Kamys komentáře u knih

Krasna kniha, ve zdanlive banalnich situacich bezneho zivota na horach je propletena kristalova hloubka. Nevim, jestli musite mit hory radi, abyste si knizku oblibili, ale pomaha to.
(pokusim se vynechat spoilery v ukazce)
() ...se na ni podival. Pod pihami zahledl dobre znamy rumenec. Pred mnoha lety se ozenil s divkou, ktera neumela lhat. Kecas, rekl. () se rozesmala. Boze, pomyslel si, kdyz se smeje, je ji znova sedmnact. Chystal se zeptat: Muzu te polibit? Ale ona vstala, nechala mu lahev a hrnecek a vratila se () do restaurace, aby tam nadelala jeste trochu neporadku ().

6 29.05.2023

Tohle je přesně můj šálek kávy, přesně typ knížky, které chci číst. Svěží hrdinka, která je naprosto uvěřitelná, řeší banální každodenní věci i svoje osobní životní směřování, autenticky se směje, vzteká a zoufá si, a pak o svých zážitcích píše s nadhledem na svůj blog: Průvodce neamerického černocha po Americe. Rasový kontext je v knize prakticky všudypřítomný. A pro nás Čechy, pro které je černošství pořád hlavně velká exotika, protože je jich tu tak málo, je to poučné. O mnohých témat mě ani nenapadlo někdy přemýšlet - jaký je rozdíl mezi americkým a neamerickým černochem? Myšlenka, že teprve v Americe se člověk stane černým, mě šokovala ("Drazí neameričtí černoši, když se rozhodnete jet do Ameriky, stáváte se černými. Přestaňte se ohrazovat: Já jsem Jamajčan nebo já jsem Ghaňan. Americe je to jedno. Že jste doma "černí" nebyli - no a co.) To, že si některé černošky narovnávají narovnávají vlasy brutálně silnými chemickými relaxéry, aby vypadaly víc "standardně", mě překvapilo.
"Proč musíš tohle podstupovat? Zapletené vypadají tvoje vlasy úžasně. A když sis posledně copánky rozpustila a nechala si vlasy jen tak volně... Měly takový objem a jiskru, vypadaly ještě úžasněji.
S vlasy, které mají objem a jiskru, bych mohla dělat konkurz na doprovodnou zpěvačku v džezové kapele a zabralo by to, ale na tenhle pohovor musím vypadat profesionálně, což znamená ideálně rovné vlasy, a když už vlnité, tak po bělošsku - jemné, splývající vlny nebo přinejhorším kudrny, ale nikdy drobné afrokudrlinky."
Přes tyhle rasové vsuvky děj skvěle plyne a knížka je sice kousavá, ale zároveň obrovsky pozitivní a taky zábavná, i když to vzhledem k těžkým tématům nevypadá.
Hlavní hrdinka Ifemelu je boží, a to, že je někdy taky trochu otravná, vyplývá z toho, jak otevřeně je knížka napsaná, měla jsem pocit, že čtu myšlenky reálného člověka.
Po navštěvě rodičů poprvé v Americe: "Na Ifemelu působili jako cizí lidé. Vypadali stejně, ale zmizela důstojnost, na kterou se pamatovala, a místo ní zbyla jen jakási omezená, provinční dychtivost. (...) Oba pózovali před obchodním domem a po Ifemelu vyžadovali, ať zabere celý nápis. Sledovala je s ironickým úsměvem, za což se cítila provinile - vzpomínky na ně opatrovala jako drahokam, a přece, když se teď s nimi konečně znovu shledala, dívala se na ně s úsměškem."

7 18.09.2022

Před touhle knihou jsem od autorky četla Do tmy a byla jsem okouzlená. V téhle knize obdivuji brilantní vykreslení různých lidských postav na malém městě, baví mě nedopovězené náznaky a tajemství, jemné propojení se světem tajemna. Jen jsem přece jen doufala, že to nakonec bude dávat trochu víc smysl, trochu víc se vysvětlí, bude to trochu víc logické. Kniha mě do sebe vtáhla jako vodní vír, nemohla jsem přestat číst, i když to není úplně lehké čtení, nakonec to ale úplně nezaklaplo, nakonec to není tak uvěřitelné, jak by mohlo být, v hlavě mi zůstávají hlavně ty různé typy žen a jejich cest a přístupu ke světu, které si částečně vybírají a částečně jsou do nich vrhané. A ta zvláštní temná atmosféra.
"Játra.... čerstvá kuřecí játra... mají krásnou barvu. Třesou se jemněji než rosol, přitom nikdy nedrží tak pevný tvar. Kloužou a hýbou se, ale nedokážou se rozlít jako voda, jen se líně jako tvrdnoucí krevní sraženina přizpůsobují povrchu pod sebou. (...) Ať si ženské říkají, co chtějí, játra jsou nejpříjemnější částí výroby, a vůbec opatrná práce s vnitřnostmi je pro Miladu pokaždé za odměnu. Člověk ani neví, kdy přestat, stále musí sahat na další a další kousky, opatrně je zvedat a ukládat na váhu do vysokých polystyrenových tácků. Základem každého balení jsou velké, šťavnaté kusy, nerozbité a dokonale vyjmuté z organismu, stále teplé z posledních minut života."

8 20.03.2022

Chcete vedet, jak se zilo v Izraeli v dobe, kdy vznikal? Jak se zije lidem s pocitem, ze je nikdo nechce, nikde nejsou vitani? A jak v rodine, kde je na dennim poradku debata o literature, filozofii a politice, ale o citech mluvit nikdo neumi. Pak se chcete seznamit s autobiografickou knihou Amose Oze. Ze zacatku se mozna jako ja trochu budete ztracet mezi basniky, historii a poctem pribuznych, ale vydrzte to, stoji to za to. Skvela gradace. Horkosladky pribeh, ktery s sebou nese nadeji, ze to spravne misto na svete si muze najit i ten zvlastni maly kluk ze zvlastni doby a ze zvlastni rodiny.

11 19.03.2022

Tohle je dobře divná knížka. O Jackovi Sheppardovi jsem dřív neslyšela, tak jsem si trochu doplnila znalosti. Dobová dějová linka je skvělá, barvitá, dokáže člověka vtáhnout, a uhýbání od tradičního zpracování zábavné. Linie ze současnosti je jen divná :-)

3 09.01.2022

Uf, tahle knížka mě fakt bavila, úžasné množství neskutečných nápadů, jen asi poslední čtvrtina mi přišla brutální moc. Člověk otáčí stránky, moc se mu nelíbí, co čte, ale nedá se přestat. Pořád jsem čekala, jestli přijde nějaká katarze, něco, co tomu celému dá smysl - ale ne. Aspoň já to tam nevidím. Připadá mi to jako popis prázdných životů, jednoho vedle druhého.
Asi to cítím trochu jako MilkyA, jak teď čtu její komentář.

3 09.01.2022

Z téhle knížky mi totálně spadla brada. Začíná velkým požárem a pak se vrátíme do doby před požárem a začnou se odvíjet příběhy, kvůli kterým všechno obrazně začalo doutnat. Spojují se tady osudy zvenku "dokonalých" Richardsonů, manželů se čtyřmi dětmi, kteří žijí dokonalý život v dokonalém městečku, a nomádsky žijící Mii s dcerou Pearl. Kontrast jejich způsobu života, konformity a umění, a jejich setkávání se je jednou rovinou, ale mnohem silnější rovinou je tu rovina rodičovství, nebo ještě spíš mateřství. Jak moc rozumíme svým dětem a tomu, co potřebují, jak moc je vlastně známe? Jak moc si oni dovedou představit, z čeho jsme my vzešli a jaký to na ně má vliv? Jak do toho zapadá téma adopce a náhradního rodičovství? Neskutečně dobře to pohromadě drží naprostá neutralita, se kterou autorka příběhy vypráví, nebo spíš postupné vyvažování. Když už si myslíte, že někoho můžete odsoudit, přihodí na jeho misku vah něco, díky čemu mu porozumíte. A ani nejčistší charakter není bez něčeho temného v minulosti. Hrozně bych si přála nahlédnout do života jednotlivých postav ještě třeba za deset let. A těžko se mi s nimi loučí.

19 17.10.2021

Perfektní kombinace detektivky s historickými reáliemi. Nevím samozřejmě, jak to opravdu vypadalo ve Švédsku v 18. století, nicméně autor zachycuje barvy, pachy, šrumec i jednotlivé postavy tak, že jsem měla skoro pocit, že se dívám na film. Detektivka je to z toho pohledu, že se snaží vyřešit zločin, nicméně metody a možnosti jsou v téhle době docela omezené. Spíš se tedy seznámíme s prostředím a způsobem života, které odpornému zločinu slouží jako pozadí. No, a že to není čtení pro citlivější povahy, to už zaznělo mnohokrát. Já osobně se těším na pokračování.

12 04.10.2021

Tady už o knížce asi bylo napsáno vše. Za sebe musím říct, že mě maximálně vtáhla, s hlavní hrdinkou jsem hlavně na začátku opravdu soucítila. Kombinace cituplných popisů přírody, bezútěšné situace a lidských předsudků, zločinu a lásky je překvapivý mix, poslední třetinu jsem skutečně hltala a přitom si představovala všechny možné varianty...
A když zareaguji na komentář Kamaely pode mnou: nevyčítala bych toho autorce tolik - ale s tím odborným čtením publikací o přírodě se mi to zdálo taky už trochu moc.

18 04.10.2021

(SPOILER) Tak já nevím, asi to není žánr úplně pro mě. Knížka není nějak extra napínavá, dialogy mi taky nepřipadají nějak brilantní, postavy ploché a nesmypatické, zápletek a vodítek je tak moc, že se v tom nedá vyznat, ale pokud vás baví na cca 100 stránkách číst, jak Strikea bolí noha a co si myslí o Robin a co si ona myslí o něm, případně proč je Mattew kretén, tak asi dobrý. Aspoň že jsem to četla v angličtině, tak jsem si doplnila pár slovíček. Troubled blood na mě čeká v knihovně, asi ji taky budu muset přečíst, přece jen bych ráda viděla, aby se vztah Robin a Strikea posunul dál než k tomu, že se oba těší na společnou večeři, ale nevím, no, jestli Rowlingová plánuje ještě dalších 10 dílů, tak to asi přehodnotím.

9 20.09.2021

Na knihu jsem četla mnoho pozitivních ohlasů, a jak už to v takových případech někdy bývá, jsem trochu zklamaná. Zajímavě popisuje Christopherovo vnímání světa a snaží se přiblížit, jak se podobní lidé mohou cítit. A neméně důležitý je i ten pohled z druhé strany, jak je náročné se o autisty starat a že to nemusí každý unést. Výsledný dojem pro mě je vlastně smutek. A přese všecko se ptám, co je to za člověka, že zabije psa vidlemi (to není spoiler, to je asi na druhé stránce), a co je to za autora, že na začátku knihy potřebuje napsat zrovna tohle.

5 21.08.2021

Ten pribeh samotny je naivni a mravokarnost z nej trochu trci, ale ti lide v nem, jejich city a prozitky, jsou jako zivi. I pres to, jak je kniha stara, me pri cteni strhla, obcas jsem si vychutnavala popisy prirody, obcas jsem stranky obracela rychle jak u bestselleru. Kdyz clovek prijme, ze je to kniha z jine doby, muze se ji nechat obohatit.

8 22.07.2021

Neskutecne mila kniha, v dobrem. Je to sladak, pri kterem obcas ukapne slza a Zara je v ni to hořke kafe, aby to nebylo moc preslazene. Vypada tak lehce napsana, a pritom tak skvele balancuje mezi humorem, nekdy cernym, a tihou lidskych odudu, kazdy si nejakou nesem. A nikdy nevime, co ta protivna osoba, co nam zrovna leze na nervy, nebo naopak ten, kdo nam poda pomocnou ruku kdyz nejvic potrebujeme, maji v sobe ukryte, jakou bolest, strach, pribeh.

12 21.06.2021

Na můj vkus malinko moc "young adult", ale jsem asi náročný čtenář, zejména v oblasti fantasy. Čtivá kniha ve velmi zajímavém světě. Dokážeme si představit, jaké to je, každou noc se prakticky třást o život, vědět, jak může smrt přijít každou z nich a nedá se proti ní spolehlivě bránit. Nebo dá, jen to lidé zapomněli? Byť je to součást série, dává smysl jako úplně samostatná kniha. Vlastně nevím, jestli mě další příběh Tetovaného ještě láká, líbí se mi nechat ho takhle uzavřený / otevřený.

8 08.02.2021

(SPOILER) Nějakou chvíli jsem si myslela, že se jedná o jednotlivé povídky. Obyčejné lidské příběhy s různými vypravěči, všemi věrohodnými. Některé zaujaly víc, jiné míň. Pak jsem pochopila, že se proplétají. Dočetla jsem a měla jsem pocit, že to byla známá "zebra" (tj. když Novákovi mají papouška, kdo řídí zelené auto a hraje šachy?), která se silně točí kolem jedné osoby. Listovala jsem tam a zpátky, skládala střípky - a pak ztratila trpělivost, něco asi zůstalo ztraceno, ale prostě pár příběhů mi nezapadá. Což mě irituje, ale není to to podstatné. Jednohubka za dva večery, která popisuje touhu žít, různé způsoby lásky, to, jak si někdy nerozumíme. Naprostá pecka byla kapitola Hříchy staré Váchové, smála jsem se nahlas. Celkově prima čtení.

3 08.02.2021

Dočteno jedním dechem, skoro. Když syn viděl, že ji nesu zpátky do knihovny, ptal se: Jednohubka? No, ne tak docela. Popisuje těžké časy, a popisuje je mistrně tak, jakoby jednotlivým postavám přidělovala statisticky pravděpodobné osudy, v těch těžkých časech, na tom komplikovaném místě. Přesto to není ani trochu schematická kniha. A přestože své hrdiny nijak sentimentálně nešetří, nesnaží se autorka ždímat naše city nijak prvoplánově, přistupuje k příběhu jako kronikář, který ho zaznamenává. A všem nám připomíná, že dívat se na historii jakkoli černobíle nejde.
Byla jsem zvědavá, jaký bude druhý díl, poté, co ten první byl obrovským překvapením, zjevením - je někdy těžké na takový úspěch navázat. Druhý díl není horší, ani lepší. Je stejně dobrý z hlediska příběhu, jazyka, kterým Karin Lednická popisuje atmosféru tak, že máte pocit, že jste tam s nimi. A je jiný, protože ta doba je jiná, nebezpečí je jiné. Těším se na třetí díl a trochu se bojím, aby v rámci těch období, které pokrývá, nebyl ten první díl vlastně nejmilosrdnější, nejpřímější. Tam postavy bojovaly s chudobou, neštěstím, pro přežití musely tvrdě pracovat. Ale opravdové peklo jsou ti druzí, jak psal už Sartre.

31 30.01.2021

Silná a hodně dobrá kniha. Oceňuju ponoření do hloubky emocí jednotlivých vypravěčů, které přes různé silné situace zůstává naprosto věrohodné. Trochu jsem se bála s knihou začít, když jsem tu četla, jak je to emočně náročné - tak jen pro ty, kteří taky váhají - ano, je to náročné, ale není to čistě smutná kniha, je tam i spousta krásných silných zážitků, šťastných chvil, stejně hluboce popsaných jako ty těžké. Ve štítcích vidíte, že je to mimo jiné kniha o sebepoškozování - a musím říct, že díky autorce jsem si opravdu dovedla představit, jak se cítí člověk, pro kterého to je nutkavá potřeba.

17 29.01.2021

Výjimečně dobrá kniha, užívala jsem si každou minutu čtení. Prý je to "morální thriller" - no, trochu asi jo, ale zas "thriller" je trochu přehnané. Svérázná, okouzlující vypravěčka nám představuje život na česko-polské hranici ve vesničce, kde už skoro nikdo trvale nežije, a městečku o kousek pod ní. A více či méně bizardní obyvatele těch míst. Občas tam někdo umře, navštívíme houbařský ples a sledujeme desítky drobných úvah hlavní hrdinky o životě:
"To na lidech nejvíc nesnáším - chladnou ironii. Je to velmi zbabělé, všemu je možné se vysmát, vše je možné ponížit, do ničeho se nezaplést, nijak se nezavázat. Být jako impotent, který nikdy nezažije rozkoš, ale udělá všechno, aby o ni připravil ostatní."
"Zase se mi zdál stejný sen. Matka byla v kotelně. (...) Pak se otočila ke dveřím a já jsem uviděla, že tam stojí také moje Babička, mladá, rásná žena v šedých šatech. V ruce měla kabelku. (...) Co v ní může mít, když přichází z onoho světa? Hrst prachu? Popel? Kamení? Ztrouchnivělý kapesník pro neexistující nos?"
"Myslím, že v Česku je to úplně jiné. Tam lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. I kdyby chtěli, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám."

19 07.11.2020

Osmý život pro Brilku je dobře napsaná kniha, kterou se vám nechce odkládat, i když je místy dost brutální. Musím přiznat, že mě mnohokrát dojala, nebylo to ale (většinou) prvoplánové. Většina toho, co popisuje, by se fakt mohla stát. To, že se táhne přes 100 let, nám umožňuje vidět některé hrdiny v detailu v mládí i stáří, případně smrti. A když nás pak nejvíc štvou, připomeneme si, co mají všechno za sebou a pak je možné je pochopit. A s nimi nás provází historií Gruzie a Sovětského svazu. Linka s čokoládou nedává vždycky úplně smysl, chápu ji spíš jako metaforu touhy po normálnějším životě... A kromě čokolády je tam ještě pár takových moc vyumělkovaných drobností a nepravděpodobností, které spíš ruší. Proto nedávám plných 5 hvězdiček, i když jsem si ji opravdu přečetla s chutí. Co si z toho odnáším? Že tváří v tvář šíleným osudům předků prostě nejde žít normální život a na každého někde něco čeká, co ho nalomí nebo zlomí. Depresivní? No tak bavíme se o století dvou světových válek, gulagů a studené války, o Sovětském svazu... a krásné Gruzii.

13 29.10.2020

Krásný dlouhý román o náročném dospívání jednoho francouzského kluka, který by se rád v životě o někoho opřel, ale nějak mu z něj blízcí spíš mizí, a partou emigrantů z východu, s roztodivnými osudy, absurdními i tragickými, kteří se scházeli a hráli spolu šachy, ať už dřív byli či nebyli komunisty, případně jimi zůstali dosud.

"Neměli nic, nebyli nic, jen žili. Opakovali si to jako leitmotiv: Jsme naživu a jsme na svobodě. Jak mi jednou řekl Saša: Rozdíl mezi námi a ostatními je v tom, že oni žijí a my jsme přežili. Když člověk přežil, nemá právo si na svůj osud stěžovat, to by urážel ty, kdo tam zůstali."

Tak se smějí, pijou, hádají se, vypráví vtipy, vzájemně si pomáhají, hrají šachy a snaží se nějak protlouct. Máme mezi těmi Rusy, Maďary, Poláky a dalšími i svého českého zástupce Pavla, který utekl v období před procesem se Slánským a Clementisem.
O minulosti a o svých rodinách se většinou nebaví, ale naštěstí nám každý z nich svůj příběh postupně převypráví.

"Nikdy nemluvíš o své rodině."
"Ani já, ani ostatní. Myslíme na ně denně, každou hodinu. Nemáme naději, že je kdy uvidíme. Je to nemožné, nereálné a nebezpečné. Tak nic neříkáme. Uchováváme je v koutku své hlavy."

Návyková směsice melancholie, kterou přebíjí vůle žít, většinou. Klade otázky, co znamenají ideologie pro náš život, jak spolu mluvíme v rodinách, jak se vlastně známe... A připomíná zločiny komunismu, skrz životy těch, co měli štěstí, i ty, co to štěstí neměli. A to všechno snad pomáhá mladému Michelovi si rovnat, co je v životě podstatné.

24 22.08.2020