Kmotr99 komentáře u knih

"To, co nesnášel, uvědomil si znepokojeně, byla pomíjivost sama o sobě; myšlenka, že nějaká věc, ať už jakákoliv, končí: to, co nesnášel, nebylo vlastně nic jiného než základní vlastnosti života."

5 04.02.2023

"Tento postupný zánik mezilidských vztahů staví před řadu problémů i román. Jak bychom se dnes mohli pouštět do líčení všech těch vášnivých vzplanutí, trvajících řadu let a ovlivňujících někdy celé generace? Už nejsme na Větrné hůrce, to je jisté. Románová forma není uzpůsobena k popisu lhostejnosti a nicoty; chtělo by to nalézt bezvýraznější, zhuštěnější a jednotvárnější literární postup."

6 25.08.2022

Kromě básní samotných nevynechejte Ungarettiho Poznámky na konci (ještě jsem asi nikdy neměl tu čest číst poezii zároveň s komentářem autora). Zasadilo to celý výbor do kontextu a umocnilo některé intenzivní dojmy a motivy, protkané celým dílem. Pustina rodné Alexandrie, zákopy Velké války, věčné léto barokního Říma, prázdnota a rozklad... A občas nečekané postřehy, jako když stárnoucí básník (ročník 1888) reflektuje vypouštění družic nebo let letadlem.

Osobně si do života odnáším: Nebát se, být osobní a sdílet to s ostatními. Sobectví je naopak, nechávat si věci pro sebe. V Ungarettiho filozofii chápu poezii jako věc veřejnou:

"Nepojal jsem je [básně] do knihy s ostatními, protože se mi zdálo, že obsahují motivy příliš osobní, jenom mé. Bylo v tom dosud sobectví. Nic z lidské zkušenosti si nelze pyšně ponechávat jenom pro sebe." (autorův komentář ke sbírce Výkřik a krajiny/Un grido e paesaggi)

6 24.05.2022

*Valerie se ke mně přitiskla. "Žijeme v divném světe..." řekla. V jistém smyslu zůstala naivní holčičkou, před lidskou realitou ji totiž chránila šílená pracovní doba, která jí sotva dopřála chvíli na nákup, odpočinek a nový start. Dodala: "Nemám ráda svět, v němž žijeme."*

Kdybych měl ohodnotit život v (západní) civilizaci, dám tři hvězdičky. Stejně jako téhle knize. Což je vlastně ještě dost optimistické.

2 16.05.2022

Sociologické črty. Trochu nedotažené. Je to napsané tak přístupně, že jsem se občas přistihl, že moc nedávám pozor, co čtu.
Velkým přínosem je představení termínu privatismus (to by se mělo ujmout ve veřejné debatě) a poté objasnění kořenů pojmu "nepřizpůsobiví." U jiných témat bych se nebál jít víc do hloubky.

3 04.04.2022

Kdybych měl kdy něco napsat (něco, co odpovídá mému vnímání světa) dost by se to myslím tematicky i stylem podobalo Přípravám na všechno.

Což mě děsí.

2 03.04.2022

"Svět jen tak plyne. Člověk má tak nějak pocit, že na ničem nezáleží. Myslím jako doopravdy nezáleží. Jenže pak se občas stane, že vás najednou, na kratičkej okamžik, zaplaví jakýsi milosrdenství a rázem ucítíte, že na tom přece jen záleží, a nemálo."

7 09.09.2021

O knize jsem slyšel hlavně v souvislosti s popisem příklonu dělnické třídy k radikální pravici. Návrat do Remeše je ve své stručnosti mnohem bohatší a přestože politický vývoj dává autorovi za pravdu (kterou si bohužel bere k srdci málokdo, a politici skoro vůbec; všichni tak zůstáváme v neperskeptivním bahně kulturních válek), víc mě zasáhly osobně laděné kapitoly kdy se Eribon vypořádává se svým původem a nelehkým postavením homosexuála z řad "proletariátu", který má ambice prosadit se mezi "buržoazií." Pro českého čtenáře může být zarážející a trochu provokativní, s jakou samozřejmostí autor operuje s marxistickým třídním rozdělením společnosti. Domnívám se, že taková optika české debatě chybí a obávám se (jak píše kolega Moiseiwitsch), že nejde o "předobraz" vývoje české společnosti, ale že by se popis francouzské reality dal dobře napasovat i na realitu tuzemskou (stačí prolistovat Prkopovy Slepé skvrny) s tím, že sociální mobilita a nerovnost mezi regiony u nás může být možná i horší než ve Francii - viz "segregace" dětí již po páté třídě. Najdeme v Česku podobně úspěšného intelektuála s takovým původem jaký má Eribon?
Velmi podnětná sebe- a společenská analýza, která se nebojí být osobní a tak akorát sentimentální.
V neposlední řadě mě donutila zamyslet se nad vlastním "třídním původem" a jakým způsobem ovlivňuje můj pohled na svět a sebe samého.

"Politicky jsem sice stál na straně dělníků, avšak zároveň jsem nenáviděl své kořeny v tomto světě. Zřejmě bych netrpěl takovým vnitřním pnutím a morální trýzní, pokud bych se postavil na stranu 'lidu', pokud by součástí toho lidu zároveň nebyla i má rodina, tedy má minulost a koneckonců i má přítomnost."

4 09.08.2021

Pořád mě baví, jak Houellebecq píše. Trochu jako byste četli náhodně seřazená encyklopedická hesla a místopisná pojednání, která sepsal Wikipedista se smyslem pro humor a obsesí vynášet soudy nad "úpadkem evropské civilizace." V případě Mapy a území mi ale scházela silnější dějová linka, "lepidlo", které by tyhle útržky spojilo, silnější důvod, proč číst dál (čtivosti navzdory). Pasáže s H. samotným byly nakonec paradoxně ty nejslabší, jako by už autor nevěděl, jak jinak zaplnit prázdná místa něčím "šokujícím" (snobský svět umění je sice zajímavý i podnětný pro spoustu zamyšlení, celý román ale nautáhne).
Serotonin je mnohem ucelenější a motivy odcizení a lásky (její nemožnosti i nevyhnutelnosti zároveň) tu jsou pojaty víc do hloubky než u "povrchní" Mapy a území, Elementární částice zase obšírnější coby sociologická studie ve formě románu.
Začínám se bát, že by mi čtvrté setkání s M.H. už moc nepřineslo.

3 09.08.2021

Námět, atmosféra staré Francie i lehce horororvá nálada fajn, celá kniha mi bohužel přišla dost na efekt napsaná a ve výsledku zdlouhavá a trochu odtažitá. Rozumím pokusu o napodobení stylu 19. století, zčásti to i funguje (hlavně na začátku), nakonec jsem Parfém dočítal s pochybami, zda jsem neměl strávit čas s něčím míň pozérským a vyprázdněným (navoněným?), a to pozoruhodnému konci navzdory. Zajímavé psychologické otázky ohledně hlavního hrdiny tak zůstaly pouze načtrnuty a zaobaleny kopcem metafor.
PS: Jsem jediný, kdo si při pasáží v horách vzpomněl na Nietzscheho nadčlověka?

4 18.04.2021

Že je lídr jedné z nejkonzervativnějších organizací světa zároveň jedním z nejprogresivnějších hlasů světové politiky, je hezký paradox a důkaz, v jak divné době žijeme.
Podat natolik závažná témata tak čistě prostým, lidově upřímným způsobem bez zbytečných frází a intelektuálské omáčky je opravdu dar, a poselství Fratelli tutti je proto podobně jako u Laudato Si tím naléhavější.
Po přečtení budete mít výčitky svědomí a nutkání vyjít ven do světa a svléci ten pomyslný kabát pro potřebné...

9 26.12.2020

Přišlo mi to celé až příliš odcizené a stylizované, záměrně těžko stravitelné.

Zpětně po pár měsících po přečtení ale musím uznat, že jestli jedna kniha vyjádřila moje pocity z roku 2020 (a upřímně zdaleka nejenom z něj), jsou to Praskliny.

Snad i proto zůstanu u "průměrného" hodnocení, i když uplynulý rok i kniha jsou všechno, jen ne průměrné.

3 18.12.2020

Povídky plné klišé, které ale Fracassi záměrně a umně využívá - dokáže psát mimořádně zábavně a s nadhledem. Díky, tomu, že horror normálně nečtu, pro mě ta klišé byla vlastně docela originální.
To nic nemění na tom, že klišé zůstanou klišé, a většinu povídek jsem navzdory čtivosti nakonec dočetl bez většího zájmu.

1 02.10.2020

Próza krystalicky čistá jako vody Atlantiku.

Stařec a moře má tu smůlu (podobně jako Steinbeckovo O myších a lidech), že ho předchází pověst "té knihy", kterou musí každý znát, a která je navíc vnucovaná coby tzv. povinná četba, přitom si troufám tvrdit že oba spisovatelé napsali lepší díla.
Novelu jsem naštěstí četl dobrovolně, "na moři" jsem strávil jedno odpoledne babího léta a celkem jsem si to užil. Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že se Hemingway snažil na stará kolena dokázat, že ještě umí psát a pokusil se vměstnat svoji poetiku a životní postoj do jedné delší povídky. Dopadl vlastně podobně jako Santiago - Stařec a moře je sice úctyhodný a řemeslně dobře napsaný úlovek, chybí mu "maso" (šťáva, drive, živelnost) předchozích románů.

Proto pokud vás dílo tolik nezaujalo, nelamte prosím nad Hemingwayem hůl - Sbohem armádo!, Fiesta (aka The Sun Also Rises) i soubor Povídek jsou super. Možná proto, že vychází víc z autorovi bezprostřední zkušenosti a na nic si nehrajou.

Zvolení Donalda Trumpa způsobilo poprask a nutkání nespočtu intelektuálů tuhle "ránu" dosavadnímu světovému uspořádání zareagovat.
Esej Bruna Latoura patří mezi ty zajímavější a nadčasovější reflexe událostí roku 2016, takže vlastně nevadí opožděný překlad tři roky po vydání originálu. Latour jde dál a je to trochu myšlení "out of the box". Koncept os a jejich vychýlení mi přišel zajímavý, neotřelý, včetně grafického zpracování. Pro politology určitě zajímavá úvaha. Zamýlšení nad filosofií vědy mě taky obohatila.
Bohužel si úplně nedovedu představit, co by to mělo v realitě znamenat. A závěrečná óda na Evropu mě úplně nepřesvědčila.
K přečtení určitě doporučuji, udělal jsem si hodně poznámek, je to dobře napsaná esej (tenhle žánr francouzi zdá se umí), ale pořád jenom esej. Není to v dnešní pohnuté době málo?

3 08.09.2020

Je to možná trochu troufalé hodnotit tak monumentální a ikonické dílo jako je Anna Karenina. Přijde mi ale, že k ostatním klasikám bývám až moc shovívavý a stejně jako je třeba snažit se ocenit dílo v rámci kontextu doby, má cenu i posuzovat co nám velikáni minulosti mohou nabídnout dnes.
A v tom ohledu mě LNT trochu zklamal, minimálně ve srovnání s Dostojevským.
Anna Karenina mi totiž v přišla zastaralá. Ani ne tak příběh nebo myšlenky, ty v mnoha ohledech nadčasové jsou, ale forma, jakou nám je Tolstoj předkládá. V něčem je Tolstoj přístupnější (kromě obligátních pasáží, které začínají třeba takhle: "Při čaji se Levin dozvěděl celou historii staříkova hospodářství.") než jeho "rival" Fjodor Michajlovič - díky krátkým kapitolám a nezaměnitelným postavám s otčestvy, která se mi bůhvíproč zas tolik nemotala.
Hluboké myšlenky a krajní situace ano, ale podané na můj vkus těžkopádně, příliš analyticky, předvídatelně (kdo dnes přistupuje k AK s tím, že neví, jak to dopadne?) a aristokraticky. Tolstoj je opravdu spíš filosof, analytik který každé postavě přiřadil určité místo na šachovnici románu, a ne pozorovatel skutečných osudů. Levin mi v mnohém byl blízký a jsem za něj jakožto hlavní postavu vděčný, ve finální katarzi a obratu na víru jsem se přesto nemohl ubránit, že na nás mluví moralista Tolstoj, a ne můj oblíbenec Levin.
V tom je Dostojevskij živelnější, uvěřitelnější, mnohem psychologičtější, pohnutá životní zkušenost je z jeho děl patrná. Je sice potřeba se jimi prokousat a protrpět, aby čtenář dospěl k surovém, nezapomenutelnému zážitku z okrajů společnosti za hranou zdravého rozumu.
Oproti tomu mi přišla Anna Karenina jako takové neškodné salónní tlachání, i když opravdu o všem, co je v životě podstatné.

10 08.09.2020

Pokud právě přečtenou knihu doceníte až po dočtení doslovu, něco je špatně. Pěna dní se četla zlehka, sotva jsem někdy četl prózu tak hýřivě pestrobarevnou, nablýskanou, rozvernou. Paradoxně možná právě proto, kvůli té lehkosti, mi nakonec přišla povrchní a emocionálně plochá. Konec ve mně ale přeci jen něco zanechal, zas takový cynik nejsem.

4 28.08.2020

Trochu mě mrzí, že Prokop nešel dál. Je stále znát, že se kniha skládá z původně novinových článků. Jsou skvělé, širší rámec propojující jednotlivé "fragmenty" by neuškodil.
Přesto byla taková kniha v tuzemské debatě potřeba. Jde o střízlivý popis proč "naše země nevzkétá" a hlavně jak by vzkvétat mohla - aspoň na papíře se některá řešení zdají celkem prostá a především mimo hřiště únavných kulturních válek a zástupných politických kauz.
Nakonec je Prokopův přístup "sociologa s názorem" důležitější a zajímavější než Taberyho lehce vyčpělá Opuštěná společnost. Jde totiž na dřeň jednotlivým problémům a nejen, že se vyhýbá typickým klišé a frázím ("populismus"), naopak se je snaží popřít a za pomocí dat objasnit.
Povinná četba pro všechny, obzvláště pro toho, kdo by měl podivnou touhu téhle zemi vládnout. Nebo už jí vládne, to je ale zbožné přání.

6 21.05.2020

Sakra, proč tu má tahle hutná, přesto čtivá a hlavně informacemi nadupaná kniha tristních 30 hodnocení? I 300 by bylo málo... Diamondova meta-práce ve mně zase po letech probudila toho po faktech dychtícího školáčka, ještě nesemletého procesem povinné školní docházky. Biologii a geografii mám rád od dětství a na střední mě zase chytly společenské vědy a jazyky - takže dílo spojující všechny tyto obory v jeden komlexní celek (jak to tech chlap sakra zvládá??) pro mě byl opravdu svátek. A Diamondova teze by se dala shrnout parafrází Billa Clintona: It's the geography, stupid!
Kdybych měl vybrat jednu knihu, kterou bych vyslal do kosmu za účelem objastnit potenciálním "vetřelcům" jak jsme se tu sakra octli a proč to s naší civilizací (našemi civilizacemi) dopadlo zrovna takhle, byly by to jednoznačně Guns, Germs and Steal. Teď ještě aby si jí přečetlo co nejvíc nás pozemšťanů...

9 15.05.2020

Na první pohled banální příběh o obyčejném Angličanovi středního věku, ovšem s hrozbou světové války na obzoru (nakonec přišla o dva roky dřív než George Bowling předpokládal). Banální ale opravdu jen zdánlivě - za středostavovskou šedí se skrývají pravdy ve své opravdovosti děsivější než temné dystopické vize. A už jen pro Orwellův úsporný a (dů)vtipný novinářský styl za pozornost stojí - i sentimentální a trochu rozvleklé vzpomínky na dětství se četly se zvláštní lehkostí.

10 15.05.2020