje lidskou míru, člověk si tedy řekne, že je pohroma neskutečná, že je to těžký sen, který přejde. Ale on vždy nepřejde a jeden těžký sen k druhému, a jsou to lidé, kteří zajdou a to především lidé humánní, protože neučinili žádná opatření. Naši spoluobčané neměli větší vinu než jiní, zapomněli pouze na skromnost a myslili, že pro ně je ještě všechno možné; předpokládali totiž, že pohromy jsou nemožné. Hleděli si dál svých obchodů, připravovali se na cesty a měli své názory. Jak by byli mohli pomyslet na mor, který udělá škrt přes budoucnost, cestování, i diskuse? Považovali se za svobodné, a nikdo nebude nikdy svobodný, pokud budou existovat pohromy."

Ačkoliv se to zdá se stovkami mrtvých za den absurdní, Camus se odhodlaně snaží najít východisko, které se promítá v různých motivacích a chování hlavních hrdinů. I když je jasné, že Rieux, Tarrou, Rambert a další zastávají modelově odlišné pozice, to jim neubralo nic na nenápadné lidskosti, kterou Camus tak skvěle vyjadřuje, snad ponurosti pobřežního města a apokalyptické nákaze navzdory.
Mor doporučuji všem, kteří přemýšlejí (a třeba i tápají) o své pozici v tomhle podivném světě, kterým není lhostejná otázka zla a jeho smyslu. Největší ponaučení je vlastně banální - jakkoliv je naše situace bezvýchodná a vyžadující sebeobětování (napadá mě klimatická krize), je potřeba se z toho nezbláznit.

"Nakonec je to hloupé, žít jen pro mor. Toť se ví, člověk musí bojovat kvůli postiženým. Ale k čemu je ten boj, když člověk přestane mít všecko rád?"

12.03.2020


Konec civilizaceKonec civilizaceAldous Huxley

Matoucí mi přijde český překlad názvu. O žádný konec civilizace se opravdu nejedná, naopak - Huxleyho vize je spíše dovedení civilizace k dokonalosti, ad absurdum. Spíš než jako temnou vizi ji vidím jako alegorii na nešvary moderní společnosti a pokroku obecně, které byly všudypřítomné ve 30. letech, o dnešku snad ani netřeba mluvit. Překrásný nový svět (O brave new world, that has such people in't!) toho o nás říká hodně, i když možná trochu moc schematicky a návodně.

"But I don't want comfort. I want God, I want poetry, I want real danger, I want freedom, I want goodness. I want sin."
Kolik lidí by ale dnes dalo těmto přednost před pohodlím? Jaká je lidská přirozenost? A co ta vznešená slova vůbec znamenají? Aldous Huxley nakonec nabízí víc otázek než odpovědí.

08.03.2020


Prázdniny v EvropěPrázdniny v EvropěLadislav Zibura

Not great, not terrible. Propagace autostopu i Evropy je moc sympatická, o to víc mě mrzí, že mě Zibura o svojí tezi o "nejrozmanitějším kontinentu světa" nepřesvědčil, a většinu času spíš nudil. Prázdniny v Evropě mi přišly takové sterilní, bez chuti a zápachu, ani ten humor už za moc nestojí. Prostě mi chybí atmosféra pěškopisů se svojí naivitou, energií, třeskutým humorem i ezo-zamyšleními nad cestování, světem, svobodou... ze kterých to dobrodružství skoro sálalo. Evropě pokus o podobný styl nesvědčil, informační rámečky a fajn ilustrace to bohužel nezachrání.
PS: Minimálně dvě věci musím Ziburovi přiznat. Skopje je fakt hnusný město a objednat si v Polsku v létě piwo grzane opravdu není nejlepší nápad.

08.02.2020


Přípitek předkůmPřípitek předkůmWojciech Górecki

Vše, co jste chtěli vědět o Kavkaze, ale ani vás nenapadlo se na to zeptat.
Přestože na každou z trojice kavkazských zemí připadá jen něco málo přes sto stran, šíře témat Goreckého je obdivuhodná. Od mýtů dávnověku a historii (které na Kavkaze často splývají v jedno), přes nestabilní politickou situaci posledních dekád až po popis strastí a radostí každodenního života. Nesourodé střípky dohromady tvoří komplexní obraz jednoho z nejpestřejších regionů světa. Všechny spojuje věčná otázka: Leží Kavkaz v Evropě nebo v Asii? (podobně choulostivá jako "je Česko ve východní Evropě?). A taky pořádná dávka melancholie, postesknutí si nad mizejícím světem předků. Co přinese budoucnost je v tak turbulentní části světa ve hvězdách. Budoucnost na Kavkaze bohudík nikdo moc neprožívá, takže zbývá dodat jen: Gaumardžos!

EDIT (podzim 2020): Tak budoucnost na sebe nenechala dlouho čekat, nám nezbývá než být v myšlenkách s obyvateli Náhorního Karabachu.

07.02.2020


SerotoninSerotoninMichel Houellebecq

Uf. Čas strávený nad Serotoninem mi dal hlavně dvě věci. Můžu už říkat, že jsem četl "tu" knihu, o které se mluví, a považovat se za člena "kulturní elity." A taky už vím, jak se vyslovuje autorovo jméno, aspoň zhruba (tip pro ostatní nefrankofily: něco jako Húlbek, ale bez toho "h", nebo spíš "uelbek"?).
Ale ne, je to pozoruhodná kniha. Manifest "naštvaného stárnoucího bílého muže", který si nebere servítky a plive jed na všechny strany, vlastně jsem se v té beznaději a cynismu docela vyžíval. V době posedlé úspěchem je příjemné a očistné číst příběh někoho, kdo totálně selhal. Přitom Claudovy myšlenky, byť to v něčem byl opravdu magor, kolikrát dávají větší smysl než moudra kdejakého life-coache. A určitě mají určitou jiskru, šmrnc, vtip.)
Atmosférou i stylem jsem si vzpomněl na Alberta Camuse (asi proto, že jsem jinak moc Francouzů nečetl) a Milana Kunderu (protože ten už je v podstatě taky Francouz; a taky má potřebu odbíhat od děje a sdělovat různá intelektuální moudra, v Houellebecqově podání ale bavila víc). Ale to jen tak na okraj, abych tu svou kulturní nadřazenost podepřel pár dalšími zvučnými jmény...

EDIT: Zpětně mě snad nejvíc zasáhly poslední odstavce knihy, působící v ostrém kontrastu vůči nihilistické náloži na předchozích dvě stě něco stranách:
"Dnes už chápu Kristův pohled, jeho opakované podráždění ze zatvrzelosti srdcí: dostali všechna znamení, a nehledí na ně. Je opravdu nutné, abych ještě obětoval za takové ubožáky život? Je opravdu nutné být až tak názorný?
Zdá se, že ano. "

18.01.2020


Chudí lidéChudí lidéFjodor Michajlovič Dostojevskij

Svým formátem ideální kniha na trávení krátkých volných chvil během týdne - v mhd, při čekání na doktora atp.; vejde se do kapsy a kapitoly (dopisy) jsou tak krátké, jedna tak akorát na pár stanic metrem. Pár dní ve společnosti raného Dostojevského tak bylo celkem příjemných, po zkušenosti s jeho těžkopádnými "velkými romány" s milionem postav šlo vlastně o dost jiný, v něčem svěžejší zážitek. Kdybych ale ony dopisy nepoužíval jako únik od každodenních povinností a měl je číst v kuse, brzy mě, obávám se, přestanou bavit. Některé pasáže za to přesto stály.

"Vím, jak jsem Vám, moje milovaná, zavázán. Když jsem Vás poznal, začal jsem především poznávat sám sebe, protože jsem Vás začal milovat. Do té doby, než jsem se s Vámi seznámil, moje děťátko, byl jsem opuštěný a jako bych spal a nežil. Všichni moji nepřátelé říkali, že mám i figuru k ničemu, ošklivili si mne, a já jsem si pak začal ošklivit sám sebe. Říkali, že jsem tupec, a já si pak doopravdy myslel, že jsem tupec, a když jsem poznal Vás, tu jste prosvětlila celý můj černý život, takže se prosvětlilo i moje srdce a duše a já jsem našel klid a poznal, že nejsem horší než ostatní, že nejsem sice nic zvláštního, nejsem vynikající, neumím se dobře chovat, ale přece jen jsem člověk, celým svým srdcem a rozumem jsem člověk."

10.11.2019


Boží mukaBoží mukaKarel Čapek

Na Čapka expresionistu jsem se těšil, nakonec to bylo čapkovštější, než jsem čekal. Delší povídky v první části mě vesměs nudily (jediná stravitelná byla šlépěj, která se ale moc neliší od známějšího zpracování stejné myšlenky v Povídkách z jedné kapsy), naopak mozaika z mikro-povídek, spíše zamyšlení nebo meditací v druhé části mě bavila velmi. Palčivé rozhodování Růžičky v "Pokušení", těžko uchopitelné prozření bezejmenného hrdiny ze "Ztracená cesty" a rozjímání staříka ne-rybáře v "Odrazech" ve mě cosi zanechaly a byla by škoda se k povídkám nevrátit. Takový prolog k noetické trilogii, akorát intenzivnější a přímočařejší, s něčím z Kafky nebo Sartra.

“Chvílemi,” pokračoval chorý, “viděl jsem tak podivné zčeření na vodě, že nelze pochopit, odkud přichází. Někdy se zlomí vlna a zaleskne se krásněji než jiné; a jsou i úkazy na nebi – Stává se to velice zřídka. A tu si myslím: proč by to nemohl být bůh? Snad je právě tím nejprchavějším na světě; snad i jeho skutečnost je náhlé zlomení vlny a záblesk; nepochopitelně, výjimečně se vyskytne, a zajde – Často jsem o tom přemýšlel; ale hleďte, mám tak malý obzor, po léta jsem nedošel dále než sem. Je možno, že i mezi lidmi se přihodí takové zčeření nebo záblesk, a zase se zlomí. Musí se zlomit. Pravá skutečnost se musí zaplatit zánikem. Ach, slunce už zapadá.”

01.11.2019


SestřičkaSestřičkaRaymond Chandler

Marlowe napočtvrté, nezklamal ani neohromil. Detailně popisný monolog samotářského detektiva, okořeněný všudypřítomnými cynickými poznámkami a trefnými postřehy je bezchybný... jako by se za těmi ironickými hlody skrývaly hluboké životní pravdy. Poprvé jsem si vychutnal i překlad plný slangových výrazů. Bohužel mám dojem, že vytříbený styl 200stránkový příběh (opět) neutáhnul.

"Vypil jsem polovinu whisky a čekal jsem, až mě zahřeje. Pak jsem dopil a zase láhev schoval.
Vyklepal jsem z dýmky studený popel a znovu ji nacpal tabákem z koženého paklíku, co mi jeden ctitel daroval k vánocům, ctitel, který měl podivuhodnou náhodou stejné jméno, jako mám já."

28.10.2019


Držíce v drzých držkách cigaretyDržíce v drzých držkách cigaretyFranz Werfel

Nejdřív jeden tip: Číst básně Gottfrieda Benna u snídaně (ale vlastně u jakéhokoli jídla) není nejlepší nápad, a rozhodně to nebyl nejlepší začátek dne. Vyzkoušeno za vás.
Jinak... Vydařená antologie, zachycující pohled jedné ztracené generace (zaujalo mě jak až na výjimky zemřeli skoro všichni autoři velmi mladí). Expresionismus mě fascinuje už delší dobu, ale po přečtení Držíce v drzých držkách cigarety (výborný verš, mimochodem) se nemůžu ubránit dojmu, že se svým zaměřením docela rychle tematicky a stylisticky vyčerpá... každá druhá báseň mi přišla jako variace na Traklovo slavné Rozpadání (které na mě mimochodem působilo silněji v Reynkově nebo Kunderově překladu).
Výjimkou je již zmíněný Benn, který posouvá expresionistický hnus ještě někam dál. Od něj si v budoucnu rád ještě něco přečtu. Tentokrát ale pro jistotu na lačno...

01.10.2019


Sakramiláčku / StřepySakramiláčku / StřepyFilip Topol

Jednu dobu jsem na hudbě Filipa Topola ujížděl, s Filipem Topolem básníkem jsem se ale trochu minul. Střepy za pozornost přesto stojí, zvlášť netradiční popis ročních období - nevěřil bych, že se poety tak omílané téma dá pojmout ještě nějak zajímavě.

[...]
Žádné ze čtyř období toho roku
za sebou nezanechávalo zkázu.
Osamělost Podzimu jen nedokázala
pustit k sobě něco jiného než sebe samu.
Myslel jsem si, že Podzim trpí,
ale pak mi došlo, že také ne –
že to je zas řád věcí,
který nemohu a nechci pochopit.
Veliké tajemství,
jehož je snad Podzim mlčenlivým strážcem.
A také jsem ho začal milovat –
– z dálky a oddaně.
Jeho proměna byla tichá jako jeho příchod,
a i když jsem věděl, že tomu tak není,
jen u něho mi přišlo na mysl umírání...

30.09.2019


1