Ulehni v temnotách

27. února

Ještě, že to nebylo delší...

1 16.03.2022

Nikdy nevím, co si z příběhů o duševně nemocných lidech vlastně odnést. Smutné a depresivní to jistě bylo (jako asi každá vážná nemoc), ale vnitřní svět hrdinů mi zůstal uzavřen.

2 06.11.2020

Fakt jsem se snažila. Klasik, téma, umístění v čase a prostoru. Tutovka. A ne, nedám to, strašná nuda. Bohužel...

23 26.03.2020

Ulehni v temnotě - v temnotě svého trápení anebo v temnotě definitivní ?

V této prvotině 26 - letého ! autora bohužel najdeme obojí ....

Psychologický rozbor vztahů v jedné rodině - zdánlivě spořádané - ale co je ukryto pod povrchem ?

I já se domnívám, že klíčovou postavou je matka - místo citu disponuje morální nadřazeností ... Milton i dcera Peyton projevují snahu o smíření...

Snad jedině postižená Maudie odpovídá nárokům Helen na morálku společnosti ....

" Temnotou tohoto románu prosvítá málo jasu a naděje - kniha dojímá svou tragickou bezvýchodností ... "

I přesto doporučím k četbě.

5 17.01.2020

Z knih jižanských autorů získávám pocit, že typická jižanská žena je krásná a šílená. A ani ne vždy jižanských, velmi podobnou situaci popsala Judith Guest v Obyčejných lidech (natolik se to podobá Styronovi, že se jím buď musela inspirovat, nebo opravdu Američanky od 30. do 80. let trpěly stejnou neurózou).

Ulehni v temnotách je jeden z obrazů rodiny, která navenek udržuje zdání normálnosti a křečovitě absolvuje obvyklé společenské povinnosti, přestože se vinou citově chladné, perfekcionistické matky fakticky rozpadla a pohromadě ji drží právě jen to úsilí udělat dojem. V sugestivně vylíčeném prostředí virginské přírody, horkého léta a extatické náboženské slavnosti se postupně rekonstruuje duševní rozklad několika lidí, kteří tak dlouho nedokázali přiměřeně projevovat emoce nebo se nechtěli vzdát svého pohodlí, až došli příliš daleko a cesta ven je už příliš složitá. Miltonův a Peytonin přístup je přes všechnu nedospělost, vzdorovitost a vzájemnou nezdravou závislost pochopitelný vzhledem k jejich osobní historii, klíčová postava matky se odhaluje postupně, jak se Heleniny nálady a požadavky stávají časem extrémnějšími, přesto mi přišlo, že je nejméně pochopitelná. Snad jde o výsledek své doby a výchovy v kombinaci s nesmírnou umanutostí, ve které se stále víc uzavírala.
Styron uměl výborně popsat nestandardní vnímání i projevy, Peytoniny halucinace a Heleniny sny jsou na hraně uvěřitelnosti, ale děsivě živé. Celkově je to velice nepříjemná kniha, drtivě depresivní. Ačkoliv si všichni Loftisovi byli vědomi, že je s nimi něco špatně, nechtěli se pokusit o změnu, aby nemuseli přiznat, že dělají chybu a jejich přístup se nedá udržet. Napsané je to ale výborně, zvlášť mě nadchly vybroušené dialogy, v nichž se nejvíc projevuje, jak vzájemně odlišné, od reality odtržené pohledy postavy mají.

Představa, že ženský úděl je starat se o štěstí rodiny, zhmotněné v materiálním dostatku a společenské úrovni, byl až do nedávné doby obvyklý. Styronova nestvůrně vykreslená představa, že když se obětuji pro rodinu, tak je přece spravedlivé, aby byla rodina taková, jakou si ji vysním, a svět mi dal sám od sebe všechno, po čem toužím, je vlastně logické dovedení takového přístupu do důsledků.

2 30.09.2019

No, těžko hodnotit...

Dílo je velice propracované, na můj vkus někdy až moc. Není to knížka, kterou přečtete jedním dechem. Mně osobně trvalo dost dlouho, než jsem se jí dočetla.

Při čtení jsem si ale neustále říkala, že tohle snad nemohl napsat mladý člověk. Právě kvůli rozboru postav, jejich porozumění a použitým dvojsmyslům. Člověk tu musí číst i mezi řádky.

Ulehnutí v temnotách není jen fyzické, ale i mentální. Posuďte sami, kdo z rodiny se tomuto ulehnutí mohl ubránit a kdo z nich je strůjcem této temnoty. Všichni? Nikdo? Někdo?

3 16.04.2019

Po celou dobu čtení vlastně dost nepříjemný román, kde jsme s důsledkem rodinné tragédie seznámeni hned na jeho počátku, abychom se postupně dozvídali o jeho aktérech, které vlastně ani jednoho nemůžeme mít úplně rádi... a víme, že to celé blbě skončí (a vlastně to skončí ještě hůř, ponorem do duše člověka, který došel až na konec duševních sil).
Přesto nebo právě proto jde o mimořádné dílo, pozoruhodné jak věkem, kdy Styron tuto knihu stvořil, tak mnoha psychologickými (a patologickými) rovinami - rozklad alkoholikovy osobnosti, promiskuita (která nemusí být spojena s potěšením), nedospělost, citová závislost, vliv náboženství... Styron vše skloubil s ohledem k svému tehdejšímu věku naprosto neuvěřitelně.