jitrnic komentáře u knih

Nejsem havíř, takže nemohu posoudit, jestli to takto skutečně na šachtě chodí, nebo ne. Přesto na mě působilo prostředí nesmírně věrohodně, jako kdyby si s horníky Čapek zkusmo na pár měsíců sfáral nebo tak něco... Postavy jsou napsány naprosto skvěle, zejména Pepek, to prostě JE havíř. Pouze mi nesedla postava Standy, jehož vývoj od vyděšeného a opuštěného mladíka (tomu jsem velmi rozuměl) přes poněkud nevyrovnaného sociopata (to byl velmi nadějný vývoj, i zde jsem se bohužel občas poznával v oněch letech) až k vyrovnanému mladému muži, mi přišel přitažený za vlasy a Čapek k němu dospěl dosti kostrbatým a překotným závěrem.

2 28.02.2020

Je mi líto, mám jednu zásadní výhradu. V úvodu nás autor fantasticky navnadí, začne odhalovat podstatu všeho, než náhle odbočí k životním osudům astronomů, fyziků, chemiků či biologů, se zvláštním důrazem na jejich vzájemné vztahy, rodinné poměry, vzhled, především účes, co kde kdo "suše poznamenal", apod.. Obzvláště v první třetině knihy je to osobnost za osobností, pikantérie za pikantérií, už jsem chtěl knihu zahodit.

Bryson se naštěstí stejně náhle vrátí k objasňování nesmírnosti času a prostoru, nicotnosti dosavadního lidského poznání, neuchopitelnosti podstaty a dalším fantastickým věcem, svoje vyprávění pak ještě párkrát rozruší nějakým tím peprným životopisem (detailnost popisovaných situací mě svádí k myšlence, že se ty příběhy slavných odehrávaly především ve fantazii autora).

5 17.02.2020

Díky této knize jsem konečně pochopil, na jakých principech funguje kapitalismus nebo akciové společnosti, dozvěděl jsem se i spoustu dalších dílčích zajímavostí. Hararimu lze sotva co vytknout, když se analyticky noří do jednotlivých kapitol lidské historie, problém vidím v chaotických přeskocích mezi jednotlivými etapami, nedokončování nakousnutého, i v popírání předchozích kapitol. Člověk je v prvních kapitolách ubohé zvíře, které obtížně hledá místo na slunci, aby vzápětí byla naprosto zesměšněna zemědělská revoluce, s odkazem na údajně idylický život jí předcházející, totéž následuje s příchodem kapitalismu, který Harari kritizuje v jeho divokých výbojných počátcích (opět v kontrastu s předchozími najednou idylickými zemědělskými časy), aby se v jeho hodnocení nakonec lekl a posvětil jeho předurčenost a navěkyjsoucnost.

4 06.01.2020

Moje třetí kniha od Pratchetta, zatím nejlepší, ale zatím to stále ještě není ono. Terry Pratchett na mě prozatím působí jako velice bystrý a vtipný pozorovatel - dokud se v Zeměploše zrcadlí náš vlastní svět - to bývá do třetiny až poloviny knihy, je to úžasné čtení. Pak vypukne jakýsi fantasy chaos, kdybych v tuto chvíli knihu zahodil, nic by se nestalo. U této knihy to nebylo jiné, dočetl jsem díky Bábi.

4 05.10.2019

Pavla Kosatíka nelze vnímat jako historika, který vám řekne, jak přesně to vlastně tenkrát doopravdy bylo, nýbrž jako spisovatele, který na základě určitého množství faktů dává dohromady víceméně svévolný výklad historie. Ten není tím konečným pravým poznáním, nýbrž jiným úhlem pohledu, alternativní (k té, co si nosíme v hlavách) historickou realitou. Tu pravdě nejpodobnější si už musíme stvořit sami.
Karel Čapek pochopitelně nebyl servilním chudinkou, Masarykem okázale ignorovaným. Kosatík vlastně jen velice letmo připomene, že šlo o mimořádného spisovatele, respektovaného největšími autory (G. B. Shaw, H. G. Wells, ad.) své doby, zcela pak ignoruje skutečnost, že TGM Čapka sám navštěvoval.
Přesto jsou Hovory s TGM dobrou konverzačkou, dotýkající se (snad až příliš letmo) těch nejzávažnějších témat. Hlavními hrdiny jsou dva pánové v určitých rysech připomínající našeho prvního prezidenta a jednoho slavného literáta.

3 16.05.2019

Po celou dobu čtení vlastně dost nepříjemný román, kde jsme s důsledkem rodinné tragédie seznámeni hned na jeho počátku, abychom se postupně dozvídali o jeho aktérech, které vlastně ani jednoho nemůžeme mít úplně rádi... a víme, že to celé blbě skončí (a vlastně to skončí ještě hůř, ponorem do duše člověka, který došel až na konec duševních sil).
Přesto nebo právě proto jde o mimořádné dílo, pozoruhodné jak věkem, kdy Styron tuto knihu stvořil, tak mnoha psychologickými (a patologickými) rovinami - rozklad alkoholikovy osobnosti, promiskuita (která nemusí být spojena s potěšením), nedospělost, citová závislost, vliv náboženství... Styron vše skloubil s ohledem k svému tehdejšímu věku naprosto neuvěřitelně.

3 16.04.2019

(SPOILER) Klíčový okamžik celého vyprávění nedává smysl (jakým způsobem chtěla hrdinka svého milého oním osudným udáním "neztratit"?), vývoj vztahů a vliv historických událostí na ně je dost předvídatelný. Ale to vám dojde patrně až po dočtení knihy nebo nad tím mávnete rukou a budete chtít číst rychle dál. Čte se to samo, aniž by se to čtenářovi podbízelo.

3 12.02.2019

Toto dílo by bylo na dlouhý rozbor. Mě, politickým přesvědčením kymácejícího se kdesi na středu, vychýlil Orwell touto knihou zase o něco více doleva. To neznamená, že bych mu ve všem přitakal (obrazy jako tlouštík cpoucí se křepelkami zavánějí parodií), ale nelze mnu upřít citlivost a vnímavost.
Knihu lze rozdělit na tři části - první je takřka válečná groteska ve stylu Jak jsem vyhrál válku, druhá část ozřejmuje pozadí konfliktu (v tom jsem se zamotal), třetí pak deziluzivním vykreslením manipulace s pravdou, vedoucímu k pochopení Orwellova rozpoložení, v jakém psal 1984.
Rozbor a polemika by vydaly na samostatnou knihu.

3 06.02.2019

Kratochvil je jeden z mála autorů, který se mi neomrzel, přestože ho čtu už od puberty, a přestože víceméně píše stále jeden a tentýž příběh. Brno na konci války v surrealistických básnických obrazech, osud země v souvislostech.

2 20.01.2019

Mufloni jsme především my, Bočkovi čtenáři. Zpočátku každé jeho knihy přijde pár velmi vtipných situací a duchaplných postřehů, čím dál víc se z toho stává přehnaná fraška, kdy humor pramení pouze z toho, že nějaká postava nemůže uvěřit při pohledu na jinou, komicky poznamenanou postavu. Tato hovadina pak zběsile uhání k cíli, vy s ní, na konci chvilku hledáte, jestli to ještě někam nepokračuje a pak obrátíte oči v sloup, sami nad sebou. A příště si jeho knížku koupíte zas.

11 25.12.2018

Zvláštně nevyvážená kniha, byť rozhodně ne průměrná. Několik pozoruhodných myšlenek a postřehů se vztahuje spíše k dnešnímu nakládání s masami, než k totalitním režimům. Huxleyho svět nelze označit za jednoznačně špatný, "pouze" je v něm zcela potlačena individualita jedince na úkor zcela bezstarostného bytí - není štěstí, není ani neštěstí. Kniha je rozdělena na několik ne úplně pohromadě držících částí, které se nijak smysluplně neprolnou.

6 16.11.2018

Autorův typický styl - elegantní a duchaplné nic. Postavy zpočátku kouzelně cynické a sarkastické procházejí spíše nepravděpodobným vývojem, příběh je pak korunován ještě méně pravděpodobným závěrem.

1 31.10.2018

Pro mě naprosté zjevení, pozapomenutý klenot české literatury, vysoko, široko a hluboko přesahující ostatní díla své doby. Spíše než o životopis nebo historický román jde o filozofické, melancholické, až básnické dílo o životě a tak vůbec... Kde na 634 stranách nenajdete zbytečné slovo, vatu... Nevím, jestli víc obdivovat Schulzův obrovský rozhled, kterým musel disponovat, aby takovouto fresku vytvořil, nebo horoucnost jeho srdce, s kterou maluje postavy a popisuje jejich umělecká díla. Já osobně si ho řadím k těm, o kterých psal.

20 07.09.2018

Cenné především jako dokument doby, s údivem zjišťujeme, kolik dnešních nešvarů bujelo už za oné bájné první republiky, dokonce v dobách jejího největšího rozkvětu! Že byli lidé v průměru stejně hamižní, ulhaní a sobečtí jako dnes. A také že nedotknutelný ideál Čapek (podobně jako třeba Peroutka) stvořil i dost článků i myšlenek při nejmenším podivných.

1 29.05.2018

Zdařilé stylistické cvičení, ve kterém vyniká autorův intelekt a dar slova. Četl-li bych ve dvaceti, kdy jsem si připadal jako vševědoucí Bůh, který má právo pošklebovat se a zesměšňovat vždy a všechno, byl bych patrně uhranut. A chtěl bych sám něco takového napsat, abych světu demonstroval svůj cynismus a nihilismus, aniž bych se ovšem sám dokázal za cokoliv postavit. Asi tak nějak.

5 25.05.2018

Byl bych rád, kdyby se autor pustil i do ambicióznějšího psaní, protože na to talent podle mě má jako možná nikdo další z mladých spisovatelů (které znám, samozřejmě důležitý dodatek). Cestování a cestopisy jsou bezva, ale bylo by škoda při jeho talentu a vzdělání nerozšiřovat sobě i nám obzory (nejen ty geografické).

1 20.01.2018

Jako odpočinková četba zcela vyhovující - velká písmena, kapitolu máte přečtenou za tři minuty, příběh psaný levou zadní, špetka sexu, lásky, dojetí a velmi letmý pokus dotknout se čehosi hlubšího. České reálie vytvořené podle vzoru hospoda - svobodomyslnost - Indiáni - kurvy. Ženské postavy hovořící padesáti jazyky, stepující, tančící, píšící romány a kdovíco ještě. Pokud Vás nic z toho nezaráží, pokud nevyžadujete po románu, aby jako celek měl hlavu a patu a nevadí Vám obstarožní spisovatelé mající potřebu dokázat, jak otevřeni jsou v otázce sexu, pak nebudete mít problém. S mozkovými závity přepnutými do úsporného režimu tuhle knihu zhltnete jako malinu.

5 10.11.2017

Obraz Doriana Graye oslňuje duchaplností, především v osobě lorda Henryho (do kterého, pokud to správně chápu, Wilde promítl sebe sama) a jeho postřehů, děj mi ovšem nedává přílišného smyslu, osudové zlomy v chování Doriana Graye se prostě staly, aniž by měly podstatnější psychologické odůvodnění. Morálnímu ponaučení rozumím, i tak však považuji knihu spíš za lehce oduševnělou oddechovou, než za dílo se skutečnou hloubkou.

29.06.2017

Na jedné straně Svoboda a Láska - psáno s takto velkými písmeny, nijak blíže se ani ostatním rackům ani nám nevysvětluje, co si pod tím přesně představit, jenom se o tom krasořeční. Na druhé tradice a staleté zkušenosti předků, kterým je třeba se vysmát, všechny je opustit a usilovat o individuální úspěch. Bible moderní doby.

16.02.2012

Spisovatelé by obecně měli vyprávět příběhy, případně formulovat myšlenky a všechny možné popisy omezit na nezbytné minimum. V knize Cesta nejenže popis krajiny zaujímá snad 90 procent textu, ale ještě je poznamenán nechtěně komickou snahou o nakoncentrovanou depresivnost (z černých větví visely ohořelé mrtvoly a pod nimi tekl černý potok plný mrtvých ryb apod.). Příběh nula, myšlenka triviální, v podstatě lze tím pádem Cestu označit za brak, který je vcelku nehorázně vydáván za umění.

11 10.01.2012